III. část
Jan Kouřil, Josef Bartoš, Jaroslava Čajová
Šumvald u Uničova 1938 – 1945
Následkem průlomu Rudé armády koncem ledna byly všechny silnice od Opavy přeplněny vozy, auty, saněmi. Stěhují se civilové, vojáci, četníci,policie, všichni, kdo měli jakýkoliv potah, motocykl, často stačilo i obtížené kolo.
Nebývalý provoz byl na silnici z Rýmařova na Libinu a silnici přes Dlouhou Loučku směrem na Uničov a na Šumvald, dále k Mohelnici a Svitavám.
Byly to nespočetné tisíce povozů, jak již uvedeno, z Bílska, Katovic, Hlivice, Čenstochové. Některý den až 20° mrazu, hned den na to několik dnů obleva, že se ve sněhu jelo velmi těžko, neboť povozy byly tehdy povětšině s železnými ráfovými koly. Koně měli silné, zatím dobře živené. Mnoho povozů bylo tažených černostrakatými kravami.
Z polských krajů to byli uprchlíci, kteří vyhnali Poláky jako u nás Tyroláci naše usedlíky. Šlo nám tehdy na mysl, zda si zazpívají "Deutschland über alles...", což bývalo slyšet při každém oslavném vítězství ze školy i v rozhlase. Na vyvolený národ přišla pohroma, jakou nikdy nečekal.
Lidský cit že je ale vždy na straně trpících, bylo vidno z toho, že přes všechno pokoří naši lidé valnou většinou nedovedli ukázat tvrdost a bezcitnost, jako povětšině činili oni. Falešná propaganda, jíž podlehli, byla příčinou jejich neštěstí.
Nejhůře v tomto chaosu se měli političtí vězňové. Dle vyprávění dělníků jedoucích vlakem od Přerova byli vězni při převážení z Osvětimi do jiného tábora namačkáni v otevřených vagónech, z nichž volali a prosili o vodu a jídlo. Volali, odkud který je. Nic se jim dávat nesmělo, poněvadž stráže hned střílely. Zmrzlé vyhodili podél trati. Nedá se vypsat, co museli vytrpět.
O šumvaldských a troubelických jsme tehdy nevěděli víc, než že šli pěšky z Vratislavi do Drážďan. Později bylo zjištěno, že jeli vlakem. Zd. Lachnit byl převezen do Bayreuthu. Dá se myslet, co prožili.
Později, 17. února, došel dopis od V. Šenka, psaný 15. 1. ve Vratislavi a 8. února daný na poštu v Drážďanech. Poznamenáno v něm: "jestliže se vrátí, vypoví jistě hrůzy prožité".
Koncem ledna 1945 obecní úřad provádí z vyššího nařízení obranu obce budováním obranných zátarasů. Z klád narychlo z lesa dovezených upevněno 4-6 sloupů hluboko v zemi, někde do trojhranu. Skobami a šrouby spojeny klády do výšky 2 metrů.
Povětšinou byly zasazeny jen sloupy do země a připravené klády se prý do nich zapustí, až se budou Rusové blížit. Na všech silnicích při výjezdu z obce se musely připravovat tyto zátarasy.
První transport smrti zubožených zajatců různých národností v počtu kolem 3000 mužů prošel naší obcí 3. února 1945. Viděli jsme ubožáky všech pletí a národností, pochodující povětšině v nízkých dřevácích pěšky z Horního Slezska, kde pracovali v uhelných dolech a různých továrnách.
Každý, kdo jen mohl, jim opatrně podal nebo do průvodu házel rozkrájený chléb, ovoce aj.
Na noc byli v obcích německých. Původně měli přespat i v naší obci. Stodoly byly zajištěny. Nacisté vědouce, že naši lidé se chystají je podarovat, rozhodli, aby nocovali v Břevenci a Mirotínku.
Nejubožejší a nejvíce hlídáni byli Rusové. Běda, když strážní, povětšině zvlčilí mladíci z Hitlerjugend, uviděli jejich natažené ruce k občanům.
Mnozí zchromlí, s boláky a otlačeninami, se rty krvavými od horečky, smrtelně bledí, mnozí s hlavou obalenou kusem staré houně. Tlumok měl málokterý, většinou měli misku nebo hrníček připevněný za pasem starým motouzem a někteří ani ten neměli. Skutečný pochod smrti.
Skupina Angloameričanů vypadala poněkud slušněji. Kožené botky jim Němci nechali a stravu snad měli též lepší.
Stal se ale též případ, jehož jsme byli svědky, když anglický zajatec sebral hozený krajíc ze země, byl tak zbit pažbou od pušky strážným vojákem, až se pažba od hlavně odpojila. Ubožák krvácel z ran, ale krajíc z ruky nepustil.
Nespočet bylo podobných případů v obcích, kterými procházeli. Byli proto někteří občané voláni na četnickou stanici k protokolu pro zakázané podávání potravin zajatcům. Měli být pokutováni. Ale bylo již tolik událostí a strachu u mocipánů, že na stíhání nebyl čas.
Velké množství zajatců bylo 10. února ubytováno na tři dni v Troubelicích. Tam měli jistě slušnějšího velitele, takže bylo dovoleno občanům zajatce dle možnosti nasytit. Ze Šumvaldu tam dovezen povoz potravin všeho druhu.
Na pohoštění a vlídné přijetí v českých obcích si jistě ti, kteří válku přežili, někdy vzpomenou.
Nemocní, které cestou nepostříleli, byli odváženi do improvizované nemocnice v zámku v Horní Loučce, kde ležíce na slámě čekali na vysvobození anebo na smrt. Jak to bylo s léky a ošetřováním, dá se domyslet.
Projely tehdy vesnicí též saně s omrzlými Jihoafričany. Nohy měli obalené hadry, poněvadž žádnou obuv nemohli nazout. Při překládání na jiné saně za přítomnosti lidského strážného bylo možno jim dát posilnění a promluvit s nimi. Někteří znali německy a polsky.
Byli po tři léta na práci v hornoslezských šachtách. Podobné zimy a tolik sněhu jako bylo tehdy u nás u nich neznají, jak jen uměli nám vyprávěli.
Po odchodu z Troubelic byli nalezeni zahynulí zajatci v bradelském lese. Jeden zastřelen hlídkou při útěku. Pokusili se někteří uprchnout, což se jim ale v mnoha případech nepodařilo. Naši lidé jim pomáhali jídlem, šatstvem i úkrytem.
V obcích německých snad žádný neprošel bez udání. Náš od voleb známý O. M. a jeho manželka s dcerou zadrželi dva Rusy, kteří k svému neštěstí přišli k nim do domu. Stáhli je chudáky vysílené se zídky a odevzdali četníkům. Zajatci byli zbiti a odvezeni do Dlouhé Loučky.
Hrozné zprávy o osudu zajatců v jiných obcích vyprávěli občané žijící tehdy v Klopině. U Š. R. šel ku dvířkám zajatec, chtěje vzít přinášené jídlo. Zvlčilý kluk z Hitlerjugend jej u dvířek na místě zastřelil.
Týž čas tam zastřeleno 5 Rusů německým důstojníkem pro domněle ukradený chléb. U. G. byla svědkem, jak jeden zajatec při pochodu si chtěl opravit provázky na obuvi. Při sehnutí jej strážný kopl, až se svalil do příkopu, a tam jej zastřelil, přes prosby a spínání rukou jeho kamarádů.
Toť jen částečný popis nacistické zběsilosti, kterou ještě tři měsíce před koncem války museli ubožáci vytrpět.
V Újezdě se učila Hitlerjugend střílet do zajatců u zdi postavených, kteří někde odcizili potraviny.
Že jistá německá matka měla radost, jak její syn umí střílet, to by dnes nikdo nevěřil.
Za těchto událostí měli naši mocipáni stále větší strach. Pro vedoucí obce, školy a dvora bylo nařízeno ihned započít s pracemi pro kryt u dvorských chlévů naproti mostu (u čís. 89). Již prý nemohou ani spát, ani kam se vystěhovat, důvěrně si známým postěžovali.
Ihned po Novém roce bylo ve škole ubytováno asi 300 nováčků 40-55 letých. Byli to rekruti s duchem poraženeckým. Jen málo jich věřilo, že přijde ten očekávaný zázrak a válku vyhrají. Chodili tajně k večeru pro mléko aj. a často si ulehčili vyprávěním.
Většina soudila, že v dubnu bude po válce. Chleba měli 40 dkg denně, masa aj. dle situace v dodávce. Ač měli přísně zakázáno chodit po domech, málo jich poslechlo. Později měli vojáci i důstojníci zakázán vstup do českého hostince.
S vynuceným zpěvem chodili cvičit, ač mnohý by byl plakal, nevěda, kde je jeho rodina. Když nezpívali, byli honěni jak mladí rekruti, až dostali ke zpěvu náladu.
Dne 13. února došlo k náletu na Drážďany, při němž zahynulo mnoho politických vězňů. Zahynuli při něm ze Šumvaldu Jaroslav Konečný a pravděpodobně i Stanislav Bartl, z Troubelic Josef Malínek a několik jiných severomoravských krajanů.
Josef Kryl přežil bombardování jak pravým zázrakem v táboře staré cihelny, jež snad pro svůj kulovitý tvar odolala náporu tlaku a vydržela téměř nepoškozena na okraji města. Šťastně uprchl také F. Kropáč z Troubelic z pověstné věznice Matylda.
Krátký souhrn jejich zážitků:
V celách byli vězňové po čtyřech. V jedné z nich byli V. Šenk ze Šumvaldu, F. Kropáč a J. Pospíšil z Troubelic a J. Dubový z Lazců. Ve vedlejší cele Jar. Konečný ze Šumvaldu, Jos. Malínek z Troubelic a dva neznámí.
K tomu na osvětlení výňatky ze severomoravského týdeníku z roku 1947 od politického vězně ing. C. R. Petříka: "Zkáza věznice Matyldy".
..."Člověk je tvor, který se smíří se vším" říká se, i se šibenicí, nebo po našem vězeňském způsobu se sekyrou, která nás většinou čekala. Ať si to hrál, jak chtěl, vždy to stejně skončilo. Za rozšiřování tajné protistátní organizace, za získání členů, za podporování nepřítele, vše byla příprava k velezradě a končilo to vždy stejně.
Ale zde v kobce ti nezbylo nic než vzpomínky a snad plány. A o domově se mluvilo v kobce č. 116 právě večer, kdy jsme ani netušili, že je to náš poslední večer ve věznici Matyldě, 13. února 1945. Hovořilo se dlouho do noci, každý o svém domově, o Šumvaldu, Troubelicích, Václavově a...
Ztichla věznice, venku byla jasná únorová noc, zdálo se, že už bude v Drážďanech jaro. Ztichla i cela 116.
Blížilo se k půlnoci, když ticho porušily poplašné sirény. "Nálet!" Budí nás Jenda a ostatní se probírají ze spánku, protahují si údy, ono se na podlaze nespí nejlépe, máš-li boty pod hlavou.
Spíše ze zvědavosti než z povinnosti hlásané vězeňským řádem vstávají,
aby se podívali na tu krásu. Padáčků přibývá, světla s nimi, vidíš krásně celé město slavnostně osvětlené a všichni jsme němí tou nádherou ohňostroje, za který měly Drážďany zaplatit tak draze.
I červená světýlka se objevila a klidně plavala nad námi po obloze. ..A už je sypou! Ale daleko!", ulevuje si kterýsi. Cítíš, jak napjatě a tiše očekává velkoměsto, skryto kdesi pod zemí, tvrdé rány války.
Vlny výbuchů se blíží. Dunivý rachot v dáli je provázen třeskotem skla v okolí. To tabulky se vysypávají tlakem vzduchu. Sypou se zápalné bomby kolem nás.
Spokojeně a stejnoměrně hučí ve výši letadla. Před námi ukazuje jedna zápalná bomba, co dovede.
Usedla si na půdě těsně u komína. Vztekle prská svoje sliny do okolí. Kštice její zapálila již mansardu a zavrtává se do stropu pod sebou. Zřejmě touží po zařízeném bytě, v 5. poschodí již si posvítila na veškerý nábytek v pokoji, který zhltla v okamžiku. Ještě nepohltila zcela dveře, když se propálila do ložnice ve 4. patře, kde si ustlala v peřinách, možná ještě teplých.
Zatím siréna oznámila konec náletu a lidé se odkudsi vynořují a spěchají do svých bytů.
Ale zdá se, že ještě visí něco ve vzduchu. Slabé hučení vzbuzuje nedůvěru. Tu naráz bomba, druhá, třetí a dále vlna za vlnou.
Uvědomujeme si, že skončila přestávka po prvním dějství.
Teď letadla nalétávají, vlna za vlnou, ke zničení pyšných Drážďan, hrdých na svoje obchodní úspěchy i v zámoří. Slyšíme zřetelně svištění padajících bomb, snažíš se vypočísti výšku letadel, ale nedaří se ti to, protože se nemůžeš za nic na světě soustředit.
Svištění je stále jasnější, slyšíš ho v přestávkách mezi strašlivými detonacemi. Cítíš, jak se pomalu metr za metrem přibližuje smrt.
Okno dávno vypadlo, střechy dříve zasklené jsou pokryty oblohou. Vítr způsobený požárem nám věje prach a písek oknem do cely. Vzduch je plný kouře a tepla a padá símě války.
Musí to být strašné rány, když dubové dveře praští a vyletí nakoneci sám železný rám ze zdi!
Cosi nás vmáčklo do rohu ke dveřím, tlačíme se tam, jako ovce v bouři. Kolem svět hoří, silná Matylda z pískovcových kvádrů, spjata hustými stěnami kobek, odolává zřícení, svíjí se, praská v bocích, houpe se údery, jež zasahují i ji. Letecký motor, hvízdnutí, mohutný výbuch, cítíš, že tě cosi vyzvedlo od podlahy.
Žiješ? Zdá se, že ano, protože sleduješ další peklo. To si právě střecha té vysoké budovy sedla na dvůr. Teď padají na stropy nad námi zápalné bomby a slyšíš, jakoby někdo házel hrách na tenkou desku nad tebou.
Z cel je slyšet zoufalé volání, praskot rozbíjených dveří, lámaných stolů a laviček. Demolovali jsme též své chudé zařízení, bohužel dveře jsou pevnější, než si myslíme. Vzduch je horký k zalknutí, věznice celá hoří.
Nadarmo bušíme na dveře. Prožíváš dlouhé vteřiny před smrtí a čekáš, kam dopadne teď ta bomba, která tak zřetelně hvízdá, a kam ty další...
Před očima ti probíhá tvůj život, tvojí drazí a tvé potřebné plány. Kdosi otevírá cely klíčem dozorce, který zaplatil horlivost ve službě životem, když nechtěl vydat klíče.
Některé cely není ale možné otevřít, zámky jsou pokřiveny, nelze jim
pomoci. Tam jsou také naši. Sbohem!
Již hoří podlahy a schody, plamen šlehá odspodu, šplháme po traverzách, zápalné prskavky poskakují z místa na místo. Jen dolů, někam do sklepů, ven!
Jsi v přízemí, probíháš plameny, mříže brány jsou rozevřeny, ale za nimi jeden plamen, jako rozdmýchaná pec, jako výheň. Kam?
Někteří vbíhají do plamenů, buď smrt, nebo svoboda. Couváme do podzemí věznice, kde řádí požár na chodbách, skladištích materiálu.
Klopýtneš přes omdlelé. Za tebou plamen, ty s mokrým kapesníkem na tváři, bez kabátu, vše jsi zahodil, hrstka lidí je stlačena v podzemní místnosti, dále to nejde.
Kouř tě zbavil rozumu. Všichni již leží na zemi, ústa na chladivém betonu. Češi, Němci, Italové, Francouzi, vězňové, vojáci a dozorci pohromadě pod sesutou věznicí.
Uvědomuji si, že mačkám v ruce malou fotografii z domova. Ta jediná mi ze všeho zbyla. Posunul jsem se na zemi a narazil hlavou na železný rám vzduchového větracího kanálu podzemí.
Závěr poklopu je zabetonován do podlahy. Spolu s přítelem z Litovle pokusíme se malou pumpičkou vydrolit beton kolem závěru. Máme málo sil, beton se drolí pomalu a závěr je zabetonován železným křížem v podlaze. Kříž je přichycen šroubkem.
Když se pumpička přerazila, zdála se situace zpečetěna. Beton nepovolil. Ale zázraky se dějí, poznal jsem to, když se uražený vzdušník pumpičky
svými vnitřními závity dal nasadit na hlavici šroubu a šroub se otočil.
Rychle byl poklop otevřen a nastal silný tah větracího komína, kde nahoře všechno hořelo.
Nasával se sice horký kouř z okolí, ale chladný čerstvý vzduch se táhl při podlaze. Téměř všichni omdlelí se za krátko probrali a začali uvažovat, jak ven.
Vzdušným kanálem to nešlo, řítil se do něho shora horký popel. V okolních skladištích nalezeno nářadí a jím dozorci a vojáci vylámali otvor ve zdi svým "spoluvězňům".
A když se již šeřilo nad hořícími Drážďanami, vyklouzlo vylámaným otvorem na svět několik přátel početné družiny zatčených členů organizace, zatímco Matylda pohřbila v sobě řadu našich nejlepších přátel.
Tento zázrak zachráněni si každý náležitě uvědomil při pozdějším útěku městem mezi hořícími budovami a ohořelými mrtvolami. Cítil se jak znovuzrozen, s novou nadějí a na svobodě, ačkoliv se nad ním vznášel trest smrti, třebas jen pro útěk z věznice za bombardování, a kul další svoje osudy, které se v tak mnoha případech rozplynuly na obsazených hranicích Protektorátu. Ukázalo se, že to byl jen článek řetězu, který byl pak ještě nekonečně dlouhý.
Čest budiž všem a obzvláště přátelům z Nemile, Troubelic, Šumvaldu, Písařova...
"Vzpomínáme na vás a nezapomeneme!"
Tolik úryvek z pamětí účastníka ing. C. R. Petříka.
K tomu krátký popis osudu dvou šťastných krajanů, Fr. Kropáče a Josefa Pospíšila z Troubelic, jimž se přes uvedené překážky po pěti dnech plných obav z prozrazení podařilo šťastně se vrátit do rodné obce. Cestou byli třikrát vyšetřováni z podezření z útěku, kdy František Kropáč mluvící dobře německy se hrubě dožadoval ochrany jako "bombesschadigt" - poškozený bombardováním.
Měli štěstí obyvatelé cely František Kropáč, Josef Pospíšil z Troubelic, Václav Šenk ze Šumvaldu a Jaroslav Dubový z Lazců, že se jim společným úsilím podařilo vyprostit proraženými dveřmi na chodbu.
Zabouchali na pevné dveře cely nešťastných sousedů a pádili mezi prvními do neznámých hořících Drážďan.
Opáleni žárem snažili se dostat neznámými ulicemi ven z města, z "Hirošimského pekla". Zahynulo zde o 50 tisíc lidí více než v Hirošimě.
Shodou okolností byl jedním letcem nad Drážďanami již zesnulý Franta David z Bohuňovic, tehdy pilot anglického letectva, známý zemědělcům jako výkupčí a odhadce dobytka při svodech v Uničově.
V hrůzném tom pekle se první z uvedené čtyřky ztratil V. Šenk. O něco později Jaroslav Dubový. Byli zachyceni a domů se vrátili až po 9. květnu.
F. Kropáč a J. Pospíšil se velmi těžko dostávali z neznámého velkého města. Časované bomby a hořící asfalt, to vše jim ztěžovalo orientaci.
Částečně si oddechli do rána na hřbitově, schováni za pomníky. Ráno se vydali směrem na Pirnu.
Předtím svlékli zahynulé civily, by nebyli nápadní trestaneckým oděvem. Vydávali se dle okolností za nasazené na práci v Drážďanech, jimž vše shořelo a chtějí se vrátit domů.
Za ukradené prodané rukavice získali 10 RM. V hostinci byli jako podezřelí udáni hostinskou, zatčeni a ubytováni ve škole, kde je hlídali Hitlerjugend.
Využivše pochůzky stráže na opačné straně, uprchli do lesa. Odtud cestovali do přístavu Köpitz při Labi. Na parníku s různými vystěhovalci vzbudili účast dobrého vlivného činitele, který jim vydal průkaz od NSDAP jako poškozeným válkou.
Tím získali právo na stravu, ubytování a výhodu při pasové prohlídce na hranicích. Z Podmoklí se dostali autostopem a vlakem do Prahy. S krátkou zastávkou v pražské restauraci, kde byli dobře pohoštěni, přes Českou Třebovou, Olomouc a Šternberk se šťastně vrátili 18. února 1945 kolem 3 hodiny v noci domů.
Ale ještě téměř tři měsíce se museli dobře skrývat na různých místech, aby nebyli prozrazeni. Bylo třeba být ve střehu, jak dosvědčila tragédie povražděné skupiny odbojářů z Troubelic, Pískova, aj. na Bílou sobotu 30.-3I. března 1945 u Bratrušova u Šumperka.
Těsně před osvobozením byli ve škole ubytováni příslušníci německé branné moci, polního četnictva, Todtovy organizace, maďarské vojsko a němečtí uprchlíci. V Šumvaldě se nedělala žádná opatření k obraně, pouze kryty před bombardováním a zákopy na "tvrzesku" (později školní zahrada).
V sobotu 5. května v noci začala evakuace jednotek, německých úředníků a představitelů NSDAP z naší obce. Na dolním konci zůstala jen slabší némecká posádka. 6. května ještě před odjezdem zničili Němci mnoho aut naproti Chlebníčkovým a na lukách a utíkali pěšky přes luka na Hradec.
V neděli 6. května před polednem přijeli od Dlouhé Loučky s velkým hřmotem a poplašnou střelbou sovětští vojáci na třech tancích. Z Dlouhé Loučky je vedli občané Pravda a Ticháček.
Na loučské křižovatce v Šumvaldě vzali s sebou některé místní občany, aby jim ukázali, kde jsou Němci. Na libinské křižovatce zastavili dva autobusy německých vystěhovalců. Zajatci byli shromážděni.
Dále pokračovaly tanky na dolní konec obce, kde došlo k boji před rychtou - dům č. 5. Tanky vystřelily několik ran z děl na domy č. 5 a 4, kde byla spálena kůlna.
Bojovalo se na rychtě u Honigů a u Filipů ve výměně, kde byli Němci, a u Lachnitů, kde se skrývali vlasovci. Při bojích padlo 11 Němců a vlasovců a Němka, která schovávala německého důstojníka.
Tito byli odvezeni do zákopů na "tvrzesko".
Dva zranění sovětští vojáci byli odvezeni do Dlouhé Loučky. Na šumvaldském hřbitově byli pochováni dva sovětští vojáci odjinud. Později (r. 1946) byli vykopáni a odvezeni do společného hrobu do Olomouce.
Tanky k večeru pokračovaly v postupu a do obce přijela další sovětská vojska, pěchota a dělostřelectvo. Na libinské silnici stříleli dělostřelci na vlak, který jel do Šumperka. Byl zasažen první vagón, lokomotiva odjela do Šumperka.
U bývalé "šupny" na Panském vrchu měli sovětští letci letiště. Se sovětskými vojsky se přistěhovala do Šumvaldu i tiskárna rudoarmějských novin, která otiskla památné číslo novin ve středu 9. května 1945 u Balcárků č. 77.
Téměř po sedmi letech skončila okupace naší obce. Nenáviděná pohraniční čára, která nás po celou dobu dělila od jádra našeho národa, byla odstraněna.
Na Šternbersku padlo v posledních bojích 343 sovětských vojáků. V májových dnech, slunných a radostných, blížila se k naší vlasti toužebně očekávaná svoboda.
"Noc ze soboty na neděli 6. května zůstane v paměti všech, kdož tehdy bděli a byli svědky zmateného útěku německého kdysi tak pyšného wehrmachtu. Přistěhovalí Tyroláci, původci tolika zla a bezesných nocí našich občanů, s "amstleitery" a jinými přistěhovalci v onu noc a nastávající neděli neslavně uprchli.
(Projev z 9. 5. 1946 - oslavy osvobození)
V neděli 6. května od rána byl v obci klid podobný tichu před bouří. Jen menší část vyzbrojeného wehrmachtu kryla ústup. Zavládla u všech radostná nálada, když viděli, že nás navždy opustili ti, kteří přes šest dlouhých roků byli neomezenými pány v obci.
A tak s prvními paprsky slunečními, i když nesmělými, po deštivé, pro nacisty u nás usazené jistě do smrti nezapomenutelné hrůzné noci, přišel očekávaný den osvobození, neděle 6. května 1945.
Tisíce nejstatečnějších synů a dcer všech vrstev národa položilo životy za vykoupení naší svobody. Desetitisíce strádaly ve věznicích a koncentračních táborech. Nemůžeme nikdy zapomenout těch, kteří se o naše osvobození zasloužili, všech padlých vojáků Rudé armády a všech spojeneckých armád protihitlerovské koalice, všech obětí perzekuce a těch, kteří padli na nucených pracích, za činnost v podzemí a všechnu jinou, směřující k dobytí naší svobody. I v naší obci zůstaly mezery v některých rodinách a tam v tyto dny radosti z osvobození byl smutek, mnoho slz skanulo po tvářích vzpomínajících rodičů, sourozenců a přátel.
Vzpomínáme Stanislava Bartla, nadšeného bývalého dorostence, oblíbeného všemi, kdož jej blíže znali. Staněk jsme mu říkali. Dne 8. května 1944 byl náhle zatčen a odvezen pro podzemní činnost do šumperské věznice. Tam pobyl čtrnáct dnů a odtud byl odvezen do pověstného tábora v Terezíně, kde byl do 20. prosince 1944. Odtud odvezen k soudu do Vratislavi. Ale spád událostí, postup Rudé armády byl tak rychlý, že tam k soudu nedošlo a byl se všemi svými druhy odvezen dále na západ do Drážďan. Přes svoji chorobu, vzniklou na nucené práci, která jistě nepřispěla k dobré náladě, těšil se vždy v dopisech na brzkou shledanou.
Vzpomínáme jeho pevné viry v brzké vítězství, jeho hrdinství při neprozrazení záležitostí, jež byly jiným neznámy, jeho cest, jež byly konány s nebojácností a jistotou. Vzpomínáme společné cesty v Šumperku, kde s přítelem Janem K. plánovali pomoc zatčeným přátelům. Zahynul společně s tolika jinými 13. února 1945 při hrozném náletu ve věznici Matylda v Drážďanech. Staňku, čest tvé památce.
Vzpomínáme Bohumila Filipa, který svým povoláním učitelským působil na Slovensku, jenž jako jeden z prvních se dal do služeb osvobozenecké činnosti, za což mnoho vytrpěl, a když se svobody dočkal, tak jeho život skončil tragicky. Dle sdělení kapitána J. Novotného, společníka při strastech v koncentračních táborech, vstoupil tento po 15. březnu 1939 jako nadporučík letectva do aktivní vojenské služby na Slovensku s pevným úmyslem odletět s větším počtem přátel-letců do Polska. Těsně před odletem byli zrazeni a nuceni uprchnout. Úkryt poskytnut několika na evangelické faře v Ružomberku.
Pomoci faráře byl připraven přechod do Maďarska. Pak dále ke Spojencům. Znova ale zrada vykonala své. Zatčeni Hlinkovou gardou jako nepohodlní Češi, předáni protektorátnímu gestapu do vazby v Hodoníně.
Při pokusu o útěk těžce zraněn, spoután a převezen do vazby na Špilberku, do Vídně a do Dachau.
V roce 1940 do tábora u Hamburku a zase zpět do Dachau. V roce 1944 prchl s jugoslávským druhem, též letcem. Tolik zpráv mohl podat jeho přítel kapitán Novotný. Jediná zpráva od B. Filipa přišla z Vídně v únoru 1945, v níž naznačil své obavy o osud rodiny. Těšili se po převratu na návrat, ale přišla opožděná zpráva, že Bohuš, přeživ hrůzy koncentráků, šťastně z posledního uprchl, ale tragicky zahynul v Alpách se svou manžeIkou - která mu poskytla úkryt - po kratičkém, týdenním manželství. Nechť je mu cizí země lehkou.
Vzpomínáme bývalého dorostence Sokola, Jaroslava Konečného, studenta, tehdy nasazeného v Šumperku. Buršácký Šumperk byl pro nadšeného vlastence určen za činnost v podzemí, již vzal vážně a přísně na sebe. Když byl 26. dubna 1944 zatčen, zatrnuli jsme všichni, kdo sledovali tyto dny horečného zavírání a pronásledování podezřelých z činnosti proti okupantům. Byl vedoucí spojkou a důvěrníkem při výpravách mladých odvážlivců do zahraničí. Pevně věřil, že válka skončí v roce 1944, tak, jako my věřili. S touto pevnou vírou se mu zajisté lépe snášely hrůzy věznic, kterými procházel.
Bohužel, rok 1944 končil a před vánocemi byl odvezen z Mírova k soudu do Vratislavi a odtud do pověstné věznice v Drážďanech. V posledním dopise, psaném po vánocích domů, píše mimo jiné: "U mne patří tyto svátky k nejsmutnějším v mém životě. Byl jsem sám na cele a vzpomínal na vás všechny. Milý tatínku, na vaše starosti a na vás, drahá maminko, jež jste mi jistě něco dobrého připravila. Důvěřujte pevně, že já čestně obstojím.
Prosím denně Boha, aby vás posiloval. Věřím, že bez vůle boží se nikomu nic nestane." Jaká to pevná vůle a důvěra posilovala jej do konce života.
Bohužel, nešťastný nálet 13. února 1945 byl poslední tragédií tolik důvěřivého Jarina. Čest jeho památce.
Vzpomínáme dále bývalého sokolského dorostence a junáka Zdenka Lachnita, jenž s rodiči byl nucen opustit rodný dům pro nacistickou výbojnost. Zatčen v Olbramicích v září 1944 pro účast v hnutí odporu. Vězněn tři týdny v Olomouci, dva měsíce v pověstných Kounicových kolejích v Brně a na Pankráci v Praze. Odtud přes těžké onemocnění odvezen do tábora v Bayreuthu. Těžko snášel muka koncentráku, ale pevně věřil, že se dočká návratu do osvobozené vlasti. Dočkal se.
Dne 14. dubna 1945 byl se svými druhy osvobozen americkou armádou, těžce nemocen dopraven do Aše a dále do pražské nemocnice. Odtud přišla toužebně očekávaná zpráva, že žije. Přesto, že byl těžce nemocen, věřili jsme pevně, že svoboda a návrat domů jej uzdraví. Bohužel, muka koncentráku podlomila úplně jeho zdraví. Když byl 31. května převezen do rodného domu, bylo vidno, že draze zaplatil za svoji lásku k vlasti. Při shledání daroval mi na památku noviny tištěné v koncentráku po osvobození, v nichž otištěna báseň jednoho z vězňů:
"Slunce se směje.
Koho čas dravý neunaví?
I zdravá srdce se rozechvějí
a zdravé plíce rozbolaví...
Jen v mozku jasno,
i když se nervy chvějí
a nálada se střídá.
Jen v mozku jasno!
Za nás kdos jiný odpovídá
a pádnou trestá ranou!
Vysláblí, nemocní, jednoho dne vstanou,
v přírodu vyjdou do zeleně syté,
léčit své těžké rány v těle skryté.
Slunce se směje nad svobodou davu,
rudý květ otroků zdvihne k němu hlavu,
klas spravedlivý počne v polích zráti,
do tváří zoufalých se lidské štěstí vrátí!
Je třeba ovšem nejdřív umírati..."
Ano, třeba nejdřív obětí, aby zbylí mohli svobodně žít. Jen měsíc bylo jemu popřáno být doma u svých drahých. 30. června skončil nadějný život Zdeněk. Čest jeho památce!
Přátelé, rodičové těchto zemřelých, nezvěstných vlastenců, sourozenci jejich, vám bude, musí být povždy odměnou vděk nás všech, zvlášť jejich sourostenců, mladých i dospělých mužů, že tito naši a všichni hrdinové, věrní svojí přísaze, prováděli svůj odpor k nenáviděným okupantům tak, že tito se neodvážili nás zařadit do války pod německé prapory.
Vzpomeňte jen, jaké množství nás mužů by bylo zaplatilo životy a zdravím v případě kolaborace našeho národa s Němci, hlavně, jak bychom obstáli v očích budoucích pokolení, kdybychom mlčky a pasivně napomáhali svým utlačovatelům. Nedočkali jste se naší národní a státní svobody, ale třeba mrtví, živi pro nás budete. Také na nás je a bude, abychom podle slov Jiráskových: "Pevně stáli a byli mužové a ženy celí, jimiž nepřítel už o zem neudeří." To vám slibujeme a křivopřísežníky nebudeme.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz