uspořádané dne 18.10.2011 Archivem města Plzeň
(Volný záznam některých přednesených skutečností)
.
Představitelé čs. exilové vlády se domohli svého uznání ze strany Velké Británie a ostatních Spojenců až postupem doby a stálo je to nemálo diplomatického úsilí. Edvard Beneš byl nakonec uznán jako čs. prezident, ačkoliv po Mnichovu na funkci prezidenta abdikoval. Pokud by se tak nestalo, nebylo by možné ani žádnou exilovou vládu sestavit a nakonec by byly neplatné i jeho dekrety. Oduznání Mnichovské dohody se prosazovalo obtížně a např. Velká Británie dodnes považuje Mnichovskou dohodu pro období od jejího uzavření až do jejího porušení německou okupací českých zemí 15. března 1945 za platný dokument. Prezident E. Beneš a představitelé exilové vlády obratně využívali pnutí mezi spojeneckými mocnostmi, včetně představitelů Svobodné Francie. Jejich pozice byla zesílena po přepadení SSSR nacistickým Německem 22. června 1941 a začleněním SSSR do řad Spojenců. Jednotliví Spojenci pak nám často vycházeli vstříc, aby je v tom nepředběhla druhá strana.
Otázka poválečného uspořádání střední Evropy se řešila takřka od samého počátku. Činit odpovědného za poválečný odsun českých Němců z našeho území Edvarda Beneše je zcela mylné. Beneš jako zkušený diplomat a realistický politik usiloval o nalezení co nejlepšího řešení pro naši příští existenci a nechtěl vznášet příliš razantní a nepřijatelné požadavky. Ještě před uzavřením Mnichovské dohody byl nakloněn řešit národnostně se vyhrocující situaci částečným odstoupením Němci většinově osídlenými příhraničními oblastmi, např. na Chebsku, Německu. Maximalistické a stále se stupňující požadavky reprezentantů československých Němců a vedoucích představitelů nacistického Německa však uspokojit nešlo a ani si to němečtí představitelé nepřáli. Jejich cílem bylo rozbití Československa. Velká Británie a Francie, naši spojenci a garanti československé samostatnosti, přistoupili na německé požadavky. Hitler z toho ale žádnou radost neměl, on si ve skutečnosti žádnou dohodu nepřál. A tak aby dle svých představ zachránili britští a francouzští představitelé mír, spolupodepsali Mnichovskou dohodu, tím posílili Německo a urychlili jeho směřování k válce. ČSR byla přinucena odstoupit příhraniční území s nadpoloviční většinou německého obyvatelstva dle sčítání z roku 1910, i když v mnoha případech tam tehdy již většinově žilo obyvatelstvo české národnosti.
Edvard Beneš i během války dlouhodobě usiloval o poválečný částečný odsun a částečné odstoupení území Německu. S tím ale nesouhlasila jak čs. exilová vláda, tak všechny složky domácího i zahraničního odboje. Dnes zcela paradoxně se za nakonec realizovaný většinový odsun Němců při zachování našich historických hranic činí ze strany některých sudetoněmeckých krajanských spolků a bohužel i českých, českým zájmům z neznámých důvodů nepřejících kruhů, právě Edvard Beneš. Přitom jak bylo zdůrazněno, Beneš nebyl žádný diktátor, podřizoval se většinovému názoru, nakonec mu ani nic jiného nezbývalo a podpisem dekretů pouze formálně jako prezident stvrdil dokument, jehož autorství mu nelze připisovat.
Že se nakonec z rozhodnutí vítězných mocností realizoval odsun Němců v tak velkém rozsahu, bylo vedeno jejich snahou předejít příštím potencionálním národnostním konfliktům, jež by mohly opět přerůst ve válku, do níž by mohly být opět samy vtaženy. Československo se zároveň dostalo do souvislosti s Polskem, jehož celé území bylo posunuto z rozhodnutí SSSR na západ, čemuž nebyly ostatní velmoci schopny zamezit a tím se tam musel řešit i mnohem větší přesun obyvatel než u nás. To, že Německo okupací českých zemí porušilo Mnichovskou dohodu, nakonec vedlo velmoci k jejímu oduznání a tím i k obnovení českých předválečných hranic. USA s Británií zároveň chtěli Evropu řešit podobně jako Asii, kde plánovali po válce odsun všech Japonců z pevniny do Japonska. Takže k řešení, němuž se po válce došlo, vedla řada okolností a pro nás je důležité, že se tak stalo z rozhodnutí vítězných mocností. Když už se zdálo, že vůle k odsunu slábne, podpořil jej Sovětský svaz, který dal pro něj k dispozici území německé a rakouské sovětské okupační zóny. Západním Spojencům pak nezbývalo nic jiného, než přijímat odsunuté Němce i do jejich okupačních zón, což zvláště Británie činila jen nerada.
Počáteční divoký odsun byl sice odsouzeníhodnou, ale v té době běžnou reakcí na předchozí teror a k podobným excesům došlo i v ostatních osvobozených, předtím nacisty okupovaných zemích. Vzhledem k tomu, že ČSR nebyly vyplaceny válečné reparace a odškodnění odsunutých Němců provedla německá vláda již v 50. letech, lze oboustranně považovat tuto záležitost za již uzavřenou. Tak se k tomu staví německá i česká vláda a na požadavky některých krajanských spolků, není třeba reagovat a tím jim dodávat na důležitosti.
Připravil OV ČSBS Plzeň
Dodatek redakce ČNL:
Z Pařížské reparační dohody:
„A. Každá signatární vláda zadrží způsobem podle své volby německé nepřátelské majetky nalézající se na území podrobeném její pravomoci nebo bude jimi disponovati tak, aby se nemohly státi znovu německým majetkem nebo nemohly upadnouti pod německou kontrolu a odpočte tyto majetky od svého podílu na reparacích…“.
„D. Při provádění ustanovení výše uvedeného paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací…“.
(Z publikace Dohoda o německých reparacích, přeložil a poznámkami opatřil dr. Miroslav Rašín, vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, Orbis Praha, srpen 1946, str. 67-68)
Poznámky redakce ČNL: Z uvedeného vyplývá, že povinností Československa jako signatářského státu Pařížské reparační dohody bylo německý majetek konfiskovat a zajistit, aby se nedostal do německých rukou. Hodnota takto konfiskovaného německého majetku se nezapočítávala na náš reparační účet.
Německo nám bylo povinno zaplatit cca 360 miliard předválečných korun. Z toho zaplatilo dosud jen zlomek. Německo je šampión, pokud jde o neplacení reparací. Nezaplatilo dokonce ani reparace, které bylo povinno zaplatit po první světové válce. Teprve v nedávné době doplatilo pouze nějaké úroky z prvoválečných reparací. O náhrady škod, způsobených Německem v druhé světové válce se již dříve hlásilo Řecko a Slovinsko, Polsko nejednou hrozilo, že bude žádat Německo o reparace.
Nic nám není známo o tom, že by některá naše vláda oficiálně vyhlásila, že o vyplacení reparací Německem nebude usilovat nebo dokonce, že se reparací vzdává. Takováto mezinárodní smlouva by podléhala ratifikaci, na níž by se podílel parlament i prezident republiky. Jakákoliv zákulisní jednání nemohou takovouto mezinárodní smlouvu, u níž jde cca o 360 miliard předválečných korun, nahradit.
Jsme přesvědčeni, že takovéto kroky nějaké naší vlády či jiného ústavního subjektu by hrubě poškozovaly naše státní a národní zájmy
O reparacích napsali obsáhlá pojednání především prof. JUDr. V. Pavlíček, DrSc., a JUDr. R. Král. Zastávají stanovisko, že Německo je povinno nám reparace zaplatit. Prosíme, podívejte se do naší rubriky „Publikace základní řada“, tam najdete texty o reparacích.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz