České národní listy

duben - červen 2024

 

Od stýkání a potýkání Čechů a Němců k likvidace českého národa

 

O germanizaci Slovanů v době Rakousko – Uherské říše se otevřeně mluvilo již v druhé polovině 19. století. Dokonce někteří Všeněmci o takovéto germanizaci mluvili jako o dobrodiní, které říše Slovanům poskytne, a to i proti jejich vůli.

 

S novým a agresivnějším elánem o germanizaci českého národa se v Německu a v českém pohraničním území, které bylo osídleno většinou Němci, mluvilo bez rozpaků v druhé polovině třicátých let 20. století. Memorandum Hergel o možnostech likvidace českého národa podrobněji pojedná.

 

Po okupaci tzv. Druhé republiky Němci, kteří území tzv. protektorátu, který stvořili, i s jeho občany přičlenili bez dalšího přímo k německé říši. E. Hácha, dřívější prezident druhé republiky, který svěřil osud našeho národa do rukou „Vůdce“, se stal státním prezidentem.

 

Co s Čechy v protektorátu? Na tuto otázku odpovídal např. i Pamětní spis Neuratha a Franka z 28. srpna 1940. Postupně vystěhovat a likvidovat český národ. Když na podzim roku 1941 nastoupil do funkce zastupujícího říšského protektora R. Heydrich, prohlásil mimo jiné ve svém projevu, že Čech na území protektorátu nemá již co dělat. Přípravy ke genocidě českého národa začaly. Tisíce českých vlastenců byly poslány do koncentračních táborů na „převýchovu“ nebo rovnou před popravčí čety.

 

Na teror, co v protektorátu zavedl R. Heydrich, odpověděl náš zahraniční odboj vysláním skupiny parašutistů, která jej popravila. Němci zahájili další kroky k likvidaci českého národa. Popravili i generála Eliáše, předsedu protektorátní vlády, který aktivně, na rozdíl od. E. Háchy, spolupracoval s naší londýnskou vládou. Hácha v jednom ze svých následujících projevů dokonce vyobcoval pana prezidenta Beneše, a jemu podobné, z českého národa. Z Háchy se stal kolaborant, který sloužil Němcům až do konce války.

 

Hitler s návrhy na likvidaci českého národa souhlasil. Odložil ji do vítězného konce války, kdy k vlastní genocidě Čechů mělo dojít. Na štěstí Němci prohráli, neměli tedy možnost zlikvidovat náš národ. Spojenci, především Sověti, Angličané, Američané s našimi vojenskými jednotkami západními a východními, s členy našeho domácího odboje, porazili Německo. Český národ zachránili.

 

Jsme všem bez rozdílu vděční za dar života pro nás všechny, i pro generace následující. Nesmíme na tuto skutečnost nikdy zapomenout a v souladu s ní vždy jednat. Žijeme dnes proto, že nám spojenci vybojovali život místo smrti, která nás z rukou Němců čekala. Ani ti dnešní horliví rusofobové, germanofilové by dnes nežili, kdybychom nebyli spojenci osvobozeni. Uvědomují si tuto skutečnost?

Němci, včetně těch tzv. sudetských, nás chtěli povraždit v době poválečné, pokud by z války vyšli jako vítězové. Z nich se již v 50. letech 20. století vytvořilo jádro, z něhož vyšly květy zla, tzv. sudetoněmecký landsmanšaft (SL). O němž dr. E. Hahnová prohlásila, že je nositelem henleinismu. A skutečně tak se SL projevil v dalších desetiletích, aniž by doznal zásadních změn k lepšímu do současnosti. Je nebezpečím pro nás.

 

Landsmani, kterých je v celé SRN asi přes 8 tisíc ve velmi pokročilém věku, však bez českých germanofilů a sudetomilů, zvláště těch, co byli a ještě dnes jsou ústavními činiteli, nemohou prosadit „svá práva“, např. právo na vlast, zrušení dekretů prezidenta republiky a další. V současnosti můžeme říci, že obě strany pracují ruku v ruce. Je ohrožen náš národ, česká státnost. Dochází k pauperizaci značné části našich občanů.

 

Fialovská vláda, jíž plně podporují pouze 2% občanů a 18% zčásti, bezohledně a jednoznačně se snaží prosadit svá stanoviska, a to i v otázkách války a míru. Již sama o sobě je pro nás, obyčejné Čechy, existenční hrozbou. Tlačí nás do konfliktních situací na východě, mluví o válce, do které můžeme být vtaženy během velmi krátké doby, aniž by ovšem pro nás budovala systém potřebných krytů, aniž by vdechla nový život Civilní obraně. Pokud každý z nás nebude vědět, kde je jeho kryt, aniž by zbudované kryty stačily pro celou naši populaci, měla by vláda okamžitě přerušit jednání, která by nás mohla vtáhnout do války. Jestliže však bude ve svém válečném úsilí bez dalšího pokračovat, vede nás do masové záhuby. To je jeden z hlavních důvodů, proč nechceme válku, proč si přejeme mír. Lidským právům a svobodě se mohou těšit jen živí lidé, nikoliv mrtví.

Dr. O. Tuleškov

 

Výňatek z Memoranda Hergel

 

b) Česko-německé řešení nezasahuje jen otázku či anexi pohraničí, ale jde o celý „sudetoněmecký prostor“, neboť „Čech je ze svého dnešního sídelního prostoru neustálým a těžkým nebezpečím a ohrožením veškerého němectví“ … Kromě toho potřebuje německý národ životní prostor a proto se „nesmí vzdát ani metru tohoto prostoru ze všeho nejméně v srdci Německa…“ Přitom: „Žádné zaslepení: /je to/ boj na život a na smrt… V konečném důsledku nejde o nic jiného, než kdo zůstane, Čech či Němec.“6) Proto z titulu práva vyšší hodnoty německého národa… musí být pokračováno v tom, co naši otcové započali a předčasně přerušili...“Vlastně nejnaléhavějším úkolem německého národa je… aby byla z Čech, Moravy a Slezska německá země.“

c) Tuto zemi „si přejeme jako německou půdu, proto i konec existence české národnosti na této půdě. … germanizace půdy může nastat jen tím způsobem, že český národ odtud fyzicky zmizí,… k čemuž může dojít ve dvou základních formách: buď vyhubením či vyhnáním. (Žádná pochybná humanita!)“ 7)

PhDr. Václav Kural, CSc.

 

 

Víte, že od 17. září 1938 byl Československá republika ve válečném stavu s Německem

Ze shrnujícího memoranda čs. ministerstva zahraničních věcí z 12. dubna 1943:

 

Na dotaz z britského zahraničního úřadu, od kterého dne je Československo ve válečném stavu s různými nepřátelskými státy, se sděluje, že je rozuměti prohlášení válečného stavu ze 16. prosince 1941 takto:

 

a) Pokud jde o nepřátelské státy jiné než Německo a Maďarsko, je ČSR ve váleč­ném stavu s jedním každým z nich od téže chvíle, jakmile se ocitla s ním ve váleč­ném stavu prvá z následujících spojeneckých velmocí: Velká Británie, USA a SSSR,

b) Pokud se tak stalo před 16. prosincem 1941:

 

1) Pokud jde o Německo je „Act of violence against etc." utvoření Sudetendeutsches Freikorps v Německu s podporou německé vlády, k němuž došlo 17. září 1938 a které je podle ženevské definice útočným činem. Tedy od 17. září 1938 je Československo ve válečném stavu s Německem.


Toto stanovisko bylo sděleno nótou spojeneckým zemím na konci února 1944.

(fronta.cz)

Datum 17. září 1938 jako den, kdy nastal válečný stav mezi ČSR a Německem, nadále uznává i dnešní Česká republika - viz např. nález Ústavního soudu z 18. května 1999, kde se uvádí:

V souladu s notou londýnské vlády ze dne 22. 2. 1944, navazující na prohlášení prezidenta republiky ze dne 16. 12. 1941, dle § 64 odst. 1 bod 3 tehdejší Ústavy a v souladu s citovaným čl. II bod 5 má Ústavní soud za to, že dnem, kdy nastal stav války, a to s Německem, je den 17. 9. 1938, neboť tento den na pokyn Hitlera došlo k utvoření "Sudetoněmeckého svobodného sboru" (Freikorps) z uprchnuvších vůdců Henleinovy strany a několik málo hodin poté už tito vpadali na československé území ozbrojeni německými zbraněmi (fronta.cz)

 

V odpověď na dotaz britského ministerstva zahraničí sdělila čs. exilová vláda dne 28. února 1944 oficiální nótou britskému, sovětskému, americkému a čínskému velvyslanci, že Československo je ve válečném stavu s Německem od 17. září 1938.

 

Tohoto dne byly na území Německa vytvořeny a vyzbrojeny jednotky tzv. Sudetoněmeckého Freikorpsu, které přecházely státní hranice čs.-německé a útočily na čs. ozbrojené jednotky, četnictva, policie, SOS i na civilní čs. občany. Za dva týdny své existence teroristický Freikorps dosáhl stavu minimálně 15 tisíc mužů. Tímto jednáním Německo naplnilo termín agrese, vymezený ženevskou Společnosti národů.

 

Jaké zločiny spáchali freikorpsáci? Na jejich konto spadá 110 lidských obětí, 50 těžce zraněných. Do Německa odvlékli přes 2000 občanů Československa.

Československo tak bylo ve válečném stavu s Německem jako první stát světa a Češi, Slováci, demokratičtí Němci se jako první v Evropě postavili Němcům se zbraní v ruce. Ti, kteří padli v těchto bojích byli prvními oběťmi druhém světové války. U nás válka začala, u nás také skončila.

Poslední střetnutí s německými jednotkami se však odehrálo až 11. května 1945 v prostoru Milína a Slivice. Němci postříleli partyzánské parlamentáře. Boje, v němž byly nasazené německé tanky a dělostřelectvo, se vyhrotily. Odpor Němců zlomily teprve sovětské tankové jednotky. Střelba ustála až kolem 2. hodiny v noci na 12. května. Připravil J. Kovář

 

Občané Protektorátu?

První část třídílného seriálu “My, občané Protektorátu“ byla promítána na ČT 2 12. března 2024 v době od 20. hodiny do 21. Nedíval jsme se dlouho. Když jsme slyšel, že prezident Beneš se poděkoval již 5. října 1938, když před tím ujišťoval veřejnost, že má plán pro všechny případy, zatímco „měl jen plán a aeroplán“, nasedl s manželkou do letadla a odletěl do zahraničí, již jsme se vydržel dívat jen několik dalších minut.

 

Co v této souvislosti nám autoři textu seriálu zapomněli nebo „zapomněli“ říci? Pan prezident Beneš předpokládal, že opustí republiku až někdy koncem října 1938. Tlaky z Německa na to, aby opustil republiku co nejdříve, byly však příliš silné. „Již 1. října 1938…maršál H. Göring řekl oficielně dr. Mastnému, československému velvyslanci v Berlíně, že Německo by nemohlo dovolit, abych po Mnichově podržel úřad prezidenta republiky.Nebude prý vůbec se mnou jednat. Naznačil zároveň, že jestliže nebudu ihned rezignovat, bude prý Německo postupovat vůči Československu při uplatňování mnichovské dohody s naprostou bezohledností.“ (Dr. E. Beneš, Paměti, str.73).

 

Podobná prohlášení i hrozby přicházely z Německa i z jiných míst, například tak učinil i státní tajemník Weizsäcker ze zahraničního ministerstva berlínského A. Heidrichovi, našemu delegátu zahraničního ministerstva. Z uvedených důvodů se prezident E. Beneš rozhodl opustit svůj úřad. Ještě před tím však jmenoval novou vládu, jíž 5. října dopisem oznámil svůj odchod z prezidentské funkce. V republiku však měl v úmyslu opustit někdy po 28. říjnu. Ale tlaky z Německa sílily. Nová pražská vláda, zastrašena hrozbami z Berlína, mne zvláštními vzkazy žádala, abych opustil zemi, jak jen nejdříve budu moci. Proto se E. Beneš rozhodl odjet z Československa do Londýna již 22. října 1938 (E. Beneš, Paměti, str. 75).

 

„Nereálnou se ukázala snaha vypravit pro prezidenta vojenské letadlo. Záležitost vyřešil prezidentův synovec Bohuš Beneš, syn prezidentova bratra Vojty. Ten přiletěl malým najatým letadlem do Prahy a v noci z 22. na 23. října přepravil prezidenta utajeně do Anglie a ubytoval ho ve svém domě na londýnském předměstí Putney (Patny).“ (Z článku paní prof. PhDr. Věry Olivové, DrSc., Pomnichovské dny prezidenta Beneše)

 

Takže nešlo o nějaké civilní letadlo, jak navozoval obraz letadla v seriálu, ale malé najaté letadlo, kterým přiletěl synovec pana prezidenta E.Beneše, Bohuš Beneš, z Londýna.

Lze považovat za velké štěstí, že pan prezident opustil Prahu již tehdy. Je velkou otázkou, zda by bezpečně mohl odletět v pozdějších měsících. Brzy po okupaci zbytkového Československa Německem se německé zvláštní služby začaly zajímat o příbuzné dr. E. Beneše. Značnou část jeho příbuzných zatkly a věznily v koncentračních táborech. Někteří z nich se po osvobození již nevrátili do svých domovů, byli umučeni k smrti.

 

Tažení proti prezidentu E. Benešovi pokračuje již dlouhá léta. U jeho zrodu stál sám velký Adolf. Jeho „nástupci“ tuto nenávist zdědili, dále zachovávají a šíří. V současnosti se projevuje i voláním po zrušení „Benešových dekretů“. Jednou možná i uslyšíme, kéž bych se mýlil, že Beneš „popad Hanku, vykrad banku“ a uletěl. Co nám přinesou další díly seriálu? Doufejme, že i kus pravdy o této době, i když název seriálů „My, občané Protektorátu“ nezní nijak slibně. Být občanem, s přiměřenými občanskými právy a povinnostmi, v německém protektorátu, nebylo reálně ani možné. Český národ měl být po vítězné válce zlikvidován. Jak občané protektorátu, jak zní titulek seriálu, mohli jako občané být po válce masově postaveni bez dalšího ke zdi a popraveni? Doba trvání protektorátu byla přípravou a současně počínající genocidou českého národa. R. Heydrich, zastupující říšský protektor, brzy po svém nástupu do funkce na podzim roku 1941, prohlásil, že Čech již zde nemá co dělat a že naše historické sídelní území bude osídleno výhradně Němci.

Připravil Dr. O. Tuleškov

 

Emil Hácha - záznam o jednání v Berlíně v noci z 14. na 15. března 1939

Autor: egli | Datum: 9. 10. 2003

 

Záznam o jednání s Hitlerem v noci z 14. na 15. března 1939, který dr. Emil Hácha nadiktoval 20. března 1939.

 

Dne 14. března 1939 na nádraží anhaltském očekával mě státní ministr Dr. Meissner a vyslanec Dr. Mastný s chotí. Po vojenské poctě před nádražím, při níž mě provázel kromě státního ministra Dra Meissnera generál, jehož jméno jsem si nezapamatoval, doprovodil mě Dr. Meissner do hotelu Adlon, kde byly pro mne a moji družinu reservovány velmi splendidní místnosti a kde pro moji dceru byla odevzdána kytice od říšského kancléře a velký karton bonbonů od ministra Meissnera. Kytice měla být odevzdána na nádraží, ale pro špatné počasí byla uložena v hotelu.

 

O 24 h. navštívil mě v průvodu ministra Dra Chvalkovského říšský ministr zahraničních věci von Ribbentrop, s nímž jsem vyměnil několik zcela povšechných vět, při čemž zmínil jsem se o obtížné situaci malého národa, vklíněného do sfér národa velkého. Dotkl jsem se také nesnadného poměru Čechů ke Slovákům. Po odchodu Ribbentropově mezi 1-2 h. noční dostalo se mi sdělení, že říšský kancléř mě v říšské kanceláři očekává.

 

Na hotelu Adlon byl vedle praporů říšských vyvěšen prapor v našich státních barvách.

 

V říšské kanceláři, kam mě doprovázel, kromě státního ministra Meissnera, ministr Dr. Chvalkovský, byl jsem v nádvoří přijat s vojenskými poctami a ihned potom říšským kancléřem, který přišel mně vstříc a jemuž jsem řekl, že si vážím osobního setkání s nejmocnějším státníkem naší doby. Říšský kancléř pozval mě pak, abych po jeho pravé straně usedl ve velkém kruhu předních osobností říše, mezi nimiž byli: generál polní maršálek Goering, ministr von Ribbentrop, generál von Keitel a mimo jiné státní ministr Meissner.

 

Zahájil jsem svůj projev slovy, jimiž jsem omluvil svou hlasovou indisposici způsobenou cestou a uvedl, že, osoba v politickém životě dosud neznámá, pokládám za vhodné, abych se představil jako bývalý správní soudce, který přijal funkci hlavy státu, když bylo rozhodujícími činiteli apelováno na jeho národní a občanskou povinnost. Při tom jsem podotkl, že jsem až dosud stál opodál politického života našeho státu a že s představiteli dřívějšího režimu neměl jsem jiných styků než ryze oficiálních a že zejména nebyl jsem s nimi v intimnějších vztazích.

 

Po té přešel jsem k otázce slovenské, jejíž stav jsem až do té chvíle považoval za jediný motiv své berlínské cesty; uvedl jsem, že mezi Čechy a Slováky bylo nesnadno sjednat bližší vzájemné pochopení, poněvadž orientace Čechů byla spíš západní, kdežto orientace Slováků byla spíš východní. Bližší myšlenkový styk byl toliko se Slováky evangelickými, kdežto s katolickými Slováky se nepodařilo nalézti hlubšího sblížení. Potom odmítl jsem slovenské výtky, že propuštěním slovenské vlády a jmenováním vlády nové na Slovensku dopustil jsem se neústavního činu. Řekl jsem, že jsem příliš právník a příliš starý soudce než abych byl neústavního aktu schopen. Můj postup, že byl v plné shodě s ústavou, kterou v podstatě formulovali Slováci sami. K tomu jsem poznamenal, že jsem přesvědčen, že i říšský kancléř učiní se Slováky své vlastní zkušenosti.

 

V dalším svém projevu řekl jsem, že jsme si vědomi, že osud českého národa je položen do rukou říšského kancléře, že však hledím na to s plnou důvěrou, poněvadž je mně známo hluboké porozumění říšského kancléře pro národnost ("Ihr tiefes Verständnis für das Volkstum"), v němž vidím záruku, že odpovídá smýšlení říšského kancléře, aby český národ žil a úplně se vyžil.

 

Říšský kancléř na to odpověděl, že jeho úmyslem vskutku je, aby český národ nerušeně žil a že nejde mu o jeho odnárodnění („keine Entnationalisierung"). Potom prohlásil, že dnešního dne o 6. h ranní překročí říšské vojsko naše hranice a narazí-li na odpor, že jej bezohledně zlomí. Vím, řekl dále, že i mne to bude státi velké oběti na životech, ale výsledek že nemůže být pochybný. V průběhu svého projevu řekl kancléř výslovně: "Meine Entschlüsse sind unabänderlich". [Moje rozhodnutí jsou nezvratná.]

 

Odpověděl jsem, že při krátké době několika hodin pochybuji, že mám možnost, abych jako vrchní velitel branné moci zabránil skutkům obranným, načež říšský kancléř prohlásil, že mi dává k disposici telefonní zařízení říšské kanceláře.

 

Po té byl rozhovor přerušen a já jsem s ministrem Chvalkovským odebral se do vedlejší místnosti, odkud jsme dosáhli telefonického spojení s ministrem národní obrany a později s celou vládou. Za mého pobytu v této místnosti dostavil se ke mně osobní lékař generála poln. maršálka Goeringa prof. Dr. Morel, který mě požádal, abych mu dovolil vyšetřit můj tep a shledav, že je nepravidelný, nabídl mně injekci. Zprvu jsem odmítl, poněvadž jsem necítil žádné potřeby lékařského zákroku, ale k Morelově opětovnému naléhání jsem se konečně podrobil, načež mi Morel dal injekci z hroznového cukru. Při tom bylo nám nabídnuto občerstvení.

 

Armádnímu generálu Syrovému jsem telefonicky oznámil, jaká je situace a dal jsem mu přesný rozkaz, aby nařídil posádkám, aby německému vojsku nekladly odpor. Po té informoval jsem telefonicky předsedu vlády a po nějaké chvíli dostalo se mi jeho odpovědi v ten smysl, že vláda, která se zatím shromáždila, béře můj postup na vědomí a že s ním souhlasí. Potom byli jsme pozváni do úřadovny říšského kancléře, kde mně bylo předloženo k podpisu prohlášení, jehož jedno pare podepsané říšským kancléřem a šl. Ribbentropem se strany německé a mnou s ministrem Chvalkovským se strany naší, min. Chvalkovský přivezl do Prahy. Koncept tohoto prohlášení byl mi ministrem Ríbbentropem předložen ještě za našeho pobytu v sousedním saloně.

 

V konceptu tomto bylo uvedeno, že činím své prohlášení jménem svým a jménem vlády, k čemuž jsem poznamenal, že ústavně nejsem oprávněn prohlášení činit také jménem vlády, s čímž ministr Ribbentrop - vyžádav si dříve souhlas říšského kancléře - se spokojil. Ještě dříve než jsme byli pozváni k podpisu tohoto prohlášení k říšskému kancléři, řekl mi Goering skoro doslovně toto: "Ich habe ein schweres Amt. Es würde mir ungemein leid tun; wenn ich diese schöne Stadt vernichten müsste. Aber ich müsste es tun, damit die Engländer und Franzosen wissen, dass meine Luftwaffe eine hundertprozentige Arbeit zu leisten vermag. Denn sie wollen es noch immer nicht glauben und ich möchte den Beweis hierüber liefern". [Mám těžký úkol. Bylo by mi nesmírně líto, kdybych musel zničit to krásné město. Ale musel bych to udělat, aby Angličané a Francouzi věděli, že moje Luftwaffe je vždy na 100% připravena. Oni tomu totiž stále nechtějí věřit a já bych je o tom rád přesvědčil.]

 

Řekl jsem, že nemohu zaručit, že veškeré posádky budou v krátké době; která nám zbývá, zpraveny o rozkazu, který jsem vydal ministru národní obrany. Goering na to odpověděl, že má na mysli organisovaný odpor naší branné moci a nikoliv sporadické akty bojové.

 

Když jsme pak v kancléřově úřadovně prohlášení podepsali, rozloučil se s námi říšský kancléř a páni jeho družiny, načež jsme mezi 5. a 6. h. ranní říšskou kancelář opustili.

 

Z projevu kancléřova vybavuje se mně ještě výrok, jímž prohlásil, že narazí-li na odpor, učiní konec - "dann mach' ich Schluss".

 

Po návratu do hotelu, kam nás doprovodil státní ministr Meissner, pokusili jsme se bez úspěchu o odpočinek a kolem 11 h. nastoupili jsme zpáteční cestu zvláštním vlakem. Po zpoždění, které bylo delší tří hodin a bylo prý způsobeno sněhovými závějemi, odebral jsem se ihned do schůze ministerské rady, která se konala v bývalé velké knihovně na Hradě. Zde podali jsme s ministrem Chvalkovským zprávu o své cestě. V průběhu jednání dozvěděli jsme se, že říšský kancléř dostavil se do Prahy a zaujal místnosti v přední části Hradu. Ministr Chvalkovský byl pak pozván k říšskému ministru Ribbentropovi.

 

Následujícího dne byl jsem kolem poledne pozván k říšskému kancléři, který v rozhovoru trvajícím asi půlhodiny prohlásil mi, že má ke mně plnou důvěru a opakoval svůj berlínský projev, že chce, aby český národ žil, aby se vyžil a projevil názor, že při loajálním chovaní dosáhne netušeného rozkvětu ("einen ungeahnten Aufschwung"). Při tom mi přislíbil, že ve smyslu výnosu ze 16. března, který zatím byl již vydán a mně Ribbentropem v dopoledních hodinách doručen, bude jmenovati říšským protektorem vysokého správního úředníka hodnosti říšského ministra, který není osobností politickou a je znám svou naprostou objektivností. Jméno jeho ještě neoznačil.

 

Když mně byl říšský kancléř ještě připověděl, že mohu se na něho kdykoliv obrátit, kdybych to pokládal za potřebné, opustil jsem po rozhovoru obsahově méně významném říšského kancléře, načež byl bezprostředně po mně přijat arm. generál Syrový.

Dr. Hácha 20. 3. 1939

Zdroj: Dokumenty z historie československé politiky 1939-1943. II., Praha 1966, s. 420-422

 

Prezident Beneš se ujímá vedení sjednocené osvobozovací akce Čechoslováků na celém světě

New-Yorské Listy, 21. dubna 1939

Dr. Edvard Beneš přijal v hotelu Windermere v Chicagu dne 13. dubna 1939 dvacet delegátů Českého národního sdružení, Národního svazu českých katolíků a jiných významných slovenských organizací. Dr. Beneš všem delegátům poděkoval za pozdravy a požádal je, aby tlumočili jeho dík všem organizacím za výzvu, aby se ujal vedení nové akce pro osvobození Československé republiky. Dr. Beneš zdůraznil, že takovou výzvu dostal od různých organizací, spolků a sdružení Čechoslováků v celém světě. Pak podal velmi podrobnou zprávu o situaci, a to jak mezinárodní, tak s hlediska okamžitých vyhlídek čs. národa na osvobození od německého jha. Dále vyložil v tomto smyslu úkoly Čechům, Slovákům a Karpatorusům.

Po další společné rozpravě o situaci a úkolech Čechů, Slováků a Karpatorusů dr. Beneš přečetl závě­rečnou zprávu této schůze a učinil své osobní prohlášení o tom, že přijímá výzvu všech československých organizaci v celém světě, aby se ujal vedeni nové československé politické akce. Zpráva dr. Beneše a jeho osobní prohlášeni byly přítom­nými delegáty nadšeně přijaty. Obecná rozprava o všech nynějších starostech československého národa se děla v duchu uvědomělé jednoty Čechů, Slováků a Karpato­rusů v nastávajícím boji za samostatnost Československé republiky. Po schůzi bylo vydáno toto komuniké: Dne 18., 19. a 20. dubna 1939 shromáždili se v Chicagu zástupci amerických občanů českého a slovenského původu k svým celoamerickým sjezdům. Byly zastoupeny hlavní složky a důležité organizace české a slovenské. Soustřeďují se a doplňují svou dosavadní jednotnou centrální organizaci pod jménem Národní rady československé, k níž se připravují také Kanada, státy jihoamerické a všichni Češi a Slováci ve státech ostatních. Úkol její je soustřediti celé veliké jednotné hnutí, všecky americké občany českého a slovenského původu za tím účelem, aby v rámci amerických zákonů a v rámci amerických politických směrnic jako občané a vlastenci američtí pomáhali zemi svých otců a matek Československo osvobodit od nesprávného, dočasného obsazení vojskem diktátorského režimu.

Organizace ty vyslaly dnes v úterý 18. dubna delegace k dr. Edvardu Benešovi, aby ho o svém rozhodnutí uvědomily a požádaly ho, aby se postavil v čelo osvobozenecké akce československé a soustředil všecky svobodné Čechy a Slováky v Evropě, v Americe a v ostatním světě pod společným vedením a pod společným programem politickým. Je třeba, aby svět slyšel hlas těch, kteří mají právo se ozvat i jménem potlačeného národa doma, který se sám dnes bránit nemůže.

Dr. Edvard Beneš přijal delegaci a odpověděl jí takto: "Děkuji vám upřímně za projevenou důvěru. Souhlasím s vámi, že je dnes nutno vytvořit hnutí a orgán, který po obsazení naší vlasti a zbavení veškeré svobody, bude mluvit i jejím jménem a bude před celým světem hájit její práva na svobodu a samostatnost. Děkuji vám také za nabídku vaší pomoci v rámci vašich povinností jako amerických občanů, opakuji vám i dnes, jako jsem to činil od chvíle, kdy jsem přišel do této svobodné a krásné vaší země, abyste byli především jejími věrnými, oddanými a loajálními občany, to je první vaše povinnost. Vaše po­moc nám nebude s tím v rozporu, poněvadž my sami jako hosté v této zemi nebudeme od vás nikdy nic žádat, co by bylo proti těmto vašim povinnostem.

K vaší žádosti, abych se postavil v čelo osvobozo­vací akce, odpovídám: Nepřestal jsem pracovati pro svou vlast od chvíle, kdy jsem ji opustil loni v říjnu po mnichovském rozhodnutí, ale zůstal jsem zdrženlivý a loajální, jak k naší vládě, tak i vládám ostatních intereso­vaných států, čekaje na další vývoj událostí. Nyní, když obsazením naší staré vlasti stala se nám nová veliká křivda, jsem opět volný. Obrátil jsem se, jak víte, na ve­doucí činitele Spojených států amerických, Britské říše, Francie, sovětského Ruska a na Společnost národů, aby bezpráví proti nám provedené nebylo uznáno. Zároveň jsem začal jednat s jednotlivými politickými osobnostmi československými, nalézajícími se dnes mimo území staré vlasti, abychom připravili to, co právě vy žádáte: orga­nizování nového hnutí osvobozovacího v celém světě pro obnovení dočasně porušené naší svobody.

V tomto smyslu, jsa ve spojení s jednotlivými zastu­pitelstvími naší republiky, která dosud fungují, mám v úmyslu po dohodě s předními representanty těchto úřadů, zejména s vysl. Masarykem v Londýně, s vysl. Osuským v Paříži, s vysl. Hurbanem ve Washingtoně, s vysl. Fierlingrem v Moskvě a s vyslancem a býv. mi­nistrem vnitra ČSR dr. Slávikem, který právě dojel do Ameriky z Varšavy, jakož i některými jinými osobnostmi, sestaviti politické direktorium československé, které veškeré naše hnuti bude representovat a celou naši akci po vede. Máme v těchto zemích více nežli sto tisíc občanů československých, nejen Čechů a Slováků, nýbrž i demokratických Němců a Karpatorusů. Ti všichni jsou s námi a už se mi ze všech zemí světa hlásí hromadně ke spolupráci. Máme v těchto zemích přes dva miliony přátel československého původu, nyní občanů těchto států nám přátelských. Máme však za sebou všecky věrné demokratické občany našich utlačených zemí, a to je přes 10 milionů lidí. Máme na své straně právo a neuznáni německého násilí se strany velmocí a velké části ostatního světa. To je síla ohromná.

Odpovídám vám tudíž, že výzvě vaší rád vyhovím. A po dohodě s uvedenými spolupracovníky v Londýně, Paříži, v Moskvě a Washingtoně vydáme v brzké době ke všem našim lidem manifest, jímž zahájíme naši novou politickou akci. Znamená to prostě, že jménem Československé republiky, která dnes sama mluvit nemůže , stavíme se do řady těch států evropských, které budují novou evropskou frontu proti diktátorskému útoku. A vyslovujeme se také pro poslední poselství presidenta Roosevelta jménem národa, který se sám k němu přihlásit nemůže.

Vás pak prosím, abyste v plné svornosti, v jednotě a ve spolupráci všech, bez rozdílů stranických, náboženských, sociálních a jiných, stáli pevně a jednotně za ideály americké demokracie. Stojíte tím i za ideály demokracie a svobody československé."

Beneš E. , Paměti, Dokumenty str. 441-444, připravil Dr. O. Tuleškov

 

Z pamětního spisu Neuratha a Franka

o germanizaci, vystěhování a likvidaci českého národa

1940, 28. srpen

 

Cílem říšské politiky v Čechách a na Moravě musí být úplná germanizace prostoru a lidí. K jejímu dosažení jsou dvě možnosti:

I. totální vysídlení Čechů z Čech a Moravy na nějaké území mimo říši a osídlení uvolněného prostoru Němci, nebo

II. zůstane-li většina Čechů v Čechách a na Moravě, současné po užití rozličných metod sloužících germanizaci podle xletého plánu.

Takováto germanizace předpokládá:

1. přenárodnění rasově vhodných Čechů;

2. vysídlení rasově neúnosných Čechů a říši nepřátelské vrstvy inteligence, příp. zavedení zvláštního zacházení s těmito a se všemi rozvratnými živly;

3. nové osídlení takto uvolněného prostoru svěží německou krví.

ad I

Úplné vysídlení 7,2 miliónu Čechů považuji za neproveditelné,

a) protože není k dispozici prostor, kde by mohli být znovu usídleni;

b) protože není dost německých lidí, kteří mohou uvolněný prostor ihned zaplnit;

c) protože tato vysoce civilizovaná, hospodářsky a dopravně technicky vysoce citlivá země v srdci Evropy nesnese porušení své funkce a žádné vakuum;

d) protože lidé jsou říšským kapitálem a v nové říši nemůžeme postrádat pracovní sílu 7 miliónů Čechů;

e) protože otřesný účinek na ostatní jihovýchodní národy je pravděpodobně nežádoucí.

ad II

Germanizace může však být podle mého názoru. dosaženo třemi zde uvedenými možnostmi. Úspěšné asimilační pokusy minulých století, tím vzniklé a shora popsané rasové vyrovnání miliónů Čechů s Němci a přitažlivost nové říše umožňují a činí pravděpodobným, že několik miliónů Čechů by mohlo být opravdu přenárodněno.

Oddělit tuto část Čechů schopnou přenárodnění od rasově méně cenných je úkolem zvlášť pro to vytvořených vyšetřovacích komisí (případně v rámci veřejné zdravotní služby).

Přes systematicky prováděnou politickou neutralizaci a odpolitizování musíme dojít nejprve k politické (duchovní) a potom k národní asimilaci českého národa, aby se konečně dosáhlo skutečného přenárodnění.

Kopie strojopisu celého třináctistránkového pamětního spisu je uložena ve Státním ústředním archívu, 114-3-12.

Poznámka: K výše uvedenému pamětnímu spisu se 11. září vyjadřoval i R. Heydrich.

S překvapením konstatoval, že „Frank, který dosud propagoval vůči českému živlu radikální politiku zničení“, přistoupil na Neurathovo stanovisko.asimilace českého živlu.

Bylo to však jen na dobu války. Po vítězné válce český národ měl být likvidován. Ještě však předtím se předpokládalo tzv. zvláštní zacházení, tj. fyzická likvidace, podvratných českých živlů a inteligence.

Germanizace česko-moravského prostoru byla schválena i A. Hitlerem. Byli to tzv. sudetští Němci, kteří však naléhali na dřívější zrušení „protektorátu“ a jeho urychlenou germanizaci.

 

Naším cílem vždy bylo zničení Československa!

Konrad Henlein - z projevu ve Vídni 4. března 1941

 

Východní marka a Sudety měly po dlouhou dobu společné dějiny a byly spolu spojeny společným utrpením i společnými cíli.* Právě zde, v dunajské kotlině a v Sudetech, povstali první hlasatelé Velkého Německa, právě zde poprvé zapustila své kořeny idea pan­germanismu a po válce právě zde znělo hlasitě a jasně volání po anšlu­su Rakouska a po Velkém Německu...

 

Němci ze Sudet se snažili od roku 1918 paralyzovat tlak Čechů. Německá DNSAP, která dělala záslužnou práci a připravovala cestu hnutí sudetských Němců za politické sjednocení, byla však vystavena brutálním potlačovacím metodám, jimiž se české úřady na podzim ro­ku 1933 snažily zlomit politickou vůli sudetských Němců...

 

Když mě během velkého pronásledování na podzim roku 1933 Vůdce DNSAP vyzval, abych převzal politické vedení sudetského ně­mectva, byl jsem postaven před velkou otázku: Má být národně soci­alistická strana vedena ilegálně, anebo má hnutí vést boj na přípravu k převedení do vlasti - do velkoněmecké říše - zcela legálně? Pro nás sudetské Němce zbyla pouze volba druhé cesty... Výsledek jejich bo­je tuto cestu stoprocentně a bezezbytku ospravedlnil. Abychom se vy­hnuli zásahům českých úřadů a rozpuštění, museli jsme zpočátku skrývat naši příslušnost k nacionálnímu socialismu. To byla nejtěžší psychická zatěžkávací zkouška, které jsem musel své následovníky vystavit.

 

Během několika let se sudetským Němcům podařilo ohrozit vnitř­ní stabilitu Československa tak zásadně a rozrušit jeho vnitřní pomě­ry tak dokonale, že bylo zralé pro likvidaci. To vše se mohlo stát jedině díky tomu, že všichni sudetští Němci se stali nacionálními so­cialisty.. .

Skutečnost, že německá otázka se stávala stále naléhavější, umož­nila přenést ji v jejím plném významu na forum mezinárodního ve­řejného míněnÍ...

Avšak bez ohledu na vše, co jsme my sudetští Němci dokázali svým vlastním úsilím, nebyli bychom nikdy mohli dosáhnout svého cíle bez pomoci Vůdce. Jeho idea nás inspirovala, jeho síla posilovala i nás, jeho Německo nám dávalo víru ve vítězstvÍ. Historie vynese jed­noho dne svůj soud: sudetští Němci vykonali věrně a dobrovolně svou povinnost.

Völkischer Beobachter, 5. března 1941, Der neue Tag, 6. března 1941 ***

Z projevu Reinharda Heydricha, zastupujícího říšského protektora

 

„Chtěl bych se ještě dotknout jedné věci, doufám, že to nebude pro vás nic nového, ale přece jen bych to chtěl načrtnout. Musí vám být jasné, že v německých dějinách byly Čechy a Morava srdcem říše, srdcem, jež bylo v příznivých dobách vždy pevností němectví, že v dobách kolonizace byly stráží proti východu, že koneckonců - jak to dokumentuje i vývoj na kulturním poli - bývaly v dobrých dobách vždy pevností, a jak to řekl Bismarck, "citadelou Evropy". To je odůvodněno i tím, že první říšská univerzita před Krakovem a před Vídní byla založena zde v Praze. Když se na to nyní podíváte pozorněji, bude vám bezesporu naprosto jasné, jakou osudovou dynamiku má tento prostor pro Německo a německé dějiny. V létech německých dějin, jež chceme nyní trochu probrat, přicházely rány dýkou ohrožující říši většinou z tohoto prostoru. Tedy právě v tom okamžiku, kdy říše vítězí, v tomto okamžiku je možné, aby se tady zasazovala rána dýkou dějinám a vývoji říše; ať to je třeba - ať už líčím kteroukoli etapu němectví - ať už to je třeba Marbod (Marobud) z Čech, který postupoval proti Arminovi z kmene Cherusků, ať to jsou slovanští věrozvěstové Cyril a Metoděj, kteří chtěli odtrhnout tento prostor pod pláštíkem náboženských církevních myšlenek východních církví a církevní cestou jej přivést k byzantské myšlence, ať již to byly vnější počátky třicetileté války s pražskou defenestrací nebo ať je to v současné době pokus ohrozit říši ilegálním hnutím odporu a vpadnout tak říši do zad v jejím rozhodném osudovém boji proti bolševismu…

 

K tomu však přistupuje ještě základní myšlenka: veškeré počínání německých lidí v tomto prostoru musí být v tomto okamžiku usměrňováno naprosto jednoznačně, totiž tak, že vzhledem k válce a z taktických důvodů nesmíme připustit, aby se Čech v jistých věcech rozzuřil a vybuchl, i když musíme být v tomto okamžiku z jistých taktických důvodů tvrdí, musíme přesto jednat tak, aby si Čech, nemá-li žádné jiné východisko, nemyslel, že teď právě musí vyvolat povstání. Základní linie však musí, ač nevyslovena, i při takovém jednání platit: tento prostor se jednou musí stát německým a Čech tady nemá už koneckonců co pohledávat. To jsou věci, které můj úkol zde rozdělují na dvě velké a jasné etapy a oblasti činnosti. Jedna je blízká - zaměřená na válku - druhou začíná dalekosáhlý konečný úkol. První, blízká, je diktována potřebami vedení války. Potřebuji v tomto prostoru klid, aby dělník, aby český dělník zde nasadil pro německé válečné úsilí plně svou pracovní sílu a abychom nezdržovali při zdejším obrovském válečném průmyslu přísun a další rozvoj zbrojního průmyslu. K tomu patří i to, že se přirozeně musí dát českým dělníkům tolik žrádla, mám-li to tak zřetelně říci, aby mohli splnit svou práci. Ale i to, abychom dávali pozor, aby Čech nevyužil podle svého zvyku tohoto nouzového stavu říše, aby si nevydobyl pro sebe soukromé a vlastní české výhody. Tento blízký úkol předpokládá, že Čechovi nejprve ukážeme, kdo je pánem v domě, aby věděl přesně, že zde diktuje německý zájem a že zde koneckonců má rozhodné slovo říše, říše zastoupená vedením na tomto území, tedy též vámi, pánové. Říše nenechá se sebou žertovat a je prostě pánem v domě, to znamená, že ani jediný Němec nic Čechovi neodpouští, asi tím způsobem, jako je tomu v říši se židovstvem, aby neexistoval jediný Němec, jenž by řekl, ale ten Čech je přece slušný…

 

Za druhé je třeba pro nejbližší dobu války jasně Čechům ukázat: ať nás miluješ nebo ne, ať pomýšlíš na samostatný stát později nebo ne, důležité je, že přinejmenším teď uznáváš, že by to bylo pro tebe v tomto okamžiku jen škodlivé, kdybys vyvolal povstání anebo kladl odpor. To je taktika a linie, kterou, myslím, musíme v tomto okamžiku sledovat. Ty lidi nezískáme, to nechceme, a ani by se nám to nepodařilo. Budeme jen prakticky všem vysvětlovat - propagandou a opatřením atd. - docela jasně, že pro Čecha je reálně nejpříznivější, když v tomto okamžiku hodně pracuje, i když si tajně myslí, půjde-li to s říší přece jen dolů, pak budu mít opět svou svobodu. To nám může být úplně jedno; hlavní věc je, že je klidný, neboť my potřebujeme klid a ticho pro konečné získání tohoto prostoru. Základní linie musí být jasná, avšak i taktika musí být jasná, každý Němec, který tuto základní linii nemá, a základní linie může být jen nacionálně socialistická, musí pryč. Kdo v taktickém jednání s Čechy opět ustupuje, toho zde nepotřebujeme, takoví Němci zde nemají co pohledávat.

 

Prosím vás zcela otevřeně, pokud se to týká vás či vašich spolupracovníků, řekněte mi zcela otevřeně: Tak, jak jsi to tu řekl, tak to nemohu dělat, prosím, nech mne odejít domů. Pánové, pustím bez reptání každého, aniž ztratí svou kvalifikaci, jenž je dost poctivý, aby to řekl. Ale velice tvrdě zasáhnu, jestliže během mé činnosti tyto myšlenky neuzná a nebude se jimi řídit. K tomu přistupuje i přísný dohled nad těmi říšskými Němci, kteří zde z důvodů osobní touhy po zisku při arizaci jen škodí vážnosti říše. To jsou ti, kteří udávají, že zde pracují v zájmu němectví, mají však na zřeteli ve skutečnosti pouze svůj měšec a svůj mamon.

 

Když se budeme na věci dívat takto, platí jako nejbližší úkol toto: základní linie je jasná, taktika je jasná, tedy všechna opatření závisejí jen na užitku pro vedení války říší, závisejí na tom, aby byla zachována základní linie, na tom, že to při taktice nepřeženeme a základní linii neuškodíme. Závisejí koneckonců na tom, abychom měli zcela jasně před očima, že vše, co se zde musí stát, je právě jen řešení pro nejbližší budoucnost, čímž nesmí utrpět konečné řešení.

A nyní, pánové, několik myšlenek o konečném řešení, musí s sebou přinést toto:

 

1. Tento prostor musí být jednou definitivně osídlen Němci. Tento prostor je srdcem říše a nemůže trpět, to ukazuje německý vývoj v historii, aby z tohoto prostoru přicházely znovu a znovu rány dýkou proti říši. Nechci však snad říci o konečném poněmčení tohoto prostoru: pokusíme se tedy teď podle staré metody poněmčit českou verbež, nýbrž říkám docela střízlivě: začíná to věcmi, s nimi můžeme už dnes maskovaně začít. Abychom získali přehled o tom, kdo z lidí v tomto prostoru je schopen poněmčení, musím provést soupis v rasově národnostním smyslu. To tedy znamená, že musím získat nejrůznějšími metodami, nejrůznějšími oklikami příležitost, abych jednou ohodnotil veškeré obyvatelstvo z hlediska rasového a národnostního. Ať už pomocí rentgenu, prohlídkami ve škole, nebo tím, že rasově přezkoušíme mládež při zdánlivém uložení pracovní služby. Musím mít celkový obraz národa a pak mohu říci, tak a tak vypadá obyvatelstvo. Jsou to takovíto lidé: jedni jsou dobré rasy a dobře smýšlející, to je pak jednoduché, ty můžeme poněmčit. Potom máme ostatní, co stojí na opačném pólu: jsou to lidé špatné rasy a špatně smýšlející. Ty musíme dostat ven. Na východě je hodně místa. Uprostřed zůstává střední vrstva, kterou musím přesně vyzkoušet. V této vrstvě jsou dobře smýšlející lidé špatné rasy a špatně smýšlející lidé dobré rasy. U těch dobře smýšlejících špatné rasy se to asi musí udělat tak, že je nasadíme do práce někde v říši jinde a budeme se starat o to, aby už neměli děti, protože je nechceme v tomto prostoru dále rozvíjet. Ale nesmíme je odradit. To vše je řečeno jen teoreticky. Pak zůstávají špatně smýšlející lidé dobré rasy. Ti jsou nejnebezpečnější, poněvadž je to rasově dobrá vůdcovská vrstva.

 

Musíme uvážit, co s nimi uděláme. U jedné části špatně smýšlejících lidí dobré rasy nezbude nic jiného, než se pokusit usídli je v říši, v čistě německém prostředí, poněmčit je a převychovat jejich smýšlení nebo, když to nepůjde, postavit je nakonec ke zdi; poněvadž vystěhovat je nemohu, neboť by tam na východě vytvořili vedoucí vrstvu, která by se postavila proti nám.

 

To jsou zcela jasné, zásadní myšlenky, které musí být vodítkem. Kdy se to stane, to je otázka, kterou musí rozhodnout vůdce. Ale plánovat a shromažďovat materiál, to jsou věci, s nimiž už můžeme začít. Musíme materiál přezkoušet, musíme využít možností, které tu jsou. Např. Pozemkový úřad, když ho nasadíme správně politicky opačným směrem, než to udělali kdysi Češi, může nám už dnes v jakési kostře dát nekonečně mnoho, takže věřím, že za krátkou dobu, kterou tu asi budu, mohu již položit v mnohém základ pro národností záležitosti. K tomu přistupuje ještě toto: musí nám být jasno, že tyto věci je možné uskutečnit v celém tomto plánovacím období, v této nejbližší době boje, jen jestliže budou také jednotně řízeny a plánovány. Je samozřejmě jasné, že např. různí krajští vedoucí, kteří nyní patří do čtyř žup, sami uvažují a plánují v rámci celkové linie, která prospívá též župě. Ale přece bych rád, abyste nejprve viděli jedno: primárním je ovládnutí a definitivní podmanění tohoto prostoru, na pozdější dělení - pánové a příslušníci strany - je času dost pak. Nejprve musí být tento prostor zvládnout, což nedokáži, nebude-li řízen z jednoho ústředí. Nemohu s Čechy zacházet podle čtyř různých dílčích metod. To je též smyslem kancléře strany, kterou zde zřídil styčný úřad kancléře strany pod vedením župního vedoucího dr. Juryho a pod praktickým pracovním vedením příslušníka strany Schulte-Schomburga. Určitě budu vycházet vstříc všem přáním a potřebám žup ve všech záležitostech. Pouze v jediném nenajdete u mne slyšení, a to tam, kde to bude narušovat to primární, totiž nutnost podmanění a koneckonců upevnění tohoto prostoru. Avšak předpokládám, že jste nacisté, a nacista konečně ví, že celkový zájem říše je primární a že teprve pak přicházejí zájmy vlastní.

 

Sídlo říšského protektora, Černínský palác, Praha, 2. října 1941

© Václav Král: Chtěli nás vyhubit, Praha 1961, str. 125 až 137

a také© Zdeněk Veselý: Dějiny českého státu v dokumentech, Victoria Publishing a.s., 1994, ISBN 80-85605-95-3, str. 367 až 373

HTML design © Radek Klempera 1999, přišlo e-mailem

 

Stojíme za dekrety prezidenta republiky

I.

Mnichovská dohoda, vznik slovenského státu a násilné protiprávní vytvoření „Protektorátu Čechy a Morava“ vedly k dočasnému faktickému zániku Československé republiky. Protektorátní orgány pracovaly v souladu s pokyny německé okupační moci ve prospěch zájmů a cílů „Velkoněmecké říše“. Právní normy z té doby, vládní nařízení a vyhlášky, vycházely v německo-české „Sbírce zákonů a nařízení Protektorátu Čechy a Morava.“

Český a slovenský lid ve své většině však neopustil ideu svrchované Československé republiky. Bojoval za ni. Okupaci ČSR neuznala ani velká většina demokratických států. Proto faktický zánik ČSR nemohl být dovršen i zánikem de iure.

Již v roce 1940 vznikl Československý národní výbor jako představitel protiněmeckého československého odboje. 9. července 1940 byly v Anglii položeny základy k prozatímnímu státnímu zřízení ČSR, složenému z prezidenta republiky a vlády. 21. 7. vydal prezident republiky ústavní dekret č. 1/1940 Úředního věstníku československého, jímž zřídil Státní radu „jako poradní sbor prezidenta republiky a jako pomocný orgán v rámci prozatímního státního zřízení Československé republiky“. Týž den uznala anglická vláda prozatímní československou vládu utvořenou Československým národním výborem. Vzniklá soustava ústředních odbojových orgánů a následná jejich činnost byly nejen jedním z výrazů teorie právní kontinuity Československé republiky, nýbrž i jejím prvním základním potvrzením. Dekrety prezidenta republiky byly tak od počátku jedním z důležitých projevů skutečnosti, že Československá republika právně existuje i nadále.

Ústavním dekretem č. 2/1940 Úředního věstníku československého z 15. 10. 1940 upravil prezident republiky výkon zákonodárné moci. Napříště „...předpisy, jimiž se mění, ruší nebo vydávají zákony, budou vydávány po dobu platnosti zatímního zřízení v nezbytných případech prezidentem republiky k návrhu vlády ve formě dekretů, které spolupodepíše předseda vlády, resp. členové vlády pověření jejich výkony“. Zákonodárná moc měla být tedy, a to až do doby vytvoření prozatímního zákonodárného sboru ČSR, vykonávána prezidentem republiky ve spolupráci s dalšími subjekty.

 

Dne 11. prosince 1940 prezident Československé republiky na zasedání Státní rady prohlásil: „...celé naše odbojové hnutí, od chvíle, kdy dosáhlo mezinárodního uznání a utvořilo vládu, existuje znovu právně a politicky jako pokračování První republiky, jako Československý stát a podle toho postupuje... .“

 

II.

Rozhodující úlohu v dekretální normotvorbě hrála naše londýnská vláda v čele s dr. J. Šrámkem, která dekrety projednávala, usnášela se o nich a předkládala prezidentu dr. E. Benešovi k vyhlášení. Prezident své eventuální připomínky dával vládě písemně na vědomí. I v takových případech však postupoval v souladu s rozhodnutím vlády. Právní stránku normotvorby od 4. 2. 1942 ovlivňovala Právní rada, jejímž předsedou byl prof. JUDr. A. Procházka, známý lidovecký politik. Na činnosti rady se významně podílel německý sociálnědemokratický emigrant, JUDr. E. Schwelbe. Počínaje dnem 27. 10. téhož roku prezident republiky vydával dekrety až po slyšení Státní rady. Pokud dekrety měly platit i na Slovensku, byly od dubna 1945 vydávány až po dohodě se Slovenskou národní radou. Po 4. 4. 1945 se těžiště dekretální normotvorby přesunulo na první československou vládu vytvořenou na osvobozeném československém území, která byla složena z nejvyšších představitelů všech českých a slovenských politických stran, jež se podílely na národněosvobozeneckém boji. Tato široká reprezentace čs. politického života se stala skutečným zákonodárcem. Vypracovala desítky významných dekretů. Z uvedeného vyplývá, že dekrety prezidenta republiky byly dílem celé řady subjektů, které v době po osvobození naší republiky reprezentovaly již téměř všechny Čechy a Slováky. Proto ani nemohou být pouze nějakými „Benešovými dekrety“.

 

III.

Dekrety prezidenta republiky prošly ratihabičním procesem. Staly se z nich ústavní zákony a zákony a staly se nedílnou součástí našeho právního řádu

Ratihabice dekretů prezidenta republiky

"Ústavní dekret č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku, ustanovil v čl. 5, že dekrety „podléhají ... dodatečnému schválení příslušnými ústavními činiteli (ratihabici)“ a „pozbývají další platnost šest měsíců po dni, kdy se sejde Národní shromáždění... .“

Ústavním dekretem č. 47/1945 Sb. byla zákonodárná moc svěřena Prozatímnímu národnímu shromáždění. PNS se sešlo na svém prvním zasedání dne 28. října 1945. Tímto dnem skončila etapa dekretálního zákonodárství. V průběhu několika měsíců PNS, kromě dalšího, projednalo a schválilo všechny dekrety. Výsledkem ratihabičního procesu byl ústavní zákon č. 57/1946 Sb. z 28. března 1946, který v čl. I odst. 2 výslovně stanovil: „Veškeré dekrety prezidenta republiky jest považovat od jejich počátku za zákon, ústavní dekrety buďtež považovány za zákon ústavní.“

Tak se veškeré dekrety prezidenta republiky, stejně jako ústavní či jiné předcházející nebo následné zákony, staly nedílnou součásti československého a poté i českého právního řádu. Je skutečnosti, že většina dekretů prezidenta republiky měla časově omezený význam. Účinky jejich aplikace v minulosti však přetrvávají. Povinnosti a práva z nich vyplývající nemohou být zpětně nijak dotčeny.

 

IV.

Co by pro nás znamenalo odsoudit nebo odmítnout dekrety prezidenta republiky?

Postavili bychom se tak na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu a uznali, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný

Ve hře o dekrety však nejde pouze o majetek. Prof. dr. V. Pavlíček výslovně uvádí: „Dekrety prezidenta republiky... vyjadřují diskontinuitu s nacistickým a od něho odvozeným protektorátním právním řádem prosazeným ve válce na našem území. Vyjadřují právo národa na odpor proti agresorovi. Upravovaly ve válce způsob obrany proti Německu a jeho spojencům, po válce postavily základy obnovy demokratického státu.... Německý právní řád naopak vychází z kontinuity s právním řádem a státností Německé říše jako celku.... Odsoudit nebo odmítnout dekrety by znamenalo postavit se na stanovisko legality a legitimity nacistického a protektorátního řádu, který byl dekrety prohlášen za nicotný a uznat, že odpor proti Německu byl nelegální a trestný. Něco takového by bylo v demokratické Evropě nemyslitelné...“ (Sborník Česko-německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 27).

Představitelé landsmanšaftů Němců odsunutých z Československa již dlouhodobě všemožně usilují o zrušení dekretů prezidenta republiky. Tento jejich požadavek je, jak v roce 1998 řekl prof. JUDr. V. Pavlíček „…součástí komplexního plánu obsaženého v jedné expertize, kterou měla německá vláda v roce 1991 k dispozici při jednání o československo-německé smlouvě a má sloužit k znovuzískání majetku Němců. Řada kroků německé strany postupuje podle tehdy zpracovaného scénáře“. (Sborník Česko-německé vztahy: Česká stanoviska, vydal Kruh občanů ČR vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, Praha 1998. str. 28).

 

V.

Bitva o dekrety prezidenta republiky nás čeká. Všichni dobře víme, jaké kroky Lichteštejnové v současnosti dělají, aby námi konfiskované majetky získali zpět. Dnes již dobře ví, že potřebují „spolupracovníky“ z řad našich ústavních činitelů, aby byli úspěšní. Zatím v tomto směru se zčásti, kromě dalších, angažoval i prezident Petr Pavel. Naše vláda, která je nejen asociální, ale také nehledí ani řádně na české zájmy, je proto plně podporovaná, jak říkají průzkumy preferencí, jen několika procenty občany.

Co se děje za politickou oponou? Probíhají utajeně další jednání nejen o dekretech prezidenta republiky, ale i o dalších zásadních otázkách, které se silně dotýkají života každého z nás? Zřejmě ano. Úspěšně čelit můžeme atakům vlády jen tehdy, když protivládní opozice se sjednotí. Kolik času na to ještě máme? Budeme umět jej využít? Dr. O. Tuleškov

Atentát na Hendricha

Jiří Pondělíček

 

Ten příběh je známý na celém světě. Nenapsal ho žádný romanopisec ani dramatik. Ten příběh napsaly dějiny a prožít ho museli skuteční lidé. Žádní herci, žádné fiktivní postavy. Živí lidé, jejichž život byl právě tak opravdový, jak opravdová byla jejich odvaha, jejich statečnost, jejich strach, jejich bolest a také jejich smrt. Příběh těch, kteří odstranili z povrchu země netvora, který se jmenoval Reinhard Heydrich. Třetí muž hitlerovské Říše.

Heydrichův příchod do Prahy na podzim 1941 přinesl změnu. K horšímu. Tento muž si byl dobře vědom toho, jakou cenu má české území, jeho průmysl a kvalifikovaná pracovní síla. Také si ale byl vědom nepřátelského postoje okupovaného národa a přítomnost silných odbojových organizací. PVVZ, ON, ÚVOD. To byly ty nejvýznamnější, nikoli jediné. Z toho vycházela jeho koncepce. Plán na definitivní poněmčení českého prostoru a likvidace Čechů jako národa a co nejvíce vytěžit z hospodářského potenciálu Českých zemí pro potřeby Třetí říše a jejího válečného úsilí. Především ale potřeboval zlomit aktivitu národního odboje. Perzekuce přitvrdila. Počty popravených narůstaly. Tyran vstoupil na scénu.

V průběhu roku 1941 se nad protektorátem snášejí padáky. Českoslovenští vojáci z Anglie i ze Sovětského svazu za nocí přistávají v české krajině k plnění bojových úkolů. Na konci tohoto roku seskakují paravýsadky Silver A, Silver B a Antropoid. Úkoly mají převážně spojovací a zpravodajské. Dva muži paravýsadku Antropoid mají jiný úkol. Odstranit tyrana. Jmenují se Jozef Gabčík a Jan Kubiš. Čech a Slovák jdou společně do boje za obnovení jejich republiky. Československé republiky.

 

Na scénu vstupují hrdinové.

Nic nenechali náhodě, svou akci pečlivě plánovali a připravovali. Pomáhali jim vlastenci – odbojáři a nebylo jich málo. Péče o parašutisty žijící v ilegalitě a pomoc při jejich úkolech byla náročná a vyžadovala dobře fungující organizaci. Sokolská organizace Jindra takovou organizací byla. Pak přišel den 27. květen roku 1942. Není třeba podrobně popisovat průběh akce. Ten je dostatečně znám. Když selhala Gabčíkova zbraň, hodil Jan Kubiš připravenou bombu. Ta neselhala. Tyran byl smrtelně raněn a po několika dnech zranění podlehl.

 

Hrdinové provedli svůj velký čin.

Heydrichova smrt byla pro Třetí říši ztrátou mimořádně citelnou. Ne ale smrtelnou. Pomsta byla strašná. Gestapo rozjelo obrovskou pátrací akci, byla vypsána odměna na dopadení pachatelů atentátu. Nic. Udání, která přicházela na gestapo byla bezcenná a pocházela nejspíše z pomatených hlav psychopatických jedinců či primitivů vyřizujících si své vlastní účty. Počet poprav ale narůstal a zlověstné vyhlášky se jmény popravených děsily svým krvavým písmem. Za schvalování atentátu, za poslech zahraničního rozhlasu, za přechovávání nepřátel Říše, za porušení ohlašovací povinnosti. Za to vše byla smrt. Bestiím to stále bylo málo. Pak přišly Lidice. Na základě udání zbabělého kolaboranta, slídícího v poště svých zaměstnanců, dostalo gestapo do rukou celkem nevinný dopis, který umožňoval vykonstruovat nesmyslné obvinění. Obyvatelé Lidic podporují pachatele atentátu!

Komanda nastoupila, tragédie Lidic mohla začít. Muži byli zastřeleni, ženy odvlečeny do koncentračního tábora, děti odtrženy od rodin a některé vybrané jsou dány na „ náležitou převýchovu“, ostatní děti jsou zavražděny. Obec vypálena, srovnána se zemí a vymazána z mapy. nedlouho poté postihl stejný osud i osadu Ležáky na Vysočině. Tyto tragédie otřásly světem a vyvolaly mohutnou vlnu solidarity s okupovanou zemí. Lidice budou žít! Křičelo heslo, které obletělo svět. Řada obcí ve vzdálených zemích se přejmenovala a přijala nové jméno – Lidice. Nepřítel, mstící se za tyranovu smrt naplno ukázal svou nenávistnou a krutou tvář.

 

Příběh se chýlí ke konci. Oba hrdinové, společně s pěti dalšími parašutisty se ukrývají v kryptě pravoslavného kostela sv. Cyrila a Metoděje v Resslově ulici v Praze. Netuší, že zradou jednoho z nich, dojde k prozrazení jejich úkrytu. Pak přišel 18. červen onoho roku 1942. Přesila obkličuje kostel a chystá se k útoku. Sedm statečných uvnitř se připravuje k obraně. Jejich jména jsou : Jozef Gabčík, Jan Kubiš, Adolf Opálka, Jan Hrubý, Josef Bublík, Jaroslav Švarc, Josef Valčík. Tuší , že je to jejich poslední boj. Nedají se ale lacino. Následovaly dlouhé hodiny nerovného boje. Proti přesile v počtu lidí a ve výzbroji. Sedm československých vojáků s několika granáty a pistolemi proti přesile s automatickými zbraněmi, kulomety a technikou. Nepřítel dobývá prostor kostela. Poslední obránci se stahují do krypty. Nevzdávají se ani tehdy, když podzemí chrámu zaplavuje voda z hasičských stříkaček. Až zbývá ten poslední náboj. Nikoho z nich nedostalo gestapo do rukou živého.

 

Hrdinská smrt sedmi bojovníků dovršila drama

Smrtí hrdinů příběh nekončí. Atentát, krvavá odveta i hrdinská smrt sedmi statečných znamenaly dějinný předěl. Odbojové hnutí se dostalo, přes těžké ztráty které utrpělo, na kvalitativně vyšší úroveň. Stále více začaly převažovat ozbrojené formy odporu a to zejména formováním partyzánských skupin. V Beskydech, v Brdech a na Českomoravské vysočině začínají vznikat první ozbrojené skupiny budované dílem radikální mládeží, ale i československými důstojníky, kteří pochopili význam aktivního odporu. Plk. Josef Svatoň, Gen. Vojtěch Luža, kap. Karel Veselý – Štajner….. To jsou jen ti nejznámější z nich. V těchto skupinách našli útočiště lidé, žijící v ilegalitě, uprchlíci z totálního nasazení, uprchlíci z táborů pro válečné zajatce. Z nich převažovali sovětští občané. To vše znamenal atentát na Heydricha pro náš odboj ve skutečnosti. Stalo se tak navzdory pomluvám, spekulacím a ideologickým manipulacím minulým i současným.

Jiří Pondělíček, předseda KrO Praha, Národní socialisté

 

Lidice a Ležáky nás stále varují

 

Lidice byly do 10. června 1942 neznámá obec na Kladensku. Také malá osada Ležáky, tvořená osmi domky chudých kameníků, seskupenými kolem mlýna na říčce Ležák byla do 24. června 1942 známá jen málo lidem z blízkého okolí na Chrudimsku.

Obě odlišná místa, Lidice a Ležáky, každé z jiného koutu Čech, i jejich obyvatelé prošli v krátkém časovém odstupu čtrnácti dnů stejnou, velice krutou životní zkouškou plnou hrůzy. Pro převážnou většinu bylo utrpení zakončené násilnou smrtí. Stali se obětmi pomsty německých okupantů po uskutečněném atentátu na Heydricha, jednoho z nejaktivnějších nacistů, pověřeným Adolfem Hitlerem k ovládnutí českého národa a pánem nad životem i smrtí v okupanty zřízeném Protektorátu Čechy a Morava.

O tragédii v roce 1942, o neštěstí obyvatel Lidic a Ležáků vyvražděných fanatickými nacisty, o smutných osudech žen i dětí, o všech, kteří se stali kořistí a objektem pomstychtivých nacistů, o tom všem snad již bylo sděleno všechno...

Oba příběhy již byly dokumentovány snad do posledního detailu. Přesto nejsme a nikdy nebudeme schopni si plně uvědomit, co hrůzy, strachu, utrpení, bolesti a strádání museli prožívat muži, ženy a děti po zatčení a v posledních minutách před násilnou smrtí.

Každým rokem ve výročí vyhlazení Lidic a Ležáků, si na těchto pietních místech tisíce poutníků připomínají oběti nacistické zvůle. Letos již od tragických událostí uplynulo 75 roků.

Na lidické pláni u společného hrobu 175 mužů, u bronzového sousoší 82 dětí nemilosrdně nacisty usmrcených výfukovým plynem, při zhlédnutí audiovizuálních záznamů v expoziční síni muzea nebo jen při rozjímání v Růžovém sadu míru a přátelství, si s hlubokou úctou uvědomují, co se stalo...

Osudné ráno v Lidicích dne 10. června 1942 postavili nacisté ke stěně Horákova statku 173 mužů před popravčí četu a bez soudu jim vzali život.

Stejně hrůzný průběh se opakoval po čtrnácti dnech 24. června 1942 odpoledne v Ležákách. Po obklíčení osady a pod velením gestapa byli všichni obyvatelé shromážděni a dopraveni do pardubického zámečku. Ještě ten samý den, pozdě večer, bylo zde 33 dospělých mužů i žen zastřeleno. Jedenáct dětí bylo odesláno do sběrného tábora a po krátké době, stejně jako lidické děti nemilosrdně zavražděny výfukovým plynem ve speciálně upravené korbě automobilu. Jen dvě děvčátka, sestry Maruška a Jarmilka Stulíkový měly štěstí.

Byly vybrány na převýchovu do Německa a po válce se vrátily živé. Svůj domek sice nenašly, ale v nedaleké vesničce Včelákov měly dědečka, který přežil věznění v koncentračním Táboře Buchenwald. U něho dostaly laskavou výchovu v novém domovu.

Po válce nebyly Ležáky obnoveny, ale na jejich místě vzniklo pietní místo, které tvoří vyznačené půdorysy původních budov a památník Kniha obětí.

S mnohými delegacemi, které v Lidicích a v Ležákách letos položily věnec, bylo zde také Vlastenecké sdružení antifašistů (VSA) z Prostějova a Olomouce spolu s prostějovskými středoškoláky. Pozvání ke spoluúčasti opět přijali studenti Gymnázia Jiřího Wolkera a Cyrilometodějského gymnázia.

Právě na pietních místech, u památníků a nad společnými hroby umučených a vyvražděných je možné názorně předat mladé generaci pravdivé svědectví a především poučení o průběhu jisté, temné etapy evropských i našich národních dějin. Není možné zapomenout na vzkaz ležáckých občanů vytesaný do žulového památníku: »VY ŽIVÍ! VZPOMEŇTE NA TOMTO MÍSTĚ OBĚTI Z LEŽÁKŮ, KTERÉ SVÝM UTRPENÍM A SMRTI VYKOUPILY VAŠI SVOBODU A NOVÝ LEPŠI ŽIVOT VÁS VŠECH. BRAŇTE SVĚTOVÝ MÍR.«

Zásluhou početné skupiny studentů se ostatní spolužáci dozvědí pravdu o původních plánech fašistického Německa. O připravované germanizaci Evropy po likvidaci slovanských národů, o postupné proměně Slovanů v otroky sloužící »nadlidem čisté, nadřazené rasy«.

Význam zachování památky a úcty k obětem nacistického běsnění ve svém projevu nad společným hrobem lidických mužů zdůraznil jasně a přesně celorepublikový předseda Českého svazu bojovníků za svobodu ing. Jaroslav Vodička, když mimo jiné řekl: »...systematická likvidace českého národa byla pozastavena útokem na Heydrícha, jenž je dodnes považován za jeden z nejvýznamnějších činů odboje proti fašismu v rámci 2. světové války. Ano, za tímto zásadním politicko-vojenským rozhodnutím, a jak těžké muselo být pro ty odpovědné, následovaly Lidice, Ležáky, popraviště, koncentráky - ale co by se stalo, kdyby k atentátu nedošlo?...

... obětí z řad českého národa by přibývalo a jeho osud by nebyl nijak méně tragický. Nacistické zlo bylo potřeba porazit, a Lidice v tom boji pomohly. Strašlivě zaplatily, ale pomohly. Proto je třeba nezapomínat, proto je třeba dbát, aby toto místo - Lidice - bylo pietním místem nejen Evropy, ale i celého světa. Připomínáme si i mnohá další pietní místa, čas konce 2. světové války.«

V projevu zazněla i aktuální, konkrétní myšlenka o chybách některých pedagogů, kteří považují za zbytečné vedení svých žáků k vlastenectví a nepotřebné učit o hrdinství předků jako poučení z minulosti. Bohužel.

»...vše se ale stává jakousi oficialitou, bez většího zájmu těch, kterým jednou tuto zem, naši Evropu, předáme. Dětem a vnukům...

...skláníme se před památkou obětí lidické tragédie s jedním slovem - prostým a obyčejným - nezapomeneme!

Naše generace určitě ne. A pokud nám budou síly stačit, mír uhlídáme! Je to ostatně základní povinností nejen nás občanů, ale i politické reprezentace, kterou si jako občané České republiky volíme, a na podzim tohoto roku do Poslanecké sněmovny znovu volit budeme. A jako voliči se samozřejmě budeme svých politiků ptát...«

Jistě, a je nás ještě stále mnoho, kteří si dobře pamatují. Zeptáme se těch, kteří nám budou opět slibovat, co pro nás občany udělají: Opravdu chcete, abychom zapomněli na minulost, na hromadné zločiny nacistů, abychom přeslechli vaše trapně opakované omluvy předkládané německým představitelům? Jaký počet vašich voličů vás pověřil se jménem celého českého národa omlouvat Němcům? Plníte sliby dávané na srazech svým »milým krajanům«. Mnozí z nich jsou potomky nacistů v bývalém československém pohraničí, kteří se zasloužili, jako pátá kolona, na rozbití republiky a na přípravách »Mnichova«. Myslíte si, že jejich mentalita se změnila a způsob myšlení je odlišný od jejich otců a dědů, kteří spolu s Hitlerem snili o Velkogermánské říši? Naše národní negativní zkušenosti se západními sousedy z minulé doby jsou stálou výstrahou. I když vaše nabádání zapomenout na minulost a hledět do budoucnosti zní lákavě a navíc pod pláštíkem křesťanství, které jste zabudovali do názvu politické strany, lidé vám neuvěří a vašim milým krajanům už vůbec ne.

Josef Liška, VSA Moravy a Slezska, předseda, Haló noviny, 26.6.2017, str. 12

 

Jak vyloučil Hácha prezidenta Beneše z českého národa

 

„Není Čechem, kdo jde s Anglií a se sovětským Ruskem, není Čechem, kdo do našich krajů vnáší rozklad, zradu a zločin. Pro tyto lidi nemějte slitování. Jde o zločinné žháře, kteří nás chtějí připravit o rodnou střechu nad hlavou, o náš drahý český domov. Tyto zrádce, na prvém místě pana Beneše, jsme navždy vyloučili z národa,“ řekl Emil Hácha svému národu 19. června 1942. Dva týdny po smrti říšského protektora Reinharda Heydricha. (https://g.cz/emil-hacha-byl-tragicka-hradni-postava-ktera-dala-zivot-za-ceskoslovensko/

 

Týž den byl popraven Alois Josef Eliáš (*29. září 1890 Královské Vinohrady – +19. června 1942 Praha – Kobyliská střelnice), český generál, politik, účastník domácího odboje za druhé světové války a předseda protektorátní vlády mezi léty 1939 a 1941. Za svou odbojovou činnost byl nacisty jako jediný premiér okupovaného státu popraven.

 

Zatímco 19.června 1942 generál Eliáš, dřívější předseda protektorátní vlády, byl popraven na Kobyliské střelnici, mluvil Hácha, „státní prezident“, týž den, kdy sdělil „svému národu“, že prezidenta Beneše navždy vyloučil z národa.

Je třeba na vysvětlenou dodat, že nejen generál Eliáš byl v kontaktu s Benešem a čs. londýnskou vládou, ale také i Hácha. Tomu pan prezident Beneš gratuloval po jeho zvolení do funkce prezidenta Česko-slovenské republiky a Hácha mu poděkoval. Dobré, ale stále komplikovanější vztahy s Háchou trvaly až do počátku teroru, který spustil R. Heydrich po svém nástupu do funkce úřadujícího říšského protektora. Tehdy Háchu čs. zahraniční odboj, především sám prezident E. Beneš, naléhavě upozorňovali, aby se distancoval od krveprolévání, jež prováděl Heydrich za vydatné spolupráce K.H. Franka, dřívějšího poslance čs. parlamentu a současného blízkého spolupracovníka „zastupujícího reichsprotektora“. Jak na to odpověděl E. Hácha? Svým projevem k národu z 19. června 1942. Od té doby byl Hácha považován nejen odbojem, ale i českým lidem stále více za zrádce národa. Ve spolupráci s Němci Hácha pokračoval až do konce války.

 

Generál Eliáš je považován za čs. odbojového hrdinu. Delší dobu vykonával funkci předsedy protektorátní vlády v souladu s českými zájmy a ve spolupráci s čs. odbojem, zatímco Hácha skončil jako zrádce svého národa.

 

Nové dobové pohledy na něj, které z něj dělají téměř českého mučedníka, neodpovídají realitě a je třeba je odmítnout. Sám Hácha se prezentoval jako člověk, který s představiteli čs. státní moci se stýkal jen úředně. Bylo to pochopitelné. Hácha byl výrazně konzervativním katolíkem, autoritářem, který si držel odstup od. čs. demokratických představitelů.

Dr. O. Tuleškov

 

Jeden všední den protektorátní doby stanného práva v r.1942

 

Praha, 25. června 1942. (ČTK.) Rozsudkem stanného soudu v Praze ze dne 25. června 1942 byli odsouzeni k smrti zastřelením:

1. Rosický Jaroslav, majitel obchodu, narozený 18. září 1884, bytem v Praze,

2. Rosický Evžen, redaktor, narozený 15. října 1914, bytem v Praze,

3. Dlask František, majitel obchodu, narozený 17. listopadu 1889, bytem v Praze,

4. Kanta František, řezník, narozený 8. prosince 1905, bytem v Mislejovicích,

5. Cínek Karel, student, narozený 20. listopadu 1921, bytem v Zářečí, okres Strakonice,

6. Škoda Otto, narozený 28. srpna 1908, bytem v Horažďovicích, okres Strakonice, 7. Hloušek František, úředník, narozený 9. dubna 1897, bytem v Hradci Králové,

8. Kálal JUDr Jaromír, advokát, narozený 21. března 1902, bytem v Hradci Králové,

9. Groh Bedřich, narozený 10. února 1908, bytem ve Dvoře Králové n. L.,

10. Libřický František, úředník, narozený 17. ledna 1882, bytem v Jaroměři,

11. Moravec Václav, narozený 20. května 1901, bytem v Polepech, okres Kolín,

12. Kocourek Václav, naraz. 7. ledna 1910, bytem v Oskořínku, okres Nymburk,

13. Sedláček JUDr. Tomáš, advokát, narozený 19. prosince 1887, bytem v Nymburku,

14. Horník Rudolf, narozený 19. dubna 1910, bytem v Chomuticích, okres Nový Bydžov,

15. Schart Adolf, starosta, narozený 2. července 1889, bytem v Dobříši,

16. Schartová Otilie, narozená 22. ledna 1899, bytem v Dobříši,

17. Schartová Dagmar, narozená 29. ledna 1920, bytem v Dobříši,

18. Fejfar Josef, narozený 15. listopadu 1896, bytem v Jezbinách, okres Dvůr Králové nad Labem.

Osoby, uvedené pod č. 1 až 13, schvalovaly atentát a vyzývaly k podpoře pachatelů atentátu. Osoby, uvedené pod č. 14 až 17, byly odsouzeny pro neoprávněné držení zbraně. Odsouzený, uvedený pod č. 18, udržoval styky s osobami, jež mají účast na činech Říši nepřátelských.

Dále byli rozsudkem stanného soudu v Brně ze dne 25. června 1942 odsouzeni k smrti zastřelením:

1. Bartl Ferdinand, narozený 10. května 1872, bytem v Přerově,

2. Adamski Josef, narozený 13. listopadu 1912, bytem v Moravské Ostravě,

3. Procházka Klement, puškař, narozený 22. listopadu 1902, bytem v Dalešicích, okres Moravské Budějovice,

4. Kotrnožka Karel, majitel kavárny, narozený 22. ledna 1890, bytem v Jihlavě,

5. Zahradníček Antonín, narozený 6. června 1917, bytem v Poličné, okres Valašské Meziříčí,

6. Hojac Ladislav, narozený 4. srpna 1915, bytem v Lovčicích, okres Kyjov,

7. Frýdek Jaroslav, narozený 7. března 1915, bytem v Uherském Brodě,

8. Kazda František, lesník, narozený 9. února 1898, bytem ve Frýdku,

9. Lacinová Eva, narozená 16. května 1924, bytem v Přerově.

 

Osoby, uvedené pod č. 1 a 2, schvalovaly atentát a vyzývaly k podpoře pachatelů. Osoby, uvedené pod č. 3 a 4, byly odsouzeny pro neoprávněné držení zbraní. Odsouzení, uvedení pod č. 5 až 9, udržovali styky s osobami, jež měly podíl na činech Říši nepřátelských.

Rozsudky byly vykonány 25. června 1942. Jmění odsouzených bylo zabaveno.

Připravil J. Kovář

 

Jak na Pankráci za protektorátu umírali čeští vlastenci

 

„Jarenečkovi ať k svátečku milosrdný Bůh udělí zdraví a spokojenost. Na Emouška bych byl zapomněl; totéž přeju jemu k svátku. Pozdrav všem příbuzným a známým. Sbohem, moji nejdražší.

Poslední políbení Tobě, Vlastičko, Jarenkovi i všem.

Váš Jára."

 

Na všechny pamatuje a všechny utěšuje, on, který za chvíli vydechne naposled a který cítí, že "i ten nejskromnější život ve zbožnosti a lásce je krásný." A přece ani jediného slova nářku! V poslední chvíli života stará se o rodinu, nezapomíná ani na svátky a narozeniny drahých. Všem přeje dobré a sobě už jen tu milosrdnou smrt. S láskou myslí na vlast, pro kterou umírá. Snad právě proto umírá tak statečně.

 

Krásný, silný, ušlechtilý! Tisíce a tisíce takových nám zabili.

 

Pak byli vysvlečeni, mužům byly ponechány jen spodky, ženám košile a odváděli je do místnosti, které se dostalo názvu "sekyrárna". Je to veliký sál, do kterého se vchází dvojitými dveřmi. Je rozdělen na tři části.

 

Prvá část je upravena jako soudní síň. Je ohraničena tmavě fialovým, průsvitným závěsem. Na pravé straně od vchodu jest nízké podium a na něm tři stolky, pro státního zástupce, zapisovatele a obhájce, který se ovšem o obhajobu ani nepokusil. Laciná, ubohá teatrálnost této svatyně zločinu působí odporným dojmem.

 

Zde ubožákovi přečetli rozsudek, pak se rozhrnula část závěsu a oběť byla uchopena katy. Byl-li odsouzený žid, byl oběšen. K tomu účelu jest u stropu železná traversa a na ní na pohyblivých kladkách osm háků na upevnění oprátky. Hned u vchodu je stupínek, na který musel odsouzenec vystoupit. Pak mu byla hozena na krk oprátka, byl sražen se stupínku a pomocí pohyblivých kladek prostě odsunut stranou. Ihned mohl přijíti na řadu další. Popravovalo se tu jako na běžícím pásu. Ostatní odsouzenci mohli popravám přihlížet.

 

Jiní musili projít tímto hrůzným oddělením do dalšího, kde byla gilotina. Již zde není. Němci ji těsně před revolucí odvezli a vhodili do Vltavy. Báli se jí, aby snad nevztáhla ruce také po nich. Byla však již nalezena a z řeky vyzdvižena. Stěny jsou obloženy bílými kachlíky. Podlaha je z granolitové masy a svažuje se k místu, kde je mřížka odpadního potrubí. V těch místech byl popravčí stroj. Oběť byla položena na prkno, hlava byla upevněna svěrákem, potom sjela šikmo seříznutá, ostrou giletou opatřená sekyra, která vážila asi 75 kg. Hlava ubožákova spadla do koše nad mřížkou odpadního potrubí, jímž proteklo tolik, tolik drahé české krve.

Z knihy Šest let okupace Prahy

 

Odpor českého obyvatelstva proti Němcům - odboj Londýnu

 

Ze zpráv zasílaných československé vládě v Londýně odbojovými organizacemi doma. Z výpovědí tří Čechů, kterým se podařilo uprchnout v roce 1943

a 1944 do Švédska.

 

Záznamy z 24. srpna 1944:

"Nálada lidu v roce 1942 silně protiněmecká. Všichni jsou pře­svědčeni o prohře Německa a čekají na okamžik, kdy jim bude dopřá­no bojovat se zbraní v ruce proti Německu. Národ doma věří, že dostane z Anglie nebo Ruska zbraně, aby se mohl bít... Sudeťáci jsou drzí a stále udávají naše lidi..."

 

"Nálada protiněmecká, lid se připravuje na boj s Němci, věří, že

mu budou shozeny zbraně a že bude moci bojovat..." "Nálada lidu ve vlasti všeobecně silně protiněmecká, očekáván je konec války a konečné zúčtování. Sudeťáci jsou stále sprostí a nebez­peční. Není možné soužití a proto musí ven."*

 

Zprávy o situaci z října a listopadu 1943:

"Stanovisko k Němcům, kteří žijí v Československu, je u všech našich lidí zcela jednoznačné: Pryč s nimi! Zkušenost se sudetským obyvatelstvem zůstane poučením pro všechny budoucí generace a náš lid pokládá za jediné správné řešení vystěhování všech Němců z na­šeho území."**

 

Zpráva z dubna 1944:

"Ani jeden náš Němec tam nesmí zůstat. Ne, ani socialisté.

Nechceme, aby se opakoval Mnichov. Musíme mít jistotu, že aspoň naše děti budou mít jednou od Němců pokoj. Vy tady si neumíte před­stavit, co nám dělají, jak nás ponižují. Frank musí viset. Nevíte, jací jsou to fanatici, zvláště jejich ženy a děti."***

 

Zpráva z 25. července 1944:

"Všechny složky obyvatelstva jsou plny upřímné nenávisti k na­cistům a za radikální řešení v národnostní otázce vůbec. Není divu... Češi jsou svědky prolínání německého živlu všemi obory českého ži­vota. Je přirozené, že jejich reakce je v tomto směru jednoznačná: Ani jeden Němec nesmí zůstat po válce v českých zemích.

Takto mluví jak zprávy jednotlivých rezistenčních skupin, tak čeští průmyslníci, zajíždějící do neutrální ciziny, tak konečně Češi v ně­mecké armádě, zajatí a pak vypovídající spojeneckým orgánům.

Ve zprávách dvou rezistenčních skupin je vyjádřeno zklamání, když prezident Beneš mluvilo možnosti pobytu loajálních německých obča­nů: Naše zkušenosti nesnesou polovičatého řešenÍ. Je nutný transfer. Loajální Němce si lid dovede představit jako hosty, nikoli jako kom­paktní národní skupinu v zemi...

Nenávist proti Němcům je obecná, neboť není prakticky rodiny, která by nebyla postižena popravou nebo uvězněním některého z je­jích členů. Popravuje se denně..."****

Státní ústřední archiv, fond Ripka, Politické zprávy z Čech

 

* 1-50-41,12,5,4 ** 1-50-6,115 *** Tamtéž, 1 115 **** Tamtéž, 1 34.

Celý obsáhlý fond obsahuje od roku 1939 do roku 1945 stovky obdobných hlášenÍ. Viz signatury 1-50, 1-61, k 183-192.

 

Poražení se mstí

Šest let okupace Prahy

 

Řádění nacistů v Praze vyvrcholilo, když konečně pochopili, že svoji smutnou roli u nás definitivně dohráli. Procitnutí ze snů o světovládě bylo pro ně tak hořké, že propadli vášnivému hněvu a snažili se pomstíti českým obyvatelům Prahy.

Není možno podrobně líčiti všechno, co nacisté v posledních dnech v Praze páchali. Bylo toho příliš mnoho a jsou to takové činy, že mluviti o nich je stydno a bolestno. Omezíme se jen na citování zprávy policejních orgánů a na vylíčení několika charakteristických případů. Vše je svědecky zjištěno a doloženo.

Ze zprávy policejního ředitelství v Praze uvádíme:

„Podle hlášení policejního praporčíka Jindřicha Poláčka z 1. policejního revíru bylo usmrceno příslušníky SS v době od 5. do 8. května 1945 v Praze I, Na Františku, více mužů střelnou ranou do týla. Mrtvoly nesly stopy násilnosti… modré skvrny po těžkých ranách, pravděpodobně od pažby pušek. "

Sander Jan, vrchní mechanik, Bakučan Ferdinand a Veselý Jaroslav, bytem a zaměstnáním v paláci SIA v Praze I, Na Františku, konali jako zaměstnanci telefonního a telegrafního úřadu v Praze službu v telefonní ústředně SIA a přitom v pohnutých dnech národní revoluce viděli tyto případy vražd, spáchaných okupanty:

Dne 6. května v 16.30 hod. byla zavražděna žena, oblečená v gumovém plášti, třemi vojíny SS v místech asi jedné třetiny Čechova mostu tak, že byla donucena postaviti se, jako by se dívala přes zábradlí mostu na řeku, při čemž jí byla prostřelena hlava v týle a pak byla svržena do řeky.

 

Dne 7. května t. r. přivedli SS dva naše zajaté bojovníky v civilních šatech k právnické fakultě v okamžiku, kdy tam přijela auta Červeného kříže a parlamentáře směrem od Čechova mostu. Bylo zřejmo, že Mezinárodní Červený kříž se snaží jednáním hodinu trvajícím oba zajatce zachránit. Vyjednávání o výslech zajatců se konalo blízko pouličních hodin na rohu Pařížské třídy a Dvořákova nábřeží. Po odjezdu Červeného kříže a parlamentáře byli tito zajatci odvedeni do Břehové ulice a Pařížské třídy, odkud museli odnésti všechny padlé civilisty k řece a vhodit je do Vltavy. Když byli hotovi, byli postaveni na nábřeží na břeh řeky a zastřeleni. Hrozné toto divadlo bylo pozorováno celým německým osazenstvem právnické fakulty.

Dne 7. května t. r. postavili SS jiného našeho zajatce v civilu na nástupiště před právnickou fakultu na část ozářenou sluncem, aby na něj bylo dobře vidět ve směru naši palební linie od Staroměstského náměstí. Tomuto civilistovi poručili, aby se různě pohyboval. To trvalo nejméně dvě a půl hodiny, než ho rána ve směru od Staroměstského náměstí připravila o život.

 

Dne 8. května 1945 dopoledne obsadila německá branná moc za pomoci tanků Masarykovo nádraží v Praze II. Všechny osoby, které byly shromážděny ve dvou nádražních krytech, musily ihned kryt opustit. Ženy byly odděleny od mužů a dány na protější stranu dvorany. Muži pak byli seřazeni do trojřadu a na místě jich bylo několik v přítomnosti žen zastřeleno. Jelikož ženy počaly hlasitě naříkat a křičet, byly zahnány do restaurační místnosti. Ze zbylých mužů byli podle libovůle SS-manů vybráni jednotlivci, kteří byli postaveni stranou, pak poklusem hnáni směrem k budově pod hradlem č. 2, kde se musili otočiti. Tam jich bylo 29 ze vzdálenosti asi dvaceti kroků zastřeleno. Dalších 24 mužů bylo popraveno týmž způsobem u nádražní dvorany. Mezi popravenými bylo kromě železničních zaměstnanců i mnoho cestujících, kteří již od 5. května čekali na odjezd vlaků, a dva šestnáctiletí učňové z nádražní restaurace. Celkem bylo tímto způsobem popraveno 53 osob.

Dne 7. května 1945 ve 14 hodin přijel do Karlína od Libně německý tankový oddíl, který hnal před sebou asi 300 civilních osob, mužů i žen, se zdviženýma rukama a nutil je k odstraňování barikád v Karlíně. Téhož dne o 17. hod. vnikly oddíly SS do protileteckých krytů v Karlíně a vyvlékly z nich tam ukryté civilní obyvatelstvo. Z krytu v Terezínské ulici čp. 202 vyvlékli mezi jinými osmnáctiletého Svatobora Šulce a Bohumila Rataje před dům a bez důvodu je na chodníku zastřelili.

Ve dnech 7. až 8. května byli německými nacisty (oddílu SS) v době, kdy stateční obránci musili proti velké nepřátelské přesile ustoupiti s barikád, vyvedeni z krytu domu čp. 432 v Praze-Kobylisích Jan Pešata a ještě jeden neznámý muž. Oba byli na dvoře domu čp. 107 zastřeleni. Dále byli v těchže místech zadrženi neozbrojení Jan Kubrich, bytem v Praze-Kobylisích, čp. 664, Karel Vacek, bytem v Praze-Kobylisích, čp. 603 a Zdeněk Zpěvák, bytem v Praze-Břevnově čp. 350. Byli zavražděni za novou školou v Praze-Kobylisích. Ranou do týla ve svém bytě byly zavražděny Marie Popelková, bytem v Kobylisích, čp. 193 a Věra Popelková, bytem tamtéž. Před domem a v domě čp. 162 v Kobylisích byli zavražděni ranou do týla Ferdinand Knobloch, Zdeněk Žďárský, Václav Žďárský, Karel Hruška. Na udání Němců Hampla a Lebedy by! nacisty vyveden ze svého bytu a ranou do týla zavražděn v ulici Pod Vlachovkou František Novotný, bytem v Libni, čp. 1316.

 

Dne 7. května t. r. asi v 9 hodin vnikli SS-mani do krytu v domě čp. 1232 v Libni, Kirchmajerova ulice, prohledali všechny muže a poručili jim, aby běželi přes ulici, při čemž do nich zahájili palbu. Takto byli zavražděni: Tomáš Juraš bytem v Libni, Na Štírce 92, Ing. Josef Hampl, František Himl st., František Himl ml. a Jiří Novák všichni bytem ve shora uvedeném domě. Zraněni byli Ladislav Počta a Alois Chmela, bytem v témže domě. Dům pak byl vydrancován.

Dne 7. května 1945 v 19 hod. pronikly tankové jednotky SS na Střížkov a vyhnaly všechny muže na odklízení barikád. Ve statku čp. 1 vyvedli čtyři zaměstnance a poručili jim běžeti přes dvůr, při čemž do nich stříleli. Truhlík Josef a František byli zastřeleni, Josef Volejník těžce raněn se uchýlil do krytu a byl tam surově před zraky své manželky a dcery ubit. Josefu Procházkovi se podařilo uniknouti.

V odpoledních hodinách dne 7. května 1945 hnaly oddíly SS asi 12 lidí s bílým praporem s libeňské strany na Trojský most, aby odstranili barikádu uprostřed mostu. Téměř všichni pak byli SS-many postříleni. Toto dílo opakovali SS-mani s přibližně stejným počtem lidí, z nichž, pokud je známo, padl policejní praporčík Josef Rathaus bytem v Libni Kirchmaierova ul. čp. 1236 a jiní, kteří byli přeneseni do Holešovic. Zraněni byli Stanislav Hauf, Stanislav Lavička, Ladislav Kalous, Antonín Burda, všichni z Prahy VIII.

Dne 8. května t. r. mezi 15. a 16. hodinou vyhnalo osazenstvo tanků, které přijely od Proseku, v ulicích Na Truhlářce a v Prosecké ulici všechny obyvatele mužského pohlaví ze sklepů a hnalo je před tanky proti barikádě v Prosecké ulici. Zraněn ani usmrcen nebyl při tom nikdo.

 

Dne 8. května t. r. v odpoledních hodinách přijel od Kandertovy ulice v Praze-Libni německý tank, který střílel bezplánovitě po obytných domech v okolí. SS-mani při tom hrozili všem obyvatelům, že je všechny postřílejí.

Dne 8. května při obsazování dejvického nádraží bylo zajato SS-many 11 civilistů, kteří byli odvlečeni do bývalých Hitlerových kasáren, tam byli týráni a usmrceni a na neznámém místě pohřbeni. Nebyli dosud nalezeni.

V Hlubočepích na Křenkově byl zadržen dne 8. května 1945 německými vojíny Ilja Vitásek, studující, bytem v Hlubočepích, Na Žvahově čp. 100. Byl oloupen…a pak byl několika ranami dobit. Potom byl vhozen do hořícího domu čp. 223. Dne 8. května 1945 byl ve filmové továrně na Barrandově uškrcen Karel Heidler, bytem v Braníku, Pod Jiráskovou čtvrtí čp. 315, načež byl 25 ranami prostřílen.

Týž den byl nalezen v Hlubočepích Na Křenkově tupým předmětem ubitý Josef Horský, převozník, bytem v Braníku, Měl třikrát zlomenou nohu a většina vlasů mu byla vyrvána.

Dne 9. května byl na Barrandově za ateliery uvázán drátem za nohy a usmýkán Karel Kuhnel, osvětlovač filmových atelierů, bytem v Hlubočepích. Po tomto ztýrání byl několika střelnými ranami dobit.

Podobně Josef Novotný, učeň, bytem v Hlubočepích, Na Barrandově, čp. .1/ 390, byl dne 9. května 1945 na Barrandově uvázán opaskem za nohy, smýkáni a několika ranami zastřelen.

 

Nejvíce obětí německých násilností bylo v Praze XIV., Dolní a Horní Krči. Dne 6. května 1945 přijely 4 tankové divize generála Schörnera, které hned zahájily palbu z kulometů a tankových děl do ulice Linecké, do ulice U vozovny, do okolních domů, oken a zahrad. Tyto tanky se přiblížily až k barikádám, ale když přes ně nemohly dále, nemilosrdně střílely po okolních domech. Posádka, která s nimi přijela, rozběhla se po domech, násilím vylamovala domovní i bytové dveře, drancovala v bytech, obchodech i v krámech, načež uloupené zboží, jako zlato, prádlo, šatstvo, obuv a potraviny nakládala na vozy a odvážela zpět ke Krči. Byty, ve kterých nebylo nic nalezeno, byly demolovány, nábytek rozstřílen a zapálen. V domě čp. 976 v Linecké ulici byla zastřelena manželka policejního praporčíka v. v. Františka Voseckého a když ji příslušníci rodiny snášeli do přízemí domu, bylo po nich stříleno, při čemž byl též syn shora jmenovaného zraněn. Obyvatelé v těchto místech byli vyhnáni z domovních krytů, voděni po ulicích, při čemž musili krýti německé hlídky, které je ohrožovaly automatickými pistolemi. Příslušníci SS, většinou mladíci od 17 do 19 roků, vyhrožovali, že padne-li německý voják ranou z barikády; bude postřílen houf' rukojmí. Podél cest, kterými se za stálého vyhrožování musili ubírati, viděli všude mrtvoly Čechů. K raněným nikdo nesměl, ač volali o pomoc. Zakrátko byla všechna okna v okolí vytlučena, byty zápalnými střelami zapáleny a kdo se odvážil hasit, byl zastřelen. Po násilném vyvlečení mužů z krytů došlo též na ženy, děti a i starce, se kterými bylo nakládáno s největší surovostí. V Linecké ulici, v čp. 927, bylo Rosákové zabito jednoroční děcko, které nesla na ruce. Obyvatelstvo bylo voděno z místa na místo. Všichni byli tlučeni pažbami pušek, holemi a vším, co bylo po ruce. Vojíni jednotek SS tloukli na uzamčená vrata a když jim obyvatelé přišli otevřít,. byli na místě zastřeleni.

 

V domě čp. 1259 byli takto zastřeleni dva muži a jeden shozen se střechy domu na ulici. V Bořkově ulici byli obyvatelé domu čp. 913 vyhnáni ze sklepa na dvůr za nouzový domek č. 15; pět mužů bylo postaveno ke kůlničce na dříví a zastřeleno. Strojní pilu a obytný domek i se stájemi SS-mani zapálili před očima obyvatelů. Byly také zapáleny nouzové domky č. 33, 48, 8, 6 a 7, které byly před zapálením vypleněny. V kolonii Na Děkance byli vyhnáni muži z domků a hnáni jako rukojmí do školy u pankráckého hřbitova. V ulici U pankrácké vozovny byly domy čp. 1040, 1041, 1042, jejichž obyvatelé byli vyhnáni z krytů, vypleněny a byty zapáleny. V ulici Kochově byli obyvatelé domu čp. 1077 vyhnáni z krytu a hnáni do Krče. Dům byl zapálen. V ulici Nad Jizerkou, v domě čp. 1075, byl v bytě zabit jeden muž, byt byl zapálen; zabitý v něm uhořel. Dům vyhořel celý. Byly dále zapáleny domy čp. 1076 a čp. 1243. Obyvatelstvo těchto domů bylo odvlečeno. V ulici Jünglingově byli obyvatelé domů čp. 423, 424, 425 a 426 vyvedeni z krytů, zahnáni do sklepa domu čp. 424, při čemž v domě čp. 426 byla na schodech u sklepa zezadu zastřelena Helena Podolská. Do krytu, kam byli vehnáni, byl vržen ruční granát, načež se několik SS-manů vrhlo dovnitř a počalo stříleti z opakovacích pušek. Přitom byli zraněni tři muži a tři ženy. Ve shora uvedených domech pak Němci kradli a loupili. V domě čp. 1259 loupili, při čemž zastřelili dva muže a to Rudolfa Šticha a Bohumila Morávka. Se střechy téhož domu shodili na dlažbu neznámého muže, který se pádem zabil. Dům pak zapálili. Z ulice Na Veselí z čp. 821 a 825 bylo obyvatelstvo vyhnáno z krytů a hnáno směrem do Krče, při čemž bylo vyhrožováno, že za jednoho zastřeleného Němce bude zastřeleno 100 Čechů. V ulici Nad Studánkou, z domů čp. 874, 1018, 1103, 1104, bylo obyvatelstvo vyhnáno z krytů do školy do Krče, při čemž bylo zastřeleno 2 roky staré děcko, dvě ženy a tři muži. Také tyto domy byly vyloupeny a potom zapáleny.

V kostelíku v Kostelní ulici v Michli byl soustředěn větší počet mrtvol obojího pohlaví, mezi kterými byly též děti ve věku jednoho až tří let. Velitel revíru, policejní nadporučík Hejdl zjistil, že tito lidé byli hrozným způsobem zahaveni uřezáním hlav, uší a probodáním bodly. Mezi nimi byly i těhotné ženy, které měly rozpáraná břicha.

Při dobývání velkostatku Rajtknechtky SS-mani postříleli a utloukli pažbami všechny muže v počtu 23 a tyto pak zahrabali na Dlouhé ulici poblíž Hanourových domů. Při zahrabávání, jak bylo zjištěno, mnozí ještě žili. V Michli vypálili okupanti celkem 45 obytných domů, které předtím vykradli.

Dne 7. května 1945 ve 12.15 hod., když se přední hlídky SS-manů stáhly do prostoru podolského hřbitova v Praze XV, začaly ihned prohlížeti všechny obytné domy a když našly muže, zastřelily jej po delším týrání. Totéž se dělo v oblasti Pekařky v Praze XV-Podolí. Tak přišli o život: J. Měšťák, Josef Myslivec, Miroslav Valtr, Richard Převrátil, profesor O. Veber, Jar. Zelenka. Domy byly do základů vypáleny.

 

Podle výpovědí očitých svědků vnikli dne 6. května SS-mani do sklepa domu čp. 255 v Úsobské ulici a beze slova počali střílet do obyvatelů, kteří se ve sklepě ukryli. Používali střel dum-dum, jak bylo později lékařsky zjištěno. Německá příslušnice Lenechová, která byla v nejvyšším stupni těhotenství, klekla v krytu před SS-many a prosila je, aby ji jako německou příslušnici ušetřili. Zavraždili ji i se dvěma jejími dětmi. Když se již nikdo nehýbal, volali: "Auf! Auf!" Vstala čtrnáctiletá Věra Hájková, která zůstala nezraněna, protože padla před střelbou. Byla ihned SS-many zastřelena. Celkem bylo v domě čp. 255 povražděno 37 osob, z toho 10 dětí ve věku od 6 do 15 let, 13 žen, z nich dvě těhotné, a 14 mužů. Zachránilo se 12 osob, které před střelbou padly na zem a předstíraly, že jsou mrtvé. Byly svědky všech zvěrstev a viděly, jak SS-mani po střelbě ještě do mrtvých bodali. Když skončili toto dílo, vyrabovali v témže domě 21 bytů a zapálili je. V jednom bytě našli 68letého Háčka, který byl nemocný a hluchý. I toho zastřelili. Podle výpovědi očitých svědků vnikli dne 6. května o 21. hodině SS-mani do sklepa domu čp. 254 v Horní Krči a volali německy: "Všichni ven!" Vyšlo 22 osob. SS-mani je dovedli do zahrádky domu, nařídili jim otočiti se ke zdi a pak do nich stříleli z automatických pistolí. Tak bylo postříleno 16 osob, z nich 6 dětí - nejmladší tříleté - 5 žen a 5 mužů. Tři osoby byly těžce zraněny a tři se zachránily tím, že padly na zem před střelbou. SS-mani používali nábojů dum-dum. Milan Procházka byl při střelbě lehčeji zraněn, klekl a prosil: "Prosím vás, nechte maminku, nechte Janinu I" SS-mani jej ubili ranami pažeb pušek do obličeje. Čtrnáctiletá Jarmila Šárová měla podle lékařského zjištění vypíchány oči. Božena Šrámková, těhotná a její šestiletá dcera Eva, kterou držel na ruce otec, byly zabity. Otec se zachránil. Dvanáct lidí vyvedli a zastřelili na zahradě. Tohoto vraždění se zúčastnili SS-mani, kteří byli posádkou na "Zelené lišce". Byli mezi nimi Maďaři, Chorvati, většina byla však Němci, všichni ve věku 17 až 21 let.

 

Dne 6. května v dopoledních hodinách byly přivezeny dvě baterie děl na nouzovou kolonii "Na kopečku" v Praze XIV-Michli a namířeny směrem na Vinohrady. Střelba z nich počala kolem 14. hodiny téhož dne. Pro ochranu těchto děl přivedli Němci z okolních domů civilní obyvatelstvo a postavili je po obou stranách hlavní děl, aby čeští lidé nemohli po nich stříleti. Ve vedlejším nouzovém domku č. 27 zavraždili dvě ženy, 62letou Anežku Kavanovou a její 46letou dceru Annu…. Svědkyně tohoto činu Marie Plzáková ušla jejich pozornosti tím, že si přetáhla peřinu přes hlavu.

SS-mani nahnali do domů ÚSP a obecních domů asi 6000 osob a z nich si vybrali muže jako rukojmí a ochránce při bojových akcích. Při ústupu vzali SS-mani s sebou 300 mužů a dohnali je s rukama zdviženýma až na Zbraslav, při čemž tito lidé musili svými těly krýt německé tanky a pěchotu. Mezi nimi byli policejní strážmistr Jaroslav Klokočník a Jindřich Hošek, kteří přemluvili maďarské SS-many, jimž byli předáni na Zbraslavi, aby se vzdali, načež se vrátili s nimi do Prahy a předali je Mezinárodnímu Červenému kříži.

Drahomíra Matušková, rozená Brožová, která byla zaměstnána jako kuchyňská síla ve škole na Pražačce, udala, že ve dnech revoluce, v sobotu dne 5. května, byli přivedeni příslušníky SA do školy dva mladíci ve věku 19 až 20 roků, kteří byli na strážnici týráni a pak zastřeleni. Dne 7. května byl zastřelen školník Curmon a týž den ještě několik osob. K polednímu viděla vcházeti do školní budovy brankou policistu, který měl bílý prapor. Když udělal tři kroky od branky, byl stráží zezadu zákeřně zastřelen. Byl to policejní strážmistr Václav Bečvář, bytem ve Vršovicích čp. 454.

V noci ze dne 5. na 6. května asi ve 23 hod. 30 min. viděla svědkyně nákladní auto, na kterém byly naloženy mrtvoly. Podle výpovědi příslušníků SA byly mrtvoly odvezeny na libeňský most, kde byly shozeny do Vltavy. Bylo jich 15 až 17. Potud zpráva policejního ředitelství v Praze.

 

Připojíme ještě několik podrobností z líčení obyvatelů v Krči. Vše je rovněž svědecky prokázáno.

Ze zadu zastřelena Helena Podolská. Do krytu, kam byli vehnáni, byl vržen ruční granát, načež se několik SS-manů vrhlo dovnitř a počalo stříleti z opakovacích pušek. Přitom byli zraněni tři muži a tři ženy. Ve shora uvedených domech pak Němci kradli a loupili. V domě čp. 1259 loupili, při čemž zastřelili dva muže a to Rudolfa Šticha a Bohumila Morávka. Se střechy téhož domu shodili na dlažbu neznámého muže, který se pádem zabil. Dům pak zapálili. Z ulice Na Veselí z čp. 821 a 825 bylo obyvatelstvo vyhnáno z krytů a hnáno směrem do Krče, při čemž bylo vyhrožováno, že za jednoho zastřeleného Němce bude zastřeleno 100 Čechů. V ulici Nad Studánkou, z domů čp. 874, 1018, 1103, 1104, bylo obyvatelstvo vyhnáno z krytů do školy do Krče, při čemž bylo zastřeleno 2 roky staré děcko, dvě ženy a tři muži. Také tyto domy byly vyloupeny a potom zapáleny.

V kostelíku v Kostelní ulici v Michli byl soustředěn větší počet mrtvol obojího pohlaví, mezi kterými byly též děti ve věku jednoho až tří let. Velitel revíru, policejní nadporučík Hejdl zjistil, že tito lidé byli hrozným způsobem zahaveni uřezáním hlav, uší a probodáním bodly. Mezi nimi byly i těhotné ženy, které měly rozpáraná břicha.

Svědkové, vraždění ve sklepě v Úsobské ulici v čp. 255, kteří se jen náhodou zachránili, Šťastný Václav, Šťastný Ladislav, Fořt, Fořtová, Čvančara, Doušová, Králík, Maxová, Králíková Libuše, Lenochová Věra, Eichlerová s dcerou, Šnajdrová, Dlouhý, Božena a Danuše Králíkovy, vypovídají shodně asi toto: "SS-mani vyrazili skleněné dveře, vedoucí ze zahrady do přízemí, a vnikli do sklepa. Seděli jsme na lavicích podél zdi. Byly tam také postele a pohovky, na kterých ležely ženy a děti. Vrahů bylo šest. Začali střílet. Nastal zmatek a křik. Němci dobíjeli umírající pažbami a olupovali je. Trvalo to asi deset minut. Všichni jsme padli na zem. Když se nikdo nehýbal, odešli, ale jeden se ještě vrátil a vystřelil několik ran. Ranění začali naříkati. Kdo z nás mohl, utekl do sklepa sousedního domu. Byli jsme tak vyděšeni, že jsme nedovedli raněným pomoci."

Pan Václav Mencl, který vstoupil s četou MUDr Koukolíka do tohoto sklepa dne 9. května, vypravuje: "Byl to příšerný obraz hrůzy. Zde v rohu hromada těl, někteří se vztyčenou rukou, jinému visí hlava se stolu. Těla propletená. Dítě klečí na kolenou, hlava je zvrácena ke zdi. Beton podlahy je pokryt ssedlou krvL V koutku na lavičce leží svinutá československá vlajka, slepená krví. Na šedě natřených dveřích sklepa je velikými písmenami napsáno: "TOTE! NICHT EINTRETEN I" To zde psala bestie, studená bestie. Dr Koukolík organisuje pochod smrti. Veliký náklaclní automobil je plný."

 

Ze zápisků pana Mencla ještě uvádíme:

Hrob na rohové zahrádce kolonie "Radost ze života". Oběti SS-mamů ležely na různých místech v okolí". Byly zastřeleny v neděli dne 6. května. Druhého dne musili rukojmí z Chodova a ze Spořilova vykopati hrob. Doklady měli u sebe Karlík a Kašpar. Poslední měl u sebe také stříbrné hodinky a 10 000 K. To vše mu bylo ukradeno. (Podle líčení svědka Františka Hirycha z čp. 177.)

V pondělí ráno vnikli SS do chudičkého nouzového domku a vyvedli odtud dva muže, Aloise Davídka a Frant. Gregora. Vedli je na ulici K Habrovce. Paní Trachrová viděla toto: "Oba mužové stáli na chodníku před vilou č. 166. Ze vzdálenosti asi dvaceti metrů střílel do nich voják vyšší postavy v gumovém plášti. Padli k zemi. Přiskočilo několik vojáků, jeden střílel revolverem do hlav ležících a druhý je dobíjel pažbou pušky." Proč? Byli to komunisté.

Parcela u Šplíchalů. Pět mrtvých. Svědek František Pešek vypravuje: "V poledních hodinách 7. května přivedla četa SS několik lidí. Ještě na zemi je kopali a dostřelovali. Pokud vím, Lát se vzpíral. SS-man do něj surově strčil a střelil. Novošilov byl ještě asi čtyři hodiny živ. Volal sípavě o pomoc." Šimon Čupita, povozník, bojoval u Pragovaru. Potom odvážel zajaté Němce do vnitřní Prahy. Seděl vedle šoféra. Upozornil jsem jej, že má na pravé straně zkrvavenou košili. Mávl rukou: "To nic není!" Odejel opět se zajatými, ale již se nevrátil. Zemřel v nemocnici. .

Kryštof Eduard, svobodník v z., Michle, Budějovická 1106, vzal SS-manovi pušku. Druhý den na udání Němky přišla do domu prohlídka a SS-mani pušku našli. Kryštof věděl, co čeká obyvatele domu. Přiznal se, že pušku přinesl a že nikdo jiný o ní nevěděl. Odvedli jej. Byl nalezen na povrchu bahnitého rybníčka s hlubokou ranou v čelisti. Zahynul, ale ostatní zachránil.

Mrtvé snášíme do prádelny domů ÚSP. V řadě na betonové podlaze je jich velmi mnoho. Dr Bulíř a dr. Koukolík identifikují. Před řadou zohavených dětí omdlévají i tvrdí mužové. Tři důstojníci: Američan, Novozélanďan a Angličan. Tlumočník Antonín Prager, člen britské legie, informuje delegaci. Nerozumíme, co povídají. Novozélanďanovi stéká po tváři slza. Již mu rozumíme a on nám také.

Delegace Mezinárodního Červeného kříže fotografuje. Nikdo nemluví. Stisk ruky nahrazuje slova.

Přicházejí i sovětští vojáci. Jeden z důstojníků před prádelnou vypravuje, co dělali Němci u nich, v Rusku. Měl zaťatou pěst. Chápeme nyní, proč.

 

Pan Brettschneider má v Hornokrčské ulici vilku (čp. 106/21). Takový milý, tichý, krásný kouteček Prahy. I sem vnikla hrůza. Bydlil tu se svou chotí a dvěma synky. V neděli se u nich ukryli: sedmdesátiletý Čech Jan z Čísovic, Sedláček, Jiří Petrlík, Machál, Arnošt Resl, Ing. Vladimír Maria Nešpor z Kačerova, Vítězslav Liška z Kačerova, František Kodet z Horního Štěpánova (okres Vlašim) a Ondráček Antonín z Braníka. Byli skromní, vděční, že tu mohou být, nechtěli překážet a zdržovali se většinou v chodbách a ve sklepě. Nemohli odtud, střílelo se z pušek i děl tanků. Umluvili se, že kdyby někdo zvonil, půjde otevřít Kodet, který uměl německy. V pondělí ráno před desátou hodinou přišli SS. Prohledali budovu. Zřejmé bylo, že hledají jen muže. Všechny vyvlekli na chodník před vilou. Jeden z nich odsunul sedmdesátiletého Čecha stranou, ale druhý poručil odvésti i jej. Potom ještě přivedli z domku čp. 15/40 Josefa Petříčka, Josefa Němejce, Bohumila Zimu a dr. Vlad. Koukolíka. Z domu čp. 30/36 přivedli Jana Sádeckého a Maška. Všechny postavili do řady na chodníku a vyslýchali je a mlátili. Dr Koukolíka propustili, když zvěděli, že je lékař. Všechny ani nevyslechli, ale kopance a mlácení pažbou stihlo všechny. Pak je zavedli do zahrádky Brettschneiderovy a ze vzdálenosti asi deseti kroků do nich stříleli. Pan Brettschneider padl rychle a dostal jen povrchní, ale dlouhou ránu do zad. Všemu musila přihlížet z okna paní Brettschneiderová, kterou střežil SS-man s napřaženou puškou.

Když všichni již leželi bez hnutí, ptal se pan Brettschneider: "Hoši, jste živi?" Odpovídal mu jeho syn Vilda a ještě dva jiné hlasy. Odplížil se dále do zahrady, kde jej po chvíli SS-mani opět našli. Jeden jej chtěl střelit; ale druhý řekl: "Nech, ten již dodělá sám!"

 

Zastřeleni byli: Vilém Brettschneider, Jan Čech, František Kodet, V. Liška, Vítězslav Maška, Miroslav Machál, Němejc Josef, Ing. Maria Nešpor, Antonín Ondráček, Josef Patřičný, Jiří Petrlík, Arnošt Resl, Jan Staněk, Boh. Zima.

Poranění Holeček a Sádecký se skryli v kurníku; vydrželi tam celý den a celou noc, ač i tam SS hledali. Zachránili se. Paní Brettschneiderová pomáhala raněným. Napomínala syna Vildu: "Lež, nehýbej se, ještě tu jsou!" Měl rozbité rameno. SS-mani stříleli dum-dum patronami. Když poodešla doplazil se Vilda k vodovodu, snad mučen žízní. Tam jej zastihl SS-man a zastřelil jej. Potom šel od mrtvého k mrtvému, bral jim hodinky a naslouchal, jdou-li. Od jedněch odřízl zakrvácený řemínek.

Odpoledne se do vily oknem ze zahrady vrátili pp. Brettschneider, Sedláček a Patřičný, všichni tři těžce poranění. Také pan Staněk se odplížil ze zahrady.

 

Paní Fáberová, choť majora, vypravuje a přemáhá pohnutí: "Přišli dne 7. května o půl desáté ráno. Mluvila jsem s nimi německy. Ptali se: "Kolik vás tu je?"

"Pět žen a jeden muž."

"Však my si toho druhého již najdeme!" Mínili tím mého muže, který byl v Praze. Hledali, ale ovšem nenalezli ani muže, ani zbraní.

Potom nás vyvedli před domek, postavili do řady a mého syna Jana, bylo mu 23 let, oddělili. Potom přišel jeden z nich ze zahrady a hlásil, že našel zbraně, ale nenesl jich. Pochybuji, že něco našel. Jeden se obrátil k Janovi, který musil vše z kapes vyjmouti a řekl: "Komm mit!" Udělali několik kroků za zídku zahrádky a již třeskla rána. SS-man se ihned vrátil. Ptala jsem se: "Kde je Jan?Neodpověděl." Přes všechno úsilí se hlas paní zachvěl a zmlkla.

Odpoledne po vraždě se tam vrátili, vykradli cukr, omastek, snubní prsteny a co nemohli vzít, zničili. Prádlo nacpali do záchodu, peřiny do vany s vodou. Ke Svobodům na krčské stráni čp. 241 SS-mani přišli asi o půl desáté dne 7. května. Ze sklepa vyvedli Františka Svobodu, Jaroslava Ševčíka, Václava Klementa a Antonína Pechara. Na zahrádce je z bezprostřední blízkosti postříleli. Dům prohledali a vykradli.

U Stalichů Na krčské stráni čp. 258/14. Němci přišli dne 7. května ráno. Všechny obyvatele domu zavedli do pokoje, stáhli rolety a tam drželi pod stráži celkem čtyři ženy, dvě děti a tři muže. Zatím vykrádali byty. Vzali patery hodinky, náramky, mýdlo na holení, kolínskou vodu a ve všech bytech peníze, celkem 51000 K. Ženy a děti vyhnali do vedlejší vily. Řídící učitel Antonín Stalich byl potom vyveden ven, kde na něj volal jeden SS-man: "Schovej se, ty kantore, nebo ti jednu vpálím!" Stalich odešel potom do suterénu domku a tam po něm jeden z SS-manů střelil a jiný hodil do suterénu ruční granát.

 

Není možno líčiti všechny případy. Podle seznamu policejního ředitelství bylo ve dnech 5. až 8. května v Praze v Horní Krči a Dolní Krči ubito 173 lidí (z nich 49 žen).

Toto jest zrcadlo německých vojenských ctností, vojenské cti a statečnosti ve světle pravdy.

To čeká opět svět, kdyby nacistický duch nebyl vymýcen z německého lidu až do kořene.

Snad se ještě najdou lidé, kteří pokrčí rameny a řeknou: "Byla to válka a ta má svoje zákony."

Ano, byla to válka, dokonce po vůli nacistů totální válka, které se český národ zúčastnil činně doma i za hranicemi. Nikdy však nebude možno uznati za přijatelné zákony války:

1. Vojensky a strategicky neúčelné ničení kulturních i hospodářských hodnot v územích nacisty obsazených. 2. Zahájení letecké války zákeřným přepadením Londýna a zběsilý útok na srdce britského impéria raketovými střelami. 3. Demoralisace lidstva lživou propagandou, výchovou k surovosti a lživými útoky na čest organisátorů světového pořádku, světových státníků a myslitelů. 4. Plánovité vyhlazování československého národa a příprava vylidnění jeho státního území, 5. Státem organisované hromadné vraždění civilního obyvate1stva, a to nejen mužů, nýbrž i žen a dětí (Udice). 6. Nelidské mučení vězňů. 7. Rasistická theorie a bezpříkladně surové hubení židů.

To vše nacisté činili a jest nutno vyvoditi z toho důsledky.

 

Co žádáme v zájmu civilisace a míru

Ke všem výstřelkům nepříčetné nenávisti proti československému národu neměli nacisté příčin. V Československé republice měli více práv, než jim příslušelo. Byla jim několikráte upřímně podána ruka ke smíru. Ještě dne 21. května 1938 nabádal president dr. E. Beneš Němce ke smířlivosti, vzájemnému pochopení, dohodě a dorozumění. Nabízel jim dalekosáhlé národní koncese.

Němci odpověděli hysterickým křikem z Mnichova: "Wir wollen Krieg!" Šlechetnost a smířlivost považovali za slabost, zradili stát, ve kterém klidně žili, usnadnili okupaci a usilovali o vyhubení českého národa. Již za války byly celé kraje vylidněny a osídlovány Němci. Po válce zamýšleli nacisté vyhnati celý národ z odvěkého jeho domova. Tento gigantický zločin znemožnily vítězné armády spojenců.

Není snadné domysliti se příčin tak hluboké a bezpříkladné nenávisti a surovosti příslušníků německého národa, kteří chladnokrevně zabíjeli i ženy a děti. Nemůžeme se ubrániti přesvědčení, že při krutostech páchaných v Praze i jinde hrála roli lačnost po cizím majetku, chorobná nenávist, v mnohých případech alkohol a ve všech případech morální degenerace. Utrpení českého národa v době okupace bylo nezměrné.

Nenaříkáme však.

Platili jsme krví a životy za lepší budoucnost lidstva nejen my, ale i obyvatelé skoro všech evropských států, zejména Sovětský svaz, Anglie, Spojené státy, Francie, Jugoslávie, Polsko a celá řada jiných.

Nechceme za to odměnu, že jsme bojovali jak bylo možno a podle svých sil. Byla to naše povinnost. Nežádáme ani pomsty, která již nemůže nic napravit. Chceme jen spravedlnost! Spravedlnost pro sebe a pro všechno lidstvo.

Žádáme, aby svět uznal, že po tom všem, co se stalo, nemůžeme žíti s Němci ve společném státě.

Není to možné proto, že bychom se opět mohli dočkati dne, kdy by nám byla znovu vražena dýka do zad a že by skutečně mohlo být jednou Václavské náměstí dlážděno českými lebkami, jak slibovala nacistická vysílací stanice ještě v revolučních dnech květnových.

Není to možné také proto, že by ve střední Evropě mohl být znovu založen požár, který by zachvátil svět a který by bylo třeba opět hasit krví těch, kdož nás v této válce heroickým bojem osvobodili.

Němečtí zrádcové, organisátoři dosud nevídaných zlých činů a křivd, strůjcové neštěstí a smrti mnoha milionů lidí, traviči studní mezinárodního dorozumění a mravnosti, musí z Československa odejít!

To však by nestačilo. Musí desetiletími pokory, prací, odčiňováním škod, které tak lehkovážně páchali a mravním obrozením poctivě se snažiti dosáhnouti odpuštění všeho lidstva.Nesmí již nikdy pěstovati jen kult strojů a hrubé síly, ale i kult srdce. Kdyby nebyli k tomu donuceni, byla by budoucnost lidstva pochmurná.

 

Publikaci redigoval Václav Buben, I. vydání v červenci 1946 vydal osvětový odbor hlavního města Prahy, nákladem Orbisu v počtu 3300 výtisků. Brožurka obsahuje výňatky z textu. Drastické podrobnosti mučení neuvádíme..

Redakce velmi děkuje Ing. Dr. B. Koblihovi z Londýna za zaslání textu.

V současné době jsou vzpomínky na pražské povstání ve dnech 5.5.- 9.5.1945 již částečně zastřeny závojem času. Četbou uvedeného textu si je můžeme opět obnovit a zostřit. Pokud Němci s Čechy v uvedených dnech takto zacházeli, nemohli po skončení bojů očekávat nějaké zvláštní zacházení. Hodně naší krve a statisíce mrtvých zatížilo na dlouho česko-německé vztahy. Němci byli vrahy a Češi jejich oběťmi.

 

Historická fakta, která bychom měli znát při výkladu našich dějin

 

W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20).

 

Jak de Gaullovi Svobodní Francouzi napomohli k vystěhování Němců…

 

De Gaullovi Svobodní Francouzi přesně aplikovali polský, Armií Krajowou roku 1943 deklarovaný model. Po vstupu do Alsaska postříleli na 8.000 tamních Němců, čímž dali podnět k „spontánnímu útěku nejen říšskoněmeckých válečných přistěhovalců , ale i části za nacismu zkompromitovaných německých starousedlíků. Většina bilingvního obyvatelstva poté jednoduše konvertovala zpět k francouzské identitě.

Z knihy „Rozumět dějinám“ , Gallery 2002, str. 194-195

 

Představa Armii Krajowej o vystěhování Němců

 

Franklin Delano Roosevelt se v době rozhovoru se zástupcem polského hnutí odporu Janem Karskim souhlasně vyjádřil k představě vedení podzemní Armiji Krajowej , že po osvobození Polska bude rozpoutána krátká vlna krajního teroru vůči německému i trvale usídlenému – německému obyvatelstvu, která je pohne k urychlenému. „dobrovolnému“ vystěhování.

 

Prezident k tomuto plánu pouze podotkl: „Němci si to zasloužili“.

Z knihy „Rozumět dějinám“ , Gallery 2002, str. 190

 

Akce Čechů proti Němcům a kolaborantům v Brně.

Informace o situaci v Brně v květnu 1945

 

23. května informoval ministr Stránský vládu o návštěvě delegace národního výboru Brna. Sdělila mu: „že tam mají ve vězení 1600 zajištěných osob, z nichž 1500 jsou Němci a zbytek Češi. Obyvatelstvo města Brna se srocuje před vězením a žádá okamžité souzení a potrestání těchto osob. Národní výbor musel před vězením umístit kulomety. Situace je povážlivá, neboť hrozí nebezpečí, že zajištěné osoby budou buď linčovány, nebo národní výbor k jejich záchraně bude muset střílet do českého lidu…“

Archiv Úřadu předsednictva vlády, vláda 23. května 1945

 

Postupim 1945 - Záznam deváté schůze šéfů vlád

25. července 1945 v 11 hodin 25 minut

 

„Churchill: Je ještě jedna otázka, která sice není na pořadu jednání, ale kterou by bylo třeba projednat, totiž odsun obyvatelstva. Je velký počet Němců, které je třeba odsunout z Československa do Německa.

Stalin: Československé úřady tyto Němce evakuovaly. Nyní jsou v Drážďanech, Lipsku a Saské Kamenici.

Churchill: Domníváme se, že je třeba přesídlit 2,5 sudetských Němců. Kromě toho se Československo chce co nejrychleji zbavit 150 000 německých občanů, kteří byli svého času přesídleni do Československa z říše. Podle našich informací opustili Československo jen dva tisíce z těchto 150 000 Němců. Přemístit 2,5 milionu lidí není maličkost Ale kam je přemístit. Do ruského pásma?

Stalin: Velká část jich jde do ruského pásma.

Churchill: My je svém pásmu nechceme.

Stalin: My to ani nenavrhujeme. (Smích)

Churchill: Přinesou si sebou své hladové krky. Mám dojem, že odsun  ještě pořádně nezačal.

Stalin: Z Československa?

Churchill: Ano, z Československa. Zatím probíhá odsun jen v malém rozsahu.

Stalin: Mám informace, že Češi Němce upozorní a potom je vystěhují…“

 

Co vyplývá z uvedené diskuse mezi Churchillem a Stalinem?  Že oba dva původně počítali s tím, že Němci z Československa budou rychle přesídleni. (Churchill: Mám dojem, že odsun  ještě pořádně nezačal. Stalin: Z Československa? Churchill: Ano, z Československa. Zatím probíhá odsun jen v malém rozsahu.)

Německé obyvatelstvo jsme přesídlili v souladu s rozhodnutím vítězných spojenců v Postupimi a v souladu s pokyny Spojenecké kontrolní rady. V žádném případě nešlo o nějakou etnickou čistku. V Československu zůstalo asi 250 tisíc Němců. Téměř 90 tisíc německých antifašistů a členů jejich rodin se z ČSR dobrovolně odstěhovalo za zvlášť výhodných podmínek. Někteří na základě výzvy směřovali do sovětské okupační zóny, aby zde pomáhali vytvořit nové německé správní a další orgány. Německo bylo poraženo. Nemělo vládu. Vládní moc se nacházela v rukou vítězných spojenců. Ti i jménem Německa jednali a také se zavazovali. V závěru odsunu německého obyvatelstva z republiky americký generál L.D. Claye a sovětského generál Lukjačenko tlumočili pplk. Štěpánu Andreasovi, vládnímu zmocněnci pro provádění odsunu Němců, „dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu.“ (Opis zprávy, nedatovaný a nepodepsaný je v archivu MZV)

 

Z hodnocení odsunu německého obyvatelstva z Československa SKR bychom měli vždy vycházet a nenechat se nikdy vmanévrovat do situace, kdy nás landsmani či někteří němečtí politici, a to dokonce bez jakékoliv odezvy od nás, obviňují z různých zločinů, např. i z genocidy, válečných zločinů či zločinů proti lidskosti. Pro nás by měla platit, pokud jde o odsun, vždy výše uvedená slova amerického generála L.D. Claye a sovětského generála Lukjačenka. Připravil dr. O. Tuleškov

 

Dr. Eva Hahnová o sudetoněmeckém landsmanschaftu

 

„Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška SL drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány strikně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!“

Diskusní příspěvek na semináři v Ústí /L, listopad 2011

 

Poznámka redakce: Dr. Eva Hahnová sudetské Němce dobře znala. Sama po určitou dobu mezi nimi pracovala, např. v mnichovském „Collegium Carolinum“.

 

Jak hodnotily provedení odsunu spojenecké orgány?

 

Citujme přímo ze zprávy pplk. Štěpána Andrease, vládního zmocněnec pro provádění odsunu Němců:

„Ukončení odsunu Němců z Československa. Informace československého vládního zmocněnce pro ministra zahraničních věcí Jana Masaryka o jednání s představiteli Spojenecké Kontrolní Rady v Berlíně v září 1946

Ve dnech 16.–18. t. m. jednal jsem v Berlíně za účasti odborných expertů ministerstva národní obrany hlavního štábu (pplk. gšt. Žampach) a ministerstva zahraničí (mjr. Dr. Ševčík) s vedoucími osobnostmi americké a ruské okupační vojenské vlády v Německu o všech otázkách souvisejících se skončením transferu, resp. o modalitách organizace odsunu v posledních fázích. V rámci jednání učinil jsem návštěvu u amerického generála Lucia D. Claye a ruského genlejtnanta Lukjačenka.

Oba jmenovaní činitelé tlumočili mně dík a uznání za vzornou a organizačně dokonalou práci československých úřadů při provádění transferu a prohlásili, že způsob, jakým československé úřady postupovaly při praktickém řešení tohoto obrovského úkolu zasluhuje největší chválu. V duchu tohoto pro nás potěšujícího uznání probíhala potom ovšem i všechna další jednání s americkými a ruskými činiteli, takže výsledek sjednaných dohod je pro nás optimální a poskytuje definitivní a plnou záruku, že transfer bude skončen včas a důsledně.

* Archiv ministerstva zahraničních věcí, Německo 19454–1950, k 13, o 5, č. 201 004/46. Zpráva uložená v tomto fondu je nedatovaným a nepodepsaným opisem. Z dalšího materiálu je zřejmé, že československým vládním zmocněncem ve Spojenecké Kontrolní Radě pro všechny záležitosti transferu Němců byl pplk. Štěpán Andreas.

Takto hodnotili přesídlení německého obyvatelstva z Československa americký generál Lucius D. Claye a ruský generál Lukjačenko. Nenechme si vnucovat od landsmanů a jejich německých patronů jejich vidění „vyhnání“, které je krajně pochybné a nadto v rozporu s historickou pravdou. Tito pánové nás viní ze zločinů válečných, zločinů proti lidskosti a genocidy. Podle nich jsme se měli dopustit krvavých etnických čistek založených na kolektivní vině.

Problém pro tyto „přátele“ českého národa spočívá v tom, že po oněch krvavých etnických čistek zbylo v republice téměř 250 tisíc Němců a kolem 90 tisíc německých antifašistů zcela dobrovolně a za zvlášť výhodných podmínek pro ně přesídlilo v samostatných transportech do Německa. Mnozí z nich odešli do východní zóny, která je oslovila s nadějí, že přijdou a účastní se výstavby nových německých orgánů.

 

Tyto skutečnosti zcela přesvědčivě svědčí o tom, že jsme se žádných etnických čistek nedopustili a vůbec ne těch, které údajně byly založeny na kolektivní vině.

Prosíme, srovnejte písemné svědectví pplk. gšt. Žampacha a tvrzením H. Seehofera a jistě dojdete k vlastním závěrům.

Dr. O Tuleškov

„Mám za to, že i z hlediska historického a státoprávního splnily zúčastněné soudy svoji povinnost, neboť při zevrubném projednávání zažalovaných deliktů bylo nashromážděno mnoho cenného materiálu, který teprve budoucnost plně zhodnotí. Tak procesy proti K. H. Frankovi, Kurtu Daluegovi a sudetoněmeckým poslancům daly možnost znovu přehlédnout zločinnou činnost příslušníků naší bývalé německé menšiny vůči československému státu, a to již od počátku zahájení činnosti Henleinovy strany. …

Podle vynesených rozsudků bylo 713 osob odsouzeno k trestu smrti, z toho bylo 475 Němců a 234 Čechů, a 741 osob bylo odsouzeno k doživotnímu těžkému žaláři, z čehož bylo 443 Němců, 293 Čechů. K dočasnému trestu na svobodě bylo odsouzeno celkem 19.888 osob, kterým byl uložen trest na svobodě v trvání celkem 206.334 let, tedy každému z těchto odsouzených byl průměrně uložen trest v trvání přes 10 let. Téměř ve všech případech, v nichž došlo k uložení trestu na svobodě, bylo odsouzeným uloženo, že celý trest nebo značnou část trestu odpykají ve zvláštních nucených pracovních oddílech.“

Výňatek z projevu dr. P. Drtiny, ministra spravedlnosti

 

Ze základních dokumentů „Sudetoněmeckého landsmanšaftu“ a jejich signatářů

 

Eichstättská adventní deklarace, první programový dokument
Zásady sudetoněmecké evropské politiky

Naším bezpodmínečným požadavkem je navrácení domova v jazykových hranicích z roku 1937. Nezpochybňujeme přitom historicko-geografické danosti Čech a Moravy ani karpatského prostoru. I prastarých osudových svazků podunajských národů jsme si vědomi stejně jako kdykoli dříve. Žádné nové formování Evropy nemůže lhostejně přejít ústřední problém nového státoprávního uspořádání podunajského prostoru a ostatních území, obsazených a ovládnutých od roku 1945 Sovětským svazem. Zároveň jde však o ustavení snesitelných vztahů mezi Německem a jeho západoslovanskými sousedy. Předpokladem i pro to by byla připravenost Čechů a Poláků vrátit vyhnaným Němcům jejich domov. Všechny tyto úkoly mohou být řešeny jen v rámci federalistického celkového uspořádání Evropy, které vylučuje hegemonní postavení jakékoli velmoci. Naši krajané pochopí, že jejich celkové chování je podřízeno těmto zahraničně politickým nezbytnostem.

 Vedeni tímto přesvědčením, chceme uvnitř své národní skupiny a u všech vyhnanců působit k tomu, aby boj o znovunabytí svého domova začlenili do velkého zápasu o znovuzrození Evropy v duchu křesťanského humanismu.

Eichstätt, první neděle adventní (30. listopadu) 1949

 Signatáři deklarace:

Dr. Walter Becher (někdejší přívrženec Kameradschaftsbundu, člen NSDAP)

Dr. Walter Brand (spiritus rector henleinovského hnutí)

Ing. Friedrich Brehm (SS Sturmbannführer, nositel zlatého stranického odznaku NSDAP)

Dr. Emil Franzel (původně soc. demokrat, za okupace policejní důstojník jednotky dislokované v Praze, historik)

Dr. Hermann Götz (MdB) (bývalý spolupracovník nacistické tajné služby, člen NSDAP)

Dr. Walter Hergl (SS Hauptsturmführer, funkcionář NSDAP)

Hermann Hönig (člen NSDAP, nacistický novinář)

Wenzel Jaksch (sociální demokrat)

Dr. Eugen Lemberg (nacista a v r. 1938 člen Sudetoněmeckého freikorpsu)

Dr. Gottfried Preissler (bývalý nacista)

Richard Reitzner (MdB) (sociální demokrat)

Reinhold Riedel

Dr. Rudolf Schreiber (bývalý nacista)

Hans Schütz (MdB), člen SdP

P. Dr. Paulus Sladek OSAug., duchovní

Dr. Wilhelm Turnwald (člen NSDAP, spolupracovník SD)

Dr. Walter Zawadil (MdB) (vysoký funkcionář NSDAP a spolupracovník nacistické tajné služby)

(Vznik Sudetoněmeckého landsmannschaftu a jeho nacistické kořeny, Lukáš Petřík, 10.5.2004,vyšlo v Portálu 2/2004, informace čerpány z publikace: Hruška, Emil: Pohoří divočáků aneb Sudetoněmecké kapitoly, Praha 2002)

 

Charta německých vyhnanců

 

 „...Proto domáháme se a žádáme dnes, jako i včera:

 1. Stejné právo jako občané státu, nejen před zákonem, nýbrž i v každodenní skutečnosti.

2. Spravedlivé a rozumné rozdělení břemen poslední války na celý německý národ a poctivé provedení této zásady.

3. Promýšlené začlenění vyhnanců všech povolání do života německého národa.

4. Činné včlenění německých vyhnanců do výstavby Evropy.

 

Ať národy světa pocítí svou spoluzodpovědnost za osud vyhnanců jako těch, kteří byli nejtíže zasaženi utrpením naši doby. Ať národy světa jednají tak, jak to jejich křesťanským povinnostem a jejich svědomí odpovídá.

Národy světa musí poznat, že osud německých, jakož onen všech vyhnanců, je světovým problémem, jehož řešení vyžaduje nejvyšší mravní zodpovědnost a zavazuje k mohutnému výkonu.Vyzýváme národy a lidi dobré vůle, aby přiložili ruku k dílu, aby z viny, z neštěstí, z utrpení, z chudoby a z bídy pro nás všechny byla nalezena cesta do lepší budoucnosti.                                   Stuttgart, 5. srpna 1950“

 

Signatáři Charty

Linus Kather, Ústřední svaz vyhnaných Němců, (dále ZvD),

Josef Walter, Zemský svaz vyhnanců v Hesensku (dále LV), bývalý člen Sudetoněmecké strany

Hellmut Gossing, Zemský svaz Dolní Sasko při Ústř. svazu vyhnaných Němců

Karl Mocker, Zemský svaz Württembersko (dále LvD), funkcionář Sudetoněmecké strany

Alexander Eschenbach, (LvD, Stuttgart),

Wilhelm Zeisberger, Svaz nových obyvatel (Neubürgerbund) Bavorsko),

Alfred Gille, LvD Schleswig-Holsteinsko, bývalý člen NSDAP, Hejtman na Říšském komisariátu Ukrajina

Bernhard Geisler, (LV východních vyhnanců Severní Porýní-Vestfálsko),

Erwin Engelbrecht, LvD Bavorsko,

Anton Deichmann, LvD Poryní Fálsko,

Roman Herlinger, Hlavní výbor uprchlíků a vyhnanců v Bavorsko ( Hauptausschuß der Flüchtlinge und Ausgewiesenen in Bayern),

Rudolf Lodgman von Auen, Sudetskoněmecký Landsmannschaft, (dále LM ), spoluzakladatel Německé národní lidové strany (Deutsche Nationale Volkspartei)

Erwin Tittes, Sedmihradští Sasi,

Rudolf Wagner, LM vysídlenců z Bukowiny, bývalý SS-Obersturmbannführer

Alfred Rojek, LV vyhnanců v Berlině,

Walter von Keudell, LM Berlin-Brandenburgsko, politik (DNVP, CNBLP, NSDAP a CDU),

Konrad Winkler, Zájmové společenství vyhnanců v Jižním Badensku (Interessengemeinschaft der Heimatvertriebenen in Süd-Baden),

Axel de Vries, LM baltských Němců (Deutsch-Baltische LM),

Franz Hamm, LM Němců z Jugoslávie, Volksgruppenführer dunajských Švábů

Erich Luft, LvD Bavorsko

Karl Bartunek, LvD Severní Bádensko

Ottomar Schreiber, LM Východní Prusko (Ostpreußen),

Erik von Witzleben, LM Západní Prusko (Westpreußen), bývavý SS-Obersturmbannführer

Walter Rinke, LM Slezsko,

Anton Birkner, LM Karpatskýcjh Němců na Slovensku,

Herbert von Bismarck, LM Pomořany (Pommern),

Waldemar Kraft, LM Weichsel-Warthe, bývalý čestný Hauptsturmführer der allgemeinen SS, člen NSDAP,

Gottlieb Leibbrandt, Pracovní sdružení východních osídlenců - ruští Němci, prostředník pro ilegální NSDAP ve Vídni 1934

Fritz Kimme, LvD Bremen,

Alfred Kautzor, Svaz vyhnanců Württembersko, Hohenzollern a Lindau.

(Politická příslušnost a funkční označení uvedeno podle dostupných internetových materiálů)

Malá připomínka ČNL: Německu nedluhujeme nic, kdežto Německo nám dosud dluhuje reparace ve výši několika bilionů korun (cca 8-10)., které nám se zavázal zaplatit po sjednocení Německa W. Brandt. Toto prohlášení učinil veřejně v Praze začátkem 70 let. Totéž učinil v r. 1989 i H.-D. Genscher. Německo je sjednocené již 34 let, ale reparace nám nezaplatilo, přestože je tak povinno učinit podle Pařížské reparační smlouvy.

Zmuží se konečně nějaký náš ústavní činitel a bude po Německu žádat zaplacení reparací i s příslušným úrokem?.

 

Redakce : J. Skalský, připravil: Dr. O. Tuleškov

 

Vydaly České národní listy jako svou 829. publikaci určenou pro vlastenecké organizace. Praha, 6..dubna 2024

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail : vydavatel@seznam.cz

Estránky: www.ceske-narodni-listy.estranky.cz