Za česko-slovenský strategický dialog,

za sbližování států střední Evropy!

 

Program Česko-slovenského výboru

 

   Česko – slovenský výbor ( ČSV ) podporuje  vzájemnost, svébytnost a demokratickou integraci česko – slovenskou, středo – i celoevropskou v duchu rovnoprávnosti všech národů a občanů. Naší hlavní nadějí je brzké prohloubení vztahů EU nadstandardní česko – slovenskou a středoevropskou unií. ČSV odmítá nepřirozené a škodlivé odcizování občanů České a Slovenské republiky a podporuje vše, co rozšiřuje a prohlubuje naši spolupráci, integritu a suverenitu.

Vychází z realistického, humanitně demokratického odkazu T. G. Masaryka, M. R. Štefánika, E. Beneše i dalších zakladatelů Československa před 75 lety, z platných mezinárodních dohod a dokumentů o lidských právech i z potřeb co nejtěsnější kooperace všech zemí střední Evropy. Každodenní i historické zkušenosti potvrzují, že prohlubování mnohostranných česko – slovenských vztahů má pro obě strany i pro stabilitu demokratické střední Evropy nenahraditelný strategický význam. Právě vzájemnost Čechů a Slováků v minulosti tyto nejbližší národy Evropy nesmírně obohatila, umožnila jejich národní probuzení a dosažení státní samostatnosti.

Posláním ČSV je přispívat k poznání shodných i rozdílných vlivů, které formují život našich občanů, odstraňovat nedorozumění, vytvářet podmínky pro demokratické spolužití v přátelské spolupráci a solidaritě. V názorové pluralitě a při vzájemném tolerování rozdílných přístupů chceme klidně a věcně vyjadřovat to, co je nám i našim domovům společné, co obě republiky spojuje. I soudobá praxe mnohých vyspělých zemí světa svědčí o tom, že svébytnost a vzájemnost národů se podmiňují a doplňují, že integrační a emancipační snahy jsou slučitelné a že právě jejich funkční propojení je vysoce  perspektivní i všestranně prospěšné. Separační politika egocentrického odcizování neodpovídá uzavřeným dohodám ani našim zájmům.

K naplnění těchto cílů rozvíjí ČSV mnohostrannou činnost ve všech oblastech lidského života, na poli občanském, veřejném, mezinárodním, hospodářském, dopravním, vědecko – technickém, školském, vzdělávacím a duchovním, historickém, kulturně osvětovém, turistickém, tělovýchovném, sportovním, zdravotním, ekologickém aj. Sleduje, hodnotí a kultivuje vše, co se týká naší společné existence. Spolupracuje s příslušnými odborníky, institucemi, organizacemi i s představiteli médií. Vyzývá k plodné spolupráci všechny složky našeho a mezinárodního života. Zvláštní pozornost věnuje mládeži.

Naše usilování je v souladu s ústavami obou států, se zásadami OSN a se Všeobecnou deklarací lidských práv. ČSV je legální, nadstranickou mezinárodní organizací, její stanovy jsou řádně registrovány v ČR i v SR.

 ČSV sdružuje všechny občany, hnutí, organizace, kluby, iniciativy a další  subjekty, které přispívají k česko – slovenské spolupráci bez ohledu na jejich národnost, stranickou příslušnost a náboženské přesvědčení.

 Řádným členem ČSV je každý signatář tohoto programového prohlášení. Představitelé rovnoprávné a samosprávné komory Čech, moravsko – slezské a slovenské volí členské sněmy ČSV. Regionální kluby a odborné i zájmové sekce jsou otevřené všem lidem dobré vůle.

Schválil IV. Sněm ČSV, Luhačovice, 5.7.1996. Po společném vstupu ČR a SR do EU inovoval VIII. Sněm ČSV, Luhačovice, 19.6.2004 v souladu s přijatou rezolucí.

 

Správa Československého klubu

6. mája 2014

Jiří Lexa a Jozef Šebesta

 

Táto stručná správa je pohľadom do histórie Československého klubu, a do našej činnosti v poslednom období. Má však byť aj informáciou pre našich čestných členov a priateľov, a to najmä o významnejších zmenách, ktoré priniesol rok 2013 a majú svoje pokračovanie v prítomnosti a blízkej budúcnosti.

 

Československý klub mal svojho predchodcu – miestnu skupinu Hnutia Československého porozumenia v Poprade, a pod svojím terajším menom existuje od 4. mája 1993, teda 21 rokov. Počas tohto obdobia prešlo členstvom v klube spolu 62 osôb. Dĺžka členstva v klube podľa okolností, osobných dispozícií a názorov bývala od niekoľkých mesiacov po viacero rokov, až po viac ako dve desaťročia. Na stretnutiach klubu sa často zúčastňovali aj mnohí naši priaznivci, ponajviac počas prvých 10 - 12 rokov, potom s klesajúcou tendenciou v súvislosti s postupným vývojom najmä spoločensko-politickej situácie.

 

Ťažiskom činnosti klubu boli besedy a diskusie na témy súvisiace s aktuálnou problematikou česko-slovenských vzťahov, s históriou a odkazom Československa (odtiaľ názov nášho klubu). Niekedy boli témou aj významné obdobia a udalosti zo starších dejín našich národov, neskôr sa stali predmetom nášho záujmu aj iné témy politické, historické, národopisné, prírodovedné, a pod. Tu bysme našli súvis so súkromnými záujmami členov. Viacerí sa podieľali na príprave referátov, tie boli vždy úvodom do diskusie, ktorá bývala v našom klube veľmi živá a často pokračovala na viacerých stretnutiach klubu. Treba tu spomenúť najmä nášho prvého predsedu MUDr. Vlastimila Flussa, ďalej Ing. Františka Odložilíka (t.č. čestní členovia klubu) a dlhoročného tajomníka Jozefa Šebestu, ktorí pravidelne pripravovali prednášky a referáty. Pozývali sme aj externých hostí a prednášateľov z bližšieho aj vzdialenejšieho okolia až po Košice a Bratislavu. (V našom klube vystúpili Dr. Woleková, Dr. Polách, doc. Dančo, prof. Halaga, Mgr. Rusnáková, Z. Urban, I. Ďumbala, Dr. Olejník, pp. Ratkoš, Mihálová, Janigloš, a mnohí iní, často aj opakovane alebo viackrát.)

 

Československý klub mal kontakty a spoluprácu aj s inými organizáciami.

V čase, keď sídlom klubu bol Dom priateľstva národov v Poprade, to bol najmä Český spolok na Slovensku, v ktorom pôsobili viacerí naši členovia. Mali sme účasť na zasadnutiach Československého duchovného parlamentu v Martine, Luhačoviciach a v Brne. Osobitne treba spomenúť naše individuálne a kolektívne členstvo v Česko-Slovenskom výbore, sme jeho regionálnou organizáciou, náš predseda bol po niekoľko rokov členom predsedníctva Slovenskej komory ČSV a mal podiel na vypracovaní nových Stanov Česko-Slovenského výboru.

Počas relatívne dlhého obdobia svojej existencie pôsobil náš klub v zmysle československej idey. Stretnutia členov a priaznivcov viedli k vzájomnému obohateniu našich znalostí, čo každý z nás uplatnil v okruhu svojej rodiny, priateľov a známych. Viacerí z nás sa zúčastňovali aj na politických a kultúrnych podujatiach iných organizácií. Svojou aktivitou a finančným príspevkom sme podporili inštaláciu sochy prezidenta T. G. Masaryka v Bratislave. Boli sme prostredníctvom dlhoročného predsedu Česko-Slovenského výboru a nášho priateľa Prof. Bohumíra Blížkovského v kontakte s československými aktivitami na Morave, najmä v Brne v okruhu Masarykovej univerzity. Predmetom nášho záujmu boli všetky knižné publikácie a zborníky autorského kolektívu vedeného Prof. Stanislavou Kučerovou, tie sme si zakupovali pre vlastnú potrebu a pomohli sme ich spravidla rozširovať aj v nám blízkej verejnosti. Zo sporadických darov vznikla menšia klubová „československá“ knižnica, ktorá počíta 80 zväzkov.

 

Všetko čo bolo povedané je pohľadom do minulosti, a tu treba vidieť, že tak ako pribúdali roky našim členom, zostarnula aj samotná organizácia. V deväťdesiatych rokoch existovala aktuálna „spoločenská objednávka“ činnosti a snahy o zachovanie spoločného štátu a potom aspoň dobrých vzťahov a pocitu spolupatričnosti našich národov. V tomto zmysle pôsobilo viacero organizácií, spoločností, klubov. Vtedy aj nám spontánne pribúdalo členstvo, v rokoch 1994 - 1997 mal klub až 27 členov, potom s meniacimi sa podmienkami prichádza k vyrovnaniu a následnému prirodzenému úbytku a nárastu vekového priemeru. Poslední členovia boli prijatí v roku 2002 (vo veku 60 a 75 rokov) a 2009(vo veku 83 rokov), viacerí zomreli, štyria sú čestnými členmi a najmä pre zdravotný stav sa nemôžu na stretnutiach zúčastňovať. Zostávajúci piati členovia klubu majú vekový priemer 80 rokov, týmto číslom vysoko prekonávame všetky nám známe kluby dôchodcov. Naše schopnosti a možnosti si teda čitateľ tejto správy ľahko predstaví.

 

Tu bysme radi poznamenali, že sa s istým potešením obzeráme za našou minulosťou, lebo ako súčasť „československého hnutia“ sme aj my prispeli svojou kvapkou k výnimočnému vzťahu našich národov, ktoré sú dvojičkami v slovanskej rodine. (Bežné užívanie oboch rečí, viacero slovenských ministrov v českých vládach, druhá časť bývalého územia nie je braná ako cudzina, mnohé spoločné kultúrne akcie, očakávaný kvalitatívny skok po vstupe do eurozóny Českej republiky, atď. V istom zmysle „Československo žije“.)

 

Napriek uvedenému žije náš klub v presvedčení, že zvyšok našich síla možností bysme mali zmysluplne využiť. Ku terajšej situácii možno na záver uviesť niekoľko informácií z posledného obdobia a súčasnosti.

 

- V marci 2013 bola v našom klube naposledy prednáška a beseda s externým prednášateľom. Nie je však reálne zabezpečiť primeraný počet poslucháčov, takže v ďalšom už nebudeme externých prednášateľov pozývať.

 

- V uplynulom roku sme sa ešte aktívne zapojili do kolportáže publikácie „Živé hodnoty Masarykova Československa pro 21. století“. Pri meniacej sa nákupnej cene sme predaj mierne dotovali pre zachovanie predajnej ceny 3 € za kus. Takto sa nám podarilo predať vážnym záujemcom 30 kusov tejto pozoruhodnej knihy.

 

- Časť našich skromných prostriedkov sme ešte v závere roka 2013 vynaložilina zviazanie niektorých kníh a časopisov klubu, ktorých stav to vyžadoval.

 

- Naša knižnica je neveľká, avšak obsahuje viacero publikácií, ktoré sú cenné

pre záujemcov o históriu Československa a stúpencov našich ídeí. Zaslúžila by si však oveľa väčšiu publicitu. Preto sme sa rozhodli postúpiť túto malú knižnicu niektorej inštitúcii, v ktorej bude náležite využitá. Vyhotovili sme precízny zoznam podľa autorov a radi prijmeme aj Vaše návrhy na prípadného adresáta.

 

- Zostávajúci členovia Československého klubu sa podľa svojich možností a zdravotného stavu stretávajú v prvé pracovné utorky v mesiaci o 16. hodinev pohostinskom zariadení „Tatranka“ na Podtatranskej ulici v Poprade.

 

-              Pre členov Československého klubu

-              Čestným členom Československého klubu

 

MUDr. Vlastimil Fluss, Ing. František Odložilík, Ing. František Stejskal, Ing. Alexander Trančík

 

- Duchovným priateľom, ktorí sú pre nás najmä osobnosťami československého

  hnutia

 

Ing. Michal Petrovič Slovanský

Prof. PhDr. Bohumír Blížkovský

Prof. PhDr. Stanislava Kučerová

 

O vzniku ČSV:

Česko-Slovenský výbor (ČSV) založil v roku 1917 M. R. Štefánik v USA pri nábore dobrovoľníkov do československých légií - v snahe vytvoriť spoločný štát Čechov a Slovákov.

ČSV bol obnovený v novembri 1992 so zámerom zasadzovať sa o udržiavanie a rozvoj česko-slovenskej spolupatričnosti, a to aj v prípade zániku ČSFR.

Odkaz zakladateľa ČSV:

Milujem vrúcne československý národ, celou dušou budem hájiť jeho humanitný ideál, ktorý je aj mojím ideálom

Milan Rastislav Štefánik - zakladateľ pôvodného ČSV.

Charakteristika ČSV:

ČSV je nadnárodná, nadstranícka dobrovoľná organizácia občanov, usilujúca sa o šírenie a rozvíjanie humanitných a demokratických myšlienok s cieľom pôsobiť k spolužitiu obyvateľov ČR a SR.

 

TGM a československý Palach

Stupava 14 . 9. 2012

Vážené médiá!

Dnes, v deň 75. výročia úmrtia prvého československého prezidenta, T. G. Masaryka, ako česko-slovenský aktivista si dovoľujem pripomenúť Vám, že spoločná vlasť Čechov a Slovákov bola pre oba naše národy veľmi prínosná a že je vhodné spomínať na ňu s úctou.

 

Nie všetci zanietení bojovníci za vlasť majú čestný veniec. Jedným z takýchto zabudnutých je prešovský rodák Jozef Aszmongyi, v roku 1992 61-ročný starousadlík v Českej republike, ktorý dňa 16. septembra 1992 v obci Hasina v okrese Nymburk spáchal samovraždu sebaupálením. Tento Maďar podľa priezviska, Slovák podľa pôvodu, Čech podľa bydliska a Čechoslovák nielen občianskym preukazom, ale Čechoslovák aj rozumom a srdcom, zanechal po sebe výzvu „Za spoločný štát – Československo“. Výzva sa obracala na všetkých ľudí dobrej vôle, na Čechov a na Slovákov, aby urobili všetko pre udržanie spoločného štátu. Táto jeho výzva je časom už prekonaná. Ako trvalé by sme si však mali vziať jadro Aszmongyiho odkazu: Nech sa k sebe vzájomne majú český a slovenský národ ako blízki bratia!

Nepripomínajme si len Jana Palacha, bol aj Jozef Aszmongyi !

 

                                                                                                       S pozdravom

                                                             Michal Petrovič Slovanský, predseda SK ČSV

 

Milan Rastislav Štefánik
Nehasnoucí česko-slovenské tradice

V. Red

      Milan Rastislav Štefánik se narodil 21. 7. 1880 v Košariskách u Brezové na evangelické faře, kde byl jeho otec farářem. (Byl šesté dítě mezi dvanácti.) Dnes je tam jeho muzeum. Vědec mezinárodního formátu, nositel několika prestižních cen, astronom, putující po světě za pozorováním svých hvězd, neúnavný cestovatel a horolezec, který v rozmezí let 1905-1908 dokázal šestkrát vystoupit na Mont Blanc. A také, z našeho hlediska především, diplomat a voják, generál francouzské armády.

V roce 1916, když vznikla v Paříži Národní rada československá, předsedal jí T. G. Masaryk a místopředsedou se stal jeho žák, stoupenec a mladší blízký přítel, Štefánik. (Oslovovali se „Milan“ a „otěcko“. Ostatně vytouženou astronomii šel studovat Štefánik do Paříže na Masarykovu radu.) Ve spolupráci s Masarykem a Benešem získal si neocenitelné zásluhy o založení pvního společného státu Čechů a Slováků, zejména v jednáních na mezinárodním fóru. Štefánik byl známý tím, že bez problémů navazoval kontakty s panovníky, umělci, vědci, vojenskými veliteli. Byl přítelem Flammariona, Jansena, Poincarého, sochaře Rodina. Stýkal se se skupinou českých malířů toho času v Paříži (Španiel, Boetinger, Kafka). Styky s umělci mu umožnily objevit originální díla P. Gaugina. Věděl o francouzské a evropské politice víc než jeho čeští přátelé a dal své zkušenosti a schopnosti k dispozici společnému dílu. Byl přesvědčen, že Češi jsou Slováci, žijící v Čechách a na Moravě, zatímco Slováci jsou Češi, žijící na Slovensku. Kromě mnoha každodenních akcí v pařížských a jiných evropských vlivných místech studoval a osobně na místě řešil nelehké problémy légií na Rusi, promýšlel a navrhoval si do notesu nové hranice Československa, Rumunska, Jugoslávie a Maďarska. Nové hranice podobně narýsované pak byly přijaty Trianonskou smlouvou.

Neuvěřitelný otřes způsobil jeho tragický návrat do vlasti. Bylo již přes rok po válce a dlouho vděčně a s nadšením očekávaný slovenský hrdina se konečně 4. května 1919 vracel z ciziny do vlasti. Jeho letadlo bylo již blízko Bratislavy, když tu, v Ivánce pri Dunaji, před očima vítajícího zástupu havarovalo. Bylo to k nevíře a byla to „poslední symbolická oběť slovenského národa, kterou položil na oltář vojny a osvobození.“ Štefánik se stal součástí kolektivní paměti slovenského národa. Jak ho hodnotili nejbližší spolupracovníci? Edvard Beneš o něm řekl: „Dal prvé základy naší diplomatické činnosti a byl prvým a nejlepším diplomatem. Není pochyb o tom, že v jeho osobnosti bylo mnoho geniálnosti a že byl jeden z nejlepších lidí, jaké jsme měli.“ T. G. Masaryk: „Ztratili jsme nejen jednoho z tvůrců naší svobody, ale i vzácného člověka a vědce.“ A maršál F. Foch, vrchní velitel vojsk států Dohody: „Vzácné srdce, šlechetná duše, výjimečný duch, který se obětoval bez výhrad pro naši věc po každé, když to okolnosti vyžadovaly. Zaslouží si vděčnost celého lidstva. Jeden z nejskvělejších vojáků, které jsem v této vojně poznal.“

Štefánika a jeho charakter připomíná heslo „Věřit-milovat-pracovat.“ A nebo výrok: „Ja sa prebijem, lebo sa prebiť chcem.“ A také víra, že jednou nastanou časy harmonie národů v Evropě. A co si přál sám pro sebe? „Jen co skončí řádná organizace státu, vyžádám si jedinou věc: hvězdárnu. Generálské hvězdy rád obětuji skutečnému světu hvězd.“

Nedaleko Košarisk se tyčí vrch Bradlo nad Brezovou, a na něm monumentální pomník, Štefánikova mohyla. Byla postavena r. 1927-28 podle projektu národního umělce Dušana S. Jurkoviče. On sám, Štefánikův blízký krajan, starší vrstevník a vlastenec o svém díle řekl: „Myšlenka vznikla v prvé chvíli velké bolesti nad tragickým osudem, ve chvíli, kdy ho, už jen mrtvého, objala osvobozená zem. Spojením rozměrných hmot spišského travertinu, drsně opracovaných tupým hranolem ocele, převážně bílé barvy, ostře řezaných do prosté a jinak nedotčené přírody a místa, ať v namodralém oparu ranních mlh, ať na azurové klenbě dalekého horizontu rozjásaného sluncem, pokusil jsem se vytvořit dílo hodné legendárního života Štefánikova, plného souzvuku hrdinství, harmonie a krásy.“ Mohyla na Bradle, odkud je čarokrásný výhled do údolí řek Váhu a Moravy, představuje ojedinělou památku evropského formátu. Ztělesňuje symbol lásky a vděčnosti Slováků i Čechů k jednomu ze zakladatelů společného státu – Československa. Nádherné dílo je se svou tumbou s významnými nápisy a čtyřmi obelisky na čtyřech světových stranách nejen projevem vděku a uznání hrdinovi, ale i apoteózou myšlenek, pro které žil a zápasil a zejména výzvou příštím generacím, aby nepřestávaly střežit tradice svých otců a dědů.

Štefánikova mohyla na Bradle byla r. 1968 prohlášena národní kulturní památkou připomínající osobnost předního představitele zahraničního odboje za první světové války a spolutvůrce ČSR. Jeho jméno nesla v době národně osvobozovacích bojů první čsl. brigáda, druhá partyzánská brigáda, pět partyzánských oddílů a pancéřový vlak. Nová pamětní tabule byla na Bradle odhalena 28. 10. 1988 u příležitosti 70. výročí samostatného československého státu. „Po roce 1989 měli luďáci snahy pamětní desky na Bradle zničit“, vzpomínal r. 2004 P. Uhlík, předseda klubu Společnosti M. R. Štefánika v Brezové, „ale my jsme odkojeni tradicemi roků 1848, 1918, 1944. Už můj děda na ně byl hrdý a hrdý jsem i já. Našemu kraji se za Slovenského štátu říkalo „čechoslovakistický“. V těch letech (1939-1945) si sem netroufl přijet ani Tuka. Pro současníky není snadné se správně orientovat v dějinách, zvláště když jsou snahy stále je přepisovat.“

S P. Uhlíkem jsme se sešli u příležitosti slavnostní nostrifikace M. R. Štefánika, až dosud generála francouzské armády, slovenskou armádou. Neměla by totéž udělat i armáda česká? Nepatří osobnost Štefánikova oběma nástupnickým státům rovným dílem? Byl přece jedním z hlavních strůjců jejich svobody a nadšeným zastáncem jejich jednoty.

Myšlenka česko-slovenské vzájemnosti je u obyvatel obou břehů Moravy stále živá, stejně jako památka na společně prožitou minulost, na společné boje, na společný stát a jeho zakladatele. Když nám před lety společný stát (bez referenda) dělili, slibovali nám nadstandardní vztahy. Ústava EU dovoluje ustavovat v rámci integrace i užší skupiny zemí – jako třeba Benelux nebo Severní rada. Není na čase zřídit v rámci EU i Unii Čechů a Slováků?

Sborník Věrni zůstaneme, Brno, 2014

Použitá literatura:

MATUŠKA, A. Štefánik. In: Profily.Bratislava 1946.

MICHÁLEK, J. MRŠ v ludovej rozprávačskej tradícii In: Občasník Spoločnosti MRŠ, Bradlo 34-35, máj 2004

FUSKA, J. BolMRŠnaozaj podivný štátnik? In: Občasník Spoločnosti MRŠ, Bradlo 34-35, máj 2004

ČASNOCHOVÁ, J. Věřit-Milovat-Pracovat! In: Národní osvobození. 12. července 2006.

 

Clevelandská (1915) a Pittsburská dohoda (1918) v kontextu československého zahraničního odboje v USA

Ing. Augustin Marko

 

Jde o důležité historické dokumenty, které jsou dokladem úsilí krajanských spolků Čechů a Slováků v Americe podpořit boj svých krajanů v Evropě za svobodu, za samostatnost, za vlastní suverenní stát. Představy autorů dohod byly přirozeně ovlivněny státoprávní ústavní realitou demokratických států Severoamerických. Proto obě dohody svým způsobem připomínají federativní princip. Nedodržení tohoto principu při reálném budování Československé republiky bylo nepřáteli opakovaně bez ohledu na konkretní podmínky a možnosti využíváno.

Clevelandská ani Pittsburská dohoda se na začiatku štátu nedali realizovať. Takmer celá naša inteligencia bola pomaďarčená a hranice ohrozovalo Maďarsko. Martinská deklarácia, podpísaná už doma, o forme štátu nehovorí. Autonómiu vtedy chceli len Maďari a maďaróni, lebo verili ve zvrat. Autonomistickí Slováci až asi po 10-ročnej prechodnej dobe. Nitriansky župan Dr. Ĺ. Okánik v liste americkým Slovákom napísal, že „autonómiu nikdy nepodpíše, lebo by to byla samovražda mójho slovenského národa“. J. G. Tajovský vtedy napísal, že „bez Čechov na Slovensku by bolo behom 24 hodín po Slovensku“. Tieto názory našli odraz aj vo voĺbách. Ľudová strana s programom autonómie získala v r. 1925 iba 18.3 percenta hlasov a v r. 1935 spolu so SNS (autonomistický blok) 30.1 percenta. V r. 1929-1931 prebiehala svetová hospodárska kríza a štát začalo ohrozovať hitlerovské Německo. Existoval názor, že tieto ťažkosti lepšie prekoná unitárny štát. Najmä keď sa autonómie domahali aj sudetskí Nemci. Nemci boli proti vzniku ČSR a chceli štát Deutsch-Böhmen.

Pri obrane Slovenska proti dvom maďarským vpádom padlo, bolo zranených alebo nezvestných 207 dostojníkov a 7305 vojakov, veĺkou väščinou z českých krajov a navyše množstvo dobrovoĺníkov, hlavne českých Sokolov. Pomáhali „bratom-Slovákom“. Deň vzniku ČSR z iniciativy českého politika T. G. Masaryka (jeho otec bol Slovák) nazval básnik Vladimír Roy „dňom zmŕtvychvstania na smrt´odsúdeného národa“. Bolo tu len 140 základných slovenských škoľ a 186 slovensko-maďarských a žiadne vyššie školy. Iba 526 osob, „majúcich v slovenskom národnom hnutí významnejšiu úlohu“, z toho 2 inžinieri, 5 sudcov, 6 lekárov a 28 kňazov. Za takejto situácie bola pomoc Čechov na Slovensku nevyhnutná.

Od roku 1945 malo Slovensko samosprávne orgány SNR, Zbor povereníkov, povereníctva a ďalšie. Od roku 1968 bola Slovenská republika národným štátom s právom na sebaurčenie až do oddelenia. Na čele federácie bol takmer celý čas Slovák, Dr. G. Husák. Nemožno teda písať, že Česi vecnú náplň dohod z USA zpochybnili a „nikdy“ nerealizovali...

Už sme čítali, že SR bola v ČSFR kolóniou, kuričom v podpalubí, domíniom. V čase zániku ČSFR bol však Slovák predsedom FZ, vlády ČSFR, Ústavného súdu i Biskupskej konferencie ČSFR, stálym zástupcom ČSFR pri Rade Európy a v rade UNESCO, vedúcim skupiny poslancov pri Európskom parlamente, dvaja z troch zástupcov ČSFR v OSN boli Slováci (v New Yorku a Ženeve) apod. Ak teda toĺko a takých ĺudí z “kolónie“ posobilo na takých postoch...?

Počas trvania spoločného štátu boli i ťažkosti, vyskytli sa i chyby. Faktom však je, že zaostalé Slovensko z roku 1918 sa – vďaka našej nadanosti a pracovitosti, ale aj vďaka ušlachtilej pomoci českého národa – zmenilo na Slovensko vyspelé, v ktorom žije moderný, vzdelaný národ.

Myslím, že len ten može objektívne hodnotiť vzťahy medzi Čechmi a Slovákmi, kto pozná históriu nášho národa a je čestný. Aj za súčasných podmienok treba rozvíjať medzi Slovákmi a Čechmi dobré, priateĺské vzťahy. Na princípe spolupráce, obojstrannej výhodnosti a obojstrannej pomoci. V tomto geopolitickom priestore je to pre oba naše národy priam životná nevyhnutnosť.

 

Autor je predseda Slovenskej spoločnosti na obranu demokracie a humanity.

Úryvky z delšího článku. In: Magazín, 25. 3. 1994.

Sborník Věrni zůstaneme, Brno, 2014

 

Čo je Pittburská dohoda

JUDr. Katarína Zavacká, pracovnice SAV

 

V Národnej rade SR je uložený originál Pittburskej dohody. Tento dokument je takmer od jeho vzniku často dezinterpretovaný. Aj preto bol prepísaný na pylon Štefánikovej sochy v Bratislave.

Pittburská dohoda je dokumentom o tom, že americkí Slováci a Česi neboli k udalostiam súvisiacim s zamýšlaným spojením českých krajín a Slovenska ľahostajní. Je aktom, ktorým predstavitelia Slovenskej ligy, Českého národného sdruženia a Zväzu českých katolíkov vyjadrili svoj súhlas s programom spoločného štátu. V ňom, na rozdiel od Uhorska, mala byť slovenčina úradným jazykom. Slovensko malo mať svoju administratívu a súdy.

Spoločný štát mal byť republikou s demokratickou ústavou. Najdoležitejším aj na pochopení dohody v súčasnosti bol posledný odsek „Podrobné ustanovenia o zriadení česko-slovenského štátu ponechává sa oslobodeným Čechom a Slovákom a ich právoplatným predstaviteľom,“ teda budúcim poslancom československého parlamentu. O vnútornom usporiadaní štátu už mali rozhodovať oni. Americkí Slováci a Česi totiž mali priamu skúsenosť so životom v demokracii a vedeli, že závažné rozhodnutia v USA prijíma kongres. Preto i Pittsburskú dohodu formulovali ako odporúčanie reprezentantov zúčastnených spolkov bez nároku na akúkoľvek právnu relevanciu.

Jej prvé dezinterpretácie sa objavili takmer vzápätí a pochádzali z kruhov maďarskej iredenty. Z iniciativy jej agenta Františka Jehlicsku sa na falošný pas vydal Andrej Hlinka do Paríža na mierovú konferenciu, kde chcel s nulovou znalosťou o medzinárodnoprávnych podmienkach, za akých sa Slovensku podarilo vymaniť z Uhorska, ale s o to väčším nadšením „bojovať za slovenskú reč“, mávajúc týmto medzispolkovým dokumentom.

V priebehu vojny sa tvorili nové zásady uznávania nových štátov a šance Československého národného výboru v Paríži na uznamie budúceho spoločného štátu vzrástli najmä po vstupe USA do vojny v apríli 1917. Z hľadiska medzinárodného práva k najdoležitejším dovodom na uznanie Československa spojencami patrila jeho armáda – československé légie, bojujúce na strane Dohody.

Do jeho Dočasného národného zhromaždenia nastúpili predovšetkým poslanci s riadnym mandátom, zvolení ešte do rakúskeho a uhorského snemu. Česi ich mali desiatky, Slováci dvoch. Zvyšok sa mal doplniť menovaním, no i s tým boli veľké problémy. Mnohí Slováci sa v tom čase ešte báli exponovať v novom štáte, neveriac, že Uhorsko naozaj definitívne zaniklo. Na voľné kreslá v Slovenskom klube preto nastúpili niekoľki Česi (napr. Dr. E. Beneš, Dr. A. Masaryková).

Rovnaká bola aj situácia v súdnictve. Predstava, že na hlavné pozície v justícii nastúpia Slováci, ktorým Maďari dobrovoľne uvoľnia miesta, sa ukázala nereálna. V decembri 1918 vyšlo najavo, že „pre nedostatok slovenských kandidátov“ nebolo ani koho na súdy dosaditˇ.

V marci 1919 Dr. Vavro Šrobár konštatoval, že „tu sú márne všetky naše ohĺady, lebo doterajšie naše súdy, které sme doteraz nemohli nahradiť a obsadiť spoľahlivými ľuďmi, stávajú nám všemožné prekážky, takže niektoré súdy vyhlasujú ešte i teraz rozsudky v mene Maďarskej republiky. Nemáme dosiaľ dostatok našich ľudí. Spočiatku sme si mysleli, že budeme muocť upotrebiť za sudcov našich ľudí, ale poznali sme, že ich veru nemáme a budeme asi nútení povolať sudcov z Čiech a Moravy.“

Zo štatistiky vyplývalo, že v roku 1910 bolo v Uhorsku 2646 sudcov, z toho jeden Slovák. Už roku 1917 si E. Stodola povzdychol: „Nehovoríme, že je tomu aj v súčasnosti tak, veď je počet slovenských renegátov bohužiaľ veľký. Ale smutné faktum zostáva, že sme si nevychovali dostatočný počet národne smýšľajúceho právneho dorastu – o mnoho menej než Rumuni, Nemci a Srbi uhorskí.“ Chýbala i slovenská právnická terminológia. „Sme bez názvoslovia, nevíme sa o právnych veciach jeden s druhým v našej materinskej reči shovárať, tým menej vieme niečo poriadne napísať.“ Vedel, že i keby sa hneď povolilo používanie slovenčiny na súdoch, čo v roku 1911 zákon o súdnom poriadku znemožnil, nikto ju na potrebnej úrovni neovládal.

Pittsburská dohoda je historický dokument. Krajania v USA ním odporučili budúcim občanom vybudovať v novom štáte demokratické zriadenie amerického typu. Prezentovať ju však ako akýsi „základný kameň“ slovenskej štátnosti či samostatnosti je nejen diletantizmus, ale i znevažovanie medzinárodnoprávne záväzných mierových smlúv, umožňujúcich vyňatie územia Slovenska spod svätoštefanskej koruny. Je len historickým paradoxom, že o porušovaní dohody najviac vykrikovali tí, pre ktorých demokracia nielenže nebola prioritou, ale po októbri 1938 ju začali najusilovnejšie likvidovať – spolu s československým štátom, ktorý ju garantoval.

 

Příloha: Pittsburská dohoda

Česko – Slovenská dohoda uzavretá v Pittsburgu dňa 30. mája 1918.

 

Predstavitelia slovenských a českých organizací vo Spojených štátoch Slovenskej Ligy, Českého národného sdruženia a Sväzu českých katolíkov porokovali za prítomnosti predsedu Česko-Slovenskej Národnej Rady profesora Masaryka o česko-slovenskej otázke a o našich posavátnych programových prejavoch a usniesli sa následovne:

Schvaľujeme politický program usilujúci sa o spojenie Čechov a Slovákov v samoštatnom štáte z Českých Zemí a Slovenska. Slovensko budě mať svoju vlastnú administratívu, svoj snem a svoje súdy. Slovenčina bude úradným jazykom v škole, v úrade a vo verejnom živote vuobec. Česko-slovenský štát bude republikou. Jeho Konštitúcia bude demokratická. Organisácia spolupráce Čechov a Slovákov vo Spojených štátoch bude podľa potreby a meniacej sa situácie, při společnom dorozumení, prehlbená a upravená.

Podrobné ustanovenia o zariadení česko-slovenského štátu ponechávajú sa osvobodeným Čechom a Slovákom a ich právoplatným predstaviteľom.“

 

Následujú podpisy predstaviteľov slovenských a českých krajanských organizacií a podpis T. G. Masaryka

 

Zdroj:

PEKNIK, M. Et al. Dokumenty slovenskej národnej identity a štátnosti I. Bratislava 1998, s. 485 – 487

Sborník Věrni zůstaneme, Brno, 2014

 

Češi, Slováci a Čechoslováci

 

 Od dob probuzení národů (naše národy se probouzely k svébytnosti v područí cizí nadvlády), pociťovali Češi a Slováci, že patří k sobě. J. Kollár řekl: „Ze Slováků nic nebude, z Čechů a Moravanů též nic, ostanou-li zlomky osamostatnělé. Spojí-li se však svorně v jedno tělo, budou-li spolu držeti, spolu působiti, směle všem pohromám a útokům odolají, na jejich řeč a národnost se valícím“ (1832). K. Havlíček Borovský: “Slovensko by se stalo časem první zemí československou, odtamtud by vyšlo znovuzrození Čech a Moravy, odtamtud vůdcovství a síla celého kmene československého“ (1848). J. M. Hurban na slavnosti kladení základního kamene Národního divadla v Praze: “Byv pozván ke dni tohoto národa – chtěl jsem říci českého, chtěl moravského a slezského, ale bylo by to dlouhé slovo a nevyčerpávalo by přece pojem, řeknu tedy československého, neb i my k vám náležíme, my vaši jsme, vy naši jste. Neb my jsme všichni Slované – československého národa“ (1868). V 19. stol. hledali Češi a Slováci společné kořeny, společnou minulost, prohlubování vzájemnosti. Prosazovala se tu idea integrativní, zcelovací nad ideou diferenciační, odlišovací. Je přirozené, že v době válečných útrap a nebezpečí převládla idea integrativní, idea společného boje Čechů a Slováků, československého národa, v boji za svobodu a samostatnost.

T. G. Masaryk si „československý národ“ nemusel teprve „vymyslet“, jak vykládají pomlouvači. Idea byla všeobecně tradovaná. Najdeme ji i v Martinské deklaraci (30. října 1918): „Slovenský národ je čiastka i rečove i kultúrno-historicky jednotného česko-slovenského národa. Na všetkých kultúrnych bojoch, ktoré viedol český národ a ktoré ho urobili známym na celom svete, mala účasť i slovenská vetev“.

Doba míru otevřela nové, dříve neznámé a netušené problémy. Nepřátelé nového státu, ctitelé starého mocnářství, iredenta maďarská, Němci v českém pohraničí, všichni útočili proti jeho doktrině a neváhali zpochybňovat slovenskou účast na budování státu. V konfliktním napětí se integrativní tendence místy zvrhla až v centralismus, diferenciační v separatismus. Předválečné dohody o společném státě s krajanskými spolky v Americe, Clevelandská z r. 1915 a Pittsburská z r. 1918, posloužily v jednostranných polemikách jako doklad příkoří, které utrpěli Slováci z české strany tím, že nebyl v budování státu uplatněn federativní princip. Komentáře k dohodám představují dva předchozí příspěvky. Jistě, vyvažování vztahu vzájemnosti a svébytnosti nebylo snadné, po dalších zkušenostech by to asi mluvčí obou národů uměli lépe. Ale ať se stalo cokoli, Češi a Slováci by měli vždycky vědět, že je nespojuje jen příbuzný jazyk a kultura, historie, společně prolitá krev v bojích za svobodu, pocit spolupatřičnosti, ale přímo osudová nutnost vzájemnosti. Na ochranu svých zájmů a k odvěké a trvalé potřebě společně je hájit.

Existují ještě dnes Čechoslováci? „Čechoslovák je člověk, vyznávající svůj kladný citový i rozumový vztah k Československu a k humanitně-demokratickému odkazu jeho zakladatelů a budovatelů,“ napsal Ing. Michal Petrovič z Bratislavy s tím, že Čechoslovák je úctyhodné slovo a on, že se cítí nejen jako Slovák, ale i jako Čechoslovák... A takových Čechoslováků je nám stále a trvale zapotřebí.

Sborník Věrni zůstaneme, Brno, 2014

 

Masarykovské desatero

 

Prověřme desatero hodnotových cílů, za kterými Masaryk šel. Jsou neurčité? Mlhavé? Nemají nic společného s realitou? Naopak. Ukazují sebezáchovný směr.

 

1. Braňte pravdu. (Boje o RKZ, hilsneriáda, záchrana života 53 Srbů a Chorvatů v inscenovaném „velezrádném“ procesu). Presidentská standarda „Pravda vítězí“. x Dnes: cynické manipulace a propaganda ze všech mocenských center. V zájmu zvyšování účinnosti se zneužívá i vědeckého poznání ve službách moci.

2. Buďte uvědomělý národ. Pěstujte vlastní národní historii a filozofii. (Význam husitského apelu na svobodu úsudku a svědomí, českobratrských snah vzdělávacích, Komenského světovosti a tolerance, myšlenek buditelů, zvláště Dobrovského, Kollára, Šafaříka, nezapomínejte na historické a politické dílo Palackého a na přínos Havlíčkův.) Bez historické paměti není národa. x Dnes: destrukce historické paměti ve všech médiích, jen s nepatrnými výjimkami.

3. Pečujte o velikost malého národa. Jděte klidně svou vlastní cestou. I malý národ může být kulturně vyspělý a šťastný a hrdý. „Bude-li každý z vás z křemene, je celý národ z kvádrů.“ Neopičte se po těch větších a bohatších. x Dnes: opičíme se, nevěříme si, ztrácíme svou identitu.

4. Vyznávejte ideál humanity (lidství, člověčenství), který se vyvíjí od dob reformace a renesance. Nepropadejte individualismus, utilitarismus, pesimismus, nehledejte nadčlověka. Chraňte přírodu a ctěte člověka. Zachovávejte staré přikázání lásky k bližnímu. Co nemáš ty rád, nečiň druhému. x Dnes: jsme tu každý sám za sebe. Životní naplnění jedince se stále více jeví jako honba za ziskem. Ideálem se stává bohatství, neomezená spotřeba, povrchní zábava, pochybný styl života v komerčním šoubyznysu.

5. Uznávejte ideje volnosti (svobody), rovnosti a bratrství (solidarity). Usilujte o spravedlnost. Každý má právo na chléb a plnohodnotné vzdělání. Jsou nejen práva politická, ale i hospodářská. I socialismus je humanitní směr. Chudí nepotřebují almužnu, ale práci a spravedlivou odměnu. Všichni mají právo na důstojný život. Svoboda bez odpovědnosti je lichá. x Dnes: žebráci, bezdomovci, nezaměstnaní. Spravedlnost se pokládá za iluzi. Nerovnost přerostla do nesouměřitelnosti. Vládne zásada maximalizace zisku a konkurenceschopnosti. Kapitál má přednost před a nad člověkem.

6. Važte si svobody a samostatnosti, kterou jsme vybojovali v 1. válce světové. Važte si hrdinství legionářů, nadšení Sokolů, važte si těch, kteří pracují obětavě a nezištně pro blaho národa. x Dnes: zpochybňuje se sama existence a identita národa, zesměšňují se nadosobní cíle. Perspektivní jedinec se ptá: co mi ta která funkce (podnik) vynese? Co se mi více vyplatí?

7. Mějte na paměti Washingtonskou deklaraci z r. 1918, naše „Prohlášení nezávislosti“ a jeho principy. Stát budiž republikou, bude mít demokratický parlament, institut referenda, zaručí svobodu svědomí, projevu a shromažďování, zrušeny budou šlechtické výsady a tituly, šlechtické velkostatky budou vyvlastněny pro potřeby domácí kolonizace (pozemková reforma), bude provedena odluka církve od státu, ženy budou mít stejná práva, pracovní doba bude 8hodinová, ústava zabrání třídnímu zákonodárství atd. x Dnes: státní idea chybí. Hrozí návrat poměrů před Deklarací. Trpíme pochybné restituce církevní i šlechtické, mlčíme k nekritickému a nezaslouženému hodnocení Rakousko-Uherska a některých jeho představitelů aj.

8. Zajímejte se o vývoj v Evropě a ve světě. Státy se spojují, integrují. Dbejte o to, aby se tak dálo na principech rovnosti. „Já pán, ty pán“. Podporujte svébytnost a vzájemnost, neopomíjejte slovanské národy, octly se historickým vývojem většinou v méně příznivých podmínkách. x Dnes: poselství nejvýš aktuální.

9. Dbejte o kulturu slova. Věnujte pozornost literatuře a umění. Vděčíme jim za povznesení národa. Nejsou tu jen pro zábavu, ale pro zušlechtění. Přinášejí prožitek lidského údělu. Celé veliké masy národní z nich přijímaly ideály mravní a sociální. x Dnes: pokračuje kulturní destrukce. Neoliberalismus a postmoderna odmítají s posměchem výchovné a vzdělávací tendence umění. Cení se narušování stávajících norem a „šok“ z nového díla vlivem jakékoli vulgárnosti a obscénnosti.

10. Starejte se o školu a učitele. Ať vedou žáky v duchu přirozeného vlastenectví prostého šovinismu, k uvědomělé lásce k vlasti, která se projevuje činy, ne slovy. Ať uplatňují demokratičnost. Výchova má směřovat k rozumné a odpovědné správě věcí veřejných. Ať posilují rozvoj myšlení, aby bylo kritické a metodické a činilo člověka způsobilým řešit praktické problémy života. Ať vedou k úctě k ideálům individuální i národní mravnosti, ať pěstují lásku k práci, k duchovním hodnotám, k vědě, k poznání pravdy, ať rozvíjejí smysl pro krásu a umění. A ať se dbá o důstojnost a autoritu učitele i pokud jde o finanční zabezpečení. x Dnes: škola bez kázně, učitel bez vážnosti, vzdělanost není uznávanou hodnotou. Máme tu generaci, která netouží po vzdělání, tím méně po službě vlasti. Chce se zviditelnit, chce zbohatnout a chce si něco „ užít“. A média ji v tom intenzivně podporují.

Závěrem: Odkaz Masarykův není neurčitý, mlhavý a vzdálený realitě. Naopak. Nabádá nás k radikální proměně společnosti, která se ocitla v krizi jako celá euroamerická civilizace. Jak? To už je na současných generacích, které by měly vědět, že život je nejen dar, ale i riziko a úkol.

Sborník Věrni zůstaneme, Brno, 2014

 

Čo pre nás znamená Dr. Edvard Beneš

JUDr. Katarina Zavacká, CSc.

Na rozdiel od svojich konkurentov v rakúsko-uhorskej diplomacii nepatril k tým, ktorí svoje politické a diplomatické postavenie dedili šfachtickým rodom. Napriek tomu, že v zahraničnej politike bol nováčikom a navyše veľmi mladým - na začiatku 1. svetovej vojny roku 1914 mal len 30 rokov, zohral veľmi významnú úlohu na mierovej konferencii, ktorá začala v januári 1919 vo Versailles.

Uznanie československej vlády dohodovými mocnosťami a diplomatické uznanie Československa ešte pred koncom vojny bol o do značnej rniery práve zásluhou E. Beneša. Na rokovaní vo Versailles v novembri 1918 zastupoval Československo - štát, ktorý z hľadiska medzinárodného práva už existoval a E. Beneš mohol podpísať podmienky mieru ako zástupca víťazného štátu s porazeným štátom Rakúskom. V prípade Čiech a Moravy sa československá delegácia mohla dovolávať historického štátneho práva s odkazom na České kráfovstvo. No najvačším úspechom E. Beneša bolo spojenecké uznanie pripojenia územia Slovenska, navyše na základe prirodzených hraníc tokov riek, pretože dovtedy nikdy svoje hranice s Maďarskom vymedzené nemalo. Mierová zmluva s Maďarskom uzatvorená medzi víťaznými mocnosťami a ich spojencami a Maďarskom zo dňa 4. júna 1920, tzv. Trianon, bola v prvom rade jeho dielom. K významným zahraničnopolitickým úspechom patrili i jeho diplomatické aktivity vo veci zrušenia platnosti pragmatickej sankcie v Maďarsku v roku 1921, ktorá dovtedy zaručovala nástupnícke práva Habsburgov na rakúsky a uhorský trón (aj český), čo mu maďarské aristokratické elity nikdy nezabudli.

Ďalším, komu bol E. Beneš priam osobným nepriateľom č. 1 bol Adolf Hitler, ktorý v nemeckej zahraničnej politike dlhodobo narážal na výsledky Benešovho úsilia v Malej Dohode o politiku kolektívnej bezpečnosti v Európe. Na domácej pode práve československá menšinová politika, ktorá vychádzala menšinám v ústrety v rámci demokratického politického systému, brala z rúk zbrane revizionistom z nemeckej a maďarskej strany, ktorí na medzinárodných fórach potom ťažko mohli operovať "národnostným útlakom". Závisť a nenávisť, s ktorýrni sa E. Beneš počas svojho aktívneho politického života stretal i na pode československého štátu v prostredí etnicky českej či slovenskej politickej opozície, mávali tiež pričasto koreň v odpore k demokracii.

Československo vzniklo v Európe rozvrátenej vojnou. Primárnou atmosférou bol hlad a chlad, nedostatok ubytovacích možností, choroby, návrat vojakov s fyzickými zraneniami a psychickými traumarni následkom bojov na frontoch. Z dnešného pohradu je až zázrak, do akej velkej miery sa pri začleňovaní vojenských navrátilcov z rakúsko-uhorskej armády z frontov do nového československého štátu podarilo predísť nepríjemným stretom s tými, ktorí sa vracali z bojov už ako víťazní československí vojaci. Podobne významnou súčasťou demokratizačného procesu, na ktorú by sa nemalo zabúdať, bolo aktívne vytesňovanie silných protižidovských nálad, predovšetkým na Slovensku a na Podkarpatskej Rusi. To, že stabilizujúci sa štát dokázal brániť pogromom a chrániťaj tých svojich občanov, ktorí sa cítili byť uhorskými a nechceli sa zmieriť s novou situáciou, je doteraz nedocenenou skutočnosťou. Ani Maďari, ktorí na Slovensku ostali po jeho odčlenení z uhorského štátu, neboli prenasledovaní a postupne sa s novou situáciou vyrovnávali. Veď tí, ktorí odišli do Maďarska, sa až do roku 1945 nedočkali ani všeobecného volebného práva, o iných občianskych právach ani nehovoriac.

28. október sa v priebehu rokov stal pre nás symbolom, ktorého význam trvá. Vykladať ho však ako obnovu českého štátu, čo sa v českom prostredí dnes často deje, je len polopravdou, ktorá tento význam ani zďaleka nevystihuje. Práve tá druhá, opomínaná časť pravdy - odtrhnutie územia Slovenska od Uhorského krárovstva a jeho pripojenie k historickým zemiam, bola ťažšia.

Čo sa týka Slovákov, vznik československého štátu, ašpirujúceho na demokratický režim, ich vzhľadom na stav politickej kultúry v Uhorsku zastihol úplne politicky ale i občiansky nepripravených. Zrejmé to bolo aj predstaviteľom nastupujúcich slovenských elít. Benešov rovesník, absolvent brenskej techniky ing. Štefan Janšák, ktorý sa ako tridsiatnik tiež podieľal na rokovaniach o stanovovaní definitívnej slovensko-maďarskej hranice, dlho vyčítal starým slovenským "národovcom", ktorí mentálne uviazli v duchu uhorskej panskej politiky, že sa "nestarali o politickú výchovu ani ľudu, ani mladých adeptov politiky". Túto výčitku vzťahoval aj na politické vedenie Slovákov v Budapešti, kde stál na čele Milan Hodža. A pokračoval: "Na celom Slovensku boli pred prvou svetovou vojnou hádam len traja-čtyria ľudia, ktorí študovali politiku a štátovedu i teoreticky a vedeli vóbec, čo je politika. Ostatní zberali celkom sporadicky politické vedomosti z náhodných novinárskych článkov. Osud slovenskej politiky bol nad pomyslenie trudný. Tí traja či štyria naši politici so širším rozhradom držali svoje vedomosti len pre seba ako nejaké výrobné tajomstvo. Komunáľna, vnútomá, zahraničná a svetová politika, tieto pojmy zneli nám mladým v ušiach ako magické formulky bez toho, že by sme boli vedeli, najma z hradiska slovenského, čo sa za nimi skrýva."

Vina za provinčnosť však nepadala len na slovenských politikov. Uhorské zákonodarstvo totiž nedovoľovalo predovšetkým národnostným menšinám politicky pracovať medzi ľuďmi mimo predvolebného času. Preto boli pre Slovákov také doľežité napríklad luhačovické stretnutia a porady, kde sa stretávali Slováci slobodne nielen s Čechmi ale i s ďalšími Slovákmi, keď že tu neboli pod policajným dozorom a nehrozilo im zatknutie zo strany uhorskej vládnej moci. Tieto stretnutia považovala uhorská vláda dokonca za také nebezpečné, že protestovala u rakúskej vlády s námietkou, že stretnutia medzi občanmi rakúskej časti monarchie a uhorskej častí porušujú medzinárodné právo.

Existenciu Slovenska v spoľočnom štáte s Čechmi zhodnotil Janšák nasľedovne: "Význam prevratu roku 1918 sa ináč nedá pochopiť, iba keď jeho výsledky zobrazíme na pozadí organizácie a mechanizmu bývalého uhorského štátu. Len z porovnania pomerov, v akých žili Slováci pred rokom 1918 a do akých sa dostali po ňom, možno si utvoriť reálnu predstavu o dosahu politických slobód, ktorých sa stalo Slovensko účastné v novej republike."

Posuňme sa však o dve dekády ďalej. Veľkú úlohu zohral Edvard Beneš v čase Mníchovskej zmluvy a následne v realízácii cieľa uznania jej neplatnosti od samého počiatku, teda aj neplatnosti Viedenskej arbitráže, ktorou Slovensko stratilo južné územia. O prvej z dohod, mníchovskej, sa viedli a vedú stále, aj medzi historikmi, spory o postoji E. Beneša k vojenskej obrane štátu. Poznajúc situáciu v medzinárodnej politike vedel, že Velká Británia a Francúzsko nepojdu do vojny s Nemeckom za záchranu Československa. Nielen preto, že chýbala medzinárodná zmluva takéhoto charakteru, ale najma preto, že určujúce osobnosti zahraničnej politiky vtedajšej politickej reprezentácie týchto štátov, predovšetkým Veľkej Británie, boli na strane appeasementu, a teda ich ciele a úsilie smerovalo k dohode s nacistickým Nemeckom. Za pravdu mu dal vpád nemeckej armády do Poľska 1. septembra 1939, a postoj Francúzska a Veľkej Británie pri ich vstupe do vojny s Nemeckom. So skúsenosťou z prvého odboj a správne odhadol, že o ďalšom osude Československa sa znovu bude rozhodovať kombináciou diplomatickej ofenzívy u spojencova aktívnou vojenskou účasťou čs. jednotiek v zahraničí. To všetko bolo treba "len" uskutočniť - a Benešovi sa to opať podarilo - napriek obmedzeniam v podobe pomeru síl medzi Západom a Ruskom, osobným animozitám medzi spolupracovníkmi, často zúfalým finančným možnostiam, aj vzhradom na postupujúci vek a zhoršujúci sa zdravotný stav.

"Možno práve v tento deň a pri tejto príležitosti by malo nahlas zaznieť, že napriek dobovej propagande, ktorej ozveny dodnes počuť medzi novinármi aj politikmi, Československá myšlienka bola na Slovensku aj po marci 1939 veľmi silná. Asi niet lepšieho dokazu, než časté a stále sa sprísňujúce tresty vojnového slovenského štátu voči vlastným občanom Slovákom, za reči a činy "protištátne", teda v prospech Československa. Už na jar 1939 stíhala polícia autorov letákov, určených vojakom a študentom, s príznačným nadpisom Sloboda! a Ludské pijavice. Ďalší autor bol stíhaný za prepis a rozširovanie prejavu dr. E. Beneša z 30. marca 1939. Po vypuknutí vojny celé siete domácich napomáhali utečencom z Protektorátu prekračovať hranice, aby sa mohli na francúzskych zastupitelských úradoch hlásiť do československých légií.

Okrem organizovaného odporu súdne spisy svedčia i o verejných náladách jednotlivcov, ktorých stíhali za prejav politických názorov v tej najroznorodejšej forme. Napríklad: citujem, "obžalovaný si v hostinci 12. augusta 1940 rozopol kabát a ukázal na košeli vyšité srdce so zástavami vo farbách Československej republiky na oboch stranách, pričom povedal, že on bol silný republikán, a od toho neustúpi, že pre tú košeľu bol žandármi stíhaný, že Československá republika ešte musí prísť, a že vojnu vyhrá Rusko a Amerika". lného stíhali za to, že vyhlásil v októbri 1941 na krstinách, že "dotiaľ bole dobre, kým Židia boli v obchode a Česi v úradoch." Ako hanobenie republiky boli vyhodnotené slová odsúdenej ženy zo septembra 1941 - "Počkajte, však prídu Česi, beda Vám, za Čechov ste sa aspoň chleba nažrali, ale teraz za Slovenska ani toho nemáte!" V septembri 1943 bol rovnako za hanobenie republiky postavený pred slovenský súd roľník Pavol Bača za slová "ja mám deti a tu ma zavrú, počkajte, Vás fras všetkých ulapí, vy sa všetci poserete i s tou vašou slovenskou vládou a republikou."

Vojnový Slovenský štát nezneužíval na postihovanie nesúhlasiacich len súdy. Už od marca 1939 si vytvoril možnosť posielať svojich odporcov rovno a bez súdu do koncentračného tábora v llave. Do samotiek, na nútené práce, na neobmedzený čas. A stačila na to voľa ministra vnútra. Práve takto sa tam dostali za protištátnu činnosť napríklad aj prof. katolíckeho náboženstva Dr. Ferdinand Zalešák a školský zamestnanec Habán, ktori mali byť zodpovední za to, že na gymnáziu v Zlatých Moravciach v decembri 1941 hodili do záchodovej misy bustu A. Hlinku. Začiatkom januára 1942 sa tam od nich podobnej pocty dočkala busta J. Tisa s nápisom "To je on, čo nás zapredal Nemcom." Bratia Svrčkovci zo Šarfie, okres Modra sa dostali do koncentráku v llave za to, že jeden z nich nahlas povedal "Nech žije Hodža, nech žije Československá republika, nech žije Beneš" a druhý bol podľa miestneho veliteľstva Hlinkovej gardy jednoducho "politicky nespoľahlivý" a "orientovaný ešte dodnes Hodžovsko-Benešovským demokratizmom".

Osoby stíhané za pozitívne názory alebo činy v prospech exilového Československa pochádzali z najroznejších sociálnych vrstiev aj konfesionálnych skupín. V auguste 1940 tak vylúčili siedmich septimánov z františkánskeho Rehorného gymnázia v Malackách - ktorí odišli za hranice s cieľom vstúpiť do čs. armády. Ešte do vypuknutia slovenského národného povstania, ktorého velenie vyhlásilo oslobodené územie automaticky za územie slobodného Československa, si svoj kladný vzťah k Československej republike odsedelo vo vazeniach a koncentráku niekolko tisíc Slovákovo

Nakoniec, pozitívny a trvalý vzťah Slovákov k spoločnej republike, na budovaní ktorej sa E. Beneš zásadným sposobom podieľal, sa ukázal aj v roku 1968, keď Husákovi separatistickí komunisti odmietli návrh usporiadať referendum o vytvorení federácie, vediac, že práve na Slovensku by im tento návrh neprešiel. A pre toto isté sa nemohlo na Slovensku uskutočniť referendum ani v roku 1992. Paradoxne tak dedičstvo ideálu spoločnej a demokratickej republiky výrazne ovplyvnilo aj zánik tohto štátu. Nie preto, že sme sa "vzájomne nebili" na základe etnického kfúča - veď deliaca línia pro/a proti československá nebola etnická. Ale preto, že československí občania v roku 1992 si absolútne nedokázali predstaviť, že by v ich štáte, ktorý sa tvári ako demokratický, mohli politici rozhodovať protiústavne a ostať bez trestu ešte po dvadsiatich rokoch. Dnes si to už predstaviť vieme a ovocie tohto politického marazmu, kde sa občan ťažko domáha práva a neplatí úcta k ústave, žneme v oboch nástupníckych republikách.                             (Bulletin Společnosti E. Beneše, únor 2013, str. 25-31)

 

S čím by se zakladatelé Československa nesmířili?

 

-S poklesem prestiže státu. Jsme téměř poslední mezi 148 srovnávanými zeměmi.

     -S úpadkem odpovědnosti politických elit, počínaje kuponovou privatizací přes sanace bank v cizím zájmu, korupční hospodaření „bilion sem, bilion tam“,
a konče posluhováním mocným kapitalistům a nadnárodnímu kapitálu. Politici by měli přestat myslet sami na sebe, měli by řešit problémy celé společnosti a měli by vládu a stát opět chápat jako službu všem občanům. Stát nepatří politikům, ale občanům.

     -S nezaměstnaností. Kolik lidí vlastně nemá práci? Podle různých statistických“ modelů“ buď 630 nebo 353 nebo 800 tisíc. Faktem je, že je u nás asi každý sedmý práceschopný občan bez zaměstnání. Nepřijatelné. Stejně jak bezdomovectví. Kde zůstává humanita?

     -Se sobectvím a arogancí. Touha „mít“ požírá „obyčejnou radost ze života. Lidskost, ohled na druhé, solidarita by měla převážit nad sobectvím. Lidé by neměli dovolit, aby byl člověk člověku vlkem a aby globální kapitalismus ničil vše kulturní a morální v našem národě.

     -S prvními místy v žebříčcích neetických podnikatelských praktik, v počtu kuřáků marihuany, ve spotřebě alkoholu, v gamblerství.

     -S nedostatečnou péčí o učitele, o jejich kvalifikovanost a o jejich materiální zabezpečení.

     -A konečně, pořadím, ne však významem, s církevními restitucemi. Prof. ústavního práva na UK v Praze JUDr. Václav Pavlíček ukázal v zasvěceném rozhovoru v Právu 30.6.2014, jak jsou církevní restituce propojeny s restitucemi majetků šlechtických rodů. Spory o návrhy zasahují již opatření, spojená s pozemkovou reformou z let 1918-1919. Dochází k zvrácení toho, co prvorepubliková pozemková reforma znamenala. Nerespektuje se maximální výměra zemědělské půdy 50 ha nebo 250 ha půdy veškeré, obrovské majetky se vracejí a popírá se tak tehdejší reformní úsilí odstranit křiklavé majetkové nerovnosti a křivdy. Probíhá restaurace dávno překonaných společenských poměrů. V čí prospěch a na úkor koho?

Sborník Věrni zůstaneme, Brno, 2014

 

Proč byla rozbita Česká a Slovenská Federativní Republika?

 

90. léta 20 století byla ve znamení ničení složených slovanských států, jejichž důsledkem byly nejen silné ekonomické ztráty, sociální problémy i obrovských rozměrů a také konflikty, války. Byl „rozpuštěn“ Sovětský svaz, Socialistická federativní republika Jugoslávie a také ČSFR. 

 

Na druhé straně došlo, přes odpor některých zejména anglických a francouzských politiků, na samém počátku 90. let ke „sjednocení“ Německa. Snad hlavní zásluhu na vzniku velkého Německa měl M. Gorbačov, hlasatel sovětské pěrestrojky a glasnosti. Geopolitické síly se poté daly rychle do pohybu. Především Německo se viditelně stávalo nejsilnější mocností Evropy. Evropská unie se „poněmčovala“, místo aby Německo se poevropšťovalo. A tak se vzniklá Česká republika postupně dostávala pod německý vliv, který v posledních letech viditelně zesílil. Zatímco P. Nečas se jen hluboce klaněl v mnichovském bavorském zemském parlamentu a dělal z Čechů a Bavoráků bratrance a sestřenice, šel B. Sobotka mnohem dále. Vyhlásil tzv. česko-německý strategický dialog, který nás má přivést do dosud nebývalé blízkosti Německa. Někteří politologové mluví o republice dokonce jako o německém protektorátu nebo kolonii.

 

Nebudeme se zabývat současným stavem česko-německých vztahů a blíže je charakterizovat. Jsme totiž přesvědčeni, že tyto cíle sobotkovské vlády jsou v hrubém rozporu s dlouhodobými vztahy, jak k Německu, tak především ke Slovensku. Již století jsou nám nejbližším národem Slováci. I v posledních desetiletích o tom mluví celá řada průzkumů veřejného mínění.   Německo mezi naše  spojence nepatří. Tendujeme k V 4, k Srbsku a dalším tradičním spojencům.

 

Vzhledem k tomu, že současná vláda nás tahá k Německu, Sobotkovi jsme v petici třikrát položili otázku, zda hodlá ČR transformovat v 17. zemi SRN a dosud nám na zcela jasně a jednoznačně formulovanou jednoduchou otázku neodpověděl, nezbývalo nám nic jiného  než vystoupit s alternativou, jíž jsme formulovali ve své petici. Svrchovaný lid by měl v imperativním referendu rozhodnout, zda chce vést strategický dialog se Slovenskou republikou, či se SRN. Vzájemné přibližování se se Slovenskou republikou by mělo být provázeno i sbližováním s dalšími státy V 4 a s našimi dalšími tradičními spojenci.

 

Je důležité si uvědomit, že ČSSD ani žádná ze stran vládnoucí koalice nešla do voleb s programem o „přichýlení“ republiky k Německu a tudíž lid neměl  možnost se k této alternativě zahraničně-politické orientace ve volbách vyjádřit a vyslovit jí své ano, či zamítnout. Vzhledem k tomu, že  i pan premiér B. Sobotka nás rychle žene do německého „chomoutu“ a zřejmě ještě  před volbami do Poslanecké sněmovny PČR hodlá svůj proněmecký plán uskutečnit, alespoň zásadním způsobem, nezbývá nám nic jiného, než požadovat vypsání celostátního imperativního referenda.  Ale již letos na podzim proběhnou první volby. Pokud vládnoucí koalice bude trvat na své německé volbě, neměla by žádná z koaličních stran, zvláště pak ČSSD a KDU-ČSL, dostat naše hlasy. Je možné, že v případě většího volebního neúspěchu padne nejen Sobotka, ale možná i celá vláda. I vláda, která se chová nedemokraticky, múže být jen demokratickými prostředky zbavena moci.

 

Půjdeme-li sobotkovskou cestou, můžeme se přiblížit i k dnešnímu Srbsku. To již přesídleným Němcům vrací jejich majetky či nahrazuje škody, které jim vznikly. Kdyby však jenom to! Nelze vyloučit, že tzv. sudetští Němci, národnostní skupina v Bavorsku považovaná za čtvrtý bavorský kmen, se vlastním rozhodnutím a naším jakýmsi „přivolením“ stanou  druhým státotvorným národem, zcela rovným českému národu, jak to kdysi předpokládala tzv. Wiesbadenská úmluva z roku 1950, jíž uzavřeli „sudetští“ Němci s fašizujícími prchalovci a z republiky uprchlými Vlajkaři..Podle Wiesbadenské úmluvy se ČR měla stát česko-německou federací, v níž by se střídali čeští a němečtí prezidenti. Na tuto úmluvu sudeti stále vzpomínají a rádi by alespoň něco z ní uplatnili při současném tzv. smiřování s námi. Připomeňme si jen několik vět z ní. „5. Obě strany jsou za jedno, že o konečném státně-politickém uspořádání rozhodnou oba národy ve smyslu ustanovení bodu 2, a to jakmile bude osvobozen český národ a jakmile se vrátí sudetští Němci do svých domovů. Aby mohly býti vytvořeny předpoklady nového soužití obou národů, které v průběhu tisíciletí žily v nejužším svazku a také v něm v budoucnu žíti budou, dohodly se obě strany, že k tomuto účelu ustaví Federální výbor. Obě strany budou v tomto výboru zastoupeny rovným dílem.“

 

Ještě nejen jedna důležitá poznámka. Odsunutí Němci velmi usilovně hledali českého partnera, který by smluvně přistoupil na jejich požadavky. Skutečným reprezentantem československého exilu, a to nejen  v Německu,  byla Rada svobodného Československa. Ta se však k odsunu Němců vyjádřila zcela jednoznačně. Odsun byl pro ní definitivním, tedy nezvratitelným aktem.    Ferdinand Peroutka, jeden z významných těhdejších politiků, byl ochotný s odsunutými Němci jednat, i když  mu zástupce dr. Lodgmana řekl, že jejich cílem je federativní stát Čechů a Němců. F. Peroutka však naštěstí žádnou exilovou skupinu nereprezentoval. A tak i on byl pro Němce jen slepou uličkou. Přes všechno úsilí odsunutí Němci museli s povděkem přijmout za smluvní partnery prchalovce. Malou fašizující skupinku bez reálného vlivu v zahraničí. A tak to zůstalo až do dnešních dnů. Zatím žádné české uskupení nebylo ochotné s nimi podepsat dohodu podobnou té Wiesbadenské.  Kdo prchalovce v současné době z české strany nahradí?  Najde se vůbec někdo takový? Nebo potřebná jednání za kulisami již probíhají? Jenom my o jednáních ještě nevíme?

 

To jsou však již ty nejhorší varianty sobotkovské cesty, jež by po dosažení uvedených cílů  samozřejmě vedla dále. Ani lužickosrbskou formu česko-německých vztahů v další budoucnosti bychom nemohli vyloučit. Naše vztahy k Německu však budou spoluurčovat i různé další geopolitické vlivy, jež  v současnosti se formují, aniž by se zatím rozhodným způsobem prosazovaly.

 

Věříme však, že svrchovaný český lid má možnost vyhnout se uvedenému „osudu“, pravděpodobně nám vědomě připravovanému částí „našich“ vládnoucích elit, a rozhodnout se svobodně v referendu o sbližování se s lidem slovenským. Naše další cesta musí být  budována na principech mezinárodního práva, zejména principu rovnosti, nevměšování se do vnitřních věcí a reciprocity. Na těchto základech by mělo vznikat uskupení států střední Evropy a probíhat  transformace EU ve společenství svobodných a rovnoprávných států.

 

Chceme věřit, že nebylo rozbita Československá republika proto, aby časem na jejích troskách mohla být zbudována česko-německá federace. Naše stanovisko není protiněmecké. Ani nemůže být. Německo je našim sousedem, který nás mnohovrstevně ovlivňuje. A bude tomu i v budoucnosti. Přesto musíme mít právo na svobodnou volbu zahraničně-politické orientace. Přesto musíme mít právo jednat s Německem jako rovný s rovným a nikoliv jako země podřízená německé moci. Mezinárodní právo chrání slabší před silnými. Je naší ochranou, nezbavujme se jí!

J. Skalský

 

Parlamentu České republiky

Petice

Ne strategickému dialogu ČR - SRN!

 Ano strategickému dialogu ČR - SR!

Nechť v referendu rozhodne svrchovaný lid!

I. 1. B. Sobotka, předseda vlády ČR, charakterizuje česko-německý strategický dialog ve svém dopisu ze dne 6. listopadu 2015, Čj.: 17255/2015 - OAI: "Pokud jde o Váš dotaz týkající se tzv. strategického dialogu mezi ČR a SRN, tento dialog vzešel z mé iniciativy s cílem propojit resortní ministerstva a další relevantní aktéry s jejich německými protějšky na spolkové i zemské úrovni nad rámec běžné bilaterální agendy, ale také a především společně definovat dlouhodobější, strategické cíle na pozadí současného dění v Evropě i ve světě. V polovině minulého roku jsem proto pověřil ministra zahraničních věcí ČR Lubomíra Zaorálka přípravou koncepčního materiálu ke strategickému ukotvení sousedských vztahů se Spolkovou republikou Německo coby nejvýznamnějším partnerem a sousedem České republiky. Toto strategické ukotvení vzájemných vztahů nezahrnuje pouze resort zahraničí, nýbrž téměř veškerá resortní ministerstva a také Úřad vlády ČR.

Na základě pověření ministr Lubomír Zaorálek dne 3. července letošního roku podepsal se svým spolkovým protějškem Frankem-Walterem Steinmeierem Společné prohlášení k česko-německému strategickému dialogu coby nové platformě česko-německých vztahů. Vedle v rámci strategického dialogu definovaných prioritních témat jako věda, výzkum, inovace, rozvoj společné infrastruktury, boje proti příhraniční kriminalitě či spolupráce ve školství a kultuře či zdravotnictví, je také jednou ze stěžejních oblastí zahraniční a unijní politiky.

Dialog je primárně nastaven jako mezivládní spolupráce, ale ve své podstatě je otevřen všem aktérům relevantním po česko-německé vztahy ve 21. století s cílem posilovat vzájemnou důvěru a budovat česko­německé sousedství coby jeden z pilířů evropské stability."

 

2.Strategický dialog koordinují německý velvyslanec v Praze Dr. Arndt Freiherr Freytag von Lorinhoven a politický tajemník Ministerstva zahraničních věcí ČR Dr. Petr Drulák. (Z webu Velvyslanectví SRN v Praze)

 

3."Česko-německé vztahy ještě nikdy nebyly tak dobré, jako v současnosti", řekl ministr zahraničí Steinmeier po podpisu Společného prohlášení ke Strategickému dialogu 3.7.2015 v Berlíně. Jak dobré jsou? H. Seehofer, premiér Bavorska, před několika měsíci na sjezdu "sudetoněmeckého landsmanšaftu" řekl: V květnu 1945 začala v Čechách jedna z největších a nejbrutálnějších etnických čistek 20. století. Sudetští Němci byli zbaveni práv, cti, stali se psanci. Vyhnáni z jejich vlasti, země předků, která byla kolonizována Němci již 800 let. Zasáhlo to ženy, děti, starší osoby. Násilí v Ústí a Brně se staly symboly nelidskosti, utrpení, mučení a smrti. Dovolte mi, abych se vyjádřil velmi jasně: vyhnání sudetských Němců bylo a zůstává pro historii zločinem proti lidskosti, velkou a obrovskou nespravedlností. Hartmut Koschyk, spolkový zmocněnec vlády pro záležitosti vysídlenců a národnostních menšin, tlumočil sjezdu vřelé pozdravy kancléřky Angely Merkelová a spolkového ministra vnitra, Thomase de Maziere.

V Rakousku v září 2015 konali tzv. sudetští Němci akci, jejímž mottem byla genocida Arménů a sudetských Němců, té poslední jsme se měli dopustit my, Češi. Přítomní rakouští ústavní činitelé mlčeli. V obou uvedených případech mlčeli i přítomní naši diplomaté.

Ministerstvo zahraničních věcí ČR napsalo: Vzhledem k tomu, že česko-německé vztahy se dnes nacházejí na nejlepší úrovni ve své moderní historii, nepovažujeme za potřebné obracet se diplomatickou cestou na orgány Spolkové republiky Německo ve Vámi zmiňovaných záležitostech. (Dopis z 18.12.2015, Čj. 126392/2015 -TO). Jde jen o příklady z mnohých dalších. Běžně sudetoněmecký landsmanšaft dále požaduje zrušení Benešových dekretů, tzv. amnestijního zákona, náhrady škod. O náhradách škod vzniklých nám německou agresí, o reparacích ve výši cca několik set miliard předválečných korun, z nichž nám SRN jako nástupnický stát hitlerovské říše zaplatila zatím jen necelou miliardu korun, v dialogu česko-německém, jakož i o dalších problémových otázkách, se nediskutuje, ač podle mezinárodního práva jde o povinnost agresora uhradit škody a nárok jeho oběti na náhradu. Místo toho máme věnovat větší pozornost němčině zejména na našich školách. Nejen proto žádáme, aby dialog česko-německý nepokračoval, dokud nerozhodne o něm lid v referendu.

 

II. Z mnohých průzkumů vyplývá, že nám nejbližším národem nejsou Němci, ale Slováci. S nimi jsme žili 70 let ve společném státě. Na obou stranách česko-slovenských hranic jsou lidé, kteří si přejí sbližování obou národů. V tomto směru dlouhodobě a záslužně pracuje i Česko-Slovenský výbor. Žádáme, aby v době co nejkratší byl navázán zatím neoficiální česko-slovenský strategický dialog, stanoven jeho obsah a následně podepsána dohoda o jeho realizaci, která, zároveň s orientací na V4, Srbsko a naše další tradiční spojence, Německo mezi ně nepatří, povede k upevnění státnosti jak ČR a SR, tak i dalších uvedených států.

 

III. Vycházíme z toho, že zdrojem veškeré státní moci, jak zakotvuje Ústava ČR, je lid, a proto také by lid měl rozhodnout v imperativním referendu o výše uvedeném. V ČR lid odpoví na otázky: 1 Jste pro strategický dialog mezi ČR a SRN? Ano, NE 2. Jste pro strategický dialog mezi ČR a SR? ANO, NE. Rozhodnutí lidu v referendu, které bude mít historický význam, bude platné bez dalšího. Referendum i neněmeckou cestu rozvoje si však musíme na vládnoucí koalici, která o německém směřování nedemokraticky rozhodla bez nás a proti nám, vydobýt i svými podpisy na petici a hlasovacími lístky ve volbách.                                                                                      V Praze dne 7. ledna 2016

 

Petiční výbor:

Ing. Pavel Rejf, CSc.,  v.r., Sluštická 16, 100 00 Praha 10, pověřen jednáním jménem petičního výboru

Marie L. Neudorflová, Ph.D. v.r.,  Osadní 43,170 00 Praha 7                   

Prof. MUDr. Rajko Doleček, DrSc. v.r., Urxova 2,708 00 Ostrava 8

 

Seznámil jsem se s peticí ze dne 7.1edna 2016 a jako projev souhlasu s jejím obsahem připojuji svůj  podpis.                             

 

Jméno, příjmení                           Adresa                              Podpis (jméno, příjmení)

 

Podpisové archy zasílejte, prosíme, na adresu: Ing. Pavel Rejf, CSc., Sluštická 1628/16, 100 00 Praha 10

 

Redakce: ing. P. Rejf, CSc.       Připravil: dr. O. Tuleškov 

 

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Českým národním sdružením jako svou 528. publikaci určenou pro vnitřní potřeby vlasteneckých organizací. Praha, 3. února 2016. 

Webová adresa: www.ceskenarodnilisty.cz               

e-mail: vydavatel@seznam.cz

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

*