Ondřej Čermák
Obrana národa
První organizovanou odbojovou skupinou na Vyškovsku byla Obrana národa, jež sjednocovala bývalé důstojníky rozpuštěné československé armády. Organizace vznikla na jaře 1939 a brzy si začala činit nároky na rozhodující úlohu v našem odboji. Prvním velitelem byl generál Josef Bílý. Zemským velitelem Obrany národa na Moravě se stal generál Bohuslav Všetička, oblastním velitelem v Brně generál František Slunéčko a v Olomouci generál Ždímal. Pro politický okres Vyškov byl ustanoven do čela odboje velitel 2. pluku útočné vozby plukovník Josef Morávek, který však byl 5. prosince 1939 zatčen a odvezen do vyšetřovací vazby do Brna na Špilberk, kde po několika dnech spáchal sebevraždu, čímž organizaci na Vyškovsku zachránil před úplným zničením. K jejímu vyzrazení došlo až v roce 1944 v souvislosti se zatčením jednoho z jejích členů. Gestapo postupně za pomoci konfidentu zatklo na Vyškovsku řadu členů, ale organizace existovala dál.
Morávkovým nástupcem se stal podplukovník František Ellinger. Jeho zástupcem byl zpočátku major B. Dostál a od jara 1940 profesor Ladislav Vaněk z Křenovic, který v té době organizoval sokolské odbojové hnutí na Moravě. To způsobilo, že činnost Obrany národa se na Vyškovsku již od svých počátků silně prolínala se sokolským odbojem. Podle původních plánů měly obě odbojové organizace postupně splynout v jedno. Obrana národa měla dodat velitelské kádry a sokolská odbojová organizace velitele úderných družstev a mužstvo. Protože při první vlně zatýkání byl velitel Obrany národa plukovník Morávek zatčen gestapem, zůstalo propojení z konspirativních důvodů jen u vedoucích a obě organizace pracovaly i nadále samostatně. Od roku 1941, kdy byl profesor Vaněk nucen odejít do ilegality, převzal funkci zástupce velitele profesor Antonín Sedlmajer. Spojení mezi oblastním velitelstvím v Brně a Obranou národa ve Vyškově zabezpečoval poručík pluku útočné vozby Adolf Korb a JUDr. Miloš Nevřala.
Podobně jako v jiných oblastech i na Vyškovsku sestávala činnost organizace ze dvou částí. Shromažďování zbraní a střeliva měl na starosti Emil Jedelský z Vyškova, Jan Koutný zase provádění záškodnických akcí a udržování styku se zahraničím. Příkazy dostával prostřednictvím spojek přímo z oblastního velitelství v Brně, podle jehož příkazu ilegálně odcestoval počátkem roku 1940 do Anglie. Úkolem druhé složky bylo vybudování pluku, jenž by se po vypuknutí předpokládaného německo-polského konfliktu aktivně zapojil do plánovaného povstání. Směrnice Obrany národa totiž určovala, aby byl v každém politickém okrese postaven jeden pluk, jenž by se skládal z praporů, jejichž počet měl být dán prakticky počtem soudních okresů. Na Vyškovsku byl stav překročen, protože vedle praporu stavěných v soudních okresech Vyškov, Slavkov a Bučovice byl vybudován jeden prapor i v Rousínově a půlprapor v Ivanovicích. Jejich vedení bylo následující: Velitelem praporu postaveného v soudním okrese Vyškov byl jmenován kapitán četnictva Jan Novotný. V jeho štábu dále pracovali: Josef Kremlička, JUDr. Miloš Havelka, Květoslav Němec, Karel Procházka, Vladimír Tureček a J. Zlámal.
Velitelem soudního okresu Slavkov se stal nadporučík v záloze Jan Mazel z Křenovic, pracující jako výpravčí vlaků ve Slavkově. Veliteli rot byli jmenování: Karel Bruch, řídící učitel z Vážan nad Litavou, který zároveň zastával funkci zástupce velitele praporu, a odborní učitelé Rostislav Boleloucký a Josef Hanák. Jan Mazel současně zajišťoval spojení mezi velitelem praporu v Bučovicích a velitelem pluku ve Vyškově. Skupina podporovala a zásobovala jídlem své spolupracovníky žijící v ilegalitě v olšanských lesích. Významně se o to zasloužil Vratislav Píše, rolník z Křenovic.
Velitelem obrany národa v soudním okrese Bučovice se stal nadporučík v záloze Bedřich Vrána z Brankovic, jeho zástupcem učitel Osvald Kudlička z Nesovic. Rotám veleli: Leopold Forejtek z Nemotic, učitelé Vladimír Bárta z Chvalkovic, Rudolf Matoušek z Bučovic a ředitel záložny z Nových Hvězdlic Josef Jelen. Mimo nich pracovali ve štábu praporu ještě medik Oldřich Šípek z Nových Hvězdlic jako zdravotník a Miloslav Dunděra z Brankovic jako zpravodajec.
V Ivanovicích na Hané organizoval půlprapor nadporučík v záloze učitel Václav Travěnec. Jeho nejbližšími spolupracovníky byli odborní učitelé Vladimír Foltánek z Ivanovic, Jan Němeček z Pustiměře a Alois Ohlídal z Ivanovic. Po svém odchodu do Olšan budoval Travěnec prapor i na Rousínovsku, kde veleli jednotlivým rotám Oldřich Zavadil, Jaroslav Polášek, Oldřich Klement a Josef Cvilink. O zbraně ukryté v olšanských lesích a v prostoru Fialova kamenolomu pečovali Josef Konečný a František Gottwald z Olšan. Mimo to byla část zbraní ukryta Travěncem i ve včelíně olšanské školy. Travěnec pracoval velmi obětavě, avšak nedbal dostatečně utajení. Vyhotovoval seznamy, mobilizační plány, zakresloval do map shromaždiště a místa odporu, a proto bylo v roce 1944 mnoho členů Obrany národa na Vyškovsku zatčeno. Mezi nimi i velitel pluku podplukovník Ellinger. K soudu však nedošlo a ze zatčených nebyl nikdo popraven.
Obrana národa tedy byla budována tak, že v celostátním měřítku představovala tajnou podzemní armádu, připravenou v příhodný okamžik na signál vojensky zasáhnout ve prospěch obnovy československého státu. V každém okrese tuto úlohu měl zabezpečit jeden pluk. Protože se očekávala válka Německa s Polskem, vedoucí vojenské osobnosti předpokládaly, že k vystoupení Obrany národa dojde při zahájení války. Situace to však neumožnila a tak byly organizace směrovány na situaci, kdy se přiblíží porážka Německa a vojska spojenců dosáhnout takové vzdálenosti od našich hranic, aby vystoupení Obrany národa bylo efektivní a umožnilo rychlejší postup spojenců. Ani k tomu však pro neočekávaný vývoj válečných událostí nedošlo. To však neznamená, že by celá činnost Obrany národa bylo jen pasivní čekání. Členové Obrany národa kromě úkolů vojenských se zapojovali do různé odbojové činnosti, například v sokolské organizaci „Jindra“, partyzánských skupinách, sabotážních akcích, šíření zahraničních zpráv, rozšiřování letáků atd. Představovala pro okupaci moc skrytou hrozbu a tím stále zaměstnávala nacistický represivní aparát.
Ondřej Čermák
Sokolská odbojová organizace „Jindra“
Další protinacistickou organizací působící v této době na Vyškovsku byla Obec sokolská v odboji (OSVO), do jejíhož čela byl po zatčení Dr. Augustina Pechláta postaven v říjnu 1941 profesor Ladislav Vaněk z Křenovic.
Z jeho pověření začal organizovat sokolskou odbojovou síť na Vyškovsku v jeho pěti okrscích v červnu 1939 Josef Benda ze Slavíkovic. Pro tuto práci byl vybrán mimo jiné z těch důvodů, že byl zaměstnán na finančním odboru okresního úřadu ve Vyškově, což mu umožňovalo volný pohyb v okrese a v posledních pěti letech před okupací nebyl čelným župním funkcionářem, o nichž bylo jisté, že budou vystaveni persekuci ze strany okupační moci.
V první fázi činnosti orientoval organizaci převážně na zpravodajskou, propagační, sabotážní a destrukční činnost, budování úkrytů a shromažďování zbraní, jež byly ukrývány J. Konečným ve zmíněném olšanském kamenolomu, kde byly rovněž vyráběny bombičky ze svařovaných ocelových trubek s použitím dynamonu. Další úkoly měly být stanoveny postupně podle okolností a vývoje vojenské a politické situace v Evropě. Pro ilegální práci byla stanovena krycí jména. Vyškovská župa - Vojta, Josef Benda - Mílén. Pro výjimečný písemný styk byly určeny šifry a kódy, jinak byly zprávy předávány buď spojkou nebo osobně.
Organizační síť vybudoval J. Benda do konce roku 1939 a po prověrce a nutných změnách byla v tomto směru dokončena v prvním čtvrtletí roku 1940. V období bezprostředního ohrožení Polska, v druhé polovině roku 1939 navázala vyškovská organizace spojení s pohraniční obcí Soběšovice u Těšína a prostřednictvím příslušníků Sokola, kteří žili v části obce zabrané Polskem, byly získávány zprávy o soustředěních a přesunech německých vojsk v oblasti Třince. Zprávy přenášel poštovní doručovatel Olexa, který vykonával službu v obou částech rozdělené obce. Tyto zprávy, spolu se zprávami o výcviku, pohybech vojsk, druhu zbraní na střelnici Ferdinandsko u Vyškova a náladě obyvatel německého ostrůvku byly pravidelně posílány do Prahy a prostřednictvím A. Pechláta předávány generálu Hugo Vojtovi. Skupina měla k dispozici tři osobní automobily, dva motocykly a jeden nákladní vůz včetně pohonných hmot. Organizace udržovala velmi úzké spojení s rousínovským ilegálním výborem KSČ a od jara 1941, kdy bylo nuceno několik příslušníků ilegální KSČ z Rousínova přejít do ilegality, je podporovala jídlem a šatstvem podobně jako slavkovský obvod Obrany národa.
Dne 12. dubna 1941 dochází k zastavení dosud legální činnosti Sokola a k zabavení majetku. Rozpuštění Sokola bylo oficielně zdůvodněno formulací, že "Sokol se stal semeništěm odporu proti Velkoněmecké říši!".
V září 1941 v souvislosti s nástupem Heydricha a vyhlášením stanného práva byl profesor Vaněk nucen odejít do ilegality a zvolil si krycí jméno Jindra, které se pak stalo názvem celé organizace. Protože v té době již stál v čele celé sokolské odbojové organizace jako jediný, ostatní členové ústředního vedení byli totiž zatčeni, zvolil si za svoje nejbližší spolupracovníky ty, se kterými vyrůstal a na které se mohl plně spolehnout. V říjnu 1941 se objevuje v bytě jeho přítele z mládí Ondřeje Čermáka z Křenovic spojka z Prahy, Cilka Jelínková, se vzkazem, aby se dostavil do Prahy, kde se má setkat s profesorem Vaňkem, který má pro něho důležité úkoly. V ústředí obdržel Čermák instrukce pro velitele „Jindry“ na Moravě Štěpána Drásala a velitele „Jindry“ na Vyškovsku J. Bendu, pokyny pro písemné spojení pomocí šifer a kódů a konspirativní adresu znějící na jméno Marie Černá, prodavačka, Praha XII., na Zvonařce 1. Od uvedené chvíle se stal hlavní spojkou mezi Prahou a Moravou. Tuto činnost umožňovalo Čermákovo zaměstnání akvisičního zástupce pojišťovny Praha se sídlem v Brně s neomezeným pohybem po celém protektorátu.
Počátkem května 1942 byl Čermák naléhavě povolán do Prahy, kde se setkal s profesorem Vaňkem v parašutistické usedlosti Vojtěchovských v Praze - Strašnicích, kde mu bylo sděleno, že s největší pravděpodobností bude proveden atentát na R. Heydricha. Současně obdržel čtyři ampulky jedu pro sebe, Drásala, Bendu a Brucha, jako poslední možnost úniku ze spárů gestapa. S přípravami na atentát byl v té době seznámen i vedoucí „Jindry“ na Moravě Š. Drásal, který při návštěvě Prahy byl i osobně seznámen s parašutistou Adolfem Opálkou.
Je nutno poznamenat, že počátkem května 1942 byla do Londýna zaslána vedoucím ilegální sokolské organizace Jindrou Vaňkem depeše v níž londýnskou vládu varoval před tímto atentátem. Upozorňoval, že budou ohrožení vězňové a rukojmí a že budou obrovské ztráty na životech. Podle jeho názoru nepřinese Heydrichova smrt věcí spojencům žádný prospěch. Žádal současně, aby rozkaz k provedení atentátu byl odvolán. To se však nestalo.
Těsně před atentátem, v polovině května 1942 jsou do Prahy pozváni ještě Benda s Ellingerem pro poslední instrukce, protože podle plánů pražského vedení měla být po dobu represálií přenesena činnost organizace na Moravu, kde měli být ukryti také parašutisté. V kamenolomu v Olšanech měla být umístěna vysílačka Libuše s parašutisty A. Bartošem a telegrafistou J. Potůčkem, zbývající parašutisté měli nalézt úkryt na hájence hajného Padevěta v Ruprechtově, která byla za tím účelem připravována jako záchytné středisko parašutistů vysílaných z Anglie. Přísun potravin měl být zpočátku prováděn z Tupce od Josefa Lukaštíka, kam mělo být dočasně přeneseno i sídlo vedení celé organizace, později z Prostějovska, kde bylo zásobovací středisko celé organizace vedené bratry Přidalovými. Po přesunu parašutistů do Ruprechtova se mělo prostějovské středisko starat jen o zásobování Ruprechtova, zásobování organizace mělo být postupně přeneseno do Čech. V důsledku dalších událostí se však již tyto plány neuskutečnily.
Zradou parašutisty K. Čurdy byl vypátrán úkryt parašutistů v kostele Cyrila a Metoděje v Praze a 18. června bylo dobojováno. Ani jednoho ze sedmi se ukrývajících parašutistů nedostalo gestapo živého.
Dne 4. září 1942 je vedoucí organizace „Jindra“ na Vyškovsku Josef Benda povolán do Prahy k profesorovi Vaňkovi, krycí jméno Jindra. Při poslední schůzce v červenci 1942 (které se zúčastnil i vedoucí Obrany národa na Vyškovsku pplk. Ellinger) bylo Jindrou naznačeno, že na příští poradě budou dány pokyny pro další formy boje organizace a to zvlášť vzhledem na novou situaci, která vznikla v důsledku velkých ztrát zásahy gestapa za účast organizace na přípravách a provedení atentátu na Heydricha. Propojení organizce „Jindra“ na Vyškovsku s Obranou národa se de facto uskutečnilo při zmíněném červencovém setkání v Praze a mělo dát organizační základ k rozvinutí akcí odporu koordinovaně a na širší základně.
4. září 1942 se J. Benda s Jindrou v Praze na smluveném místě (v parčíku) nesetkal. S obavami, že se stalo něco nepředvídaného, se vrací obratem na Moravu. S napětím a ve střehu je pátráno po příčině, že nedošlo k setkání, když konspirační pravidla byla v tomto ohledu přesná a naprosto jasná. Skutečnost, že signál v restauraci Na Zvonařce nefungoval, nutila ke krajní bdělosti. Pro vedoucího Vyškovska to znamenalo odchod do ilegality v případě, že se potvrdí, že profesor Vaněk byl zatčen, což se stalo.
V této napjaté situaci přišla zpráva, že Štěpánka (jedno z krycích jmen moravského vedoucího Drásala) je mrtvá. Po prověření, že Drásal při zatýkání požil ampulku s jedem bylo možné předpokládat, že organizační síť je přerušena a gestapo se dál nedostane. Stav bdělosti však nadále trvá. Asi po třech týdnech je zjištěno, že Drásal po požití jedu při zatýkání byl okamžitě převezen do nemocnice a zůstal naživu. Důsledkem výslechů byl zásah gestapa také na Vyškovsku. Patnáctého října 1942 je zatčen vedoucí III. okrsku Bruch a spojka mezi Prahou a Moravou Ondřej Čermák z Křenovic. Téhož dne jede gestapo do Vyškova zatknout vedoucího vyškovské „Jindry“ J. Bendu. Omylem vrazí do jiné kanceláře, čehož tento využil a zadním nehlídaným vchodem uprchl. Bylo hrou osudu, že celé týdny byl mimo své pracoviště, protože již od zatčení Drásala zásluhou porozumění tehdejšího přednosty byl každodenně ve vnější službě, aby nebyl dosažitelný a právě v den, kdy hodlal uzavřít své služební záležitosti a odejít do ilegality, dochází k zatýkání.
Gestapo zuří, po půlnoci z 15. na 16. října provádí v bytě u Bendů ve Slavíkovicích domovní prohlídku, zabavuje mimo jiné i jeho fotografie, což umožňovalo gestapu pro budoucno identifikaci.
Benda prchá z Vyškova do Olšan, kde v noci je očekáván spolupracovníky Josefem Konečným a Stanislavem Kolářem. Zde se setkává s Janem Potrusilem, který je hledán gestapem, jako člen ilegální skupiny KSČ z Viničných Šumic, kterážto skupina (s výjimkou jmenovaného, který při zatýkání uprchl) byla v Kounicových kolejích na podzim 1941 popravena. Dočasný úkryt obou odbojářů byl v osamělém domku Stanislava Koláře. Byly sem přepraveny zbraně a instalován krátkovlnný radiopřijímač. Z nočních poslechů Londýna a Moskvy byly sestavovány písemné zprávy, které podrobně informovaly o vojensko-politické situaci ve světě. Zprávy byly kolportovány především zásluhou vedoucího IV. okrsku Josefa Skácela. V té době to byla velmi důležitá činnost pro posilování víry v konečné vítězství a udržení ducha odporu, který po drastických zásazích gestapa citelně ochaboval.
Ani zde ještě boj neskončil. Po sérii desíti výslechů během jednoho měsíce se podařilo O. Čermákovi ve věznici gestapa v Kounicových kolejích v Brně vypracovat písemnou zprávu tzv. moták s důležitými údaji o vyšetřování svém, Karla Brucha a Štěpána Drásala a při výslechu na Právnické fakultě v sídle gestapa, odeslat moták s určením pro Josefa Bendu v ilegalitě. O jeho doručení se zasloužila údajná snoubenka O. Čermáka, velmi odvážná studentka učitelského ústavu Věra Nováková, provdaná Příkopová z Brna, která dostala povolení k rozmluvě s O. Čermákem ve vyšetřovací vazbě od kriminálního asistenta Watzbergera. Nováková předala moták Ladislavu Čermákovi v Křenovicích a prostřednictvím strojvůdce Josefa Skřivánka ze Slavíkovic a autodopravce Josefa Potrusila se dostal moták na místo určení, kde splnil své poslání. Odbojářům na svobodě a v ilegalitě posloužil k dokonalé orientaci a gestapu znesnadnil další pátrání. Originál motáku se zachoval.
Toto období, kdy gestapo zvýšilo úsilí k dopadení vedoucího vyškovské „Jindry“ bylo pro rozšíření činnosti na široké frontě velmi obtížné. Přesto se to dařilo, byť v omezené míře, zásluhou těch nejodvážnějších.
Na jaře 1943 se objevuje na Rousínovsku konfident gestapa Oto Večeřa z Brna. Pátrá po spolupracovnících, nebo osobách, které by mohly mít spojení s vedoucím organizace. V této souvislosti působilo na Rousínovsku více konfidentů. Jejich zásluhou došlo počátkem června 1943 k dalšímu úderu gestapa. Bylo zatčeno na čtyřicet občanů z širokého rousínovského okolí i z ostatních okrsků. Největší ztrátou pro organizaci bylo zatčení Aloise Sedláčka. Vedoucímu IV. okrsku J. Skácelovi se podařilo prchnout do ilegality. Tím byla skupina „Jindra“ fakticky likvidována. Jednotlivci však bojovali dále. Mnozí zatčení však s odbojem skupiny neměli nic společného. Akce byla vypočtena na zastrašení veřejnosti. Hlavním cílem však bylo dopadnout odbojové pracovníky z Rousínova a to především J. Bendu a člena ilegální KSČ Hynka Březinu, o nichž gestapo již vědělo z výslechů zatčených, že jsou spolu v lese, kde mají bunkry. Byl s nimi také člen ilegální KSČ Gustav Sedlařík a zmíněný Jan Potrusil. Toto zjištění vedlo ve dnech po 8. červnu 1943 k velké akci gestapa, kdy početný přepadový oddíl SS, vedený známým radou Koslowskim pročesával lesní prostory na Říčkách a na Kalečníku s cílem likvidovat hledané odbojáře, avšak jak prohlásili, především je dostat živé. Akce měla dramatický průběh, když při pročesávání seče, kde byl bunkr s ukrytými odbojáři, objevili zvěří odhrabanou kopanou zeminu, z čehož usoudili o blízké existenci bunkru. Několikrát pročesávali seč a nad bunkrem asi ve vzdálenosti 3 m nařídili vojákům kopat v domnění, že zde nacházející pařez je krytí vchodu do bunkru.
Mezitím byli všichni zatčení soustředěni v hájovně Na Jezerách. Výsledek akce se nedostavil a fiasko si gestapo kompenzovalo brutálními výslechy zatčených. Došlo k drastickým násilnostem fyzickým i duševním proti Josefu Konečnému, Josefu Potrusilovi a Boženě Kalinové, kteří byli Němci ubiti. Ženám - matkám gestapáci sdělili, že se už ke svým dětem nevrátí. V tomto směru bylo působeno zejména na Marii Bendovou.
Po skončení akce dostávají ukrytí odbojáři nesmírně důležitý dokument - moták od Ondřeje Čermáka z Kounicových kolejí. Informuje o tom, co gestapo ví, co neví a hlavně upozorňuje, že J. Bendu nesmí gestapo dostat, protože zatčení na něho svalují všechnu odpovědnost (zvláště za zbraně a jejich úkryty). Pokud se gestapu nepodaří vedoucího vyškovské „Jindry“ dopadnout, je naděje průtahů v soudních procesech se zatčenými.
Když gestapo neuspělo, nastoupilo cestu zastrašování i lstí. Po několika týdnech propustilo řadu vězněných. Pro pronásledované odbojáře nebylo těžké rozpoznat, že jde o léčku, když mezi těmi, kteří byli propuštění, byl i Josef Potrusil a Stanislav Kolář z Olšan, oba blízcí spolupracovníci vedoucího organizace „Jindra“. Bezprostředně po propuštění byl pozván do lesa Josef Potrusil, který prozradil, že gestapo po něm žádá vydání Josefa Bendy a Hynka Březiny. K tomu má být použito služeb Jana Potrusila (bratr Josefa), který má jmenované v bunkru uspat prchavým jedem, přičemž tvrdilo gestapo, že údajně na ostatních nemá zájem.
Proto byly Josefu Potrusilovi ze strany odbojářů uloženy konkrétní úkoly klamat co nejdéle gestapo se snahou získat čas. Byl to de facto boj o vězněné. Naproti tomu gestapo zastrašilo celé rousínovské okolí natolik, že lidé odmítali jakoukoliv podporu se slovy (v noci za zavřenými dveřmi): „Cítíme s Vámi, víme, že je Vám zle, ale běžte pryč, střílí za to celé rodiny“. Tím více vystupuje hrdinství Boženy Křížové z Pozořic a Aloise Kříže z Viničných Šumic.Ona se zápalem řekla: „Je to nebezpečné, ale za umučení mého bratra (komunista Bohatka) vám budu pomáhat“. Alois Kříž pomáhal, přestože už předtím zakusil hrůzy v Kounicových kolejích, kde byl dokonce přímým svědkem popravy šumických komunistů. V té těžké době prokázali také velkou odvahu František Potrusil a jeho neteř Hedvika.
Nebezpečné klamání gestapa Josefem Potrusilem trvalo až do srpna 1944. Tehdy gestapo poznalo, že je Josef Potrusil „tahá za nos“. Dochází k zatýkání, které podle nařízení gestapa provádí protektorátní četníci. Potrusil nemá jiného východiska než uprchnout za svými odbojáři do lesa. Když je odveden k autu, přehodí jednoho člena eskorty přes toto auto, skočí do kamenolomu a prchá do lesa. Střelba se míjí cíle, ač byla podle zvuku svištících střel dobře mířena.
Do 48 hodin už je Josef Potrusil mezi odbojáři. Gestapo vyvíjí velké úsilí o jeho dopadení. Posílá konfidenta (domnělého odbojáře) k předpokládaným pomocníkům. Podle informací lesáků a lesních dělníků se pohybují v lese turisté - houbaři. Gestapo opět zuří. Vyláká bratra vedoucího „Jindry“ Aloise Bendu do Prostějova a v nádražní restauraci ho dá omámit drogou v čaji, aby získalo informaci o jeho bratrovi. Gestapo však poznává, že nic neví, že šláplo vedle.
Ve svém úsilí dopadnout skupinu však neustává. Od konce roku 1944 se oddíl gestapa trvale pohyboval v okolí Pozořic. Zvlášť intenzivně s pomocí konfidentů sledovali obec Viničné Šumice. Gestapo předpokládalo, že zachytí stopu na přístupech z lesa k této vesnici, přímo s lesem sousedící. Za této situace se 31. prosince 1944 dostali Josef Benda a Josef Potrusil do obklíčení gestapáckého oddílu, když šli na průzkum k trati u Holubic, v souvislosti s připravovanou akcí vykolejení vlaku mezi Holubicemi a Křenovicemi. Gestapo s policejními psy pronásledovalo oba odbojáře, kteří jen díky odvaze a dokonalé znalosti terénu unikli z obklíčení.
Zima 1944 - 1945 je už ve znamení blížící se fronty. Odbojáři z jednoho z dalších úkrytů v neobydleném domku na okraji vesnice Kovalovice se přesouvají opět do lesních bunkrů. Je rozhodnuto pro lesní bunkr v Jezersku. Zde dochází k dramatické situaci, kdy skupina se ukryje v bunkru před ustupující kolonou záloh německých vojsk. Kolona zastaví bezprostředně v blízkosti bunkru a vojáci řežou větve k maskování. Bunkr však nezjistili.
Po opuštění bunkru postupují odbojáři směrem k Viničným Šumicím. V prostoru Pod hradem naráží na německou hlídku. Dochází k přestřelce. Po opětované střelbě se skupina kryje a ustoupí z hlavní trasy ústupu vojsk. Další den se skupina dostává do Viničných Šumic. Tam se bratři Potrusilové střetávají se svými rodinami. Zde vyčkali konce války.
Organizace „Jindra“ a po jejím rozbití malá skupinka ilegálně žijících odbojářů spolu s pronásledovanými, ilegálně žijícími odbojáři KSČ úspěšně vzdorovala fašistické mašinérii.
Epilog Josef Mikš
Nacistický teror pokračoval až do konce války. Bylo zatčeno, vězněno a popraveno ještě mnoho vlastenců. Vedoucí sokolské odbojové organizace „Jindra“ profesor Ladislav Vaněk přežil.
Válka skončila a Vaněk jako hrdina odboje byl jmenován přednostou odboru na Ministerstvu školství a národní osvěty v Praze. Podle jeho vyjádření z této doby byl celé období od zatčení v roce 1942 do konce války vězněn, i když byl v lednu 1943 odsouzen k trestu smrti. Píše: „Rozsudek smrti byl odložen rozhodnutím K. H. Franka za telegram odeslaný do Londýna, ve kterém jsem žádal, aby atentát na Heydricha nebyl proveden z důvodu persekuce národa a rozbití domácího odboje.“ Psal o tom články a chystal publikaci, která měla podrobně pojednávat o sokolském odboji a jeho úloze v něm. Nikdo o jeho zásluhách nepochyboval.
Nepochyboval ani spisovatel Miroslav Ivanov. Když v roce 1963 byla vydána jeho kniha o atentátu na Heydricha „Nejen černé uniformy“, ve které popisoval podrobně přípravu i provedení celé akce, i významný podíl profesora Vaňka, byl velmi překvapen, že kniha měla nejen kladný, ale i záporný ohlas.
Negativní názor na úlohu profesora Vaňka měli především sokolští pracovníci, kteří Ivanovovi sdělili závažná fakta, svědčící o tom, že Vaněk je zrádce, který se po zatčení dal do služeb Němců a svými výpověďmi zavinil smrt mnoha odbojářů. Na základě těchto informací pak Ivanov v dalším vydání své knihy vyjádřil o úloze Vaňka své pochybnosti a pátral dále. A získal usvědčující důkazy.
Z nich vyplynulo, že Vaněk po svém zatčení ihned při prvním výslechu nabídl gestapu spolupráci, která byla plně využita a v této činnosti pokračoval až do května 1945. Ku příkladu vdova po doktoru Hellerovi, posledním starostovi Sokola, odsouzenému na základě Vaňkova svědectví k trestu smrti, v roce 1945 písemně potvrdila očistné komisi Československé obce sokolské: „Když mně po rozsudku smrti byla povolena rozmluva s mým manželem, řekl mi - vrátíš-li se domů, řekni všem Sokolům, ale hlavně náčelníkovi doktoru Hřebíkovi, že Vaněk je bídný zrádce, aby se před ním měli na pozoru“.
Bývalý vyslanec Heidrich, za války představitel vedení domácího odboje uvedl, že byl zatčen po Vaňkovi a při výslechu se ho ptali na věci, které znal jen on a Vaněk. V protokolech o výsleších gestapáků po válce se detailně popisuje, jak Vaněk gestapu pomáhal. Zachovala se i jeho výpověď z ledna 1943, v níž informoval gestapo o více jak dvaceti předních představitelích českého veřejného života, dokonce i o členech protektorátní vlády a jejich vztazích k ilegální činnosti. Zachovaly se i jiné materiály, svědčící o tom, že se Vaněk po roce 1948 stal spolupracovníkem STB s krycím jménem Horský. Vaněk se bránil a hrozil soudním procesem proti Ivanovovi, ale nakonec se věc k soudu nedostala a vyšetřování nebylo ukončeno ani po roce 1989. V roce 1992 profesor Vaněk zemřel. Za několik let zemřel i spisovatel Ivanov. Spravedlnosti tak nebylo učiněno zadost.
Sokolská odbojová organizace „Jindra“ jako celek a stovky lidí, kteří se podíleli na jejich odbojových akcích, včetně atentátu na Heydricha, který měl světový ohlas, čestně splnili svou vlasteneckou povinnost až k obětování životů. Proto jim patří čestné místo v celonárodním odboji a naše uznání. „Jindra“ nezradila, zradil jen Ladislav Vaněk.
Odbojová organizace "Lvice
Poslední uznanou odbojovou organizací na Vyškovsku byla oganizace nazvaná „Lvice“. Byla budována od března do listopadu 1940 Miroslavem Kojeckým, úředníkem Svazu pro dobytek, maso a ryby ve Vyškově (tzv. Masosvaz). Prostředníkem a instruktorem byl Otto Koblovský z Přerova, který měl spojení na ústřední orgán v severovýchovní části Moravy na Ostravsku a Vsetínsku, kde byla organizace „Lvice“ již značně rozšířena.
Na budování organizace a prověřování jednotlivých členů se významně podílela manželka Miroslava Kojeckého, Marie Kojecká-Sonnewendová z Křižanovic u Vyškova pro znalost poměrů a lidských vztahů jak místních, tak i v širokém okolí. Miroslav Kojecký, bývalý aktivní důstojník československé armády, byl pověřen úkolem vybudovat na Vyškovsku zpravodajskou a sabotážní skupinu se sítí pozorovatelů - zpravodajců, organizovat jednotlivce a skupinky k provádění sabotáží a v konečných fázích se účastnit osvobozovacích bojů.
Předmětem zájmu a pozornosti byly především obce „Německého ostrůvku“ v okolí Vyškova, smýšlení a nálada německého obyvatelstva a výcvikové středisko tzv. Truppenübungsplatz se střelnicí na Kozí Horce a vojenské letiště ve Vyškově na ulici Olomoucké.
Přímými spolupracovníky Miroslava Kojeckého byli: Theodor Bábek, rolník, Topolany, Josef Křička, úředník, Nemojany, Antonín Kunc, úředník Městského úřadu, Vyškov, Jan Losman, radiomechanik, Křižanovice u Vyškova, MUDr. Jan Polách, zvěrolékař, Rousínov, Josef Provazník, učitel, Medlovice, Jan Sedláček ml., zvěrolékař, Vyškov, Karel Vykoukal, kapitán četnictva, Rousínov.
Na Antonína Kunce navazovali: Štěpán Dostálek, četnický strážmistr, Pustiměřské Prusy, Jan Němeček, učitel, Pustiměř, Karel Vejmola, poštmistr, Dědice. Spolupracovníky Karla Vejmoly byli: Vojtěch Celý, učitel, Dědice, Karel Foltys, četnický strážmistr, Dědice, Květoslav Melo, telegrafní mechanik, Vyškov, František Slavík, praporčík československé armády Dědice - Kozí Horka, Jan Trunčák, poštovní doručovatel, Dědice, Ing. J. Uher, stavbyvedoucí, Vyškov, JUDr. Jaroslav Vičar, Vyškov.
Osobní zbraní (pistole) byli vybaveni: Miroslav Kojecký, Antonín Kunc, Štěpán Dostálek, Karel Vykoukal, Karel Foltys, František Slavík, Jan Němeček, MVDr. Jan Polách a Vojtěch Celý.
Členové organizace byli získáváni pro odbojovou práci na základě osobních známostí, důvěry, spolehlivosti a ostatních morálních kvalit. Z důvodu přísného utajení byli pověřováni trvalými úzkými specifickými úkoly. Členové organizace exponovaní svým postavením ve společnosti, zaměstnáním nebo schopnostmi se stali středem zájmu několika odbojových organizací současně a byli jimi evidováni, organizováni, nebo využíváni k odbojovým účelům.
Antonín Kunc, znalec místních poměrů s možností širokého styku s veřejností a konspirační mezičlánek k vedoucímu organizce M. Kojeckému. Štěpán Dostálek, zprávy o pohybech z letiště, informace o opatřeních, rozkazech a pátracích akcích nacistů. Jan Němeček, sledování vojenských transportů na silniční tepně Vyškov - Prostějov. Karel Vejmola, sledování telefonátů na Kozí Horku, kontrola a likvidace podezřelých listovních zásilek německým úřadům. Josef Provazník, průzkum a organizování oblasti Ivanovice na Hané. Jan Losman, montáž náhradních krátkých vln do radiopřijímačů a počítáno s možností oprav vysílací stanice. Karel Foltys, sledování pohybu vojenských útvarů, přesuny, výcvik, druhy zbraní a pro konečnou fázi znemožnit připravované zničení vojenských objektů na Kozí Horce. František Slavík, přehledné zprávy z vojenské střelnice a budování vojenského tábora. Ing. Uher, vedoucí stavby kanalizace a vodovodu, poskytl podrobné plány vojenského tabora na Kozí Horce a další cenné informace. Jan Trunčák, spojka mezi K. Vejmolou a K. Foltysem. Vojtěch Celý, zvaný Vocel, blízký spolupracovník K. Vejmoly a spojka na „ON“ Ellingr - Eliáš a kapitán Novotný.
MVDr. Jan Polách, zpravodajská činnost mezi obyvatelstvem německé národností jeho pracovního úseku jako zvěrolékaře. Karel Vykoukal, vedoucí výcviku civilní obrany (CO) v Rousínově, styk s vojáky, poddůstojníky a důstojníky československé armády, většinou dělníky rousínovských továren s úkolem vytipovat schopné velitele úderných družstev a zařazení mužstva podle druhu zbraní. Vězněn od 16. září 1942 do 30. ledna 1943 jako rukojmí v nacistické Akci E (emigrace) s celou rodinou, za syna Karla Vykoukala, letce v zahraniční armádě v Anglii.
Po zatčení M. Kojeckého pokračoval kapitán Vykoukal ve stejné činnosti v Obraně národa (ON) vedené Václavem Travěncem z Rousínova. Kapitán Karel Vykoukal zahynul 30. dubna 1945 na zranění, které utrpěl při osvobozovacích bojích v Rousínově. MVDr. Jan Sedláček ml., pobočník velitele M. Kojeckého tvořil spojku k ostatním členům organizace. Theodor Bábek odebíral pravidelně zbytky jídel a odpad z vojenské kuchyně na Kozí Horce pro výkrm vepřů. Poplatek byl vždy úměrný množství odebraných zbytků a odpovídal počtu strávníků. O změnách stavu informoval pravidelně M. Kojeckého. Josef Křička podával zprávy o zásobování německého vojska masem a měl přehled o jeho proměnlivých stavech. Členové organizace obdrželi krycí a poznávací znaky (čísla v rohu trojúhelníku nebo obdélníku).Miroslav Kojecký byl v prosinci 1942 přeložen do Kroměříže, kde byl 25. února 1943 zatčen gestapem ve spojitosti s vyššími složkami organizace. O existenci „Lvice“ ve Vyškově nic neprozradil. Byl vězněn až do osvobození v Brně, Osvětimi, Buchenwaldu a Bergen-Belsenu. Po zatčení Miroslava Kojeckého v únoru 1943 přerušili přímí spolupracovníci z bezpečnostních důvodů svoji činnost, ale když zatýkání nepokračovalo, usoudili, že Miroslav Kojecký vyškovskou organizaci neprozradil a pokračovali v plnění daných úkolů a hledali spojení na jiné odbojové organizace.
Antonín Kunc a Karel Vejmola navázali v brzku spojení prostřednictvím majora Jána Odehnala s pplk. Kašíkem ve Vyškově, který byl ve spojení s „ON“ vedenou pplk. Františkem Ellingrem - Eliášem a s organizací „Hnutí za svobodu“ vedenou inspektorem pojišťovny Slavie Františkem Hlavatým z Pístovic a Janem Kupkou učitelem a bývalým náčelníkem Sokola ve Vyškově.
Květoslav Melo se zapojil v roce 1944 do sabotážního družstva organizovaného příslušníkem sokolského odboje Bohumilem Zbořilem z Vyškova k aktivní činnosti v odbojové organizaci „Hnutí za svobodu“. Svoji sabotážní činnost prováděl na telefonní ústředně ve Vyškově, kde jako mechanik na přístrojích dálnopisu Vyškov - letiště - Vídeň, a Kozí Horka - Brno způsoboval poruchy tak, že mezi relé vsunoval papír, uzemňoval dálkové linky a vkládal vadné pojistky. Přepojoval telefonní linky přes provizorní ústřednu na linky slepé. Tak vyřazoval všechny telefonní linky podle potřeby, aniž by poškodil natrvalo přístroje a vystavoval se tak jistému postihu. Na zamaskování své činnosti ve způsobování poruch byl nucen po předcházející kontrole nacistů 6. dubna 1945 v nočních hodinách přeřezat dálkový telefonní kabel u okresního úřadu ve Vyškově.
Jan Němeček byl od roku 1939 organizován v „ON“ Václavem Travěncem, který v té době učil na škole v Ivanovicích na Hané. Němeček byl za tuto činnost 6. května 1944 zatčen gestapem a pro nedovolené držení zbraní vězněn v Brně, koncem roku 1944 odeslán k Lidovému soudu do Vratislavi a po evakuaci koncem ledna 1945 do Zwikau kde se šťastně dožil osvobození. Antonín Kunc ho uvádí ve své skupině jako spolehlivého a přesného informátora.
MVDr. Jan Sedláček ml. po zatčení Miroslava Kojeckého našel spojení na organizaci „Hnutí za svobodu“ ve Vyškově a působil ve skupině nazvané „Sokolské sabotážní družstvo“ vedené Antonínem Smejkalem, jehož členy byli Jar. Gottwald, Miloš Kupka, Jar. Rozsíval, Jan Sedláček, Miroslav Sedláček, Jaroslav a Rostislav Wolfové, Jaroslav Kopa a Miroslav Válka. V první akci 9. dubna 1945 uvolnili kolejnice na trati Vyškov - Luleč, čímž přerušili dopravu asi na dvě hodiny. Při druhé akci 19. dubna 1945 uvolnili kolejnice v hlubokém zářezu na trati u Vyškova - Marchanic a způsobili vykolejení vojenského transportu pancéřových vozů a přerušili dopravu na dva dny v době, kdy se již sváděly prudké osvobozovací boje na Moravě.
Také podrobný plán vojenské základny na Kozí Horce, daný k disposici odboji Ing. Uhrem našel své uplatnění a byl využit v konečných fázích osvobozovacího boje. Jak uvádí ve své zprávě politický vedoucí odbojové organizace „Jindra“ Oldřich Gryc, dva členové jeho organizace Emerich Jurůj a Antonín Zrůstek, převlečeni do německých uniforem, pronikli do kasáren na Kozí Horce u Vyškova a přerušili elektrické vedení k náložím, jimiž měly být zničeny vojenské objekty a přerušení spojů zamaskovali. Akce byla provedena v dubnu 1945 a zdařila se.
Pro případ nuceného odchodu do ilegality nebo emigrace měl Miroslav Kojecký spojení ve Velké nad Veličkou a na Vsetínsku. „Kanál“ pro přechod (převádění osob) na Slovensko organizoval ve Velké nad Veličkou řídicí učitel František Jagoš a byl využíván hlavně vojenskou organizace Obrana národa. Vyškovská organizace „Lvice“ tuto možnost nevyužila, jelikož nebyla ve větší míře ohrožena zatýkáním svých členů.
Podle údajů Miroslava Kojeckého, Josefa Křičky a MVDr. Jana Sedláčka, upravil Josef Mikš
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz