Listy č. 243

Studijní texty, volné a krácené překlady z německého tisku

Závěrečná řeč na Dni vlasti v Klosterneuburgu, září 2018

Závěrečnou řeč pronesl vědecký referent SLO, Mag. W. Kowalski. Poděkoval krajanům za jejich účast, přestože to pro ně není lehké z důvodu stáří a slabosti. Potěšující je i přítomnost čestných hostů z oblasti politiky a kultury, což je důkazem solidarity velké části rakouské veřejnosti se záležitostmi vyhnaných. Je však nutné uvést i postoj některých novinářů k české omluvě za vyhnání, jako by to byla jen spravedlivá odplata za vyhnání Čechů ze Sudet v osmatřicátém roce. Taková tvrzení lze lehce vyvrátit, na př. tím, že Čechům, žijícím v zemích s novými hranicemi, byla poskytnuta možnost opce českého nebo německého státního příslušenství. Statisícům Čechům, kteří po první světové válce přivandrovali na německé území, si mohlo zachovat české státní občanství a mohli zůstat v Sudetech. V letech 1938/45 žila na německém území česká menšina, čítající 400.000 lidí. Mnoho z těch, kteří měli občanství německé, sloužilo i ve Wehrmachtu.

Poté se řečník odvolal na výroky paní Kitzmullerové ohledně "vítací kultury". Poukázáno bylo na to, že tehdy rakouská politika byla velmi vzdálená přátelskému uvítání vyhnaných. Statisíce byly odsunuty ze sovětské zóny do Německa, mnoho z nich narazilo na jasné odmítnutí ze strany starousedlíků.

Poté referent poděkoval krajskému presidentu Mag. Wilfingovi za jeho výrok, že Benešovy dekrety nemají místo v evropském společenství. Bohužel se teď na rakouské politické scéně o tom moc nemluví, přestože většina Čechů se nestydí nazývat všechny Němce "nacisty" a připisovat jim kolektivní vinu. Takto narušují předpoklad bezkonfliktního soužití různých národů ve spojené Evropě.

Na závěr referent vyzval přítomné, aby přišli na Den vlasti i v příštím roce a hlavně aby svým dětem vysvětlovali pravdu dějin. Upozornil i na sympozium pro mladou i střední generaci, které se bude konat v listopadu a bude se zabývat vyhnáním různých národnostních skupin - třeba Arménů a Syřanů. Doporučil i účast na zasedání sudetoněmeckých kněží ve dnech 5. a 6. 11 ve vranovském klášteře u Brna.

Rakousko Vídeň/Klosterneunburg, 19.09.2018, Sudetoněmecká tisková služba /SdP

Vyhnání – Když znovu obživne trauma

Smálo se jim a posmívalo. Dlouho byli němečtí vyhnanci jediní, kteří udržovali vzpomínky na vlast. Nikdo jim za to nepoděkoval. Dnes je najednou zase vlast „in“. Globalizační zmatky způsobily změnu uvažování a krásný obraz „globální vesnice“ dostal trhlinu. Každoroční „Den vlasti“ nabízí příležitost toto téma rozebírat ve všech ohledech. Debata by se neměla zabývat pouze jásotem nad integrací, měla by se obrátit i k lidským aspektům, které i po 70 letech neztratily svou důležitost. To, že vyhnání bude působit dlouhodobě, vyjádřila již v roce 1948 socioložka Elizabeth Pfeil: Do pohybu se dostali nejen lidé a dobro, ale i představy a hodnoty. Teprve druhé či třetí generace budou mít pocit, že zapustily kořeny ve své „nové vlasti“. Proto pro východní a sudetské Němce vzpamatovat se z tohoto zlomu v životě. Dokud pracovali, tak to nebylo těžké – trauma se dostavilo znovu, když se z nich stali důchodci. Proto s bolestí přihlížejí na snahu politiky nějak obeplout kapitolu vyhnání. Avšak dějiny, které by chtěly odepřít obětím právo na vzpomínky, nejsou pro společnost prospěšné – to napsal již před lety Karl Peter Schwarz. Není to prospěšné ani pro dobré sousedské vztahy, kde smělí intelektuálové označují vyhnání za „to, čím opravdu bylo – bezpráví a zločin. Dnes se politici chlubí, že „staví mosty na druhou stranu“. Byli to však vyhnaní, kteří udržovali kontakty se starou vlastí a usilovali o smíření. Je to již zapomenuto? Proto jsou „Dny vlasti“ důležité, aby práci vyhnaných také připomněli. Zesnulý politik Peter Glotz (SPD) napsal v roce 2003: “ Chceme čestnou debatu, žádné politicky korektní řečnění.“ A takto by se měli vyjadřovat řečníci na „Dnech vlasti“.

Sudetenpost, 6. září 2018, str. 1, redakční článek bez uvedení jména autora nebo značky

Babiš žádá EU o NE pro uprchlíky

Český premiér A. Babiš vyžaduje od EU restriktivní politiku vůči uprchlíkům: „V první řadě musíme vyslat jasný signál, že dveře do Evropy jsou uzavřeny a nikdo nemůže do Evropy vstoupit.“ Poselství Evropy by mělo znít i takto: „Zůstaňte doma, pomůžeme vám tam!“ Je nutné, aby se řeklo jasně – zdůrazňuje Babiš: „Když jsme řekl, že nepřijmeme ani jednoho nelegálního migranta, tak to platí.“ Na rozdělování kvót do států EU, Babiš jasně odpověděl: „Svým evropským partnerům stále opakuji, že nám nikdo nemůže nikoho vnutit. Pouze Češi rozhodnou, kdo u nás může žít.“

Sudetenpost, 6. září 2018, str. 2, bez uvedení jména autora nebo značky

Před 115 lety se narodil Hans – Christoph Seebohm

4.5. je 115. výročí narozenin H.-Ch. Seebohma. Jeho nástupce Rudolf Lodgman von Auen byl od r. 1959 až do své smrti v r. 1967 mluvčím sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL). Dodnes je ignorováno, že tento ministr dopravy v kabinetu kancléře K. Adenauera nabídl Čechům ruku k dohodě během studené války. Na sjezdu SL v r. 1963 prohlásil: „Musíme společně přemoci minulost ve vzájemném porozumění a odpuštění, a to činy a ne slovy. Ačkoliv my, sudetští Němci, nemáme žádnou vinu na zřízení Protektorátu Čechy a Morava v r. 1939 a na zločinech, způsobených Čechům, … prosíme v duchu křesťanství český národ za odpuštění, aby toto odpuštění mohlo být základem porozumění mezi národy.“ Stalo se tak v r. 1963 a od té doby se touto otázkou nezabývala ani jedna sudetoněmecká instituce, ani jedno grémium SL nebo Svaz vyhnaných. Zapomnělo se i na slova mluvčího SL, F. Neubauera, který v Norimberku v r. 1994 odsoudil obsazení území, obývaného Čechy, a zřízení protektorátu jako protiprávní porušení práva na sebeurčení Čechů.

Sudetenpost, 6. září 2018, str. 8, bez uvedení jména autora nebo značky

Zabili jsme nesprávnou svini?

Připomeňme si, že britský premiér chtěl zabránit vyhnání sudetských Němců z jejich dědičné vlasti, Američané však se svým „Good old uncle Joe (Josef Stalin), s vyhnáním souhlasili. Již 5. března 1946 Churchill rázně mluvil o „Železné oponě“ a varoval před převzetím moci komunisty v baltských státech a státech východní Evropy – a to až k tureckým hranicím. Stalin tato obvinění odmítl a nazval Churchilla „podněcovatelem války“. 19.9.1946 Churchill uvedl v Zurichu své politické vize, které by mohly zajistit mír ve světě. Navrhoval „svým způsobem Spojené státy Evropy“ se silnou armádou za účasti Německa. Tehdy se hodně mluvilo o jeho výroku: „Zabili jsme nepravou svini!“. Malé světýlko pro poražené? Nyní musí být i Američané bdělými, protože ví, že silnou armádu lze vytvořit jen za účasti Němců! Pak přišel Marshallův plán a my se stali spojenci – potřebnými spojenci? Peníze tekly do země a začalo velké budování. Po ukončení druhé světové války všude znělo: „Nikdy žádné zbraně Němcům!“ Již v červnu 1948 se ukázalo, že Churchill měl pravdu. Sověti zablokovali příjezd do Berlína, jehož starosta Ernst Reuter volal o pomoc Ameriku, Anglii a Itálii. Tehdy americký generál Lucius S. Clay se postaral o vytvoření leteckého mostu do Berlína. 12.5.1949 blokáda byla ukončena.

K tom u všemu nemuselo dojít, kdyby „nebyla zabita nespravná svině“. Na druhé straně můžeme poděkovat Rusům za znovuobnovení silného Německa, které chránila „Železná opona“. Západ nás potřeboval – nás, kteří jsme již nikdy nesměli nosit zbraně?

Je to ironií dějin: Poražení se stali vítězi a svou pracovitostí dosáhli „hospodářského zázraku“. Z naší hymny jsme převzali „Německo, Německo nade všechno“; zůstává však stále problémem, že naše morální úsilí je ostatními považováno za úsilí za získání moci.

Nyní oslabený americký prezident D. Trump rozkolísal 70 let budované obchodní vztahy a diktuje: „Amerika je první!“ Proto ztratil své nejlepší přátele a pokouší se alespoň o harmonií s Ruskem. Jeho první pokus ve Finsku byl truchlohrou, kde ukázal, že ruskému prezidentu Putinovi nedorostl. Posmívají se mu nejen ve státě, ale i v jeho straně. Již v r. 1945/46 Churchill předpověděl, že dostanou od Stalina za uši. Jak to půjde dál? Nepřítel NATO se stává přítelem a přátelé NATO nepřáteli? Další postup bude: „Rusko je první!“

Blaho národa je nejvyšším příkazem; dovedl Římany až k Teutoburskému lesu. Zde byly římské legie poraženy a jejich vláda byla ukončena. Byl to, počátek rozpadu „Římské říše“.

Velmoci USA je již odzvoněno a „America first“ to ještě uspíší. Již Oswald Spengler uvedl ve svém „Pád Abendlandes (Západu?)“, že Rusko v duchu Dostojevského má budoucnost a pád přežije!

Sudetenpost, 6. září 2018, str.11, Tribuna názorů, Gerhard Roch, Aichach

V Praze opět vzkvétají legendy

Zemanovo mlčení k 21.8. a protesty proti premiérovi

Pán pražského Hradu, známý pro svou upovídanost, se opět negativně projevil. M. zeman se zdráhal připomenout svým občanům oběti sovětské intervence 21.8.1968, což vyvolalo spekulace. „Hospodářské noviny“ se domnívaly – a zřejmě docela právem – že zeman pravděpodobně raději mlčel, aby nerozhořčil svého přítele V. Putina. Publicisté, střežící Zemana, vysvětlili jeho mlčení jinak: Zeman dokázal svou smělost v době, kdy bylo zapotřebí obětí. „A to je daleko cennější, než tisíce řečí po 70ti letech.“ Narážejí na fakt, že Zeman byl v roce 1970 vyloučen ze strana kvůli své kritice okupace. Tento osud tehdy postihl dost funkcionářů a intelektuálů. Přesto však, proč by neměl Zeman jako hlava států připomenout krvavé události v r. 1968? Podle dotazu organizace Postbellum 46% mládeže mezi 14-24 lety o této intervenci nic neví. Někteří považují „Pražské jaro“ za festival klasické hudby. A mezi tím kvetou legendy. Z politické karantény osvobození komunisté, kteří „tolerují“ vládu ANO a sociálních demokratů, je vymýšlejí: Nebyli to Rusové, kteří potlačili reformní hnutí 21.8.68, ale Ukrajinci. Z větší části okupačních vojsk byli Ukrajinci, sdělil předseda KSČM, V. Filip, londýnskému „Gardien“. Konečně přece tehdy i šéf sovětské komunistické strany L. Brežněv byl Ukrajinec! Nějaká stopa Kyjeva tu je – předseda ukrajinské komunistické strany Šelest, velmi horlil na politbyru pro potlačení „pražského jara“. Obával se, aby se nějaká demokratizující jiskra nepřenesla na jeho území. To, jak komunisté přetvářejí dějinné události , se odráží i na poměrech ve státě. Komunistická strana je opět mocným faktorem, podporujícím vládce, přestože je jedinou nereformovanou stranou ve střední a východní Evropě. Premiér Babiš, bývalý komunista, se nestydí nazývat tohoto de facto koaličního partnera „demokratickým, konstruktivním a státotvorným.“ Proti tomu se protestuje. Pískání a výroky proti němu doprovázely Babiše při odhalení památníku v pražském centru. Praha je složitým partnerem Evropy.

Sudetenpost, 6. září 2018, str.2, značka (fac)

Rozdělovat a utiskovat: Temná kapitola pražské církevní politiky

Církevní politika československých nacionalistů první republiky a komunistů po druhé světové válce je dodnes ještě nezpracovanou temnou kapitolou historie. Prezident T.G. Masaryk v r. 1918: „S Vídní jsme se vypořádali, teď se vypořádáme s Římem!“ Stržení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí a založení Československé církve bylo symbolickým bojem proti katolické církvi, ke které se v r. 1930 hlásilo 92% sudetských němců. Masarykovy hrozby katolicizmu se jen málo odlišovaly od těch, které měl prezident Gottwald po puči na jaře 1948. Benešův nástupce řekl 9.6.1948 na zasedání ústředního výboru komunistické strany: „Podporu národní církvi. Musíme církev neutralizovat a dostat do našich rukou, aby sloužila režimu.“ K dosažení tohoto cíle byly použity všechny prostředky – i subverze. Rozvrat církve nastal uvnitř. Laikové, členové komunistické strany, založili „Katolickou akci.“ Řím na to reagoval exkomunikací všech členů této organizace, i těch, kteří byli členy komunistické strany. Kardinál Beran se vyslovil proti „Katolické akci“ v pastýřském listu. Tentýž kardinál Beran, který pozdravil Gottwalda po převzetí moci v r. 1948 u vchodu do katedrály sv. Víta.

Katoličtí biskupové zaslali novým držitelům moci list, v němž vyjádřili důvěru ve spolupráci. Biskupové se však mýlili. Církvi byl odňat majetek. Byl nad ním ustaven dozor. V dubnu 1950 asi 2400 mužských příslušníků řádu bylo posláno do koncentračních táborů a 10.000 jeptišek bylo internováno. Rozpuštěna byla i řeckokatolická církev, zvláště na Slovensku. Poddajní „vlastenečtí kněží“ se infiltrovali do komunistické strany. Nejznámější je případ katolického kněze Josefa Plojhara, bývalého vězně koncentračního tábora v Dachau. Byl ministrem v četných pražských vládách. Historik Jaroslav Šebek napsal: „Plojhar byl členem komunistické strany a jedním ze stoupenců režimu. „Na svátek Božího těla v r.1949 křičelo v chrámu sv. Víta 1700 provokatérů proti Beranovi. Krátce nato byl Beran internován a ostatní biskupové byli sledováni.“ (Profesor Rudolf Grulich)

Teprve až za krátké doby „Pražského jara“ byli duchovní rehabilitováni, avšak v další fázi „konsolidace“ byli opět utiskováni. První obětí brutality komunistického vedení byl v r. 1950 farář z Číhoště, z malé vesničky blízko Prahy. V tamějším kostele se stal zázrak. Dřevěný kříž se pohnul doprava. Toufar byl uvězněn. Do měsíce zemřel na následky mučení. O událostech poté napsal Oldřich Tůma z České akademie věd: „Během následujících let bylo několik farářů odsouzeno k smrti. Avšak to, co se stalo s Toufarem, bylo znamením.“ To vše se stalo v době, kdy vyhnání Němců bylo již ukončeno. V národní katolické církvi se ani jednou neobjevil protest proti tomuto hořeplnému vyhnání. (Pokračování)

Pro České národní listy volně a kráceně přeložila Ing. N. Žečeva, připravil dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením. Praha, 5. listopadu 2018

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz       e-mail:vydavatel@seznam.cz

Facebooková adresa:https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy/490810227709170?ref=hl