ze vzpomínek hraničářů
VII. část
Rodiče žili v pohraničí od roku 1909, nejprve v Petrohradě, pak Sedčicích a nakonec v Podlesicích. Otec byl hospodářským správcem u hraběte Czernina v Petrohradě, měl gymnázium a čtyřletou hospodářskou akademii, matka měla měšťanskou školu v Táboře.
V Podlesicích, kde si rodiče zakoupili zbytkový statek, jsme byly jen tři české zemědělské rodiny. Německá škola byla v místě, ale my jsme chodili od 1. třídy 4 km pěšky do české menšinové školy do Vilémova u Kadaně.
Situace se zradikalizovala v roce 1938. Po záboru území vtrhli Němci na statek, kde zůstal jen otec, protože matku a sestru poslal již do Račiněvse u Roudnice ke vzdáleným příbuzným. Já jsem tehdy studovala v Plzni. Jeden místní slušný Němec se postavil k otci a řekl, že mu nesmějí zkřivit ani vlas na hlavě.
Přišli jsme tak o statek ve výměře přes 110 ha, na kterém pak po dobu války hospodařila Deutsche Ansiedlungsgesellschaft se sídlem v Hamburku. Zabrala jej v říjnu, takže tam zůstala celá úroda toho roku, mimo několik metráků máku a chmele, která otec dodal již dříve do Hospodářského družstva v Lounech. Z utržených peněz pak rodiče žili, než si najali statek v Nechybě na Sázavě.
Matka se sestrou odjely z Račíněvse k matčině sestřenici do Divišova u Benešova, kam se pak přestěhoval i otec. Směli si odvést nábytek, který uskladnili ve stodole, a žili v této rodině asi půl roku, než v obci dostali jednopokojový byt. Tam pak žili do září 1940.
Milada Nebeská, tehdy Podlesice
***
V září roku 1929 jsem nastoupila jako učitelka domácích nauk v Prunéřově u Kadaně.
Do roku 1935 jsem žila klidně. Pak začali Němci vlivem Hitlera, Henleina a Franka provokovat a po zabrání Rakouska vystupovali už zcela nepřátelsky. Příkaz z Prahy zněl: Buďte na svých místech, neprovokujte. Chodili jsme tedy „po špičkách“. 14. září 1938 po Hitlerově projevu nás Němci přepadli na nádraží – utíkali jsme do strání podél řeky a trati do Klášterce n. Ohří. Stříleli, řvali „Heil Hitler“, Heim ins Reich“ apod.
Za několik dní jsme posledním vlakem – již ostřelováni – jeli od 6 do 24 hod. do Rakovníka. Těžko všechno vylíčit, zbyl mi jen strach a strašná nedůvěra. Museli jsme znovu začínat, nikdy jsme nic nežádali, byli jsme vděční, že jsme vyvázli s holým životem.
M. D., tehdy Prunéřov
***
Narodil jsem se ve Spořicích roku 1914 a když jsme vyšel ze 4. ročníku měšťanské školy, chtěl jsem se učit v huti Poldi v Chomutově elektrikářem, ale nebyl jsem přijat. Zde v Chomutově bylo německé gymnázium a Češi jezdili do gymnázia v Teplicích. Němcům se jejich gymnázium nelíbilo, tak jim stát postavil nové a Češi jezdili dál do Teplic. Na vojně jsem byl v letech 1936 – 1938. Naše rota byla v roce 1938 nasazena v Krkonoších na stavbu lanovky z Pece na Výrovku. U našeho pluku bylo hodně Němců, a ti většinou zběhli s plnou polní přes hranice do Německa.. Protože věděli, kde ležíme a hlídkujeme, tak po nás stříleli.
Když k nám vtrhl wehrmacht a my museli vyklidit Krkonoše, obce, kterými jsme ustupovali, již byly ozdobeny jejich prapory a obyvatelé nám hrozili klacky, košťaty a častovali nás nadávkami. Byl to smutný a bolestný pohled. Já, narozený v tzv. Sudetech, jsem 14.10.1938 ukončil vojenskou službu. Když jsem přišel domů, můj bratr Josef, který byl strojvůdcem ČSD, byl již v Kralupech n. Vltavou a druhý bratr Karel byl zatčen gestapem.
Tehdy jsem se dozvěděl, co se zde vše událo. Henleinovci chodili po vesnici a přetírali české nápisy. Tehdy hlídkovali v noci po dvou osobách Češi, aby zabránili Němcům v jejich počínaní. Toho dne měl hlídku můj bratr ještě s p. Černým a chránili českou školu, ale henleinovci ho tak ztloukli, že měl na hlavě tři tržné rány. Musel se ukrývat na půdě v seně. Když mu rány začaly hnisat, šel k lékaři, a to až do Horní Vsi. Cestou se stavil u známého naproti kadaňské škole, ale tam už však byli Němci a hned se ptali, jak se jmenuje. Když jim řekl své jméno, už ho nepustili, protože ho měli na seznamu, a tak ho odvezli do Chemnitz v Německu a potom do koncentračního tábora v Dachau. Domů se vrátil až asi za dva a půl roku. A musel se pak dvakrát týdně hlásit na obecním úřadě. Rodiče chtěli evakuovat, ale neměli kam. Němci měli v úmyslu jejich majetek zkonfiskovat, ale oni je předešli a vše předali dceři, která byla provdána za Němce.
V roce 1939 jsem s rodiči optoval u Okresního soudu v Chomutově pro české občanství. Potom jsem v roce 1940 odešel do Pardubic.
Vilibald Rus, tehdy Spořice
***
Jako ruský legionář dostal otec v roce 1927 půjčku 260 000 Kč a bylo mu přiděleno 17 ha pozemků bez budov v Pesvicích u Chomutova, kam jsme se přestěhovali. Trvalo to dva roky, než jsme postavili obytné budovy a hospodářskou část.
V roce 1937 jsem narukoval do československé armády. V roce 1938 jsem byl z armády propuštěn a vrátil se opět do svého bydliště do Pesvic u Chomutova. My, co jsme se vrátili z československé armády, jsme museli znovu do Chomutova k německé odvodní komisi. Jelikož jsem se hlásil jako Čech, byl jsem propuštěn.
Do roku 1939 jsme hospodařili v Pesvicích, odtud jsme ale byli Němci vystěhováni bez náhrady. Vše jsme zde museli zanechat, mohli jsme si vzít pouze nábytek.
Na naše hospodářství dosadila německá osídlovací společnost Němce, který tam hospodařil až do května roku 1945. Já jsem se navrátil hned 5. května 1945. Hospodářství však bylo zcela prázdné. Tehdejší uživatel, Němec, rozprodal co mohl a odstěhoval se do Německa.
Žádnou náhradu jsem nedostal a protože za války Němec žádné splátky na půjčku neplatil, narostly mi výlohy i o úroky. Začal jsem znovu hospodařit vlastně z ničeho.
Jan Bernášek, tehdy Pesvice u Chomutova
***
Bydleli jsme v Chomutově na Kodaňské ulici, takže jsme viděli, co se dělo v dílnách ČSD. Pamatuji se, jak Masarykova škola volala o pomoc. Chlapi v dílnách ČSD popadli do rukou, co se dalo, a běželi škole na pomoc; ta byla obklíčena ordnery, kteří měli v rukou řetězy a vyzbrojeni byli vším možným. Policie na vše sama nestačila.
Ordneři přepadali osamělé chodce, věšeli je na stromy, rozpárali jim břicha. Nebo vypichovali oči, to si budu pamatovat do smrti. Já sám jsem jednou vyběhl z bytu, ale dole pod schody jsem byl chycen za rameno, dostal jsem ránu přes ucho, naletěl jsem na zeď a padl na zem. Pomalu jsem vstal. Nikdo tehdy nebyl doma, matka i otec byli v práci. Šel jsem tedy pomalu za otcem, na vrátnici jsem ale zvracel. Hned zavolali otce. Ten mě ještě s dvěma svými kamarády odvedl domů. Němec, který mne tak praštil, tam už samozřejmě nebyl.
Byl jsem značně otřesen, zprvu jsem nemohl ani mluvit. Koktání mi už zůstalo. Se sluchem to bylo ještě horší. Dostával jsem pak deset dní v nemocnici injekce a dalších deset injekcí doma. Od té doby jsem měl ve škole potíže, špatně jsem slyšel, vyslovování mi dělalo obtíže. Když jsem nemohl vyslovit odpověď a naznačil, že to napíši, dostával jsem pětku, přestože jsem to uměl.
Pak jsme museli Chomutov opustit. Otci byl v poledne přidělen otevřený vagón a hned začali s matkou vozit na dvoukoláku naše věci. Muselo se objíždět až do města, teprve pak se dostali na nákladové nádraží. Nakládali až do půlnoci, ráno že to doloží. Když ráno přijeli, vagón už byl pryč. Během tří týdnů, co byl vagón na cestě, byl vykraden, navíc vše bylo promočené, tak toho moc nezbylo. Takže jsme skoro o vše přišli a nikdy žádnou náhradu nedostali. Já pak mám na ordnerské řádění památku na celý život!
Ladislav Skalický, tehdy Chomutov
***
V pohraničí jsem se narodila a žila tam s rodiči a všemi příbuznými, naposled v Chomutově. Lidí, kteří dnes Sudeťáky a jejich odsun litují, by měli vědět, jak jsme my, Češi, ve vlastní republice byli ubozí a jak trpěli nadvládou Němců, kteří byli na všech vlivných místech, jak jsme museli chránit svá obydlí, aby nám Němci neházeli do oken ruční granáty a kamení, jak jsme opouštěli své domovy – nábytek v otevřených železničních nákladních vagónech (jak asi vypadal klavír po dešti a několikatýdenní cestě!!)
Nechci se dál podrobně rozepisovat, co všechno jsme zažili, nerada na to vzpomínám, bude mne to bolet do konce života. Kromě materiálních škod jsem ani nemohla dokončit gymnaziální studium, protože ve vnitrozemí, kde byly školy přeplněné, jsem nebyla přijata.
Veřejnost by se měla o uvedených skutečnostech dozvědět víc. Jsem již stará (70 let) a nás pamětníků z té doby je již málo. Všichni by měli vědět, jak páni Němci, kterým bylo v Sudetech tak „ubližováno“, museli požádat Hitlera, aby je „vysvobodil“ a zabral, jak zbili po záboru české občany, kteří z existenčních důvodů museli v Sudetech zůstat, např. horníci na Mostecku, pro které nebyla ve vnitrozemí práce. O této razii na Čechy málokdo ví. Škoda, že naši příbuzní, kteří to zažili, jsou již mrtví a nemohou to dosvědčit.
Libuše Bartušová, tehdy Chomutov
***
V roce 1938 mi bylo dvacet let, byla jsem svobodná, učitelka a žila jsem s rodiči a bratrem v Chomutově. Můj otec byl v roce 1937 přeložen z Kladna do Chomutova jako správce policejního úřadu a jeho expozitur.
Celá naše rodina byla v září 1938 vyhnána z Chomutova (s bytovým zařízením vezeným na otevřeném nákladním autě) do Kladna, kde jsme se dočasně ubytovali u známých. Nábytek, zčásti odcizený a poškozený, byl uložen ve skladišti. Otec podle nařízení ministerstva vnitra opustil Chomutov s celým policejním sborem a se spisovým materiálem až jako poslední.
Na dobu svého ročního pobytu v Chomutově v roce 1938 se dobře pamatuji, a to hlavně na hysterické běsnění sudetských Němců a na jejich napadání Čechů tam žijících.
V. K., tehdy Chomutov
***
Narodila jsem se v lednu 1938 v Chomutově, kde moji rodiče v té době bydleli. Otec byl obvodním inspektorem státní policie v Chomutově I. Z vyprávění rodičů vím, že jsme se v září 1938 museli z Chomutova vystěhovat a náš byt obsadili henleinovci. Vystěhovali jsme se do Strakonic u Loun, kde v té době měl otcův bratr mlýn. Zde žila celá rodina čtyři měsíce bez bytu, než byl otec přeložen do Náchoda. Za věci zanechané v Chomutově jsme neobdrželi žádné odškodnění.
Antonie Kočlíková, tehdy Chomutov
***
Otec byl havířem na dole v Mostě. Bydleli jsme v Braňanech u Mostu. V říjnu 1938 jsme byli v noci vyhnáni. Vzít jsme si mohli to, co jsme uvezli na vozíčku (tři osoby celkem 70 kg, a to jen nejnutnější prádlo a peřinu). O vše ostatní jsme přišli. Spolu se dvěma dalšími rodinami jsme se dostali do Mirošovic, odkud nás naše armáda odvezla na Ranou u Loun. Zde se nás pak ujal řídící učitel Richtr, který jako státní zaměstnanec odešel čtyři dny před námi, a zajistil nám prozatímní ubytování u své sestry v Opočně u Loun. V jedné místnosti bydlely tři rodiny. Spali jsme na zemi na slámě. Jakmile otec sehnal práci na malodole v Přerubenicích na Slánsku, přemístili jsme se do Kroučové, kde jsme žili po celou okupaci.
Nebudu se rozepisovat, jak jsme žili, když jsme si museli znova vše zařizovat od toho nejzákladnějšího, byli jsme bez prostředků, ve strachu atd. Díky tomu, že jsme žili vesměs mezi dobrými lidmi, kteří se nám snažili pomáhat, jsme přežili. Nikomu jsme nic neudělali a museli jsme odejít, protože táta se otevřeně hlásil k Čechům a hájil zájmy české menšiny jak v obecním zastupitelstvu, tak na závodě.
Václav Rendl, tehdy Braňany
***
Ve svých dvaceti letech jsem se také stal obětí nacistického vpádu do našeho pohraničí. Již od počátku září 1938 začali i v mém rodišti v Louce u Litvínova a v Mostu řádit henleinovci. Pořádali různé srazy, přepadávali české úřady i občany. Naši četníci, většinou starší lidé, nestačili v mnoha případech udržovat klid a bránit české občany. Od školních let jsem cvičil ve Střelecké jednotě v Louce. Naše jednota měla krásný, hedvábím vyšívaný prapor: na jedné straně sokol s rozevřenými křídli držící terč se dvěma zkříženými puškami a lipovými listy, na druhé straně heslo – Pravda vítězí. V mobilizaci v září 1938 byli naši bratři požádáni místní četnickou stanicí o spolupráci v zákrocích proti henleinovským provokacím. Spolu s námi se zúčastnili akcí i členové Sokola. Také jsme dělali na lesních silnicích stromové zátarasy, ale jak se ukázalo, bylo to zbytečné. Rodiče a mnoho českých občanů se připravovalo s malými ručními vozíky, naloženými přikrývkami a s nádobím, na odchod do vnitra Čech, ale nebylo kam. Tak naši zůstali na místě.
2. listopadu 1938 v noci mezi 1-2 hodinou někdo silně zabouchal na dveře našeho bytu (bydleli jsme v hornických koloniích, otec i můj starší bratr byli horníci). Otec otevřel a do bytu nám vtrhlo šest ozbrojených esesmanů s napřaženými puškami s bodáky. Začali nám převracet náš skromný jednopokojový byt a obrázek našeho T. G. Masaryka shodili ze zdi a rozšlapali. Hned se ptali otce „Wo ist ihr Sohn?“ Já jsem již nespal, probudil mě jejich kravál. Otec se mě snažil bránit, ale odstrčili ho. Jen jsem stačil si vzít boty a blůzu a již mi dali želízka na ruce. Krátce jsem se rozloučil s matkou a otcem a hned mě spoutaného odvedli k obecnímu úřadu, kde již stáli další bratři čelem ke zdi a s rukama nad hlavou. Za chvíli přivedli i mého staršího bratra Jana, který byl již ženatý a nebydlel s námi. Za námi stálo několik esesmanů se samopaly. Potom jsme byli donuceni nasednout asi do tří vojenských nákladních aut, vždy po šesti vedle sebe, a za námi a před námi asi tři esesmani v dlouhých vojenských pláštích a v rukou samopaly.
Odvezli nás do mostecké věznice na náměstí. Sem sváželi také židovské občany i německé sociální demokraty (říkali jim Atusáci). Byli to většinou starší lidé.
V malé cele, kde jsem byl, nás bylo dvanáct. Němečtí dozorci nám hned zakázali, abychom mezi sebou mluvili česky. Zvlášť byl uvězněn tajemník naší obce Louka. Dali ho do tmavé komory asi 1,5 x 1,5m, jen s trochou slámy na zemi. Chodili jsme okolo jeho cely na dvůr na hodinu na vzduch. Museli jsme chodit v kruhu, bez opasků a přidržovat si kalhoty. Jeden den se na schůdkách věznice objevilo asi pět vysokých důstojníků wehrmachtu a dívali se po nás. Najednou dozorci zavolali jednoho německého sociálního demokrata a on vešel na schůdky, kde ho jeden z důstojníků hned objal. Byl to jeho bratr, a tak ho museli hned propustit.
Postupně nás volali k výslechu, kde sedělo asi šest hodnostářů SS. Židovští občané byli pak odváženi do terezínské pevnosti. V naší cele byli dva Židé. Jeden hodně starý, ředitel cukrovaru, nepamatuji si už jeho jméno, a druhý jménem Kohn, velmi bohatý velkoobchodník z Mostu. Zaměstnával jen německé občany.
Mezi sebou jsme moc nemluvili, byli jsme všichni zaraženi a čekali to nejhorší. Jen jsme mysleli na naše nejbližší doma. Můj starší bratr byl v jiné cele, bylo to asi ve 2. patře.
V listopadu byla velká demonstrace henleinovců na náměstí v Mostě, kde měli tribunu umístěnou hned pod věznicí. Dozorci nám dali na vědomí, že se nikdo nesmí objevit v okénku (velikost asi 30 x 40 cm), jinak že bude zastřelen. Dále že bude mluvit Rudolf Hess, nevím už jak ho titulovali.
My jsme to vyřešili tím, že jsme asi 1,5 m od okénka nastavili na sebe dvě postele (železné s prkny) a kdo měl odvahu, podíval se na ten hluk venku, kde bubnovali a nadávali Čechům. Byl to asi skutečně Rudolf Hess, když jej vyvolávali vedle jiných jejich řečníků. Kdyby tenkrát otevřeli vrata věznice, tak nás určitě zmlátili, že by z nás nic nezbylo, jak byli zfanatizováni.
Protože naši rodiče žili v převážně německé obci, kde byly staré selské rody, a než nastoupil Hitler a henleinovci, velice dobře se Němci s Čechy snášeli, obrátil se otec na jednoho sedláka, jehož syn byl advokát. Ten svým vlivem (byl od začátku v Henleinově straně) vymohl, že mě a bratra Jana propustili z vězení. Měli jsme se však každý týden hlásit na gestapu. Já byl propuštěn koncem listopadu, bratr Jan až za dva měsíce.
Po jeho propuštění jsme uprchli do Čech. Přeběhli jsme u obce Lenešice do Loun. Spali jsme několik dnů v altánu v lounském parku, kam nám nosil jídlo městský strážník pan Kratochvíl. Po několika dnech jsme se pěšky vydali na Kladno hledat práci.
Bratr se tam usadil v Libušíně u Kladna, kam se za nim dostala i jeho žena. Já jsem pak odešel hledat zaměstnání do Mnichovic u Říčan, kam byl jako železničář přemístěn švagr.
Karel Švamberg, tehdy Louka
***
Před válkou jsem s manželem a dvěmi dětmi žila v Dolním Jiřetíně na Mostecku, tedy v bývalých Sudetech. Manžel pracoval jako horník na šachtě. Již tehdy byl členem KSČ, pracoval v tělovýchovné jednotě a byl předsedou závodní rady na dole Centrum v Dolním Jiřetíně. Zažili jsme tedy z první ruky ono dnes tak „nevinné“ jednání sudetských Němců. Manžel byl v té době na vojně. Když byl demobilizován a zjistil, že se po něm Němci již ptali na šachtě, rozhodl se utéci. Musel reagovat rychle a tak ihned odjel na kole do Doks u Kladna, kde měl tehdy domovskou příslušnost.
Já jsem s dětmi odjížděla za ním až za nějakou dobu, kdy se mu podařilo sehnat místnost k bydlení. Ani to naše stěhování se neobešlo bez problémů. Podařilo se mi sehnat nákladní auto, které jsem mohla zaplatit jen s pomocí příbuzných. Vážnost situace dokresluje i to, že s námi utíkal i otec švagrové, komunistický a dělnický funkcionář, v té době již jednonohý invalidní důchodce, kterého jsme při přejíždění hranic ukryli do převážené skříně. Tenhle převoz se na štěstí podařil. Samotnou válku jsme pak prožívali v obci Družec u Kladna. Manžel pracoval na šachtě v Libušíně a já jsem dělala u sedláků.
Anna Šímová, tehdy Dolní Jiřetín
***
Maminka pocházela z Dolního Jiřetína u Mostu. Žili tam její rodiče i celý náš rozsáhlý rod. Dědeček pracoval od patnácti let až do důchodu v místním uhelném dole jako kovář, pak ve strojovně. Po záboru zůstali na místě, ale optovali jako Češi. Perzekuce Čechů začala v roce 1941 a postihla krutým vyhnáním dědečka a babičku. Dostali tzv. pasy a foto označené hákovým křížem. Že byli těžce nemocní, byli deportováni k nám do Rokycan. Směli si vzít do 20 kg věcí, každý jedno převlečení, peřinu a polštář. Jinak vše museli zanechat v bytě Němcům, kteří se tam nastěhovali.
Prarodiče byli patrně vyhnáni proto, že proti jejich bytu byl umístěn zajatecký tábor, a tak asi nebylo vhodné, aby bylo vidět, jak krutě se zachází se zajatci. Byty také potřebovali pro hlídající Němce. Dědeček a babička přišli o veškerý majetek – leštěný nábytek, prádlo, vybavení bytu, broušené sklo a porcelánové figurky, kterých si babička velmi vážila, koberce, knihy atd.
J. S. za prarodiče Hudecovi z Dolního Jiřetína
***
Můj otec byl zaměstnán jako vlakvedoucí ČSD v Mostě. Bydleli jsme v Konobrži, kde otec působil jako starosta obce a zakladatel Sokola a byl také zvolen i jeho starostou. Na podzim roku 1938 jsme museli opustit tzv. Sudety. Byly jsme tři dcery, nejmladší bylo 10 dnů. Spaly jsme ve stodole ve Vrbičanech do doby, než nás otec našel a zajistil pro nás přístřeší. Bydleli jsme pak v Praze na Letné v sokolovně ve skladu nářadí, po krátkém čase se dík členům Sokola našlo pro nás slušné ubytování.
Emilie Knopová, tehdy Konobrž
***
Byli jsme dva kluci v rodině železničáře, já měl třináct roků, bratr o tři méně a bydleli jsme v Lomu u Mostu. S německými sousedy jsme žili v dobré pohodě a s jejich dětmi se běžně stýkali. S některými dokonce kamarádili, třebaže jsme s nimi nechodili do školy; Němci totiž měli vlastní školu. Když se schylovalo k roku 1938, němečtí chlapci se od nás začali odtahovat a vznikaly mezi námi rozbroje. Tomu jsme nerozuměli a ani jsme to nebrali vážně. Brzy se však jejich postoj změnil v úplné nepřátelství. Němečtí kluci nás provokovali nadávkami a začali na nás házet kamení. Protože jsem měl školu v Horním Lomu, nemohl jsem chodit přes náměstí, a proto jsem raději obcházel po polích. Chodil jsem také do Sokola, kde nás cvičil bratr Hlas, v civilu horník, později skončil v německém koncentráku. Poučoval nás o Henleinovi a jeho záměrech a nabádal nás, abychom se nebáli, ale s Němci se neprali, aby neměli důvod si stěžovat. Nebylo to však moc platné, agresivita Němců se stupňovala, po městě chodily tlupy ordnerů v bílých punčochách, napadaly naše občany, židovským obchodníkům pomalovaly výkladní skříně hákovými kříži. Řádění henleinovců ukončil až příchod naší armády. To však netrvalo dlouho.
Jednoho dne přišel otec ze služby s tím, že musíme rychle odejít, protože naše kraje obsadí sousední Německo. Pamatuji se, že jsme všechno nechali ve svých domovech, každý měl jen to nejpotřebnější – pouze to, co jsme unesli. Šlo nás tisíce, dospělí lidé plakali. Po strastiplné pěší túře se nám podařilo dostat se do přeplněného vlaku, který nás odvážel do vnitrozemí. Jeli jsme dlouho, já s ranečkem na zádech, několikrát přestupovali, až jsme dorazili do Pacova, do domovské obce, kde se otec narodil. Tam se nás ujali cizí lidé a já znovu začal chodit do školy. Po dvou měsících jsme se přemístili do Modřan u Prahy, a to už natrvalo. Tam nás zastihla okupace zbytku republiky a začala pro nás druhá světová válka. Takové jsou vzpomínky z mého dětství na sudetské Němce, které ani za víc než půl století nemohou vymizet.
Jiří Zábranský, tehdy Lom u Mostu
***
Až do roku 1936 jsme žili v Dolním Litvínově u Mostu, kde byl otec nájemcem statku. Již od roku 1934 začali ordneři provokovat české a židovské občany. Každou sobotu táhli za rachotu bubínků, řvaní a s pochodněmi v rukou přes Dolní Litvínov, Růžodol a Kopisty do Mostu, a to z Horního Litvínova, někdy až z Janova. V roce 1937 začali ordneři vytloukat Čechům okna a toho, kdo se jim postavil, zmlátili. A to se stalo osudným i mému otci. Při jednom takovém tahu ordnerů se otec zastal rodiny českého kočího, který byl u tatínka zaměstnaný. Co se pak stalo, se mi velmi těžce popisuje. Otce zbili, zkopali a polomrtvého hodili do potoka. Maminka s bratrem ho našli až pozdě v noci, zavolali lékaře, který ho ošetřil. Otec si velice dlouho poležel, než byl schopen vůbec chodit. Vedle nás byl obecní úřad i četnická stanice, všichni odmítli proti ordnerům něco podniknout, ačkoliv byl znám jejich vůdce, který se hlavně podílel na násilnostech na mém bezbranném otci. Byl to štajgr (důlní) Lapaczek z dolu Neptun.
Otec se rozhodl, že z Litvínova odejdeme, protože ordneři byli stále zpupnější. V roce 1937 jsme se nejdříve my tři děti přestěhovali k bratrovi mé matky do Chodouně u Zdic. Otec s maminkou pak za námi utíkali velmi brzy, zanechali doma skoro vše, přijeli v noci jen s tím, co mohli naložit do bryčky. Když se totiž ordneři dozvěděli, že otec rozprodává dobytek a koně, začali mé rodiče tak tyranizovat a provokovat, že nebylo možné v Dolním Litvínově zůstat.
Otec zemřel za půl roku poté na následky zranění způsobených ordnery.
Ladislav Velan, tehdy Dolní Litvínov
***
Bylo mi deset let, když jsme utíkali před Hitlerem, a na tyto události si dobře pamatuji, neboť se nedají nikdy zapomenout. Narodila jsem se v r. 1928 v Dolním Litvínově, kde naše rodina bydlela až do našeho útěku. V obci s 2/3 Čechů a 1/3 Němců měli Němci svoji německou školu. Němci se od Čechů vždy distancovali a chovali se nadřazeně. Hned po záboru Sudet všem Čechům vytloukli okna a po mém strýci, který byl starostou Sokola, stříleli. To jsme se dověděli od babičky, která v Litvínově s dědou zůstala a přijela nás později navštívit.
Vzhledem k tomu, že otec byl železničář, dostali jsme pro ubytování tří rodin železničářů k dispozici jeden poštovní vagón, s sebou jsme měli pouze nejnutnější věci. Jiní toto štěstí neměli. Vagón jsme obývali asi jeden měsíc, z toho jsme stáli v Senohrabech na slepé koleji asi tři týdny. Po mnoha dalších strastech jsme si našli byt v Uhříněvsi.
V Dolním Litvínově jsme bydleli v rodinném domku s babičkou a s dědečkem, na kterých jsem velmi lpěla. Domek patřil mému strýci, dědečkovu synovi. Ostatní příbuzní a přátelé bydleli v nejbližším okolí a scházeli jsme se s nimi převážně u nás. Zpívalo se, chodilo na výlety a jinak společensky žilo. To všechno zničil nesmyslný fanatismus sudetských Němců a následující válka.
Velice jsme toužili opět uvidět prarodiče a ostatní příbuzné, kteří v Sudetech zůstali. Veškerá námaha byla marná, povolení k překročení hranic protektorátu se získávalo jen na pohřeb přímého příbuzného. To jsme dostaly s matkou až v roce 1941, kdy mi zemřela babička, pak už jsme se tam nedostaly.
Marta Wagnerová, tehdy Dolní Litvínov
***
Celá naše rodina bydlela v malé pohraniční obci Světec u Bíliny, okres Teplice. Tam jsem se také narodil. Otec zde pracoval jako dělník na dolu Ruday II. Působil jako funkcionář Sokola, některé období byl i v zastupitelských orgánech obce.
Pohraničí jsme opustili s matkou na podzim roku 1938 bez nároku na majetek, který nám byl zabaven. Otec byl v té době jako voják mobilizován. Odstěhovali jsme se do Kladna, kde měli naši své příbuzné. Byli jsme živi z jejich laskavosti a z podpor celostátních sbírek. Oba rodiče prakticky začínali celý život znovu, neboť o všechno v minulém bydlišti přišli.
Jindřich Janda, tehdy Světec
***
Můj otec byl horník a od roku 1918 jsme žili v Hostomicích n. Bílinou. Češi většinou pracovali v uhelných dolech a tvořili největší skupinu nezaměstnaných. Mezi německou a českou mládeží začaly potyčky, někdy dost prudké. Všichni jsme chodili do Sokola a pěveckého spolku Hlahol. Již po první světové válce vznikly spory o školu. Byly tam dvě a Němci museli jít do té menší, protože jich bylo méně než Čechů. V místě byla sklárna a cihelna, ta už tehdy byla doménou Němců. Když se ustavila Henleinova strana, tak se situace přiostřovala. V roce 1935 jsme měli v Duchcově veřejné cvičení Sokola, avšak nesměli jsme uspořádat žádný průvod městem, aby to prý nepobuřovalo Němce. Za rok pak bylo župní cvičení v Chomutově, a tam se průvod městem prosadil. Když jsme procházeli, tak po nás Němci plivali, řvali protičeská hesla a házeli po nás různé předměty.
Zůstali jsme v Hostomicích, neboť ve vnitrozemí jsme nikoho neměli a mysleli jsme si, že když Hitler dostane pohraničí, tak už bude pokoj. Jak jsme pak žili, to už bylo horší. Já jsem se učila švadlenou, ale paní mistrová utekla s rodinou před Němci do Čech a bylo po učení. V německém krejčovství mě nevzali, že prý Čechy nesmějí zaměstnávat. Ještě horší to bylo s mým bratrem. České školy se zrušily, učitelé a vůbec všichni státní zaměstnanci ze spořitelny, pošty a dráhy utekli do Čech. Jak se s mým bratrem a ostatními českými dětmi v německé škole zacházelo, na to vzpomínám nerada. Těch ran, co dostal, když učitelce neodpověděl německy, a on moc neuměl; jednou o něho přerazila rákosku. To se dělo po celou dobu jeho školní docházky. Tak byla česká mládež šikanována při každé příležitosti.. Jednou nám bratra přivedli, ležel v příkopu zbitý a pomlácený a jeho kolo bylo rozbité na kousky. A nikam jsme si nemohli jít stěžovat. Do učení Čecha nikde nebrali, mohl jít jedině do dolů. Němci říkali, že Češi jsou „knechtvolk“ a patří na Sibiř. Tak nás stále uráželi.
Nejhrůznější zážitek jsme měli ze 14. na 15. březen 1939. Tu noc se staly z Němců hyeny. Tušili jsme, že se bude něco dít, protože německé vojsko bylo soustředěno na silnici ku Praze a Němci velmi provokovali. Když se večer setmělo, tak to začalo. K našemu domu přišla horda SAmanů, sekerou rozsekali domovní dveře, rozbili okna a našeho domácího zbičovali a zkopali do bezvědomí. Pak se hnali po schodech nahoru – kdo neutekl půdou nebo nevyskočil oknem, byl zbit.
Já v té době sloužila v Teplicích, neboť jsem jinou práci nesehnala, ale tam to nebylo o nic lepší. Kde zůstal ještě nějaký český obchod nebo hostinec, tak byly zdemolovány a lidé se rozutíkali na všechny strany. Měla jsem kamarádku, její otec také utekl a stále se nevracel. Pak ho našli oběšeného – nebyl schopen dále žít. Také u nás v Hostomicích si několik lidí vzalo život. Tu noc Němci čekali na české horníky, kteří šli z odpolední směny, a zbili je. Potom začalo zatýkání. V naší obci zatkli šest mužů, možná, že jich později bylo víc, ale na ty první si dobře pamatuji. Všichni zahynuli v koncentračním táboře. Pro našeho domácího přišli později.
Když byly zavedeny potravinové lístky, tak my Češi jsme dostali menší příděly než Němci a bez lístků nám nikde nic neprodali; ani ovoce pro děti, to prý je jen pro děti německé. Příděly byly malé a dost lidí mělo hlad. My jsme měli kousek políčka, takže pár brambor a zrní jsme měli, to zrní jsme mleli na ručním šroťáku – tajně, to se nesmělo a Němci stále špehovali. Z toho mletého zrní se daly dělat jen takové placky, které jsme jedli s omáčkou nebo se sirupem, který jsme vařili z cukrové řepy. Můj bratr byl stále hladový, tak si umyl pár bramborů a jen tak je upekl v troubě na sucho a snědl. Chodili k nám známí a prosili alespoň o pár brambor. Někdy jsme měli štěstí, že ve mlýně byl jen starý mlynář, ten nám obilí vyměnil za mouku. To byly hody, protože mouku nám zase pekař vyměnil za chleba, kterého byl také nedostatek. Byl-li ve mlýně přítomen mladý mlynář, tak nás hnal s nadávkami ven.
Naše pole o rozloze 17 arů jsme si nechali vždy orat, ale po zabrání se němečtí sedláci vymlouvali, že už orat nesmějí. Tak můj otec, matka a bratr pole zryli ručně. Dnes by nikdo neuvěřil, že je to možné, ale hlad byl hlad. Také s mlácením obilí byla potíž, ty prvé roky se muselo mlátit jen s cepy, až později otcův známý sehnal starou ruční mlátičku, kterou spravili, a navzájem si pomáhali. Byla to všechno velká dřina, ale věřili jsme, že to skončí dobře.
Němci provokovali stále. Otec mé kamarádky vyšel jednou z domu a viděl, že jde nějaká skupina Hitlerjugend a rychle se vrátil. Ale to už ho zahlédli a jeden za ním skočil do chodby, tam mu nafackoval a vytáhl ho ven, kde musel vzdát poctu německé vlajce. Když jsme byli nuceni jít na úřad, tak jsme museli zvednout pravou ruku a říci „Heil Hitler“. Stále nás hlídali, zda neposloucháme cizí rozhlas.
Také můj strýc musel s rodinou narychlo utíkat, vzít si mohli, jen co unesli. Byl vedoucím dělnického konzumu a náčelníkem DTJ (Dělnické tělovýchovné jednoty). Byl upozorněn jedním známým Němcem, že SA mají seznam Čechů, které budou zatýkat, a on je mezi nimi. Tak v noci odjel a skutečně za pár dnů ho hledali. Všichni Němci nebyli zlí, ale museli mlčet, nebo by na to doplatili. Také někteří němečtí majitelé domů vypovídali české nájemníky. Majetek Čechů, kteří utekli, samozřejmě Němci zabavili.
Já jsem později pracovala v Teplicích v pekárně, ale v roce 1942 nás Češky přeložili do Velvět u Ústí n. Labem do muniční továrny, kde se plnily bomby (nyní se tam vyrábějí spreje a laky na vlasy Lybar). Tato práce byla nejen nebezpečná, ale i značně nezdravá. Po čase byl každý přiotráven, zmodraly mu rty a špatně se mu dýchalo. Tak nás poslali pracovat na pole, které také patřilo k továrně, a když se náš stav zlepšil, musely jsme zpět do továrny. Byli tam nasazeni i chlapci z protektorátu a zajatci – Francouzi a Jugoslávci. Se všemi se však špatně zacházelo, i za domnělé přestupky se zle trestalo. Až do konce okupace jsem tam však nezůstala, měla jsem štěstí, že potřebovali větší počet děvčat na úklid do rodin úředníků, lékařů a všech vedoucích, kteří si přivezli z Říše rodiny. Byla jsem také vybrána.
Hned jak bylo po válce a naši vojáci obsadili továrnu, šla jsem si pro osobní doklady, které jsme musela při nástupu odevzdat. Dozorčí důstojník měl v kanceláři asi dvacet dokladů, ale mé mezi nimi nebyly. Než prý Němci utekli, všechno spálili. Tak pro mě skončila okupace našeho domova v pohraničí.
B. V., tehdy Hostomice nad Bílinou
***
Ačkoliv mi byly v roce 1938 pouze dva roky, znám celou situaci této doby od svých rodičů. Celá naše rodina žila tehdy v Bílině. Otec tam pracoval u ČSD. V roce 1938 musela celá naše rodina opustit svůj domov a přestěhovat se do vnitrozemí. Podle vyprávění rodičů jsme se s sebou nemohli vzít moc věcí, pouze pár kousků nábytku a oblečení. Naložili jsme vše do přistaveného otevřeného vagónu a dojeli až do Dolních Kralovic u Vlašimi.
Otec – železničář začal pracovat na nádraží jako skladník. Museli jsme však týden čekat, než se starostovi městečka podařilo nás všechny nějak umístit, sehnat pro nás práci a bydlení.
Během celé 2. světové války jsme nedostali povolení k návštěvě staré babičky – matčiny matky, ani její sestry. Bylo nám umožněno navštívit je pouze jednou na hranicích Sudet v Lounech. A to ještě jenom na dvě hodiny. Po válce se v roce 1946 opět celá naše rodina vrátila do Bíliny.
Dagmar Miháliková, tehdy Bílina
***
V říjnu 1938 jsme byly s mladší sestrou jako studentky gymnázia vyhnány z Duchcova. Můj otec, nájemce dvora v Ohníči u Bíliny, byl vězněn gestapem; v 9 hod. dne 31. prosince 1938 byl v Bílině z vazby propuštěn s tím, že do dvanácti hodin musí být na hranicích. Vše zůstalo na místě; rodiče opouštěli s holýma rukama majetek, který v roce 1938 právě splatili.
Jsem přesvědčena, že je nutné mnoha lidem dnešní společnosti objasnit tragedii těchto let, aby si o ní dokázali vytvořit správný obraz.
Bohuslava Nováková, tehdy Bílina
***
Narodila jsem se v roce 1918 ve Vražkově. V roce 1935 jsem se přestěhovala do Bíliny s rodinou, u níž jsem sloužila jako pomocnice v domácnosti. V roce 1938 jsem se provdala za sladovnického dělníka tamního pivovaru. Odešla jsem ze služby a věnovala se vlastní domácnosti.
V Bílině se poměry a národnostní spory přiostřily až v roce 1938. Příslušníci nacistických korporací provokovali naše lidi a vyvolávali potyčky. Češi pak omezovali vycházení z domů jen na nezbytné případy. Během roku 1938 se nacistické provokace stupňovaly a nacistické vedení pořádalo častější srazy s průvody městem a vyhrožovalo nám, Čechům. K naší obraně měli příslušníci české policie a armády jen omezené možnosti. Také můj manžel byl povolán do armády, a proto k nám přijela matka z Vražkova. Sílící nenávist většiny německého obyvatelstva nás přesvědčovala, že nám nezbývá, než opustit pohraničí a odejít do vnitrozemí. Někdy koncem září – počátkem října jsem se náhodou dověděla, že již o půlnoci nás obsadí německá armáda. Odpoledne jsem zahlédla nákladní auto, které – částečně naložené – se chystalo k odjezdu do vnitrozemí. Obrátila jsem se na řidiče, a ten byl ochoten odvést i naše bytové zařízení. Naložili jsme je a má matka jela s nimi, já musela ještě něco zařídit a odjela jsem pak posledním vlakem v noci. Jeli jsme k mým rodičům, kde jsme pak pobyli až do roku 1941.
Marie Balatá, tehdy Bílina
***
Od narození v roce 1925 až do vyhnání jsem žil v městě Hrob (dříve okres Duchcov, nyní Teplice). Tehdy tam žilo 3500 obyvatel, z toho asi čtvrtina Čechů. Odtud jsme odjeli jen s taškami v ruce a na poslední chvíli, neboť rodiče věřili na slibovaný plebiscit. Ze zážitků té doby mi zůstal v paměti nástup a ústup naší armády z hranice, postupné zfanatizování Němců a jejich masový přechod pod prapory Henleinovy strany (SdP), a to včetně části sociálních demokratů, z nich mnozí se z obavy před tím, co přijde, odmítali s českými sousedy i zdravit. Mladí nacisté nás při našich návratech z cvičení v Sokole přepadali a jednomu z nás zlomili ruku. Hlavně však nemohu zapomenout na neblahý osud českého pekaře, který se choval stejně uctivě k českým i německým zákazníkům, nikdy nezdůrazňoval své národní cítění a přesto ho na půdě jeho vlastního domu, kam se ukryl, mladí nacisté zmlátili a zkopali tak, že na následky zranění v lounské nemocnici zemřel.
S. K., tehdy Hrob
***
Jsem narozen v roce 1924 v Hrdlovce, bývalý okres Duchcov. Po záboru pohraničí byl náš otec po demobilizaci ihned zatčen. Při zatýkání byl surově zbit hrdlovským henleinovcem Karlem Wolfem a odvezen na gestapo do Duchcova. Matka, já a mladší bratr jsme od obecního úřadu dostali ultimativní výpověď k vystěhování ze Sudet, a to do 48 hodin.
Vzali jsme to nejnutnější a p. Šenfela nás malým nákladním autem stěhoval do vnitrozemí. Nevěděli jsme, kam pojedeme, až jsme se na něčí radu dostali do Pcher na důl Kréta. Zde jsme našli jednu místnost u p. Frolíka. Po šesti měsících byl otec propuštěn z vězení, celý potlučený – následky nesl až do své smrti – a přijel za námi do Pcher. Našel zaměstnání na dole Anna v Rynholci. Tam jsme se pak odstěhovali a bydleli do května 1945. Ihned po válce jsme se opět vrátili do Hrdlovky, neboť se nám stýskalo po našem krásném kraji v pohraničí.
Vlastimil Rambousek, tehdy Hrdlovka u Duchcova
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz