Miroslav Klen, předseda Kruhu občanů České republiky vyhnaných roku 1938 z pohraničí:
„Češi si žili během války jako v ráji,“ prohlašuje můj soused v diskusním pořadu vídeňské televize. Ostatní tzv. Novorakušané, odsunutí po válce od nás, živě souhlasí. Tento bývalý majitel severočeské továrny ví dobře od moderátora, že mi Němci ve válce zavraždili jedenáct příbuzných. Ví i to, že dalšímu českému účastníku diskuse popravili otce ze „napomáhání osobám ‚Říši nepřátelským“, což byla formulace pro sbírku na oběti koncentráků.
Podobné cynické výroky o tom, jak prý si „Češi žili“ lze slyšet zejména z úst funkcionářů sudetoněmeckého landsmanšaftu často. O svém utrpení hovoří a píší v nesčetných článcích a publikacích velmi barvitě, někdy sice věcně, často však i nepravdivě. O zločinech, které sami páchali na Češích a antifašistech, vědět nechtějí, ač zde jasně existuje časová i příčinná souvislost. Na diskusním pořadu Křesťanské akademie v Praze odpovídá pražský zástupce katolické Ackermann-Gemeinde, přátelsky naladěný páter Anton Otte, na otázku, proč se soustřeďuje nátlak na Českou republiku nepoměrně silněji než na Polsko: „Poláci dovedli vnést do německého povědomí nesrovnatelně výrazněji pocit viny za zločiny, jichž se nacisté dopustili na polském lidu, než Češi. O utrpení Čechů se téměř neví. Navíc je sudetoněmecký landsmašaft nejlépe organizován ze všech vyhnaneckých organizací.“
Ovšem nejen Němci, ale ani Češi nejsou řádně informováni o té smutné kapitole novodobých českých dějin, kterou tvoří osudy českých vyhnanců z pohraničí v létech 1938 – 1945, či o životě těch Čechů, kteří přežili válku v pohraničí. Ještě méně se ví o desetitisících vyháněných z četných území Čech a Moravy během války. Propaganda sudetoněmeckého landsmanšaftu dokonce tvrdí, že měli svobodnou volbu zůstat či odejít.
Kruh občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí vznikl teprve 28. října 1993. Jedním z hlavních úkolů, jež si vytkl, je právě podchytit vzpomínky našich hraničářů. Je to už ani ne „za pět minut dvanáct“, nýbrž „minutu před dvanáctou“. Vždyť naprostá většina těch trpkých zkušeností českých hraničářů odešla do nenávratna spolu s pamětníky za více než p a d e s á t s e d m l e t od osudné a ostudné Mnichovské dohody. Jen s velkými obtížemi budou historici shromažďovat fakta o osudu Čechů v našem pohraničí (již od poloviny třicátých let!). Navíc suchá čísla a fakta, nutně neúplná, nikdy nemohou nahradit živou vzpomínku, osobní zkušenost.
Kruh občanů České republiky vyhnaných v roce 1938 z pohraničí, který se ujal úkolu podchytit alespoň malou část těchto vzpomínek, by chtěl výslovně zdůraznit, že by se hluboce mýlil ten, kdo by podkládal této skromné publikaci protiněmecké, nacionalistické pohnutky, kdo by v ní viděl rozdírání starých, z větší části již zajizvených ran. Řídíme se starým latinským okřídleným příslovím „Historia magistra vitae“ (Dějiny jsou učitelem života). I když zkušenost nenasvědčuje příliš tomu, že by si lidé z dějin brali poučení, nevzdáváme se naděje, že tento sborník přece jen trochu přispěje k tomu, aby se historie neopakovala. K tomu musí přispět i každý z nás, minimálně tím, že pozná minulost a poučí se z ní.
***
Můj děd Vojtěch Ret, narozený 25.2.1900, bydlel se svou rodinou – manželkou a dvěma malými dětmi ve stáří osm let a čtrnáct měsíců – ve Kdyni, kde byl zaměstnán na berním úřadě. Byl členem Stráže obrany státu a ještě s ostatními muži byl jako desátník v záloze nasazen o obraně našich státních hranic. Jejich úkolem bylo střežit oblast u Všerubského průsmyku u obcí Nová Ves, Hyršov a Všeruby. Dne 7. října 1938 dostala četnická stanice Kdyně, kde bylo příslušné velitelství SOS, rozkaz k vyklizení stávajících stanovišť na základě mnichovské dohody o postoupení našeho území Německu a k zaujetí nových pozic. Naši se stáhli do Nové Vsi, německé stanoviště bylo v Hyršově, vzdáleném asi 4 km.
8. října večer nastoupila do služby hlídka složená ze štábního strážmistra Slípky a mého dědečka. Když hlídkovali na silnici asi 400 m za Novou Vsí směrem k Tyršovu, byla na ně z Němci obsazeného území zahájena prudká palba. Hlídka se dala na ústup do Nové Vsi. Tam však štábní strážmistr Slípka zjistil, že se s ním nevrátil můj dědeček. Ihned po něm pod vedením štábního strážmistra Loudy zahájili pátrání. Když přišli na místo, kde byla předtím naše hlídka napadena palbou, došlo k opětnému prudkému palebnému přepadu z německé strany a přitom byl štábní strážmistr Louda zastřelen. Hlídka se tedy musela stáhnout do Nové Vsi, aniž zjistila, co se mým dědečkem stalo.
Pozdějším vyšetřováním vyšlo najevo, že byl při německé střelbě zasažen do nohy, při ústupu dostižen Němci a odvlečen z našeho území na samotu „Na spáleném“ k výslechu a tam ho doslova ubili k smrti. Ještě nedávno v této chalupě žila žena, která slyšela, jak s ním zacházejí. Slyšela, jak týraný volá “Prosím vás, nezabijejte mne, mám doma dvě malé děti!“ Mrtvého pak odtáhli na kraj lesa nad Novou Vsí směrem k Hyršovu a přikryli chvojím. V těchto místech má rodina postavila dřevěný kříž.
Ráno 9. října zajel náš styčný důstojník na německé velitelství do Všerub k vyjasnění celého konfliktu. Bylo mu řečeno, že desátník Ret je mrtev a jeho tělo bude ve 13.00 předáno na demarkační čáře u Nové Vsi. To se také stalo. Paradoxem je, že vůz, na kterém Němci převáželi mého umučeného dědečka, doprovázela čestná jednotka SS a při předání těla našim vojákům vzdali Němci na rozkaz svého důstojníka čest zbraní.
Zohavené tělo mého dědy pak protokolárně prohlédl za účasti anglického pozorovatele, našeho styčného důstojníka a starosty města místní lékař a vydal pitevní nález. Bylo konstatováno roztříštění spodiny lebeční, bodné a řezné rány do levé části hrudi, zlomení a rozdrcení 5. až 10. žebra, střelná rána do nohy, pravá ruka uchycena jen na kousku kůže.
Anglický pozorovatel byl tímto bestiálním činem na raněném bezbranném vojákovi zdrcen. Bylo totiž zjištěno, že ze zbraně, kterou Němci spolu s tělem vrátili, nebylo vůbec vystřeleno. Slíbil také, že vznese okamžitý protest na příslušném německém velitelství.
Můj dědeček byl pohřben ve Kdyni a štábní strážmistr Louda v Klatovech. Babičce bylo tehdy 39 let a ta osmiletá holčička byla moje matka. Blízko místa, kde byl umučen v roce 1938 můj dědeček, desátník v záloze Vojtěch Ret, stojí dnes kamenný památník.
Marie Růžková, tehdy Kdyně
***
V roce 1938 jsme bydleli s rodiči a bratrem v Újezdě nad Mží u Plzně. Otec pracoval jako hajný , bydleli jsme u lesa u lesa v hájence. V den vpádu nacistického vojska do Újezda jsme byli všichni na návštěvě ve vesnici u p. Paška, odkud jsme viděli příjezd německých obrněných vozidel na nádvoří zdejšího zámku. Protože otec uměl dobře německy, zaslechl německého důstojníka, který dával vojenské hlídce a ordnerům s páskami na rukávech rozkaz, aby na místě zastřelili otce, a to jako ruského vyzvědače, a celou rodinu zajistili ve sběrném táboře.
Po vyslechnutí jejich rozmluvy odešel otec s námi do hájovny, kde vzal pouze kazetu s rodinnými dokumenty a jen s tím, co jsme měli na sobě, jsme utíkali již za šera z domu do lesa. Ještě jsme zahlédli přijíždějící vojenská auta s Němci. Utíkali jsme kolem chatových kolonií u řeky Mže (pod dnešní přehradou Hracholusky). Dvakrát musel otec s námi dětmi i matkou přebrodit Mži. Museli jsme se dostat přes asfaltovou silnici, která tvořila demarkační čáru mezi okupovaným územím. Na silnici stály německé stráže ve vzdálenosti asi 50 m, aby znemožnily útěky k Plzni. Než jsme se k této silnici dostali, museli jsme se blížit za tmy přes pole a louky, po kterých přejížděly kužely světla světlometů a ve chvíli, kdy nás objevily, rozštěkaly se kulomety.
Nikdo z nás však nebyl raněn, doplazili jsme se těsně k silnici, kde otec vyčkal chvilky, kdy se stráže od sebe co nejvíce vzdálily, převedl nás přes silnici do neobsazeného území. Dostali jsme se do Plzně ke známým, kteří nás ubytovali ve sklepní místnosti. Druhý den nás děti otec odvezl vlakem na Moravu do Žabčic k matčiným rodičům, kde jsme zůstali asi rok, než rodiče dostali práci a trochu se zajistili.
Asi za čtrnáct dní po našem útěku poslal otec matku s přáteli nákladním autem pro náš majetek. Celý dům včetně veškerého zvířectva byl místními Němci vykraden. Při zpáteční cestě prázdným autem odvedli ordneři matku na obecní úřad, kde ji zmlátili, zavřeli do sklepa a nechali bez jídla a vody asi dva dny, dokud jim nepodepíše, že si vše v pořádku odvezla. Tak pod nátlakem podepsala. Pak ji odvezli na hranici okupačního pásma, odkud musela jít až do Plzně pěšky.
Hubert Hoger, tehdy Újezd nad Mží
Poznámka redakce: „Vyhnání Čechů z pohraničí r.1938 - ze vzpomínek hraničářů“, o němž mluvíme na předcházejících stránkách, je jen malou částí těchto vzpomínek. Najdete je na naší webové stránce www.ceskenarodnilisty.cz . Na těchto stránkách můžete najít též text „Soužití Čechů a Němců na Znojemsku“.
Čtěte pozorně. Pláč Hitlera nad tzv. sudetskými Němci, v jeho projevech v září 1938, byl zcela falešný, lživý, byl divadlem hraným pro cizinu. Velkým utrpením však procházeli Češi v oblastech obsazených nacistickými vojsky, a to i ještě před okupací.. Mnozí z nich nepřežili. Jiní utekli jen s několika věcmi do českého vnitrozemí, aby si zachránili holé životy. Prosím, čtěte pozorně a texty rozšiřujte. Pravda nemůže být potlačena lží, jíž zarytě a dlouhodobě, bez jakéhokoliv studu, šíří značná část Němců, zvláště odsunutých a jejich potomků, za vydatné finanční a jiné pomoci různých německých institucí a některých „českých“ médiích v německých rukou.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz