- ze vzpomínek hraničářů
V. část
Od roku 1934 jsme žili v obci Číhaná, tehdy okres Stříbro. Moje matka byla majitelkou zemědělské usedlosti a cca 15 ha půdy, na které hospodařila. Otec pracoval jako revident Čsl. obilní společnosti.
Navštěvoval jsem v Číhané českou jednotřídku, kterou s velikými obtížemi udržovala Národní jednota pošumavská. Řídící učitel, český vlastenec Antonín Rill, měl ve škole asi 10-12 žáků, z toho 2-3 Němce. Ti měli v obci vlastní německou obecnou školu nejméně s 80 žáky. Farní římsko-katolický kostel spravoval německý farář z řádu tepelských premonstrátů. Kaplan, rovněž z tohoto řádu, učil náboženství na naší české škole. Byl to Němec z české matky, přátelsky nakloněný Čechům, a mluvil perfektně česky. Starý farář byl hodný člověk, obřady však byly v němčině.
Moje rodina nemá žádné zkušenosti se soužitím Čechů s Němci v období do nástupu Hitlera k moci, protože jsme se přistěhovali do pohraničí až v roce 1934. V naší obci jsme až asi do roku 1937 nezažili výraznější výstřelky domácích Němců. Starosta, Němec, prý sociální demokrat, zemědělec, byl v celku loajální. Výraznější henleinovci (až na dva) v obci také nebyli. V Číhané tehdy žilo něco přes 200 občanů, z toho českých rodin bylo jen několik (my, řídící učitel, cestář, poštmistr, dva četníci, kočí). Pak tu byly ještě dvě smíšené rodiny (muž Němec), které po Mnichovu v obci zůstaly.
Všichni Češi byli vyhnáni. Větší problémy měl tehdy pouze český řídící učitel, upřímný vlastenec, organizátor různých akcí, jako zapálení hranice k výročí umučení Mistra Jana Husa, vzpomínka k 85. narozeninám TGM apod. Vím, že jej mladí henleinovci několikrát napadli a zpolíčkovali. V roce 1938 bylo proti četnické patrole (chodili ve dvojici s nasazeným bajonetem) jednou vystřeleno. Naštěstí nedošlo ke zranění Já jsem se tehdy kromě několika českých kamarádů stýkal i s německými hochy. Ti nemluvili česky (mám dojem, že se v jejich německé škole asi čeština nevyučovala), takže jsme byli nuceni se spolu dorozumívat německy. Docházelo samozřejmě k obvyklým klukovským rvačkám, ale nedalo se říci, že jejich příčiny tkvěly v národnostní problematice.
V roce 1937 přijel na prázdniny mladý student z Karlových Varů v krátkých kožených kalhotách, bílých podkolenkách, ozdobený chrpou, který v několika dnech strhl na sebe pozornost německých vesnických chlapců, kteří se od té doby od nás distancovali. Od samého začátku však bylo znát, že Němcům příliš nevyhovuje, že mají v obci jediného českého hospodáře. Jejich chování bylo v té době ještě „v normě“. Horší a daleko nebezpečnější bylo, že ve styku s úřady a bankami jsme nenacházeli větší porozumění. Převážná většina úředníků byli Němci, jejichž cílem bylo vrátit náš majetek do rukou Němců (hospodářství jsme zakoupili od Němce).
Matce se podařilo získat autodopravce z Plzně, který byl ochoten odvést ve stanovené lhůtě naše svršky. Cestou (poslední den lhůty) nás zastavil zoufalý dělník se svou početnou rodinou a prosil o naložení jejich skromného majetku, neboť jeho dopravce na poslední chvíli odmítl. Matka přemluvila našeho autodopravce, aby žadateli vyhověl.
Po celou dobu války jsme neměli z našeho majetku žádný příjem. Po jejím skončení jsme nalezli hospodářství vyplundrované, bez dobytka a zásob, pole zanedbaná. Vyčíslit škody vůbec nedokáži.
Ing. Miroslav Zahrádka, tehdy Číhaná
***
Poprvé byla matka s mým otcem vyhnána v roce 1918 z Temešváru, kde tehdy žili. Maďaři tenkrát vyhnali všechny, kdo nebyli Maďary. Moji rodiče tedy odešli do Čech, kde měli své rodiny.
Podruhé vyhnali matku (otce jsem už neměl) henleinovci z Plané u Mariánských Lázní, kde od roku 1929 spravovala hlavní sklad kuřiva pro tehdejší okres Planá. V den, kdy vstoupila německá armáda do města, vyhnali funkcionáři NSDAP matku z trafiky a ze skladu kuřiva (ve skladu bylo za 25 000 Kč zásob, v trafice pak jen za nábytek a denní zásobu činila škoda 5 000 Kč). Nedostala žádné finanční vyrovnání, ačkoli tyto položky musela složit jako kauci při převzetí trafiky. Šla domů s prázdnýma rukama – postup tedy byl stejný jako při zabavování židovského majetku. Jako Češka neměla možnost dovolat se spravedlnosti. V té době obnos 30 000 Kč nebyl zanedbatelný, ale bylo to „právo vítězů“. Další život pak bylo šikanování, dokonce ani na pozdrav jí dříve dobří sousedé neodpovídali. Pak jsem našel možnost přestěhovat ji do Čech.
Hůře dopadli rodiče mého kamaráda a spolužáka Karla Filípka, kteří v Mariánských Lázních postavili ubytovací lázeňský dům naproti ruskému kostelu (pozdější Balneologický výzkumný ústav Mariánské Lázně). Ten soukmenovci pana Neubauera obsadili, majitele vyhnali, ponechali jim v bance dluhy, které vznikly při výstavbě domu, kdežto výnosy z provozu inkasoval někdo z oněch „čestných“ Němců. Takových podobných případů byla nekonečná řada.
J.K., tehdy Planá u Mariánských Lázní
***
Narodil jsem se roku 1912 v pohraničí, ale vyrostl jsem a od svých dětských let i bydlel v Žatci a až do poloviny září 1938 pak v Chebu. Po Hitlerově projevu v Norimberku 12. září 1938, ve kterém ostře napadl ČSR a prezidenta Beneše, provedli henleinovci v Chebu puč, a tak jsem musel s rodinou ještě v noci město opustit.
Otto Hrádek, tehdy Cheb
***
Otec žil od roku 1930 v Chebu, kde pracoval jako úředník v České záložně, matka byla v domácnosti.
Češi žili odděleně od Němců. Pro Čechy byl český obchod, záložna a holič ve státním domě; české divadlo bylo v jedné ze dvou hospod.
Zpočátku bylo soužití s Němci celkem dobré. Po štvavých projevech henleinovců však docházelo k provokacím a násilnostem.
Při opouštění Chebu doprovázel mě a maminku otec na nádraží. Musel v Chebu ještě zůstat a likvidovat materiály České záložny. V blízkosti nádraží se již střílelo a my jsme se hrozně bály. V Chebu jsme vlastnili polovinu rodinného domku, který naši v roce 1933 koupili za 45 tisíc korun. Ten byl při náletu částečně zničen a byt byl neobyvatelný.
Do Chebu jsme se vrátili v r. 1945, koupili jsme si jiný rodinný domek, ale i ten byl poničený, a tak jsme ho museli opravovat.
Marta Samková, tehdy Cheb
***
Moji rodiče bydleli v Chebu asi od roku 1920. Já i můj o šest let mladší bratr jsme chodili do české školy, měli jsme kamarády z českých, německých i smíšených rodin, nakupovali jsme v českých i německých obchodech, měli jsme řadu přátel. Otec byl státní zaměstnanec. Vše bylo normální do doby, než Henlein a Hitler své soukmenovce vyškolili. Naši kamarádi se změnili v zuřivé bestie. Naši nás museli do školy vodit. Celé noci nám henleinovci vyřvávali pod okny, házeli kameny , vyhrožovali a my, ve své vlasti ponižovaní a opovrhovaní, utíkali do vyšších pater domu a třásli se o život. Němečtí obchodníci najednou Čechům nic neprodali, byť se předchozí roky mohli úctou přetrhnout. Moje hezká, mladá maminka onemocněla z toho, když na ní řezník zařval „česká svině“.
Věčné ječení „Heim ins Reich“. Proč nejsou teď spokojeni s tím, co tolik chtěli? Kde je tedy jejich domov? Máme snad ještě dnes klást našim dávným panovníkům za vinu, že v rámci osídlení našich pohraničních oblastí sem pozvali německé řemeslníky jako hosty a ti se nám v roce 1938 tak „královsky“ odměnili?
Rozbili nám republiku, nás hnali za nepředstavitelného řevu, střelby a kopanců jako divou zvěř. My děti jsme s matkou utíkali na nádraží, ona v té vřavě, kdy kolem nás pleskaly kulky, odhodila malý kufřík s našimi věcmi. K babičce jsme přijely jen s tím, co jsme měli na sobě. Otec se ze služby vrátil do bytu, který byl vykradený. Byli jsme žebráci, stále vyděšení, pomalu odvyklí normálnímu životu.
Jarmila Volicerová, tehdy Cheb
***
Od roku 1924 žila naše rodina – rodiče, dva bratři, sestra a já v Chebu, kde otec byl zaměstnán ve výtopně ČSD. Byl zapojen do všech hraničářských spolků, nejvíce však pracoval v Sokole, kam celá rodina chodila cvičit do nově postavené české školy. Bydleli jsme v drážních domech, obydlených dalšími českými rodinami, takže jsme žili v kolektivu a v pohodě.
Při cestě do školy jsme byli často napadáni nadávkami a útoky německých výrostků, což se po nástupu Hitlera k moci stupňovalo. V roce 1936 bylo už útočení na Čechy velmi ostré, přičemž henleinovci hlásali do světa vymyšlené zprávy o útocích českých vojáků nebo policistů na „ubohé Němce“.
V září roku 1938 zasáhla střelba z hotelu Welzel na nádražní budovu dva české železničáře. Pak byla situace taková, že některé rodiny hledaly záchranu ve vnitrozemí.
Koncem září jsme s maminkou odjeli do Mirotic k otci známého četaře, kde jsme nějaký čas pobývali. Otec se vrátil do Chebu předávat služební věci a zařizovat přestěhování bytu. Nechtěla bych něco takového znovu prožít.
Květoslava Kučerová, tehdy Cheb
***
V roce 1936 jsem byl v Chebu na vojně. Už tehdy jsme měli co dělat s ordnery a henleinovci. V roce 1938 jsem byl jako strážmistr u Stráže obrany státu v Tachově, Aši a Kraslicích, kde byl velitelem major František Helvín. Zde jsme zažili útoky henleinovců, u druhé čety byli například zastřeleni dva vojíni při střežení stanice. Byl jsem na hranicích po celou dobu mobilizace. Stěhovali jsme naše lidi ze Sudet, takže jsem dobře poznal, jací Němci jsou.
Antonín Procházka, tehdy Cheb
***
Narodila jsem se v roce 1921 a jsem ze smíšeného manželství – matka byla Němka a otec Čech. Prožila jsem ve svých sedmnácti letech pohnuté doby s henleinovci. Kdyby landsmanšaft raději mlčel a netahal na světlo Boží, co bylo. Bydleli jsme ve Svatavě, pár kilometrů od Habartova, kde henleinovci řádili obzvlášť krutě. Pamatuji se dobře na to, když vykřikovali „Heim ins Reich“, nebo Eins zwei drei, nieder mit der Tschechei“. Ten večer po Hitlerově řečnění byli soukmenovci na koni, ihned vyrazili v bílých podkolenkách a chovali se arogantně. Všichni Němci však nebyli stejní.
Byly tady dva tábory – henleinovci a pak Češi s německými sociálními demokraty a komunisty. Scházívali jsme se jednou týdně v české hospodě, zde se společně hrály všelijaké hry.
Bylo to myslím v září, když nás němečtí antifašisté upozornili, že kdo chce odjet, musí hned do Falknova (dnes Sokolova), kde jsou přistaveny vlaky. Vzali jsme si to nejnutnější a sedli do vlaku. Vlaky byly přeplněné, ti staří seděli a my mladí jsme stáli na plošinkách mezi vagóny. Nás vyložili v Nížboru u Berouna, kde jsme dostali na zámku ubytování a pohoštění – bílou kávu a suchý chléb. To však byla pro nás ta nejlepší hostina. Asi tři rodiny na zámku zůstaly a ostatní se časem rozjeli k příbuzným, žijícím ve vnitru republiky. Také jsme pocítili lidskou nenávist, že mamka byla Němka. U nás se však převážně mluvilo česky, protože mamka češtinu dobře ovládala. Měli jsme jen české školy a já se cítila jen jako Češka. Když jsem po válce nadávala na Němce, maminka se slzami v očích řekla: „Miluško, vždyť já za to nemohu“, ale já ji uklidňovala, že ji mezi ně nepočítám. Všechno maminčino příbuzenstvo bylo též vystěhováno. Nějaký rok po válce přijel na návštěvu maminčin bratranec a řekl: „Češi nám nic lepšího nemohli udělat, my se teď máme moc dobře, i když jsme měli těžké začátky.“
Miluše Šiková, tehdy Svatava
***
Jako příslušník Sboru finanční stráže jsem byl zařazen na oddělení finanční stráže v Siberbachu, nyní Stříbrná, okres Sokolov.
Ubytování jsem měl privátní v domě německé rodiny. Normální hraniční službu jsem vykonával až do doby ohrožení nacistickými bojůvkami a vyhlášením stanného práva. Často jsme byli napadáni skupinami dobře vyzbrojených henleinovských ordnerů a museli se bránit i zbraněmi. Naše stanice byla přepadena a vypálena, takže jsme potom užívali stanici místního četnictva. V této době jsme byli všichni zařazeni do Stráže obrany státu a podléhali velení v Kraslicích, kam jsme byli později přemístěni a ubytováni.
Hájili jsme svou vlast před nájezdy místních, ale i z druhé strany hranic přicházejících nacistických hrdlořezů. Po přepadení četnické stanice a stanice finanční stráže a zajetí jejich příslušníků ve vedlejší obci Schwaderbach (nyní Bublava) dostalo naše třináctičlenné družstvo příkaz zajaté osvobodit a stanice opět zprovoznit. Pod rouškou noci jsme se doplazili až ke stanici, kde měli být uvězněni. Velitel vrchní strážmistr Novák rozdělil družstvo na dvě obchvatné skupiny a s výkřikem „Hände hoch!“ jsme vyrazili ke vchodu budovy. Těsně poté se rozpoutalo hotové peklo. Prostor byl ozářen světelnými raketami, z oken budovy dopadaly granáty, z okolních domů po nás stříleli ze samopalů a kulometů.
Těsně před velitelem vybuchl granát a on vlastně svým tělem zachránil můj život, jelikož jsem byl dva kroky za ním. Současně při této akci padl další člen družstva a kamarád četnický strážmistr Josef Brčák. Spolu s příslušníkem četnické školy Farberem, který byl zákeřně zabit již odpoledne, mají v Bublavě pomník. Několik z nás zbylých utrpělo různá zranění, což se u mne později projevilo ztrátou zraku levého oka.
Prožili jsme mnoho přepadových útoků ze strany sudetoněmeckých ordnerů, včetně masakru v Anenském údolí mezi Kraslicemi a Jindřichovicemi. Tehdy nám bylo ve večerním rozkaze oznámeno, že v obci Habezbirg (Habartov) byla ordnery přepadena četnická stanice, její příslušníci zavřeni do sklepa, kam byla napouštěna voda, a ti, kteří se chtěli zachránit před utopením a vylézali okénkem u stropu, byli rozkopáváni krumpáčem. Jejich ženy byly údajně voděny nahé na provaze z jednoho konce vesnice na druhý. Sám jsme však toho svědkem nebyl.
Uložený úkol osvobodit zajaté příslušníky ve Schwadenbachu jsme nesplnili, ti byli totiž již dříve zbiti a odvlečeni na druhou stranu hranic do Sachsenbergu. Samotná obec byla obsazena mnoha dobře vyzbrojenými ordnery.
Od vypuknutí tohoto zběsilého honu henleinovců po všem, co bylo české, jsem se již do svého bydliště nedostal. Zůstalo mi pouze to, co jsme měl v poli na sobě. O veškerý majetek jsem tak přišel.
K.H., tehdy Stříbrná
***
Jsem jednou z mnoha, kdo museli opustit Sudety, přestože se nám tam dobře žilo i s Němci.
Bylo to ve Falknově - nyní Sokolov. Chodila jsem do Sokola, ráda vzpomínám na pěkné slavnosti, na besídky. Češi stále něco pořádali. Žili jsme tam 13 let. Táta byl voják z povolání, bydleli jsme ve státním u kasáren. Po obecné škole jsem jezdila do Karlových Varů do gymnázia, ale když jsem byla v tercii, tak začali henleinovci s provokacemi. Tátův pluk byl přemístěn do Myjavy, doma zůstaly ženy s dětmi. Bály se, protože se situace přiostřovala. My s mámou, každá s menším kufříkem, jsme odjely do Prahy k tetě, jinak jsme tam všechno nechaly. Když Němci „Sudety“ zabrali, dovolili, aby si máma pro věci a nábytek dojela. Jela ještě s jednou ženou, plná strachu. Nábytek a věci byly vystěhovány ve sklepě, to lepší bylo samozřejmě vykradené, nábytek rozbitý, takže se matka rozmýšlela, má-li to vůbec naložit.
Byla to hrozná doba, byl to konec mých nadějí a plánů, život se úplně změnil. Vinou Němců nemám opravdu dobré vzpomínky na mládí, stejně jako mnoho mých vrstevníků, a tak mi není dobře, když slyším, že jsme Němce ze „Sudet“ vyhnali. Vzpomínám si, jak vykřikovali, že chtějí do reichu.
V.R., tehdy Sokolov
***
Před válkou jsme bydleli ve Falknově (dnešní Sokolov). Můj otec tam pracoval na nádraží jako hradlař. Na stejném hradle s ním střídali další tři železničáři, jeden Čech a dva Němci. Vzpomínám si, jak otec v době okupace i po válce říkával, jací to byli všichni dobří kamarádi, jak si rozuměli a chápali jeden druhého. To bylo do doby, než začal působit v Karlových Varech a Chebu Konrád Henlein.
V tu ránu se přátelství a kamarádství Němců změnilo v nenávist, ponižování a šikanování. To trvalo až do doby, kdy jsme byli nuceni domov opustit. Tady snad ještě poznámku, že jsme Falknov proti jiným vyhnancům opouštěli alespoň trochu kulturně. Protože byl otec železničář, bylo mu umožněno odjet s veškerým zařízením, když byl přistaven nákladní vagón, do kterého se vešly věci naší rodiny a ještě jednoho železničáře.
Vůbec nejhorší vzpomínku mám na to, co jsme zjistili po válce, když jsme se z vnitrozemí jeli podívat do Sokolova. V roce 1936 mi ve věku tří let zemřel bratr Karel. Byl pohřben na falknovském hřbitově a pochopitelně po dobu okupace jsme neměli možnost se na hrobeček jet podívat. To jsme mohli až asi koncem června 1945.
Bylo velmi obtížné rozházené zbytky hrobu na hřbitově vůbec najít a pak hrobeček znovu sestavit. Vzpomínám na pláč mé matky, otce, ale i na svůj. Tenkrát jsem ještě moc nechápal, co se to vlastně kolem mne děje. Teprve později jsem pochopil, že sudeťákům nebyly svaté ani hroby českých lidí, a to bez ohledu na to, zda to byl hrob dospělého člověka či dítěte, jak to bylo v našem případě. Všechny české hroby byly zdemolovány a zbytky rozházeny po hřbitově.
Vladimír Fišer, tehdy Sokolov.
***
Rodiče žili od roku 1927 napřed ve Svatavě u Falknova (dnešní Sokolov), potom přímo ve Falknově, kde byl otec četnickým strážmistrem. Starší sestra a já jsme chodily do české obecné školy, obě jsme cvičily v Sokole, jako žákyně jsme se účastnily různých sokolských nebo školních vystoupení, také sletu ve Falknově, a jako rodina jsme chodili do českého katolického kostela.
Bydleli jsme u náměstí v nájmu u německé majitelky domu, vdovy a její starší dcery. Byly to slušné osoby, politika je nezajímala, byly hluboce věřící a k nám hodné. Pro nás to byla babička a slečna domácích a kdykoli jsme se sestrou chtěly, směly jsme k nim přijít.
Byla jsem malá a rodiče před námi nikdy nemluvili o politice. Že se děje něco vážného, to jsme pochopily i jako děti, ale nerozuměly jsme tomu. Od nás bylo na náměstí blízko a slyšely jsme, že se tam stále častěji shromažďují Němci, halasí, něco provolávají, někdy zvonily i zvony. Četníci měli stále častěji pohotovost a tatínka jsme doma moc neviděly. Největší rozruch nastal, když přijel do Falknova Henlein nebo jiný předák sudetských Němců. To stáli četníci celé hodiny v řadě v naší ulici, chladno-nechladno, déšť- nedéšť. Museli být v pohotovosti. V ty dny maminka pořád vařila hrnce čaje a četníci, stažení z celého okolí, byli vděční, že se trochu zahřáli. Stále více se v ulicích objevovaly Němky v dirndlech, občas na nás heilovali zvednutou pravicí, nebo vyplázly jazyk, ale my jsme věděly, že si nemáme ničeho všímat. Chlapci chodili v kožených kalhotách a všechna mládež v bílých podkolenkách. Už se s námi nekamarádili.
O prázdninách 1938 jsme byli jako každoročně ve vesnici na Přešticku, kde jsme měli malý domek. Jednu místnost pro sebe, nájemník měl kuchyň a pokoj. Vrátili jsme se do Falknova koncem prázdnin a začala zase škola. Někdy počátkem října nás poslali ze školy domů s příkazem se cestou nikde nezdržovat, nenechat se nikým vyprovokovat. Došla jsem domů v pořádku. Potom přišel tatínek ze stanice a řekl, ať maminka co nejrychleji sbalí do kufru nejnutnější věci, že je třeba, abychom odjely. Většina českých rodin že už je stejně pryč. Maminka váhala. Potom přišel tatínek ještě jednou pro nějaké teplejší oblečení a podivil se, že tam ještě jsme. Řekl, že už se o nás nebude moci starat, protože všichni četníci budou někam odveleni, ale nevěděl kam. Před polednem se u nás zastavil jeden český železničář, že kolem poledne pojede z Falknova poslední vlak vypravovaný českými železničáři do Plzně. Co bude potom, nikdo neví, ale že máme určitě odjet.
Maminka složila do kufru nějaké věci, my jsme dostaly příkaz, že musíme jít pořád před ní, aby na nás viděla, a nejkratší cestou na nádraží. Tam byl nevídaný ruch a shon. Český výpravčí mamince potvrdil, že ten vlak má skutečně přijet, má už velké zpoždění a je přeplněný, ale že se do něj dostaneme, protože připojí nějaký vagón. Do vlaku jsme se dostaly. Sestře udělali místečko lidé na lavici, já jsem seděla na kufru a maminka stála v uličce, protože jinam se nemohlo. Vlak všude postával, měli jsme všichni hlad a žízeň. Ve stanicích vybíhali lidé alespoň pro vodu. Do Plzně jsme dojeli kolem půlnoci, a protože se nádraží zamykalo, postávali lidé kolem svých kufrů nebo ranců před nádražím. Do toho trochu pršelo. Neměly jsme v Plzni nikoho, tak jsme byly připravené vydržet až do prvního ranního vlaku směrem na Klatovy. Nakonec nám jeden plzeňský občan pomohl do starobince – chudobince. Na postel se tam sice lehnout nedalo, ale byly jsme vděčné alespoň za střechu nad hlavou. Nevěděly jsme, jestli je tam pitná voda, tak jsme měly žízeň dál. Asi dvě hodiny nato nastal na chodbě ruch a přišlo mnoho lidí, někteří ani nebyli pořádně oblečeni, a šli do 1. patra. Zřejmě zase odněkud přijeli. Byla nám zima a byly jsme rády, když jsme se dočkaly rána a znovu jsme šli na nádraží. Odjely jsme na Přeštice.
Ubytovali jsme se v našem vesnickém domku a brzy jsme zjistily, co nám všechno chybí, protože jsme odcházely z falknovského bytu tak nakvap. Asi po dvou dnech nás maminka přihlásila do místní školy.
O tatínkovi jsme nic nevěděly. Maminka nám navařila na několik dní jídlo, přikázala nám jít vždy ze školy rovnou domů a rozhodla se jet hledat tatínka. Když přijela do Falkonova, potkal ji nějaký slušný Němec a řekl jí, ať se snaží, aby ji nikdo nepoznal a aby co nejrychleji odjela, protože jména celé naší rodiny jsou uvedeny v seznamu Čechů, kteří mají být popraveni. Maminka pak postupovala podle míst, kam byla četnická stanice postupně překládána, až se dostala do Rakovníka a odtud do posledního místa, do Pavlíkova. Tuto vzdálenost už ušla pěšky a dověděla se, že falknovská četnická stanice byla rozpuštěna.
Jeden den přišel domů tatínek a druhý den po něm i maminka. O co jsme přišli, nedokáži odhadnout, Tatínek ještě stačil předat klíč od bytu někomu od českého vojska. Vojáci přišli do bytu, naložili, co viděli a jak uměli, a patří jim za to uznání. Za několik týdnů jsme dostali avízo z dráhy v Přešticích, abychom si odvezli nábytek. Na nějaké škrábance a podobně jsme samozřejmě vůbec nehleděli.
Bydleli jsme sice ve vlastní chaloupce na vesnici, ale 4 osoby v jedné místnosti. Trvalo nějakou dobu, než se tatínkovi podařilo najít pro nájemníka náhradní byt. Musel mu ještě zaplatit odstupné, stěhování a myslím, že dopředu nájemné v novém bytě.
Odškodnění jsme nikdy žádné nedostali. O tom, jak Němci zacházeli v září 1938 s Čechy, svědčí fotografie, kterou přivezl tatínek – rakve s tělesnými pozůstatky českých četníků zavražděných Němci.
E.V., tehdy Sokolov
***
Nerada vzpomínám na pobyt v bývalých Sudetech, zvláště pak na ty hrozné poslední měsíce, které jsme tam prožívali od anšlusu Rakouska. Pracovala jsme ve Falknově n. Ohří jako poštovní zaměstnankyně. Opouštěli jsme pracoviště 30. září 1938, odjížděli jsme posledním vlakem, nechali jsme tam vše, měli jsme jen nejnutnější věci v příruční kabelce. Běda těm, kteří se tam museli vracet pro nábytek, ti si něco zažili. Vždyť už poslední měsíc - září - jsme se báli jít do bytu, spali jsme na podlaze v ústředně. Nejhroznější dny byly po 20. září. Stále vidím těch sedm rakví vystavených v bývalé české škole v Chebské ulici. Sedm zavražděných četníků z okolí, někteří měli vytrhané nehty. Nejhorší boje byly v Habartově.
Měli jsme stálé spojení s kolegy z Aše. Ti si také zažili svoje. Právě ve dnech po 20. září přepadli ordneři poštu, zaměstnance vyhnali, cestou k nádraží po nich plivali, fackovali je, odvezli do Selbu. Celé dva měsíce byli nezvěstní. Mezi ordnery byli také naši němečtí spoluzaměstnanci..
Bylo toho mnohem víc, ale ty nejohroženější zážitky jsem tu vypsala. Můžeme odpustit, snad i zapomenout, ale rozhodně se nemusíme omlouvat, neboť víme, že Němci vše vyvolali. Nikdy ať se nevrátí, protože za pár let by se mohlo to opakovat ještě hůře.
A. Knopfová, tehdy Sokolov
***
Naše rodina žila ve Falknově n. Ohří, kde byl otec vlakvedoucím.
V době, kdy se v Německu dostal Hitler k moci, nastala změna i v chování našich německých spoluobčanů, např. nás začaly napadat německé děti, když jsme šly ze školy. V paměti mi uvízl obrázek naší školní tělocvičny, kde byly vystaveny rakve s těly našich četníků, zavražděných henleinovci při útoku na četnickou stanici v Kynšperku. Tehdy byla také zavražděna jedna těhotná žena, manželka jednoho četníka. Na tento zážitek z dětství nemohu nikdy zapomenout.
L. B., tehdy Sokolov
***
Jsem vyhnanec z Nového Sedla u Lokte. V roce 1938 jsme byli - moje maminka a mí sourozenci – vyhnáni z našeho domova. Nelze ani vylíčit, co vše jsme tehdy zažili.
Ve dne v noci henleinovci bubnovali a na české občany řvali „český psi“, „české svině“. Urážky našeho národa mi ještě dnes , když si na to vzpomenu, zní v uších. Nemohu také zapomenout na jejich vyřvávání „Ein Volk, ein Reich, ein Führer“ a „Wir möchten heim ins Reich“. Tohle bylo na denním pořádku, tak co vlastně chtějí? Jsou doma v reichu!
Václav Pecka, tehdy Nové Sedlo
***
Bydleli jsme v Sedlci u Karlových Varů ve strážním domku, neboť otec dělal traťového pochůzkáře u ČSD.
Asi v polovině září 1938 jsme museli uprchnout před Němci a odstěhovat se do jižních Čech. Pamatuji se, že jsem si vzal s sebou pouze tříkolku. Matka nesla v náručí mého dvouměsíčního bratra. Otec jako zaměstnanec ČSD v Sedlci musel zůstat. Přijel za námi až později.
Veškeré zařízení ve strážním domku zůstalo, nemohli jsme si odvést vůbec nic. Rodiče začínali v Českých Budějovicích, opět znovu. Nedostali také žádné odškodnění.
Zdeněk Jarolímek, tehdy Sedlec u Karlových Varů
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz