Co se dělo v Libé
Z písemných vzpomínek německého antifašisty,
soudruha Adama Schrödera, předsedy sociálních demokratů v Libé
VOLBY
Již dlouho v Libé vládly zvláštní poměry. V tehdejší české rukavičkářské továrně firmy Havlík (nyní Tosta), dostávali práci, jen členové henleinovské strany. Pana šéfa Havlíka nezajímalo nic jiného, než zisky či ztráty na jeho bankovním kontě.
Před obecními volbami 12. 6. 1938, měli ze třicetičlenného obecního zastupitelstva, sociální demokraté dvoutřetinovou většinu. K tomu dva zástupce měli komunisté. Zbytek zbyl na buržoazní strany. Starostou v obci, dvacet let byl sociální demokrat.
Volby byla první sprcha pro "rudou Libou". Henleinovci měli v obci už 500 členů. Ve volbách volilo henleinfašisty jen o 17 osob více, než sociální demokraty. Nebyla to ve srovnání s ostatními místy v pohraničí žádná katastrofa, protože si ještě udrželi funkci zástupce starosty. V současných volbách do okresního zastupitelstva, kde hlasovaly jen osoby starší 26 let, dostali sociální demokraté 700 hlasů, proti 500 hlasů fašistů a tak si udrželi místo svého zástupce.
Faktem bylo, že někteří nedávno získaní henleinovci v tajných volbách volili sociálnědemokratickou kandidátku. Poděkovali jsme tedy dopisem šéfredaktoru "Sudetendeutschezeitung" ing. Rümmlerovi za hlasy, které jsme od henleinovců dostali. Ani lákavé nabídky fašistů, ještě v té době, neudělaly z mnohých dělníků, skutečné henleinovce.
GOEBBELSOVA PROPAGANDA
20. září večer, všechny říšskoněmecké vysílače, několikrát za sebou, troubily do světa: "Německý lide, setrvej u aparátů, za několik minut přineseme nejvýše otřesnou zprávu z Čech."
Konečně se ozvala melodie o nekonečné věrnosti a pak zpráva: "Německý lide, zde všechny říšskoněmecké vysílače. Přinášíme hrozné zvláštní hlášení z Čech, z vesnice Liebenstein (Libá), v bezprostřední blízkosti bavorské hranice, jen hodinu cesty od města porculánu - Selbu. Došla od našich bratru a sester, kteří v této trhové obci na okrese Cheb žijí od nepaměti. Naše milá, kdysi krásná Libá, leží od ranních hodin v plamenech.
V celé obci vládne hrozný zmatek. Bratři a sestry zoufale lomí rukama a prosí svého vůdce o nejrychlejší pomoc a vykoupení. Rudá lůza, s pohlaváry v čele, táhne od ranních hodin obcí a s nimi rudé marxistické vojsko, v čele s Rudou obranou. S hořícími pochodněmi v tlapách a s benzinovými kanistry, táhnou od domu k domu, od obchodu k obchodu. Rudé hordy plení a pálí široko daleko. Ani šťastně sklizenou úrodu nelze zachránit. Požáry není možno uhasit. Bandité a jejich vůdcové, nechali před tím vypustit všechny nádrže a okolní rybníky. Všude hasiče, kteří spěchali z širokého okolí na pomoc, drží v šachu, na příchodech do obce, příslušníci Rudé obrany.
Německý národe, vezmi na vědomí, že naše trpělivost dneškem končí! Přes opakované führerovy prosby, nevystoupily české úřady proti tomuto teroru. Naopak, toto řádění luzy se smíchem podporují! Opakujeme: Ode dneška je vůdcova trpělivost u konce. . . !"
Byli jsme překvapeni, ale nejen celá Libá, i Paříž, Mnichov, Berlín, Londýn a Praha.
Zatím co jsme v klidu uléhali do postelí, pro celou Evropu Libá hořela. Taková byla Goebbelsova propaganda.
Druhý den, 21. září, se v mé kanceláři objevil stavitel Ernst Meier z Aše, tchán redaktora Sudetoněmeckých novin Rümmlera. Pozdravil a začal rozčileně křičet: "Chlapi, celou noc jsem nespal, co vy víte? Nemohu za nic. Co to ta henleinovská banda navlíkla? Slyšeli jste to hlášení?" "Slyšeli pane staviteli, tady máte i stenogram. Víme, že vy za nic nemůžete." "Ten chlap Henlein" - křičel dále, "nikdy nehrál v Aši žádnou roli. Světové politice rozumí starou bačkoru a můj zeť, ani o špetku víc. Dneska svou blbostí burcují celý svět a nechají se zapřahat do válečné káry." Nakonec se rozplakal na mém stole.
A československá vláda? Ta nedokázala na tuto prolhanou propagandu odpovědět. Jak snadné by bylo, přivézt pár zahraničních dopisovatelů s jejich fotoaparáty a dokázat nacistům lež.
Pak volal ohledně této lži, náš krajský tajemník Vilém Nový. Řekl mi: "Adi, posaď se a piš, je to hrozné! Řekni všem soudruhům i z Rudé obrany, kteří chtějí zítra ráno dobrovolně narukovat, že mají prozatím čekat a nic proti fašistům nepodnikat, až do doby, kdy zavolám. Po Chebu kolují zprávy, že i armáda je zaprodaná od shora dolu, respektive zrazena, na každý pád zůstaňte opatrní, až vám..."
Potom telefon oněměl, měli jsme v očích slzy, v mysli otazníky. . .
ULTlMATUM
Krátce na to se v naší kanceláři konzumního družstva, objevil nově jmenovaný starosta obce Adam Grüner a s ním místní vůdce henleinovců, tesařský mistr Johan Bareuther a kurýr fašistické centrály z Chebu. Předali mi, jako představiteli sociální demokracie v obci, pozdrav od ing. Rümmlera a od mého "přítele" Henleina, s žádostí o přestoupení k nim a oslavení velkého smíření.
Nezmohl jsem se na nic jiného, než na jediné slovíčko, ne! Nastala rozpačitá pauza. Potom mi vůdce obce, nafouknutý jako páv, předal, jak sám řekl, poslední ultimatum.
Stálo v něm:
1. Na kraji lesa u Selbské, čekají již bojovníci za svobodu a početné jednotky SS, na rozkaz k obsazení Libé.
2. Posílení československé Finanční stráže a vaší Rudé obrany československou armádou, se nebude na základě předešlých dohovorů provádět.
3. Pojď ihned s námi a vydej prohlášení ke všemu obyvatelstvu o sbratření. V opačném případě začnou již dnes v noci a zítra v Libé padat hlavy.
Datum: Libá, 21. 9. 1938.
Chtěl jsem zavolat do Chebu, telefon nešel, v mém pracovním stole ležel nabitý revolver.
"Nenamáhej se," řekl starosta - "pro vás už telefon nepůjde. Pojď s námi, víš, že vás potřebujeme! Mysli na tvoji odpovědnost!"
Vybuchl jsem: "Kdo ti dal právo zradit naši československou obec a po té vylhané zprávě se podepsat pod tuto zradu? Jako tvůj zástupce v obecní radě, tě nesmlouvavě poženu k odpovědnosti!"
Všichni tři se smáli nahlas a führer obce, vědom si svého vítězství se naparoval: "Potřebujeme velké Německo, to je naše opravená zvláštní zpráva, takovou má cenu..."
Moje prsty nahmataly revolver, ale šťastná intuice, ne rozum mi napověděla, aby jej opět pustily. Znovu jsem vybuchl: "Ne, to si nemohu vzít na svědomí, abych vás, milí občané Libé, sbratřoval s těmito zločinci! Ne! To stojí za můj život..." Hrobové ticho...
Náhle se otevřely dveře a muž s kufry vrazil dovnitř. Posadil se, zajíkl se a opět vyskočil. Objal mě a zašeptal: "Starý příteli, co nám to udělali. Fuj! Adi, já byl národní socialista až na půdu. Ale konec, konec! Takové věci, to je světový podvod, jaký ještě na této planetě nebyl! "
Starosta Grüner zvolal: "Pepi, ty jsi v Salzburku asislyšel tu zvláštní zprávu. Ta má cenu Velkoněmecka."
Pepi se mě pustil, otočil se k těm třem a na každého plivl. Pak zasyčel: "Vy zločinci, vy se nestydíte?" Chtěl se do nich pustit, místního vůdce už držel pod krkem. Zadržel jsem jej a henleinovská delegace rychle zmizela.
Vzal jsem Pepiho k oknu. "Podívej se na tvou rodnou Libou!" Díval se se slzami v očích, na rodný dům...
Na náměstí přijel přecpaný linkový autobus. Příbuzní "pohořelých" z Německa, Československa, Rakouska i Švýcarska přiváželi svým blízkým to nejnutnější a všichni s údivem zírali na stojící Libou. Když se blížila půlnoc, všichni hosté uléhali do postelí, někteří dokonce do těch, v nichž spávali ve svém mládí, šťastni, že se zase jednou vyspí, při otevřených oknech.
TEROR
Začal jsem se také svlékat, vtom slyším rány na dvéře. Otevřu a dovnitř vpadl plně vyzbrojený příslušník freikorpsu. Padl obličejem na pušku. Obrátil jsem jej, nedýchal. Zatáhl jsem jej do světnice. Voda. Ocet. Umělé dýchání. Už jsem skoro nemohl. Naše návštěva, Berlíňáci, zavírali oči, švagrová omdlela. Dvě probuzené děti příbuzných křičely. Bojovník za svobodu, konečně začal lapat po vzduchu. Nakonec ze sebe vyrazil: "Adi, Adi, schovej se, schovej. Freikorps tě chce zastřelit…“ " Švagrová se probrala z mdloby a začala ječet. "Mlčte, mlčte, jinak mě taky zastřelí", prosil Kaupepi, náš příbuzný a nyní bojovník za svobodu, v podivné situaci. Potom se vyplazil ven a byl pryč.
Hned na to někdo bouchal na okno. Náš český četník Hanzlík volal: "Pane Schröder, to jsem já, Hanzlík, přijde freikorps, nevím kolik jich bude. Pošta i telefon jsou rozbity, musíte do Hazlova a zavolat vojsko" - a byl pryč.
Všichni mi radili: "Schovej se!" Někdo byl u domovních dveří, byl to matčin bratr, strýc Georg, otec Pepiho, stál venku s ním a plakal. Chtěl mě schovat u sebe, tam by mě nenašli. Strachy nemohl stát na nohou, musil jsem jej odvést domů, do jeho domku č. 209. Při cestě zpět jsem slyšel z okraje Selbského lesa sborový zpěv; "SA mašírt..."
Schovat se? Sám se zastřelit? Ne! Líčit co se zatím dělo u nás doma? Ne...
Už po půlhodině práskaly výstřely kolem našeho domku čp. 140. Slyšel jsem salvy a mezi tím lidský křik a výkřiky zfanatizovaněho davu. "Pojď ven, pojď ven ty velezrádče, dáme ti zdarma nažrat olova." Kdo by potřeboval prázdné nábojnice, má ještě dnes možnost si je najít v naší zahradě. Tak to šlo s malými přestávkami celou noc, všichni jsme leželi na podlaze, až do ranního šera, dokud nebylo ticho i v celém okolí. Jenom venku bylo slyšet šepot henleinovců. Potom odpoukly naše staré švarcvaldky půl šesté...
V takové situaci rozhoduje, buď a nebo. I když jsem byl v noci prohlášen velezrádcem, nenechal jsem se zadržet ani rodinou, ani příbuznými, vzal jsem klíče, políbil své blízké, prošel domovními dveřmi, špalírem bojovníků freikorpsu, kteří stáli "k noze zbraň", abych asi po sto dvaceti metrech, otevřel dvéře konzumu a spořitelny Svépomoc pro Libou a okolí, kde jsem pracoval.
Ve špalíru stál i "zrádný" bojovník Kaupepi, který mě včera varoval. Na náměstí naší "rudé bašty", stály hloučky ozbrojených ordnerů. Na povel "vzhůru", všichni ukazovali na hrad, z kterého vlály prapory s hákovými kříži. Široko daleko známý podvodník Stökerlhansel, na mě křičel: "Podívej se ještě naposled na tvoji rudou tvrz!" Následovala salva smíchu. Konečně' jsem otevřel dvéře do budovy konzumu a zavřel za sebou. Bylo mě, věřte, jako zajíci, který se zachránil po honu.
Krátce na to, i přes probdělou noc, stál náš spolehlivý personál opět na svých místech. Vykupovalo se všechno zboží. Zároveň bylo nutné vyplácet úspory i procenta a splácet dluhy. Všude bylo plno. Všude stály fronty. Na náměstí byl klid, klid byl i ve třech ulicích z něho vedoucích. Klid byl i v továrnách a ostatních obchodech, nepracovalo se, v Libé měly zavřeno i všechny hospody. Všude se povídalo o vůdcově pomoci pro hladovějící bratry a sestry v sudetech, podle jejich slov, trápené marxistickými tyrany. Klid před bouří...
CHVILENKA NADĚJE
"Tanky, české tanky, mnoho českých tanků jede", bylo slyšet, většinou se strachem, ale také s pocitem úlevy a radosti. Zbabělé krysy, černokošiláči a podvodníci utíkali a na bavorské straně, strachy podělali celé okolí.
Na liduprázdném náměstí zastavil československý tančík. Druhý zůstal u brány zámku. Hezký mladý poručík vystoupil a přišel k nám do konzumu. Chtěl volat do Chebu. Nešlo to. Povzdechl si: "To je k zbláznění, hlídky na Sorkově hlásily, že v Libé se celou noc střílelo, že je zde mnoho členů freikorpsu, ale i Finanční stráže a Rudé obrany i četníci. My máme rozkaz napochodovat, ale nestřílet na fašisty. Ve všech kasárnách v Chebu je pobouření. Vojáci chtějí bránit vlast." Náš poručík i my jsme začali vzlykat. "Zrada pane poručíku?" "Ano. Zařiďte se podle toho a nebraňte se!"
Řekli jsme mu vše, co jsme věděli a co jsme zažili. Nechali jsme jej přečíst ultimatum, četl i zachycenou zprávu říšského rozhlasu z 20. září. Prosil nás, abychom mu ty originály půjčili, že je zítra vrátí. Bohužel, už nikdy jsme je neviděli. Rozloučení bylo velmi smutné. Tank odjížděl směrem k Chebu. Dívali jsme se za ním a cítili, tak jako nikdy, co přijde. Bylo nám, jako když už teď, stojíme s rukama vzhůru.
Přiběhl mezi nás předseda závodní rady české henleinovské stavitelské firmy Havlík a Nappert, nacista. Chebským nářečím začal modlitbu: "Pane bože, zařiď, aby zase přišli naši bojovníci za svobodu a už sem nikdy nepřijely české tanky. Pane bože, dopomoz nám k tomu, abychom se brzy setkali s bojovníky z Plattenberku." Zdviženými prsty přísahal věrnost těm dvěma sviním, Hitlerovi a .Henleinovi. Když odcházel, padaly na něho vlajky s hákovými kříži, hakenkrajce i všechny obrazy fürerů, které dosud visely na náměstí. Nikdo nechtěl nic mít se zbabělci, kteří utekli před jedním tančíkem. Ba ani veliký nacista, církevní představený, farář Moric Stäippel, který jako první, se svojí Johanou, vystrčil vlajku s hákovým křížem z věže kostela a nyní ji rychle sundal a kamsi dobře schoval.
INVAZE SS
Druhého dne, tedy 23. září, přicházela z našeho sousedství, od Selbu vůdcova pomoc. Plni nadšení pochodovali hrdinové, kteří se včera podělali, před československými tančíky, pod ochranou SS. S nimi však šli i příslušníci československé Finanční stráže se zbraněmi.
Na náměstí zazněl povel "stát!". Z řady vystoupil finanční respicient Hájek a zavelel: "V kozly zbraň!" Pušky pomalu byly spojovány v známé trojice. Hájek poděkoval oddělení za věrnost a obrátil se k obyvatelstvu: "Moji milí, zde shromáždění českoslovenští státní spoluobčané, my, vaše oddělení Finanční stráže, jsme byli minulou noc, v lese na hranici obklíčeni přesilou freikorpsu a jednotkami SS. Jelikož nám není známo, že byla vypovězena válka, bránili jsme se kategoricky a tázali jsme se jejich velitele, co to má znamenat. Ten nám sdělil, že je to podle mezinárodní úmluvy. Ale ani o tom nám není nic známo, tak jsme se nadále bránili odevzdat zbraně. Chtěl jsem zabránit krveprolití, tak jsem svolil a dal své skupině rozkaz odpochodovat. Nyní, když vidím přesilu, dáváme k dispozici naše zbraně, abychom zabránili nejhoršímu." Poté zavelel: "Vystoupit od zbraní!" Nato financové museli v doprovodu ordnerů odpochodovat, beze zbraní na nádvoří hradu. Za nimi šly velké jednotky SS a jiných druhů zbraní.
Byl jsem vyzván starostou Grünerem: "Chceš-li si zachránit život a životy tvých přátel, kup ihned dvacet lahví kořalky a vlastnoručně je rozdej mezi pochodující SS!"
Každá jiná rada byla zbytečná. Spočítal jsem si, že u milovaného vůdce má lidský život cenu nejvýše 20 feniků a proto jsem si nechal v naší Svépomoci dát požadovanou kořalku a rozdával ji, za nepopsatelného jásotu nacistů, mezi naše i říšské vrahy. Zatím co jsem rozdával, z nádvoří hradu vyprovázeli naši Finanční stráž ranami pažeb, pendreků a kopanci a s nimi i další soudruhy, do blízkého nacistického sídla Hohenberg a tam je pozavírali do hradních sklepů, než je odvezli do německých koncentráků a věznic, byli našimi tamějšími přáteli dostatečně zásobováni stravou, která jim byla podávána dírami v sklepních zdech.
VŮDCOVA KOMISE POMOCI
Za SS přitáhlo gestapo a za ním pomocná komise pro naše "ztrápené a hladové" bratry a sestry.
Dvě velká auta s tříčlennou posádkou, plně naložená bavorským vzduchem ze Smrčin, přijela a zastavila, právě před naším ústředím.
"Velevážený pane vedoucí", oslovil mě' šéf komise a začal se vyptávat, jaké a kolik potravin prozatím potřebujeme, pro zdejší obyvatelstvo.
"Zadarmo?" - zeptal jsem se automaticky. "Ne zcela" - řekl, usmívaje se. Když on i ostatní slyšeli, že jsme ještě dostatečně zásobení, nakabonil se a chtěl vidět naše sklady. Naložili spoustu zboží. Podepsali dodací listy, na kterých měli předtištěno "S pozdravem Heil Hitler", vysvětlili nám, že jsme nyní součástí velkoněmecké říše a odporoučeli se s prvními přebytky z našeho pohraničí.
ČEKATELÉ SMRTI
Několik hodin po pomocné komisi přišla zpráva, že esesáci zastřelili na Seebergu (Ostroh) hostinského, komunistu Adama Beckera z hospody "Zur Rutsch" za to, že v jeho lokále nechával schlizovat socialisty a komunisty.
Krátce na to přišli tři a zatkli mě s tím, že budu zastřelen na nádvoří hradu. Můj místopředseda a nenahraditelný přítel Georg Heidler, strojník z továrny, už seděl také v autě. Odvezli nás na hrad k veliteli SS. U stolu seděli místní vedoucí henleinovců Johan Bareuther a nacistický starosta Grüner. Na stole ležela hromádka obžalovacích spisů.
Gruppenführer SS odvedl všechny přítomné i gestapáky do vedlejší místnosti, vrátil se a četl a četl. Konečně nám přikázal, abychom se posadili. Seděli jsme na židlích, na kterých se před chvílí rozvalovaly zadky našich žalobců. Gruppenfiührer zase četl a četl. Pak nám daroval, jak sám řekl, každému jednu dobrou cigaretu a pro ukrácení chvíle, podal každému k prostudování jeden výtisk našeho poděkování obyvatelstvu po volbách v červnu 1938. Text se nám líbil, my jej stejně znali nazpaměť. Ještě dnes vidím úsměv nezapomenutelného kamaráda Georga Heidlera.
Když všemohoucí esesák zpozoroval, že my, ubozí hříšníci, nemáme o text zájem, řekl: "Váš děkovný dopis vám daruji, mám zde ještě dostatek dalších obžalovacích spisů. Pokud jsem byl informován, mám tu čest se bavit s dvěma nejdůležitějšími marxistickými náčelníky. Co mám s vámi, notorickými zločinci, dělat?"
Přestávka, zazvonil telefon, konečně řekl "hajl" a zavěsil.
Pokračoval: "Ihned nechat zastřelit? Ne. Já mám ještě jiné zprávy a dokonce z řad našich politických odpůrců. Mimo to, vidím, že Libá ještě stojí. Vy nejste cítit ani kouřem ani benzinem. Všechny míst.ní i okolní rybníky jsou plné vody. Kolik vašich lidí bylo dnes zatčeno a odvezeno?" - říkal to stále tišeji a tišeji.
"Pane gruppenführere, pokud jsme slyšeli, celé oddělení Finanční stráže a asi deset stranických a sportovních funkcionářů. Kdo je zatkl a odvezl - to bohužel nevíme." Pokračoval ve výslechu: "Jak dlouho jste vy v krajském výboru? Třetí volební období? A v obecním zastupitelstvu od roku 1918? A jak dlouho vůdci strany?" "Asi kolem sedmnácti let, pane gruppenführere." Přestávka.
"Chlapi, jste zase volní," říká najednou ta bílá vrána. "Ode dneška, to vám říkám a doporučuji, obraťte vaši ideu na ideu národního socialismu, rozumíte?''''
"Ano, pane gruppenführere." Přestávka.
"A teď bych vám chtěl pošeptat" a skutečně šeptal: "Za vaše životy nemusíte děkovat nějakému obergruppenführerovi, ale mému otci, také musil obrátit. Rozumíte, budete mlčet?!" To už nám jednotlivě šeptal do ucha. . .
"Ano; pane obergruppenführere", řekli jsme současně.
Nařídil důstojníku, který střežil přede dveřmi, aby zavolal panstvo zpět. "Pánové, tito muži jsou opět volní. Dneškem počínaje, to je rozkaz, nesmí být bez mého svolení, v Libé prováděno žádné zatýkání! Rozumíte?" Pokynul dvěma gestapákům, bledému obecnímu vedoucímu a nacistickému starostovi pošeptal: "Pánové, na dnešní rozloučení vám radím, bude-li většina obyvatelstva za dvacet let stát za vámi, jako stála za těmito dvěma, bude to pro vás velká čest." Pak tento, rudého otce na černo přebarvený syn, podal čtveřici pohlavárů ruku a rozloučil se s nimi.
POMSTA
Další komentář je zbytečný. Zkrátka, většina zdejšího obyvatelstva, včetně donucených nacistů byla šťastná, že nebude žádné další:zatýkání.
Velký německý básník Friedrich Schiller však říká: "Není dobré bratřiti se s mocnými."
Po pěti týdnech, když první nacistický velitel Libé, výjimka mezi esesáky, byl už dostatečně daleko, zavětřili obecní führer i starosta.
20. října mě bez výpovědi vyhodili z vedení družstva a bez zaplacení propustili. Podle hesla - co je tvoje, to je moje - vyplenili pokladnu. Zapečetili naši hlavní budovu a předali ji henleinovské firmě Taubert. Pan Taubert na tom nejvíce vydělal. Kdo tehdy lízal med, má se i dnes, po vysídlení, ve Spolkové republice dobře.
Dvacáté narozeniny Československé, teď už okleštěné republiky, oslavily nacistické bestie, po svém. 28. října 1938 za pomoci faráře Stäppela, zatkli 29 otců a živitelů rodin. Většina z nás strávila za mřížemi a v koncentrácích dlouhá léta. Někteří kamarádi byli v koncentráku ubiti před našima očima: Můj věrný kamarád Georg Heidler, Mathias Winterling a předseda komunistické organizace v Libé, soudruh Josef Bauer. Další zemřeli na následky útrap. Řada soudruhů zahynula později v trestných rotách wermachtu.
Dachau, Flossenburg, Dachau, to byla má cesta, než mě "převychovaného" pustili domů.
Kolik krve jsem za ten čas uviděl…
Kolik lidského utrpení poznal...
Kolik dobrých, čestných lidí ztratilo své životy...
(Josef Řehka, Podzim trpkých plodů, vydal OV ‚ČSPB v Chebu, 1987, str. 66-74)
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz