Listy č. 239
Studijní texty, volné a krácené překlady z německého tisku
Posselt prosazuje nový plán pro Evropu I
49. Andechský Den Evropy Panevropské unie Německa
Mluvčí etnické skupiny Bernd Posselt, politik CSU a evropský politik, prezident Panevropské unie Německa, varoval před obnoveným zbožňováním národního státu. Při 49. Dni křesťanské Evropa v Hornobavorském městě Andechs citoval jejího zakladatele, Richarda Coudenhove-Kalergiho, který při odmítání komunismu a nacismu řekl: „Člověk je tvor boží, stát je výtvorem člověka. Takže stát je pro lidi, a ne naopak."
Podle Posselta „plán pro evropskou obnovu“ potřebuje silnou nadnárodní střechu s efektivními institucemi Evropské unie a posilováním obcí a krajů jako kořenové sítě. Akce s více než 150 účastníky ze 17 zemí se zabývala otázkami separatismu, federalismu a právy etnických skupin. Posselt kritizoval „Pilátův princip“ Rady EU a Evropská komise při nebezpečných krizích, jako v Katalánsku. Vytvoření evropského etnického a menšinového práva a rozvoj skutečné federální struktury jsou naléhavé. Vyzval k podpisu „Minority SafePack" pro lepší ochranu evropských menšin. Koneckonců, v posledních měsících bylo shromážděno 850.000 podpisů, „a zbývá velikonočních 150.000, aby orgány EU byly nuceny něco dělat".
Bývalý liberální europoslanec Joan Vallvé z Katalánska představil historii své země až po dnešní hledání mírového řešení v dialogu mezi Madridem a Barcelonou. Katalánci jsou proevropští a ekonomicky silní. Vallvé popsal nedávné eskalace a prosil „mezinárodní soudce o objektivní rozhodnutí“.
Poslanec Saského parlamentu Marko Schiemann zdůraznil, jako zástupce Srbů, že jen „každodenní používaní mateřského jazyka zabezpečí přenos hodnot, které jsou zakořeněny v kultuře náboženství, umění, práci a historii.“ Nepočetní Slované v Sasku a Braniborsku závisí na akceptování a podpoře okolního početného německého lidu. V 20. století si Srbové při nacionálně socialistické a komunistické diktatuře zachovali svou křesťanskou víru a identitu. Mladého kněze Aloisius Andritzki, zavražděného v koncentračním táboře v Dachau, blahořečil papeže Jana Pavla II. jako vzorový model pro mládež. Popisoval také masové demonstrace před rokem 1989.
Irene Nováková, předsedkyně Německého kulturního sdružení, a Petra Laurinová, ředitelka Domu porozumění v Jablonci-Rýnovicích, informovaly o „sudetských“ Němcích, kteří zůstali ve vlasti. Obě vyrostly dvojjazyčně, cestují po celé střední Evropě s kulturními projekty, které spojují lidi. Jedním je jejich čtyřdílná výstava „Historie Němců z Jizerských hor", o osudu většiny sudetských Němců vysídlených po roce 1945, a menšiny zůstavší ve vlasti.
Ve své prezentaci se Laurinová zabývala otázkou: „Zrádci nebo most?“ Zrádci z pohledu českých vlastenců jsou naopak mostem pro ty, kteří usilují o porozumění. Je to vždy „na tenkém ledě, neboť .. většinou nerozdělují jen historické události, ale také stereotypy, protože mnozí jsou příliš pohodlní na to, aby přehodnotili staré záležitosti." Po roce 1950 zbylo z 3,1 milionu sudetských Němců v českých zemích jen 160.000 a při posledním sčítání 19.000. Ve škole nemají umožněno učit se své historii ani ve svém jazyce, a doma se o tom nemluvilo: „Proto nyní s prezentací historie začínáme."
Němci, kteří mohli zůstat jako antifašisté, ze smíšených manželských párů, nebo jako kvalifikovaní dělníci, byli také oběťmi Benešových dekretů. Byli také zbaveni práv a vyvlastněni a nakonec i cizinci ve vlastní zemi. Úřady vyvíjely silný asimilační tlak a počešťovaly jména Němců. Dnes jsou obě sdružení ve vlasti zůstavších velmi živá a zastoupená v Radě pro národnostní menšiny, jako autochtonní etnická skupina se dvěma delegáty. V Praze je Dům menšin. Tam dochází k setkávání a stavění mostů.
Ulrich Bohner, vedoucí Evropského domu ve Štrasburku a člen Evropského federalistického hnutí ve Francii, připomněl Haagský kongres všech hlavních evropských organizací z roku 1948, který o rok později vyústil v založení Rady Evropy. Udělil Štrasburku status symbolu smíření a svobody a prosazování Evropské úmluvy o lidských právech a demokracie. Mnoho částí Úmluvy o lidských právech se týká menšin, ačkoli neexistuje možnost kolektivního odvolání. Závazek ke konsolidaci demokracie zahrnuje také komunity a regiony. Myšlenka v šedesátých letech, že zaniká národní stát, byla možná jen iluze, ale národní suverenita je jí také. Richard Coudenhove-Kalergi hovořil o společné evropské vlasti, která znamená víc, než Evropa národů. Dále Bohner informoval o aktivitách Rady Evropy pro mnohojazyčnost Evropy na základě Charty regionálních jazyků a jazyků menšin a Evropské úmluvy o ochraně národnostních menšin.
Jako zástupce Svaté hory v Bavorsku přivítal hosty Valentin Ziegler. S ohledem na poruchy, jako jsou Katalánská krize a Brexit, vzpomněl na evropského duchovního otce Roberta Schumana, který jako benediktin prosazoval člověka v hranicích Evropské unie. Svatý Benedikt položil důraz na správnou rovnováhu, ale také na individualitu. Nejen duchovní, ale také místní. V tomto smyslu by měly být silné stránky každého regionu přineseny na světlo a přesto by měl být zachován duch sjednocení a mezinárodního porozumění.
Ve večerních hodinách bosensko-chorvatský historik a publicista, Jozo Džambo, uvedl v klášterním hotelu filmy a pozadí oslav, které se konaly ve Vídni k 60. výročí císaře Rakousko-Uherska Františka Josefa.
Gregor Henckel von Donnersmarck, duchovní rakouského cisterciáckého kláštera Heiligenkreuz, konal slavnostní bohoslužbu na počest svatého Benedikta, patrona Evropy a posla míru. To on našel dalšího svědka víry v době stěhování národů, Svatého Severina, který byl evangelizován v době stěhování národů podél Dunaje. Je dobrým patronem, pokud jde o to, aby platilo právo a dobro bez ohledu na výsledek. Dnes je zvyk myslet si, že člověk musí udělat všechno, aby vyhrál volby nebo zvýšil svůj podíl na trhu. „Hromadíme odpadky“, řekl bojovně duchovní. „Vše co je od Boha se může projevit v pozdějším čase jako správné. Nemysleme v termínech volebních období, ale v konceptu tisíciletí.“
Sudetendeutsche Zeitung, 23.3. 2018, str. 3, bez autora a značky
Posselt prosazuje nový plán pro Evropu II
49. Andechský Den Evropy Panevropské unie Německa
Závěrečný panel moderoval Christian Hoferer, zemský předseda Panevropské mládeže Bavorska. Stěžoval si na snahy o rozpad národních států, lépe je vystoupit a stát se členem EU přímo, k tomu je třeba požadovat celoevropskou diskusi o právech menšin.
Gösta Toft z německé menšiny v dnešním dánském Nordschleswigu, se vyslovil pro Federální unii evropských národností (Fuen), která představuje největší organizaci 93 menšin v 37 evropských zemích. Byl optimistický v tom, že občanská iniciativa „Minority Safepack“ bude úspěšná ve vytvoření EU přátelské k menšinám. Přeshraniční instituce jsou klíčové pro vytvoření menšinově přátelského prostředí, v jeho regionu z něj mají prospěch Frísové a Romové. Díky prohlášení loajality Němců v Severním Šlesvicku k dánskému Královskému domu po roce 1945 a Bonnsko-kodaňská deklaraci z roku 1955, byly odstraněny dřívější hraniční kontroly.
Meinolf Arens, ředitel Mezinárodního institutu pro národnostní právo a regionalismus (INTEREG) kritizoval, že tradičně usazené menšiny ztratily v posledních letech ve veřejné diskusi na významu. K tomu ještě se mnoho politiků stalo opatrnějšími vůči autochtonním menšinám, protože si je zaměňuje s přistěhovaleckými skupinami. Na druhou stranu se zlepšil právní a politický rámec v důsledku demokratické svobody ve střední a východní Evropě a otevření hranic v EU. Po pádu komunismu v roce 1989 Maďarsko našlo téměř čtyři miliony Maďarů v sousedních státech. Jazyk, škola a sdružení se v mnoha případech začínají svobodně rozvíjet.
Gregor Henckel von Donnersmarck přednesl své všeobsáhlé katolické poznámky. Zná problémy národnostních menšin jako syn hornoslezské rodiny. Vyrostl v Korutanech a setkal se s konflikty mezi slovinskými a německými národnostními skupinami. Biskupové Joseph Köstner a Egon Kapellari z Gurk-Klagenfurtu velmi podporovali příležitosti k diskusi, zvláště učili Slovince. Při konfliktech Henckel-Donnersmarck prosazoval dva prostředky pomoci: respektovat relativitu názorů a uplatňovat „dialog, dialog a opět dialog".
Mimochodem, toto platí i pro islám – „i kdybychom neměli úspěch po čtyři generace a měli mučedníky." Učení je darem k tomu, abychom si osvojili a procvičili jazyk jiné etnické skupiny. Je důležité, aby větší národnostní skupina pečovala o menšinu.
Franjo Topic ze Sarajeva, člen předsednictva Mezinárodní Panevropské unie a zakladatel Panevropské unie v Bosně a Hercegovině, použil příklad své země aby ukázal, jak rychle vede národnostní střet k válce: „Obecně lze říci, že je velmi snadné dělat zlo, pro dobro se musí vyvinout úsilí". Abychom předešli konfliktům, musíme především „umožnit lidem, aby byli tím, čím chtějí být“. Vnucování identity je totalitní přístup a také důvod, proč v Jugoslávii byla možná taková krutá válka, i když Tito neustále volal po bratrství a jednotě. Etnické čistky, jako pokus prosadit pro Srby, Chorvaty a muslimy etnicky sjednocené obytné oblasti, jsou proti Bohu, rozdíly mezi lidmi to nedovolují, lidé to vůbec nechtějí. Topic informoval o práci celosvětového chorvatského kulturního Sdružení Napredak, které také ve válce pomáhalo příslušníkům všech tří etnických skupin. Ptát se někoho, kdo umírá hladem, na náboženství nebo národnost, není lidské ani zbožné. Nacionální strany rozdmýchávají konflikty. Je zbytečné se zlobit, že je třeba usilovat o harmonii namísto svárů.
Pro historika Konrada Clewinga z řezenského Regensburger Südosteuropa-Institutu je Evropa různorodější, než se všeobecně předpokládá, v každém případě více Spojené státy. Západothráčtí Turci v Řecku žili za zcela odlišných podmínek, než Jihošlesvičští Dánové. Pro Řeky je to jen náboženská menšina, podle smlouvy z Lausanne - jen muslimové. Nemají pak žádná národnostní menšinová práva. Jiné etnické skupiny, jako například na německo-dánské hranici, nebo v Jižním Tyrolsku, byly bilaterálně, a i ve vlastním státě, zajištěny. Stát musí loajalitu svých občanů a tedy i menšin „získat“. Silnější by se měli zajímat o slabší a pomáhat jim. V německo-dánském případě bylo pozitivní, že obě jazykové skupiny dodržovaly ústavní závazky. Ohradil se proti vnucenému statusu Kosova jako multietnického státu: „Žijí zde téměř výhradně Albánci a některé malé etnické skupiny se mohou samozřejmě těšit na ochranu menšin. Vše ostatní je však nepřirozené."
Ulrich Bohner naopak vidí v Alsasku, kde žije, hmatatelný pokrok. Mezitím existují ve Francii vícejazykové místní značky. Dvě z jeho vnoučat navštěvují rozšiřující se dvojjazyčné školy, které poskytuje francouzský stát v Alsasku, s 13 hodinami německého a 13 hodinami francouzského vyučování týdně. Bývalý premiér Sárska Annegret Kramp-Karrenbauer chcel, aby se Sársko stalo dvojjazyčnou zemí. Rada Evropy v současné době bojuje proti „nenávistným řečím (Hate Speech)", jazyku radikálních nenávistných skupin. Pro ně je užitečné zveřejňovat pozitivní příklady toho, co Bohner považuje za zlepšení vztahů, jako jsou „sudetoněmecko“-české vztahy.
Anton Beck, ředitel Dunajskošvábského kulturního centra Sankt Gerhard v srbském Somboru připomenul, že jeho etnické skupině bylo po Druhé světové válce zakázáno mluvit německy. Jeho sdružení nyní otevřeně kultivuje německý jazyk, dunajskou švábskou kulturu a také hřbitovy a masové hroby Němců v Srbsku. Urážky přicházejí stále čas od času od extrémistických Srbů. Mnozí si však stále kladou otázku: „Co přijde zítra nebo pozítří?“ Ti, kteří mají strach z budoucnosti, si bohužel často berou „maďarský pas a odcházejí do Německa, ale v tuto chvíli to u nás funguje docela dobře ..“ V Somboru, který dnes patří k hlavním oblastem soustředění Dunajských Švábů, byly založeny dvojjazyčná mateřská škola, základní škola a gymnázium. Užitečné je, že zájem Srbů o Německo je velký.
Sudetendeutsche Zeitung, 23.3. 2018, str. 3, bez autora a značky
W. Schäuble
Berlín 4. apríla 2018 (HSP/Roman Bednár/Foto:TASR/AP-Virginia Mayo)
To, čo teraz konečne priznáva prezident nemeckého Bundestagu, Wolfgang Schäuble, znamená voľne „preložené“ nasledovné:
„Európa bude patriť moslimom. Preto kancelárka, Schäuble a ďalší im podobní nám teraz nepriamo prezrádzajú, že Európa je pre nás stratená a že ju úplne vydali do moci moslimom.
Schäuble svoju zradu Európy zaobaľuje do metaforickej reči a balamutí takto národy:
“Nemôžeme a nevieme zastaviť chod dejín, a preto si všetci musíme na to zvyknúť, že islam sa stal súčasťou Európy a že podiel moslimov na jej obyvateľstve bude neustále narastať. Preto musíme s nimi žiť v mieri a ich rešpektovať.“
To je obrovské pokrytectvo a nesmierne klamstvo, ktoré ľudia ako Schäuble chcú nahovoriť národom Európy.
Neustále prízvukuje, že my musíme, musíme a musíme…. a nikdy sa nezmieni, že moslimovia niečo musia.
Ak Schäuble ďalej hovorí, že musíme pracovať na tom, aby sme dosiahli mierové spolunažívanie relígií v Európe, tak opät tým mieni len to, že sa musíme my prispôsobiť jedinej budúcej štátnej relígii Európy – islamu.
Obávam sa, že nie je ďaleko doba, keď nás budú moslimovia nútiť, aby sme prestúpili na islam a kto tak neurobí, tak bude musieť platiť štátu, ktorý už bude aj v Európe len islamský, dvojnásobne dane ako moslimovia.
Podobný systém bol zavedený v islame už v stredoveku.
Dnes môžeme už len nostalgicky povedať, že za socialistických čias, keď sme boli za železnou oponou a nariekali sme, že nemáme slobodu a úžasný zlatý kapitalizmus (teraz už vieme, že je to najväčší a najzákernejší dravec, aký sa na Zemi pohybuje), tak sme mali aspoň istotu, že našu európsku kultúru nemôže nikdy ohroziť islam. Bol pre nás len niečím abstraktným a nesmierne vzdialeným.
Teraz si môžeme len s ľútosťou povzdychnúť, že v skutočnosti to boli zlaté časy našej histórie – histórie kresťanskej, bez islamu a bez jeho rozpínavej netolerancie.
Roman Bednár, Hlavnespravy.sk
Pražské hodiny jdou jinak
Nouzová brzda byla v Praze včas zatažena. Téměř notoricky známý - z nasazení oddílů „Sboru národní bezpečnosti“, které bily demonstranty v rozhodujícím roce 1989 - Zdeněk Ondráček, v českých médiích zvaný „mlátička“, se mohl stát šéfem parlamentní komise pro kontrolu národních bezpečnostních sil, jako zástupce komunistické strany. Desetitisíce lidí protestovaly v Praze proti podpoře současné Babišovy vlády od KSČM - a byly úspěšné. Kontroverzní kandidát na tento důležitý post, s podporou těsné většiny dvou hlasů, ustoupil od voleb, a tím předešel návrhu hlasování o nedůvěře vládě, od jednoho z občanských demokratů (ODS). V parlamentu měl Ondráček později drzost, znevažovat své kritiky jako křiklouny a odpad demokracie, a sebe vylíčit jako oběť. Dopad protestu také ukázal, že Babiš hledá pro podporu vlády parlamentní většinu, s konkrétními omezeními. Podal malé oznámení, že byl od počátku proti volbě Ondráčka. Je možné mu to věřit?
Skandální událost v únoru 2018 však jasně ukázala, co je možné v České republice 29 let po "sametové revoluci". Síť starých struktur je stále neporušená. Pražské hodiny jdou jinak. V Berlíně, ve Vídni a jinde na Západě jsou stále mylné představy o české demokracii a jejích osobitostech. Že například prezident Miloš Zeman nenalezl nic, aby měl respekt ke komunistické straně, se hodí do obrazu. Zeman však o straně, jejíž hlavní lídr Vojtěch Filip stále brutální potlačení demonstrace studentů a dalších disidentů ze dne 17. listopadu 1989 „považuje za oprávněné“, tvrdí, že policie „pracovala standardně“.
A úřadující předseda vlády Babiš? Miliardář je pragmatický, zejména v ekonomických záležitostech. Získává si v Bruselu důvěru, ale musí přijmout fakt, že v nativních archivech je jako rozený Slovák veden jako agent bývalé komunistické Státní bezpečnosti - což opět potvrdil Okresní soud Bratislava. Toho se Babiš nezbaví. Nejsou to žádné dobré vyhlídky pro Českou republiku a její sousedy. Zvláště ne pro rozvíjející se sudetoněmecko-české vztahy. Pražské hodiny jdou jinak. Tomu se musí člověk konečně přizpůsobit.
Gernot Facius, Sudetenpost, 5.4. 2018, str. 1
Od nového patrona je nyní požadováno
Otázka mnoha krajanů je: Bude provádět Markus Söder (CSU), jako nový předseda vlády Bavorska a patron „sudetoněmecké“ etnické skupiny, jiný kurz vůči České republice, než Horst Seehofer? Mnozí si vzpomínají na Söderův výrik na pasovské Popeleční středě, že CSU musí být "domov konzervativců, vlastenců a vyhnanců." Markus Söder je tak nadějí, že naváže na politiku kritičtější k Praze Hornobavoráka Edmunda Stoibera, který byl kdysi bavorským premiérem.
Varujeme před přehnaným očekáváním. Jistě, určitě působí na každém začátku kouzlo. Ale pokud se Söderův výrok nemá zvrhnout ve frázi, musel by jej konkretizovat ve svém programovém prohlášení vlády v polovině dubna, nebo nejpozději na Letnicích, při „Sudetoněmeckém“ dni v Augsburgu. To znamená, že bude muset říci, kde bude jeho politika pro "čtvrtý kmen" podstatně odlišná od politiky předchůdce. Jeho tvrzení o „chladném vztahu k České republice pro budoucnost, po éře vzájemného respektu a přátelství“, je přijímáno nejen krajany s nevěřícným zavrtěním hlavy. Nicméně i takoví, jako Steffen Hörtler, zástupce spolkového předsedy „sudetoněmeckého“ landsmanšaftu (SL), při hodnocení Seehofera připustil, že je toho třeba ještě hodně udělat pro bezpředsudkovou jednotu „dokonce i s obtížnými otázkami v kontextu vyhnání". Člověk také zaznamenal, že Bernd Posselt dodal: „Budu upřímný: nová konstelace v zemské a spolkové správě vyvolává mezi našimi krajany očekávání." To je pravda. Očekávání, že naděje nebudou opět zklamány. Markus Söder vyjádřil následující pořadí priorit: "Bavorsko, Bavorsko, Bavorsko". Bude tedy pozorně sledováno, jaký manévrovací prostor může být v sudetoněmecké otázce. Politický terén je stále více zmatený. V České republice musí jednat vládní konstelace, která se spoléhá na pravicové i levicové stoupence, nad níž skandály vyvolávající prezident Miloš Zeman drží svou ochrannou ruku. Osvědčení pražští partneři, v politice zaměřené na urovnané vztahy mezi Čechy a „sudetskými“ Němci, jsou v menšině. V Bavorsku posiluje AfD, v jejíchž řadách jsou respektováni i členové nebo dokonce funkcionáři landsmanšaftu. Dne 14. října bude v bílo-modrém svobodném státě zvolen nový parlament. Voliči z řad vyhnanců z vlasti, zejména „sudetští“ Němci, byli před čtyřmi lety považováni za bezpečné volitele CSU. To se změnilo. Nový šéf mnichovské zemské kanceláře má šanci vrátit se ke staré důvěryhodnosti. Využije ji?
Sudetenpost, 5.4.2018, str. 1, bez autora a značky
Chvályhodné záměry a rozpaky nad Seehoferem
Co říká berlínská koaliční dohoda k vyhnanecké politice
Prezident německého Svazu vyhnaných (BdV), bývalý člen Bundestagu za CSU, Bernd Fabritius, nalézá v rozsáhlé koaliční dohodě CDU/CSU a SPD „pozitivní signál pro naši práci". Rozený Transylvánský Sas se odvolává především na otázky sociální politiky: prevenci starobní chudoby mezi navrátilci a odstranění právní diskriminace, například v důchodovém zákoně. Kromě toho oceňuje iniciativy pro „přeshraniční komunikaci“, které mají být podporovány v tomto volebním období jako přidaná agenda pro výstavbu a vlast rozšířeného spolkového ministerstva vnitra v čele s Horstem Seehoferem (CSU).
V oddíle XII koaliční smlouvy se říká: "Německé národnostní skupiny a menšiny jsou součástí naší kulturní a historické identity. Obohacují kulturní rozmanitost svých zemí a jsou důležitými skupinami pro spojení mezi Německem a jeho partnerskými zeměmi. Chceme, aby byly i nadále povzbuzovány a podporovány.“ Podobně jako v oddíle XIII: „ ... kulturní dědictví Němců ve střední a východní Evropě a kulturní bohatství vyhnanců, přesídlenců a navrátilců jsou důležitými součástmi německé kulturní identity.
Chceme ve smyslu § 96 spolkového zákona posílit subjekty činné spolu s vyhnanci, emigranty a německými menšinami jako nositeli tohoto dědictví, podporovat je ve smyslu evropského porozumění pro budoucnost, a posílit kulturní nadace německých vyhnanců."
To jsou všechno chvályhodné úmysly. Kdo k nim bude chtít vznést námitky? Už jsou po desetiletí součástí programu vyhnanců. Je dobré připomenout to v koaličním dokumentu. Ale je to vše jen to, co musí berlínská koalice říkat? Zdá se, že citované části byly převzaty z katalogu sociální a kulturní politiky. Trochu více konkretizované hlavní cíle pro „přeshraniční porozumění“ se očekávaly, ale „porozumění“ v některých zemích bývalého východního bloku stále brání neústupné dodržování vyhlášek a zákonů, které diskriminují původní německé spoluobčany. Stále zůstávají nejasnosti a používají se další fráze o politice „dobrého sousedství“. Jak to vyjádřil Horst Seehofer ve svém dopise, ve kterém oznámil předsedkyni parlamentu Barbaře Stamm (CSU) svou rezignaci jako předseda vlády v Bavorsku, a to: „S Českou republikou jsme změnili chladné vztahy na období vzájemné úcty a přátelství pro budoucnost. To zůstane nadcházející generaci. Děkuji sudetským Němcům za tuto společnou cestu.“ (fac), Sudetenpost, 5.4. 2018, str. 2
Christean Wagner následuje po Erice Steinbachové
Téměř 18 byla ve vedení nadace Centra proti vyhánění (CpV), kterou založila společně s politikem SPD Peter Glotzem. Nyní se Erika Steinbachová vzdala vedení, na vlastní žádost, jak zdůraznila. Nástupcem je bývalý hesenský ministr kultury a spravedlnosti, Dr. Christean Wagner. Politici CDU poděkovali Steinbachové za její neúnavné úsilí pro nadaci, která se zabývá osudem německých vyhnanců a repatriantů. „Pomocí dobrých argumentů a vytrvalosti se nadace CpV stala počátečním impulsem pro spolkovou nadaci Útěk, vyhnání, smíření", řekl Wagner. Oznámil, že má v úmyslu pokračovat v nadaci v duchu Steinbachové, v duchu smíření a zvyšování povědomí o porušování lidských práv vyháněním a deportacemi.
„Tato nadace pro mne byla a je záležitostí srdce", napsala Steinbachová na Twitteru. „18 let je věk plnoletosti. Děti se mají nechat jít.“ Narodila se v západním Prusku v roce 1943, je bývalou předsedkyně Svazu vyhnanců, nositelkou sudetoněmecké Karlovy ceny, do podzimu roku 2017 poslankyní Spolkového parlamentu. V lednu 2017, zejména na protest proti politice kancléřky Angela Merkelové, opustila CDU. Ve volební kampani se rozhodla pro Alternativu pro Německo (AfD). Nový předseda CpV, narozený v roce 1943 v Königsbergu (dnes Kaliningrad), je představitelem konzervativního křídla CDU.
Mezitím Erika Steinbachová převzala předsednictví v nadaci Desiderius-Erasmus, blízké AfD. „V Německu“, vysvětlila, „jsme stále častěji svědky znepokojivého tlaku, a to nejen v oblasti názorů, ale také na svobodu vědeckého bádání.“ Bývalá politička CDU přichází jako nástupkyně Petera Boehringera, poslance spolkového sněmu za AfD. Steinbachová není členkou AfD.
Sudetenpost, 5.4. 2018, str. 2, bez autora a značky
Kultura připomínání
Často slyšíme o kultuře připomínání a to nejčastěji stížnost, že v Rakousku je nedostatečná. Bohužel to musím potvrdit, pokud můj zrak směřuje předem neurčeným směrem. Rád bych zde připomněl 4. březen 1919! V tento den demonstrovali sudetští Němci v Sudetech v mnoha městech, že patří do republiky německé Rakousko. Tato akce byla založena na tragické chybě.
Sudetští Němci skutečně věřili tomu, že právo na sebeurčení národů, postulované v bodech Wilsona, se vztahuje i na ně - na poražené! Tato chyba stála život více než 50 lidí (11 až 83 let starých), když československé bezpečnostní síly vystřelily do mírumilovných davů. Tyto oběti byly marné, Československo se poté stalo proslulým "novým Švýcarskem" a začalo potlačovat sudetské Němce. Lord Runciman, britský komisař, to oficiálně konstatoval v roce 1938 a další vývoj je dobře znám. Oběti sudetských Němců byly nejen marné, trapné navíc je, že Rakouská republika vyháněla nejen tyto oběti, ale i osud těchto Starorakušanů z historie. Samotní sudetští Němci byli v roce 1945 vyhoštěni ze své staleté vlasti a dokonce se to neobešlo bez stovek tisíc mrtvých - konečného řešení po česku! Ale podobný osud měli nejen sudetští Němci, ale také Němci z Jižního Štýrska. Při "marburgském krvavém pondělí, 27. ledna 1919, bylo zabito 13 civilistů vojskem při mírové demonstraci a bylo 60 zraněných. . Přinejmenším veřejnoprávní vysílání ORF by se mohlo pokusit "ostudu napravit" Jürgen Jauch, 4040 Linz, e-mailemSudetenpost, 5.4.2018, str. 11
Migrační minifilmový festival v Praze (Migrationsminifilmfestival)
Migrace je jednou z nejdůležitějších politických a sociálních otázek posledních let. Události, jako je uprchlická krize, odhalily hluboké problémy evropské společnosti, ale také vydláždily cestu k diskusi o eurounijním společenství. Festival MIGFILM nabídne hrané filmy, dokumentární filmy a dramata 4. a 5. dubna v Praze, po kterém bude následovat diskuse. Začne pracovně částí „The Workers Cup“, po které bude následovat diskuse s novinářkou Fatimou Rahimí a socioložkou Kateřinou Kňapovou. Poté bude ve 20:00 uveden otevře německý dokument „Uprchlící 11 (Refugee11)" z produkce hamburského režiséra Jean Boué. Film kombinuje migraci s "v Německu" populárním fotbalem. Boué doprovázel tři mladé imigrantské fotbalisty na cestě integrace do nového světa. Po promítání se uskuteční diskuse s režisérem Janem Boué.Ve čtvrtek 5. dubna následují celovečerní film Večer s vystoupeními „dům bez střechy“ v 17.30 a český filmu „Daleka cesta“ (The Long Road) v 20:00. Po nich bude následovat diskuse s historiky Karinou Hoření a Janem Láníčkem.
Festival se koná se ve spolupráci se Zastoupením Nadace Friedricha Eberta v Praze a kluby Antikomplex a Fotbalem pro rozvoj. Pořádá jej Multikulturní centrum Praha (MKC). David Josiger , 3. dubna 2018 , Landes Echo
Dlouhý proces
Literární prameny probouzí v roce 2018 vzpomínky na útěk a vyhnání, což se projevilo také na Lipském knižním veletrhu. Současní svědci stále mluví, zasílají vzpomínky a fotografie redaktorům. Jsou to vzpomínky, které udržují historii naživu. Pro „Sudetenpost" je to jasné znamení, že válka a poválečná kapitola ještě není uzavřena. Romány o obtížích příchodu vyhnanců, o nedostatku soudržnosti mezi starými a „novými“ občany, o traumatech z dětství a mládí, kterými lidé trpí od té doby, jsou nejprodávanější. „Stará země" autora Dörte Hansena je jedním z mnoha příkladů.
A už to nejsou jen listy vyhnanců, které působí proti neznalosti významu a rozsahu "etnického čištění". Historik Andreas Kossert (narozený roku 1970), zaměstnanec berlínské „Spolkové nadace útěku, vyhnání, smíření“ nebyl první, kdo si stěžuje na chybějící vítací kulturu v bezprostředně poválečném období, kdy Němci „z východu“ přišli mezi místní obyvatele. „Byla to jasná xenofobie", shrnul vědec ve zvláštním čísle časopisu Spiegel. Kossert: „Pokud se můžeme učit ze zkušenosti po roce 1945, integrace je velmi dlouhý, někdy vícegenerační proces." 73 let po skončení války, 70 let po začátku studené války, je tu stále tlustá pokrývka ticha nad mnoha otřesnými detaily. Nelze se vyhnout minulosti: historická pravda se blíží jen malými krůčky. Internace a nucené práce „sudetských“ Němců po kapitulaci Wehrmachtu jsou do značné míry nezmapovanou kapitolou. Bylo postiženo asi 200.000 lidí. Historik Dr. Raimund Paleczek uvedl přesná čísla a umístění českých sběrných a koncentračních táborů. Paleczek cituje historika Tomáše Valtra, který poukazuje na nedostatečné úsilí při hledání bývalých delikventů. Toto historické a právní prázdné místo je dalším důkazem, že ani v roce 2018 není poválečné období ještě uzavřeno. Kdo by mohl odpovědně mluvit o tlusté čáře za minulostí – jen pár některých horlivých politiků v politických stranách a sdruženích!?
Gernot Facius, Sudetenpost, 04.05.2018, str. 2
Pro České národní listy volně a kráceně přeložil Ing. P. Rejf, připravil dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením. Praha, 13. dubna 2018
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz ; e-mail:vydavatel@seznam.cz