České národní listy

leden, únor 2018

Sláva i tragédie československé státnosti

Úvahy před Rokem republiky

Stoleté výročí československé státnosti - za jejíž nástupníka se označuje Česká republika, kráceně nazývaná i Hitlerem užívaným názvem "Česko"(Tschechei) - v příštím roce 2018 vyvolá zajisté mnoho reakcí, akcí a kontroverzí.

Už sama republikánská státnost přináší mnohé nevlídné mručení odpůrců republikánského zřízení jako takového - zvláště pak zarytých monarchistů anobrž royalistů. Takzvaná polistopadová svoboda jim darovala možnost vystoupit z politického záhrobí republiky a dštít oheň a síru na republikánskou demokracii jako na celek, i zvláště na naši republiku.

Obecně vzato moderní republikánská tradice je relativně mladá všude na světě. Ideál antické republiky pokračoval ve středověku a raném novověku ve šlechtických "respublikách", jako byla polská Rzeczy pospolita, nebo italské republiky městské - Amalfi, Padova, Janov a nejznámější Venezia, kterou paradoxně zrušil až Napoleon, sám dítě revoluce. To nám též monarchisté neustále vmetají do tváře, a operují i Boží autoritou panovníků "Deo gratia" -  v protikladu k "bezbožným republikám", což však vždy pravda nebyla... Polská res publica byla velmi katolický stát a italské republiky byly náboženstvím prodchnuty, a dokonce i Francouzská revoluce vytvořila kult Nejvyššího, a tolerovala faráře přísahající na ústavu...

Leč zpět k naší republice. Sto let není v dějinách dlouhá etapa, ale v životě emancipovaného národa může znamenat fatálně mnoho. Naši prohabsburští royalisté ve své zaslepenosti vůči republice jako faktu dějin nevidí fakt, že i monarchie mohou být velmi rozdílné kvality - od monarchií tolerantních, fakticky parlamentních, jež se vyvinuly po staletých sociálních bojích, jak v Británii, Nizozemí, Dánsku nebo Švédsku, až po monarchie diktátorské, jejichž typickým příkladem bylo Francovo Španělsko. A tímto příkladem zůstává de facto doposud, což vede i ke katalánské iredentě (Tam nejde o svár nacionalismu v první řadě, tam jde o svár despocie a emancipace.)

Čím byla pro náš národ vzniklá Československá republika? Byla  emancipačním svorníkem tří slovanských národů - Čechů, Slováků a Rusínů (kterým se opět jejich národní identita upírá!)

Byla osvoboditelkou od residuálního feudalismu prohnilé rakousko-uherské monarchie. Proč prohnilé? Protože byla pozadu nejméně o sto let za evropským Západem jak ekonomicky, tak sociálně a navrch i politicky. Zatímco Británie se stala dílnou světa a parlament řešil otázky 8hodinové pracovní doby a volební práva žen, ve Francii se rodily koncepce osvobození dělnictva, a v Německu se sám stát musel zamýšlet nad pojištěním a důchody pracujících tříd, o což usiloval dokonce i Bismarck, Rakousko hnilo až do roku 1848 pod robotou a fideikomisními velkostatky. Vynálezci, kteří v Británii převraceli výrobu a společnost svými vymoženostmi, měli v Rakousku byrokratů armády a církve dveře přiraženy dlouhá desetiletí. Stačí připomenout osud Josefa Božka, Josefa Ressela, bratranců Veverkových anebo Františka Křižíka. Rakousko plné špiclů, Bretschneiderů všech stupňů, se staralo o to, aby žádné novoty kazící militér teokratický pořádek, nenarušily bohabojný klid vrchností, prelátů a žandarmů režimu. Všechny kvaky o "skvělém parlamentarismu Rakouska" blednou před krutou pravdou o marmarošských procesech téměř středověkého charakteru, kdy ubozí rusínští sedláci dostali dlouholeté tresty za vlastnictví pravoslavných biblí - a byli označeni za "ďábelské agenty Moskvy" (!) Jak typické, jak aktuální! Celá vzdělaná Evropa tehdy plila na zaostalé středověké Rakousko-Uhersko. A britský premiér Gladstone trefně poznamenal,že "na mapě světa neexistuje místo, na které by bylo možno ukázat prstem a říci - tady Rakousko udělalo dobře".

Co dokázali vlastenci poukazující na staré státní právo zemí Koruny České, které militantně katolický Habsburk tak nestoudně pošlapal dvojím nesplněním korunovačního slibu? To, že panovník je lhář, mravní i politický slaboch, který místo aby vládl rovnocenným "svým národům", ustupoval neustále magnátské austrohungarské klice, která chtěla vládu jen dvou panských národů, Rakušanů a Uhrů. Další národy byly pro ně méněcenný plebs, vhodný jako sluhové, služky,  sedláci a řemeslnici. Mohli stavět Vídeň - nesměli se podílet na vládě. Franz Josef I., kterého tak skvěle charakterizoval francouzský historik Ernest Denis, přítel Čechů, byl posledním reliktem feudálního kleromilitarismu, jenž lvím podílem rozpoutal I. válku, jež zahubila jeho monarchii.

Co to znamenalo pro českou státnost? Vzmach národa vytvořil legie a zahraniční odboj a tyto dva zdroje především založily republikánskou moderní státnost. 

Legionáři nebyli žádní vlastizrádci -   vynucená vojenská přísaha nekorunovanému usurpátoru České koruny neplatila ani dle zásad monarchistického legitimismu! Bez legií, v nichž bylo cca 140 tisíc mužů na čtyřech bojištích, a bez zahraničního odboje vedeného trojicí aktérů - TGM, Beneše a M.R. Štefánika - by nebylo republiky. Domácí odboj byl zprvu pod kontrolou monarchie, později se rozvětvil na státoprávní a sociální větev. Přitom stávající politické strany byly většinou vývojově pozadu a ještě socialista Šmeral brojil proti TGM a Benešovi, když jim vytýkal, že bojem za samostatnost českých zemí vedou "národ do záhuby".  O pozicích lidové strany, věrné Habsburkům, ani nemluvě.

Co přinesla nová československá státnost obyvatelům republiky?

Především učinila z poddaných občany. Skvěle to zachycuje významný zakladatelský dokument státu deklarace čs.státnosti. Byl nazván "Washingtonská deklarace".

Washingtonská deklarace 

I když datována v Paříži, zveřejněna byla ve Washingtonu, a poté kabelogramem zaslána do Paříže, kde bylo sídlo evropské skupiny čs. odboje. Fotografie zachycující TGM ve Filadelfii k vyhlášení Washigtonské deklarace nepatří. Určil to prof. J.B. Kozák ve svém jedinečném investigativním díle o Washingtonské deklaraci, publikovaném u nás Melantrichem roku 1968.

Washingtonská deklarace nejpřesněji kodifikovala zásady nové československé státnosti a určila všechny vymoženosti osvobozených národů nového státu. 

Tam bylo určeno, že nový československý stát navždy rozvázal smluvní vztah se zrádnou dynastií Habsburků, která porušila smlouvy Koruny České od r.1526! Tam se stanovil charakter státu, který má být republikou s rovnoprávnými občany. Tam bylo stanoveno zrušení šlechtických výsad. Tam byla stanovena odluka církve od státu. Tam byly stanoveny svobody, dnes zaručované Listinou práv a svobod - svoboda svědomí, náboženství a vědy, literatury a umění,slovního projevu, tisku a právo petiční i shromažďovací. Který okolní evropský stát toto v té době vyhlásil? Ani jediný!

Deklarace pregnantně stanovila zrovnoprávnění žen a mužů, práva menšin dle poměrného zastoupení (Němcům dala republika mnohem více! a zcela emancipovala Rusíny, což v dalších dobách bylo opět potlačeno), parlamentarismus s principy iniciativy a referenda, což nebylo dodnes splněno! Podle deklarace měl stát provést dalekosáhlé reformy hospodářské a sociální. Měly započít výkupem velkostatků pro domácí kolonizaci, a zrušením šlechtických privilegií. Závazky a mezinárodní smlouvy mají být přijímány bez tajné diplomacie. Jak mnoho z toho by mělo platit pro dnešní postavení republiky v Evropské unii! Vzpomeňme na smlouvy jako je Lisabon, TTIP, a mnohé další, uzavírané kabinetní kamarilou bez souhlasu národa!

Washingtonská deklarace velmi přesvědčivě vylíčila osud české  státnosti od nástupu Habsburků přes  austrohungarský panský dualismus roku 1867, který vylučoval z vlády porobené národy, až po zvěrstva monarchie v I. světové válce. (TGM - "Habsburkové se chovali jako Tataři! 60 tisíc občanů pověšeno".) Deklarace národa Komenského se hlásila k Lincolnovým zásadám státnosti a rovnosti národů stanovené presidentem Wilsonem. Výslovně uvedla, že pro tyto principy národ krvácel již v husitských válkách a pro tyto principy národ krvácí v I.válce vedle Spojenců Ruska, Itálie a Francie.

I když mnozí tvrdí, že Washingtonská deklarace neměla ten detailně právní význam, jaký nastínila, její zakladatelský význam pro československou státnost byl, je a bude nepopíratelný. Někteří badatelé tvrdí, že deklarace je pouhým opisem americké ústavy, a že byla oktrojována U.S.A. Opak je pravdou. I když TGM v U.S.A. měl řadu velmi vlivných přátel a přístup k vládě, zůstal především Evropanem a Slovanem bojujícím za emancipaci nejen vlastních národů, ale i za emancipaci ostatních porobených národů Habsburky - Italů, Rumunů, Rusínů, Poláků, Litevců, Jihoslovanů a Bulharů. On lvím podílem přispěl k realizaci Kongresu porobených národů Evropy v Římě.

Československou státnost nám Spojenci nedarovali jako samozřejmý dar na stříbrném podnose. Tuto státnost vybojovali zahraniční odbojáři a zahraniční legie, které od obsazení sibiřské magistrály získaly takovou vojenskou autoritu, že se s nimi počítalo jako s vojskem nového státu, který ještě nebyl prakticky ustaven. Československou státnost, kterou prvně uznala vláda Francie a poté vlády Británie, U.S.A. a Itálie, kodifikovaly mírové smlouvy versailleského systému v Saint Germain. Tehdy jsme obdrželi státnost i hranice, které zajistily Slovensko vůči Uhrám a Podkarpatskou Rus vůči Rumunsku, Ukrajině i Uhrám. České země pak vydobyly hranice proti iredentě Němců s tzv. čtyřmi provinciemi a vůči Těšínsku, což vše kodifikovaly následné mezistátní dohody. 

Tento stav pak zničila až nová sudetská iredenta, spojena s velezradou a státozradou, která rozvrátila a zničila republikánsko-demokratickou formu státu I. ČSR, jak to nazývají právníci. Právě proto byla uznána  vina  zdrcující části tzv. "sudetoněmecké menšiny", v pravdě menšiny čs. Němců na Norimberském soudu, kde předložil žalobu republiky na alias sudetské Němce generál justiční služby JUDr. Bohuslav Ečer - muž, který k hanbě Brna zde dodnes nemá ani pamětní desku, natož pomník! Zde dvojnásob platí rčení TGM - "Státy se udržují těmi ideami, z nichž vznikly". Stát, který zapomíná na své otce zakladatele, a nechává je dokonce hanobit - jako dr. Beneše! - si zaslouží jen to, co se nemělo stát, a přesto se stalo Československu. Tzv. rozdělení, o kterém si řada vlastenců myslí, že to bylo rozbití. 

Tak jako se dr. Beneš, nástupce TGM, zasloužil o stát nejen tím, že se vedle TGM a Štefánika podílel na jeho založení, ale i tím, že jej za II. války ubránil proti nacismu a obnovil jej, tak se jeho pozdní nástupce pan Havel zasloužil o jeho rozdělení anobrž rozbití nebo zničení. A to od vyvolání tzv. "pomlčkové války" až k diskriminaci Slováků odebráním zbrojovek a zničením tisíců dělníků, kteří jej za toto živelně (pochopitelně!) nenáviděli.

Od roku 1993 skončila státnost československá a pokračuje v nástupnictví dvou republik, české a slovenské. I když Slováci se emancipovali jistě jako svébytný národ, určitě existovaly alternativy jiných přijatelných forem státnosti, než jen dva oddělené státy. Nicméně zahraniční síly, které financovaly strany prahnoucí po oddělení obou národů - vzpomeňme, nebyl žádný plebiscit ani zákonné referendum! - byly tak mocné, že svou skrytou "diplomacií" dosáhly svého. Tzv. rozdělení se konalo jako Mnichov - o nás bez nás!

Zde by si každý přítel slovanské vzájemnosti měl vzpomenout na pověstné pruty Svatoplukovy. Jediným kladem zániku společné státnosti Čechů a Slováků byl pokojný průběh rozchodu těchto dvou vpravdě bratrských a sobě nejbližších národů. I po letech od tzv. rozdělení jsou si oba národy stále velmi blízké a jejich vzájemnost je neformální a evidentní. Jedno negativum se ovšem projevuje na české straně - mladí Češi  někdy začínají málo rozumět slovenštině. Toto by mělo napravit lepší vzdělávání i větší vzájemný styk mladých generací. Rovněž dabování filmů by snad mělo naprosto skončit. Naše krásné jazyky jsou si natolik blízké, že dabing se nám jeví jako cosi nadbytečného. Vzájemnost nejlépe dokumentují shromáždění odbojářů na moravskoslovenském pomezí. Tam žádné dělení nikdy neexistovalo a existovat nebude.

I tento průběh snad může signalizovat do budoucna nové spojení na vyšší rovnoprávné úrovni - ať již konfederace nebo součásti nových středovýchodojižních formací, které třeba budoucnost přinese. Neboť současná Evropská unie se v mnohém začíná podobat zahnívající  habsburské monarchii v počátku agonie. Snad nový Ernest Denis jednou zvolá, jako zvolal on roku 1914:

"Hrobaři, odkliďte tuto mrchu!" A na troskách staré eurounie vyroste třeba jednou nové vyšší společenství, které nebude utlačovat, ale spolupracovat. Tak, jako na troskách habsburské monarchie vznikly Československo, Polsko, Rumunsko i Jugoslávie...     Jiří Jaroš Nickelli, Historicko dokumentační komise ČSBS Boskovice

Autor je etnograf a muzeolog

K orientaci  nové české zahraniční politiky

Podíváme-li se do dějin, zjistíme, že s Rusíny, Slováky a Lužickými Srby jsme žili v jednom státě – Československé republice. Jdeme-li dále do historie, zjišťujeme, že s těmito národy, či jejich částmi, jsme společně žili již za doby Velkomoravské říše. Dokonce v některých částech východního Německa si sami lidé vzpomínají na své slovanské kořeny. „Nejdéle se uchoval slovanský jazyk v území kmene Dřevanů v Lüneburské stepi. Tam se slovansky mluvilo ještě v 18. století a poslední obyvatel, který ještě uměl slovanský Otčenáš, sedlák Vtarac, zemřel r. 1798 ve vsi Kremlině. Avšak slovanské povědomí se v lidu udrželo a ještě při sčítání lidu r. 1890 se asi 500 obyvatel přihlásilo jako Wenden, což je německé označení pro Slovany. Slovansky ovšem z nich nemluvil již nikdo. Vědomí slovanského původu a některé lidové obyčeje a pozůstatky slovanských slov v řeči se dochovaly do dnešního dne.“ ( Jaroslav Teplý, Česko-lužický věstník, č. 5 – 6/1997)

Připomeňme si též, že Slováci pod krutou maďarskou nadvládou se nemohli zformovat do uvědomělého národního tělesa. Maďarští grófové neviděli ani na Horní zemi žádné Slováky. Kdo se by k této národnosti otevřeně hlásil, zle by pochodil. Obdobná situace byla i na Podkarpatské Rusi. Vznikem Československa se poměry Slováků i Rusínů podstatně změnily  k lepšímu. Během doby se doformoval slovenský národ. K tomuto cíli se přibližovali i Rusíni. První Československá republika podporovala i Lužické Srby, soustavně a vytrvale.

Poučíme-li se z dějin, naše zahraniční politika, v tom užším slova smyslu, by měla pokračovat tam, kde první Československá republika byla hrubou agresivní silou donucena skončit. Není nic přirozenějšího než podat pomocnou ruku Rusínům, kterým se silně nelíbí jejich ukrajinské zařazení.  Požadují autonomii. Jak by byli rádi, když bychom jim pomohli naplnit cíle, které si vytkli. Stejně je tomu i u Lužických Srbů. Kdo nám brání hájit jejich zájmy v současnosti? Naši pidižvíci, kteří si v současnosti i minulosti říkali, že jsou ministry zahraničních věcí ČR?  Naši sudetomilové a germanofilové?  Jim zřejmě nejde o naše národní a státní zájmy. Spojují nás, tak či onak, s německou říší, jež se podle některých z nás nazývá Evropskou unií..

Máme možnost také se zastat německého obyvatelstva, z východní části SRN, které částečně si uvědomuje své slovanské kořeny. Neměli bychom začít tím, že budeme na Německu žádat vytrvale a silně, aby zbudovalo muzea, která by mapovala původní slovanské osídlení, průběh germanizace a aby případně zavedlo do školních dějin i učivo o slovanské minulosti? Vzhledem k tomu, že Německo sousedí se slovanskými státy bylo by zcela na místě, kdybychom, společně s Poláky, požadovali, aby čeština a polština byla dalším jazykem vyučovaným na německých školách. A konečně, aby Češi, Slováci a Poláci byli v Německu uznanou národnostní menšinou. Je zcela přirozené, že Němci by měli mít v ČR  stejná menšinová práva, jako mají Češi v Německu. Princip reciprocity je jedním ze základních pojmů mezinárodního práva.

Pokud bychom toho dosáhli, již nikdy by nemohli noví Nečasové a Sobotkové, Hermanové a Bělobrádkové hlásat bludy o českém národě a jeho státnosti.  Ani by nemohli vykládat nic o příbuzenství Bavorů a Čechů. Snad by konečně zmlkli i Roučkové, kteří mluví o tom, že Češi se dobře chápou s Rakušany a Němci, nikoliv však s Poláky a Slováky. O dalších objevech našich germanofilů raději pomlčme! Je to až ostudné.

Část slovenské elity v současnosti trpí obdobnou politickou nemocí, jež zachvátila po „našich představitelích“ i „její státníky.“ Ti sice nevytrubují, že chtějí se stát součástí Německa, v té či oné formě, ale dožadují se pevné účasti  SR v tvrdém evropském jádru. Kdo vlastně ví, co  je toto jádro? Zřejmě je o tom informovaný pan premiér Fico a pan Lajčák, ministr zahraničních věcí SR. Tito představitelé Smeru svými fantaziemi ovlivnili voliče. Na krajské úrovni Směr hodně ztratil. Dokud budou uvedení pánové ve své „ryze slovenské politice“ pokračovat dopadnou stejně jako sedláci u Chlumce. Pokud chceme být časovější, pak můžeme říci, že je čeká stejný osud jako sobotkovce s celou ČSSD, jíž zavedli až na samou periférii politického systému.

Ficovská ani sobotkovská zahraniční politika nebere ani dostatečný ohled na zájmy našich národů a jejich států. Je dobré, že ty „zasloužilé sobotkovce“  a „bělobrádkovce“ jsme mohli ve volbách uklidit do politického ústraní. Již nevládnou, ale přesto někteří z nich se snaží navrátit oknem, když jsme je dveřmi vyhodili. Drzá sebevědomost některých z nich přesahuje možné myslitelné meze. Předpokládáme, že podobná situace jako u nás  nastane i na Slovensku, nebudou-li pánové rozumní.  Tak vzniknou základní předpoklady, aby slovenský a český národ se mohly začít opět k sobě blížit. Takovýto pohyb, ke kterému časem musí dojít, posílí Slováky i Čechy.  Budou-li se Slováci více věnovat Rusínům, můžeme těsněji k sobě přivinout Lužické Srby a nadto dosáhnout i toho, aby Němci konečně věděli, kde mají své kořeny, kdo byli jejich předkové. Tato poznání bude důležité i pro nás, Čechy. Vztahy česko-německé, jako důsledek sbližování slovanských národů a poznatků o slovanské minulosti části Německa, mohou tak nabýt skutečné rovnosti. I s Polskem je nutné v této české středoevropské politice počítat s plnou vážností.

Společně s Polskem, i Řeckem, bychom měli též nastolit otázku válečných reparací, které nám Německo dosud nezaplatilo. Poláci požadují na SRN zaplacení jednoho bilionů dolarů, Řekové hodně přes 300 miliard eur a my asi 360 miliard předválečných korun, což představuje hodnotu přibližně 3,5 bilionů dnešních korun. Platí nejen příslušná ustanovení Pařížské reparační dohody, ale také jedna ze základních zásad mezinárodního práva, totiž povinnost agresora zaplatit své oběti škody, které jí agresí vznikly. Ani dnes nikdo nezpochybňuje, a ani by nemohl zpochybnit fakt, že Československo, Polsko a Řecko byly oběťmi  Německa, které bylo nad slunce jasně agresorem. Nezapomeňme, že nám němečtí kancléři, počínaje W. Brandtem a konče ministry zahraničních věcí SRN, např. H.-D. Genscherem, slibovali zaplatit reparace, ale až po sjednocení Německa. A jak vše dopadlo? Genscher nás žádal o trpělivost ještě v době konání celoněmeckých voleb, na což jsme přistoupili a pak? Němci s námi jednání o reparacích nezačali. Na naše otázky, kdy zaplatí reparace, odpovídali mlčením. Nedávní ministři zahraničních věcí ČR neměli zřejmě dostatek odvahy, aby požadovali to, co nám patří. Můžeme v budoucnosti očekávat změnu našeho trapného až ubohého  reparačního postoje? Uvidíme! Naši právníci, např. prof. JUDr. Václav Pavlíček, CSc.,kteří se reparačními otázkami zabývali a zabývají, zastávají jednoznačně stanovisko, že naše reparační požadavky Němcům můžeme předložit kdykoliv, nejpozději však při mírových jednání s Německem. A v závěru tohoto mimořádně důležitého problému bychom měli ještě dodat, že hodnotu majetku, který jsme konfiskovali odsunovanému německému obyvatelstva z Československa, jsme nebyli povinni odečíst ze svého reparačního účtu, kdežto jsme byli povinni jeho majetek konfiskovat tak, aby se nedostal zpět do německých rukou.

Někteří „naši politici“ se snaží nám vykreslovat Rusy jako naše nepřátele. Nedaří se jim to ani za mocné podpory velké většiny médií. Jak by také mohlo? Vzpomeňme si i na dluh, který nám dřívější SSSR nesplatil. Rusko, jež je nástupnickým státem Sovětského svazu, nám líčí div ne jako krachující stát. Německo nám vybarvují v těch nejjasnějších odstínech  jako prosperující hospodářskou velmoc. A přesto všechno to bylo Rusko, které nám dluhy ze sovětské éry, šlo přibližně o několik desítek miliard korun, již dávno a dobrovolně zaplatilo, kdežto to glorifikované Německo  snad dokonce považuje reparační otázku za uzavřenou. Tedy po zaplacení 0,4 % z celkové dlužné reparační částky Němci zřejmě dobrovolně již nám další zaplatit nehodlají. A s tím se v žádném případě nemůžeme smířit! I Němci by měli vědět, že dobré účty dělají dobré přátele! Pokud ví, tak nedbají. A to je hrubá chyba. V celém civilizovaném světě platí jedna zásada. Co bylo ukradeno, musí být vráceno! A Němci  u nás kradli dlouho, šest nekonečných let, a nakradli toho hodně. Dodejme, že uvedenou zásadu bychom měli chápat širším způsobem, tedy „Co bylo ukradeno, musí být vráceno a co bylo zničeno, musí být nahrazeno.“  Cizí nechceme, co nám patří, o to musíme usilovat!  Kdo tak nečiní, poškozuje republiku!

Jsme součástí slovanského světa, nikoliv toho germánského. A z této skutečnosti by měly vyplývat i další priority naší nové zahraniční politiky.  Především vztah k Rusku bychom měli opět oživit a upevnit, aniž bychom narušili více azimutovou současnou politiku. Nově je třeba budovat i vztahy se Srbskem a Bulharskem. Jakmile fašizující současná Ukrajina vyroste z dobové šílenosti, bude i pro ni v naší zahraniční politice místo.

Rusofobii, která nad slovanskými národy a státy leží jako dusivý mrak, dech budoucích dnů odvane. Povědomí toho, že jsme Slované, že jsme si blízcí jazykem, zčásti i dějinami, že všem nám sovětská vojska v době druhé světové války přinesla svobodu a zachránila nás před vyvražděním Němci, opět převládne nad snahami těch, kteří nás usilovně strkají do německého chomoutu. Nový Drang nach Osten sílí. Tentokrát Němci používají jiných prostředků. Místo tanků a letadel, vraždících komand používá především ekonomické a taktéž politické i propagandistické prostředky, jež za pomoci „naší osvědčené páté kolony“ u nás působí, bohužel, velmi efektivně, ale pro nás i z části mimořádně škodlivě.

J. Kovář

Horst Seehofer opět bájí

Není pravda, že tzv. sudetoněmecký landsmanšaft se vzdal majetkových nároků vůči ČR.  Aby vzdání se tohoto „práva“ mělo právní účinky, je nutné nejenom aby „sudetoněmecké spolkového shromáždění“ učinilo nějaké prohlášení o vzdání se majetkových „nároků“, ale je především nutné, aby novelizaci stanov „sudetoněmeckého landsmanšaftu“ (SL) registroval příslušný německý rejstříkový soud, ale ten tuto novelizaci odmítl registrovat. Proto platí stanovy SL v původním znění.  To jistě pan odstupující premiér ví a přesto nedbá. Vypráví nám pohádky, slušně řečeno.

K tomu je nutné ještě dodat, že ani to „vzdání se majetkových nároků“ SL nebylo zdaleka čisté. Ještě koncem roku 2015 mluvil B. Posselt, předseda SL, ve vídeňském Domu vlasti. A zde přítomným landsmanům prohlásil, že odškodnění bude a budou i majetkové restituce. Dokonce mluvil i o zrušení „Benešových dekretů“.

Od G. Zeihsela jsem se následně dozvěděli, že rakouský landsmanšaft vede přímé ujednání s ČR o náhradě škod tzv. Novorakušanům, tedy landsmanům.

Ale i kdyby bylo pravdou, co tvrdil H. Seehofer, německý soud skutečně novelizaci stanov SL registroval, což neudělal, znovu zdůrazňuji, pak by vystala otázka mnohem zásadnější.  Měl SL vůbec někdy právo na návrat do původní vlasti, tedy do Československa,  a nárok na odškodnění či dokonce restituci majetku, který byl německému obyvatelstvu, které jsme z ČR přesídlili do Německa, konfiskován v souladu s rozhodnutím vítězných spojenců na mezinárodních konferencích? Řekněme jasně a jednoznačně, že odsunutí Němci  si právo na vlast a na odškodnění či dokonce na majetkové restituce sami udělili  a nyní se již celá léta svoje požadavky, které se nejen nezakládají na mezinárodním právu, ale jsou dokonce s ním hrubém rozporu, snaží vnutit i nám. Na neštěstí pro nás máme takové „politiky“ jako je D. Herman a P. Bělobrádek, B. Sobotka a další, kteří je více či méně v tomto směru více či méně opakovaně podpořili.  Naštěstí z bájí se pravda nestane, i když  jsou celá desetiletí opakovány. Lež zůstane lží, v tom lepším případě jen nepravdou. Pak ovšem vzniká otázka informovanosti takových politiků. Ale musím ještě zdůraznit, že nedluhujeme my Němcům, ale Němci dluhují nám. A zase jsme to my, co z nějakých důvodů projevujeme nepochopitelnou zdrženlivost a o všem mlčíme. Proč?

Ale je tady ještě jedno velmi zajímavé tvrzení pana H. Seehofera. Cituji: „Ve smířlivém duchu se nesly i poslední dva sudetoněmecké sjezdy. V roce 2015 na sjezd Sudetoněmeckého krajanského sdružení jako první člen české vlády oficiálně zavítal tehdejší ministr kultury Daniel Herman. Loni na něm zase tehdejší český vicepremiér Pavel Bělobrádek (oba KDU-ČSL) prohlásil, že přijel na návštěvu ke krajanům.“

Jak byl smířlivý sjezd SL v roce 2015? O smířlivosti jednoznačně mluví následující citáty.  Pan H. Seehofer ve svém projevu na tomto sjezdu mimo jiné prohlásil: „70 let od války také znamená 70 let od počátku vyhnání. Vás, sudetské Němce, to zasáhlo s plnou silou. V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni  z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností. Krátce po válce přijely první vlaky ze sudet do Bavorska. Náhodní ztroskotanci, bez bytu, bez práce, domov jim byl ukraden…“ B. Posselt k nám byl mírnější. Obvinil nás jen z chladnokrevných válečných zločinů. O několik měsíců později pak rakouský landsmanschaft na Dni vlasti nás obvinil z genocidy.

Co na uvedeném bylo smířlivé? Nic! Jen chování našich tehdejších vládců bylo tristní. Mlčeli k tomu všemu. Dělali jakoby se nic nestalo. Když jsme se tázali pana P. Bělobrádka, tehdejšího místopředsedy vlády ČR, co udělal proti uvedeným protičeským lživým útokům, nedověděli jsme se nic. Ministerstvo zahraničních věcí ČR se vyjádřilo, že šlo jen o volební řeči s cílem získat více hlasů. Ale jak by mohlo jít o volební postupy, když takováto obviňování byla na nás valena snad každý rok několikrát. Je jenom zajímavé, že socdemáci ani kádeuáci podobnou volební taktiku, jak uskutečňovali Němci, ani při posledních volbách nepoužili. Jistě věděli, že volby budou pro ně debaklem. Přesto se nesnažili získat nějakou pochopitelnou a nabízející se výhodu. Na Němce neútočili a dokonce nechtěli na nich ani to, co nám podle mezinárodního práva patří.

„Naši“ politici se nechovali smířlivě, ale jako podřízení, kteří se bojí nebo nemohou vzdorovat svému pánu. A tak „smířlivě“ mlčeli. Ostuda všech ostud!  A to ještě na sjezdech SL bývají zpravidla, snad dokonce vždy, i naši diplomaté. Ti někde v koutku cudně mlčeli a asi se také tvářili, že to všechno patří k jakési vyšší  hře, snad diplomatické na nejvyšší úrovni. Není takovéto jednání důvodem k provedení nějaké očisty nejen mezi politiky, k té došlo částečně již při volbách, ale také mezi diplomaty, kteří nepozvedli svůj hlas proti lživým útokům proti nám. Dej, Bože, prosím, aby se alespoň na částečnou výměnu takovýchto „diplomatů“ nezapomnělo!

J. Skalský

Za Evropu suverénních národů

„Konference nazvané Za Evropu suverénních národů se účastní vedle Marine Le Penové i nizozemský odpůrce islámu Geert Wilders, zástupce severoitalské separatistické Ligy Severu Lorenzo Fontana, představitel rakouské FPÖ Georg Mayer či zástupci podobně zaměřených stran z Británie, Itálie, Německa, Belgie nebo Polska.  Stovky lidí v sobotu protestují proti představitelům evropských protiimigračních a nacionalistických stran z frakce Evropa národů a svobody (ENF), kteří se sjeli na konferenci pořádanou SPD Tomia Okamury. Před Top hotelem Praha na Chodově, kde se akce koná, utvořili uličku hanby a pokřikovali na přicházející účastníky konference.

U zábran rozmístěných před hotelem demonstranti vytvořili uličku hanby a pokřikovali na účastníky konference. Skandovali třeba: „Hanba, hanba” nebo „Styďte se“. K vidění byl třeba také transparent s nápisem: „Nacisti nemají do budoucnosti Evropy co kecat.“ Pokoušeli se také fyzicky znemožnit vstup do hotelu, v čemž jim museli zabránit zasahující policisté. Následně protestující křičeli na účastníky „Fašisti, fašisti!”

Odpůrce konference přišel podpořit i politik KDU-ČSL Hayato Okamura, který je zároveň bratrem předsedy pořádající SPD Tomia Okamury. Z dalších veřejných osobností se protestů zúčastnili například spoluzakladatel Veřejnosti proti násilí Fedor Gál, historik Petr Blažek nebo bývalý velvyslanec Petr Janyška.“ Z článku „Stovky lidí v Praze demonstrují proti Le Penové a Wildersovi. Přišel i Okamurův bratr Hayato“ Novinky.cz

Podle posledních průzkumů je již dlouhodobě asi 60-80 % z českých občanů proti nucené migraci, jíž prosazují bruselští papaláši. Jsme proti jakýmkoliv kvótám. Občané ČR a příslušné ústavní orgány mají právo rozhodovat o tom, kdo se k nám může přistěhovat a žít v republice s námi. Pokud se našly stovky lidí, které demonstrovaly proti protiimigračním stranám, pak je třeba jasně říci, že tato nepatrná menšina, jejíž zanedbatelný hlas umocňují média vším možným způsobem, vlastně kraválovala proti velké většině svých vlastních spoluobčanů. 

Mezi tzv. demonstranty byly, jak vyplývá z uvedeného, i členové či stoupenci KDU, jež o sobě kdysi prohlašovala, že je klidnou sílou. Nově je součástí „Demokratického bloku“. Když demokracie, tak demokracie! Co je na počínání kraválistů  demokratického? Vždyť vlastně se staví proti velké většině našeho národa a nadto ho uráží různými výrazy, které by se hodily spíše pro označení jich samotných a ne účastníků konference.  Demokracie je vláda většiny. KDU dostala výprask od voličů a stala se okrajovou stranou. To je fakt, z kterého by měla vycházet. Většinu by měla ctít. Nikdo ji však nemůže omezoval v aspiracích stát se v budoucnosti novou většinou.  Ale  způsob, jakým se nyní ukázala, jak jsme přesvědčeni, spíše vede na poslední politický ošklivec, k postavení mimoparlamentní strany. Uvědomí si to alespoň někteří její funkcionáři a povedou stranu jinak, než dokáže současné vedení?

Kraválisté ostře útočí proti i tzv. nacionalistickým stranám. Které to vlastně jsou? Jsou to ve skutečnosti vlastenecké strany či hnutí. Stačí je, jak si myslí  kraválisté,  pouze označit za nacionalistické a pak po nich začít plivat a házet špínu? Chyba lávky! Těch pár křičících jednotlivců a skupinek nemá žádný patent na rozum, aby mohli vynášet takovéto soudy a autoritativně rozhodovat o tom, kdo je kdo. Svým jednáním spíše oni sami připomínají  fašisty a nacisty, než ti, kdož konferují. Uličku hanby vytvořili sami pro sebe, svým řevem a nadávkami. Není sprosťák ten, jemuž nadávají, ale ten, kdo nadává. A my víme, že byli to kraválisté, kdo ruší předem nahlášenou konferenci.

Není to náhodou, že mezi povykujícími jsou lidé z KDU. Tato strana i v nedávné minulosti dokázala svou velikou příchylnost tzv. landsmanšaftu. Její předseda, pan Pavel Bělobrádek, sám sebe označil za sudetského Čecha, jindy pak za Čecha narozeného v Sudetech,  a území „politických Sudet“ rozmnožil o celou Šumavu a město Brno. Asi na základě vlastního vnuknutí. A když jsme se ho na uvedené ptali, nic jsme se v podstatě nedozvěděli. Neměli bychom spíše demonstrovat proti takovým výrokům, které se dotýkají republiky i českého národa?

Myslím, že je možné spíše se solidarizovat s konferujícími stranami, tedy i s Okamurou, než s kraválisty. I my se hlásíme k těm, kdož trvají na tom, že Brusel nemá žádné právo nám vnucovat migranty. My sami a naše ústavní orgány o tom rozhodujeme. A nadto i my si myslíme, že Evropa má být svobodným společenstvím svrchovaných a rovnoprávných národních států a nikoliv bruselským superstrátem, v němž by dominovalo Německo. Nechceme se stát ani 17. zemí SRN, ani německou ekonomickou kolonií. Láska k vlasti je přirozeným a ušlechtilým citem, za který nemůže být nikdo sankcionován. Jako lidé litujeme ty, kteří o svém češství neví nebo o něm pochybují.

J. Kovář

Když se H. Seehofer loučil s funkcí bavorského premiéra…

Bohužel ani nevzpomenul na to, jak došlo k přímým jednáním mezi vedením tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) a vládou ČR. Co bylo za oponou? Byl to především on, kdo naléhal na naše vládní představitele, a to opakovaně, aby přistoupili k těmto jednáním. Za ně se „přimlouval“ již u premiéra P. Nečase a poté zřejmě i u Sobotky. Nevíme s jistotou, u koho dalšího ještě. Když jeho tlak na čs. vládní činitele neuspěl, vstoupila do hry i paní kancléřka SRN, Angela Merkelová. Byla na státní návštěvě Prahy v květnu 2012. Servala u nás pouze několik hodin, ale přesto si našla čas, aby se P. Nečasovi, tehdejšímu předsedovi české vlády, zmínila jak horoucně a dlouhodobě  SL  sní o takových jednáních.  A Petr Nečas „podlehl“, jak jinak, tomuto přání. Přestože měl jiné problémy, začal s přípravou na „výlet“ do Bavor.

Jak to vše víme? Samozřejmě nás, i celou čs. veřejnost, o tom neinformoval ani P. Nečas a ani následně pan B. Sobotka, natožpak čs. tisk. Nenašel se též žádný zvídavý český investigativní novinář, který by nám řekl pravdu o tom, co se děje a k čemu má dojít.  Našli jsme si potřebné informace v projevu B. Posselta na jednom setkání SL. Na 63. sjezdu SL, který se konal v Norimberku ve dnech 26.-28.5. 2012 předseda landsmanšaftu prohlásil: „Jsme šťastni, že také na spolkové úrovni se něco pohnulo. A také za to děkuji Tobě, Horste, Tvé houževnatosti, o které se v Německu začíná mluvit. S vytrvalostí také naléháš na to, aby Spolek (SRN, pozn. red.) své povinnosti vůči nám, sudetským Němcům, plnil. Tobě můžeme děkovat, že zřízení Sudetoněmeckého muzea v Mnichově je v koaliční smlouvě. Nyní musí po slovech následovat skutky, milá spolková vládo! Já jsem velice vděčen, strašně šťasten, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy, kde se muselo především jednat o otázkách euro a měny, přesto vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléře, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“

A hned v únoru 2013 zavítal P. Nečas, kterému již v té době se v republice leccos nepříjemně sypalo, do Mnichova v čele velké delegace. Před zemským bavorským sněmem přednesl „velkou řeč“, v Mnichově přijatou s aplausem ve stoje, v republice považovanou za podlézavou a vrcholně falešnou. Co však pan Nečas zřejmě nestihl, byla přímá jednání s „reprezentací“ SL. Byl to však on první, kdo oslovil přítomné landsmany jako milé krajany. To bylo pro ně jako mana z nebe. Nemohli se dotleskat.

Co nestačil Nečas, završila vláda B. Sobotky. Opět použiji volně slova B. Posselta. Vláda B. Sobotky začala tam, kde skončila vláda P. Nečase. Ani Nečas, který po svém bavorském entrée se musel brzy s ostudou poroučet, ani B. Sobotka neměli nic o přitulení landsmanů k české hrudi ve volebním programu a ani tedy neměli k tomuto kroku mandát  od voličů. A přesto jednali. Byl to především Sobotka a Bělobrádek, kteří byli ve vládní české delegaci, která přijela opět, kam jinam než do Mnichova, a nato došlo i k prvnímu jednání této čs. delegace s B. Posseltem a některými dalšími členy vedení SL. Čs. vláda se nejen pozemšťovala jednáním s bavorskou vládou, jejím partnerem byla spolková vláda německá, nikoliv bavorská zemská, ale také spolkovatěla. SL neměl a nemá žádnou mezinárodněprávní subjektivitu a tudíž nemůže být subjektem mezinárodněprávních vztahů. Říkejte to však neslyšícím!

Musíme znovu připomenout velké zásluhy o „sudetoněmeckou věc“, jež získal D. Herman, P. Bělobrádek a také i skromná ministryně sociálna, paní M. Marksová. Bohužel dřívější zásluhy pana D. Hermana překryla péče, jíž pan Herman musel věnoval, byl to jeho vládní úkol, koupi prasečáku v Letech. Někdo se holt obětovat musel.

A  tak i vláda B. Sobotky odešla do minulosti s velkou ostudou. Viditelně ji představoval výprask od voličů, co ČSSD a KDU dostaly. Takže můžeme vůbec mluvit o nějakých zásluhách této vlády?  Nebo spíše se stydět za některé její kroky? Ještě zdaleka nevíme, jak jsem přesvědčen, co všechno se dělo za oponou, jíž spustili naši sudetomilové a landsmani, abychom o jejich jednání věděli co nejméně. Takže si musíme s hodnocením raději počkat. Časem i nepříjemné věci vyplavou.

Jedno však víme určitě. Pan H. Seehofer a paní A. Merkelová naprosto nepřijatelným způsobem zasahovali do našich vnitřních záležitostí. Ovšem je otázkou, jak se v Německu dívají na princip mezinárodního práva, který jednoznačně vyžaduje, aby státy nezasahovaly do vnitřních záležitostí druhých států. Vzpomínám si na červnové vystoupení v roce 2016 pana M. Rotha, náměstka ministra zahraničních věcí SRN. Exprezident Václav Klaus o něm píše:  

„Minulý týden vystoupil v Berlíně, v Institutu pro evropskou politiku, německý Staatsminister (náměstek) ministra zahraničí pro Evropu, Michael Roth. Řada jeho výroků je k pousmání – problémy jsou natolik komplexní, že „musíme Evropě dát čas“. Nechápu, kdo má dát Evropě čas (kdo je ono my), a nechápu, jak je možné mluvit o Evropě jako o subjektu, kterému je třeba dát čas. Evropa pana Rotha neslyší. A odpovídat neumí.

Podstatné je však něco jiného. V projevu nám bylo sděleno, že „klasický princip nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí v EU výslovně neplatí“! Že toto vměšování se už dávno velmi intenzivně probíhá, víme, ale že se to takto jednoznačně a jednoduše řekne, je pozoruhodné. My, kteří známe Lisabonskou smlouvu, to víme. Drtivá většina (99 %) lidí v Evropě ji ale nezná. V části textu, která se jmenuje „Je třeba nově definovat roli Německa v Evropě“, se zcela bezostyšně říká, že „jako největšímu členskému státu EU náleží Německu vůdčí role“. A ještě se skromně dodává „i jestli si to přejeme nebo nepřejeme. Tuto úlohu musíme přijmout“. Nevím, jestli Německu někdo tuto roli nabízí. Neměl by premiér Sobotka požádat německou vládu o vysvětlení, zda je to oficiální stanovisko Spolkové republiky?“ (Václav Klaus, 8. 6. 2016).

Myslíme si přesto, že Německo nemá monopol na vytváření a rušení principů mezinárodního práva a že mezinárodní právo a jeho zásady existují nezávisle na něm. Dokonce ani Spojené státy nejsou nadány oprávněním měnit či rušit mezinárodní právo. Naopak povinností Německa i Spojených států je mezinárodní právo zachovávat a svým jednáním jej nenarušovat. To ostatně platí pro všechny civilizované státy v celém světě.                                                                   J. Skalský                                                                                                  

Chystá se „nepřátelské převzetí“ České republiky?

Článek s tímto názvem napsal pan P. Bělobrádek do deníku Právo (11.12.2017, str. 7). Vyjadřuje v něm obavy o náš budoucí osud. Konkrétně se strefuje nejen do pana A. Babiše, ale i do pana prezidenta republiky, Ing. M. Zemana. Ale ani některé další politické subjekty, či jejich představitelé, nejsou o jeho pozornost ochuzeni.

Na druhé útočí, sám sebe hladí. „Na rozdíl od jiných jsme byli již před volbami velmi státotvorní i s rizikem ztráty hlasů ve prospěch radikálnějších stran jsme koalici s ANO nevylučovali.“ Píše pan Bělobrádek. Ale jak to bylo? Kdo říkal, že půjde do nové vládní koalice s ANO, ale bez Babiše. Co tento požadavek obsahoval? Diktát vítězné straně ANO, jež ve volbách získala 30% hlasů, tedy více než dvakrát tolik co KDU a ČSSD dohromady, který zbavoval ANO přítomnosti jejího předsedy ve vládě, ač obecně platí, že prezident pověřuje sestavením nové vlády předsedu vítězné strany. A tak volební zkrachovanci, jimiž KDU a ČSSD ve volbách byly, chtěli diktovat vítězné straně. A proto dopadli tak, že jsou nyní v opozici. Vláda ještě sice není sestavena, ale doufejme, že KDU a ČSSD v opozici zůstane. Patří tam. Voliči jejich místo sami určili. Proč si tak myslíme?  KDU a ČSSD, když tvořily většinu v předcházející vládě, si počínaly tak, jako kdyby „nepřátelsky převzaly“ ČR.

S podivem zjišťujeme, že pan Bělobrádek dokonce ve svém článku mluví o státotvornosti KDU, když toto slovo snad dříve ani neznal. Několikrát jsme se pana Bělobrádka tázali na některé jeho i další výroky, formou otevřeného dopisu, peticí i na základě zákona o svobodném přístupu  k informacím, a jen málokdy jsme se něco dozvěděli. Takže otázky, které jsme mu kladli, mimo jiné, zda se cítí dále sudetským Čechem nebo Čechem v Sudetech narozeným, zda by nám mohl územně vymezit tzv. politické Sudety, když je rozmnožil o Šumavu a město Brno, proč on, a pan D. Herman, používá termín vyhnání německého obyvatelstva z ČSR, když správný pojem je přesídlení, proč mluví o „Benešových dekretech“, když správný pojem je dekrety prezidenta republiky, co udělal proti tomu, když na sjezdu tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL), nás H. Seehofer obviňoval ze zločinů proti lidskosti, B. Posselt z chladnokrevných válečných zločinů. Těmto pánům, jistě není bez zajímavosti,  poslal P. Bělobrádek video pozdrav, a to na týž sjezd, kde nás výše uvedeným způsobem pasovali na zločince. Rakouský landsmanšaft o několik měsíců poté nás dokonce označil za genocidní zločince?

A to už ani nemluvíme o tom, že pan Bělobrádek, stejně jako ČSSD, předstíral jako by stanovy SL byly již novelizovány, jako by neplatil původní program Dvaceti bodů SL. Až dodnes otevřeně nám nesdělil tento pán, že stanovy SL i jeho program platí v původním znění, že příslušný německý soud odmítl novelu stanov registrovat.  Státotvorný pan P. Bělobrádek si s námi hrál na schovávanou. Ukrýval se i za Úřad vlády ČR, který vydával správní rozhodnutí i o tom, že, stručně řečeno, o těchto a dalších věcech nic neví. Možná, že v něčem měl i pravdu. Pak ovšem je otázkou, proč lidé, kteří tak málo věděli, byli ve funkcích v této významné instituci? Ještě více „státotvorný“ byl pan D. Herman, vedoucí funkcionář KDU a současně předseda Sdružení Ackerman-Gemeinde, nejednou spustil „sebekritickou palbu do vlastních řad“. A jednou dokonce prohlásil, že ČR by se mohla stát, čistě teoreticky, jednou ze zemí Spolkové republiky Německo.

A tak si myslíme, že alespoň některé skutečnosti z výše uvedených voliči znali. A když byli volby napráskali to, jak ČSSD, jejíž předseda se vyznamenal zejména dvěma výroky na adresu tzv. sudetských Němců, a to, že se na ně nemůžeme dívat jako na pohrobky nacistů, k čemuž později dodal, že landsmani jsou našimi spojenci, tak „státotvorné“ KDU. Možná, že i část z voličů chápala celkové postupy obou koaličních strana jako jakési „nepřátelské převzetí“ České republiky, či alespoň jako  přípravu k tomu. A proto svými hlasy určili, aby obě strany, známé svými germanofilními a sudetofilními sklony, měly co nejméně politického vlivu. A tak jsou nyní na politickém ošklivci. V opozici, v níž svými chabými silami nic proti republice v současnosti již nemohou podnikat. Snad jen okopávat kotníky a pokřikovat. Přejeme jim dlouhý ozdravný pobyt na vykázaném místě. Předpokládáme, že ČSSD si konečně zvolí i nové nejvyšší vedení a podobně to přejeme i KDU. Pan P. Bělobrádek společně s panem D. Hermanem by měli konečně nést odpovědnost za volební výprask, který KDU dostala.

Pan Bělobrádek může v Právu zřejmě říkat vše, co ho napadne. Pravdě se, jak jsme přesvědčeni, pečlivě vyhýbá. My říkáme pravdu. Pokud bychom se mýlili, již dávno nás mohl z omylu vyvést právě pan P. Bělobrádek a zodpovědět nám naše otázky tak, jak skutečnost velela. To však neudělal. Poučí nás nyní, nebo bude opět mlčet a hrát si s námi jako kočka s myší? Tak však přece nemůže postupovat politik, který se tak hlasitě a okázale hlásí k demokracii.  Proto se těšíme na „přátelská“ a moudrá  slova pána Bělobrádka.                                                                  J. Skalský

Knížecí pláč nad koncem Česka - skoro jako putimský strážmistr

Občan Schwarzenberg slaví s elitou 80tiny a my obyčejní občané, aspoň někteří, mu přejeme zdraví a pohodu do první stovky. Pak čas ukáže...Leč jeho jubilejní promluva nás vede k poznání, že je něco polámaného v jeho současném hodnocení situace republiky. (PL 10.12.2017) Pan zahraniční kníže, u nás občan, je zděšen z vývoje po volbách. Pročpak? 

Prý se tu rozmáhá skepse z EU a šíří se snaha vystoupit z blahodárné Eurounie. Pan kníže pláče nad tímto záměrem jako starozákonní prorok nad zkázou bliblického Uru. Klade strašlivou rovnici - výstup České republiky z Eurounie se rovná ekonomickému zničení státu! Jsme exportní stát. Nemůžeme mít celní hranice jako za I. republiky! Pan kníže svůj pláč rozmnožuje o strašlivá varování. Prý se lidé dnešního světa dali opět na sebezáhubné experimentování s "-ismy". 

Příklady velmocí jsou prý nasnadě. Tak podle knížete Rusko se dalo na imperialismus a chce dobýt celou Evropu. Amerika se zas obrátila k Evropě zády a drží se starého vyzkoušeného isolacionismu. Svůj pláč pan kníže končí varováním před klaněním se našich lidí novým papalášům - milionářům. Od něho to ovšem vypadá jako olbřímí ironie, ráčíme-li dovolit při jeho majetcích, pardon rodinných statcích po půli Evropy, není-liž pravda?

A nyní přichází ta nejlepší část. Kníže předestírá hrůzný obraz ruské velmocenské expanze do nebohé Evropy pomocí tisíců agentů. Citujme: "Nevěřili byste tomu, kolik ruských agentů působí jen v této malé České republice". Prý jde o stovky agentů, možná až o celý tisíc! Tož toto je sousto pro naši zpravodajskou službu, zejména pro BIS! Onehdy jsme četli, že BIS to žádné ruské šváby nezjistila. Ani nezjistila žádný vliv na volby. To musí být tedy ti ruští agenti zatraceně dobří, když je prohlédne jen pan kníže jasnozřivým okem. Nevidí i papachy na jejich hlavách a svatojiřské metály na hrudích? My to nezvládáme... On a starý putimský strážmistr dokážou identifikovat celou tisícovku agentů. Jak úžasné. Copak to ty naše kontrarozvědky dělají? 

Dovedu si představit tabule, kde je napsáno "Tady je knížecí" a "Tady je agentů"...když už tu máme ty tabule jako "Landesgrenze" nebo "Sudetenheimat". Ty jsou totiž od těch fiktivních bohužel skutečné, a to je hrozba a to je nebezpečí pro republiku! Tyto skutečné tabule ovšem zas  jaksi nevidí pan kníže...

Naštěstí jsou tu i jiní představitelé Česka, kteří tyto obavy nemají. Nemají obavy ani z vystoupení z Unie, ani z ruských špionů a agentů. Mají obavy jiného typu - třeba z plíživé migrační kolonizace, která se nemusí zastavit jen u pár vesnic nebo modliteben...

Ono to neustále ukazování na jednoho nepřítele a pomíjení jiného, je taky projevem sebestřednosti svého druhu. Ve vojenském smyslu se tomu říká neschopnost identifikovat pravého nepřítele. O tom vědí odbojáři a legionáři své.

Nakonec jen toto. Tento stát, který příští rok oslaví sto let novodobé  republikánské státnosti, vznikl po starém mocnářství. Český národ byl před mocnářstvím, byl po mocnářství. Český národ a stát byl před Hitlerem a zůstal i po něm. Český národ a stát byl za Stalina i po něm. A tak to bude i s Unií. Český národ a stát byl před Unií, je za Unie, a zůstane i po ní. Český národ je tu dva tisíce let, a pokud zůstane národem a ne skupinou kolaborantů, přežije a všechny strázně slavně překoná. A tak bude i se všemi slovanskými národy, pokud budou pěstovat vzájemnost, a ne  spory, či dokonce bratrovraždy, z nichž prospěch má jen skutečný nepřítel. Jiří Jaroš Nickelli, ČSOL Brno I

Proč je vystoupení z NATO v zájmu ČR?

Referát ČMF, který zazněl na Masarykově univerzitě v Brně 6. 12. 2017

 PhDr. Vladimíra Vítová, Ph.D.

Chronologie strategické metamorfózy NATO.

1. NATO vzniklo v roce 1949. Tedy šest let před vznikem Varšavské smlouvy (Smlouvy o přátelství, spolupráci a vzájemné pomoci).  A slovy prvního generálního tajemníka Hastingse Ismaye bylo úkolem NATO „udržet Ameriku v Evropě, Rusko mimo západní Evropu a Německo při zemi.“

2. V roce 1991 byla založena tzv. Kooperační rada pro spolupráci s nečlenskými zeměmi a o rok později byla deklarována připravenost k nasazení vojsk MIMO území členských států NATO.

V rámci vyjednávání o statutu budoucího jednotného Německa ubezpečil tehdejší ministr zahraničních věcí USA James Baker kancléř Německa Helmut Kohl Michaila Gorbačova, že se NATO „ani o píď nerozšíří na východ“ a na základě tohoto slibu byla Varšavská smlouva rozpuštěna. Michail Gorbačov netrval na písemné smlouvě, protože z hlediska mezinárodního práva je platný institut Gentlemen's Agreement – tedy mezinárodní smlouva, kterou státy uzavírají formou ústní dohody. Samozřejmě lze vycházet například i ze zaprotokolovaných jednacích zápisů apod.  Avšak prezident Bush zahájil desinterpretaci této ústní dohody v tom smyslu, že se nejednalo o písemnou smlouvu a tedy že se nejednalo o závaznou formu dohody.

3. NATO tedy po roce 1991 získalo jako spojence postupně celou Evropskou unii. Její formální i neformální propojení s NATO (viz Lisabonská smlouva, Hlava V: Ustanovení o společné zahraniční a bezpečnostní politice) umožňuje rozšíření atlantické vojenské přítomnosti i v těch regionech Evropy, které se doposud nachází mimo smluvní prostor NATO.

EU v podobě, jak ji koncipuje Lisabonská smlouva, je jedním z úhelných kamenů globální strategie USA. Tato strategie je však zaměřená na udržení politického vlivu a vojenské dominance USA ve světě.

Monopolární model světa byl poprvé koncipován v Projektu Nového světového pořádku (viz projev G. Bushe seniora před Kongresem dne 11. 9. 1990) a následně v Projektu nového amerického století, který vznikl v roce 1997 a roku 2009 vznikl institut pod názvem „Iniciativa pro zahraniční politiku“, který stále uplatňuje politiku amerického monopolárního modelu světa.

V první fázi rozšiřování NATO do střední a východní Evropy argumentovali jeho organizátoři zajištěním stability a demokracie v postkomunistickém prostoru. Tyto aktivity prý v žádném případě neohrožují Rusko, ba naopak: údajně jsou v jeho zájmu.

Avšak průběžným elementem amerického „Drang nach Osten“, jehož strategickým cílem je zjevně snaha o obklíčení Ruské federace, byl plán rozmístění tzv. protiraketového štítu v nových východních „provinciích“, tedy i v ČR – k čemuž naštěstí nedošlo.

4. Tím se dostáváme k „osudovému“ roku 1999 a vstupu ČR do NATO bez slibovaného referenda a k letecké válce proti Jugoslávii, které jsme se stali součástí. Tuto válku doprovázel politický akt, který zcela jasně konstituoval postavení NATO nikoliv MIMO mezinárodní právo, ale NAD něj.

Ve Washingtonu, byl oficiálně přijat nový strategický koncept, podle kterého je NATO „povoláno“ BEZ mandátu OSN vojensky zasáhnout kdykoliv a kdekoliv, a to i preventivně!

Bohužel i naše země se jménem tehdejšího prezidenta V. Havla – navzdory mínění naprosté většiny obyvatelstva - zapsala do transatlantických análů místem konání schůzek, které postavily veškeré mezinárodně-právní, a tedy civilizační, usilování našich předků na hlavu. Na vrcholné schůzce v Praze (listopad 2002) totiž bylo rozhodnuto o vytvoření Jednotky rychlé reakce NATO, složené z pozemních, vzdušných a námořních sil, připravené k nasazení kdekoliv ve světě.

Od roku 1999 je tedy NATO nejefektivnější privatizační armáda ve vlastnictví USA, která dobývá země a zároveň provádí řízenou vojenskou demolici suverénních států takovým způsobem, aby byly připraveny na následující ekonomickou invazi tzv. „zahraničních investorů“ – tedy nadnárodních korporací a na ekonomickou privatizaci státních majetků do soukromých rukou těchto nadnárodních firem.

Stručně řečeno: intervence na základě vylhaných důvodů, masivní a systematická manipulace veřejného mínění, zničení infrastruktury a průmyslu s cílem politické a ekonomické usurpace. Prvním masivním precedentem, dokonce na evropské půdě, byla právě Jugoslávie resp. Kosovo.

NATO se vymklo jakékoliv národní a mezinárodní kontrole, samo sebe postavilo do role žalobce, soudce a vykonavatele!

Nejznámější příklady transatlantické „starosti“ o lidská práva jsou Afghánistán (v Iráku se oficiálně neangažovalo NATO, ale „koalice ochotných“) a Libye.

Propojení EU a NATO

Evropská unie je podle smluv z Maastrichtu, Amsterodamu (Maastricht I / II) a Lisabonu (LS) koncipovaná jako nadnárodní instituce na kvazi ústavním základu.

 Členské státy jsou zavázány – bez ohledu na podobu a složení jednotlivých národních vlád – k praktikování jednodimenzionálního ekonomického neoliberálního a vojenského modelu.

 Současná EU je centrálně organizovaná a smluvně zaručená dominance nadnárodních finančních a hospodářských kartelů nad národními státy a jejich demokratickými institucemi.

 Lisabonská smlouva obsahuje pasáže, které znamenají militarizaci EU, potvrzují imperiální nároky ve světě a zároveň umožňují vojenské propojení s NATO. Nový strategický koncept NATO uvedl „euroatlantický prostor“ jako působiště budoucích nasazení, ovšem bez bližší specifikace.

Nepřehledné evropské, severoatlantické a různé bilaterální smlouvy se záměrně nejasnou formulací smluvních textů, které připouští rozdílně účelové interpretace, stále zřetelněji opouští půdu Spojených národů a kodifikují vojenské akce jako prostředek politiky.

Je na politických reprezentantech Česka, zda si uvědomí důsledky tohoto vývoje, a hlavně jestli jsou schopni a ochotni z něj vyvodit patřičné závěry. Měli by si totiž uvědomit jednu zásadní věc: podle Ústavy České republiky nereprezentují Washington, Brusel nebo nadnárodní kartely, ale výhradně občany našeho státu. Jen těm se totiž za svá rozhodnutí zodpovídají, a jen ti jim mohou vystavit politický účet.

Národ

Národ jest hromadný název příslušníků jednoho plemene, majících společný původ, společný jazyk, společné mravy, zvyky, tradice, společnou literaturu i osvětu.

Pojem slova národ posud není  přesně vymezen ani ustálen, býváť někdy širší, někdy užší: v širším smyslu mluvíme např. o národu slovanském jako celku, v užším smyslu pak o národu ruském, polském, českém atd., jakožto částech velikého národa slovanského. Podle toho definuje se pak národnost, jakožto soubor znaků charakterizujících národnost, z nichž na předním místě  klade se jazyk jakožto známka nejzjevnější.

Proto každý uvědomělý národ, který zápasí o svoji existenci a nechce se odnárodniti, hájí především svého jazyka. Často užívá se slova národ i ve významu politickém, např. „uherský národ“, ve kterémžto smyslu  zahrnují se názvem tím všechny národy  státu Uher.  Název tento jest vlastně nesprávný a užívají ho rádi ti, kdož ve státě mnohonárodovém upírají jednotlivým národnostem právo na samobytnou právní existenci, osobujíce právo takové jen národu panujícímu. (Ottův Slovník naučný, díl XVII., str. 1046, nakladatel a vydavatel J. Otto, Praha 1901)

Národ, české národní a státní zájmy

Je národ přežitkem?

PolItické myšlení a politická činnost, Jež vycházejí nebo by vycházely z uvědomování si národa jako společenství svého druhu a se svými vlastními, národními zájmy, Je dnes u nás různými mentory, snažícímI se nás převychovat, označováno za nežádoucí přežitek z devatenáctého století

Podle nich bychom se měli tohoto přežitku zbaví!. Stojí prý v cestě budování demokracie na základech tak zvané občanské společností, překáží prý takovým snahám, jako je sjednocování Evropy, a brání prý celosvětovému, globálnímu řešení některých nesnází naší doby.

S národem jako subjektem polItiky je pak zatracován í národní stát, tento nejpřirozenější rámec, v němž se nejsnadněji mohou uspořádávat vztahy a poměry mezi občany, protože je to společenství etnicky sourodé. Národní stát je vydáván za překážku "velkorysých", "transnacionálních" projektů a koncepcí - jejichž "transnacionálnost" by si ovšem zasloužila zvláštní pozornost a zkoumání, co se za ní vlastně skrývá.

Zůstaňme však u národa, u skutečnosti, která byla na světě dříve než tak zvaný nacionalismus - o němž dnes hovořit nehodláme - a ptejme se: Co vlastně je národ? Jakou má toto zvláštní společenství úlohu? Je úloha národa pro národ nebo mezinárodní obec překonaná? Plní ji nebo může ji plnit jiné společenství?

Národ je představa a skutečnost společenství jazyka, kultury, dějin a zájmů (Francouzi při definování národa mluví navíc o společné vládě, ale tyto znaky nejsou, myslím, v definici národa nezbytné)  Je důležité nezapomínat, že ztotožňování se s národem, s etnickým společenstvím je prvotní a předchází ztotožňování se s územím a že vazby etnické jsou silnější než jakékoli jiné, např. polItické nebo ideologické. (Francouzská encyklopedie "La Politique" říká: "La solidarité nationale l'importe le plus souvent sur les autres solidarités.") Je tedy možno jednoduše říci, že národ je společenství lidí, kteří se na základě společného jazyka, společné kultury, společných dějinných zkušeností a společných zájmů mají navzájem rádi a vzájemně si pomáhají.

To nás přivádí k otázce úlohy, chcete-Ii funkce národa.

Ať už vědomě nebo podvědomě, instinktivně plněnou funkcí představy i skutečnosti národa je udržování a vytváření vzájemných vazeb uvnitř národa a vytváření solidarity v národě, ochoty pomáhat si navzájem a přinášet zájmům celku oběti. Bez takovéhoto ztotožnění se s národem a bez odhodlání bojovat za zachování trvání a politické samostatnosti národa, bez ochoty nést břemena společné existence a přerozdělování prostředků vzhledem k tomu, že každý národ má chudé kraje a chudé a bohaté jedince, není představitelné fungování žádné vlády. Bez vnitřní solidarity národa byla by každá vláda pociťována možná největší částí národa jako tyranie.

Národ, který by ztratil smysl pro solidaritu, nutně by upadal na pouhý slepý dav sobeckých, konsumních a proto snadno manipulovatelných jedinců, vytržených z kořenů a předurčených k úloze gastarbeitrů ve vlastní zemí. Bez vnitřní solidarity se žádný politický útvar trvale neudrží. Ale neudrží se natrvalo ani samostatný národ ve své fyzické podobě.

Národní solidarita, daná jazykem, společnou kulturou, společnými dějinami a zájmy, nemůže být v žádném případě rovnocenně nahrazena solidaritou jinou, také ne solidaritou tak zvané občanské společnosti. Občanská společnost nepřináší, pokud jde o míru demokracie, žádné další, jiné nebo nové možnosti demokracie, nepřichází se žádnými novými institucemi demokracie, s ničím, co není již obsaženo v pojetí demokracie formulovaném dávno před tím, než se začalo mluvit o "občanské společnosti". Proto ani "občanská společnost" nečiní národní společenství a jeho vnitřní solidaritu překonanými. Takového stupně vnitřní solidarity, Jaký umožňuje národní společenství a národní stát, není pochopitelně možno dosáhnout ve společenstvích a státech mnohonárodních.

Zatímco vnitřní solidarita v národě může být považována za obdobu nepodmíněné lásky mateřské, mezinárodní solidarita nebo solidarita v mnohonárodním státě může být jen obdobou podmíněné lásky otcovské. Pokračující rozpady mnohonárodních států, vzniklých ostatně nejčastěji podmaněním slabších sousedů, a vývoj k národním státům pouze dokazují menší míru solidarity mnohonárodních státních útvarů. (Na nedostatek vnitřní solidarity skončila - za vydatného přispění vnějších sil – i Československá republika, společný politický život Čechů a Slováků.)

Tento druh solidarity, totiž solidarita vnitřní (na rozdíl od solidarity mezinárodní, kterou ovšem nikterak nepodceňujeme), se ve vztazích mezi národy nevyskytuje. (Už z toho důvodu, že vzhledem k nestejným hospodářským strukturám a úrovním a různým daňovým soustavám není možno dospět k nějaké společné představě o spravedlnosti a ke společné ochotě k obětem - A to nemluvíme o tom, že národy mají různé představy o svých kulturních potřebách, daných různými kulturními tradicemi.)

Proto jsou různé nadnárodní projekty, jako je společná evropská měna, nerealistické nebo jsou to přinejmenším projekty, jež nemohou účastníky takových projektů v budoucnu obecně uspokojit, zvláště účastníky slabší, pro které se nadnárodní řešení ukáží pouhými diktáty, nástroji v rukou několika silných, ať už států nebo "transnacionálních" nebo "multinacionálních" zájmových skupin. V žádném případě nebudou takováto řešení odpovídat představám o rovnosti všech států a národů a o tom, že by se s nimi mělo podle toho zacházet, jako by odpovídalo uplatňování demokratických zásad v mezinárodních vztazích.

Komu a čemu může prospět oslabování vnitřní solidarity národa nebo tažení proti ní? Zvláště když za ni není a nemůže být nalezena náhrada? Evropský národ neexistuje. Je pouhou fantazií, která se nemůže stát skutečností. A ani to není žádoucí. Evropský národ, pokud by byl skutečností, skutečnou obdobou národa, znamenal by jen obrovské kulturní ochuzení tohoto kontinentu. Buďme rádi a těšme se z toho, že tu máme Španěly, Dány, Italy, Poláky, Rusy i Němce s jejich kulturami a zvláštnostmi.

Uvědomíme-li si časovou i příčinnou souvislost mezi vznikáním národních států a politické svobody národů na jedné straně a rozpadáním dynastických mnohonárodních říší Jakož I pádem klasického kolonialismu jako výrazného příkladu mnohonárodních státních útvarů na straně druhé, budeme v pokušení položit si tuto otázku: Není u nás to české, havlovské tažení proti národnímu státu a proti národům jako politickým subjektům které mají právo na svobodu a na vlastní zájmy, něčím víc než zbloudilou havlovínou?

Není velebení sjednocení Evropy a hlásání "globalizace" jakož i vytváření nadnárodních nebo mnohonárodních, nadstátních celků přípravou nebo dokonce již součástí návratu nejen k mnohonárodnímu, ale i koloniálnímu (v novém hávu ovšem) modelu pořádání věcí tohoto světa?

 Nehrozí nám, malému národu, že když budeme vykřikovat, že všechno ve světě se nás týká a do všeho máme a musíme mluvit a honem letět bombardovat Bělehrad, dospějeme pod heslem "všechno se nás týká" ke stavu, kdy se nás přestanou týkat věci u nás doma, kdy se nás "nebudou týkat" věci naše? Mnohé tomu nasvědčuje. Nikdo rozumný nebude popírat ani světový rozměr řady obtíží naší planety,  světový rozměr těžkostí, jež vyžadují světovou spolupráci. Také nikdo rozumný nepopírá potřebnost mezinárodní spolupráce a solidarity. Ale je třeba dbát, aby se to nestalo záminkou ke "globalizaci" na úkor slabších a nepočetných národů.

Je třeba trvat na tom, že otázky, které mají světový rozměr, neměly by být řešeny cestou vytvoření nějaké globální autority, globální mocnost!, nějakého nadstátu, v němž by se jednotlivé národní státy rozplynuly jako lžička krystalového cukru v horké kávě. "Globální" řešeni se nesmí stát řešením nadnárodním, nýbrž vzešlým se svobodné spolupráce mezi národy, řešením vzešlým z mezinárodní spolupráce respektující zájmy národů a národních států.

Není třeba rušit státní hranice a směřovat k Evropě pouhých regiónů. Byla by to chyba. Státy a Jejich hranice nejsou překážkou, nýbrž podmínkou svobodné spolupráce. Teprve respektování nezávislosti a svrchovanosti Jednotlivých států vytváří předpoklady skutečné mezInárodní solidarity, která by byla něčím jiným než odstraňováním hraničních překážek, jež stojí v cestě nadnárodnímu kapitálu a mnohonárodním koncernům na jejích pochodu ke globalizaci jejich vlády.                                                Ing. Dalibor Plichta, politolog

Demokracie je…

Milan Křesadlo

V zemi zemského ráje napohled, domova mého, TGM učil jadrnou zkratkou:

"Demokracie je diskuse". S tím jsme vyrůstali. Nedostatkem otevřené, poctivé a nebojácné diskuse o našich cestách a pro naší zem, jsme trpěli. Rozháraný okolní cizí svět nám podkládal jiné obrazy existence a svazoval jazyky, když ne rovnou ruce a nohy.

Snaživé diktatury nám zákazy, příkazy a nakonec cenzurovanými "diskusními příspěvky" na rozkaz v kom-socialismu nacpávaly a ucpávaly mozky a zalepovaly ústa.Byli jsme nuceni poznávat a poznali jsme příkazný svět a jiná pojetí názvů, výrazů a logická salta mortale těch, kteří chtějí mít vždy jen svoji pravdu za každou cenu a v každé situaci i když se hrdelně vyznávají za demokraty. Jiná než jejich "pravda", jejich názor neexistuje.

Ovšem to nás přivedlo jen k poznatku dalšímu a širšímu: Když se chceš dobrat pravdy, rozmlouvej! Když chceš mít svoji pravdu, pohádej se!

Chceš-Ii svoji "pravdu" v politice, a nemůžeš-Ii ji proti obecnému názoru a většině prosadit, spusť humbuk ublížení, manifestuj za tu svojí pravou "pravdu". Dělej hluk, nos fangle s nápisy tvého, stav barikády, zapaluj pneumatiky co dávají smrdutý černým kouř, aby TV kamery sensacechtivých měly pro celý svět dokument tvého ublížení.

Samozřejmě ti "správní" reportéři, kteří vedle svého hlavního poslání, totiž dodávání žádoucí špionáže pro válčící za tu pravou jejich demokracii a importované "vzbouřence", se postarají za žold rozhlásit, jak je "vzbouřenec" ublížen. Jak ti vládní zabíjejí nevinné ženy a děti, a bourají činžáky nad jejich hlavami. Že dusivý dým škodí všem ostatním, občanům, zvířatům i zelenině, nesmí vadit. Naopak nastrčí se kupodivu dobře oblečené elegantní krasavice dle západního kusu pro cizí kameru. Ty pro svět potvrdí, že s čoudem a dusivým zápachem souhlasí. Ublížený "vzbouřenec" musí v rámci lidských práv, svobody a demokracie dosáhnout svoji "pravdu". Říkej: když padá les, třísky létají. Nestačí-Ii to vše, dělej randál. Střílej z toho a tím co ti dodají přes hranice demokraté, ti co přece pro tebe chtějí jen tvojí "pravdu" a tu pravou demokracii a jen tvojí svobodu.

A tak vidíme na světelných náležitě barevných obrazech,  jak ty jedině pravé tradiční a největší "demokracie" ten mumraj podporují na konferencích. Dodávají svoji promyšlenou expertisu, jak se tam i onde dostat k moci. Aby mohli prosadit vzbouřenecké a své. Dodávají "bezpečností" kontraktory, specialisty na demokracii ověnčené kulometnými pásy. Dle potřeby poskytnou další tvrdé argumenty v podobě svých vyřazený protiletadlových dvojčat a čtyřčat jako těm do Libye. Když jde o zemi, kde byly normální volby (viz Egypt) a občané zvolili jiného než západními demokraciemi vybraného a schváleného, "demokratičtí" vojáci (placení k obecnému údivu západními demokraciemi) ho sesadí a vydají ho jimi schváleným soudům k trvalému odstranění. Takový s jinými názory, který není podle pravé demokracie, či vyznání, nesmí přece existovat.

Demokracie je jen tam, kde má Západ svoje jednotky, svoje základny a kde můžeme nerušeně provádět to, co za starého kolonialismu.                    

Londýn

Ptali jsme se pana  L. Zaorálka, ministra zahraničních věcí, a MZV ČR odpovídá

Pan

PhDr. Lubomír Zaorálek,

 16.11.2017

Věc: Dotazy na základě zákona o svobodném přístupu k informacím v platném znění

Pane ministře,

dovolím si přejit bez dalšího rovnou k věci.

I.

Počátkem června roku 2016 vystoupil v Berlínském Institutu pro evropskou politiku Michael Roth, německý Staatsminister, náměstek ministra zahraničí SRN pro Evropu, který v části svého vystoupení, jež se jmenuje „Je třeba nově definovat roli Německa v Evropě", zcela otevřeně, bez jakýchkoliv rozpaků mírně či více překvapeným Evropanům sděluje, že „jako největšímu členskému státu EU náleží Německu vůdčí role“.

Současně bez jakéhokoliv upejpání se vypořádal s jedním z nejdůležitějších principů mezinárodního práva - se zásadou nevměšování se do vnitřních záležitostí jednoho státu druhým státům. Pro EU tento princip samovolně ruší. Pan státní ministr autoritativně prohlašuje: „...klasický princip nevměšování se do vnitřních záležitostí jiných zemí v EU výslovně neplatí...“ (Z článku „Konečně už to řekli nahlas“,  https://www.klaus.cz/clanky/3942 , 8.6.2016)

Po několika měsících poté B. Posselt začal nezastřeně šilhat po vedoucí roli Evropy ve světě. (Evropa by měla převzít vůdčí roli ve světě, myslí si Bernd Posselt. Radiožurnál, rozhovor Pavla Poláka , http://www.rozhlas.cz/radiozurnal/dvacetminut/_zprava/1676878  )

Dotazy I :

1.         Proč MZV ČR neprotestovalo proti nově definované roli Německa v Evropě, jež požaduje pro Německo vůdčí roli v Evropě?

2.         Proč MZV ČR neprotestovalo proti výroku B. Posselta o tom, že Evropa by měla převzít vůdčí roli ve světě?

3.         Proč MZV ČR neprotestovalo proti výroku M. Rotha o tom, že zásada nevměšování se do vnitřních záležitostí jednoho státu druhým státem se ruší a v EU neplatí?

4.       Proč MZV ČR včas a plně neinformovalo o těchto důležitých skutečnostech naší veřejnost?

II.

Nové pohledy Německa na sebe, svou politiku, úlohu v Evropě a jiné státy (které v souvislosti s postupujícím procesem transformace EU ve federaci se mají stát zeměmi) jsme pocítili na své vlastní kůži již i v dřívější době. Že tzv. sudetoněmecký landsmanšaft (SL) sní celá desetiletí o přímých jednáním s českou vládou, mnozí z nás ví již dávno. Dlouho se to nedařilo.

Až opakovaně v tomto smyslu u české vlády intervenoval Horst Seehofer, předseda bavorském zemské vlády. A když ani to nepomohlo, aby se ledy hnuly, v r. 2012 při své několika hodinové návštěvě Prahy zasáhla ve prospěch „sudetských Němců“ sama kancléřka A. Merkelová přímo při jednání s P. Nečasem, tehdejším předsedou vlády ČR. A věci se začaly odvíjet v souladu s uvedeným přáním SL Po několika měsících, v únoru 2013, se objevil český premiér včele státní delegace v Mnichově. Promluvil před bavorským zemským sněmem tak, že sklidil i aplaus přítomných ve stoje. Doma ohlas jeho projevu byl samozřejmě opačný.

O tom, co probíhalo na čs.-německé politické scéně za kulisami jsme se nedozvěděli z českých médií, žádný český investigativní novinář nám tyto novinky nesdělil. MZV ČR mlčelo jako zařezané. Na sjezdu SL v r. 2012 o tomto zlomu mluvil B. Posselt. „Já jsem velice vděčen, strašně šťasten, že spolková kancléřka před několika týdny při pouze čtyřhodinové návštěvě Prahy, kde se muselo především jednat o otázkách euro a měny, přesto vyslovila naše přání o přímých rozhovorech. Pofalla, ministr kancléřského úřadu, to v jednom dopisu, za který při této příležitosti děkuji, výrazně uvedl. Spolková kancléřka nám sdělila, že vidí nadějně, že v příštích letech budou uskutečněny kroky směrem k dialogu. Za to děkuji spolkové kancléřce, že v tomto poskytla podporu bavorskému patronovi.“ (Z projevu B. Posselta na 63. sjezdu SL v r. 2012)

Jak vyplývá z článku „Setkání významné pro budoucnost“, který byl publikován v Sudetendeutsche Zeitung, 18.03.2016, na str. 1 a 3, pochválil H. Seehofer čtvrtý bavorský kmen jako základ pro „budoucí spojení mezi oběma zeměmi“.

Dotazy II:

I.          Proč MZV ČR proti hrubému a naprosto nepřípustnému zasahování do našich vnitřních záležitostí neprotestovalo za použití odpovídajících diplomatických prostředků?

2.         Proč MZV ČR neinformovalo českou veřejnost o opakovaném vměšování se do našich vnitřních záležitostí Německem a jeho federálními či zemskými ústavními činiteli?

3.         Mohl byste mi, pane ministře, prosím, vysvětlit výše uvedená slova H. Seehofera o budoucím spojení mezi oběma zeměmi, tedy mezi Bavorskem a Českem, v němž bavorský čtvrtý kmen, tedy sudeti, mají tvořit jeho základ? Bavorsko je jednou ze spolkových zemí. ČR je státem. Proč však o nás mluví pan H. Seehofer jako o druhé zemi?

III.

Vláda Petra Nečase se v očích české veřejnosti neudržitelně zkompromitovala nejen svými sudetomilnými a germanofilními postupy, které byly v hrubém rozporu s našimi národními a státními zájmy, ale také i přijetím zákona o církevních restitucích. Premiér Nečas rezignoval a s ním padla i jeho vláda. V následné vládě v čele s B. Sobotkou jste byl i vy. Zastával jste funkci ministra zahraničních věcí.

Neuplynula ani delší doba od nástupu sobotkovské vlády a již B. Posselt se nechal na veřejnosti slyšet, že nová vláda, tedy ta vaše, začala tam, měl zřejmě na mysli její vztahy k tzv. sudetoněmeckému landsmanšaftu a k Německu, kde ta stará skončila. Jinými slovy jste šli ve šlépějích nečasovské vlády. Vyhlášení tzv. strategického dialogu mezi ČR a SRN bylo toho potvrzením. Jednání vlády premiéra B. Sobotky je však skandální i dalšími skutečnostmi. Byl to B. Sobotka, který při jedné interpelaci v září r.- 2015 básnil o tom, jak SL je k nám vstřícný, vzdal se, říkal premiér, práva na vlast a na odškodnění. Několikrát jsem mu psal, že uvedená novelizace stanov SL nebyla schválena, tudíž platí stanovy SL v původním znění, tedy ty staré. Přesvědčoval nás, že v listopadu 2015 vše bude pozitivně vyřešeno a nebylo a dosud není. Teprve po roce snažení, nám doznal, že stanovy SL jsou beze změn. Na veřejnost tato důležitá informace však zřejmě nepronikla. Některá média ještě drží představu o vstřícnosti SL, který novelizoval své stanovy. A zřekl se práva na vlast, na odškodnění či majetkové restituce, tedy zřekl se práv, která ve skutečnosti nikdy neměl a nemá ani dnes.

Došli jste též k prvním přímým jednáním mezi čs. vládní delegací a představiteli sudetoněmeckého landsmanšaftu. Jednání probíhala v Mnichově a jeho blízkém okolí. Opět jsme se téměř nic nedozvěděli o závěrech těchto jednání, o sledovaných cílech.

ČSSD ve volební kampani do Poslanecké sněmovny PČR neříkala voličům nic o tom, že bude provádět silně proněmeckou a prosudetskou politiku. Neměla tudíž mandát tuto politiku uskutečňovat a přesto navazovala v tomto směru na nečasovskou politiku.

Dotazy III:

1.         Jaké síly působily na zahraniční politiku vlády premiéra B. Sobotky, aby prováděla výrazně proněmeckou a prosudetskou politiku?

2.         Proč premiér Sobotka v čele vládní delegace přímo jednal s představiteli tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL), když jde o subjekt, který nemá žádnou mezinárodně právní subjektivitu? Partnerem vlády ČR jsou německé federální orgány. Kdo nese za toto jednání odpovědnost?

3.         Proč česká veřejnost o obsahu těchto jednáních nebyla včasně a plně informovaná? Kdo je odpovědný za tento hrubý informační nedostatek?

4.         Proč MZV ČR opakovaně podle potřeby neříká, že např. tzv. práva landsmanů na původní vlast, právo na odškodnění či restituci majetku, o kterých neustále mluví, jsou pouze jejich konstruktem, který je v rozporu s mezinárodním právem? Proč neřekne, že hry sudetů na novelizaci stanov nemají žádné právní důsledky? Nikdo se nemůže vzdát práv, které neměl, nemá.

5.         Proč MZV ČR mlčelo k výrokům pana B. Sobotky, že sudeti nejsou žádnými pohrobky nacistů a že jsou našimi spojenci, když důkazy svědčí proti těmto výrokům? Stačí se podívat na signatáře základních dokumentů SL. Lehce zjistíme, že řada z nich byla nacisty. Opak spojenectví dokazují i jednotlivé body platného programu SL.

IV

Považuji za nutné souhrnně uvést některé důležité skutečností, které vrhají pronikavé světlo poznání na současnou situaci našeho národa a státnosti a na česko-„sudeto“-německé vztahy. Několikrát jste se sám, ostatně jako i několik „našich" politiků vyjádřil, že česko-německé vztahy jsou tak dobré, jako nikdy jindy před tím nebyly. Tak jak je to ve skutečnosti?

Již dříve jsem Vám poslal několik citací nepřátelských, lživých, protičeských výroků činitelů tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL) i některých bavorských politiků, především bavorského premiéra H. Seehofera. Od té doby však nepřátelské protičeské útoky v „sudetoněmeckých médiích", v projevech představitelů SL dále pokračují. Jsme líčení jako zločinci, kteří se dopustili válečných zločinů, zločinů proti lidskosti a dokonce i genocidy. Benešovy dekrety, nikoliv správně dekrety prezidenta republiky, jsou zločinné, rasistické. Při údajném vyhánění německého obyvatelstva z Československa jsme se dopustili vlastně největší poválečné etnické čistky, při níž jsme uplatňovali princip kolektivní viny. Při přesídlení německého obyvatelstva jsme zavraždili údajně minimálně 225 tisíc lidí, dřívější údaje mluví dokonce i o 240 tisících Němců, které jsme měli vyvraždit.

Samostatnou kapitolou je tvrzení vedení SL, že jsme vyháněné Němce nejdříve naháněli na nucené práce a pak je oloupili o jejich majetek. Další tvrzení, že SL se vzdal práva na vlast a na odškodnění či majetkové restituce novelizací stanov, patří rovněž do oblasti bájí a pohádek. Stanovy i program SL platí v původním znění a nikoliv v novelizovaném. Sám B. Posselt, přestože na jedné straně „novelizuje stanovy“, na straně druhé pak slibuje, že odškodnění bude, a budou i restituce. Na tento fakt jsem též upozorňoval, ale bylo to, jako kdybych házel hrách na stěnu. Je logické, že nikdo se nemůže vzdát práv, která neměl a ani nemá, tedy ani sudeti nemohou tak učinit.

V jednotlivých místech v republice, jejichž počet stoupá, jsou odhalovány i pomníky na památku námi údajně vyvražděných Němců. Jeden z posledních je nově vybudován v Přerově. Zvěčňuje památku na 267 karpatských Němců, které jsme několik týdnů po válce údajně zavraždili. Věci jdou již tak daleko, že někde jsou mezi naše tzv. oběti počítáni i esesmani, gestapáci a členové či funkcionáři NSDAP či jiných zločineckých nacistických organizací. Pomníky se tak vztyčují i na jejich památku.

Je politováníhodné, že někteří „čeští“ veřejní činitelé přebírají sudeťáckou terminologii, od vyhnání, přes zločiny, jichž jsme se měli údajně dopustit, dále mluví o etnických čistkách a o kolektivní vině. Dokonce říkají, že naši předkové se vůči Němcům dopustili trestných činů, že naši dědečkové a babičky bydlí v domech, které patří vyhnaným Němcům. Při tom všem jím jaksi uniká souvislost mezi historickými příčinami a jejich nutnými důsledky, mezi mezinárodním právem a jejich bajkami. Tito pánové, s některými z nich sedíte stále ještě ve vládě, stejně tak jako SL, začínají vesměs své líčení minulosti rokem 1945. Vědecká krajská knihovna v Liberci vybavila výstavu o osudech Němců na Liberecku a okolí fotografiemi, přestože věděla, že jde o výstavu z let 1945-1968, která může být zneužita líčením Němců jako obětí. A také asi tak vše dopadlo. O životě německého obyvatelstva z let 1938 až do roku 1945 výstava samozřejmě nic neřekla. A tak návštěvníci si odnášejí deformované pohledy na minulost, v náš neprospěch. Akce hledání německých stop na řadě míst v republice či německých kořenů probíhá již delší dobu. Zpravidla nejde o historickou pravdu, spíše o opak, např. v Liberci, Poběžovicích, Kučerově, Brně, Trutnově.

Naši diplomaté sedí na mnohých akcí SL a poslouchají a poslouchají, jací my jsme to vlastně zločinci, a mlčí. A kdo mlčí, souhlasí. Mlčí i Ministerstvo zahraničních věcí ČR, ač jsme ho opakovaně žádali, aby použilo odpovídajících diplomatických prostředků k zastavení této lživé protičeské kampaně. Odpověděli jste mi asi v tom smyslu, že nic takového MZV ČR dělat nebude a také neudělalo. Takovéto zlé a lživé protičeské útoky jste omlouvali tím, že jde o předvolební akce, zaměřené na získání hlasů voličů. Pokud by to byla pravda, pak by volby v Německu, zvláště pak v Bavorsku, by se musely konat několikrát do roka. A to se nekonají. Prostě lež má krátké nohy.

Položme si nyní otázku, kam toto vše, o čem píši, může v budoucnosti vést? O naší minulosti mluví velmi silně a naléhavě SL. Má k tomu prostředky. MZV ČR mlčí, Vy mlčíte. Pokud nějaký český vlastenecký subjekt odpoví na protičeské útoky SL, jeho působení je zpravidla velmi omezené jeho prostředky. Česká média hlavního proudu víceméně přebírají „sudetoněmecké" vidění našich dějin. Ve škole je tomu obdobně, pokud učitelé se této tématice sami výslovně nevyhýbají. A tak již řadu let lživý protičeský pohled SL je šířen v hlavách našich dětí i nás samých koordinovaným úsilím uvedených subjektů. Pokud si toto neuvědomíte a nezačnete diplomaticky pracovat, uvádět u nás i v zahraničí polopravdy či dokonce lži na pravou míru, pak naše české objektivní chápání dějin, které vychází ze závěrů zejména Postupimské konference, Pařížské dohody o reparacích a z mezinárodního práva, bude časem odcházet do zapomnění, kdežto to „sudetoněmecké" bude i naše veřejnost v běhu dalších let stále více přejímat, podobně tom u bude v zahraničí. Vašim pouhým sledováním, mlčením a někdy i určitou podporou bájných stanovisek landsmanů napomáháte, ač je to v rozporu s Vašimi ústavními povinnostmi, k šíření falešného dějinného obrazu o nás, našich předcích, o Československé republice. Domnívám se, že MZV ČR v minulosti a současnosti přispívá, třeba i mlčením, ke snaze landsmanů vykreslit nás jako zločince a je samé, jako naši oběť.

Kam až to dále může vést? Srbsko je následnickým státem Jugoslávie, která byla jedním ze signatárních států pařížské reparační komise. Ve válce padlo na 1,5 milionu Jugoslávců, škody válečné byly obrovské. Pokud vím, žádné reparace od Německa Srbsko neobdrželo. Na druhé straně německá menšina v Jugoslávii také zradila a přešla na stranu německých okupantů. Proto měla ruce zbrocené jugoslávskou krví. A dnes? Srbsko, samozřejmě pod tlakem určitých zahraničních sil, přijalo zákony, které umožňuji Němcům, dříve žijícím v Jugoslávii, či jejich potomkům, vyplácet odškodnění a dokonce v určitých případech restituovat jejich majetek. Maďarsko též přijalo zákony, jež přinášejí bývalé německé menšině v Maďarsku možnost získat určité odškodnění. V. Orbán se dokonce vyjádřil o přesídlení Němců z Maďarska jako o zločinu. A po něčem podobném šilhají i tzv. sudetští Němci. Pracují k tomu. B. Posselt řekl, že všechny potřebné směry jsou nastaveny a že náhrady škod a restituce budou. Jednáním s bavorskou vládou se vláda ČR pozemšťuje a jednáním se SL, který nemá žádnou mezinárodněprávní subjektivitu, spolkovatí. S vašim mlčenlivým souhlasem. Jak je to možné, když jste jako ústavní činitel sliboval věrnost ČR?

Ovšem vývoj může jít ještě mnohem dále. Někteří politologové již dnes mluví o tom, že jsme německou polokolonií nebo dokonce kolonií, či dominiem. Jiní vidí „teoretickou“ možnost, že se staneme 17. zemí SRN. Ostatně ani termín „český národ" nemáme v Ústavě ČR na rozdíl od Slováků, kteří „slovenský národ" mají ústavně zakotvený. Pokud nic proti současnému vývoji rychle neuděláte, nejde jen o jakési nárazové a občasné akce, ale soustavnou kampaň, čelící lžím a šířící pravdu, pak lze se domnívat, že vše, co přijde a co tvrdě může postihnout náš národ a jeho státnost, je Vámi chtěné a předem vědomě přijímané. Situace je však zásadně jiná a Vy to dobře víte. SL nemá nárok ani na původní vlast, ani na odškodnění či restituce. Naopak jsme to my, jimž Německo dluží reparace ve výši více než 3 biliony korun. Vy víte, že nadále, platí Postupimské dohody i Pařížská reparační dohoda, že platí zásady mezinárodního práva, podle kterých má agresor povinnost zaplatit své oběti škody, které jí vznikly agresí. A že Německo bylo agresorem a my jeho obětí, je i dnes zcela nezpochybnitelné. Proč o těchto faktech nemluvíte?

Toto vše jistě víte. Když do probíhajících procesů nezasáhnete, dojde k situaci, která nemusí být již vratná. Stane se tak nevratnou i Vašim přičiněním. I Vy, pane ministře, se do běhu věcí zapojujete. Jeden malý příklad. Na MZV ČR, když jste nastupoval, jste sebou vzal paní Kristinu Larischovou, pracovnici jedné německé nadace v Praze. Asi od srpna letošního roku je již generální konsulkou ČR v Mnichově. V nedávné době vystupovala na jedné akci Seliger-Gemeinde, jež je jednou ze základních složek tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu. Takto mají pracovat i další čs. diplomaté?

Vaše neochota jmenovat do Česko-německého diskusního fóra nebo do Česko-německého fondu budoucnosti alespoň jednoho zástupce z české vlastenecké organizace, jíž jste po dobu čtyř let neochvějně dodržoval, také svědčí o Vás, o Vašem vztahu k českému národu a jeho státnosti. I Vaše germanofilní stanoviska jsou zřejmá. Jste jedním z těch, kdo podporoval tzv. strategický dialog mezi ČR a SRN, jež nás měl maximálně přiblížit k Německu samému. Někdo může mluvit přímo o snaze dostat nás tak do německého chomoutu. Náš národ je dlouhodobě systematicky rozkládán a stát destruován. K těmto procesům značně přispěla vláda B. Sobotky a Vy samozřejmě s ní. Jako ministr zahraničních věcí nesete zvláštní odpovědnost, nikoliv jen politickou.

Prosím, pane ministře, vezměte všechny uvedené skutečnosti v úvahu a snažte se alespoň v poslední chvíli se přihlásit konkrétními činy ke svému češství. Česky mluvíte. Je otázkou, zda česky také myslíte a pro svůj národ jste schopen také něco udělat. Vaše odpovědi na mé následné dotazy Vaši připravenost mohou signalizovat.

Dotazy IV:

1.         Kdy MZV ČR začne soustavně informovat naší veřejnost o Postupimské dohodě, o Pařížské reparační smlouvě, o reparacích, které nám Německo dosud nezaplatilo, o dekretech prezidenta republiky, o platném programu SL, o jeho platných stanovách s tím, že práva v těchto dokumentech si nadělil SL samovolně v rozporu s mezinárodním právem!'2

2.         Kdy bude MZV ČR nejen sledovat dění SL a jeho patronů, ale také informovat čs. veřejnost o všem podstatném a současně bude diplomaticky působit proti nepravdivým výkladům minulosti a současnosti a aktuálním výrokům?

3.         Současná situace v česko-„sudeto“-německých vztazích vyžaduje již soustavnou a intenzivní činnost MZV ČR, která bude napravovat postupně všechny vzniklé deformace. Kdy k takovéto široce založené kampani MZV ČR přistoupí?

Pokud MZV ČR bude dále nečinné, můžeme předpokládat, že již nehájí, buď nemůže nebo nechce, zájmy České republiky a českého národa. Především ministr zahraničí ponese odpovědnost za škody, které nečinností MZV České republice vzniknou.

Děkuji Vám za věcné a vyčerpávající odpovědi. S pozdravem   Ing. Pavel Rejf, CSc.

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky

Mgr. Michaela Lagronová

ředitelka

V Praze dne 5. prosince 2017

Č. j. 122 296-2/2017-TO

ROZHODNUTÍ O ODMÍTNUTÍ ŽÁDOSTI

Ministerstvo zahraničních věcí České republiky (dále jen „MZV“) rozhodlo podle ustanovení §isodst. 1 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, v platném znění (dále jen „zákon č. 106/1999 Sb.“), ve věci žádosti ing. Pavla Rejfa, CSc.,  (dále jen „žadatel“), ze dne 16.11. 2017, tak, že žádost se

odmítá

Žadatel se obrátil na ministra zahraničních věcí s dotazy na roli Německa v Evropské unii, na nové pohledy Německa na sebe, svou politiku, úlohu v Evropě a na jiné státy, na postoje vlády České republiky ke spolkové vládě Německa, k sudetoněmeckému krajanskému sdružení a na česko-sudetské vztahy.

Konkrétně se žadatel dotazuje:

1. Proč MZV ČR neprotestovalo proti nově definované roli Německa v Evropě, jež požaduje pro Německo vůdčí roli v Evropě?;

2. Proč MZV ČR neprotestovalo proti výroku B. Posselta o tom, že Evropa by měla převzít vůdčí roli ve světě?;

3. Proč MZV neprotestovalo proti výroku M. Rotha o tom, že zásada nevměšování se do vnitřních záležitostí jednoho státu druhým státem se ruší a v EU neplatí?;

4. Proč MZV ČR včas a plně neinformovalo o těchto důležitých skutečnostech naší veřejnosti?;

5. Proč MZV ČR proti hrubému a naprosto nepřípustnému zasahování do našich vnitřních záležitostí neprotestovalo za použití odpovídajících diplomatických prostředků?;

6. Proč MZV ČR neinformovalo českou veřejnost o opakovaném vměšování se do našich vnitřních záležitostí Německem a jeho federálními či zemskými ústavními činiteli?;

7. Zda by mohl ministr zahraničních věcí vysvětlit slova H. Seehofera o budoucím spojení mezi oběma zeměmi, tedy mezi Bavorskem a Českem, v němž bavorský čtvrtý kmen,

tedy sudeti, mají tvořit jeho základ. Bavorsko je jednou ze spolkových zemí. ČR je státem. Proč však o nás mluví pan H. Seehofer jako o druhé zemi?;

8. Jaké síly působily na zahraničí politiku vlády premiéra B. Sobotky, aby prováděla výrazně proněmeckou a prosudetskou politiku?;

9. Proč premiér Sobotka v čele vládní delegace přímo jednal s představiteli tzv. sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL), když jde o subjekt, který nemá žádnou mezinárodně právní subjektivitu? Partnerem vlády ČR jsou německé federální orgány. Kdo nese za toto jednání odpovědnost?;

10. Proč česká veřejnost o obsahu těchto jednání nebyla včasně a plně informovaná? Kdo je odpovědný za tento hrubý informační nedostatek?;

11. Proč MZV ČR opakovaně podle potřeby neříká, že např. tzv. práva landsmanů na původní vlast, právo na odškodnění či restituci majetku, o kterých neustále mluví, jsou pouze jejich konstruktem, který je v rozporu s mezinárodním právem? Proč neřekne, že hry sudetů na novelizaci stanov nemají žádné právní důsledky? Nikdo se nemůže vzdát práv, která neměl, nemá;

12. Proč MZV ČR mlčelo k výrokům pana B. Sobotky, že sudeti nejsou žádnými pohrobky nacistů a že jsou našimi spojenci, když důkazy svědčí proti těmto výrokům? Stačí se podívat na signatáře základních dokumentů SL. Lehce zjistíme, že řada z nich byla nacisty. Opak spojenectví dokazují i jednotlivé body platného programu SL;

13. Kdy MZV ČR začne soustavně informovat naši veřejnost o Postupimské dohodě, o Pařížské reparační smlouvě, o reparacích, které nám Německo dosud nezaplatilo, o dekretech prezidenta republiky, o platném programu SL, o jeho platných stanovách s tím, že práva v těchto dokumentech si nadělil SL samovolně v rozporu s mezinárodním právem?;

14. Kdy bude MZV ČR nejen sledovat dění SL a jeho patronů, ale také informovat čs. veřejnost o všem podstatném a současně bude diplomaticky působit proti nepravdivým výkladům minulosti a současnosti a aktuálním výrokům?;

15. Současná situace v česko-„sudeto“-německých vztazích vyžaduje již soustavnou a intenzivní činnost MZV ČR, která bude napravovat postupně všechny vzniklé deformace. Kdy k takovéto široce založené kampani MZV ČR přistoupí?.

MZV jakožto povinný subjekt k žádosti sděluje:

Zaprvé, k dotazům uvedeným pod body 1. až 15. se uvádí, že se nejedná o žádosti o informace ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. Uvedené dotazy jsou dotazy na názory a budoucí rozhodnutí, jichž se povinnost poskytovat informace netýká podle ustanovení § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. V rámci položených dotazů jsou často též zahrnuty vlastní komentáře či názory žadatele.

Zadruhé, přestože uvedené dotazy nejsou žádostí o informace ve smyslu zákona č.

106/1999 Sb., zasílá MZV žadateli odpovědi na jeho dotazy mimo rámec zákona č. 106/1999 Sb. samostatným sdělením.

Poučení o odvolání:

Proti tomuto rozhodnutí lze v souladu s §16 odst. 1 zákona č. 106/1999 Sb. ve spojení s § 152 zákona č. 500/2004 Sb. správní řád, ve znění pozdějších předpisů, podat rozklad k ministrovi zahraničních věcí do 15-ti dnů ode dne jeho doručení.

Mgr. Michaela Lagronová, ředitelka tiskového odboru a mluvčí MZV

V Praze dne 5. prosince 2017

Č. j. 122 296-2/2017-TO

Věc: Poskytnutí informací bez uplatnění zákona č. 106/1999 Sb.

Vážený pane Rejfe,

potvrzujeme tímto přijetí Vaší žádosti doručené Ministerstvu zahraničních věcí České republiky (dále jen MZV) dne 20. listopadu 2017 dle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (dále „zákon č. 106/1999 Sb.“), kterou jste adresoval ministrovi zahraničních věcí ČR.

MZV jakožto povinný subjekt Vaši žádost posoudilo s tím, že žádost odmítlo v souladu s § 2 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. viz. zaslané Rozhodnutí o odmítnutí žádosti č. j. 122296- 2/2017-TO.

Nad rámec Vámi požadovaných informací dle č. 106/1999 Sb. Vám sdělujeme následující:

K Vašim dotazům:

ad I.

1. Státní ministr pro Evropu na německém Ministerstvu zahraniční věcí Michael Roth hovoří o vůdčí roli Německa již od doby nástupu do funkce. Mluví tak vždy v kontextu vývoje v Evropské unii a klade velký důraz na solidaritu Německa s dalšími členy, zohledňování jejich zájmů a explicitně zmiňuje německý respektující vztah k dalším členským státům EU včetně České republiky. S takovouto rolí Německa nemá MZV ČR zásadní problém.

2. V podobném kontextu nepovažuje MZV ČR za problematické ani výroky někdejšího poslance Evropského parlamentu B. Posselta o vůdčí roli Evropy ve světě, kde vnímáme především pozitivní hodnotový systém demokracie, individuálních svobod a právního státu, který může Evropa světu nabídnout.

3. Vztahy členských států jsou určeny pravidly, které mj. obsahuje tzv. Lisabonská smlouva, jež standardně obsahuje postupy, kterými se na evropské úrovni řeší vnitřní záležitosti států. To je zcela v souladu s předáním kompetencí států v určitých oblastech evropským institucím. V tomto kontextu je třeba vyjádření M. Rotha chápat.

ad II.

1.  Z Vašeho dotazu není zřejmé, co považujete za „hrubé a naprosto nepřípustné zasahování do našich vnitřních záležitostí“.

2.  MZV ČR neeviduje žádné vměšování do vnitřních záležitostí ze strany Německa a jeho federálních či zemských ústavních činitelů.

3. O vysvětlení obsahu slov bavorského ministerského předsedy je vhodné požádat přímo jejich autora.

ad III.

1.-3. V této věci je třeba se obrátit na Úřad vlády ČR.

4. Pozice ČR ve vztahu k majetkovým nárokům sudetských Němců je zcela standardní a dlouhodobě známá, a sice že ČR tyto nároky neuznává. A to bez ohledu na to jsou-li, nebo nejsou stanovy Sudetoněmeckého krajanského sdružení změněny. Vzhledem k tomu, že po právní stránce nedochází k žádné změně, nepovažuje MZV ČR za nutné tyto záležitosti komentovat.

5. Je nepopiratelné, že ČR a Sudetoněmecké krajanské sdružení mají některé společné zájmy, především rozvoj příhraničních regionů jak v ČR, tak na německé straně hranice nebo připomínání společných kulturních kořenů. ČR představuje sebevědomý stát s jasným ukotvením v euro-atlantickém prostoru, který je schopen bez předsudků a bez zbytečných obav pohlédnout na vlastní i sousedskou historii. Je proto přirozené, že jsme schopni vyrovnat se s minulostí a navazovat konstruktivní partnerství se zaměřením do budoucnosti nejenom v našem sousedství.

Mgr. Michaela Lagronová, ředitelka tiskového odboru a mluvčí MZV

Navrácení pamětní desky paní Hany Benešové na původní místo

Lomecký Oldřich, Ing., starosta MČ Praha 1Vodičkova 18115 68 Praha 1

Věc: Odstranění a navrácení pamětní desky paní Hany Benešové na původní místo

Vážený pane starosto,

navazuji na své dřívější podání ve věci „odstranění“ pamětní desky paní Hany Benešové, manželky pana prezidenta E. Beneše. Předpokládám, že v předmětné záležitosti uvítáte mou následující informaci.

Pamětní deska byla na domě „U Drahomířina sloupu“ slavnostně odhalena 16. května 2005, současně s pomníkem prezidenta E. Beneše. V uvedeném domě má být zřízena Knihovna Václava Havla. Již delší dobu mnozí z nás pamětní desku postrádají. Jde pravděpodobně o dobu několika let. Je možné, že při přípravných pracích pro knihovnu někdo desku sejmul. To je ta lepší varianta. Nelze však vyloučit, že někomu pamětní deska vadila právě proto, že se jednalo o desku paní Hany Benešové. To je horší varianta.

Nechci se pohybovat v podobných úvahách. Proto opět k věci. Pamětní deska by měla být co nejrychleji vrácena na původní místo, bez ohledu na to, kdo je majitel nebo správce desky. Vlastníkem předmětného domu je údajně pan Zdeněk Bakala. Ten dům zřejmě kupoval i s uvedenou pamětní deskou. Jeho povinností bylo tuto desku na fasádě domu zachovat. Vzhledem k tomu, že deska je pryč, šetření, kdo desku sejmul a z jakého důvodu, může být složitější. Navrhují následující, pokud pan Z. Bakala, s jehož jménem někteří z nás spojují odstranění desky, urychleně pamětní desku na dům nevrátí:

Nebude-li deska v brzké době „objevena“, šetření ať probíhá dále. Bez ohledu na toto je možné novou desku zhotovit, její fotokopie existují, a na původní místo instalovat v brzké době.

Myslím si, že finanční částka, jíž by Praha 1 vynaložila, není tak vysoká, aby neúnosně zatížila Váš rozpočet. Myslím si, že toto řešení, poněvadž může být rychle zrealizováno, je v tomto případě důstojné. Tím vyjádříte i úctu k památce nejen paní Hany Benešové, ale i k prezidentu E. Benešovi, který se zasloužil o stát. Vy, pane starosto, se nyní můžete zasloužit o instalování nové pamětní desky paní Hany Benešové.

Děkuji za pochopení a příp. předložení tohoto návrhu příslušnému orgánu městské části Prahy 1.

(Datum odhalení sochy pana prezidenta E. Beneše bylo až dodatečně upřesněno).

V Praze dne 13.12. 2017

S pozdravem Ing. Pavel Rejf

Obrázek z činnosti Jana Čižinského, kandidáta na funkci primátora Prahy

Jan Čižinský, funkcionář KDU, starosta Prahy 7, a projekt Smíření 2016

Na projekt Smíření 2016 přijelo do Prahy několik desítek tzv. sudetských Němců, kteří byli pamětníky poválečného přesídlení

Více než devadesát pamětníků poválečného odsunu a jejich potomků přijede v sobotu 5. listopadu do Prahy na setkání a koncert v rámci projektu Smíření 2016. Na koncertě Stamicova kvarteta a sboru Radost v kostele sv. Antonína na Strossmayerově náměstí se s nimi může setkat i široká veřejnost. Projekt Smíření, nad nímž převzal záštitu ministr kultury Daniel Herman a starosta Prahy 7 Jan Čižinský, zahájí ve středu 2. listopadu diskuze na téma Vysídlení po 70 letech v kině Bio OKO. Vstup na obě akce je volný.

„Reakce pamětníků na naše pozvání jsou neuvěřitelně pozitivní, jsme rádi, že jich do Prahy dorazí tolik. Je to jedna z posledních šancí se s nimi setkat,“ říká jednatelka Sdružení Ackermann-Gemeinde Eva Engelhardt. Pozitivní ohlasy na akci mají organizátoři i z řad české veřejnosti – na crowdfundingovém portálu Hithit se jim podařilo na projekt vybrat více než 70 000 korun. „Ochota přispět ukazuje na to, že se pohled Čechů na vysídlení Němců mění,“ domnívá se organizátorka projektu Vlaďka Vojtíšková.

Nedílnou součástí projektu je i putovní výstava Pod jednou střechou, která bude poprvé vidění od 7. listopadu v Národní technické knihovně. Výstava ukáže příklady přátelství a spolupráce mezi sedmi německými a českými rodinami, které spojuje dům, v němž jedni žili před válkou a druzí v něm žijí dnes. „Chtěli bychom lidem ukázat, že se nemusí bát otevřít dveře, na něž klepe německý návštěvník. Že když se překonají obavy z mýtu „zlých Sudeťáků“, kteří si nárokují jejich domy a chalupy, mohou s původními obyvateli klidně navázat normální vztahy, případně přátelství a navštěvovat se – už se to některým lidem povedlo,“ dodává k výstavě ředitelka spolku Antikomplex Terezie Vávrová.

Pokud budete mít zájem si s pamětníky udělat rozhovor, bude to možné na setkání v Café Jedna (které proběhne před koncertem v sobotu 5.11. od 17.30 hodin). Potvrďte prosím do úterý 1.11. Vaši účast na email smireni2016@gmail.com. Připojte i poznámku, zda se s pamětníky domluvíte německy či nikoli.

Program projektu Smíření 2016:

1.Diskuze na téma Vysídlení Němců po 70 letech. Vyrovnali jsme se s vlastní minulostí?, která se uskuteční ve středu 2. 11. od 18 hodin v kině BIO OKO na Praze 7. Na diskuzi vystoupí starosta Prahy 7 a dříve učitel dějepisu Jan Čižinský, dokumentarista David Vondráček a historik Matěj Spurný.

2. Koncert smíření s výtvarnou instalací akademické sochařky Josefíny Jonášové, nositelky Ceny rektora AVU, který proběhne v sobotu 5. 11. od 19:30 v kostele sv. Antonína na Praze 7. Na koncertě vystoupí sbor Radost Praha a Stamicovo kvarteto, zazní na něm i skladba Elišky Cílkové, nositelky AHUV Prize pro skladatele do 30 let napsaná přímo pro tuto příležitost. Koncertu smíření se zúčastní i samotní vysídlení nebo jejich potomci.

3. Panelová výstava Pod jednou střechou, kterou připravuje sdružení Antikomplex bude od 7. 11. k vidění v Národní technické knihovně na Praze 6. Následně bude putovat po českých městech. Výstava ukazuje osudy a pohledy 14 rodin - 7 rodin, které byly po válce vysídleny ze svých domovů a 7 rodin, které nyní v domech žijí a s vysídlenými se stýkají. Některé z těchto osudů zazní i v pořadu Příběhy 20. století na Českém rozhlase Plus, který je mediálním partnerem projektu.

 Sdružení Ackermann-Gemeinde: sdruzeni@ackermann-gemeinde.cz

Poznámka redakce:  Pokud by pan J. Čižinský byl zvolen primátorem Prahy, pak by se  z  hlavního města ČR stalo druhé Brno, jehož primátorem je nechvalně známý ing. P. Vokřál, který dříve pracoval v rakouských firmách. Pan Čižinský naproti tomu měl na vedení KDU na starost zahraniční vztahy. Jak vypadaly v době tohoto jeho úřadování, můžete si přečíst na našem webu.

Redakce: ing. P. Rejf, CSc.,   připravil: dr. O. Tuleškov 

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 593. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 23.12.  2017  

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz                                   e-mail: vydavatel@seznam.cz

Facebooková adresa: https://www.facebook.com/pages/%C4%8Cesk%C3%A9-n%C3%A1rodn%C3%AD-listy/490810227709170?ref=hl