Otec byl funkcionářem obce legionářské v Duchcově. Co nám tam v roce 1938 dělali henleinovci, to všichni jistě dobře víte! Otec byl mezi prvními, kdo museli utéci, byl na něho vydán zatykač. Matka mí dva bratři a já jsme utíkali před řádícími henleinovci dva dny poté v noci, pouze se dvěma ranci, kde jsme měli jen to nejnutnější – peřiny a prádlo. Všude byl zmatek, neboť nás vyhnaných bylo mnoho. Otec byl zaměstnancem ČSD, v Praze jej zařadili pracovně do Kolína, kde tři týdny spal na nádraží. Než sehnal malou světničku, žili jsme ve Světlé n. Sázavou u příbuzných. Za pár dnů za námi přijela sestra se čtyřčlennou rodinou. Byli také vyhnáni z pohraničí.
Růžena Marková, tehdy Hrdlovka u Duchcova
***
Narodil jsem se v roce 1924 v severozápadních Čechách v Ledvicích, tehdy okres Duchcov (nyní Teplice). Mé téměř pětitisícové rodiště bylo bydleno zhruba stejným počtem Čechů a Němců. V té době na mne nejvíce působil otec s matkou, parta kluků, sokolská jednota, skautský oddíl, učitelé a profesoři na školách. Otec se do Ledvic přistěhoval v roce 1903 z Dobrohostova na Českomoravské vysočině. Pronajal si obchod se smíšeným zbožím. V silné konkurenci s českými a německými obchodníky, vytvořil prosperující rodinný „podnik“. V něm pracovala jeho první manželka, která brzy zemřela, a po ní druhá – má matka, bratr Miroslav (nar. 1905), dále učeň nebo příručí. Po deseti letech otec koupil dům, ve kterém byl obchod.
Otec od samého počátku svého pobytu v Ledvicích pracoval v českých spolcích a při vzniku Československé republiky v r. 1918 se stal prvním místním předsedou národního výboru. Své vlastenectví vyjádřil již daleko dříve členstvím v Sokole (od r. 1903). Přesto mezi jeho zákazníky bylo i hodně Němců, V představenstvu okresního obchodního grémia v Duchcově dobře vycházel s jeho německými členy.
Vztahy mezi mnou a mladými Němci jsem dlouho vůbec nevnímal. Neměl jsem s nimi žádné konflikty. O velikonocích jsem s nimi chodil, když „odletěly“ zvony, po obci v průvodu a „řehtáním“ jsme občanům oznamovali čas. Nevím, co o mé účasti na těchto průvodech rozhodlo, zda otcovo přání, aby neztratil německé zákazníky, nebo že jsem každý rok dostával novou ruční klapačku či „řehtající“ trakař.
Bitky „indiánů“ a „kovbojů“ jsme sváděli mezi partami českých kluků u různých míst v Ledvicích, nikdy ne s německými.
Osobně jsem pocítil kardinální změnu ve vztazích občanů české a německé národnosti v Ledvicích až v osmatřicátém roce. Na jaře jsem poprvé viděl místní henleinovce v akci. Otec jako známý člen Sokola se stal, mimo jiné české občany, středem jejich pozornosti. Za výklad otcova obchodu sloužila i okna ložnice. Na noc se zakrývala dřevěnými okenicemi. Dvakrát jsme byli vzbuzeni tlučením do nich a řvaním Heim ins Reich. Než otec s dospělým bratrem a příručím vyběhli před dům, po henleinovcích nebylo ani vidu, ani slechu.
Poté mám v paměti cvičení před IX. všesokolským sletem, které se konalo v roce 1938 v Ledvicích. Našim patronem byla sokolská jednota z Braníku. Někteří sokolové z Prahy byli ubytováni v místních rodinách. Větší část přespávala v sokolovně. Zde umístěné sokolské prapory z Braníku a dalších jednot – vzhledem k napjaté situaci – hlídali skauti, také já jako rádce jedné družiny. Henleinovci si však na žádnou akci netroufli.
V září jsme se setkávali v Ledvicích a Duchcově s odhodláním bránit republiku a se zjevným strachem, aby nás Západ nenechal ve „štychu“ v konfliktu s nacistickým Německem. Od mise anglického lorda Runcimana, který měl navrhnout mírovou dohodu Čechů s henleinovským hnutím, si otec s matkou – stejně jako většina Čechů, a to nejen v pohraničí – moc neslibovali. Důvěřovali jsme však stále Francii, stejně jako Malé dohodě, a zvláště královské Jugoslávii.
Zářijové týdny mi v paměti splývají v jeden černý den. Ráno jsem stával s nadějí, že nás Západ přece nemůže zradit. Tato víra byla posílena perfektně provedenou mobilizací, jak se tehdy říkalo, se souhlasem Francie i Anglie. Tenkrát mi řekl kamarád ze školy, že i Sovětský svaz je připraven zasáhnout tisíci letadly.
Naději na zahraniční pomoc však nahlodávaly jiné zážitky. Místní henleinovci si znovu troufli několikrát zabouchat na rolety obchodu a dokonce jednou vystřelili na náš dům. Vystoupení henleinovců byla součásti jejich pokusu o puč, který měl být předehrou k vojenskému zásahu hitlerovského Německa proti Československu. A pak Chamberlain a Daladier za asistence Mussoliniho podepsali v Mnichově dohodu „o nás bez nás“. Už nevím přesně, který den koncem září přijel bratranec z Kostelce n. Č. Lesy a odvezl mne do Kolína k tetě, abych pokračoval ve studiu. Ani jsem se nemohl rozloučit se spolužáky a s ledvickými kamarády. Na silnicích jsem na vlastní oči viděl nepřetržitý řetěz utečenců z pohraničí. Někteří táhli jen malé čtyřkoláky, jiní měli jen ruksaky na zádech.
Mnozí Češi však neměli kam utéci. Poslední den před obsazením pohraničí přijeli pro mé rodiče a pro malou část zařízení jeden náš bývalý příručí s náklaďákem. Odvezl je do Kostelce n. Černými lesy, kde měla otcova sestra obchod a hostinec.
Můj bratr Miroslav zůstal v Ledvicích, pravděpodobně hlavně proto, aby zachránil obchod, než se zase vrátíme. Stálo ho to skoro život. Místní henleinovci uspořádali něco jako malou „bartolomějskou“ noc. Nejen v Ledvicích. Horda několik desítek bývalých občanů Československa – Němců, zaútočila na obchod a dům, ve kterém bydlela bratrova rodina. Vyvrátili pevné domovní dveře a za křiku „Tschechischer Hund raus …raus!“ vytáhla bratra ven, henleinovci tehdy už naci, ho bili už v chodbě, hnali ho uličkou hrůzy ven, kde ho předhodili soukmenovcům. Nejzuřivější byla sousedka z vedlejšího domu, která si přinesla na bratra sekeru. Účelem zřejmě nebylo bratra zabít, ale dát Čechům „na vědomí“, že by měli z Ledvic odtáhnout. Bratr zůstal ležet na prahu domu celý zakrvácený, přičemž řada „nadlidí“ plenila obchod. Pan doktor Havlíček ho v Kostelci léčil několik týdnů. Brzy k nám přišla jeho žena Anna s dcerkou Aničkou. Stejně jako bratr jen s malým kufříkem a ruksakem. Stejný osud potkal víc než desítku místních Čechů a mnoho ostatních, kteří zůstali v zabraném pohraničí.
Kolik Čechů „opustilo“ pohraničí před Mnichovem a po něm a po „divokém“ vyhnání ze své československé vlasti, snažilo se spočítat mnoho českých historiků v řadě studií a knih. Čísla 130 000 – 170 000 nepokládám za odpovídající – zdají se mi příliš nízká.
Jan Moravec, tehdy Ledvice u Duchova
***
Na Mostecku či v Duchcově jsem byl jen asi 10 týdnů před započetím školního roku 1938. Za tuto krátkou dobu jsem tam toho viděl dost a dost. Večerní nájezdy ordnerů byly vždy nebezpečné. Byla to německá mládež, převážně ve věku od čtrnácti do dvaceti let, vedená nějakým starším mužem. Mlátili vše, co jim přišlo do cesty. Odnesly to výklady obchodu Čechů a české domy. Tam vytloukali okna a rozbíjeli dveře. Bylo to hrozné a jejich brutalita se postupně stupňovala. V září 1938 to snad bylo nejhorší. Mně nezbylo nic jiného, než si rychle sebrat pár svých věcí a začátkem října 1938 jsem z Duchcova uprchl pěšky do Loun.
O. P., tehdy Duchcov
***
Můj strýc bydlel se svou rodinou až do roku 1938 v Želénkách u Duchcova. V témže domě bydlel jeho syn i jeho provdaná dcera se svým manželem. Strýc pracoval 38 let u německé strojírenské firmy Berndt v Malém Újezdě u Teplic zprvu jako dělník, později jako dílovedoucí. Jeho dcera byla čtrnáct let u téže firmy jako sekretářka. Syn se zde vyučil. Všichni vždy žili s Němci v míru. Strýcův zeť byl v Želénkách starostou. Když byly zabrány Sudety, vnutili mu zdejší Němci nacistickou vlajku s hákovým křížem, aby ji vyvěsil na svém domě, jinak že ho zastřelí. Protože ji vyvěsil na nepatřičném místě (ze záchoda), přišli si v noci pro něho s lehkým kulometem a osobními zbraněmi. Tou dobou však již byl na cestě do Prahy. Přišel k nám jen s aktovkou a požádal mého otce o přístřeší, než si najde pro sebe a svou manželku podnájem. Brzy nato jsme obdrželi vzkaz, že Němci nutí i staré rodiče jeho manželky, aby se vystěhovali z domku, na nějž šetřili celý život.
Za Josefa Bublíka, tehdy Želénky u Duchcova, ing. Jan Kratochvíl, synovec
***
Narodila jsem se pod Krkonošemi, kde v některých vesnicích i městech bylo Němců hodně, a můj manžel byl z Teplic v Čechách. Vzpomínám si, jak začínali henleinovci vystrkovat rohy, najednou se jim zdálo, že jim ubližujeme, přestože měli svoje školy, řeč i kulturu. Začali se scházet a volat po připojení k Německu a Hitler byl pro ně vším. Dobře si pamatuji, jak naši lidé museli opustit své domovy, s čím přišli do vnitrozemí, co na této cestě prožili a kolik z nich to zaplatilo životem. Lidé, co zůstali v obsazeném území, byli vedeni jako méněcenná rasa „Češi a cikáni“, dostávali menší příděly, měli zvláštní potravinové lístky růžové barvy. Co jsme prožívali po obsazení celé republiky, nemusím psát, ale přesto na to do konce svého života nezapomenu.
Marie Šindlerová, tehdy Teplice
***
Bylo mi 17 let, když jsem s rodiči a bratrem prchali před zfanatizovanými hordami henleinovců. Opustili jsme všechen náš majetek na menším hospodářství. Byli jsme šťastni, že se nám nic horšího nestalo. Podle sdělení mé sestřenice, která zůstala v zabraném území, rota ordnerů vytřískala všechna okna v našem domku za řvaní: “Ty český pse, dobře že jsi utekl, my bychom tě zabili!“ To platilo mému otci. Já jsem pak v protektorátu na základě nařízení kladenského oberlandrátu musel na zvláštní práce – na polomy v lánských lesích, do šachty „Anna“ a hned nato jsem byl totálně nasazen do reichu. Po jednom náletu, který jsem šťastně přežil, jsem s kamarády utekl do Čech ke svým rodičům.
Václav Hříbal, tehdy Košťany u Teplic
***
Jsem ročník 1922 a myslím, že mám velmi dobrý přehled jak o problematice uprchlíků a vyhnanců z roku 1938, tak i o roce 1945. Odsun sudetských Němců jsem prožil v nynějších Chemických závodech v Záluží, kam jsem byl v roce 1942 totálně nasazen a zůstal tam ještě v květnových dnech 1945. V okolních táborech jsem přijímal tisíce občanů německé národnosti a zařazoval je na odklizovací práce v závodě.
Naše rodina (rodiče a čtyři synové) musela opustit Sudety již 14. září 1938. Den předtím se ve večerních hodinách narodil můj třetí bratr, takže matka musela jít šestnáct hodin po porodu 7 km pěšky ze Mstíšova do Teplic. Uprchli jsme do domovské obce Libeň, okres Jílové, protože jsme v nočních hodinách byli napadeni henleinovci. 8. prosince 1938 jsme se přestěhovali do Libochovic, kde jsme skoro čtyři roky bydleli v malé podkrovní místnosti.
Bruno Pašek, tehdy Mstišov
***
Na naše vyhnání ze Sudet se pamatuji moc dobře. Můj otec byl dost politicky angažovaný. Byl velitelem CO atd. Večer před záborem měl schůzi, něco zapomněl a náhodou se vrátil, když zrovna v rádiu hlásili, že přijdou Němci. Honem s maminkou hodili do kufrů oblečení a otec šel na vlak do Proboštova. Byl to poslední vlak, co projel.
Hned v noci asi v 1 hodinu někdo bouchal na dveře. „Aufmachen.“ Přišli henleinovci v dlouhých gumových kabátech. Museli jsme všichni z postelí ven (bylo nás šest dětí). Všechno nám rozházeli a řvali. Když však tátu nenašli, vzali sebou bratra, kterému tehdy bylo dvacet let. Za dva dny ho pustili a zakázali mu mluvit o tom, kde byl a co se dělo. Nám pak hlídali dům, zahradu, kontrolovali poštu. Stěhovali jsme se za pár dní na Roudnicko.
Pocházím ze smíšeného manželství. Nedávno nás navštívil příbuzný, narozený v roce 1953, tedy dávno po válce, a německy řekl „Tady stejně bude zanedlouho Německo“. Hrozně jsem se rozčílila. Z toho je vidět smýšlení mladých Němců. Tehdy volali „Heim ins Reich“, dostali, co chtěli a co si zasloužili!
Helga Žižková, tehdy Dubí
***
V pohraničí jsem žil s rodiči od narození roku 1922 až do vyhnání v roce 1938, a to ve Vyklicích a Řehlovicích v okrese Ústí n. L. Otec žil v pohraničí od svého narození v roce 1901 a matka od roku 1921.
Zaměstnán jsem byl jako laborant ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí n. L. Byl jsem členem Sokola a Junáka. Otec byl zaměstnán jako železniční zřízenec na nádraží v Ústí n. L. a matka příležitostně vypomáhala u sedláků. Matka i otec byli členy národně socialistické strany a Národní jednoty severočeské. Oba měli základní školní vzdělání. Protože však v té době nebyla v místě a okolí česká škola, musel otec navštěvovat školu německou.
Období před nástupem Hitlera k moci se vyznačovalo dobrým vzájemným soužitím Čechů s Němci. S mnohými jsme byli přáteli, jeden druhého respektovali. Od dětského věku jsme si společně hráli, sportovali atd., aniž by nám vadil jiný jazyk. Byly případy, kdy české děti měly více kamarádů mezi německými dětmi a opačně. I když byli čeští občané proti německým v menšině, ovládalo více českých dětí němčinu než německých češtinu. Nedomnívám se, že by důvodem byla averze k českému jazyku, ale přičítám to tomu, že němčina byla světovým jazykem. I tak docházelo k výměnám dětí z českých a německých rodin, aby se naučily druhé řeči.
***
Protože Němci patřili k sociálně silnějším a lépe situovaným vrstvám, a Židé, kteří se tehdy převážně národnostně hlásili k Němcům, vlastnili s Němci převážnou část průmyslu, byla lépe placená místa obsazována Němci. Díky českému kapitálu Živnobanky, reprezentované dr. Preisem, se podařilo ke konci první republiky v letech 1937-1938 získat kapitálovou majoritu nad některými koncerny v pohraničí. Od Petschků koupila Severočeské uhelné doly, a tak se jedním rázem kdysi německá doména v pohraničí zhroutila a pozice, o které česká menšina usilovala, se tak v Duchcově, Mostu, Litvínově, Bílině, Teplicích a Ústí n. Labem dostaly pod český vliv. Živnobanka také získala majoritu ve Spolku pro chemickou a hutní výrobu v Ústí n.L., kam dosadila za generálního ředitele doc. Dr. Basche a centrálního ředitele dr. Ing. Ettela, kteří se zasloužili o zaměstnávání Čechů. I já jsem patřil mezi ty šťastné, kteří se dostali do Spolku, kam jsem byl přijat jako laborant do koloristického oddělení.
Němci si neměli nač stěžovat, měli všechna občanská práva, veřejné nápisy byly dvojjazyčné, měli německé školy, zastoupení v obecních, městských a okresních úřadech (kde měli často většinu), kromě toho měli zastoupení v parlamentě a ve vládě. Přesto bylo podle mého otce již od vzniku čs. státu několik německých politiků, kteří nelibě nesli své začlenění do státu s českou převahou a vyvíjeli snahu přivtělit německé regiony k Rakousku a Německu.
Jako příslušníci bývalé mocenské a hospodářské elity se cítili národně, kulturně a sociálně nadřazeni Čechům. Toho po nástupu k moci využil Hitler k ovlivňování Němců u nás, kterých použil jako revoluční organizaci proti našemu státu. Většina Němců u nás bezvýhradně přijala nacistický program a ideologii, která zahrnovala i genocidu českého národa. Strana sudetských Němců (SdP) se tak ve spojení s Berlínem cílevědomě podílela na rozbití Československa. K tomu měly sloužit i ozbrojené záškodnické a teroristické akce henleinovských ordnerů a sudetoněmeckého „freikorpsu“ se potom rekrutovali příslušníci wehrmachtu, gestapa, SS atd.
Pod rouškou tělovýchovného spolku byla pro branné složky na několika místech v republice připravována ve velkém počtu Henleinova mládež. Jedním takovým místem branného výcviku mládeže s nacistickou a protičeskou výchovou se stal i statek a zámek p. von Voszáka v Hliňanech – Řehlovicích. Pro členy Henleinovy strany se stal nacismus náboženstvím a Hitler s Henleinem se stali božstvem pro většinu německých žen, které to dávaly veřejně najevo nošením medailonů s fotografiemi Hitlera a Henleina.
Perzekuce Čechů Němci se datuje od pronikání nacismu k nám a vyvrcholila v roce 1938. Ordneři naše lidi napadali, byli je a ničili jejich majetek. Častým jevem bylo vytloukání oken kameny, dále se poškozovaly státní budovy, mosty atd. To nás donutilo organizovat k ochraně bezpečnosti našich lidí, jejich, ale i obecního majetku, v obci noční hlídky po dvou lidech na úsek. I přes uvedené opatření se otec musel z obav o svou bezpečnost dva týdny před příchodem německých vojsk skrývat v Ústí n. L. Důvodem bylo, že byl Čech a funkcionář národně socialistické strany a Národní jednoty severočeské. Vzhledem k nebezpečí, které otci hrozilo, jsme nezůstali v obsazeném území a rozhodli se pro evakuaci do vnitrozemí.
V době vyhlášení mobilizace jsem byl odveden k vojenské pracovní povinnosti, kde jsme s nadšením kopali zákopy, stavěli protitankové zátarasy a drátěné překážky. Nezapomenutelné jsou a zůstanou mé vzpomínky na to ohromné nadšení našich lidí bránit svou vlast. Avšak většina sudetských Němců se v té době čs. státní příslušnosti dobrovolně zřekla s tím, že chtějí „Heim ins Reich“, a to i za cenu použití síly.
Z velkého nadšení došlo k ohromnému zklamání, když nám byla čtyřmi velmocemi vnucena ostudná Mnichovská dohoda. Nastalo období nejistoty, ponížení, napětí, strachu o vlastní bezpečnost, o ztrátu zaměstnání a majetku, o rozdělení rodin atd. Tato psychická traumata připravovala Čechům většina sudetských Němců.
Nařízené likvidace zákopů, drátěných překážek a protitankových zátarasů jsem se již nezúčastnil. Využil jsem tohoto období k tomu, abych společně s matkou odvezl své dvě sestry, nejnutnější oblečení a prádlo k příbuzným do Záp u Brandýsa n.L. Obratem jsem se s matkou vrátil, abych nastoupil do zaměstnání a připravoval se s rodiči na evakuaci. Po návratu do zaměstnání jsme zjistil, že došlo ke dvojí dělbě práce. Zatímco němečtí pracovníci chystali slavnostní uvítání německých okupačních vojsk přípravou praporů s hákovým křížem, tak se čeští pracovníci zabývali balením a stěhováním části laboratorního zařízení a laboratorních potřeb s popisem místa určení Pečky.
Bydleli jsme v té době v železničářském strážním domku v Řehlovicích, odkud jsme také evakuovali. Otec sehnal otevřený vagón, do kterého jsme s matkou za účinné pomoci našich vojáků, střežících vojenská opevnění, naložili nábytek a peřiny.
S matkou jsme odjeli do Ústí n. L. a vyhledali otce. Spolu jsme ještě prošli ulicemi naplněných atmosférou radosti německých občanů. Poté jsme se odebrali na nádraží, kde v čekárně a restauraci panoval pláč, smutek a vzdor odjíždějících českých občanů. Tam jsme se také od našich železničářů dozvěděli, jaké úsilí museli vyvinout, aby zabránili německým zřízencům zdržovat vagóny a zásilky do vnitrozemí tak dlouho, až by se po příchodu okupantů staly jejich kořistí.
Před našim odjezdem přistoupilo z vlaku od Chomutova několik německých sociálních demokratů z Falknova, kteří stačili utéct jen ve spodním prádle. Odjížděli jsme z Ústí n. L. předposledním vlakem a henleinovci na nás ze železničního mostu stříleli. Někteří pracovníci Spolku, kteří v Ústí n. L. zůstali až do příchodu německé správy, mi po svém příjezdu do vnitrozemí vyprávěli, co se pak dělo. Hned v prvních dnech došlo k zatčení Židů a později i angažovaných Čechů. Zatčení byli internováni, Němci se na nich dopouštěli fyzického násilí, nutili je pít z plivátek apod.
V pohraničí jsme museli nechat veškeré domácí zvířectvo. Z nábytku po více než měsíčním putování v otevřeném vagónu zůstalo jen dřevo na topení a z peřin nic. Žádná škoda nám však nikdy nebyla uhrazena.
Při jedné z mých návštěv v SRN jsem se seznámil s dvěma odsunutými Němci. Při rozhovoru s nimi ani jeden nepřipustil, že zhoršování vztahů mezi Čechy a Němci způsobil nastupující fašismus, který henleinovci přijali za ideologii. Oba zastávali názor, že veškeré zlo pochází od Čechů.
Vratislav Chládek, tehdy Řehlovice
***
Dětství a obecnou školu jsem prožil v dnes již vybagrovaných Ervěnicích u Mostu. Od roku 1935 jsme bydleli v Ústí nad Labem. Jak šly měsíce, narůstaly provokace a posléze i teror henleinovců. Pořádali okázalé srazy s vlajícími prapory, s girlandami a hlavně s ordnery v rajtkách, vyleštěných holinkách a „dohodách“ přes bílé košile. Přibývalo i auditoria namnoze v „tyroláckém“ oblečení s dirdly a bílými podkolenkami. Kolosové parníky Českosaské paroplavební společnosti, která provozovala pravidelnou linku Drážďany – Litoměřice, jezdily asi pětkrát denně. Byly plné říšskoněmeckých výletníků, na zádi vládla vlajka s hakenkreutzem. Tu naši „loajální“ němečtí spoluobčané zdravili zdviženou pravicí a voláním „Heil Hitler“.
Když byl Střekov – dnes součást města Ústí – povýšen na město, byla u radnice vztyčena nepříliš povedená socha TGM. Jedné noci byla Němci „obohacena“ o lucernu v ruce a tlumok na zádech. Za českým řezníkem Houdkem, který velkým nákladem přestavěl svůj závod, přišli nedlouho před obecními volbami sudetoněmečtí „demokrati“, aby závod ozdobil vlaječkou Henleinovy strany. Jinak bojkot. Němci v předválečném Ústí představovali 80 % obyvatel, česká menšina by Houdka neudržela, jistě byl zadlužen. Tak se jednoho dne ve výkladní skříni objevila mísa škvařeného sádla a v ní zapíchnutá vlaječka SdP. Hokynář Sieber musel přestoupit ze strany německých sociálních demokratů do SdP. Ani jeho by při bojkotu Němců těch pár českých rodin v okolí neuživilo. Na jaře 1938 přijel do Střekova Henlein. Seběhly se Němky z okolí, na pohled docela obyčejné ženské z domácnosti, a líbaly vůdci ruce, ba i stupátko auta, kam vkročila noha Osvoboditele Utiskovaného Sudetoněmeckého Lidu.
Před jarními volbami organizovali místní Němci ve Střekově hon na Čechy.- Na různých místech města se shromažďovali ordneři, ordnerské spojky na motocyklech se míhaly sem a tam. S úzkostí jsme čekali, co se bude dít. Dělo se. S hukotem po silnici z Litoměřic přijely obrněné vozy naší armády a náklaďáky s pěchotou v přilbách a s nasazenými bodáky. A opět se míhaly henleinovské spojky – akce se odkládá na neurčito. Bylo to mobilizace čs. armády 21. května 1938. Vojáci obsadili všechny důležité body ve městě na labských mostech umístili nálože, chodci se na mostě nesměli zastavovat. Pěší družstvo bylo ubytováno v elektrárně na Masarykově zdymadle. České rodiny nosili vojáčkům z vděčnosti buchty a jiná vylepšení menáže, což ovšem goebbelsovská propaganda interpretovala tak, že vojáci mají mizernou stravu, takže se musí přiživovat u obyvatel.
Pak přišly komunální volby. Svobodné, demokratické, tajné. Henleinova strana v pohraničí získala nejvíce hlasů. Kdo ji asi volil? Češi? Ne, to devadesát procent sudetských Němců se zcela svobodně rozhodlo pro rozvrat republiky, pro Hitlerův nacismus, pro úlohu páté kolony v tomto státě! Po odchodu českých vojáků byl sice klid, ale napětí trvalo. Počátkem září pronesl Hitler svůj známý projev na Parteitagu strany v Norimberku. Poslouchal jsem jej s tátou, já tehdy uměl německy nevalně, táta dobře. Najednou se táta rozesmál: „Víš, co povídal: - Pak přišel bubeník, a to jsem byl já!“ Tedy demagog, kašpar, s nímž se omylem zacházelo jako se státníkem.
Té noci uspořádali henleinovci v Ústí velkou demonstraci. Mnohatisícový průvod táhl ke Krásnému Březnu za provolávání slávy Hitlerovi, za pokřikování protistátních hesel, mezi nimiž nechybělo ani okřídlené „Wir wollen heim ins Reich!" A žel, i za střelby, jíž padli za oběť dva lidé - jeden Čech a jeden Němec.
Za rostoucího napětí nás táta v půli září odvezl k babičce do Kutné Hory. Tam jsem zažil Mnichov, rozhodnutí vlády jsem poslouchal na ulici z rádia. Ženy plakaly, večer byla ve městě demonstrace, muži volali „Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!“
Bylo jasné, že se do Ústí nevrátíme a táta začal odesílat naše zařízení. Sám musel zůstat v Ústí, kde s několika zaměstnanci předávali Němcům elektrárnu. Když přišli okupanti, chovali se rezervovaně, netrpěli štvanice. Přišli do elektrárny, vytáhli plány a hned se ptali, kde je jeden z transformátorů, ten nejnovější. Generální ředitel jej dal dopravit před několika týdny do Prahy. Stroj se musel vrátit, připojit, přezkoušet. Češi zůstali v elektrárně do zaškolení nového personálu. Táta za námi směl jet jednou za pár týdnů, pro propustky si chodil na gestapo. Natrvalo se vrátil až v létě, a to již do protektorátu.
Pár týdnů po záboru se konečně pár českých zaměstnanců elektrárny odvážilo do místní hospody na pivo. Místním Němcům nadšení viditelně opadlo: výnosná místa obsadili soukmenovci z Říše, popřípadě nevyšší špičky henleinovské strany. Ti dole museli do práce jako dřív, po demokratické volnosti, kdy si každý říkal, co se mu zachtělo, si čím dál víc museli dávat pozor na jazyk. Přesto návštěvníci kritizovali kdeco. Debatu uzavřela hostinská ironickou poznámkou: Zwanzig Jahre ist uns Unrecht geschehen, jetzt geschiet uns Recht! – Tatínek to pokládal za malé, ale hřejivé zadostiučinění.
Jiří Vavřina, tehdy Ústí nad Labem
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz