České národní listy

březen, duben 2018

Jsme na dějinné křižovatce - musíme jednoznačně určit směr

Ing. Jaroslav Tichý

Tak, jak jsme (jako ANS) upozorňovali již v loňském roce, dostali jsme se letos na dějinnou křižovatku a stojíme nyní před volbou, jak a kam z ní dále. Odklad v rozhodování již žádný nedostaneme, termíny jsou dány předpokládaným podpisem či odmítnutím podpisu smlouvy Dublin IV (další kolo jednání na nejvyšší úrovni má být v červnu 2018) a dále pak Globálního kompaktu (podzim 2018), kde si dokonce hodlá uzurpovat právo podpisu za členské země EU již samotné vedení EU bez ohledu na to, zda členské země souhlasí či nikoliv.

O co tedy jde v těchto smlouvách a co pro nás představují podmínky těchto smluv?

O naše další bytí či nebytí, posuďte sami:

- Smlouva Dublin IV:

Jedná se fakticky o revizi tzv. Dublinského protokolu. Jde přitom o to, že na přímořských státech EU, které nezvládají ochranu vnějších hranic schengenského prostoru, spočívá břemeno péče o uprchlíky a migranty, kteří se do těchto zemí dostanou přes moře. Toto břemeno s sebou nese nejen finanční, ale také administrativní a jinou zátěž, která plnou silou dopadá na bedra několika států, dnes je to hlavně Itálie.

Řešením podle Evropské rady má být nyní postup uvedený v tzv. Dublinu IV, který:

1/ omezí zodpovědnost prvních států za migranty a za pomoci automatického mechanismu ji přenese na jiné státy EU, které ale ochranu vnějších hranic zajistit ani ovlivnit nemohou. Tedy i na ČR;

2/ místo toho, aby EU udělala opatření na ochranu vnějších hranic schengenského prostoru, snaží se důsledky své záměrné nečinnosti rozložit rovnoměrně mezi všechny členské země EU, vč. těch, které na hranicích Schengenu svá území nemají. Tedy i na ČR;

3/ jde ale ve svých podmínkách ještě dále. Počítá totiž s trvalým alokačním mechanismem, který by se neaktivoval pouze v migrační krizi, jaká byla například v roce 2015, ale fungoval by permanentně. Tedy namísto ochrany hranic Schengenu bude EU pokračovat v organizování dovozu migrantů do Evropy a související problémy řešit tím, že se bude snažit migranty rovnoměrnější rozdělovat do jednotlivých členských zemí EU. Bez ohledu na dosud stanovené kvóty. Tedy i do ČR.

Podmínky smlouvy Dublin IV. obsahují tzv. reformu evropského azylového práva, kdy:

- jejím cílem je zajistit ochranu migrantů již v regionu jejich původu a zajistit odtamtud jejich přesídlení přímo do EU. Migranti budou tak zlegalizováni ještě před jejich odjezdem z jejich domovské země. Jejich přepravu do Evropy budou zajišťovat neziskovky, odpadnou tak oběti, k nimž docházelo v průběhu nelegálního přesunu migrantů;

- členské země (a tedy i ČR) budou muset přijímat trvale migranty, které jim bude přidělovat evropská agentura pro azyl nebo platit miliardové pokuty (EUR 250 tis./1 migranta v případě jejich odmítnutí). - podpisem této smlouvy ztratíme další část naší suverenity, neboť budeme muset předat evropské agentuře pro azyl a neziskovkám pravomoci k povolování pobytu migrantů na našem území. Tyto instituce tak mají nahrazovat rozhodování vlád jednotlivých členských zemí EU v této otázce;

 - podpisem této smlouvy tak dojde ke zřízení kolektivního přerozdělovacího mechanismu s tím, že pokud je některá evropská země vystavena nepřiměřenému počtu žádostí o azyl (přesahující 150 % referenčního počtu, který se stanoví podle rozlohy dotyčné země a její ekonomické situace), budou všichni další noví žadatelé o azyl v dotyčné zemi přerozdělováni do jiných zemí EU, dokud jejich počet opět nepoklesne pod stanovenou hodnotu;

- Nepůjde tedy již o požadavek na ČR a další členské země V4, aby odebíraly migranty podle stanovených kvót, nýbrž o to, trvale rozdělovat poměrným způsobem podle stanoveného klíče veškeré migranty, kteří budou dováženi neziskovkami do Evropy. Tito migranti budou tak přednostně přerozdělování do některé ze 4 zemí (V4), které zatím přijaly nejméně migrantů. Členské země EU, které se budou nadále bránit této praxi, budou odděleny od finančních zdrojů z EU. (Podle již dříve podepsané smlouvy Euro-Med půjde celkem až o 56 mil. migrantů do r. 2050);

- členský stát (tedy i ČR) bude mít povinnost při posuzování žádostí o azyl zkontrolovat, zda žadatel nepochází z tzv. bezpečné třetí země nebo zda již nepožádal o azyl v jiné zemi. A za tuto svoji povinnost bude též odpovídat;

- touto smlouvou se současně zavádí povinnost pro žadatele setrvat v členské zemi EU, odpovědné za jeho žádost;

- s cílem zabránit dalšímu přesunu migrantů ze země, do níž byli přerozděleni, do Německa, Švédska apod., má dojít ke sjednocení sociální politiky a dávek v rámci EU. Měsíční příspěvek na 1 migranta přitom činí v Německu EUR 700,- (cca 21.000 Kč). O tom, jak mají být zvýhodňováni migranti proti českým seniorům, kteří si na důchod platili celý život, nemůže být pochyb. Rozdíly budou doslova propastné.

V dané situaci, kdy jde doslova a do písmene o další osud ČR, by na toto vrcholné jednání šéfů států a vlád jednotlivých členských zemí EU měl jet nejen nový premiér, nýbrž (a to především) i prezident ČR, který se může opřít o svoji přímou volbu občany tohoto státu. Při této příležitosti by z jeho strany mělo jasně zaznít, že smlouvu Dublin IV. ani další smlouvy podobného typu nepodepíše. Naplní tak naděje voličů, které do něj jeho volbou v právě skončené prezidentské volbě vkládali.

 - Smlouva Globální kompakt k migraci:

Tato smlouva má být projednána na půdě OSN na podzim 2018.

Podle této smlouvy má na migraci vzniknout právo z kategorie lidských práv. Státy, které tuto smlouvu podepíší a ratifikují, by se tímto krokem měly vzdát úplné kontroly svých vlastních státních hranic. Organizování migrace by tak mělo přejít z rukou orgánů jednotlivých států na Úřad vysokého komisaře OSN pro uprchlíky a na neziskovky.

 V situaci mnoha zemí světa jde o smlouvu, jejíž dodržování není v praxi vymahatelné. Odlišná situace je však v případě členských zemí EU, kdy Evropská komise se chystá podepsat tuto smlouvu s OSN jménem EU, tj. za všechny členské země, a to i bez jejich souhlasu jako akt společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU). Tímto krokem by se tato smlouva měla stát závaznou pro všechny členské země EU a její příp. neplnění vymahatelné a sankcionovatelné Evropským soudním dvorem.

Jde o smlouvu prezidentského typu. Náš prezident by tedy měl s předstihem vedení EU připomenout, že Komise nemá mandát k podpisu této smlouvy jménem celé EU.

Nesouhlas s takovým postupem na úrovni Výboru stálých zástupců již vyjádřily Polsko a Maďarsko. Neměli bychom v této věci otálet ani my.

Je přitom v pravomoci prezidenta jednáním o takové smlouvě pověřit vládu či jejího premiéra nebo naopak takové jednání jménem ČR zastavit. Takový krok již udělal prezident USA D. Trump, z evropských zemí pak Švýcarsko a Dánsko. Jedním z důvodů podpory M. Zemana ze strany ANS při právě dokončené volbě prezidenta ČR je očekávání podobného postupu z jeho strany v této věci.

Stojíme tak na křižovatce, z níž vedou jen 2 cesty. Jedna sleduje cizí zájmy na úkor těch našich, českých (cesta A/), ta druhá pak české národní zájmy (cesta B/). Zastavme se tedy u každé z nich a popišme si blíže, co která z nich pro nás znamená a co nám přinese.

-  Cesta A/ znamená:

1. připojit se ke snahám vedení EU o plnou islamizaci Evropy, usilovat o to, abychom se stali „pevným jádrem Evropy předurčené k její plné islamizaci, a to se všemi z toho plynoucími důsledky (rozvrat státu, kultury, náboženství, jazyka, zvyklostí a postupně i ekonomického a sociálního života, vznik a šíření no-go zón, ztráta bezpečí ve vlastní zemi atd.) tak, jak tento postupující proces známe např. z Francie, Švédska, Belgie ale již též i z Německa (a jak ho dnes prosazuje např. vedení ODS v čele s Petrem Fialou). Či minimálně se tomuto vývoji nebránit, což ve svých důsledcích vyjde nastejno;

2.  Naše setrvání v pozici kolonie (pokračující masový odliv zisku vytvářeného našimi pracovníky z ČR, montovny, nízká přidaná hodnota našich výrobků, jejich prodej ze zahraničí, kde zůstává zisk z jejich prodeje a z toho rezultující nízké mzdy a důchody), nemožnost realizovat potřebné systémové změny, postupný pokles životní úrovně u nás z důvodu výživy nejen obyvatel zemí našich kolonizátorů v zahraničí, nýbrž i migrantů u nás;

 3.  Zvýšení daní na vytvoření dodatečných zdrojů k výživě nově příchozích migrantů, další pokles životní úrovně našich občanů;

4.  Vznik neřešitelné situace po příchodu průmyslové revoluce 4.0, která přinese obrovský úbytek pracovních míst pro naše zaměstnance, kteří nebudou mít z čeho vytvářet zdroje do fondu zdravotního a sociálního pojištění, naopak sami budou potřebovat podpory. Migrace tento problém u nás jen prohloubí do neřešitelné podoby. Sníží se totiž počet produktivních obyvatel a současně se zvýší počet uměle vyživovaných lidí u nás. Sociální výbuch ve státě, vyloučit nelze ani občanskou válku, a to nejen u nás (ačkoliv po ní nikdo nevolá, naopak před ní varujeme).

5.  V souladu se zaváděním robotizace výroby v souvislosti s průmyslovou revolucí 4.0 postupné nahrazování dražší pracovní síly roboty v zemích investorů a jejich odchod z ČR. Náš stát skončí bez majetku, s masami nezaměstnaných pracovníků vládě na krku (plus s dovezenými migranty), a to bez vytvořených finančních zdrojů potřebných k vyplácení minimálního garantovaného příjmu, To vše přitom nikoliv z důvodu našeho vystoupení z EU, jak jsme již nyní strašeni, nýbrž z důvodu našeho dalšího setrvání v EU.

6.  Urychlený přechod ČR na EURO jako součást této cesty zaktivuje náš závazek zaplatit náš příspěvek na dluhy jiných členských zemí v počáteční výši EU 380 mld. Kč do 3 dnů, další peníze pak na vyžádání (Troiky). Krom toho tento přechod z Kč na EURO způsobí okamžité a trvalé znehodnocení našich úspor zhruba o 40 %. Dále pak prodraží  zásadním způsobem nákupy nových technologií v zahraničí potřebných k zavedení robotizace u nás. Prohloubí a urychlí za těchto okolností celkový kolaps našeho hospodářství.

7.  Prudký růst našeho zadlužení, které umožní dočasně překlenout alespoň některé z uvedených problémů, a to za cenu našeho úplného podmanění cizím kapitálem a následování řecké cesty, byť z odlišných příčin.

-  Cesta B/ znamená:

1. odmítnout snahy vedení EU o islamizaci naší země, o rozvrat našeho státu, kultury, náboženství, jazyka, zvyklostí, přistoupit k obraně hranic naší země. Odmítnout pokusy o rozdělení naší země do několika euroregionů s cílem rozdrobit náš odpor proti islamizaci a současně zvrátit i výsledky 2 sv. války (ztráta našeho pohraničí a celého státu). Přidat se k požadavkům dalším evropských zemí na zaplacení válečných reparací ze strany Německa;

2. vymanit se z naší pozice kolonie, opustit praxi otrocké práce v cizích montovnách u nás, obnovit naši vlastní produkci výrobků s vyšší přidanou hodnotou a jejich prodej našimi vlastními silami s cílem zachovat zisk vytvářenými našimi pracovníky v naší zemi, vytvářet tak předpoklady ke zvyšování příjmů našich občanů a jejich životní úrovně;

3. zavést strukturované daně podle výše příjmů a dále sektorové daně v některých odvětvích (finančnictví, vodárny, supermarkety apod.) pro cizí kapitál u nás s cílem zamezit každoročnímu masovému odlivu zisku z ČR do zahraničí. Eliminovat nutnost vytvářet dodatečné zdroje k výživě migrantů u nás, kteří přicházejí pouze za účelem sociálních výhod, nikoliv za prací;

4.  Vytvářet předpoklady ke zvládnutí důsledků průmyslové revoluce 4.0, a to jak omezováním dočasného příjmu migrantů přicházejících k nám z jiných evropských zemí za prací na množství skutečně potřebné, tak i navyšováním finančních zdrojů pro pozdější vyplácení minimálního garantovaného měsíčního příjmu našim občanům na úrovni umožňující slušné živobytí a srovnatelné se zeměmi západní Evropy. Plně blokovat dovoz migrantů k trvalému pobytu v ČR se zřetelem k tomu, že ekonomické potřeby naší země na cizí pracovníky (z jiných evropských zemí) schopné potřebné práce vykonávat, budou pouze přechodného charakteru, tj. to náběhu průmyslové revoluce 4.0. O využitelnosti migrantů ze zemí 3. světa v průmyslové sféře nemůže být vůbec řeči.

5.  V souvislosti s trendem přechodu globalizace na glokalizaci ve světové ekonomice začít vytvářet nové pracovní příležitosti v ČR, a to zejména v krajích se stávajícím úbytkem pracovních příležitostí s cílem současně zamezit jejich postupnému vylidňování (zejména pak v pohraničí). Vytváření nových pracovních míst spočívá v podpoře rozvoje družstevnictví (a to ve výrobě, řemeslech a službách, bytové výstavbě, ale i peněžnictví, nejen tedy v zemědělství), dále pak ve vytváření nových státních podniků s částí akcií pro zaměstnance a ve zrovnoprávnění 4 forem vlastnictví, tj. státního, soukromého, družstevního a veřejnoprávního. V praxi to současně znamená výběrem daní z těchto nově vytvořených zdrojů zvýšit příjmy pro naplňování fondu k výplatě minimálního měsíčního garantovaného příjmu (jako alternativy k fondu zdravotního a sociálního pojištění).

6. Odmítnout definitivně přechod ČR na EURO, které bylo postaveno na bázi německé ekonomiky či na úrovni ekonomik blížících se svojí úrovní té německé. Zachovat si tak nejen jeden z posledních nástrojů na ovlivňování české ekonomiky a možnost opětovného zhodnocení úspor našeho obyvatelstva, nýbrž i zdroj postupného bohatnutí našeho státu a jeho občanů prostřednictvím posilování kursu koruny. Snížit tak současně i náklady na pořízení technologií potřebných pro robotizaci naší ekonomiky v rámci průmyslové revoluce 4.0.;

7. Vyhledat zdroje k financování nákupu technologií potřebných pro zavedení průmyslové revoluce 4.0 do ČR, a to s důrazem na jejich diverzifikaci. Současně tak využít této zásadní změny k obnově českého průmyslu a jeho konkurenceschopnosti v mezinárodním měřítku.

Po dosavadních zkušenostech je třeba dodat, že:

- nechceme předem ovlivňovat naše spoluobčany/voliče v jejich rozhodnutí, považujeme však za seriózní a potřebné tyto občany včas informovat o dopadech jejich rozhodnutí, ať již pro jednu či druhou alternativu (suplujeme tak tímto náš stát, od něhož se podobného kroku bohužel nelze dočkat, a to ani v případě vyhlášení referenda o vystoupení ČR z EU);

- upozorňovali jsme v loňském roce na potřebu řešit tyto problémy zásadním způsobem a pojmout říjnové volby do Poslanecké sněmovny jako hlasování o vystoupení z EU (byť marně), a to s poukazem na programy jednotlivých stran. Je skutečností, že ačkoliv bylo cca 90 % voličů zaměřeno proti islamizaci naší země, v těchto volbách volilo více než 70 % voličů strany přímo či skrytě pro migrantské. Čili zcela opačně. Volby se měly stát referendem o vystoupení z EU a z NATO, jak jsme k tomu vyzývali. Nestalo se tak. Přičemž již tehdy jsme upozorňovali na těžko schůdný postup týkající se hlasování o vystoupení z EU (a NATO) pomocí zavedení všeobecného referenda. Též marně. S důsledky toho jsme nuceni dnes se potýkat, vč. debat typu „všeobecné referendum možná, avšak bez vystupování z obou nadnárodních struktur“.

 - tento článek tak představuje náhradní způsob, jak občanům (voličům) v této zemi srozumitelným způsobem ukázat, jaké možnosti řešení vzniklé situace u nás máme, Je však nesmyslné domnívat se, že k takovému řešení povedou polovičaté kroky typu „chceme řešit to či ono, ale v EU setrváme“ (ač právě EU usiluje o pravý opak a dělá pro jeho dosažení další postupné kroky. Klasickým příkladem je mylná představa, jak budeme moci bránit naše hranice před migranty, aniž bychom přitom opustili EU, která jejich přísun do Evropy organizuje). O tom, že neexistují polovičatá řešení, se již přesvědčili např. Řekové;

 - zásadním momentem při tom je to, zda:

 a/  chceme:

uchovat náš stát, národ, jazyk, způsob života či nikoliv;

stát se součástí evropského islámského chálifátu či nikoliv;

postavit náš stát ekonomicky a politicky na vlastní nohy či nadále setrvat v pozici    kolonie a pracovat na jiné;

Odpovědi na tyto otázky nemohou být typu „ano, ale…..“. Jsme dnes v situaci „ano/ne“.

Jde tedy o další etapu tohoto zásadního střetu týkajícího se obrany českých národních zájmů a přežití našeho národa jako celku. Jeho předchozí etapou byla právě skončená prezidentská volba. Není (a ani to prvoplánově nebylo) o osobách, bylo a nadále to je a bude o českých národních zájmech a o jejich hájení.

Jsme tedy opět na oné osudné křižovatce, jako jsme byli v r. 1938. Jde opět o osud našeho národu. Neopakujme stejné chyby, v dnešním světě by měly ještě tragičtější následky, než tomu bylo v důsledku Mnichovské dohody. Nyní máme podepisovat smlouvu s ní srovnatelnou (Dublin IV.) a další taková smlouva (Globální kompakt) má být dokonce podepisována o nás a bez nás. Jako v Mnichově.                                                                                 19. únor, 2018

www.aliancens.cz

Chceme se vzdát vlastní zahraniční a obranné politiky?

Michael Žantovský

Zatímco u nás doma řešíme otázky světodějného významu a ohromující hloubky, jako např. zda může v demokratické zemi bez omezení vládnout vláda nepožívající důvěry zvolené Poslanecké sněmovny či zda v čele takové vlády může stát trestně stíhaná osoba s poskvrněnou minulostí, může se bez naší účasti a vlivu schylovat ke změně, která učiní odpovědi na tyto otázky víceméně akademické.

Na mnichovské bezpečnostní konferenci vystoupil v sobotu 17. 2. předseda Evropské komise Jean Claude Juncker se zásadním požadavkem rozšířit princip většinového hlasování v Evropské radě na otázky evropské zahraniční, bezpečnostní a obranné politiky. Podle Junckera Evropská unie nemůže vystupovat na mezinárodní scéně jako náležitě silný partner, pokud nebude v těchto otázkách vystupovat jednotně, a to i za cenu uplatnění názoru většiny proti nesouhlasícím členským zemím.

Podle Junckera je takový posun možný i bez změny Smlouvy o Evropské unii, jelikož odstavec 3 článku 31 konsolidovaného znění Lisabonské smlouvy umožňuje, aby Evropská rada rozšířila jednomyslným rozhodnutím většinové hlasování i na další otázky v rámci dotyčného článku, podle kterých se dosud muselo rozhodovat jednomyslně. Pokud tato konstrukce někomu připadá trochu složitá, je to proto, že nejen tento článek, nýbrž celá smlouva je napsána značně nesrozumitelně, podle některých záměrně.

Smysl navrhované změny je na druhé straně zcela zřejmý. Umožnila by Evropské unii zaujímat “jednotné” stanovisko k problémům, na kterých se dosud nedokázala shodnout. Juncker jmenovitě uvádí otázku lidských práv v Číně, či vztah Evropské unie k Jeruzalému. Existují ovšem desítky dalších takových otázek, z nichž některé se mohou dotýkat životně důležitých zájmů České republiky..

Protože schopnost rozhodovat o vlastní obraně a bezpečnosti stejně jako o vlastní zahraniční politice patří k základním atributům suverénního státu, znamenala by taková změna další významný přesun suverenity z členských států na mezivládní úroveň.

O tom, zda je taková změna potřebná či žádoucí, je možné vést informovanou diskusi, která těžko povede k jednoznačnému stanovisku. Na jedné straně by evropskou roli a vliv jistě posílila schopnost vystupovat jednotně a rozhodně vůči jiným částem světa. Urychlilo by to i rozhodování v kritických momentech vývoje mezinárodní situace. Z obého by za určitých okolností mohla mít prospěch i Česká republika. Na straně druhé jednotná zahraniční a bezpečnostní politika předpokládá i jednotné zájmy v těchto oblastech. Česká republika by ztratila praktickou schopnost prosazovat své vlastní stanovisko či řídit se svým vlastním národním zájmem jak ve svém bezprostředním okolí tak globálně. Období od vstupu Lisabonské smlouvy v platnost v prosinci 2009 názorně ukázalo, že v systému většinového hlasování Česká republika nejenže nemůže prosadit svůj názor, aniž by se ztotožnila s názorem alespoň jedné ze dvou největších členských zemí EU, ale že její schopnosti spoluvytvářet takzvanou blokační menšinu (jedna třetina členských zemí reprezentujících alespoň jednu třetinu obyvatelstva EU, tedy alespoň deset zemí reprezentujících alespoň 170 milionů obyvatel – po odchodu Spojeného království z EU se tyto proporce trochu změní), která je zapotřebí k blokování většinového názoru, jsou rázu víceméně teoretického.

Jestliže však přínos změn navrhovaných předsedou Evropské komise je věcí racionální úvahy, není tomu tak u způsobu, kterým tyto změny navrhuje přijmout.

V první řadě odstavec 4 dotyčného článku 31 Smlouvy říká nezvykle jednoznačně, že postupy podle předchozích odstavců umožňujících většinové hlasování “se nevztahují na rozhodnutí související s vojenstvím nebo obranou”. Vzniká zajímavá otázka, zda předseda Evropské komise dočetl Lisabonskou smlouvu až sem.

I kdyby však tato procedurální překážka, v zásadě vylučující většinové hlasování o otázkách obrany a bezpečnosti, neexistovala, stále by se jednalo o zásadní přesun suverenity z členských států na úroveň Evropské rady. V okamžiku, kdyby o takovém přesunu Evropská rada jednomyslně rozhodla , šlo by o změnu nezvratnou.

Tvrdit, jak to učinil Jean Claude Juncker, že taková změna by nevyžadovala změnu Smlouvy o Evropské unii, je neobhajitelné. Prakticky by to totiž znamenalo, že pouhou změnou svých vnitřních pravidel, vlastně jednacího řádu, podle článku 31 může Evropská rada zásadním způsobem měnit suverenitu členských států a odebrat jim možnost se rozhodovat v otázkách zahraniční politiky a obrany. Neobstojí ani námitka, že na počátku tohoto procesu je nutný souhlas vlád všech členských zemí. Jelikož jde o změnu nevratnou, nemohla by žádná další vláda žádat návrat suverenity v těchto otázkách zpět. Změna takové povahy je pak z definice změnou smluvní a vyžaduje změnu Smlouvy o Evropské unii a její ratifikaci ve všech členských státech.

Šlo by dokonce o tak zásadní přesun suverenity z národní úrovně, že by bylo na místě uvažovat o jeho stvrzení vyšší ústavní silou, než je zvolený Parlament. Tak jako jsme (a tvrdím že správně) rozhodli o připojení k Evropské unii v její tehdejší podobě v referendu, měli bychom mít všichni možnost se stejným způsobem vyjádřit, zda se chceme vzdát vlastní zahraniční a obranné politiky.

Michael Žantovský, BLOG 19. února 2018

https://echo24.cz/a/SscuN/chceme-se-vzdat-vlastni-zahranicni-a-obranne-politiky?utm_source=www.seznam.cz&utm_medium=sekce-z-internetu

Kosovo je Srbsko !

Před deseti lety, 17. února 2008, došlo v rozporu s mezinárodním právem k jednostrannému vyhlášení samostatnosti Kosova. Vyhlášení samostatnosti Kosova bylo porušením rezoluce č. 1244 Rady bezpečnosti OSN z roku 1999. Stalo se tak proti vůli srbského státu. Následně byly desetitisíce Srbů  vyhnáno ze svých domovů. I dnes jsou Srbové v Kosovu vražděni, vyháněni. EU i NATO opět jen mlčí, …..

Připomínáme, že před deseti lety vláda premiéra Topolánka svým lokajským přístupem    kopírovala rozhodnutí USA a některých států EU k vyhlášení samostatnosti Kosova.  Česká republika se tak dostala do vazalské úlohy, stalo se tak  navzdory nesouhlasu nás občanů, ale významných českých politiků. S tímto rozhodnutím nesouhlasil, jak prezident Václav Klaus, tak i Jiří Paroubek, tehdejší předseda ČSSD, který rozhodnutí vlády označil za unáhlený krok.  Obdobně vystupovali i další čeští politici.

Některé výroky našich politiků vyvolávají i dnes po 10 letech trapnost svou úslužností. K otázce Kosova tehdy prohlásil  ministr zahraničí ČR pan Schwarzenberg „ že jako právník (?) ví, že bez souhlasu Rady bezpečnosti OSN, to není čisté řešení, ale v součinnosti s ostatními státy EU, na samostatnost Kosova kývneme. Vývoj byl takový, že se Kosovo osamostatnilo. A my s tímto faktem musíme pracovat, obzvlášť když máme v této oblasti přes 500 našich lidí,“ jak uvedl Karel Schwarzenberg. Jen tak mimochodem,  těch citovaných 500 našich lidí, to byli naši vojáci na misi….

To bylo trapné konstatování od představitele suverénního státu, toho státu, který má své historické zkušenosti s obdobným rozhodnutím evropských mocností v roce 1938 v Mnichově. Tehdy se také mluvilo o míru, o právu na sebeurčení pro národnostní menšinu.  Československu bylo zbaveno v Mnichově historického území, bylo obětováno Německu za souhlasu a potlesku západních evropských mocností, obdobně jako Srbsko.  Osamostatnění Kosova předcházely v roce 1999 barbarské nálety NATO. Na tisíc letadel NATO svrhlo na Jugoslávii při více než deseti tisících útocích 23 000 bomb o celkové hmotnosti 7 000 tun. Vypuštěno bylo také 2 500 střel s plochou dráhou letu. 

Srbsko, náš tradiční přítel a spojenec si zaslouží naši úctu a pomoc. Jako příklad statečného postoje k této otázce lze dát Slovenskou republiku, která Kosovo neuznala, nepodlehla tlaku mocných. Lokajové tedy ti Schwarzenbergové, Vondrové, Topolánkové,  v této zkoušce statečnosti neobstáli….  Nezapomínáme !  Kosovo je Srbsko.

Přemysl Votava

Kdo se chová v republice jako na nepřátelském území?

Tak jsme se dozvěděli od pana P. Bělobrádka, že „ANO se chová jako při nepřátelském převzetí státu  a jako na nepřátelském území“ (Právo, 16.2.18, str. 3).  Tato slova od něj, která nedávno pronesl, nás zarazila.  Paměť nám totiž napověděla, jak pan P. Bělobrádek, když byl místopředsedou vlády ČR, se choval k republice a k jejímu území.

Jednoho krásného dne jsme se dozvěděli, že „Sudety se dělí na geografické a politické.“ A právě k těm politickým „Sudetům“ přičlenil pan P. Bělobrádek, zřejmě na základě své iniciativy a ze svého vlastního rozhodnutí, poněvadž vláda se takovými otázkami nezabývala, Šumavu a město Brno. To byl od něj přímo zásah do černého. Když si totiž vzpomeneme, jak brněnští znacizovaní Němci přímo u Hitlera prosili, aby město Brno přičlenil do záboru a učinil z něj tak říšské město, ale neuspěli. Brzy ucítili další možnost. Vůdce ve své „státnické moudrosti“ nám zřídil protektorát. A opět posílali supliku Hitlerovi, ale opět marně. Nepříliš dávno si jednoho dne na vše posvítil pan Bělobrádek, a hle, vše šlo. Brno se ocitlo v politických Sudetech.

Ostatně nebylo ani divu. Sám pan Bělobrádek se původně označil za sudetského Čecha. Když jsme viděli, jak pan Bělobrádek pečuje o územní celistvost republiky, dostali jsme přímo strach. Od něho nám mohl pomoci jen budovatel politických Sudet, tedy nikdo jiný než právě pan Bělobrádek. Položili jsme mu několikrát otázku, co zbylo územně z republiky, když jí několikrát ztenčil území. Myslíte si, že nám odpověděl? Nikoliv! Dodnes nám odpověď dluží.

Ale abychom se vrátili k hodnocení jednání ANO panem Bělobrádkem výše uvedeném. To, co činí ANO ve srovnání s plány a rozhodnými kroky pana Bělobrádka, jinak sudetského Čecha, jsou téměř nevinné hrátky. To, z čeho pan Bělobrádek viní ANO, činil, jak se domníváme, on sám. Z republiky rozdával území, vytvářel politické Sudety. To on se v republice choval, jak jsme přesvědčeni,  jako při nepřátelském převzetí státu a jako na nepřátelském území. Z cizího přece krev neteče, říkali již dávno naši předkové.

Donutí již někdo konečně pana Bělobrádka, který, jak vidno, se těší přízni médií, např. i deníku Práva, aby konečně řekl s plnou vážností, jak to myslel a myslí s tím, že je sudetský Čech, jak to myslí s politickými Sudety a co po jeho darech politickým Sudetům z republiky zbylo. My toho obvyklými prostředky v demokratickém státu  nejsme schopni dosáhnout. Napsali jsme mu již nejeden otevřený dopis, nejeden dotaz na základě zákona o svobodném přístupu k informacím, nejednu petici – ale bez výsledku.

Již jsme se setkali také s tím, že jeden pán se vydával za sudetského Čecha a ke svému označení ještě přičlenil slovo hrdého. Samozřejmě to nás neudivilo. Píše občas do Sudetendeutsche Zeitung, takže se toto tvrzení k jeho povolání hodí. Ale zcela jinak tomu bylo u pana Bělobrádka, který se za sudetského Čecha vydával v době, kdy zastával ústavní funkci místopředsedy vlády ČR.  Přes všechny uvedené těžkosti doufáme, že pan Bělobrádek, jenž v současnosti je i se svou stranou v Demokratickém bloku, uzná že je již na čase, aby předmětné „zvláštnosti“ nám osvětlil. Když je nejen demokratem, ale i křesťanem, jak také tvrdí, snad se v něm konečně svědomí ozve a vše nám vysvětlí. Předem děkujeme za jeho dobrou vůli a ochotu. Nechť nám ve své neskonalé demokratické a křesťanské dobrotivosti odpustí, že jej ve své nevědomosti takto obtěžujeme. Zaplať Pán Bůh!

J. Kovář

Bělobrádkovi  petice z 8.2.18

Pavel Bělobrádek, poslanec PS PČR

Pane poslanče,

Obracím se na Vás s peticí v souladu s čl. 18 Ústavní listiny základních práv a svobod a   petičním zákonem.

A.

Předem  několik poznámek:

1. Dovoluji si upřesnit, že jsem Vám poslal dva otevřené dopisy, které jaksi dáváte dohromady, ač jsem  Vám je poslal samostatně. I petici jsme Vám posílal zvlášť. Tedy na má tři podání reagujete jedinou odpovědí.

2. Dopisy i petici  jsem Vám posílal jako poslanci. Odvolávat se proto na nějaké tvrzení někoho z Úřadu vlády ČR již nemůžete. Zvláště když byla řada lidí z tohoto úřadu z dobrých důvodů propuštěna a dopisy byly otevřené a nejednalo se tedy o dotaz na základě zákona o svobodném přístupu k informacím

3. Ve své odpovědi píšete: „Stejně tak je není možné fyzické osobě podávat petice.“ Jistě ani sám této formulaci, jíž jste použil v odpovědi na má tři podání, nebudete rozumět. Jde vyložit dvěma zcela odlišnými způsoby. Můžu však s jistotou tvrdit, že vy nejste fyzická osoba, nýbrž ústavní činitel, a já, i když jsme fyzická osoba, mám právo samostatně podávat petice.

V odpovědi na petici se nemůžete dovolávat, že „na nádraží v lampárně je cosi vyvěšeno“, ale přímo odpovědět na otázku. Na web KDU si můžete vyvěšovat, co uznáte za vhodné. Odvolávkou na něj nemůžete však vyřizovat petici Odkaz by byl možná na místě, pokud by se jednalo o odvolávku na oficiální desku nějakého ústavního orgánu. Ale i v tom případě byste k odvolávce musel dodat vlastní vysvětlení.

4. Pro informaci posílám původní petici, jíž jsem Vám postoupil dne 5.1.2018 a Vaši odpověď na ni z 10.1.2018 několika ústavním činitelům, aby sami si udělali úsudek o tom, jakým způsobem „vyřizujte petice“.

B.

Vzhledem k výše uvedenému Vám 8.2.2018 postupuji znovu k vyřízení petici z 5.1.2018:

V Praze dne 5. 1. 2018/ 8.2.2018

Věc: V souladu s čl. 18 Listiny základních práv a svobod, jež je součástí ústavního pořádku ČR, a petičním zákonem postupuji Vám petici

Pane poslanče,

I.

Žádám Vás o vyjádření k následujícími textu, zvláště pak k tučně vyznačeným jeho částem

Před nepříliš dlouhou dobou jste mě překvapil svými objevnými tvrzeními, jimiž jste odlišil „Sudety geografické“ od „Sudet politických“.  V geografických Sudetech, jak jste tvrdil, jste se narodil a zřejmě z tohoto důvodu jste o sobě tvrdil, že jste sudetský Čech. Když jsem se podivil Vašim závěrům, opravil jste se a prohlásil se za Čecha narozeného v  Sudetech.  Podle mého soudu mezi oběma charakteristikami není žádný zřejmý rozdíl.  Chcete-li však být sudetským Čechem nebo Čechem narozeným v Sudetech, byla a je Vaše věc, ale současně toto Vaše tvrzení bylo a  je jistě zajímavým problémem především pro Vaše dřívější  i budoucí voliče. Ti nedávní nakonec při  parlamentních volbách se k Vašim originálním tvrzením vyjádřili útěkem od kandidátní listiny KDU.

Ale nazpět k Vašim rozdělením  tzv.Sudet. Uvedl jste, že do politických Sudet patří Šumava a město Brno. To je odvážné tvrzení. Ani A. Hitler po Mnichovu a dokonce ani po zřízení tzv. protektorátu nezahrnul Brno do německého území, ač přání brněnských nacistů bylo jednoznačné. Když až do takovéto míry neohroženě a odvážně jste se zabýval „politickými Sudety“, pak jistě nebude pro Vás problém mi upřesnit, co z České republiky územně ještě zbývá, pakliže do politických Sudet jste zařadil, jak jste sám dříve uvedl, Šumavu a Brno.

Považujete se ještě za sudetského Čecha nebo za Čecha narozeného v Sudetech?

Na základě jakého rozhodnutí jste přidal k tzv. politickým Sudetům Šumavu a Brno?

Můžete mi upřesnit územní rozsah politických Sudet?

Můžete mi upřesnit zbytkové území ČR po jeho zmenšení o tzv. politické Sudety?

II.

Žádám Vás o vyjádření k následujícími textu, zvláště pak k tučně vyznačeným jeho částem

Před volbami do Poslanecké sněmovny „sudetoněmecký tisk“ vkládal do koalice KDU se STANem velké naděje. Podle nepotvrzených  informací jste údajně uvažoval, že budete předsedou vlády ČR, abyste poté z této funkce se odrazil na prezidentský stolec na Pražském hradu. Údajně jste připravovali též funkci ministra zahraničních věcí pro pana D. Hermana. Ten však na rozdíl od Vás zatím, snad definitivně, v politice v republice skončil. „Sudetoněmecká média“ mluví o Zemětřesení na Vltavě. V článku tohoto jména je též uvedeno: „Pražské strany, s nimiž bylo dosud možné vést alespoň nějaký dialog, jsou marginalizované. To platí pro křesťanské demokraty i pro sociální demokraty. A to vysvětluje dlouhé mlčení vedení sudetoněmeckého landsmanšaftu ke katastrofě.“ ( Gernot Facius, Sudetenpost, 9.11. 2017, str. 1)

Že jste dostali od voličů řádný výprask, stejně tak jako ČSSD, není pochyb. Autor uvedeného článku má pravdu, když mluví o politickém zemětřesení. K Vaší porážce silně přispěla i Vaše politika vůči tzv. sudetoněmeckému landsmanšaftu, která byla v rozporu, jak mnozí z nás soudí, s českými státními a národními zájmy.

§ 3 stanov SL :

 "a) zachovat přes tři miliony sudetských Němců, kteří byli po druhé světové válce vyhnáni ze své vlasti v Čechách, na Moravě a v sudetském Slezsku, a rozptýleni po celém světě, a jejich potomky, jako politické, kulturní a sociální společenství, a hájit jejich záležitosti ve vlasti jakož i na územích, kde nyní žijí;'

b) spolupůsobit za spravedlivé národní a státní uspořádání, ve kterém budou celosvětově zažehnána vyhánění, vraždy národa nebo ,etnické čistky' a diskriminace, a kde bude zaručeno zejména právo na vlast, práva národních skupin a právo na sebeurčení pro všechny národy resp. národní skupiny;

c) prosazovat právní nárok na vlast, její znovuzískání a s tím spojené právo národní skupiny na sebeurčení;

d) hájit právo na navrácení resp. plnohodnotnou náhradu nebo odškodnění za zkonfiskovaný majetek sudetských Němců;

e) pečovat o krajany hospodářsky a sociálně;

f) pečovat o kulturní a myšlenkové dědictví vlasti jako součást německé a evropské kultury, toto podporovat a dále rozvíjet;

g) přispívat k porozumění mezi národy v Evropě na základě pravdy a práva, zejména k nastolení partnerských vztahů mezi Němci a Čechy".

Platí stanovy SL v novelizovaném znění a pokud ano, prosím o jeho citaci.

Bod 15 a bod 16 z Programu Dvaceti bodů v následujícím znění:

„15. Přihlašujeme se taktéž k přirozenoprávnímu nároku každého člověka na nerušené usazení ve svém právoplatném bydlišti, jakož i k právu národů a etnických, rasových a náboženských skupin na nerušené usazení ve svých zděděných osídlených oblastech (právo na vlast). V našem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na nerušený život právě zde v souladu s právem sebeurčení. Poměry v Evropě - též mezi Spolkovou republikou Německo a Československem - mohou být považovány za normalizované teprve tehdy, až bude toto právo uskutečněno.

16. Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.“

Prosím o vyjádření, zda Program Dvaceti bodů, zvláště pak bod 15 a 16, platí v novelizovaném znění a pokud ano, prosím o jejich novou citaci

Budete pokračovat v dosavadní politice vůči SL, anebo ji hodláte změnit k prospěchu republiky?

Závěrem

Sám sebe jste nedávno pasoval na rytíře pravdy ve sporu s panem J. Farským.  Prohlašujete o sobě nadto, že jste křesťan, i když mnohdy Vaše odpovědi na mé dotazy svědčily spíše jinak, přesto a proto snad mohu počítat s tím, že mi tentokrát odpovíte na uvedené dotazy plně a pravdivě, což jste  zatím dosud nikdy neučinil. Nyní Vás Úřad vlády ČR už dále nemůže krýt, i kdybyste chtěl.  Není již podstatné, co ví, anebo neví Úřad vlády, ale to, co víte Vy sám. Odpovědět na uvedené žádosti pro Vás není žádný problém, poněvadž na uvedená témata jste mluvil.  Žádosti jsou proto adresované Vám, takže  Vy  jakožto zdroj informační můžete se k nim sám vyjádřit. Předpokládám, že se nebudete již moci schovávat  za nikoho a za nic.

Děkuji předem za Vaše pravdivé a úplné vyjádření k mým žádostem.

S pozdravem Ing. P. Rejf, CSc.

Poznámka redakce:  Pokud jde o vyřizování našich podnětů, a jedno zda jde o petici, dotazy na základě zákona o svobodném přístupu k informacím nebo o otevřený dopis v minulosti či současnosti,  pan poslanec P. Bělobrádek patří k těm nejhorším autorům odpovědí na ně, pravděpodobně mezi nimi již nemá v tom špatném slova smyslu žádného konkurenta.

Skandálním při tom je, že tímto svým vyřizováním/nevyřizováním uvedených podnětu znevažuje příslušná zákonná ustanovení nebo dokonce porušuje určitá ustanovení Listiny základních práv a svobod, jež je součástí ústavního pořádku České republiky.

Vzhledem k tomu, že kvalita jeho odpovědí na naše podněty je téměř setrvale nebývale nízká a místy i odstrašující, obrátil jsem se na Petiční výbor Poslanecké sněmovny P ČR. K rukám jeho předsedkyně jsem zaslal jednu ukázkovou odpověď pana P. Bělobrádka na mou petici s prosbou, aby konečně byl pan poslanec P. Bělobrádek poučen, jak má petice vyřizovat. Obdobný vzorek jsem postoupil i panu předsedovi Poslanecké sněmovny P ČR. Jsem velmi zvědav, zda pan poslanec P. Bělobrádek se polepší a bude při vyřizování podnětů občanů postupovat tak, jak stanovují příslušné právní normy.  Ing. Pavel Rejf, CSc.

Tam, kde český národ nemá svá práva, není doma

„Polák rovněž připomněl ´české duše´, které přesně neví, kam patří. Jestli na východ nebo na západ. Postřehl, že reflex, být podřízeným v habsburské monarchii, byl přenesen na Brusel, kde se cítí stejně malí a bezvýznamní.“ (Z článku Křesťanská solidarita zůstává důležitá, Ulrich Miksch, Sudetendeutsche Zeitung, 9.2.2018, str. 1, 2, pro České národní listy kráceně a volně přeložil P. Rejf)

Pan Polák se zásadně plete. Češi ve své velké většině ví, kde jsou doma. Je jím Česká republika, nástupnický stát Československé republiky. Nemohlo jím být Rakousko-Uhersko, jež český národ potlačovalo, podřizovala nadvládě německé menšiny. Nemůže jím být ani „Evropská unie“, která nám stále více vládne, a to bez ohledu na náš národní stát a jeho svrchovanost, z níž dále a více ukrajuje. V takové vlasti, ať již dříve v rakousko-uherské nebo v současné evropskou unijní, jsou doma jen ti, kteří se svému národu odcizili nebo ho dokonce cizí vládnoucí vrchnosti zrazují. Česká duše na poddanství to či ono reaguje odporem. Nikoliv však se zbraní v ruce, nýbrž stálým a vytrvalým odpíráním jakékoliv formy poddanství. Přežili jsme Rakousko-Uhersko, přežijeme i Evropskou unii.

Doba se mění! I EU se podstatně změnila. Je jiná, než v době, kdy jsme do ní vstupovali. O svém vstupu jsme rozhodli v referendu. Proto i dnes máme právo v referendu rozhodnout, zda v EU chceme dále zůstat, či z ní vystoupit. Czexit se dostává do programových požadavků některých politických stran či hnutí.

„Elity“ nám vládnoucí v posledních letech, nebyly schopné za dobu více než 25 let připravit a schválit ústavní zákon o referendu, který Ústava ČR předvídala. Proč? Bály se ho, poněvadž lidu by umožňoval rozhodovat o nejdůležitějších otázkách bez nich a v některých případech třeba i proti nim. A to nechtěly a nechtějí dopustit ani v současnosti. Přesto je jen otázkou doby, kdy ústavní zákon o referendu spatří světlo světa. Mocní se i dříve bránili volebnímu právu lidu. Ale neubránili se. Trvalo to sice desítky let, než všeobecné volební právo bylo zakotveno, ale od počátku bylo jasné, že vývoj tak půjde. I dnes věříme, že ústavního zákona o celostátním imperativním referendu se domůžeme. Kdy? Záleží především na nás!

Puncovaný demokrat, Daniel Herman, opět straší populismem a komunistickou propagandou. Ostatně má k tomu důvod, zřejmě i osobní povahy. Kandidoval do Poslanecké sněmovny P ČR, ale totálně propadl. Zvolen nebyl. To však v Berlíně nebylo nic nového. Již před lety, ač byl na kandidátní listině CSU pro volby do Evropského parlamentu na volitelném místě, B. Posselt zvolen nebyl. Nedávno poslancem nebyl zvolen ani B. Fabritius, mnichovský advokát, předseda tzv. Svazu vyhnanců. Byl v Němcích postižen však nejen on.

Pan Herman, velký přítel „sudetoněmecké věci“, někteří o něm dokonce mluví jako o zprostředkovaném členu „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ (SL), ve volbách totálně propad. Ani jeho strana, KDU, nedopadla nejlépe. Byla ráda, že se dostala do parlamentu. Ani pro další členy této strany nejsou již teplá místečka ve vládě. Dokonce KDU nemá ani funkci místopředsedy PS PČR. Proč asi to? Je celkem jednoduché, i když ne komplexní vysvětlení. Strana, její představitelé, zvláště pan Herman a Bělobrádek si zadali s landsmany. Dokonce se pan Herman v jednom okamžiku přestal kontrolovat a prohlásil, čistě teoreticky, že by se ČR mohla stát jednou ze zemí SRN.

Snad bychom o tom všem mohli říci, že jsou hříchy, které český národ, jinak značně benevolentní, nikomu neodpouští. A právě takových hříchů se dopustili kádeuáci, sobotkovci, topáci i stanovci. Jsou nyní v pozemském očistci. Mohou dostat rozum. I když u pana D. Hermana je to téměř nepravděpodobné. Ale když Pán Bůh dopustí, i motyka spustí!

J. Skalský

Čekal jsem na smrt. Neměl jsem co jíst. V jedné místnosti nás žije pět.“

Příběhy beznaděje, které zažívá milion chudých Čechů

Filip Horký, Filip Vích, Tomáš Svoboda

Obzor Filipa Horkého: Bolestná chudoba. 

Téměř jeden milion lidí v této zemi žije pod hranicí chudoby. Mají problémy zaplatit nájem a přežít důstojně do další výplaty. 

Přinášíme tři příběhy, které jsme hledali více než tři měsíce. Řada lidí o svých problémech nechce a nemůže mluvit. Bojí se tlaku okolí, posměchu i ztráty bydlení a práce.

„V jedné místnosti o velikosti 27 metrů čtverečních žijeme já, moje tři děti a přítel. Jsme rádi, že jsme. Dětí spí na rozkládací sedačce. S nejmenším synem a přítelem spíme na letišti. Za tento byt platíme něco přes deset tisíc měsíčně. Nedá se to už zvládat,“ začíná svůj příběh jedna z žen.

„Když jsem byl na tom zdravotně dobře, tak jsem si vzal normální půjčku. Takové má řada lidí. Po zdravotních problémech jsem musel odejít z práce a Prahy. Pořád jsem splácel dluhy. Zbylo mi patnáct set na měsíc, hrozně jsem zhubnul. Holt jsem blbej, tak nebudu jíst. Ležel jsem na posteli a čekal, až umřu,“ říká pan H. z Chomutova. Život mu prý tehdy zachránila jeho doktorka.

Děti mi doma brečí. Smějí se jim, že jsou socky.

„Můžu oželet jít s dětmi na výlet. Holka mi doma brečí, že chce telefon. Kluk by chtěl hry. Vidí to všude, děti se jim smějí, že jsou socky. Buď mají hlad, nebo si budou hrát pro mě s blbostma,“ říká paní K. z Ústí nad Labem.

„Dostala mě do toho moje vlastní blbost. Nedoplatky na elektřinu a MHD. Navíc jsme si vzali půjčky. Nebyla tehdy práce. Práci jsem potom našla jenom já, ale v té době mi zemřel můj manžel,“ dodává ke svému příběhu.

Jeden milion Čechů zažívá takové problémy každý den. Pro více než čtyřicet procent lidí v této zemi by bylo problém zaplatit deset tisíc korun za mimořádný výdaj v jejich rozpočtu. Podle posledních údajů je více než osm set tisíc Čechů v exekuci.

„V Česku se hodně dědí chudoba. Vaše vzdělání závisí na vzdělání rodičů a to potom ovlivňuje vaši ekonomickou situaci. Navíc velká chudoba ovlivňuje výsledky dětí ve škole i jejich zdravotní stav,“ říká sociolog Medianu Daniel Prokop.

Jak žije pětičlenná rodina s padesáti korunami na den? Proč mají lidé pocit, že na ně úřady a stát zapomněly? Jaké složitosti musí každý den řešit? Podívejte se na další díl Obzoru Filipa Horkého.                                www.seznam.zpravy.cz

Poznámka redakce: V posledních letech vládla v ČR ČSSD.  Chudoba je nechvalnou vizitko její vlády.  Čemu se tato strana věnovala, když zapomínala na lidi žijící v sociálně tíživých podmínkách? Proč sociální demokraté připouštěli, aby společenské bohatství se dostávalo stále více do rukou menšího a menšího počtu lidí? Nůžky společenské nerovnosti se tak u nás, podobně jako ve velké části světa, stále více rozvírají. Za tento stav, rovněž tak za výslovně proněmeckou a sudetofilní politiku, nese odpovědnost B. Sobotka, dřívější předseda vlády ČR.

Česko sebe samo likviduje už 25 let

Jiří Očenášek

Když v listopadu 1989 nadšené davy zvonily klíči, všichni tvrdili, že je to zvon svobody. Kdyby tehdy někdo špitnul, že tam slyší i první tóny umíráčku, tak by ho dav něžně ušlapal.

V roce 1918 měla Československá republika svou modlu T.G.Masaryka. V roce 1989 si našla další ikonu, Václava Havla. Dnes už jen pán Bůh ví, co v jeho projevech a činech byla romantická vize a co záměrná lež.

Nebo vizionářská lež, či lživá vize.

Každému z té doby zůstalo v paměti něco jiného. Na co dnes vzpomínají rodiče tehdy osmiměsíční holčičky ležící na dětském oddělení na Bulovce, kterou po populistické amnestii znásilnil a zavraždil právě propuštěný pedofilní recidivista.Jaký měli tehdy pocit skuteční čeští uprchlíci ze „Sudet“, když se v roce 1990 omlouval sudetským Němcům, že jejich poválečný odsun „považuje za hluboce nemorální čin“.

Již nikdy nevstoupíme do žádného paktu.

Ale už v listu The New York Times z listopadu 1993 horoval pro vstup Česka do NATO a dokonce nehorázně tvrdil , že “NATO není nepřítel Ruska, ale jeho partner a přibližování jeho hranic k Rusku není přibližováním nepřítele, ale naopak přibližováním pásma demokracie a prosperity“.

Pak 29.dubna 1999 pro francouzský deník Le Monde prohlásil „nálety, bomby, ty nebyly vyvolány ze zištných zájmů. Jejich povaha je výlučně humanitární“.

Bylo by hezké, kdyby byla pravdivou tolik citovaná příhoda z kruhů Olze Havlové nejbližších, že když přišel domů a prohlásil, že se s Čalfou dohodli, že bude prezidentem, reagovala budoucí skutečná první dáma údajně slovy “Jen aby ses z toho, Vašku, nepo…." A v této větě je v kostce povaha dnešní české a evropské politiky. Kolik “politiků” se již podělalo blahem, že jejich profesionální i lidská nedostatečnost dnes září ve světle reflektorů.

Tvrdí se, že ekonomiku řídí neviditelná ruka trhu. Ani náhodou. Ekonomiku řídí zatraceně viditelné ruce těch, kdo si z ní chtějí udělat Stolečku prostři se a Oslíku otřes se. A aby se prostíral doširoka a třásl se jak v zimnici, je třeba nejprve zničit nezávislost národních ekonomik a učinit z nich jednu globální nepřehlednou obludu. A pro tento cíl potřebují neviditelnou ruku ovládající politiku. Jen na těch jejich politických Hurvíncích a Spejblech nesmí být vidět ty vodící provázky ani postava vodiče. Stačí těmhle loutkám podstrčit

své mocenské ideje a přesvědčit je, že jsou geniální a přišli na ně politici sami, oni už se pak vodí sami a navzájem.

Právě tímto způsobem se přes politiku formuje ekonomika a ze spojení obou se rodí neskrupulózní nadvláda.

Čím a kým se rozbíjí 25 let český stát ?

1.) Nejprve se zesměšní celý národ

Jste nevzdělanci. V Nepálu je každý pasák yaků bakalářem. Tak se založí v každé opuštěné stodole soukromá vysoká škola, aby i holka tančící u tyče, či líný synek čilého podnikatele měli Bc. Nejde o kvalitu, jde o statistiku. Klasické university opustí svou tradici Alma mater a zaplevelí se obory o kterých uvažoval kdysi v Haliči Jára da Cimrman. Názory a práce univerzitních profesorů, které titul ctí, převálcují mediálně nejrůznější buznoexhibicionisté.

Ze státních základních škol se inkluzivními a jinými věčnými experimenty vytvářejí budoucí školy pomocné, na nichž hlavní slovo budou mít nejrůznější metodičky z oborů inkluze, integrace, imigrace, a vypravěčky korektních pohádek o princi Bajajovi z Ugandy a jeho registrované partnerce Popelce z Damašku.

2.) Pak je třeba zničit národní ekonomiku, hlavně průmysl

Nic neumíte. Všechno, co jste kdy vymysleli a vyrobili, byl neprodejný šunt. Nikdo ve světe nestojí o vaše nákladní tatrovky, motorky, sigma pumpy, letadla, obráběcí a textilní stroje, sklo a bižuterii. Zavřete vaše továrny a místo nich otevřete montovny. Aby se neřeklo, na chvíli necháme zazářit pár vašich slovutných „kapitánů průmyslu“. Ti se nakonec za pár let se svými Titaniky propadnou do septiku, protože nevěděli, že správný kurz určuje kompas a ne

teploměr.

Vy jste tak neschopní, že si ani neumíte načerpat minerálku z vaší země, vy si dokonce neumíte ani nahnat pitnou vodu do vodovodních trubek. Ještě, že jsme tu my a za mírný bakšiš to pro vás uděláme sami. Rozinky vyzobeme, ze zbytku uděláme sklady ojetých pneumatik, a co by nám mohlo jó konkurovat odkoupíme, utlumíme a zavřeme. A pokud se to českému „proletariátu„ nelíbí, tak bacha. Stačí jeden letecký most z Ulánbátaru a můžete se pakovat. Za devět měsíců se nám počet budoucích zaměstnanců ze země olgoje chorchoje zdvojnásobí.

3.) Zvláště důležité je zlikvidovat zemědělství a potravinovou soběstačnost.

Začne se žvaněním, že celá desetiletí jsme jedli jedovaté potraviny. A s námi se trávili autobusy plné Rakušáků luxujících cukrárny ve Znojmě a dalších jihomoravských městech. A kolony Němců, kteří se v Karlových Varech či Mariánkách cpali kachnou se zelím a vzdychali Mein Gott, ta kachna voní po kachně.

K čemu vlastně potřebujete zemědělství. V Maroku je brambor a jahod, že vám je levně dovezeme a draze prodáme. K čemu sady. V Chile a Jihoafrické republice je tolik hrušek, že se pod nimi lodě prohýbají. Na Novém Zélandu je jablek jak euromravenců. Po Evropě bloudí kamiony s tunami kuřat, prasat a skotu a vy byste se chtěli mořit nějakou samovýrobou. Mléko je navíc nezdravé a jogurt dnes dokážeme udělat i z bramborového škrobu. Pěstujte naftořepku, a budete druhý Kuvajt. A opuštěné kravíny a vepříny jsou přece nejlepší skleník

pro pěstování bylinek typu Hanojská majoránka.

4.) Ta nejdůležitější etapa je pak znesvéprávnění národa.

Zformuje se banda speciálních věrozvěstů, kteří nám začnou vyčítat, jak jsme nemultikulturní šovinisté, kteří utlačují své spolubližní. K nim se připojí i saudskoarabský komisař a prohlásí „u vousu Prorokova, u nás se mají ženské líp, než ta vaše vykořisťovaná etnoskupina“. Neúspěch desítky let trvajících snah o integraci se vysvětlí tím, že při integrování byla pošlapána jejich práva na zachování specifických rysů jejich obohacujcí odlišnosti „.A tak posilujeme zachování odlišnosti zvětšením průměru penězovodů a zvyšování počtu jejich aktivistických údržbářů.

Zásadou likvidace národa je ustupování rostoucím požadavkům všech exotických odlišností a označování opravdových hodnot za měšťácký přežitek staré Evropy.

Pochod anální hrdosti se povolí se vší slávou, demonstrace proti němu se zakáže jako vyvolávání třídní nenávisti proti pavím pérům v rektu.

5.) Poslední etapou, je vstup do celoevropské organizace.

Protože v jednotě blbosti je síla.

Když ze samostatných přiblblých jedinců dokážete vytvořit uřvaný dav, pak ze samostatných států nakonec dokážete vytvořit sebedestruktivní unii. Současný příliv obžerných uprchlíků je jen poslední sloka unijní hymny Óda na radost. Jmenuje se rekviem za zbabělost.

Je těžké pochopit a rozumově vysvětlit takovou hlubokou a zrychlující se degradaci Evropy, která se žene do zkázy a ještě jí k tomu hraje orchestr z Titaniku…

Přišlo e-poštou

Nebezpečenství, ktorému čelíme, pochádza zo Západu - od politikov v Bruseli, Berlíne a Paríži

Budapešť 21. februára 2018 

Maďarský premiér Viktor Orbán sa v týchto dňoch v Budapešti prihovoril k členom svojej strany Fidesz a opäť pri tom ostro kritizoval EU a západné štáty v ich ľahostajnosti a podpore migrácie a islamizácie Európy. Ako Orbán okrem iného doslova povedal: “Kresťanstvo je poslednou nádejou Európy. Masová migrácia, najmä z Afriky môže zhmotniť naše najhoršie nočné mory. Západ upadá, pretože nevidí, že je Európa okupovaná… V Európe existuje priepasť medzi štátmi východnej a západnej Európy, tzv. prisťahovalecká zóna, svet zmiešaného obyvateľstva, ktorý sa vydal iným smerom ako ten náš. To, že Západ chce, aby východná Európa nasledovala jeho vedenie, bude pravdepodobne viesť k strašnému boju… Aj keď to môže znieť absurdne, nebezpečenstvo, ktorému čelíme, pochádza zo Západu, od politikov v Bruseli, Berlíne a Paríži. My budeme samozrejme bojovať a využívať stále silnejšie právne nástroje. Prvým je náš zákon Stop Sorosovi.”

Orbán teda opäť kritizoval aj Sorosa a jeho plán na islamizáciu Európy, keď povedal: “Soros neútočí len na nás, ale aj na Anglicko, prezidenta Trumpa a Izrael. Chce, aby bola migrácia akceptovaná všade. To nebude fungovať. Nie sme sami a budeme spoločne bojovať… a dosiahneme úspech.“ Podľa Orbána stojí Soros aj za nedávnym plánom OSN vytvoriť globálny program na “zvládnutie” migračnej krízy, tzv. Globálny pakt o migrácii. Ako ďalej uviedol, očakáva, že niekoľko silných spojencov mu pomôže zabrániť tomu, aby OSN podporovala masívne prisťahovalectvo do Európy a vyzval k vytvoreniu globálnej protimigračnej aliancie. Ako doslova povedal: “Nemyslíme si, že boj je beznádejný, naopak, určite zvíťazíme. V4 je pevná, Chorvátsko sa spamätáva, Rakúsko sa vydalo vlasteneckým smerom, v Bavorsku vytvorila CSU odpor.”

Viktor Orbán teda v plánoch na zbesilú migráciu a islamizáciu Európy naplno vzdoruje už nielen eurobyrokratom, západným slniečkárskym politikom a rôznym mimovládnym organizáciám, ale aj samotnej OSN a jej tzv. Globálnemu paktu o migrácii, ktorým chce oficiálne “chrániť” práva a životy utečencov a migrantov, neoficiálne samozrejme len pretláčať zbesilú migráciu naprieč celou Európou. Aj keď sa v Maďarsku blížia voľby a mnohí môžu najnovšie Orbánové slová pokladať za predvolebné sľuby, realita je taká, že maďarský premiér na rozdiel od našich politikov koná čestne, pronárodne, nebojí sa verejne postaviť EU, ani OSN a ani nevyslovuje len prázdne sľuby a nič neznamenajúce frázy. Na rozdiel od nich si za každým svojim vyjadrením a sľubom stojí a snaží sa ho aj splniť. A to je ten hlavný rozdiel medzi politikou maďarskej a slovenskej vlády. A teraz nejde len o otázku zastavenia migrácie, ale aj obmedzenia vplyvu Sorosa, zahraničných mimovládnych organizácií a riešenia mnohých ďalších tém týkajúcich sa domácej a zahraničnej politiky. A práve to z neho robí skutočného štátnika, ktorý sa nebojí postaviť aj tým najvplyvnejších silám ovládajúcim EU a medzinárodné organizácie.

Martin Bago, hlavnespravy.sk

Pravdy a lži českých dějin

^{Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.}

Od převratu 1989 nepřestáváme žasnout nad neutuchajícími proudy pohrdavého a nenávistného znevažování našich národních dějin a naší národní kultury, které chrlí většina tisku i televizních kanálů. Hledáme-li zřídla tohoto mediálně šířeného špinění, pomlouvání a tupení naší minulosti, které již patří na veřejnosti k „dobrému tónu“, najdeme objemnou knihu „Češi v dějinách nové doby (1848-1939)“ (Praha 1991,690 s.), kterou pod pseudonymem Podiven (jméno sluhy knížete Václava) vydala trojice autorů P. Pithart, P. Příhoda a M. Otáhal (ten s některými výhradami). Prý zrcadlo, nastavené českému národu. Ve skutečnosti pomlouvačný pamflet, do něhož se promítl příkrý, odmítavý vztah těch německých analistů, kronikářů a historiků, kteří perem podporovali, zdůvodňovali a oslavovali expanzivní činy svých vládců. Historické děje se tu podávají bez lidské účasti a porozumění pro zápas napadeného, ale s povýšeným despektem a zlomyslným pošklebováním agresora. A přitom šlo o osudy generací na léta, staletí. Podiven pohrdá Čechy jako otroky, ale nechce jim dovolit, aby se osvobodili. Odsuzuje opovážlivé Přemyslovce, kteří nechtěli být vazaly římských císařů, pranýřuje troufalost husitů, kteří se opovážili „vykloubit z duchovních svazků Evropy“, tupí stavovské rebely, exulanty, tajné nekatolíky, buditele a obrodiče, austroslavismus, panslavismus, čechoslovakismus, Volnou myšlenku, legionáře, Masaryka, Beneše, první republiku…Nejde tu o historickou pravdu, ale o útok na historické vědomí českého národa. Za cenu zamlžování, bagatelizování, překrucování, ba i vysloveně neslušného pomlouvání, řadí vybrané historické jevy tak, aby byla potvrzena apriorní ideologická konstrukce (čím se liší od rasistické?), že Češi jsou živel zaostalý, primitivní, málo tvořivý, zatímco Němci jsou „státotvorné plemeno“ a nositelé „vyšší kultury“. Podřadní Češi se marně snaží překonat svou nezralost, přízemnost, odvozenost, malost, plebejství. Neprávem se prý dovoláváme slavné minulosti, velikosti svých předků, kulturního bohatství svého národa. Jsou to samé anomálie, kterými jsme uráželi univerzalizmus a jiné vznešené ideje „svaté říše římské německého národa“, vlídnou monarchii habsburskou i právní cítění Němců v našem pohraničí. Nejvíce jsme se ovšem prohřešili tím, že jsme znovu – zcela nezaslouženě – prý lstí a podvodem získali a potom zas ještě obnovili samostatný stát, proti vůli těch, kteří si osobovali právo nám vládnout.

Podle Podivena se Češi od nejstarších dob pouštěli do pochybných dobrodružství proti ozbrojeným nositelům vznešené ideje „svaté říše římské národa německého“ a pokračovali v tom i v rámci c. a k. habsburského mocnářství. Zahazovali se s povrchními kacíři a neprozřetelnými stavovskými odbojníky, pořád si na něco neodpovědně hráli, pořád něco předstírali, vymýšleli si mýty a fikce o vlastní minulosti. Pokoušeli se o obrodu jazyka a kultury, ačkoli na to neměli, jsouce ducha nedostačivého. Jungmann (ó té nepoctivosti!) si vypůjčoval slova od jiných Slovanů, Hanka, kterému nestačily staré pověsti v Kosmově kronice, podvrhl „Rukopisy“ a Smetana, Mánes, Aleš, Myslbek, Zeyer, Fibich aj. (jaká hanba!) nebádali o jejich historické věrohodnosti, ale inspirovali se ve své umělecké tvorbě poetickou krásou básní, které se tu náhle objevily. A Světlá byla nenadaná snaživkyně a Hálek, favorizovaný současníky před Nerudou, se měl stát českým Shakespearem (haha!) a Neruda byl citový deviant, a proto tolik přilnul k národu. Mácha byl dobrý básník, ale to jen dík jakési barokní filiaci své poesie. A Palacký s celou politickou reprezentací šli manifestovat do carské Moskvy (taková ostuda!) a Havlíček byl šovinista, Masaryk venkoncem povrchní myslitel a posléze podlý (!) politik a všechny ty panslavismy, austroslavismy a čechoslovakismy byly jen provokací vznešených idejí německého hegemonismu, založeného přímo „plemenně“ „státotvorným géniem Germánstva“. Češi si nedovedou vládnout (na rozdíl od Maďarů). Nepřestajná nedostačivost české kultury a bažení po nedostižných vzorech se promítlo i do budování Národního divadla (Národ sobě? K popukání. Takový národ!) a Sokolové byli paramilitantní organizace (!) atd. atp. V antiemancipačním zaujetí vadí autorům všechny projevy českého vlastenectví, nedbání „integrující role křesťanství a katolické církve“ a nerespektování „státotvorného génia německého národa“. A aby nás snad nenapadlo aspoň zčásti se státotvorně integrovat, shromažďují rozsáhlý aparát ideologické munice pro separatistické rozeštvávání nejen Čechů a Slováků, ale i Čechů a Moravanů.

Podle Podivena jsou si Češi svými osudy i v nové době sami vinni. Nemuselo se jim spolu se Slováky podařit národní obrození, úspěšné angažmá v první světové válce, zřízení společného státu a vcelku zdařilé usilování o prosperitu, demokracii a humanitu. Hitler nemusel žehrat na „versailleského zmetka“, ujímat se svých soukmenovců, kteří si přece ČSR nepřáli, nemuselo být „Mnichova“ ani protektorátu. Ve střední Evropě mohl být klid. Jistě, naši předkové mohli jít dějinami i jinou cestou. Polabské a Pobaltské Slovany již hlava nebolí. Ba ani Lužické Srby pomalu také už ne.

Podle Podivena bychom konečně měli uznat „plemennou schopnost vládnout“, které se nám nedostává. Nezasloužili jsme si stejných práv a svobod. Kajme se v pokoře a podívejme se na sebe očima svých protivníků. Dáme Podivenovi za pravdu a rozloučíme se, parafrázujíce slova básníka „Zmoudření dona Quijota“: „Ach, teď konečně vidíme své bláznovství a hůře – svou moudrost. Jací jsme to byli blázni: Co jsme si toho navymýšleli! Neexistuje svět, o kterém jsme snili. Je nutno smířit se se skutečností a vidět věci, jak skutečně jsou. Celá naše minulost je jen hloupý a směšný sen. Nyní budeme bdít, ó jak my budeme bdít! Není nic velkého v našich dějinách, že, Podivene? Není nic krásného v naší kultuře, že, Podivene? A láska k vlasti? Nemiluje se přece vůbec, jsme-li rozumní, viď, Podivene? Jsi spokojen? Můžeš teď začít tesat epitaf pro náš národ: „Uznal své chyby. Je dobrý. Je moudrý. Je mrtev.“ A všechno to mrzké, co méněcenný národ podnikal pro svou sebezáchovu a rozvoj, nezralý, neschopný a nízký od začátku až do konce, může být zapomenuto. Věnujme vděčnou vzpomínku svaté říši římské německého národa i dobrotivému mocnářství rakousko-uherskému. Jejich bohulibý odkaz znovu ožívá v nových strukturách.

Ale teď bez ironie. Zaráží, že renomovaní autoři nepřistoupili k tématice jinak, v rámci „Česko–německého porozumění“ nově, interkulturně, že se nepokusili paralelizovat nezrušitelné protivy a hledat integrující momenty na vyšší úrovni obecnějších, všelidských kulturních hodnot. Místo toho napsali jen pamflet, hanopis, sbírku pomluv a špinění v duchu nejhrubšího nacionalismu – arci, v tom lze spatřovat jisté novum – na domácí půdě a z českého pera – nepokrytě protičeského zaměření. Znám reakce čtenářů, kteří nejsou dost imunní proti podobnému druhu „psychologické přípravy“: „To je hrůza, jak se nám lhalo! Už abychom fúzovali s Rakouskem nebo Bavorskem!“ Anebo: „Bylo nám toho obrození zapotřebí? Mohli jsme být dávno Němci a mít pokoj!“

Autorská trojice, politolog, psycholog a historik, dobře vědí, co dělají. Pod záminkou„léčení národní duše“ a „boření mýtů“ předvedli techniku totální destrukce sebedůvěry národa. Předvedli techniku ponižování, napadání a ničení sebeúcty člověka a jeho identity, založené na národní příslušnosti. Pokusili se znevážit, znehodnotit, znectít všechno, co se v našem vědomí váže k národní historii, národní tradici, národní kultuře. Pokusili se připravit nás o naše národní hodnoty a ideály. Bytost, která je zbavena vědomí svých hodnot, není schopna činu. Národ, zbavený sebeúcty, není schopen hájit své zájmy.

Ptáte se, co přivodilo ten nepochopitelný útok na naši historickou paměť, na naši národní identitu, na smysl našich dějin, na samu existenci národa? Trojice se jménem Podiven patří k odpůrcům předlistopadového režimu. Tito dříve disidenti, dnes příslušníci vlivných politických a kulturních elit, přijali v letech totalitarismu za svou perfidní zásadu „nepřátelé našich nepřátel jsou našimi přáteli“. Z nepřátelství k domácímu socialismu hledali a nacházeli oporu antisocialistických sil u našich sousedů v zahraničí, bohužel zhusta i protičeského revanšistického zaměření. Jejich tehdejší spolupráce se neomezila jen na (v té době aktuální) „studenoválečné“ měření sil mezi západním a východním blokem. Disidenti převzali vstřícně i „nový“ pohled na naše národní dějiny – z dílny německé imperiálně nacionální historiografie.

Máme teď u nás dvojí pojetí společných dějin Čechů a Němců. Jsou to dvě vyprávění, která nemohou být odlišnější. Jejich různost je zakotvena již v dávných dobách. Rakušanka Barbara von Coudenhove-Calergi srovnává obě pojetí přehledně a věcně takto:

      1. Podle Čechů přišli Němci do země jako kolonizátoři a dobyvatelé, v německém podání přišli jako nositelé a strůjci pokroku a činitelé vývoje.

2. Doba husitská – pramen demokratických tradic země a počátek evropské reformace  podle Čechů, úděsné a hrůzostrašné barbarství podle Němců.

3. Baroko – pro Němce doba kulturního rozkvětu, pro Čechy „temno“, do kterého upadla země po porážce stavovského povstání, ztrátě suverenity, triumfu habsburské protireformace a zničení protestantské elity.

4. Vznik Československé republiky r. 1918 – pro Čechy spravedlnost, návrat suverenity po dlouhých třech stech letech nesvobody, možnost budovat s láskou nezávislý demokratický stát. Pro Němce zneuznání práva na sebeurčení a seberealizaci, až „Mnichov“ přinesl kýženou satisfakci. V očích Čechů rozbití Československa přičiněním „spoluobčanů“ ve službách Hitlera – zrada a zločin.

5. Protektorát – pro Čechy vyhánění z pohraničí, zatýkání, popravy, ponižování, pokořování, nejhlubší poroba, likvidace inteligence (zavřeny vysoké školy, popraveno šedesát universitních profesorů ). A budoucnost? Po vítězství Říše realizace projektu germanizace, deportace, genocidy. Ve vlastní zemi neměl zůstat ani jediný Čech. Podle Němců se Čechům za války nežilo špatně. Nemuseli rukovat, měli co jíst, nebyli bombardováni.

6. Denacifikační odsun Němců z Československa – pro Čechy rozuzlení dávných i nedávných excesů, základ stability evropského poválečného uspořádání. Pro Němce katastrofa a zločin všech zločinů.

Autorka neskrývá podiv nad tím, jak po roce 1989 téma „odsunu“ ožilo. Dříve bylo jak v SRN, tak v Rakousku (kromě spolků vysídlenců) „tabu“. Bylo nepohodlné, trapně spojené s nacismem. Věřilo se, že samočinně zmizí: staří odcházejí, mladí se již integrovali v nové domovině. Paradoxně jako by sjednocování Evropy probudilo démony minulosti. Objevila se „změna paradigmatu“ velikého rozsahu. Mnohým dělá dobře octnout se najednou v roli žalujících, nikoli již žalovaných. Ptají se: A co bude se „zločiny druhé strany“? O svých vlastních již nechtějí slyšet.

I na nás dolehla „změna paradigmatu“ velikého rozsahu. Mnozí dnes vykládají dějiny podle německého vzorového schématu. Říká se tomu „demýtizace“ a postihuje všechna významná období naší minulosti. A není to nijak složité, všechno je prostě naopak.

Nedávno vydané dvoudílné „Zamlčené dějiny“ od novináře Mladé fronty Dnes Tomáše Krystlíka jsou sestaveny věrně podle uvedeného protičeského schématu. Patrně z marketingových důvodů autor vyhlašuje, že je první, kdo vybízí Čechy, aby skoncovali s překrucováním dějin, s kterým začal už Palacký a aby odmítli pajány o slavné české minulosti. Chce být oporou, která dosud chybí, aby se národ vyrovnal s minulostí, opustil falzifikace dějin a přestal dokazovat, že není méněcenný. Asi se nezmýlíme, když vyslovíme domněnku, že Podiven i Tomáš Krystlík měli stejné poradce a stejné zdroje informací. Uznávaná historička Věra Olivová odmítla pojetí spisu jako neodborné, které nadto souzní s německou antidemokratickou historiografickou publicistikou. Mohli bychom tady s tímto „demýtizátorem“ skončit, ale nechci čtenáře připravit alespoň o malou ukázku, aby mohl ocenit autorův vskutku „objevný“ výklad českých dějin. Počínaje Podivenem se tisková i audiovizuální média předhánějí v horlivosti v šíření „nového pojetí“, a tak už dávno víme, že husitství bylo „běsnění, které vraždilo lidi a ničilo evropská města“, že Žižka byl „masový vrah“, že pobělohorská poroba je pouhý mýtus, protože „cizí nadvláda nebyla a vliv církve byl kladný a prospěšný“. Není novinkou ani tvrzení, že „Československo vzniklo r. 1918 jako „umělý, neorganický útvar, nedovedlo najít modus vivendi se svými menšinami a vlastní vinou se rozpadlo“. Úsměvné fantazie, že protektorát „poskytl Čechům pracovní uplatnění, perfektně fungující trh, rozvoj porodnosti a rozkvět kultury,“ lze hravě korigovat realitou: násilné pracovní nasazení celých ročníků mladých lidí pro potřeby vojenského průmyslu převážně v Německu, kvapné sňatky a účelová těhotenství na záchranu před nasazením, nedostatkový přídělový lístkový systém na minimální obživu a ošacení a následkem toho intenzivní výměna zboží mezi městem a vesnicí, černý trh a šmelina nepředstavitelného rozsahu a obávané šťáry německé policie. A kultura? Cenzurou okleštěné skromné zbytky a ponejvíce v skrytu jako snaha po sebezáchově národa v smrtelném ohrožení. Pan Tomáš Krystlík vskutku není ani první ani jediný „demýtizátor“.

Nedávno mě jiný nadějný autor vlídně poučil, že výroky „zubožení“ a „bezpráví“ v souvislosti s pobělohorskou dobou patří „na smetiště dějin“. Nebylo bezpráví, nebylo zubožení. Šlo tehdy o „plodnou spolupráci“, která dala Čechům vysoký standard, výrazně spoluutvářela jejich identitu, naučila je politické spolupráci na mezinárodní úrovni.“

A celé obrození bylo scestné a zavádějící. O tom si mám přečíst novou literaturu. Jsou jí plná knihkupectví a knihovny.

Co na to říci? Je pravda, že se po „Bílé hoře“ mnozí získanými konfiskacemi celých panství obohatili a měli „vysoký životní standard“, jako třeba Lichtenštejn, Dietrichštejn, Piccolomini, Coloredo a kohorta dalších dobrodruhů ze všech koutů Evropy, které panovník štědře odměnil za podporu proti odbojným stavům. Jenomže to nebyli Češi. Počet obyvatel klesl téměř o polovinu. Doma zůstali převážně jen nevolníci, kteří nesměli svou rolnickou práci opustit a víru museli změnit podle nařízení vrchnosti. Žádná barokní nádhera nemůže zastřít skutečnost, že došlo k zubožení českého etnika, které málem přestalo existovat a že arogantní triumf habsbursko-katolické protireformace vnímali mnozí (třeba i Komenský) jako „temno“.

Součástí „demýtizační“ kampaně za diskreditaci Masarykovy první republiky a Benešova poválečného zákonodárství je trvale kritika tzv. „čechoslovakismu“. Masaryk si prý vymyslel československý národ, aby mohl v jednání s presidentem Wilsonem prosadit ustavení nového státu na základě práva národů na sebeurčení. Výmysl? Společní předci ve Velké Moravě. Občas společní panovníci. Po staletí neomezený pohyb oběma směry přes řeku Moravu. Obyvatele na obou březích, byť administrativně oddělené, spojovalo vědomí příbuznosti, malé jazykové odlišnosti, společné studium, společná vojenská služba, vzájemní partneři. Od dob reformace po 400 let byla na Slovensku spisovnou řečí čeština (bibličtina). Ján Kollár mluví o českoslovanské větvi slovanské a soudí, že Češi, Moravané a Slováci mohou obstát jen pospolu. Palacký, Šafárik, Jungmann – ani jediný buditel nezapochyboval o jednotě a vzájemnosti. „Svoji k svému, paže k paži, od Šumavy za Pováží…“ Havlíček kritizoval, že třetina národa žije v maďarském područí a přál si spojení. Věřil, že právě ze Slovenska vzejde časem vůdcovství a síla celého kmene českoslovanského. Ani štúrovci, přestože provedli jazykovou odluku, nepopírali jednotu. Při kladení základního kamene Národního divadla v Praze r. 1868 vyhlašovali za Slováky J. M. Hurban a J. Novák: „Je to i náš den. Jsme příslušníky národa českoslovanského, neb i my k vám náležíme. My vaši jsme, vy naši jste. Neb my všichni jsme Slované – českoslovanského národa“. Je přirozené, že kulturně prožívaná vzájemnost vedla postupně i k požadavku politicky se sjednotit v jednom státě. (Tendenční přetřásání Pittsburské dohody a údajné nedodržení Masarykova slibu je, jak nedávno napsala bratislavská badatelka v oboru státu a práva Katarína Zavacká, ahistorická dezinterpretace ve službách separatismu.)

S uspokojením jsme našli ideové spojence v německých historicích Hansu a Evě Hahnových, kteří nejednou odhalili pravý smysl „nových pohledů“ na československé dějiny. „Nové pohledy“ jsou neseny snahou svalit odpovědnost za to, co se dělo v třicátých letech z německého nacismu na – český nacionalismus. Eva Hahnová našla nedávno podobný výklad i v anglosaském zámoří. Recenzovala knihu Američanky Mary Heimannové „Československo – stát, který selhal“. Ukázala, že je to jen další varianta protičeské propagandy. Tak hned český národ pokládá Američanka za romantickou obrozeneckou fikci. Není-li českého národa, nejsou ovšem ani Češi. A tak autorka mluví o Dobrovském jako o „maďarském rodáku“, o Palackém jako o „moravském protestantovi“a o „rakouském Slovanu“ Dvořákovi soudí, že udělal kariéru jen dík českému nacionalismu. Kdyby toho nebylo, byl by odsouzen hrát ve své vesnické kapele polky, mazurky, pochody. Ale on se vyšvihl „směsí českých nacionalistických skladeb.“ A Henlein chtěl jen demokracii pro své rodáky, kterou jim utlačovatelská ČSR nechtěla poskytnout. Bylo by to k smíchu, kdyby to nebylo smutné svědectví o nepřestajných útocích na naše dějiny. Proč? Eva Hahnová ukazuje, že od svého vzniku stálo Československo v cestě organizaci přeshraničního hnutí, jehož cílem bylo nastolit místo Československé, Rakouské a Německé republiky jedinou Velkoněmeckou říši.

Proti destrukci historické paměti vystupují odborní historikové, učitelé dějepisu, pamětníci, mluvčí vlasteneckých organizací. Ozývají se na stránkách několika málo tiskovin, které jsou jim otevřeny. Jejich hlas je slabý, jde o tiskoviny velmi nízkého nákladu. Většina tisku je v cizích rukou a cizí kapitál nemá zájem udržovat povědomí o českých národních dějinách. Přeje spíše „demýtizátorům“ v cizích službách. Před časem se Bořivoj Čelovský pokusil burcovat národ, který sice získal svobodu slova a tisku, ale ne už prostředky k tomu, aby jí mohl využívat. Vydal brožuru „Konec českého tisku?“ s otazníkem na konci. Brožuru poslal politikům a jiným veřejným činitelům k vyjádření. Většina oslovených byla situací našeho tisku, který je z osmdesáti procent v cizích rukou, nemile překvapena. Ale zároveň většina usoudila, že v době kapitalismu a volného pohybu kapitálu se nedá nic dělat. Někteří s daným stavem dokonce souhlasili, protože prý monopol kapitalistů je lepší než monopol stranických sekretariátů, ztratíme sice suverenitu, ale polepšíme si ekonomicky. A že to vlastnictví našeho tisku je většinou německé? To přece nevadí. Mladí již nemají potřebu bývalé spoluobčany démonizovat. Čelovský vydal brožuru znovu, rozšířenou o tyto a četné jiné podobné odpovědi našich vůdčích osobností. Titul, opět „Konec českého tisku.“ Tentokrát bez otazníku.

Když před dvaceti lety vyšel Podivenův manuál „demýtizace“, většina recenzentů reagovala na knihu silně kriticky. Ale oficiální mínění to přičetlo na vrub tradičnímu chápání českých dějin, jiným vztahem k rozpadu Československa a odsunu Němců po druhé světové válce. Roku 2003 se dostalo knize i reprezentačního vydání v nakladatelství Academia, garantovaném Akademií věd ČR. Milan Kundera kdysi napsal, že národy se likvidují tak, že se jim nejdříve vezme paměť. Zničí se jejich knihy, jejich vzdělanost, jejich historie. A někdo jiný jim napíše jiné knihy, dá jinou vzdělanost, vymyslí jinou historii…Bez odkazu předků a bez vlastní sebeúcty přestaneme být národ. Proměníme se v nevědomý, neodpovědný, manipulovatelný dav. Dopustíme to?

Nedávno se v „Parlamentních listech“ již zmíněný „historik“ T. Krystlík prezentoval šokujícím tvrzením, že „Češi si svůj stát rozbili sami, tím, jak utlačovali své menšiny. A tak prý i kdyby nebylo Hitlera, stát by se jim tehdy, koncem 30. let,  rozpadl. V této falzifikaci  nejen našich, ale celoevropských dějin,  není pan Krystlík sám, a ani není  první, jak  se  před lety vychloubal. Předešel ho „Podiven“ a s ním i jiní zastánci protičeských názorů na  ČSR, kteří kopírují nepřátelské hodnotící soudy „prosudetských“ historiografů. Spisovatel Ota Pavel mě před časem informoval, že je  i  spousta německých demokratických historiků, kteří vystupují jinak. Tak kde je pravda? Ideu naší státnosti formuloval dlouholetý spolupracovník prezidenta T.G.Masaryka a náš dlouholetý ministr zahraničních věcí, dr. Edvard Beneš. Ještě před svým zvolením Masarykovým nástupcem  v úřadě prezidenta r.1935, vyhlásil: „Proti hrůzám války stavíme lidství a respekt k lidské osobnosti. Proti politickým doktrínám připouštějícím válku jako přirozený fatální stav společenský – soustavnou výchovu, ukazující, že takové názory jsou přežitkem minulosti a barbarství století předcházejících. Proti autoritativním a diktátorským koncepcím státních režimů – jedině správnou koncepci vývojové demokracie. Proti šovinismu – rozumný vřelý patriotismus. Proti mezinárodní anarchii, výlučnosti a egoismu národů a států – světovou organizaci mírovou, „Společnost národů“ a zásadu solidarity a spolupráce všech národů a států. Proti vyřizování mezinárodních sporů železem – mezinárodní soudnictví. Proti svévolnému rušení smluv a vyvolávání válek – společné zakročení a potrestání viníka sankcemi a tudíž budování kolektivní bezpečnosti, jejímž nástrojem má být  i naše dobře vybudovaná a vyspělá armáda i celý náš systém spojeneckých smluv a paktů s našimi přáteli.“

V následujících letech se dařilo držet jednotu státu a jeho demokratický řád. Na podzim 1937, kdy Německo zahájilo přímý nástup k zničení Československa a našlo podporu u anglické politiky „appeasementu“, dařilo se prezidentu Benešovi v čele obrany republiky odrážet úspěšně jednotlivé fáze tohoto útoku, včetně vzorných mobilizací. Zdálo se, že dík našemu spojenectví se zeměmi evropského západu i východu bude agrese nacistického Německa zadržena. Mnichovskou dohodou čtyř velmocí – Německa, Itálie, Anglie a Francie koncem září 1938 však všechny naděje na udržení demokratického míru padly. Zakrátko byl svět zaplaven hrůzami druhé světové války.

Tato historie vskutku nesvědčí o pravdivosti názoru pana Krystlíka o vnitřním rozpadu naší první republiky. Československo padlo jako oběť nacistické agrese a rozpínavosti, která záměrně provokovala separatismus  německé menšiny v českém pohraničí. Menšina měla 3 ministry ve vládě, prvotřídní školství,  kvalitní kulturu. Chybělo jí jen nadřazené postavení, privilegia z dob Rakousko – Uherska.  A tak  (kromě hrstky antifašistů) pomáhala  Hitlerovi Československo rozbít. A  za to, za „historické“ zásluhy při zničení Československa, dostalo  přes  milion  jejích příslušníků  Hitlerovu medaili jako významné ocenění činnosti v zájmu Říše. 

„Československo padlo. Ale na rozdíl od většiny evropských zemí si uchovalo svůj politický štít čistý. Nikdy se nekompromitovalo politickou dohodou s hitlerovským režimem nacistického Německa.“(V. Olivová) 

Novodobé české dějiny stojí přirozeně na tom, že vznik samostatného Československa v  době ukončení konflagrace válečných sil r. 1918 byl vyvrcholením  snah celé řady generací, které od dob národního obrození hledaly cestu k svobodnému národnímu vývoji a k obnovení jeho ztracené státnosti. Připomeňme aspoň úsilí Havlíčkovo, Palackého, Masarykovo. Ale vznik a existence Československé republiky jsou spojeny i  s nejhlubšími historickými  kořeny národa.  Všechno pozitivní, co naši předkové vykonali, patří k našemu nezničitelnému národnímu  dědictví. S úctou a láskou vzpomínáme na Velkou Moravu,  na Mistra Jana Husa, Jiřího Poděbradského, Jana Amose Komenského a  na celou plejádu  literátů, vědců, umělců, myslitelů, kteří pracovali nezištně pro blaho národa a nečekali „Ni zisk, ni slávu“. Oni připravovali a pak udržovali stát pro  emancipaci Čechů a Slováků,  pro jejich  společně vyznávané hodnoty,  pro hodnoty humanity, demokracie a svobody, vzdělanosti a kultury. A protože „Státy se udržují těmi ideály, z nichž se zrodily,“ houfují se dnes nepřátelé i proti osobnostem, myšlenkám a dílům našeho národního kulturního dědictví.

Ve veřejném prostoru jsme denně svědky tendenčního výkladu událostí. Společenské vrstvy, různé skupiny, strany i jednotlivci stylizují své zprávy o událostech tak, aby sloužily jejich potřebám a zájmům. Je to prastarý způsob, jak uplatnit svůj vliv a oslabit protivníka. Už sofisté ve starém Řecku uměli dělat z černého bíle a z většího menší a naopak. Učili tomu za peníze. Pro  přítomnost ukázal nezapomenutelně G.Orwell ve své satirické vizi „1984“, jak se bez přestání přepisují dějiny podle toho, která z ustavičně se střídajících velmocí má právě  hegemonii a světovládu. Humanistě jsou ovšem přesvědčeni, že nad všemi manipulacemi světa  musí existovat historická pravda nepokřivená, nepřekroucená. Pravda českých dějin je základem naši identity. Lživé podání dějin v imperiálním zájmu mocnějších sousedů ohrožuje samu naši existenci.

Polistopadový převrat přinesl nejen pád despotického režimu, ale  oživil i  rozmanité rozkladné společenské sily. Ožili přátelé bývalého mocnářství i skrytí vyznavači nacismu. Využívají a zneužívají  neomezené svobody projevu a tisku k šíření svých obskurních názorů a přepisují naše dějiny ze všech sil. Negují všechny historické tradice, kterých si vážíme a které milujeme. Zvláště si dávají záležet na zpochybnění vzniku ČSR, na znevážení její meziválečné existence, na dehonestaci nového osvobozeneckého boje a vítězství r.1945. Viní nás z bezdůvodné idealizace dějin  a dospívají dokonce k závěrům, že naše národní vědomí je fikce, že národ je vlastně přežitek a vlastenectví je jen zdrojem nesnášenlivosti a xenofobního nepřátelství.

Vlastenectví. Láskyplný pocit domova, pocit silné sounáležitosti a odpovědnosti k vlastnímu národu, jeho zemi, jazyku a kultuře nabývá v procesech integrace v celoevropském a světovém měřítku nového významu. Má smysl bránit svůj národ a svou příslušnost k němu i v době postupující globalizace?

Odpověď je jasná. Bez pocitu národní příslušnosti chybí jedinci společenská a kulturní sebejistota, bez takového pocitu je vykořeněný a slabý, bez opory a záštity. Ani v globalizovaném světě nechceme ztratit svou národní identitu, věrnost tradicím a kulturnímu dědictví, které shromáždili naši předkové na své cestě dějinami. A protože musíme přemáhat mnoho sil opačného směru, je na čase oživit své branné síly.  Prof. A. Pražák, čelný představitel Pražského povstání r.1945, vydal r.1946 nádhernou knihu „Národ se bránil“. Sleduje v ní  naše  sebezáchovné zápasy od dob Velké Moravy až po rok 1945. Mysleli jsme si, že tím rokem doba pro sestavování podobných    „obran“ odešla. Že ve svobodném demokratickém světě se již nikomu a před nikým bránit nebudeme muset. Denně se však přesvědčujeme o opaku. Potřeba bránit se nejen že nevyhasla, ale výzva  čelit znevažování našeho národa je stále naléhavější. Netrpme lži o českých dějinách a  o české kultuře. Braňme se.

My, Češi, jsme byli neprávem vyhnáni z vlastního domova z našeho českého území.

Němci žijící v našem českém pohraničí od nepaměti veřejně projevovali svou sounáležitost k Německé říši a já jako občanka tehdejšího pohraničí nikdy neuvěřím slibům o klidném vzájemném spolužití.

 Narodila jsem se roku 1927 v Českém Krumlově. Rodiče si tam postavili moderní rodinný dům. Do roku 1937 jsme žili vedle Němců tak nějak normálně. Mého otce, tajemníka Národní jednoty pošumavské, nejvíce zlobilo, že všude na lepších místech byli Němci. Otec jako ruský legionář byl velký vlastenec a snažil se nabádat Čechy, aby své děti posílali do českých škol, a staral se, aby Češi měli dobrá zaměstnání. Práce se mu dařila, ale v roce 1937, hned po smrti našeho pana prezidenta T.G. Masaryka, se vše změnilo. Německé děti nám začaly nadávat, fyzicky nás napadaly, nemohly jsme bez doprovodu starších lidí chodit ani do školy. Dospěli Němci pořádali manifestace, byli agresivní a vždy v přesile. My Češi jsme žili celý rok ve strachu. V srpnu 1938 odešel můj otec bránit naše hranice a nám řekl, abychom čekali doma, že kdyby bylo zle, přijede pro nás a odstěhuje nás. My jsme bohužel poslechly, maminka, moje šestnáctiletá sestra a já - jedenáctiletá. 20. září 1938 napadla naši Masarykovu školu ozbrojená horda německých deseti- až čtrnáctiletých kluků. Utekli jsme zadním východem do svých domovů a již jsme nemohli vycházet. Kdoví, který z nich je dnešním členem sudetoněmeckého landsmanšaftu.

České rodiny začaly z Českého Krumlova utíkat, pokud měly ve vnitrozemí příbuzné nebo známé. My jsme neměli nikoho a zoufale jsme čekali na tatínka. Dne 27. září nám skupina německých ordnerů začala střilet do oken, maminka, sestra a já jsme ležely na zemi; bylo to strašné! Na štěstí nějaký soused - Němec - ordnery zahnal. Potom se ale přišel do našeho domu přednosta stanice pan Fiala a řekl mamince, že za chvíli pojede poslední vlak a že náš otec již nemůže přijet. Maminka nám v rychlosti navlékla svetry a kabáty, vzaly jsme si každá pokrývku a tašku, zamkly jsme dům s vystřílenými okny a já nikdy nezapomenu na pohled mé maminky, když jsme z domu plného našich krásných věcí odcházely. Hlavně však prosila Boha, aby se tatínkovi nic nestalo.

Cesta vlakem trvala jen čtvrt hodiny, ve Zlaté Koruně nás zastavili Němci a vlak se musel vrátit do Českého Krumlova. Pan přednosta nám pomohl vystoupit na druhou stranu nádraží a "honem utíkejte pryč!" A tak jsme šly. Nechci vypisovat cestu plnou utrpení a nebezpečí, byla noc a my jsme se schovávaly do křoví před každou německou hlídkou. Došly jsme až do Kremže a odtud jsme jely vlakem do Českých Budějovic. Tam na nás Češi křičeli "Co utíkáte a necháváte pohraničí Němcům?" Dovedete si představit naše zoufalství? Neměly jsme kam jít a neměly jsme tátu. Maminka měla jen adresu našich známých, kteří utekli již dříve do Horusíc a odtud nám do Českého Krumlova psali, že bydlí u příbuzných a že jsou to velice hodni lidé. A tak jsme v zoufalství jely za nimi. Spaly jsme ve stodole, jejich pes prokousl mé mamince ruku, to si nikdo nedovede představit, v jaké bídě jsme se octly během jedné noci!

Já jsem začala Němce nenávidět, ale naše zlatá věřící maminka skládala naše těžké břímě do rukou Božích a nepřestávala se modlit za tatínka. Ráno nám naši známi řekli, že nás vezme do hájovny paní hajná, byla tam sama, její manžel šel také bránit naše hranice a ona čekala rodinu. Byla to vzácná žena a moc nám v naší bídě pomohla. Maminka hledala tatínka, tatínek hledal nás a koncem října jsme se šťastně sešli.

V listopadu jsme odešli do Českých Budějovic, kde tatínek pracoval. Žili jsme v jedné studené podkrovní místnosti a nic jsme neměli. Spali jsme na dvou vypůjčených slamnicích pod pokrývkami a hřáli jsme se jeden od druhého. Měli jsme čtyři plechové hrnečky a jeden větší hrnec. Já jsem těžce onemocněla zánětem močového měchýře a dodnes nesu následky. Když se českokrumlovská záložna přestěhovala do Kremže, mohli jsme si vyzvednout nějaké peníze a koupit to nejnutnější. Do Českého Krumlova jsme nemohli. Lidé sice si tam začali jezdit pro svůj nábytek, ale na otce byl vydán zatykač. Až po nešťastném březnu 1939 dostala moje maminka povolení odvést si z našeho domu nábytek. Zůstaly tam jen těžké kusy, knihovna, prázdné skříně, vše poničené. Všechno oblečení, peřiny, ložní prádlo a veškeré věci nám Němci rozkradli. Tatínkovy vzácné vlastenecké knihy byly v kuchyni na hromadě ohořelé. Maminka přijela úplně zničená.

Nikdy jsme nedostali žádné odškodnění a ani nás nenapadlo chtít nějakou náhradu při pomyšlení na utrpení našich nevinných lidí v koncentračních táborech, na plynové komory, na utrpení dětí, mučeni a bezdůvodné zabíjení. Nemohu zapomenout, jak gestapáci mého otce zmlátili před našima očima. Moji rodiče se již nikdy v životě nevzpamatovali z utrpení a ze ztráty materiálních hodnot a všeho svého majetku. Dožili svůj život ve skrovných poměrech.

My, Češi, jsme byli neprávem vyhnáni z vlastního domova, z našeho českého území. Němci žijící v našem českém pohraničí od nepaměti veřejně projevovali svou sounáležitost k Německé říši a já jako občanka tehdejšího pohraničí nikdy neuvěřím slibům o klidném vzájemném spolužití. Nás, žijících pamětníků, je již málo, a proto píši, aby se nezapomnělo na hoře a utrpení našeho českého národa.                               Noemi Bláhová, tehdy Český Krumlov

Sudeťáci poklekli před V. Havlem a líbali mu ruce

 „Pohoštění na ambasádě  ( v Bonnu) bylo už v plném proudu, když se znenadání v hale objevila nejméně dvacetičlenná skupina sudeťáků, poskládaná z postarších mužů a žen. Obklopili okamžitě prezidenta a jeden přes druhého mu vyjadřovali vděk za to, co pro ně udělal a jistě ještě udělá. Gruša se postavil za Havla a do ucha mu to všechno překládal. Pak nastala ta nejtrapnější fáze, na kterou nezapomenu do konce života: Někteří z těch lidí poklekali na zem a líbali mu ruce! Právě vzniklá samostatná Česká republika v nich asi vzbuzovala naději, že bude něčím jako protektorát Böhmen und Mähren. Otočil jsem se překvapeně k Olze Havlové a vyčetl z jejího pohledu, že jí to nebylo vhod. Mnou to ale otřáslo natolik, že jsem s Havlem a jeho politickými čachry nechtěl mít definitivně už nic společného.“ (Hrst vzpomínek na Václava Havla…Rozhovor s Danieleme Strožem, exilovým vydavatelem Havlových her. Zaznamenal Karel Sýs)

O obětech nacismu mluví všichni ostatní, jen oběti a pozůstalí jsou umlčováni

Dnešní blábolení o Letech, koncentrácích a sudetech - jinak se to z pohledu pozůstalých a obětí nacismu nazvat nedá! - se vyznačuje jedním pozoruhodným atributem. K otázkám okupace, nacismu,koncentráků a obětí se vyjadřuje kdekdo - hlavně v mainstreamových médiích - ale hlasy samotných obětí nebo pozůstalých po obětech nacismu de facto hlavní média nepřipouštějí buďto vůbec, anebo ve výjimkách s dehonestačním či dekvalifikačním ódiem. Viz například dávnější napadení hrdiny od Tobruku generála Vranského panem knížetem (pro údajnou "neargumentaci" !?), anebo napadání Českého svazu bojovníků za svobodu novináři jako je pan Navara, atd.

Takový příklad problematického chápání minulosti poskytuje i jinak mně sympatický podnikatel pan Tomáš Hrdlička, jenž podpořil volbu pana presidenta Zemana. Pan Hrdlička sice ve svém vyjádření (PL, "Dílo zkázy.Tohle rozhodlo,že Miloš Zeman vyhrál prezidentské volby..." správně poukázal na nebezpečí zjednodušování dějin, ale sám chyboval takřka stejně.

Vyjadřoval se například k dr. Miladě Horákové a vytkl jí, že sice byla obětí nastoleného režimu, leč ona sama byla členkou Svazu přátel SSSR, vystoupila pro Lex Schwarzenberg apod. Nu což, toto měla být její chyba?? Kdyby pan Hrdlička zkoumal dějiny přesněji, věděl by, že Lex Schwarzenberg byl jen dobovým naplněním předchozích požadavků pozemkových reforem I. republiky, jež žádaly, aby se pozemkové vlastnictví prohabsburské šlechty, sloužící panující dynastii, rozdělily dle Washingtonské deklarace českému rolnictvu! A její členství ve Svazu přátel SSSR?? Tehdy byl SSSR náš spojenec, osvoboditel, Brežněv byl zahrabán v nomenklatuře, a mnoho nekomunistů věřilo ve spojeneckou spolupráci se Sověty. A vytýkat stranám osvobozené republiky souhlas s vyloučením agrární strany z politiky - to měl být podle pana Hrdličky antidemokratismus??

Zde pan Hrdlička opět prokázal špatnou znalost historie republiky. Agrární strana totálně zradila I.ČSR, její předák Beran se stal činovníkem protektorátní vlády, on, který proslul výrokem "Hitler mi prkenici nesebere, bolševik ano". Jako pan Hrdlička doporučuje knihu pana Polanského Bouře, tak já panu Hrdličkovi doporučuji knihu Pavla Finka Hnědá bestie. Tam se dočte o zradách agrárníků, jistého maltézského rytíře, pangermána opata Helmera, a jiných aktérů protektorátního režimu. A kniha pana Polanského na rozdíl od knihy Pavla Finka postrádá konkrétní důkazy o české vině na táboru Lety. I tato kniha paušalizuje, a jen její obrazný poukaz na rod z Hluboké a na účast jistých příbuzných fetišizovaného vládce sametu, znemožnil její kritické vydání u nás. Kdyby pan Hrdlička znal dobře historii protektorátu, věděl by a musel by vědět, že protektorátní "české" orgány a úřady neměly nikdy právní subjektivitu, a orgány tzv. protektorátní vlády jako četnictvo a protektorátní vojsko, byly orgány kolaborační moci III.reichu. Bez velení SD, SS a gestapa nesměl tzv.protektorátním četníkům ani spadnout vlas z hlavy. Každý, kdo sloužil v těchto orgánech - pokud tam nebyl vyslán odbojem jako skrytý agent! - musel počítat s tím, že po osvobození vlasti bude vyšetřován, souzen a odsouzen jako kolaborant! To se taky v mnoha případech stalo skutkem. Protektorát svým ustavením se dostal do pozice stejné jako francouzský protektorát Vichy, nebo holandský, dánský a jiné okupační režimy!

Tady se neustále blábolí o Letech, případně o Hodonínu (o něm pohříchu méně), a na české Svatobořice, které věznily nejen mužské příbuzné tzv. nepřátel říše, ale dokonce i jejich ženy, sestry a děti, nevzpomene nikdo z tzv. kompetentů, nehlesne ani jediný medialista hlavních médií ,ani jediný politik. Hanba jim! Takže o poměrech a české vině v protektorátu by neměl nikdo vykládat bez kvalifikace a znalostí.

Ale zpět k našemu tématu.

Hlas obětí nacismu, které doposud žijí, jako třeba lidické nebo ležácké ženy, vůči hlasu sudeťáků, v podstatě v tzv. hlavních médiích vůbec nezaslechneme. A hlasy nás pozůstalých po obětech gestapa, koncentráků jako je Osvětim, Mauthausen, Sachsenhausen,Flossenbürg, Gross-Rosen, Ravensbrück, Dachau, a různých vězení, jako Plötzensee, Breslau atd. jsou neustále umlčovány, případně dehonestovány. Jen v Brně byla tato vězení a koncentráky:

Špilberk, Kounicovy koleje, Sušilovy koleje, Cejl, Pod Kaštany, Právnická fakulta. V Kounicových kolejích, Pod Kaštany a dle některých i na Špilberku,se popravovalo. Hojně za obou stanných práv, a na popravy se chodily za 3 marky vstupného dívat brněnské Němky a sudeťačky s dětmi,a řvaly :"Nur drei, nur fünf", když ten den bylo podle nich jen málo poprav! Naše české ženy bydlící v okolních domech u Kounicových kolejí, z výstřelů poprav zešílely a dvě z nich porodily i postižené děti...

Účelová debata o Letech nepostihuje utrpení Romů, ale stala se hyenistickou zbraní proti nám Čechům. Ano, Romové v Letech zajisté hrozně trpěli, a před nimi tam trpěli naši židovští spoluobčané, kteří pak byli odvlečeni do vyhlazovacích táborů. A co jsme slyšeli o židovském utrpení v Letech? Takřka nic!

A řešení pietního místa v Letech? Nikoho nenapadlo z našich všiváků politiků, že výkup vepřína by mělo řešit Německo, které nařídilo stavbu Letů, když protektorátní ouřady byly jen jejich výkonná ruka. Ať náklady na výkup vepřína platí Německo, které toto vše zavinilo, nikoli česká vláda x let po Německem prohrané válce! Němci nezaplatili ani zlomek reparací,které nám dluží dle Postupimi a Paříže,a všechny kvaky politiků, jako byl třeba pan kníže, že "otázka reparací nepadá v úvahu", jsou jen ubohý politický podvod.

Jako pozůstalému po oběti gestapa,a příbuznému obětí Osvětimi z obou stran, po otci i matce, je mi stydno z vyjadřování řady novinářů, politologů a politiků o otázkách protektorátu, okupace, koncentráků a sudetů. Jedině pan president Ing.Zeman se k otázkám postavil čelem. Je nesmrtelný jeho výrok, publikovaný v Lidovkách: "Odsun byl lepší než smrt!" Ano, toto je historická pravda. President Beneš často varoval, že pokud sudeti zůstanou po své velezradě, zemězradě a vlastizradě v republice (nepočítaje německé antifašisty!), můžeme očekávat krvavou občanskou válku. Měl pravdu a sudeti mohou olíznout všech deset, že poválečných excesů u nás bylo jen relativně velmi málo. Když to srovnáme třeba s Alsaskem-Lotrinskem, tam se marocké pluky s Němci,kteří neuprchli do vnitra reichu, nikterak nemazlily... Neustálé hermanovské lži, tvrzené do omrzení o sudetské kolektivní nevině, prostě s tvrdou pravdou fakt a zkušeností obětí nacismu a pozůstalých neobstojí. Dekrety presidenta republiky nebyly žádná etnická čistka ve stínu Moskvy, jak neustále blábolí pan exministr Herman. Jeho instalace do vládní funkce byla naprostým neštěstím českého národa,a pokud nevědomí voliči zvolí takového muže senátorem, bude to jen další politická ostuda republiky. Pokud se česká veřejnost nebude seznamovat s pamětí oné hrstky žijících obětí nacismu,a s pamětí pozůstalých po těchto obětech, nemůže mladá generace Čechů, Romů, Židů a dalších nabýt pravé historické vědomí o skutečnostech protektorátu a naší okupaci.

Samozřejmě, nepřátelé republiky a obhájci kolaborantů a sudetů si toto nepřejí. Dokud uvědomělí voliči nevymetou z politiky všechny ty korefeje sudeťáků, nemůže se stav republiky v tomto ohledu změnit. Tady si musí vyčistit stůl především voliči sociální demokracie, lidovců a topistů. Pokud si do čela budou neustále dávat takové obhájce sudeťáků jako je paní Marksová-Tominová, jako jsou pánové Bělobrádek a Herman, jako byl tragický premiér Sobotka se svým blábolem o "sudetech jako spojencích", do té doby se našich hlasů tyhle partaje nedočkají, a Herr Pehe se musí utěšovat čekáním na naši smrt, jak to prohlásil u nás voličů pana presidenta Zemana. Ale historická pravda je jen jedna a nedá se trvale umlčovat. Jednou se provalí jako řeka a spláchne bahno všech lží, které nakupili obhájci protektorátu a sudetů.

Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I, autor je pozůstalý po oběti gestapa, příbuzný obětí Osvětimi a sekyrárny Pankrác

Dům německého východu

Je jistě bohulibá instituce. Dům německého východu (DNV) sídlí v bavorském Mnichovu. O co vlastně se zajímá? Podle názvu je to jasné, o německý východ. Ale ten přece již dávno neexistuje. Je sice faktem, že Němci jsou v řadě zemí střední, východní a jižní Evropy, ale země, na které žijí, jim nepatří. Je polská, česká, srbská a tak dále. Na uvedených a dalších místech jsou tito Němci součástí menší, či větší německé menšiny. Zpravidla jsou občany státu, v jehož hranicích žijí. Jsou proto povinováni loajalitou k tomuto státu především. Jejich německé cítění tomu nemůže a nesmí být na překážku. Snad je důležité ještě připomenout, že DNV se zabývá nejen minulostí, dějinami, ale i současností.

Dějinný včerejšek nás varuje. Pokud Němci žijící roztroušeně v různých evropských státech, se budou cítit v první řadě Němci a pak teprve občany státu, v němž žijí, pak to může znamenat, že jsme na začátku nežádoucího procesu, který může skončit tak, jak tomu bylo před druhou světovou válkou a v jejím průběhu. Známky jisté pokročilosti takovéhoto vývoje se tu a tam již objevují. Část německé menšiny např. v Polsku je do určité míry v konfliktních vztazích s příslušnými polskými orgány. Za nepříliš šťastné, nebo dokonce nevhodné, považuji, když některý německý ústavní činitel začne ve stavu probíhajícího konfliktu podporovat německou menšinu. Tak již učinila např. i kancléřka A. Merkelová.

Německé menšiny, žijící v jiných státech, se těší menšinovým právům, což je samozřejmé a dobré. Pokud však taková menšina se stane privilegovanou, je to špatně. Všechny menšiny v tom či onom státě žijící se musí těšit stejným menšinovým právům. Jinak může dojít k naprosto nežádoucímu vývoji. A ještě jednu připomínku. Postavení menšin upravuje i mezinárodní právo. Jedním z jeho principů je zásada reciprocity, vzájemnosti. Ta říká, abych mluvil srozumitelně, že německá menšina např. v ČR má mít tolik práv, co má česká menšina v Německu. A nyní jsme u problému. SRN nepřiznává menšinová práva Čechům, Slovákům a dokonce ani Polákům, kteří žijí dlouhodobě, třeba i několik generací v Německu. Co s tím? Je třeba se držet zásady reciprocity při jednáních, která bychom k této otázce v době co nejbližší měli vyvolat s německou stranou.

A ještě jedno zamyšlení. Němci mají DNV, ale měli by mít i Domy Polabských Slovanů, v nichž by bádali  o otázkách slovanské minulosti středního a východního Německa. Dále považujeme za vhodné, až nutné, abychom se více a systematicky zajímali o Lužické Srby, nejmenší slovanský národ, který bojuje o svoje přežití. V Německu jsou však Lužičtí Srbové uznáváni pouze jako národnostní menšina, přestože žijí v současnosti na území, kde sídlili i jejich předkové někdy již v VI. století. Je to jejich země. Měli by mít právo na sebeurčení nebo minimálně na velmi rozsáhlou autonomii. A o tom bychom s Němci měli také mluvit.

Těch hesel, jak dobré jsou česko-německé vztahy nyní, již bylo dost. Je třeba se zajímat i o skutečný obsah těchto vztahů.                                                       J. Kovář

Otevřený dopis Ing. A. Babišovi, předsedovi vlády ČR

Vážený pane předsedo vlády,

vítáme Vás ve funkci, do které jste byl jmenován prezidentem republiky. S Vaším příchodem do čela vlády spojujeme řadu očekávání. Po letech dřívější vlády, která v praxi - aniž by brala v úvahu, že z hlediska právního je jejím partnerem pouze vláda Spolkové republiky Německo - jednala o zahraničně politických otázkách nejen se zemskou vládou Bavorska, ale dokonce i s jedním z německých spolků, tzv. sudetoněmeckým landsmanšaftem (SL), jenž nemá žádnou mezinárodně právní subjektivitu. Německá spolková vláda pochopitelně nikdy s nějakým našim spolkem nejednala a zřejmě ani jednat nebude.

Věci došly dokonce tak daleko, že pan D. Herman, dřívější ministr kultury, a pan P. Bělobrádek, zastávající funkci místopředsedy vlády ČR, jezdili i na sjezdy SL a zde pronášeli projevy, které byly, jak jsme plně přesvědčeni, v rozporu se zájmy republiky a našeho národa. Pan premiér Sobotka k tomu mlčel, čili souhlasil. Ostatně byl to on, kdo vyhlásil dvě teze, týkající se SL. Ta první obsahovala tvrzení, že landsmany nemůžeme považovat za žádné pohrobky nacistů. Tedy pan premiér cosi tvrdil, aniž by tvrzení, jak je obvyklé v demokratické společnosti, doložil nějakými argumenty. Podíváme-li se do prvních základních dokumentů SL, zvláště pak do tzv. Charty německých vyhnanců, jež je považována mezi landsmany za živou, zjistíme, že mezi jejich signatáři převažují bývalí nacisté. O tomto charakteru SL vypovídá i Dr. Eva Hahnová, historička žijící v Německu. Ta označila SL za držitele kontinuity henleinismu.

Stejné je to i s druhou sobotkovskou tezí. Můžeme i sudetské Němce považovat za spojence. Asi v tom smyslu se pan premiér vyjádřil. Když se však podíváme do základních dokumentů, tak zjistíme, že Sobotkovi spojenci nás mohou dostat až k dalšímu Mnichovu. Program dvaceti bodů mluví jasně:  „Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem. (Bod 16.)“ Pro tentokrát bychom byli ještě v horším postavení než naši dědové a otcové, kdyby tento program SL naplnil. Rovněž tak prosíme o Vaši pozornost v další záležitosti. Pan P. Bělobrádek ještě v létě roku 2017 mluvil o novelizaci stanov SL jako o hotové věci. Právo psalo o tom, taktéž v tomto roce, že novelizace stanov se B. Posseltovi povedla. Tato tvrzení jsou nepravdivá.  Podle informací, které máme z německého tisku, příslušný rejstříkový soud novelizaci stanov odmítl registrovat, a proto platí stanovy SL v původním znění. Je již na čase říci naší veřejnosti pravdu.

A zde jsou další fakta. V r. 2015 na sjezdu SL mluvil H. Seehofer o tom, že jsme se při vyhánění německého obyvatelstva dopustili zločinů proti lidskosti. B. Posselt na stejném sjezdu nás obvinil z chladných válečných zločinů. Několik měsíců poté, jak vyplývá z materiálů o tzv. Dni vlasti, který se konal v Rakousku v září téhož roku, jsme dokonce byli prohlášeni za genocidní zločince. Pan Bělobrádek (místopředseda české vlády), ani pan L. Zaorálek (ministr zahraničních věcí) - ač jsme je informovali - nebyli schopni na tyto lživé protičeské útoky patřičným diplomatickým způsobem odpovědět, ani učinit dotaz, ani podat protestní nótu.

Prosíme Vás o laskavost. Nechte prošetřit námi uvedené skutečnosti, rádi je upřesníme a doplníme, projevíte-li zájem. Není možné, aby ti, kdož na nás tak útočili, a to dokonce s přímou či nepřímou podporou některých „našich“ politiků, mohli bez jakýchkoliv důsledků vést lživé protičeské útoky a dokonce se vydávat za naše přátele.

Na závěr se chceme podívat do současnosti. Druhé kolo prezidentských voleb bude zřejmě silně bouřlivé. Prosíme proto, vedeni zkušenostmi několika útoků na našeho prezidenta M. Zemana - a to nikoliv pouze verbálních - o zajištění jeho plné bezpečnosti po dobu volební kampaně.  Jsme přesvědčeni, že toho lze dosáhnout, kromě dalšího, i přijetím zákona na ochranu republiky, či novelou trestního zákona, jež by obsahovala několik nových skutkových podstat trestných činů.  Kdyby místo oné ukrajinské aktivistky číhal na prezidenta nějaký terorista s revolverem, mohli jsme mít již státní pohřeb. Zákon na ochranu republiky by zvýšenou měrou chránil i všechny naše ústavní činitele a zejména prezidenta republiky. První republika musela nejprve ztratit ministra Rašína, který byl atentátníkem zavražděn, a teprve poté přijala zákon na ochranu republiky.

Vážený pane předsedo vlády, naše vlastenecké subjekty Vám ze srdce přejí hodně zdaru v nadcházející státnické činnosti. Věříme, že zájem republiky a našeho národa pro Vás bude měřítkem veškeré vládní činnosti. K tomu Vám pomáhej Bůh!

Praha 16. 1. 2018

S úctou

PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D., předsedkyně Českého mírového fóra, z pověření:

Aliance národních sil, www.aliancens.cz

Česká strana národně socialistická www.csns2005.cz

České mírové fórum www.ceskemiroveforum.com

České národní listy www.ceskenarodnilisty.cz

Českoslovenští vojáci v záloze za mír www.csvvz.cz

Klub českého pohraničí www.klub-pohranici.cz

Redakce: ing. P. Rejf, CSc.,   připravil: dr. O. Tuleškov 

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 602. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 22.2.  2018  

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz                                   e-mail: vydavatel@seznam.cz