České národní obrození - úžasný pramen poznání a inspirace k záchraně našeho národa
Marie L. Neudorflová
13. 4. 2021
Ve zmatku současných hodnot, zvláště mravních a politických, a v kontextu nadnárodních tlaků na podstatné omezení významu národů a států ve prospěch celků velkých (EU), není od věci si položit otázku, jakou roli tyto entity hrály v unikátním procesu pozitivního rozvoje Evropy od 18. století. Tato otázka je velmi aktuální i v případě rozvoje českého moderního národa, neboť plody relevantního vývoje a vědomého úsilí pozvednout český národ z pobělohorské bídy a zaostalosti přinesly unikátní pozitivní výsledky, které jsou ve svém základu znovu ohroženy neoliberálními a globalistickými silami, které, tak jako v minulosti (šlechta, katolická církev, fašismus, nacismus) postrádají zakotvení v demokratických hodnotách. Přes veškeré podobnosti, každý ‚národ‘ se musel potýkat hlavně s vlastními podmínkami, zkušenostmi, možnostmi.
Pro hlubší porozumění unikátně úspěšného procesu českého národního obrození a jeho relevanci k současnosti, je třeba si všimnout nejprve sil, které více či méně stály v opozici k národním a demokratickým snahám a teprve poté na podstatu a významné výsledky práce obrozenců pro modernizaci českého národa. Panovnický absolutismus ve spojení s katolickou církví byl trvale u kořene snah udržet feudální systém a s ním nehorázná privilegia nepočetné vládnoucí vrstvy, šlechty a církve. Bezpochyby postupující liberalismus ve svém protifeudálním úsilí od konce 18. století otevřel nové cesty k větší svobodě, iniciativě lidí, k větší produktivitě, ale nezabránil válkám, expanzi na úkor slabších, hlubokým sociálním rozdílům. Jeho vliv byl postupně oslabován různými sociálními hnutími a hlavně osvícenským myšlením. Přesto, že se idea demokracie stávala ideálem dělných vrstev, liberální principy, přijímané hlavně sílící podnikatelskou vrstvou, měly značně odlišnou představu o rovnosti a spravedlnosti.
Soupeření idejí demokracie a liberalismu trvá již přes dvě století a v posledních třech desetiletích vítězí jeho extrémní forma v podobě neoliberalismu, s jeho jevy jako úpadek kultury, vzdělání, morálky, sociální úrovně většiny lidí a jejich vliv v politice. V centru neoliberálních, globalistických zájmů není obecné dobro, úroveň lidí, ale zisk ve prospěch soukromých zájmů.
Problémem je samotná filosofie liberalismu, zdůrazňující individualismus na úkor kolektivní identity (národní, společenské), která je pro úsilí o spravedlnost, důstojnou existenci všech, daleko důležitější. Liberalistický důraz na málo definovanou svobodu, na ideu, že všichni mají stejné příležitosti, na požadavek co nejmenších práv vlád, že každý je strůjcem svého osudu, dával od počátku velké příležitosti k vykořisťování a ignorování společenských a sociálních problémů. Není v silách individuální iniciativy, včetně charity, přispívat skutečnému obecnému dobru. Původně byl liberalismus spjat s protestantskou vírou, což znamenalo i větší důraz na rozvíjení ideje sounáležitosti, společnosti, národa, zodpovědnosti za stav věcí veřejných, což se přetvářelo v širší politickou aktivitu, více předcházejí revolucím, než tomu bylo v zemích katolických. Samozřejmě příliv bohatství z kolonií byl také relevantní, ale kolonie měly i katolické země.
Pro menší nesamostatné národy byla velkým problémem existence říší, v nichž většinou sloužily jako kolonie pro národy dominantní. Například rakouští Němci upřímně věřili, že jejich vládnoucí postavení je dáno jejich většími schopnostmi, jejich vyšší kulturou a tím právem na moc nad ostatními, včetně Čechů a jejich zemí. Vládnoucí vrstva historii ignorovala, a ostatní o ní neměli potuchy. Ne dohody a smlouvy, ale síla rozhodovala. Nesvobodné národy se přirozeně nevzdávaly svého ‚práva‘ na svůj rovnoprávný pozitivní rozvoj a důstojnou existenci.
Od 12. století existovaly snahy lidí vymanit se ze sevření absolutistických a dogmatických přístupů katolické církve, která začala krutě pronásledovat kritiky svých postojů, ‚kacíře‘, kteří srovnávaly církevní scholastiku a praktiky s původními křesťanskými principy a pravdou poznanou. To se týkalo i českých zemí. Nejznámější a nejvlivnější české osobnosti, Jan Hus a Jeroným Pražský, skončili na hranici jako kacíři. Přes pronásledování ‚kacířů‘ jejich vliv na veřejnost sílil, zvláště důraz na spravedlnost, morálku a pravdu poznanou. Situace vyústila v hnutí husitské a náboženskou reformaci, sto let před ostatními reformacemi v Evropě. Česká reformace i formující se český národ byly po dvou stech letech brutálně zničeny Habsburky a katolickou církví. Ale unikátní hodnoty reformace žily mlhavě dál v povědomí národa – užívání češtiny jako úřední a vzdělávací řeči (kromě univerzity, kde vládla latina), český překlad Bible dostupný všem, důraz na mravnost a střídmost života, tolerance mezi nekatolíky (90%) a katolíky, přístupnost vzdělání pro chlapce i dívky, mírná aktivní účast žen na bohoslužbách a veřejných záležitostech. Majetnou protestantskou, ožebračenou a ze země vyhnanou vrstvu nahradila cizí katolická šlechta, která se s národem nikdy nesžila. Většinou se trvale ztotožňovala s protičeskou a protidemokratickou mocí, a dodnes její pokusy o návrat jsou nebezpečím jak pro celistvost země, tak pro úroveň národa.
Zrovna tak kruté bylo znevolnění a násilné pokatoličtění obecného lidu a potlačování české identity národa i jazyka. Idea expanze, včetně vílek, na úkor slabších, zůstala legitimní ještě na staletí. Přes nevraživost církevní hierarchie nejednoho katolického kněze bolela devastace českého národa a jeho úrovně po Bílé hoře, známý je případ Bohuslava Balbína. Narozen r. 1621, v roce popravy 27 vůdců českého odboje proti habsburskému katolickému panovníkovi, znásilňujícímu práva zemí Koruny české. Skromný počet škol měl latinský a později německý charakter a na rozdíl od předbělohorského období analfabetismus začal rychle převládat. Navzdory krutým trestům ve skromné míře přetrvávala i přísně tajná společenství nekatolíků. Hony na kacíře, jejich mučení a upalování nebylo nic zvláštního až do 18. století. Násilně pokatoličtěný a znevolněný venkov, kde žila většina obyvatel, byl stále český, i když brutálně vykořisťovaný a zanedbaný. Existuje dostatek svědectví v dokumentech i v literatuře, že reformační láska k češství a k českému jazyku tiše přežívala.
Od 17. století ve vzdělanější a svobodnější západní Evropě začalo rašit osvícenské myšlení, a to i pod vlivem antiky, začal se rozvíjet zájem o člověka, život začal být vnímán jako cenný sám o sobě (nejen z hlediska spasení), hodný důstojnosti. Přes pronásledování katolickou církví pravda poznaná, vědecké poznání vědecké poznání přitahovalo intelektuální pozornost, od formování přírodovědy k vědám zabývajícím se člověkem a společností, možnostmi sociálního a kulturního povznesení utlačených nižších vrstev. Důležitým se stal křesťanský princip, že člověk byl stvořen k obrazu božímu a že lidé si jsou rovni a mají právo na spasení. K tomu ale potřebovali určitou svobodu, právo rozhodovat sami o sobě. Princip byl myšlenkově různě rozvíjen, podstatným byl princip spravedlnosti a požadavek vzdělání. Rostlo vědomí společných potřeb, společných hodnot, z nichž jazyk, sdílené území, společná kultura, historie, možnost efektivní komunikace, se ukázaly jako nejdůležitější pro identitu a integritu národa a pro společné pozitivní úsilí. A národ se ukázal jako optimální pro politickou účast veřejnosti, pro práci pro veřejné dobro. Mocenské vrstvy tomuto vývoji hrubě nepřály, a nepřejí mu do současnosti. Zvláště malé národy byly pod silnými tlaky vzdát se své identity, integrity, kultury ba i jazyka. Idea univerzálnosti, trvale favorizovaná mocenskými vrstvami, se v různých podobách znovu a znovu vrací, ve snaze potlačit demokratizační iniciativu zdola ve prospěch úrovně většiny lidí, národů, což vyžaduje respekt k jejich rozdílným podmínkám, zkušenostem a možnostem.
Osvícenské myšlení postupně postavilo člověka a jeho důstojnost, jeho pozitivní rozvoj do středu intelektuálního zájmu. Navzdory, že čelilo pronásledování ze strany mocných, jeho ideje se rychle šířily po celé Evropě s úsilím o nápravu. J. A. Komenský předběhl o sto let svou dobu, když stavěl vzdělání a mravní principy a vzdělání pro chlapce i pro dívky na první místo v jejich rozvoji k dospělosti, k zodpovědnosti za sebe i za druhé. V exilu svými názory na vzdělání a pedagogiku ovlivnil část nekatolické Evropy. Důraz na znalosti, na vědu se v následném osvícenství stal hlavní nadějí na to, co se brzy začalo nazývat pokrokem v širokém smyslu - kulturním, sociálním a později i politickém. Idea dostupnosti vzdělání pro všechny samozřejmě předpokládala používání mateřských jazyků. Tato praxe existovala již v české reformaci v 15. a 16. století, která vedle latiny používala češtinu při bohoslužbách a kázáních, v tisku a ve výuce. Ale mocenské úsilí katolických Habsburků a církve nakonec na Bílé hoře r. 1620 triumfovalo.
Pobělohorské brutální přerušení tohoto vývoje nezničilo mezi vzdělanci zcela povědomí o existenci, historii, charakteru a tragédii české reformace. V 18. století mezi nimi bylo i dost skepse a nevíry v udržení českého národa a jeho jazyka v budoucnu vzhledem k rychlé expanzi Němců a němčiny od 17. století do slovanských oblastí, včetně českých měst, zvláště Prahy, a privilegované pozici Němců v zemích Koruny české. Ale zároveň v práci nevelkého českých vzdělanců sílila touha zachovat a zmodernizovat češtinu i jiskřička naděje na její zachování v ušlechtilé formě (A. Frozín, F. M. Pelcl, J. Dobrovský). Motivací nebyl jen vědecký zájem, ale i emocionální sepětí s poníženým českým lidem.
Absolutismus, centralismus, kruté nevolnictví, útrpné právo, hladomory za Marie Terezie, prohrané války s Pruskem málo přispívaly k loajalitě poddaných ke koruně. Katolická šlechta občas projevovala zájem o stará práva Českého království v naději, získat oporu pro návrat své pozice v českých zemích, ztracenou Obnoveným zřízením zemským r. 1627. Znalost historie se jevila jako důležitá pro nápravu křivd a zločinů spáchaných Habsburky a katolickou církví na ‚českém národě‘. Rostoucí vědomí důležitosti znalosti historie vyústilo v sílící zájem o historickou tvorbu. Přes pronásledování vědy katolickou církví až do 19. století nepočetné měšťanstvo a část české šlechty se seznamovala s osvícenským myšlením, které umírněně pronikalo i na Univerzitu Karlovu. Srovnávání základů slovanských se stávalo nejen koníčkem. Nejtěžší bylo prosadit osvícenské vědecké metody. Oblíbená Kronika Václava Hájka z Libočan ze 16. století, byla plná chyb a autorovy fantazie. Piaristický kněz a učitel Gelasius Dobner (1753–1829) ji podrobil důkladné kritice a opravám na základě věrohodných zdrojů informací. Přezkoumal kriticky dosud používané prameny a formuloval tolik potřebné vědecké zásady v přístupu k historii (1763).
První historickou prací psanou na těchto principech, z hlediska silného zemského vlastenectví, byly více jak šestisetstránkové německy psané Stručné dějiny Čechů Od nejstarších dob až do dnešních časů od F. M. Pelcla (1734–1801), vydané mezi roky 1774 a 1817 čtyřikrát. Vlivem osvícenských ideálů měl Pelcl dokonce pochopení pro hrdinství Jana Žižky a Prokopa Holého. Prácím těchto průkopníků vědeckého přístupu k českým dějinám, psaným německy, však scházel národní aspekt a byly dostupné jen úzké vrstvě českých vzdělanců, včetně, zajímajících se o slovanský a český aspekt historie zemí Koruny české. Cítili se bát Čechy původem, jazykem, kulturou, historií. Touha po sebepoznání v kontextu národa se opět stala důležitým aspektem identity lidí.
První takovou osobností se zájmem o slavistiku byl filolog a učitel jazyků V. F. Durych (1735–1802), se silným sepětím s češstvím své rodiny a rodného Turnova. Jako kněz pavlánského katolické řádu, se zabýval hlavně překlady Bible do slovanských jazyků. Chtěl tím povzbudit studium slovanských mateřských jazyků (1777). Nedokončenou Obranu českého jazyka už psal česky, ne latinsky či německy. Jeho češství se vědomě prohlubovalo s jeho věkem. Zdá se, že byl jedním z prvních kdo si uvědomil hodnotu kulturních snah slovanských národů v Evropě. Postupně vznikla celá řada obran českého jazyka, například J. A. Hanke (1776), který přičítal úpadek českého jazyka šlechtě, germanizaci považoval za nesmyslnou a hájil češtinu jako jazyk nejvýznamnější části rakouského mocnářství. Zároveň ukazoval její příbuznost s ostatními slovanskými kmeny. Za záruku zachování jazyka považoval školu a úsilí očistit český jazyk od germanismů. Hájil znalost češtiny jako potřebnou pro širokou škálu praktických potřeb. První českou obranou českého jazyka byl spis spisovatele K.V.Tháma (1777). Obrana byla kritická ke šlechtě mluvící německy, k její prostopášnosti, lakomství, lhostejností k osudu Čechů a kritická i ke katolické církvi, zvláště jejímu ničení českých knih. Poukázal na to, že česká nekatolická emigrace lépe chránila český jazyk než katolické duchovenstvo v českých zemích. V lásce a nezměrné obětavosti těchto českých emigrantů (jejichž seznam uvádí) viděl záruku budoucnosti českého jazyka i jeho úrovně. Bylo významné, že se po značných peripetiích J. Pelcovi r. 1775 dokonce podařilo poprvé vydat Obranu jazyka českého Bohuslava Balbína, téměř sto let po jejím napsání.
Konflikty mezi vládnoucím politickým a katolickým absolutismem a zvyšujícím se vlivem osvícenských myšlenek hájících svobodu, rovnost, vědecké poznání i sociální spravedlnost, byly doprovázeny vzpourami nelidsky vykořisťovaných poddaných i válkami. Z hlediska českého obrození byla významná i vědomá snaha stoupajícího počtu vzdělanějších jednotlivců vracet se vědomě ke svým potlašeným českým kořenům, k českému jazyku, historii, kultuře a přispívat k posilování národa k tomuto návratu. Proces to byl zprvu nenápadný, ale český venkov byl zárukou úspěchu. Hlavně z venkova pocházela česká vlastenecká inteligence. Studium teologie bylo jednou z mála cest, jak chudý student mohl dosáhnout univerzitního vzdělání.
Zásluhou Durycha bylo, že pro filologii, zvláště slovanskou a bohemistiku, získal svého geniálního žáka a přítele Josefa Dobrovského, který také vystudoval teologii, ale na rozdíl od Durycha se na kněze vysvětit nedal. Stejně jako F. M. Pelcl, Dobrovský přijal místo vychovatele pro čtyři syny hraběte Nostice, což mu dalo i dost času k vědecké práci. Dobrovský se již jako student filologie vydával svou odvahou a poctivostí do nebezpečných situací, například odmítnutím pravosti relikvie rukopisu sv. Marka (část Bible) a svým útokem na kult Jana Nepomuckého. Věhlas úrovně jeho vědecké práce sahal i za hranice říše. Svým zájmem o slovanské jazyky, zvláště český, také přispíval k jeho modernizaci a popularizaci mezi šlechtickými žáky zajímavými dialogy. Jeho ‚obrany‘, poměrně rozšířené a občas obsahující i historický aspekt hojného používání češtiny mezi šlechtou do začátku 17. století, měly získávat sympatie šlechty k českému národu a jeho jazyku. Neoficiálně založil obor slovanských studií.
Tento počátek českého národního obrození s důrazem na obranu českého jazyka jako jazyka starobylého, funkčního a stále živého mezi neprivilegovaným obyvatelstvem Království českého, byl nejcennějším základem a vkladem k rozvoji úrovně českého národa a k jeho důstojnější existenci. Zájem o modernizaci a rozvoj zanedbaného českého jazyka pokračoval i v dalších obdobích a to s vědomím, že moderní společný jazyk, možnost efektivní komunikace, je základem k obecnému vzdělání i k práci pro vyšší úroveň všech. Většina českých obrozenců přijala více či méně osvícenský koncept pokroku, víru, že je ve schopnostech lidí znalostmi, komunikací, spoluprací zušlechtit úroveň života většiny lidí, že jejich osud nebyl určován boží vůlí. Trvalo ještě několik desetiletí, než k takové iniciativě většina lidí dostala alespoň omezené možnosti. Konzervativní síly, šlechta i katolická církev se tomu bránily občas i násilně. Zrovna tak se občas násilně bránily vrstvy neprivilegované. Katolické země se svým politickým a církevním absolutismem však zůstávaly ve svém intelektuálním a ekonomickém vývoji pozadu, s důsledky zvyšování sociálního napětí.
Císař a král český Josef II., ovlivněn osvícenským myšlením, po své návštěvě Francie v 80. letech 18. století, byl přesvědčen, že tam nutně dojde k revoluci. Po celou dobu své vlády, včetně velmi konfliktních deseti let spoluvlády se svou matkou Marií Terezií, zaváděl reformy k zefektivnění státní správy, zavedli povinnou šestiletou školní docházku v mateřských jazycích, vyšší školství zůstalo v němčině a latině. Ale cesta k potřebným vzdělávacím možnostem v mateřských jazycích trvala přes půl století. Josef II. omezil moc katolické církve (zrušil přes 700 klášterů, které nepřispívaly k obecnému dobru, omezil závislost katolické církve na Vatikánu). Roku 1881 vydal toleranční patent rušící katolictví jako jediné povolené náboženství. Věnoval pozornost ekonomice i sociálním podmínkám a r. 1881 zrušil patentem nevolnictví, s jeho nesvobodou venkovského lidu. Možnost stěhování a podnikání podstatně přispěly k osobní iniciativě lidí. Robotní povinnosti zůstaly až do revolucí r. 1848. Odpor „české“ šlechty proti zrušení nevolnictví byl velmi urputný.
K dalšímu dočasnému posunu k větší svobodě lidí došlo v důsledku Velké francouzské revoluce, která byla krutou reakcí na kruté sociální poměry v katolické Francii. Ze strachu, že by se mohla v Evropě rozšířit, řada mocných evropských panovníků zorganizovala proti Francii několik tažení. Když byl Napoleon, od roku 1804 císařem, definitivně poražen roku 1815, Rakousko se rychle vrátilo k absolutismu a k posílení moci katolické církve jako hlavního dozorce nad obecným lidem. Mocenská vrstva v Rakousku se z předešlého vývoje moc nepoučila, stále věřila v udržení v podstatě feudálních vztahů. Věřila, že uspořádání společnosti do čtyř stavů je dáno Bohem, že čtvrtý, nejpočetnější neprivilegovaný stav, existuje k službám ostatním. Nedovedla si představit, že tito lidé myslí a cítí jako ostatní, a vnímají dané poměry jako hluboce nespravedlivé a že jejich touha po důstojném životě je oprávněná.
Všechny zmíněné josefínské reformy posílily rozvoj českého národního obrození navzdory tomu, že politický absolutismus po desetiletí brzdil kulturní, ekonomický, intelektuální i sociální rozvoj. Důležitým aspektem zrušení nevolnictví bylo, že zbídačelé venkovské obyvatelstvo se začalo stěhovat za prací do měst. Je hodné pozornosti, že toleranční patent, který povolil helvetskou a luteránskou církev, ale ne Jednotu českých bratří, měl za následek přestup 50 tisíc rodin, což ze tří milionů obyvatel českého království bylo značné číslo. Po roce byly přestupy ztíženy. Podobně zajímavé je, že řada významných osobností českého obrození byla protestantského původu (Kollár, Palacký, Šafařík). Bylo poněkud paradoxem, že reformy Josefa II. mířily k vytvoření silného centralizovaného rakouského státu, mluvícího německy. Vědomí této skutečnosti také hrálo roli v úsilí českých obrozenců zintensivnit svou práci.
Zbytečné jsou tradiční spory o tom, které aspekty českého národního obrození byly důležitější, zda domácí, či zahraniční, katolické či protestantské, mocenské protinárodní tlaky nebo protitlaky. Bylo to spojení řady aspektů, různě měnící svou důležitost v čase. Základem bylo, že venkovské, nesmírně chudé, nevzdělané a krutě vykořisťované obyvatelstvo mluvilo převážně česky. V důsledku své situace mohlo těžko cítit nějaký silnější vztah ke státnímu útvaru, ve kterém žilo. Ale rádo se ztotožnilo se vším, co odráželo kulturní aspekty jeho češství a ideál větši svobody a spravdlnosti. Podobný proces probíhal v řadě dalších národů Evropy, zvláště menších, nesvobodných a utlačených, Je ale pravda, že české obrození přineslo výjimečně obdivuhodné výsledky.
Podstatná je otázka týkající jeho nejdůležitějších fází vědomě navazujících na práci vůdčích osobností, které většinou dokázaly překračovat hranice možného. U kořene byl filologický zájem, úsilí o modernizace češtiny, legitimován i tím, že Josef II. uměl česky. Ten byl brzy rozšířen o vědecký přístup k české historii, samozřejmě s omezeným záběrem, ale postupně s vědomím cenných stránek husitství a české reformace. V této fázi, i přes veškerou cenzuru, už pronikaly do střední Evropy silněji i osvícenské myšlenky, které přispěly k novým pohledům na existenci člověka i národů. Samozřejmě součástí byla skrytá i otevřená opozice vůči konservatismu církevnímu i šlechtickému. Tento základ se začal od 20. let 19. století formovat do úspěšného úsilí široce kulturního, vědeckého a postupně i politického. Bylo to hnutí národní, v němž se muselo čelit vládě i Němcům. Šlechta se ho účastnila jen vzácně. Většina zůstala při svém konservatismu, němectví a stavovství. Historik Josef Pekař se snažil dokazovat, že šlechta měla podstatný podíl na českém obrození. Ve skutečnosti ale jen několik jednotlivců se s ním důkladněji ztotožnilo, a v celém procesu finanční podpora šlechty několika obrozeneckým institucím a podnikům nehrála podstatnou roli.
Podstatnou pro rozvoj obrození byla rostoucí střední třída řemeslníků a malých obchodníků, zvládajících češtinu a iniciativa nepočetné české inteligence, spjatými s českým prostředím původem, jazykem, kulturou a zájmem své češství rozvíjet. S tím souvisela i dostupnost české literatury. Vzhledem k jejímu nedostatku se v josefínské době začaly vydávat některé předbělohorské spisy. Například F. F. Procházka (1749–1809) vydal jen v roce 1786 třináct staročeských spisů a cestopisů, které byly přístupny veřejnosti. Procházkovy předmluvy k těmto spisům měly vlastenecký charakter. Vydavatel při vší úctě k starobylé češtině upravoval texty tak, aby byly srozumitelné současníkům. Tato vydání staré české literatury velmi přispívala k pozvednutí českého sebevědomí, neboť byla důkazem češtiny jako vyspělého jazyka a Čechů jako kulturního národa. Nedostatek hodnotné soudobé literatury nemohl být nahrazen vydáváním nenáročné i když užitečné odborné literatury -- o přírodě, hospodářství, zdravotnictví, náboženské, která byla dostupná i na jarmarcích.
Vydávání vážnější literatury se ujal V. M. Kramerius, který v roce 1790 založil vlastní vydavatelství a knihkupectví ‚Česká expedice‘. Dělal skvělou práci, ale utrácel za ni velké věno své ženy. Kromě skromné soudobé české literatury a literatury 15. a 16. století, vycházely i překlady z antické literatury, což také lidem rozšiřovalo obzory. Samozřejmě byla to hlavně inteligence, která o ni měla zájem. Básnická tvorba, obecně považovaná za vrchol literární tvorby, začala vznikat až o deset později. Autoři zápasili s problémy českého jazyka, neboť ještě nějakou dobu trvalo, než byl ustálený. Situace se chopil Josef Dobrovský, filolog a vědec. Prozkoumal základy slovanských jazyků, vývoj českého jazyka, jeho zákonitosti a pravidla. Normou mu byl český jazyk druhé poloviny 16. století. Postupně se smířil s tvorbou nových slov, někdy úsměvných, ale měl hlavně velkou úctu k lidovému soudobému jazyku. Zaujetí pro českou mluvnici začalo být ve středu zájmu vlasteneckých filologů. Začátkem 90. let vydal dějiny české řeči a literatury (napřed německy, česky později). Přes svou skepsi, pokud jde o budoucnost českého jazyka, jeho vztah k němu i k českému národu a lidu byl velmi silný, s neúnavným odhodláním pomoci jeho rozvoji. Dokonce obhajoval Husa, Husity a českou reformaci a očišťoval tato období od jezuitských lží.
Průkopníkem šíření dobré češtiny, opatrné komunikace myšlenek, názorů, historie, pověstí i problémů lidí bylo české kočovné divadlo. Z této doby je nejslavnější loutkové divadlo Matěje Kopeckého, který se často vracel k českým pověstem. Už jeho otec Johannes byl loutkář, a dva synové Matěje položili základy k dlouhodobé tradici loutkového divadla. Postupně existovala řada kočovných divadel, nejen loutkových. Václav Thám napsal první českou divadelní hru a to z českých pověstí, dalších několik napsal se svým bratrem Karlem. Také překládali německé hry a to hlavně se skrytě sociální a osvícenskou tematikou. Češi toužili po vlastním divadle, neměli však tak bohatých mecenášů, jako byl hrabě Nostic, který nechal Němcům postavit r. 1784 velkolepé divadlo na Novém městě pražském. Češi dostali možnost v něm občas hrát, ale jen necelý rok. Úspěch by nesmírný, lidé se do divadla hrnuli, hry byly hodnotné.
Češi dál usilovali o vlastní divadlo, povolení od císaře nakonec dostali r. 1786. V té době byla Praha už hodně česká. Skromná dřevěná ‚Bouda‘ byla postavena na Václavském náměstí za dva měsíce a její otevření 6. července (datum jistě nebyla náhoda) se stalo se velkým svátkem. Z finančních důvodů bylo divadlo česko-německé. Lidé své divadlo milovali. I císař přišel na jedno české představení. Hry byly vybírány pečlivě, s cílem jak zdokonalovat češtinu, tak zvyšovat znalostí návštěvníků. Žádná nuda to nikdy nebyla. Největší úspěch měla témata historická a z obyčejného života. Úspěch divadla požadoval nové a nové hry, za rok a půl po otevření divadla se hrálo už 140 původních českých her. Divadlo bylo trnem v oku Němcům a různě se snažili poškodit jeho situaci. V r. 1889 bylo divadlo už těžce zadlužené. Vlastenecká společnost se rozpadla a magistrát dal budovu strhnout. Za dobu své existence divadlo sehrálo velmi pozitivní roli pro sebevědomí českých středních a nižších vrstev, které už tolik necítily povinnost se podřídit tlakům na své poněmčení. Naopak začali být hrdí na svou českou identitu, kulturu, historii. Tento proces obrody pak trval ještě sto let, než dosáhl kulminace. Divadlo také přispívalo k pocitu sounáležitosti a soudržnosti Čechů, a to bylo pro další vývoj velmi důležité.
Malá česká divadla vznikala i v dalších městech. Ale touha mít vlastní české divadlo se ukázala jako nerealistická pro odpor ‚českých stavů‘. Pochopení našli čeští vlastenci až r. 1821 u Václava Teisingera, který na své náklady nechal vybudovat soukromé divadlo u svého domu v Hybernské ulici v Praze. Přes finanční problémy bylo po čtyři roky významným kulturním centrem, v něm uplatnil svou tvorbu mladý Václav K. Klicpera. Naštěstí se v této době opět na čas obnovily možnosti pro česká představení ve Stavovském divadle, pro něž tvořil hry hlavně Klicepra a Jan N. Štěpánek, který působil deset let i jako ředitel divadla. Nesmírně úspěšná byla první česká opera Dráteník od Františka Škroupa, která přispívala i k posílení česko-slovenských vztahů. Poprvé zde zazněla píseň Kde domov můj.
Horší to bylo s úrovní činoher, jistě i proto, že metternichovský absolutismus poskytoval jen málo prostoru pro svobodu slova a pro reflexi poměrů a problémů. Cenzura byla nelítostná. Čeští stavové neměli zájem o českou činohru, určenou hlavně českému lidu, dokonce činohra měla vyhrazeny přesně jen dvě hodiny pro svá představení v neděli odpoledne. Soubor musel zaměstnávat i německé herce, kteří často ani neuměli pořádně česky. České divadlo procházelo během národního obrození nejrůznějšími peripetiemi a nesnázemi a v období, o kterém mluvíme, nikdy natrvalo nezakotvilo na žádné scéně. I když bylo úspěšné, znovu a znovu naráželo na nechuť úřadů i Němců. Ale jeho role byla v obrození pro český lid nezastupitelná. Láska Čechů k českým představením ve městech i na venkově a láska herců a autorů her k vděčnému publiku byla silná a oboustranná. Pro léta třicátá byl nevýraznější osobností českého divadla Josef Kajetán Tyl. Překládal hry, hrál, tvořil původní hry, řediteloval. Nejznámější je Fidlovačka aneb žádný hněv a žádná rvačka, neboť její součástí je píseň Kde domov můj od Františka Škroupa, která se stala českou hymnou. Tyl snil o vlastním divadle, ale ten se nesplnil. Přesto své velké nadání uplatnil jiným způsobem.
Vydavatel Jan H. Pospíšil požádal Tyla, aby se stal r. 1833 redaktorem časopisu Květy; Národní zábavník pro Čechy, Moravany a Slováky. Pracoval naplno za žebrácký honorář. Květy se staly prvním vůdčím společenským časopisem českého národního hnutí, přinášející nejen beletrii, ale i zajímavé informace o vlasteneckém životě ve městech i na venkově. Úspěch časopisu byl veliký. Podstatně přispíval k sebeznalosti české společnosti.
Samozřejmě, že divadlo nebylo jediným prostředkem, jak povzbuzovat a rozvíjet kulturní úroveň českého národa, a komunikovat na vyšší úrovni. Na to by bylo divadlo nestačilo. Čeští buditelé si byli vědomi, že noviny a knihy by byly ve městech i na venkově daleko efektivnějším prostředkem, a také se o to ještě před koncem 18. století začali pokoušet. Ale byla řada vážných překážek, aby mohli rychle uspět. Především české vrstvy ve městech i na venkově byly většinou velmi chudé a neměly peníze ani na knihy, ani na noviny. Ba často ani ne na jídlo. Značná část byla stále ještě negramotná. Šestiletá povinná školní docházka v mateřském jazyce pro obecnou vyšší gramotnost nic neudělala. A střední školy byly německé. Možná asi zásluhou skrytých reformačních tradic, stále praktikovaných tajně od Bílé horo potomky nekatolíků, byl zvyk číst knihy silnější než mezi Němci. Navzdory finančním překážkám, pokusy vydávat noviny a knihy s nejlepšími vzdělavatelskými a buditelskými záměry, pokračovaly od 80. let 18 století. Vydavatelé spoléhali hlavně na to, že se noviny dostanou do rukou jen vzdělanějším jednotlivcům s vlasteneckým zaměřením (učitel, kněz, kupec, hospodský), kteří by noviny půjčovali dál, případně iniciovali společná setkání s rokováním. To samozřejmě nebylo bez nebezpečí postihu policií, neboť katolické praktiky, včetně zpovědí, fungovaly spolehlivě jako udání. A policie byla všudypřítomná.
První pokus o pravidelné vydávání novin začátkem 70. let 18 století nebyl úspěšný pro nedostatek zájemců, a jistě i peněz. Teprve v důsledky změny vlády a josefínských reforem začátkem 80. let nastaly příznivější poměry pro vydávání českých Schönfeldských novin, jehož se velmi úspěšně ujal vzdělaný a osvícenství nakloněný V. M. Kramerius, (1753–1808). Náklad postupně zvýšil na 900 předplatitelů, a noviny staly se hlavním prostředkem buditelské činnosti. Ještě úspěšnější byly jeho Krameriovy c. k. pražské poštovské noviny.
Naprosto rozhodující impuls pro dospívání národů na další století vyvolala Velká francouzská revoluce, která začala dobytím královské věznice Bastily 14. července 1789. Podnětem byly jak zoufalé sociální poměry v Paříži, tak absolutní moc krále a nedostatek svobody, především politické. Revoluce zachvátila celou Francii. Svolané generální stavy již v srpnu přijaly Prohlášení práv lidských a politických. Zdrojem veškeré moci se stal lid. Evropu pohltil strach z revolucí, a ta se namísto podstatných reforem začala organizovat k tažením proti Francii. Situace v habsburské monarchii byla velmi složitá – umírající Josef II., opozice šlechty vůči jeho reformám, nákladná válka s Tureckem, nespokojený městský stav se svou politickou bezvýznamností a desorientovaný obecný lid. Spory českých stavů s novým králem Leopoldem II. o získání větších pravomocí pro české země, pro určitou decentralizaci, neměly žádoucího výsledku a je otázka, zda by jejich úspěch podstatně přispěl k rychlejšímu rozvíjení českého jazyka a kultury. Soudě podle jejich konservatismu dá se předpokládat, že spíše ne, že jim šlo hlavně o jejich mocenskou pozici nad administrativou zemí Koruny české a obyvatelstvem, o menší daně pro Vídeň.
Slavnosti při oslavách Leopolda II. českým králem 6. září 1791, byly velkolepé a daly příznivcům českého národa příležitost ukázat králi a královně něco z vědeckých úspěchů českého národa i z jeho historie. Ve slavném Karolinu Josef Dobrovský, člen nedávno založené Královské české společnosti nauk, přednesl projev obhajující české a slovanské zájmy v habsburské říši a diplomaticky uvedl, že slovanské obyvatelstvo tvořilo většinu říše a zdůraznil jeho zásluhy, ale i jeho potlačování většími a výbojnými národy. Takové násilí odsoudil. Část na obranu českého jazyka mu cenzura nedovolila do projevu zahrnout. Byl to první veřejný projev poučující panovníka a vyšší vrstvy o postavení a problémech neněmeckých národů v říši, zvláště českého. Celý Dobrovského projev, přeložený Karlem Thámem do češtiny, byl vydán začátkem roku 1792 v Krameriových novinách. Projev měl ohlas i na Slovensku. Leopold II. se účastnil i českého přestavení v Hybernském divadle, kterému věnoval 200 zlatých. Divadlo bylo v obtížné situaci nejen finančně, ale i v důsledku cenzury, která persekvovala vlivy osvícenství. Mnohem důležitější byl dvorský dekret, kterým se zřizovala v říjnu 1892 stolice českého jazyka a literatury na Univerzitě Karlově. Prvním profesorem byl jmenován F. M. Pelcl. Tyto události byly velkou posilou pro české vlastence i pro český národ. Leopold II. si odnesl z návštěvy velký dojem a jako dar české společnosti poslal šest tisíc zlatých. Z části daru pak Dobrovský a J. Šternberk podnikli několika měsíční cestu do Švédska a do Ruska.
V této době vrcholila francouzská revoluce, jednak popravou krále a královny a jednak roční jakobínskou diktaturou, plnou hrůz, ale i zrušením všech feudálních povinností. Následná vláda direktoria se snažila revoluční poměry zmírnit, ale to už bylo jasné, že se v Evropě chystá invaze proti Francii. Střet sil začal téměř nepochopitelným vyhlášením války Francie proti Rakousku v dubnu 1792. Následovalo více jak dvacet let krutých válek s účastí téměř celé Evropy. Rakousko ztrácelo jedno území za druhým (Belgie, Lombardii atd.) a nejtěžší důsledky válek dopadaly hlavně na poddané, kteří začali sympatizovat s francouzskou revolucí a občas se bouřili proti nelítostné vrchnosti. Rakouská vláda začala horlivěji organizovat policejní síly a cenzuru. Protifrancouzská propaganda jela na všechny obrátky, nejvíce hlásaná tiskem (včetně Krameria) a katolickou církví. Po příčinách revoluce se nikdo neptal.
Protifrancouzskou koalici zachraňovalo ruské vojsko pod vedením geniálního A. V. Suvorova, jehož vojska prošla na konci roku 1798 i českými zeměmi. Teprve r. 1800 na své cestě domů zakotvila na delší dobu v Praze. V české odborné i krásné literatuře je tato událost interpretována jako podstatná pro posílení českého sebevědomí, pro kulturní styky v budoucnu i posílení víry v důstojnější budoucnost českého národa jako národa slovanského. Češi začali snít o ruské podpoře a nadšení se dostávalo i do lidové tvorby. Možnost se s Rusy domluvit, trochu poznávat jejich kulturu, inspirovalo mnohé učit se ruštinu. Dobrovský k tomu přispěl svou učebnicí ruštiny a později semináři o Rusku. K této atmosféře rozšiřování obzorů přispělo i to, že Rakousko přestalo být úspěšné na poli válečném a protifrancouzské koalice byly velmi nestabilní. Tyto styky později inspirovaly F. L. Čelakovského k napsání Ohlasu písní ruských.
Od roku 1800 Napoleon upevňoval ve Francii svou moc, a jeho monarchistické sklony budily obecnou opozici, zvláště když se stal v květnu 1804 císařem, korunovace se zúčastnil sám papež. Rakousko r. 1805 se stalo členem koalice (Anglie, Rusko a Švédsko) proti Francii, ta však skončila katastrofální porážkou koalice u Slavkova. Tato bitva byla významná i tím, že znamenala konec říše římské národa německého. Císař František II. a král český oficiálně rezignoval na tuto funkci. Tím vlastně také teoreticky skončily státoprávní vztahy českého státu k říši. Napoleonské války pokračovaly v podobě různých koalic, r. 1812 Napoleonovi ležela většina Evropy u nohou, kromě Anglie a Ruska. Napoleon věděl, že dokud nezdolá Rusko, bude ohrožen. V Rusku byla hluboká nevraživost vůči Napoleonovi, jako nositeli určitých liberálních idejí. V červnu 1812 Napoleon zahájil tažení do Ruska za pomoci Rakouska, Pruska, Poláků, ale tažení skončilo fiaskem. Z půl milionu vojáků přežilo třicet tisíc. Po návratu se ještě dvakrát marně pokusil zvrátit situaci. Nakonec byl u Lipska poražen spojeneckou armádou Ruska, Rakouska, Pruska a Švédska v říjnu 1813, následující březen vkročila armáda do Paříže a Napoleon musel opustit město. Do Francie se navrátila vláda Bourbonů.
Když shrneme významné aspekty, které v tomto období přes dvacet let trvajících válek v Evropě ovlivnily rozvoj českého národního obrození, tak jako v celé Evropě, nejdůležitější bylo posílení národního vědomí všech národů. Pocit ohrožení Napoleonem a zápal lidí pro svou národní existenci byly posilovány propagandou i panovníky, kteří potřebovali vojáky a vnitřní klid pro své válčení. V případě Čechů začal být oficiálně připomínán i Jan Žižka. Samozřejmě mezi obrozenci byla pozornost věnována i jiným aspektům české historie. Pobyt ruských vojsk v Českých zemích rozšiřoval lidem obzory, zrodila se více méně trvalá idea slovanské vzájemnosti i řada nereálných, ale posilujících představ. Svoboda pohybu a oslabená cenzura umožňovaly poměrně rychlé šíření informací dříve nedostupných. Atraktivní byla i německá nacionalistická filosofie s kritickým pohledem na rozdrobenost Německa a s ambicí ho sjednotit. Tyto nové podmínky ovlivnily stoupající řady uvědomělých českých vlastenců a jejich vlasteneckou činnost na desetiletí. Byli si dobře vědomi, že české úsilí musí vycházet z českých potřeb a podmínek, které byly rozdílné od ostatních.
Cílem byla nejen modernizace českého jazyka a jeho navrácení do poněmčených měst, ale pozvednutí kulturní úrovně celého národa. K tomu však bylo třeba vybudovat prostředky, zvláště literaturu, spolky, školy, instituce. Navzdory vědomí, že to bude cesta dlouhá a trnitá, do procesu se zapojovala většina české inteligence, včetně venkovských učitelů a dokonce i řada katolických kněží, nedbaje nevraživosti nadřízených. Většina české inteligence pocházela z chudých poměrů, z venkova, a byla s ním emocionálně silně svázána. Nebudeme přehánět, když řekneme, že lidi zapojení do nelehkého buditelského úsilí vedla hlavně láska k vlastnímu národu a lítost nad nespravedlivým osudem, který nezavinili. Při silném vědomí, že Češi nebyli o nic méně nadaní než privilegovaná německá menšina v Českých zemích, pevně věřili, že jejich buditelská práce přinese podstatnou nápravu. Úsilí o modernizaci českého jazyka a literární tvorba zůstaly moudře poměrně dlouho prioritou.
Nejvýraznější osobností v oblasti jazykovědné se stal po Dobrovském Josef Jungmann (1873–1847). Při svém studiu filosofie a práv na tehdy jen německých školách a univerzitě v Praze, se musel živit sám, působil jako vychovatel v zámožných rodinách. Existenčního strachu se nikdy nezbavil, ale zároveň v něm zůstalo silné sociální a národní cítění. Jeho hlavním zájmem byla filologie a literatura, což od r. 1799 uplatnil jako učitel na gymnasiu v Litoměřicích. Svým vlastenectvím ovlivnil řadu svých studentů, svým dílem celé obrození. Postupně rozšířil orientaci českého národního obrození, i když jazykovou otázku považoval stále za nejdůležitější. Přesto, že ctil Josefa Dobrovského a navazoval na jeho práci, opustil koncepci spolupráce s českou šlechtou, která nebyla spjatá s českým jazykem ani s moderními potřebami českého národa. Jeho pozornost se obrátila na tvořící se český střední stav a na inteligenci. Účast inteligence v národním úsilí pro něj byla rozhodující d ohledem na skutečnost, že neměla možnost se vzdělávat v českých školách, neboť neexistovaly.
O Jungmannově nemalé odvaze svědčí i to, že využil r. 1806 zmírněné cenzury během rakouských potíží v napoleonských válkách a publikoval texty, které jsou v literatuře považovány za první český národní program. Ve formě rozmluv ironizoval soudobou poněmčenou češtinu v Praze a konfrontoval situaci s názory vlastence z doby předbělohorské, bránící tehdejší úroveň českého jazyka i kultury. Z textu plyne naděje, že český jazyk ani národ nezahynou vzhledem k existenci skupin, které pracují k jeho záchraně a rozvoji. Důležité bylo, aby byli svorní. Ve druhé rozpravě odmítl kosmopolitismus a obhajoval rozmanitost národů a jejich kultur. A jazyk je vždy určující, neboť v něm jsou uloženy všechny zkušenosti a výsledky práce minulých generací. Tím Jungmann považoval jeho studium za vědu národní a filosofickou. Ty, kteří se nebrání germanizaci, považuje za mravně upadlé, schopné všeho kvůli materiálním výhodám. Nebál se říci, že v procesu germanizace jsou Češi nejen diskriminováni sociálně, ale i ve vzdělání, neboť německé školství jim neumožňuje rozvinout své schopnosti a znalosti. Učení bylo také příliš závislé na memorování a smysl unikal. A to se odráželo i do fungování úřadů – Němci se odmítali česky učit. Podobná situace byla v podnikání. Za hlavní příčinu pokládal politický systém a jeho národnostní politiku, nestejné podmínky pro Němce a Čechy, což bylo potřeba změnit. Pohrdání si zasloužili ti, kterým chyběl pocit pospolitosti a vlastenecká láska. Uměleckou literaturu považoval za nejdůležitější prostředek k pěstování úrovně národa. Ke konci je výrazný apel k panovníkovi, aby pomohl zajistit rovnoprávnost češtiny ve školách, v úřadech, ve vědeckých společnostech. Ve svých úvahách došel k naprosto modernímu vnímání rozdílu mezi státem a národem. Jungmann čelil i kritice svého textu, ale příznivé ohlasy a přijetí jeho ‚programu‘ byly v podstatě obecné.
Jeho vědecké práce týkající se historie literatury nebyly úplně původní, ale byly psány česky, což bylo velmi důležité. Také nesmírně důležitá byla jeho práce na tvorbě moderní terminologie literární a estetické. Kolegové Antonín Marek, J. S. Presl a Vojtěch Presl pracovali na terminologii jiných oborů, včetně přírodovědy a matematiky. Spolu s Janem Evangelistou Purkyněm dokonce založili r. 1821 vědecký časopis Krok. Veřejný spis všenaučný pro vzdělance národu česko-slovanského, který vycházel přibližně do r. 1840. Hlavním cílem této houževnaté práce bylo přispívat k vědeckému poznávání a vzdělání nepočetné české inteligence.
Na Vídeňském kongresu r. 1815, po dvacetiletí válek a porážce Napoleona, jednajícím o míru, si pod rouškou bálů a oslav panovníci Ruska, Pruska, Rakouska a Anglie snažili získat co největší územní výhody při přerozdělování Evropy. Nejvíce na to doplatilo Polsko, došlo k jeho čtvrtému dělení. Hlavním cílem vytvořeného konservativního spolku ‚Svatá Aliance‘, bylo předejít další revoluci v Evropě. Prostředkem měly být politický absolutismus, přísná cenzura, přísný policejní dohled nad veřejností, propaganda atd., což se nemohlo podařit. Revolty pokračovaly (Španělsko, části Itálie, Řecko). V pozadí koncepce Aliance stál rakouský kancléř Metternich. Nečekaným výsledkem válek bylo obecné upevnění národního vědomí a hnutí – nejprve v Itálii a v Německu za sjednocení obou zemí roztříštěných do různých knížectví a království. Navzdory absenci významného radikalismu v Rakousku, vláda zavedla policejní dohled nad školami, společenskými organizacemi, Univerzitou Karlovou a cenzuru korespondence.
Bernard Bolzano, který učil na nově zřízené katedře náboženské vědy Univerzity Karlovy, byl pro své osvícenské a sociální názory u studentů nesmírně oblíben, byl r. 1820 suspendován. Bolzano vnímal existenci národů jako přirozenou, jejich úroveň jako výsledek podmínek a otázku vývoje. Těžce nesl, že čeští studenti pro svoji chudobu byli často terčem posměchu od německých studentů. Nabádal je, aby se více zajímali o slavnou historii svého národa a měl na mysli husitství a českou reformaci. Plody začínající české literatury censura obvykle nepustila k tisku, neboť se dotýkaly aspektů národního života. Kultura byla nahrazena upadlou zábavou.
Užívání českého jazyka těsně po napoleonských válkách bylo nejrůznějším způsobem blokováno, což bylo pro Čechy velkým zklamáním. Jejich kulturní rozlet byl na čas zmařen, a to právě v době, kdy se kultura národa začala považovat za hlavní aspekt úrovně každého národa. V této nepříznivé době, kdy Němci Čechům dávali hlasitě najevo, že jsou národem podřadným, nekulturním, služebným, byly ‚objeveny‘ Rukopisy Královédvorský a Zelenohorský, které měly ukazovat, že Češi měli psané písemné památky dříve než Němci. O jejich autenticitě několik jednotlivci pochybovalo, včetně Josefa Dobrovského. Ale nakonec byly na dlouho přijaty jako pravé. Staly se důležitým zdrojem národní hrdosti i inspirací a byly nástrojem i politickým. Teprve po více jak půl století, opíraje se o názor respektovaného jazykovědce Jana Gebauera, T. G. Masaryk svou kritikou od nich odvrátil pozornost vědeckým poukázáním na dobu reformační, jako dobu slavnou, nábožensky a myšlenkově plodnou a evropsky důležitou, kterou český národ předešel Evropu o sto let, ale znalosti o ní, a o její demokratizační podstatě byly velmi chatrné.
Mimo běsnění kolem rukopisů činnost předních vlastenců pokračovala, a v této době do ní vstoupil i Ján Kollár (1793–1852), nadaný slovenský básník, poučený z Německa o síle národní orientace. Svou básní Slávy dcera ovlivnil jak české kulturní prostředí, tak prostředí slovenské a slovanské obecně. Snil o sjednocení Slovanstva, aby se slovanské národy ubránily germanizačním a maďarizačním tlakům. V této době začíná pomalu spolupráce mezi českou a slovenskou inteligencí, znovu sílící po překonání určitých problémů. Národní skupiny si cenily svých jazyků a jejich čistoty a rozvoje nadevše. Začaly si cenit i své kultury a historie.
Podobným směrem jako Kollár se ubíral i básník F. L. Čelakovský (1799–1852), jen výrazněji rusofilsky. Orientoval se hlavně na původní lidovou tvorbu, českou i ruskou, překládal. Bohatství a úroveň této tvorby posilovaly a inspirovaly rozvoj českého vlastenectví. Byla však trnem v oku mocenským autoritám.
Do této zkypřené půdy českého obrození přišel r. 1823 do Prahy František Palacký (1798–1876), vzdělaný latinsky a německy na evangelickém i katolickém lyceu na Slovensku. Nadaný student z chudé početné národně uvědomělé evangelické rodiny, s geniální pamětí . Své vzdělání si horlivě doplňoval vlastní četbou. Brzy navázal spolupráci s Dobrovským a Jungmannem, postupně s dalšími osobnostmi. Dobrovský Palackému pomohl, aby se mohl živit jako archivář ve šlechtických rodinách, což byla velmi cenná zkušenost. Po sňatku s Terezou Měchurovou, dcerou zámožného advokáta, vznikl u Palackých ‚salon‘, v němž se občas scházeli čeští vlastenci k rokování o svých plánech a možnostech k pozvednutí úrovně českého národa. Takových soukromých salonů začalo vznikat více. Obava, že by ho poněmčená rodina Měchurových ovlivnila v jeho vlastenectví, byla zbytečná, i děti byly vychovány česky, hlavně dcera Marie. První závažný počin Palackého bylo vydání husitských kronik a následně dalších kronik. Práce byly vlastenci přijaty s obdivem a v důsledku toho byl jmenován historiografem Království českého s úkolem napsat jeho dějiny. S důkladností sobě vlastní se do práce brzy pustil a pokračoval několik desítek let. Bylo důležité, že přijal jak vědecké přístupy ke zkoumání historie, tak interpretace zvýrazňující důležitost aspektů souvisejících s lidskou svobodou, mravností a pokrokem v širokém smyslu.
Myšlenka potřeby a možností pokroku, vědomého pozitivního rozvoje lidí i národů, byla nejzřetelněji na očích v rozvoji průmyslu a technických vynálezů, které umožňovaly rychlejší výrobu, levnější produkci i rychlejší komunikaci. To byla oblast, jejímuž rozvoji konzervativní a církevní přístupy nebránily, na rozdíl od humanitních a přírodních věd, jejichž poznatky se často podstatně lišily od toho, co hlásala církev. Nad sociálními důsledky a ničením prostředí a zdraví lidí vlivem horečné industrializace se po desetiletí nepřemýšlelo. Chudoba a s ní související mravní narušení a alkoholismus, zůstávala velkým a neřešeným problémem na venkově i ve městech ještě po několik desetiletí spolu s tragickými důsledky na zdraví lidí a dětí. Od rozvoje průmyslu se čekaly téměř zázraky. I v Čechách byla ‚vlasteneckou‘ šlechtou založena r. 1833 Jednota pro povzbuzení průmyslu v Čechách. Měla však německý ráz. Do 80. let byla pracovní doba 17 hodin denně, včetně sobot, úmrtnost dětí do šesti let 50% a vzhledem k bídě a neúměrnému počtu dětí ve většině rodin, osm i patnáct bylo běžné, úmrtnost přetížených žen byla při porodech alarmující. Katolická církev přísně zakazovala jakoukoli antikoncepci. Bída městské a venkovské chudiny byla dnes už nepředstavitelná.
Podobné poměry vládly ve většině zemí Evropy, provázené čas od času vzpourami lidu či dokonce revolucemi, majícími silný politický aspekt. Nejsilnější vlny revolucí od napoleonských válek začaly již od r. 1830 v Polsku, Francii a Německu, další r. 1848, kdy byla v Rakousku konečně zrušena robota. Všechna tato hnutí měla mezinárodní dopady a to i na vztahy mezi slovanskými národy. Čeští vlastenci byli opatrní, v soukromí měli své preference, ale ve společnosti nechtěli ohrozit radikalismem svou obrozeneckou práci. Několik mladších vlastenců kolem Karla Hynka Máchy opěvovalo polskou revoluci 1830 proti Rusku jinotajnými písněmi a básněni, ale i za to málo, co vyšlo v českých časopisech, byli autoři policejně stíháni. Mácha sám organizoval pomoc polským vojákům, kteří po své porážce ruským vojskem směřovali do Francie. Zároveň svou básní Máj postavil moderní umělecké základy českému básnictví, dokonce s hlubokým sociálním podtextem. Revoluční události podstatně posílily politické povědomí českých vlastenců, pro některé se revoluce stala ideálem, cestou ke svobodě českého národa, k radikálnímu demokratismu. Byly snahy i o spolupráci s Poláky, ale policie byla velmi ostražitá a pronásledovala takové pokusy, policejní prohlídky neminuly mnohé z nich. Přesto se čeští studenti tajně scházeli k diskusím o poměrech v Praze i ve Vídni. Tříbení jejich politických názorů se pak pozitivně projevilo v revoluci 1848 proti vládnímu absolutismu a svobodnější existenci lidí i národů.
Ve 30. letech 19. století se značně rozšířilo a upevnilo české národní povědomí spojené s nutností šířit osvětu a vzdělání. Palacký zůstal při své víře postupného pokroku. Jeho česky psané Ročenky českého musea pro přírodopis, zeměpis, dějiny, umění a literaturu, vycházející čtvrtletně od konce 20. let, přinášely informace a vědecké poznatky z domova i ze zahraničí. Zvláště jeho a Dobrovského články měly vysokou vědeckou úroveň. Trvalejší existenci měl český čtvrtletník Musejník, který ve svém základu vychází dodnes. Palacký pro něj získal významné přispěvatele – spisovatele, básníky, vědecké pracovníky, překladatele. Časopis, který měl trvale buditelský charakter a přirozený jazyk, byl velmi úspěšný, postupně měl tisíc předplatitelů. Byl určen pro veřejnost, zvláště ke vzdělávání vlastenecké inteligenci v Čechách, na Moravě i na Slovensku. Vzhledem k tomu, že Němci byli v Muzeu málo aktivní, Museum se stávalo doménou Čechů.
Již Jungmann a jeho stoupenci si bylo vědomi velké potřeby rozsáhlého moderního encyklopedického díla, ale jejich práce zůstala v torzech. Palacký se k myšlence vrátil, povolení od úřadů přišlo koncem roku 1829. Byla stanovena hesla historie a zeměpis (Palacký), filologie a filosofie (Jungmann), přírodovědecká a technická K. B. Presl). Palacký byl redaktorem a projekt byl zastřešen Museem. Kvůli politickým poměrům projekt zůstal nedokončen. Úspěšné bylo založení fondu Matice české 1831 na vydávání dobrých českých knih. Palacký byl hodně rozčarován malým zájmem české šlechty a císaře, Matice jim byla trnem v oku. Pro úroveň a bohatství jazyka a literatury bylo monumentálním počinem vydání pětidílného Jungmannova česko-německého slovníku, v němž byla ustálena moderní podoba českého jazyka. Trvalou důležitost mělo také vydání Slovanských starožitností P. J. Šafaříka. Jimi byl český čtenář poučen o nejstarších slovanských dějinách dříve než o vlastních. Dílo mělo mimořádný úspěch. Slovanské starožitnosti byly brzy přeloženy do ruštiny, polštiny. I další jeho práce byly úspěšné.
Ve stejné době vydal Palacký první díl svých českých dějin, ale v němčině, což vzbudilo značný podiv. Další díly byly v češtině. Důležité bylo, že před revolucemi 1848 stačil česky vydat díl, který se zabýval husitstvím a českou reformací. Na základě důkladného pramenného výzkumu ukázal její pozitivní a cenné stránky, její úsilí o svobodnější a mravnější život ve srovnání s obdobím předreformačním a poreformačním. V důsledku vládní politiky Matice neměla příznivé podmínky ani pro vydávání knih, ani pro své úsilí vrátit práva českého jazyka alespoň k r. 1816 a prosadit ho ve školách. Všechna činnost Matice přispívala k sebeznalosti i k širším obzorům českého národa, k jeho sebeúctě, sebevědomí, k pocitu sounáležitosti i vědomí zodpovědnosti za vlastní individuální i kolektivní národní úroveň, včetně zachování všeho pozitivního, co minulé generace národu zanechaly.
Je nesporné, že naši obrozenci v rámci nepříznivých politických a národních podmínek kladli solidní základy k pozitivní práci pro kulturní, vzdělávací, sociální a politickou práci národa, dlouhodobě důležitou k jeho samostatnější a svobodnější existenci. Bez moderního jazyka, přijetí vědeckých přístupů, divadla jako prostředku k většímu pochopení lidské i národní existence, včetně historické, a bez důkladnější literární reflexe života a jeho problémů, by rychlý pozitivní rozvoj národa ve všech oblastech od 2. poloviny 19. století, nebyl možný a tím by nebyl možný ani vznik demokratické Československé republiky r. 1918. Klíčovým aspektem pro tento nesnadný proces bylo umění využívat jakýkoli stupeň svobody k relevantní pozitivní práci ve prospěch úrovně národa, přijetí humanitních hodnot, důraz na sebeznalost, vědomé ztotožnění se jednotlivců s vlastním národem a jeho důležitými potřebami, úsilí o české školy, zodpovědnost za sebe, za druhé i za celek.
V odborné literatuře jsou čtyřicátá léta 19. století považována za vrchol českého národního obrození, kdy vlastní iniciativa národa dosáhla takového stupně kulturní modernizace, která by se musela zvrátit jedině násilím, o což se rakouská vláda po poražených revolucích 1848 také pokusila – vězněním účastníků revoluce, cenzurou, obnovením panovnického absolutismu. Přesto věda a její popularizace pokročila a také původní literární tvorba. Středem intenzivní české vědecké činnosti zůstávalo Museum a prostředí kolem Jungmann, Palackého a Šafaříka, ale přibývaly další osobnosti. Matice česká byla stále více podporovaná veřejností, což se odráželo i v jejích finančních možnostech a vydávání knih. Náklad Muzejníku neustále stoupal, koncem 40. let už měl tři tisíce předplatitelů. Matice dbala o úroveň a čistotu českého jazyka, podporovala vydávání českých autorů i překlady hodnotných zahraničních děl. Samozřejmě přísná vládní cenzura neváhala často zasahovat. Češi začali mít vliv také v Průmyslové jednotě, což pro ekonomický rozvoj, zvláště českého řemeslnictva, mělo nemalý význam. Palacký, Trojan, Rieger, Perner občas dokázali nemožné, ale Němci v rozhodování měli trvalou převahu. V Průmyslové jednotě se zrodil plán na zřízení první české průmyslové školy. Na rozdíl od nevstřícné šlechty, finanční sbírky na školu byly i mezi chudými lidmi obdivuhodné. Stalo se dlouhodobou tradicí, že navzdory chudobě a velkým daním, které Češi do Vídně platili, a na rozdíl od Němců podporovaných bohatě vládou, si Češi museli své školství budovat hlavně ze svých veřejných sbírek. Chudý český národ nelitoval peněz na vzdělání budoucích generací.
Obrozenecká historická věda zaznamenala obdivuhodné úspěchy. Lidé toužili po znalostech, sebeznalosti a historické reflexe byly její důležitou součástí. Navzdory katolickou církví očerňovaném a zatajovanému období české reformace, povědomí o jejím charakteru a významných osobnostech bylo mezi českými obrozenci silné. Zvláště o M. Janu Husovi, P. Chelčickém a J. A. Komenském, o její literatuře, svobodné pozici českého jazyka a svobodnějších poměrech obecně. Toto povědomí jim bylo silnou intelektuální a mravní oporou. Když T. G. Masaryk v 90. letech v návaznosti na Palackého interpretaci české reformace a na jeho filosofii dějin, dokazoval, že znalost reformace hrála v českém národním obrození důležitou roli, narazil na tvrdošíjnou a trvalou opozici historika J. Pekaře. Ten viděl obrození jako výsledek osvícenství, dokonce v některých aspektech činnosti katolické církve, aniž rozlišoval mezi postoji některých sympatizujících jednotlivých kněží a katolickou hierarchií. Pekař zároveň odmítal ideu filosofie dějin, která je v západních přístupech k historii uznávána od Voltaira. Spor mezi Masarykem a Pekařem o přístup k české historii rozděluje české historiky do současnosti – pro různé příčiny na jedné straně pekařovci, liberálové, pozitivisté, katolíci, na druhé straně ti, kteří přijali Masarykovu filosofii českých dějin, s její podstatou humanitních ideálů a snah o jejich naplňování, hlavně uvědomělou prací, ale většinou v konfliktech s mocenskými silami. Znamenalo to důraz na práci pro pozvednutí duchovní, mravní i sociální úrovně lidí z útisku mocných a nesvobody . Tento přístup hledá i smysl dějinného vývoje, umožňuje se z historie poučit, navazovat na pozitivní. V moderní době, při existenci národů, z nichž každý sdílí cenné dimenze své existence (jazyk, území, kulturu, historii atd.), to znamenalo vědomé ztotožnění se lidí s vlastním národem a jeho potřebami, vědomé podílení se na práci pro jeho celkovou úroveň. Ve své podstatě to znamenalo úsilí o demokratizaci poměrů, což byl proces konfliktní a stále ohrožený mocenskými vrstvami, které většinou silně inklinují k nedemokratickým hodnotám. Odpůrci tohoto přístupu přijali mnohem užší pohled na historii, spíše popisný než hloubavý. Schází mu hledání hlubších příčin, důsledků a souvislostí jevů, ba i jejich podstaty i hledání jejich smyslu. Tento ‚pozitivistický‘ přístup ,fakta mluví za sebe‘, je svázán s liberalistickou filosofií, která se více méně zřekla osvícenského požadavku, že vědecké poznání má sloužit především pozitivnímu rozvoji lidí, společnosti, národů. Na pozitivismus v tomto ohledu navazuje postmodernismus, jehož východiska nesouzní s hodnotami demokratickými. Do této kategorie spadá i přístup katolický a marxistický, jejichž axiomem jsou specifické hodnoty, typické daleko více pro fatalismus a autoritativní přístupy než pro demokratické. Současné ‚neoliberální‘ přeinterpretovávání dějin ve prospěch nedemokratických, korporátních a fašistických děl je kapitola sama o sobě, hodna rozboru.
Navzdory poměrům se ve 40. letech začal skromně rozvíjet i občanský a společenský život, a to jak soukromý, salony, tak veřejný, bály, besedy, čtenářské kroužky. Bylo to umožněno i tím, že nepočetná česká střední vrstva začala sílit natolik, že si mohla nehonosný společenský život finančně dovolit. Významné bylo, že po určitých obtížích v roce 1844 gubernium v Praze povolilo založení Měšťanské besedy. Značnou zásluhu o ni měl J. K. Tyl. Stanovy vypracoval F. L. Rieger a P. A. Trojan. Otevření se zúčastnily všechny přední osobnosti českého intelektuálního života v Praze. Starostou se stal zámožný přední český advokát J. Frič. Nejdůležitější byla její vlastenecká náplň, písně, poesie i humor. Dokonce vznikl humoristický časopis. Dalším místem setkávání byly hospody, kde se scházel hlavně dělný lid, podobně jako ve venkovských besedách. Studenti zakládali čtenářské kroužky. Samozřejmě, že policie tyto veřejné aktivity velmi bedlivě a horlivě sledovala. Kulturních programů besed se začaly účastnit i ženy.
Za noblesní projev úrovně střední vrstvy se považovaly bály. České skvěle organizoval zpočátku J. K. Tyl. První bál r. 1840, vzbudil svou úrovní pozornost i mimo Prahu a mohl se vyrovnat i honosným německým bálům. Na jednom takovém bálu v Praze zazářila Božena Němcová. Vše bylo české, pozvánky, taneční pořádek, hudba, atd. A hlavně se mluvilo jen česky. Příští rok byl hostům rozdáván svazeček básní, složených dvaceti českými básníky na počest bálu. Bály se postupně staly tradicí i v jiných městech a přispívaly jak k sebevědomí Čechů, tak ke komunikaci a vzájemnému poznání lidí.
Zatímco co v Čechách začátkem čtyřicátých let se kladly širší základy k veřejnému životu, na Slovensku sílily maďarizační tlaky, což českým vlastencům nebylo lhostejné. Je otázka, zda maďarské a rakouské politické autority skutečně věřily v nebezpečí ‚všeslovanského, panslavistického‘ nebezpečí. Národnostní útlak Slováků dospěl tak daleko, že jejich styky s Čechy byly v tisku klasifikovány jako zločin velezrady. Patnácti milionů Slovanů, jako ‚nejvěrnějších občanů Rakouska‘, se anonymně ujal mladý hrabě Lev Thun v Augspurských novinách, vydávaných Čechy v Německu. Hájil nejen rozvoj a úroveň českého jazyka a literatury jako velmi pozitivní jev, ale i právo každého národa na svou existenci. Věřil, že každý národ plní jedinečnou roli v rámci civilizace. Pokud jde o Čechy, odmítal germanizaci. Zabýval se i ostatními slovanskými národy, včetně Slováků. Ale odmítal jako nerealistickou ideu „slovanské univerzální monarchie“. Hlavní poslání rakouské říše viděl v tom, aby poskytla rovné podmínky pro rozvoj všech svých národů. Vystoupení Thuna bylo přijato českými vlastenci s velkým vděkem, bylo důležité zvláště proto, že Thun byl členem zemské vlády. Byl vlastně zakladatelem ideje austroslavismu. Během revoluce 1848 přišla však radikální změna jeho názorů.
Velmi důležitou institucí k získávání informací o veřejných záležitostech byl denní tisk. Vydávání novin bylo velmi ztíženo absolutismem a censurou, pro které inklinace politicky vzdělávat veřejnost byl těžký, přísně stíhaný prohřešek, neboť zaváněl kritikou oficiální politiky. Jediné české noviny Pražské noviny, které upadaly, pozvedl k obdivuhodné úrovni Karel Havlíček Borovský, který se stal jejich redaktorem r. 1846. Proměnil je v nesmírně cenný zdroj politických informací a politického vzdělávání, a v to, co Masaryk nazval ‚poctivou žurnalistikou‘. Přes všechny postihy dovedl překračovat hranice dovolené censurou. Když se Havlíček ujal redaktorství, měl za sebou několikaleté cestování po Rusku a Polsku, zajímaly ho slovanské národy a slovanská idea. Brzy si uvědomil rozdíly v úrovni, tradicích i mentalitě slovanských národů s jejich rozdílnou historií, kulturou a podmínkami života. V tomto světle pro něho slovanská myšlenka ztratila na přitažlivosti a vrátil se domů jako ‚kovaný Čech‘, s vědomím, že kulturní a demokratizační rozvoj Čechů byl mnohem pokročilejší než u ostatních Slovanů, a že národ měl nakročeno k politické činnosti.
Havlíček věřil v nutnost a potřebu demokratizace společnosti, aby se nižší vrstvy mohly vzdělávat, a to i politicky, a účastnit se práce ve prospěch svůj i veřejného dobra. Od mocných se nedala čekat iniciativa v tomto ohledu, politicky neprivilegované vrstvy musely být schopny si vydobýt rovnocenná práva samy. Ale k tomu bylo potřeba, aby rozuměly politice, moderním politickým pojmům, podstatě politických stran a všem úskalím v praxi. A zároveň si uvědomoval také potřebu odborných škol pro chlapce, aby měli možnost se naučit něco užitečného, co jim a rodinám zajistí obživu. Jeho oporou byla hlavně anglická politická literatura, s jejími demokratizačními tendencemi. Měl velkou obavu z revolucí, z jejich spontánnosti, která obvykle vedla k porážce, a poté ještě k většímu útlaku než před revolucí. Málokdy revoluce dopadla ve prospěch ideálů a požadavků, za které bojovala. Podle jeho názoru revoluce byla oprávněná jen tehdy, když byla reálná naděje na vítězství, když byla dobře připravená nejen myšlenkově, ale i z hlediska porevolučních změn. Za spolehlivější cestu k zásadním politickým změnám považoval systematický organizovaný koncepční tlak zdola.
Proto zahájil svou žurnalistickou činnost důkladným politickým vzděláváním české veřejnosti. K nelibosti starší generace byl kritický, někdy i nespravedlivý, k dosavadní vlastenecké práci, soustředěné hlavně na kulturu. Domníval se, že poměry pokročily natolik, že byl prostor pro takový stupeň politické práce, která mohla časem vést ke změnám ve prospěch demokratizace politického systému a k rovnosti Čechů s Němci v zemích Koruny české. Plnou podporu měl především u Palackého, který mu dopomohl k redaktorství Pražských novin.
Hned v prvním článku se odvážně zabýval kriticky všeslovanské ideje, která byla sice krásná, ale naprosto nerealistická. Přes všechnu jazykovou podobnost, byly rozdíly mezi slovanskými národy, jazykové, kulturní i historické, příliš velké. Jeho kritika vyvolala odpor u těch, kteří stále věřili, že Slované jsou jeden národ. Na rozdíl od doby porevoluční, v tvrdém Bachově absolutismu, v době předrevoluční považoval Havlíček ještě rakouské mocnářství za nejlepší ochranu před německými expansivními tendencemi a v rámci mocnářství věřil v ideu austroslavismu. Nejvíce mu záleželo na upevnění české národní identity a integrity, neboť značná část městského obyvatelstva byla poněmčená, neuměla dobře ani česky, ale ani německy A měl na mysli nejen Čechy, Moravu a Slezsko, ale i Slováky, kteří byli pod silným tlakem maďarizace. Zároveň však Slováci důrazně odmítali jakousi myšlenku čechoslovakismu se společným jazykem, asi se předpokládalo, že českým. Trvalo několik let, než došlo znovu ke vzájemnému porozumění.
Na rozdíl od Západu, kde myšlenky svobody, politických práv a politické demokracie byly značně zakořeněné ve středních vrstvách i díky existenci rozvinuté žurnalistiky, v Rakousku, existovala ‚žurnalistická poušť‘. Havlíček se ujal svého úkolu v ‚duchu pravého liberalismu‘, podmíněného morálními principy, zahrnujícím i myšlenku spravedlnosti, v podstatě demokratismu. Jinými slovy Havlíčkovo politické myšlení vycházelo z odporu vůči panovnickému a církevnímu absolutismu, hlavně však z kombinace moderních politických koncepcí, jako byly liberalismus, demokratismus, lidská a politická práva, zodpovědnost vůči sobě i druhým a celku. Existence národa si velmi cenil z hlediska historického a z hlediska jeho potenciálu ke společné práci pro úroveň jednotlivců i celku. Jeho názory byly podloženy i vírou v cenu základních křesťanských principů, ale odmítnutím církevních pokryteckých, materialistických a neosvícených přístupů.
Pokud jde o ideu demokracie s jejím konceptem spravedlnosti a rovnosti, byla dlouhodobým cílem. Potřebovala určité podmínky, především vzdělanou a mravně dospělou veřejnost schopnou se zodpovědně podílet na politické moci a schopnou mocenskou vrstvu efektivně kontrolovat. Cesta k této úrovni byla dlouhá a trnitá. Velký problém viděl v soudobém liberalismu, politickém i ekonomickém, Politicky jeho důraz na práva a individualismus, odděloval jednotlivce od společnosti, od národa, záměrně narušoval přirozené sepětí člověka se společností. Postrádal realistické principy směřující ke spravedlnosti a rovnosti lidí, k demokracii. Ekonomický koncept volného podnikání neměl ohled na sociální důsledky této praxe a stával se nástrojem ochuzování lidí a národů. Naopak zvyšoval moc mezinárodních finančních institucí a vytvářel mezinárodní peněžní aristokracii, která slovy Havlíčka ‚jako upír saje krev z ostatního člověčenstva‘. Při šestnáctihodinové pracovní době si většina lidí nevydělala ani na skromnou obživu. Liberalismus neměl dostatečný pozitivní program, dokonce hlásal, že stát je založen na násilí. Havlíček dokazoval, že stát má mít i funkci mravní a sociální, a žádal, aby vláda, stát, chránily práva dělného lidu, jako chránily práva majetných. Byl to vlastně požadavek na zavedení demokratických principů do vládní politiky. Vláda měla dbát o spravedlnost a důstojnost všech, o svobodu postavenou na mravních základech.
Důkladného politického vzdělávání se Havlíček chopil ve stovkách svých článků, napřed v Pražských novinách a po poražené revoluci 1848 tam, kde to bylo možné. V době svého pronásledování rakouskou vládou si vždy na čas našel nové možnosti (Květy, Včela, Pražský posel, Národní noviny, Slovan), nedal se odradit ani policejními konfiskacemi. Věděl, že ani poslanci nerozuměli politickému vývoji v Evropě, včetně pojmů moderní politiky. Proto vysvětloval desítky moderních politických pojmů a jejich záludnosti v různém kontextu – obec, ústavnost, konstituce, demokracie, liberalismus, radikalismus, atd. Tím jeho články byly důkladnou školou moderního politického myšlení. O padesát let později Masaryk, který vědomě v mnohém navazoval nejen na Palackého, ale i na Havlíčka, s uznáním konstatoval, že Havlíček „zahájil v Čechách literární revoluci“ a myslel tím hlavně jeho schopnost soustředit se na podstatu politických problémů a vysvětlovat je srozumitelně s ohledem na základní potřeby veřejnosti, národa.
Havlíček se zabýval i politickými stranami, které posuzoval ne podle jejich názvu a slibů, ale podle toho, co dělaly v praxi. Strany byly nezastupitelnou součástí demokracie, ale jejich dílčí zájmy často zrazovaly zájmy a potřeby nejen voličů, ale i celku, národa. Demokracii zneužívaly k prosazení svých skupinových nebo soukromých nedemokratických zájmů, některým šlo i o likvidaci demokratických aspektů politického systému. Přitom většinou reprezentovaly malou menšinu společnosti, ale protože se neštítily lhát, často vítězily. V demokracii měla být podstatná většina, bez utlačování menšin, což tehdy znamenalo etnických. Bylo potřeba, aby strany měly povinnost do svých programů přijmout respekt pro společné potřeby a zájmy jako princip. Podle Havlíčka bylo povinností konservativců hlavně dbát o zachování všeho dobrého a společnosti prospěšného z minulosti. Demokrati byli naopak orientováni na realistické možnosti k pozitivnímu rozvoji společnosti, k pokroku v širokém smyslu, přitom však ‚nemusí chtít vše najednou‘. Za velmi důležitou považoval Havlíček co největší soběstačnost každého národa. Proto ten důraz na efektivní poctivou práci. Pokud jde o priority, na přední místo kladl rozvoj školství. Toto směřování bylo zárukou ke schopnosti národa uchopit úspěšně případnou příležitost k větší svobodě. Podobně jako Palacký i Havlíček vyznával, že se český národ musí spoléhat hlavně sám na sebe.
Vláda chápala politicko-demokratizační vzdělávací smysl Havlíčkovy žurnalistické práce. Jeho noviny, zvláště po poražených revolucích r. 1848, byly často konfiskovány a cenzurovány, několikrát byl obžalován, ale on a jeho čeští obhájci vždy dokázali, že nedělal nic protizákonného. Nakonec ho vláda nechala tajně v noci v prosinci 1851 převézt do vyhnanství do Brixenu, kde byl odtržen od lidí a od práce, která byla smyslem jeho života. Za Bachova policejního režimu převažoval hlavně strach. Když se Havlíček po necelých pěti letech vrátil, byl těžce nemocen a o rok později zemřel. Patřil mezi ty české velikány, kteří svůj národ milovali a pevně věřili v obnovu jeho úrovně, svobody a důstojného života, a svou prací k tomu cílevědomě přispíval.
Když jsme mluvili o literatuře, záměrně byla vynechána Božena Němcová (1820–1862), naše největší spisovatelka, neboť působila jak v době předrevoluční, tedy v době považované za obrozeneckou, tak po ní, v době obnoveného absolutismu, která obrozenecké práci nepřála. Existuje podivná trvalá snaha, přicházející od Němců, ale přijatá i některými Čechy neznalých faktů a souvislostí, že byla odloženým dítětem nějakých rakouských šlechticů. Účelem je zpochybnit její češství a přiřknout jí rakouský původ s předpokladem, že přece ‚méněcenní‘ češi nemohli mít tak nadanou spisovatelku. Další neopodstatněná snaha je znehodnotit její dílo poukazováním na její soukromý život, či idealizováním Němce. Vzhledem k jejímu významu nejen pro české národní obronění, je na místě se u ní zastavit podrobněji. Její osud je ale také cenným svědectvím o době, ve které žila.
Už od mládí měla Němcová přirozené nadání představivosti a vyprávění pohádek. Byla velmi zvídavá, plná ideálů, se zájmem o přírodu, historii, české pověsti, což v ní podporovala hlavně babička, ale i několik osob v okolí. Její tvrdošíjnost nepřemohla matčino rozhodnutí vdát svou neobvykle půvabnou dceru v sedmnácti letech za Josefa Němce, o patnáct let staršího celního úředníka s poněkud hrubší povahou. Byl českým vlastencem, přispěl k úrovni její češtiny. Ale vlastenečtí přátelé, její četba a vůle byly v tomto ohledu mnohem významnější. Zvláště v Praze, kam byl Němec na čas přeložen r. 1843, se jí otevřel svět vlasteneckých snah, které přijala srdcem i duší za vlastní. Inspiroval ji k úžasné tvorbě -- sbírání pohádek, původní povídkové tvorbě na základě zkušeností z jejich dočasných pobytů ve městech, kam byl Němec pracovně překládán. Dařilo se jí sbírat cenný národopisný materiál, který zpracovávala do studií. Sbírala a vydávala slovenské pohádky, za což jí byli Slováci vděční. Její schopnost vcítění se do podstaty problémů, zvláště společenských a sociálních, byla unikátní, její literární vyjádření geniální. Její Babička je světový unikát ve své prostotě, přirozenosti a moudrosti. To vše z ní udělalo naší největší spisovatelku, kterou zůstala – možná navždy. Její dopisy přátelům, a je jich na tisíc, jsou většinou literární skvosty pravdivosti, často neradostná svědectví o době, ve které žila. Statečnost, láska a hledání pravdy jsou podstatou její tvorby.
Byla i starostlivou matkou, o vzdělání čtyř jejich dětí, které měla v prvních pěti letech manželství, se musela postarat sama. Při oprávněném vládou zkracování Němcova platu a nakonec ztráty služby, byla rodina závislá na tom, co Němcová vydělala psaní. Vlastenečtí přátelé jí pomáhali za Němcovy nepřítomnosti, ale po jeho návratu předpokládali že rodinu živí. Zažila jen málo skutečné dospělé lásky, po které toužila. Čtyřikrát podlehla iluzi, že ji našla – na celý život. Z její strany to láska byla a rozchody hluboce protrpěla. Děti jí byly útěchou. I ve své bídě se byla schopná krátkých chvil prosvícených lidským, intelektuálním a duševním povznesením nebo výlety do přírody. Milovala Slovensko, kde se jí lidé jevili jako srdečnější a upřímnější.
Už její současníci věděli, že Němcová je velká spisovatelka, věděli to i Němci a vláda. Vadil jim její kritické vztah k jejich pohrdání nad Čechy. Chápali, že svou tvorbou podstatně přispívala k sebepoznání i k sebedůvěře Čechů, k odkrývání své kultury, znalostem, sociální nespravedlnosti, ale hlavně k pocitu sounáležitosti, hrdosti na svůj národ, k dospělosti národa. Proto záměr vlády Němcovou zničit. Obdivoval ji i K. J. Erben (1811–1870), který byl svou úžasnou tvorbou podobně orientován jako Němcová. Podobně jako jiných národů, moderní hodnotná česká kultura rostla z intimního sepětí Čechů se svou historií, lidovou tvorbou, utrpením, potřebami národa, mravními hodnotami. Němcová cítila svůj trpký osud svázán s jejím.
Němcová tušila, kde byl kořen bídy, hladu rodiny. Tušila, že to nebyla jen cholerická povaha jejího muže, že ho vláda vláčela po různých krajích mocnářství. Tušila, že to byla její tvorba, která vadila vládě i Němcům, vydávání svědectví o bohatství české kultury, po generace zadupané Habsburky a katolickou církví. Ukazovala, že i chudý národ má své génie, jen jim dát možnost. Svou tvorbou měla i vliv na ženy, dodávala jim sílu chápat širší souvislosti svého života, sebeúctu a schopnost bránit se nepřízni. A zároveň inspirovala lidí, včetně žen. To jsou vlastnosti, kterých se mocní bojí, neboť souvisí s mravní dospělostí lidí, s demokratizací a směřováním k rovnosti a spravedlnosti.
Vládě se podařilo Němcovou zničit. Zemřela, bylo jí 42 roků. Národ plakal, ale zajistit jí skromný stabilní příjem po několik let před smrtí, nedokázal. Po její smrti rakouská vláda Josefu Němcovi vrátila všechny peníze, které mu za jeho práci dlužila.
Bez kulturního základu vytvořeného osobnostmi českého národního obrození, v němž Božena Němcová hrála unikátně pozitivní roli, by v době větší svobody od 60. let 19. století, by český národ nebyl schopen tak rychlého rozvoje, které v 60. letech přelilo do úsilí politického pro rovnoprávnost s Němci v zemích Koruny české. Pravda, nikdy nedosáhli hlavního cíle, ale národ pokračoval v rozvoji kultury, škol, ekonomiky a politické demokratizační aktivity takovým způsobem, že do konce 19. století Češi dohonili rakouské Němce v ekonomické oblasti a v kultuře je předčili – v literatuře, hudbě, malířství, politické kultuře. Na tomto solidním základě pak vůdčí osobnosti Čechů a Slováků, doma i v zahraničí, začali rozvíjet svůj odboj během 1. světové války za vytvoření demokratické Československé republiky proti Němcům a jejich „Drang nach Osten‘. Obě období jsou nesmírně cenná nejen z hlediska úrovně českého národa, ale i z hlediska širšího poučení o možnostech systematického budování podmínek pro rozvíjení demokracie, s jejím ideálem rovnosti a spravedlnosti. Zdá se, že to toto směřování je v současnosti čím dál více ohroženo.
Užitá literatura
Česká a slovenská otázka v soudobém světě. Sborník. Brno 2004
Hroch Miroslav, Na prahu národní existence. Touha a skutečnost. Praha 1999.
Hroch Miroslav, V národním zájmu. Praha 1999
Haubelt Josef, České osvícenství. Praha: Svoboda 1986
Kočí Josef, České národní obrození. Praha: Svoboda 1976
Masaryk T.G. Česká otázka. Naše nynější krize. Jan Hus. Praha 2000
Masaryk,T. G., Karel Havlíček. Snahy a tužby politického probuzení. Praha 1996
Neudorflová L. Marie, Masaryk – demokrat. Od české otázky k ženskému hnutí a Nové Evropě.Praha 2015
Neudorflová L. Marie, Masarykův přínos ke znalosti národní historie jako konstitutivní hodnoty pro rozvoj demokracie. Moderní dějiny 26, č. 2, 2018, s. 1-24. (Článek obsahuje bohaté relevantní odkazy na prameny a literaturu.)
Redakce. J. Skalský Připravil dr. O. Tuleškov
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 728. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací, Praha, 15. dubna 2021.
Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz
e-mail: vydavatel@seznam.cz
Estránky: www.ceske-narodni-listy.estranky.cz