PhDr. Karel Richter, CSc.

Sudety

IV.

Smýšlení Němců v nacionálním duchu ovlivňoval i Spolek pro dějiny Němců v Čechách (Verein für Geschichte der Deutschen in Böhmen), který si předsevzal objasňovat a šířit znalosti o německém podílu na rozvoji Čech. Roku 1880 byl založen Německý školský spolek (Deutscher Schulverband), který sledoval ochranu němec­kého školství v českých zemích. Později vznikaly další ochranné spolky, Německý šumavský svaz (Deutscher Böhmerwaldbund), Svaz Němců (Bund der Deutschen), spolek Severní Marka (Nordmark) ve Slezsku. By­ly to vesměs instituce, kterým na české straně odpovídala Matice školská a Matice česká. Velmi rozšířené tělocvičné, turnerské spolky, stejně jako český Sokol pěstovaly polovojenskou nacionálně orientovanou výchovu.

Linii národnostního boje v 70. a 80. letech začalo narušovat dělnické hnutí, ovlivňované Marxovým internacionalismem. Česká sociálně demo­kratická strana se připojila k rakouskému dělnickému hnutí. Pražský rodák Viktor Adler sjednotil umírněné i radikální socialisty v sociálně demokra­tické straně Rakouska, která získala mnoho členů mezi Němci v severních Čechách, na severní Moravě a ve Slezsku. ,,Postup sociálních demokratů v národě českém," píše pamětník T. J. Jiroušek, "dál se od sjezdu Neu­dorfského v roce 1874. Češti sociální demokraté až do prvního svého sjez­du v roce 1891, kdy zreorganizovali se v ,samostatnou' stranu českoslo­vanskou, samostatných českých sjezdů bez Němců neměli. Ani sjezd Břev­novský roku 1878 nebyl sjezdem českým, neboť i zde byl přítomen zástupce německé sociálně demokratické strany rakouské Ferdinand Schwarz, redaktor Arbeitfreundu a Sozialpolitische Rundschau ze Starého Habendorfu u Liberce..." Teprve v 90. letech se čeští sociální demokraté osamostatnili, avšak stále se přidržovali internacionalismu, takže podle Jirouškova tvrzení byli "pouze administrativně a agitačně samostatnou stra­nou, ale zásadně nikoliv, poněvadž stále a stále na všech sjezdech rakous­ké sociální demokracie ovládaných Němci mají účastenství a řídí se jejich usnesením, jako všichni němečtí, polští, slovinští, chorvatští a vlaští soci­ální demokraté". Bedřich Engels v pozdravu českým dělníkům obou ná­rodnosti 8. dubna 1893 poukazoval na význam internacionalismu pro od­straňování národnostních třenic, jejichž původcem podle něho byla buržo­azie. S odvoláním na zkušenosti z roku 1848 psal: "Co češti dělníci obou národnosti tenkrát cítili, to vědí též dnes: že jen pod panstvím velkostat­kářských feudálních pánů a kapitalistů jsou možny celé ty národnostní tře­nice, které jen k tomu slouží, toto panství zvěčniti, že češti a němečtí děl­nici mají tytéž společné zájmy, a že jakmile dělnická třída dosáhne politic­kého panství, jsou veškeré příčiny ku národnostní hádce odstraněny." My dnes s odstupem století už víme, že to byl jeden z horoucích snů klasiků marxismu, který nikdy nedošel naplnění. Engels nicméně upozorňoval V. Adlera na nutnost vyjít konkrétním českým národním požadavkům vstříc (v dopise z 19.2.1892). Mluvil o tom i v rozhovoru s českými dele­gáty kongresu II. internacionály v Curychu roku 1893: "Historie vašeho národa má velmi mnoho úkazů sociálních i demokratických pro vývoj na­šeho hnutí. Ti, kteří se u vás samovlády domáhají, jsou v právu, jest to přirozené a my to musíme schvalovat..."

Vzdor internacionalistickým snahám sociálních demokratů národnostní boj neutuchal. V době planoucích nacionálních vášni se začaly vytvářet dělnické organizace vyznávající šovinistickou ideologii Všeněmců. Roku 1883 vznikla první z těchto organizací v Českých Budějovicích a záhy by­ly podobné spolky založeny v Liberci, Jablonci, Hostinném, Vrchlabí, Dě­číně, Mladých Bucích, Rumburku, Aši. V roce 1897 se všechny tyto spol­ky sdružily ve Svaz německých tovaryšských a dělnických sdružení v Ra­kousku (Verband deutscher Gehilfen- und Arbeitervereinigungen in Österreich), jehož sídlem byla Moravská Třebová. Svaz vydával i časopis Der deutsche Gehilfe, později Der deutsche Arbeiter. Mezi vůdci dělnických spolků Svazu, jichž bylo 85, nacházíme jméno dílovedoucího Hanse Knirsche, pozdějšího zakladatele nacistického hnutí v Sudetech, a Ludvíka Vogela, který roku 1898 založil nacionálně dělnický spolek v Mostě jako součást všeněmecké pangermánské strany. V roce 1904 se Svaz přetvořil na Deutsche Arbeiterpartei in Österreich, která v dalším svém vývoj přijala název Deutsche national-sozialistische Arbeiterpartei Österreichs a byla přímou předchůdkyní Hitlerovy národně socialistické strany v českých zemích a v Rakousku.

I na české straně se tvořily dělnické organizace s nacionálním zaměřením. Nejprve v rámci mladočeské strany, později pod hlavičkou české stra­ny národně sociální vedené Václavem Klofáčem.

Pokusy o řešení česko-německých vztahů v průběhu celých desetiletí selhávají. Češi usilují o prosazení českého státního práva a jejich požadav­ky se čím dál tím více radikalizují. Němci naproti tomu v rakouském říš­ském sněmu požadují zavedení němčiny jako státního jazyka v českých zemích. Národnostní rozbroje se vyhrocuji. Od října 1879 se čeští poslanci začali opět účastnit zasedání říšské rady. Všichni společně, staročeši, mla­dočeši i zástupci šlechty z českých zemí, utvořili takzvaný Český klub. Ten vydal státoprávní prohlášení, kterým vyjádřil protest proti rakouskému centralismu a potvrdil setrvávání na programu historického práva českého.

V tomto smyslu také poslanci sepsali memorandum pro císaře. Požadova­li v něm

zrovnoprávnění české řeči u úřadů a soudů i na univerzitách, ve školách středních a odborných. Tomuto požadavku vyšla vstříc takzvaná Stremayrova jazyková nařízení, která od roku 1880 stavěla český jazyk v úředním styku na roveň němčině. Němečtí nacionálové v odpověď na to vyvolali znovu mohutné protestní hnutí. Zároveň požadovali národnostní vymezení okresů, podle kterého měl být určen úřední jazyk. Radikálové volali po zřízení samostatné provincie Deutschböhmen se zemským sněmem v Liberci. Nakonec zástupci německé menšiny v prosinci 1886 opustili zemský sněm. Vrátili se do něho až koncem roku 1890, aby mohli zasáhnout do jednání o národnostním vyrovnání. Vymohli si, aby ­ Čechy byly rozděleny na oblast česko-německou s dvojím úředním jazykem a oblast německou, kde by se zásadně měla používat němčina, čeština jen ve zcela nezbytných případech. Požadovali i rozdělení vrchního zemského soudu na senát český a německý. To vše vyvolalo vášnivý odpor na české straně. Když nový. premiér Badeni roku 1897 zrušil národnostní ohraničení, zavedl v českých zemích dvojjazyčnost a německým úředníkům předepsal zkoušky z češtiny, bouřili se pro změnu zase Němci. Němečtí nacionalisté v českém pohraničí pořádali protičeské demonstrace, které vyústily namnoze v pogromy proti Čechům. Vůdcové nacionalistů vydali hesla, že Čechy je třeba z pohraničí vyhnat. Zfanatizovaný dav vytloukal okna českých bytů, útočil na budovy českých škol. Němečtí zaměstnavatelé propouštěli Čechy z práce. Německé obecní rady vypovídaly pak české nezaměstnané i s rodinami z obcí. Tak bylo uprostřed zimy 1897 vypovězeno jen z Žatce na 205 českých rodin, 56 rodin muselo opustit Bílinu. To se dělo ve všech německých vesnicích a městech včetně největších, jako Děčín, Most, Ústí nad Labem. Cílem těchto perzekucí bylo vyčistit pohraničí od Čechů, aby je bylo možno prohlásit za čistě německé území.

Bouře v pohraničí nabyly takového rozsahu, že spolu s demonstracemi ve Vídni a na celém rakouském území přivodily pád Badeniho vlády.

Novým jazykovým nařízením Gautschovy vlády byly Čechy rozděleny na oblast českou, německou a smíšenou, v nichž se měl jazyk vnitřního úřadování řídit jazykem většiny obyvatel. V ten okamžik opět vzkypěly vášně na české straně. V odpověď na nacionální provokace německých studentů v Praze čeští nacionalisté začali terorizovat Němce, Židy – pro jejich němčení a sociální demokraty pro jejich internacionalismus. Vláda musela nepokojům čelit vyhlášením stanného práva nad Prahou. K demonstracím a násilí došlo i jinde v Čechách a na Moravě.

Ted už neběželo jen o politické diskuse. Vztah Čechů a Němců se měnil v nepřátelství. "Vaši nepřátelé jsou i naši nepřátelé!" promlouvá k Francouzům Čech J. Podlipný z řečniště na studentské tělovýchovné slavnosti v Nancy roku 1892. Ozývaly se hlasy ztotožňující se s ruským panslavismem, který se zatím zformoval pod praporem sjednocení Slovanů pod žezlem ruského cara. Německý nacionalista poslanec Wolf z Trutnova v říšské radě nenávistně vykřikoval, že si Němci "od Čechů, Slovinců a jiných méněcenných národnosti" nenechají všechno líbit.

Mezi německým obyvatelstvem monarchie se čím dál dravěji prosazoval německý nacIonalismus hlásající sjednocení všech Němců v jediné říši. Tato ideologie německého imperialismu, spjatá s jeho expanzivní politikou, nacházela podporu i v rakouských podnikatelských kruzích, kde uchvátil vlivné pozice říšskoněmecký kapitál. Jinak se velkoněmecká ideologie ujímala hlavně v řadách maloburžoazie, které se nacionální šovinismus jevil jako nadějné východisko z horšící se sociální situace. Pangermánská ideologie, vyznačující se antisemitským a protislovanským rasismem, nacházela živnou půdu v řadách německé menšiny v českých zemích. Jejím vášnivým zastáncem byla velkoněmecká strana vedená G. Schönererem, kterého lze označit bez jakékoli nadsázky za předchůdce Adolfa Hitlera. Nacionalistický fanatik, který proslul neurvalým vystupováním v parlamentě, zvláště v době obstrukcí proti Badeniho jazykovým nařízením, se stal čestným občanem řady měst v českém pohraničí, konkrétně v Chebu. Jeho strana ve volbách roku 1897 ziskala čtyři ze svých pěti mandátů v českých zemích. Schönererovci se řídili takzvaným LI­neckým programem z roku 1882, který požadoval v monarchii nastoupení všeněmeckého kursu, těsné národní spojeni s Německou říší a uvol­něni vztahu k Uhrám a Haliči v zájmu pevnějšího ovládnutí Předlitavska i českých zemí.

Schönererovo hnuti se radikálně odlišovalo od jiného politického se­skupení německých nacionálů, které vzniklo v roce 1895 v podobě Ně­mecké lidové strany (Deutsche Volkspartei), žádající národnostní rozděle­ní českých zemi. Schönererovci šli za programem germanizace Čech a Mo­ravy a jejich připojeni k říši.

Schónerer, který samolibě označoval sám sebe za rakouského Bismarc­ka, nakonec jako politický vůdce zkrachoval, ale jeho myšlenky přejaly ji­né politické proudy, především křesťansko-sociální strana dr. K. Luegra, ale i takzvaná Německá strana dělnická, která byla založena v roce 1903 v Ústi nad Labem a z niž se o šest let později vyvine Německá národ­ně socialistická strana dělnická (Deutsche National-socialistische Arbeiterparteit).­ Její vůdcové Hans Knírsch, Hans Krebs a Rudolf Jung ji v po­válečných letech budou hrdě označovat za předchůdkyni a vzor hitlerov­ského národního socialismu.

Plány velkoněmeckých šovinistů schönererovského směru na poněm­čeni českých zemi a jejich přičleněni spolu s ostatními zeměmi vlastního Rakouska k budoucí velkoněmecké říši narážely na houževnatý odpor čes­kého národního hnuti. Rostoucí ekonomická váha české buržoazie dodá­vala průraznosti jejím polItickým požadavkům, jež rakouské vládní kruhy přece jenom nemohly přehlížet tím spíše, že česká buržoazie své, národní­mi hesly vyjadřované nároky - v protikladu k Velkoněmcům - podpírala státotvorným vztahem k Rakousko-Uhersku. Tato okolnost jenom přiživo­vala plameny radikalizujícího se šovinismu, který zachvacoval široké vrst­vy německé buržoazie a maloburžoazie, ba dokonce značnou část němec­kého dělnictva v Rakousku, ale zejména a především v českých zemích. Obrazem tohoto stavu byl český zemský sněm, kde němečtí poslanci vy­volávali neustále spory, a dokonce rvačky, až nakonec dosáhli úplného ochromení činnosti této instituce, která pak byla nahrazena komisí, již jme­novala vláda.

To vše se odehrávalo v době, kdy se české země, jak píše R. Hilf, staly dílnou a továrnou rakousko-uherského státu. Ačkoliv na přelomu století představují jenom18,9 procenta státního území a 16,9 procenta celkového počtu obyvatel, obstarávaly 75 procent průmyslové výroby země. V českých zemích bylo soustředěno 91 procent cukrovarnictví, 60 procent kovoprůmyslu, 92 procent výroby a zpracování skla, 57 procent pivovarnictví, 80 procent textilního průmyslu, 65 procent výroby papíru, 100 procent výroby porcelánu, 75 procent chemického průmyslu… Podíl Čechů na tomto průmyslovém podnikání byl převažující.

V Čechách, na Moravě i ve Slezsku všeobecně vzrostl počet obyvatel zhruba o 4 miliony lidí. Přesáhl deset milionů. Češi, kterých bylo v roce 1846 necelých šedesát procent, nyní zlepšili svůj početní stav v poměru k Němcům. Tvořili 63,1 procenta obyvatelstva českých zemí. Dokonce i v pohraničí se v řadě míst zvýšilo procento Čechů přílivem méně náročných českých dělníků. Týká se to především severočeského hnědouhelného revíru a jabloneckého bižuterního průmyslu. V sousedních okresech Duchcov, Most, Horní Litvínov, Bílina a Teplice se v letech 1890 až 1910 zvýšil podíl českého obyvatelstva z 8 procent na více než 21. V Předšumaví ztratili Němci zhruba 12 čistě německých a na 40 převážně německých míst ve prospěch Čechů. K počeštění severočeských průmyslových oblastí přispěl odchod německých horníků a dělníků do Saska, kde jim kynuly lepší výdělky.

Přestože český národ v oblasti ekonomické dosáhl již plné emancipace, v oblasti politiky byly jeho snahy vytrvale blokovány egoismem Němcům, kteří za žádnou cenu nechtěli připustit, aby se octli v postavení menšiny.

Jediný pokus o vyrovnání, který se jakž takž podařil, bylo moravské vyrovnání z roku 1905. Jeho iniciátorem byl moravský Němec dr. Karl Renner. Vycházel z pojetí národa jako svazku stejně smýšlejících a stejně žijících lidí, kteří nemusí mít nutně touž národnost. Zavedl na Moravě národní katastry jako základ pro volby do moravského zemského sněmu. V zájmu národnostního vyrovnání se moravští Němci vzdali svého privilegovaného postavení v zemském sněmu a přiznali moravským Čechům většinu vzhledem k počtu obyvatel. Došlo k dohodě o rozdělení zemské školní rady na německou a českou sekci a o zavedení obojího jazyka v autonomních úřadech.

Cosi podobného se chystalo i v Čechách z iniciativy českobudějovického okresního zastupitelstva na jaře 1914, avšak osudové události, které se přivalily jako bouře, učinily definitivní konec všem českým národním nadějím v rakouském životním rámci.

Šestadvacátého června 1914 srbský nacionalista Gavrilo Princip v Sarajevu vypálil smrtící výstřely na následníka rakouského císařského trůnu arcivévodu Františka Ferdinanda a jeho manželku hraběnku Chotkovou. Nebyl to zrovna dobře promyšlený atentát, neboť arcivévoda byl člověk moderního smýšlení a jevil pochopení pro národnostní problémy v říši. Pro válkychtivé rakousko-uherské a německé kruhy to však byla skvělá záminka k dlouho připravovanému válečnému řešení nového mocenského rozdělení světa.

Za měsíc, v den zasvěcený svaté Anně, se vylepovalo na nárožích pro­volání císaře: Mým národům!

Mobilizace. Válka. Česko-německý spor v českých zemích se posunul do nové vývojové fáze. Němečtí nacionalisté doufali, že válka jim mimo ji­né umožní odbourat řadu práv, jichž se podmaněné národy během několika desetiletí pracně domohly, a nastolit neomezenou německou nadvládu.

Německá národní rada pro Čechy (Volksrat) již v srpnu 1914 předloži­la vídeňské vládě požadavky sledující posílení pozic Němců v českých ze­mích. Zanedlouho poté, v listopadu 1914, nacionalisté z řad německé men­šiny v Čechách na schůzkách v Berlíně a Vídni projednali nové uspořádá­ni poměrů po vítězné válce. Dodatečně je formulovali ve spise Forderungen der Deutschen Österreich zur Neuordnung nach dem Kriege. Byl to nekompromisní program germanizace českého územního prostoru a jeho těsného připojení k německým oblastem Rakouska.

V červenci 1915 po vítězství německých vojsk u Gorlice zveřejnila sku­pina vídeňských vědců návrh vnitřního uspořádání Předlitavska a úpravu poměru habsburské monarchie k Německu. Tento program odmítal jakou­koli federalizaci, a tím i jakékoli státoprávní nároky českých politiků. Po­čítal se zavedením němčiny jako univerzálního státního jazyka a propono­val zákonodárné a správní rozdělení Českého království na oblast němec­kou a německo-českou.

Přes válečné neúspěchy. které poněkud zchladily počáteční elán ně­meckých nacionalistů, vznikl v dubnu 1916 na podkladě tohoto elaborátu vídeňských učenců takzvaný „národnostní program Němců", jehož autoři se stále ještě dávali unášet nadnesenou sebedůvěrou a nereálným optimis­mem v představách, jak budou definitivně uspokojeny národní ambice Němců nemilosrdným vypuzením Čechů z dosavadních pozic. Současně sílily snahy o velkoněmecké sjednocení Rakouska-Uherska se sousední německou říší. Jejich programovým vyjádřením byla kniha F. Neumanna Mittleleuropa. Dokazovala nezbytnost spojení sjednoceného Rakouska s Německem v zájmu vytvoření pevné, Němci ovládané střední Evropy.

Jeden z čelných českých politiků, profesor T. G. Masaryk, v obavě o osud národa se rozjel do Vídně, aby si ověřil, jaké jsou vyhlídky. Mimo jiné zašel k ministerskému předsedovi Körbrovi, s nímž jako poslanec čas­to mluvíval velmi otevřeně. "Tentokrát," píše Masaryk, "jsme mluvili déle než dvě hodiny a probrali jsme celou situaci; zejména jsem se ho doptá­val na některé přídvorské osoby. Formuloval jsem svou hlavní otázku takto: Bude Vídeň schopna nutných reforem, jestliže vyhraje? Körber po zralém uvážení a odhadnuti osob řekl docela určitě: Ne! Vítězství posílí sta­rý režim, a nový (Karel) nebude o nic lepší; po válce vítězné budou rozho­dovat vojáci. A ti budou centralisovat a germanisovat, bude absulutism s parlamentní okrasou. A co Berlín, tázal jsem se, nebude ten tak rozumný, aby svého spojence vedl k reformám? Sotva, zněl úsudek...

Vyhledal jsem také několik německých známých z parlamentu. Potvrdi­li mi jen to, co mi řekl Körber a co jsem sám očekával... Z těch rozmluv ve Vídni vypozoroval jsem zejména, že vojáci naladili proti nám i klidné Němce. Naznačili mi někteří vedoucí, že budou persekuce; o budoucích administrativních a politických plánech (po vítězství), o nichž mluvil také Körber, věděli...“

Masaryk se ve Vídni ujistil, že Češi už nemohou v budoucnu od Ra­kouska pro svůj národní rozvoj očekávat nic dobrého. Odjel proto v pro­sinci 1914 za hranice, kam ho vbrzku následoval i jeho blízký spolupra­covník dr. E. Beneš. Spolu s ním a francouzským Slovákem Milanem Ras­tislavem Štefánikem rozvinul zahraniční odbojovou akci, směřující k osvobození českých zemí a Slovenska z rakousko-uherského područí. Utvořili Národní radu československou, která vystupovala na mezinárod­ním fóru jako vláda budoucí samostatné Československé republiky. Zamě­řovala se především na zorganizování československého zahraničního ná­rodně osvobozeneckého vojska, legií, které bojovaly po boku dohodových spojeneckých armád na srbské, ruské, francouzské a nakonec i italské fron­tě. Legie tvořili zahraniční Češi i Slováci, ale zejména dobrovolníci z řad bývalých rakousko-uherských vojáků, kteří se dostali do zajeti anebo zá­měrně přeběhli frontu. Nejdůležitější úlohu sehrály československé legie v Rusku. Vyznamenaly se v bojích proti Němcům a Rakušanům u Zboro­va (2. 7. 1917) a Bachmače (v březnu 1918). Z původní průzkumné jed­notky se postupně během války rozrostly na pluk, brigádu, armádní sbor a nakonec na armádu. V květnu 1918 se při svém odsunu do Vladivostoku, odkud měly být přepraveny na západní frontu, dostaly do ozbrojeného kon­fliktu se sovětskou moci. Ta totiž uzavřela s ústředními mocnostmi na jaře 1918 brestlitevský mír a nejenže propouštěla ze sibiřských táborů německé a rakousko-uherské zajatce, kteří tak mohli posílit armády ústřed­ních mocnosti na západní frontě, ale na nátlak Německa se pokoušela odzbrojit a likvidovat československé jednotky. Ty si zajistily nerušený přesun ozbrojenou silou, když obsadily sibiřskou magistrálu a otevřely na Sibiři a na Urale protisovětskou frontu, která byla spojeneckým velením prohlášena za součást společné válečné fronty. Svou statečností a bojový­mi úspěchy získaly sympatie západního světa. Československé národní ra­dě to usnadnilo diplomatické úsilí o uznání práva našich národů na samo­statný československý stát. Díky bojové účasti československých legii na východní i západní frontě byli Čechoslováci uznáni za spojenecký národ ve válce proti ústředním mocnostem.

Se zahraniční akcí byla sladěna činnost domácího protirakouského od­boje vedeného ilegální organizací zvanou Mafie. Vrcholným orgánem domácího odboje se stal národní výbor v čele s Karlem Kramářem. Ten­to politik byl původně zastáncem programu připojení českých zemí k ruské carské říši v podobě českého království pod žezlem příslušníka ruské dynastie Romanovců. V roce 1915 byl spolu s dr. A. Rašínem za­tčen a oba byli odsouzeni k trestu smrti za velezradu. (Rozsudky jim ro­ku 1917 nový císař Karel změnil na desetiletý žalář. Později byli propuš­těni. )

Válka byla od samého počátku pro český národ neopakovatelnou dějin­nou příležitostí k rozboření rakouského žaláře. Část českých politiků se tra­dičně přimkla k Rakousku, ale většina vsadila na vítězství dohodových vel­mocí a spojila s ním budoucnost národa.

Zhoršující se válečná situace ústředních mocností a rostoucí hospodář­ské obtíže vyvolávaly všeobecně v monarchii sílící nespokojenost. Ženy a starci ve frontách na chleba hlasitě reptali. Docházelo k hladovým bou­řím a stávkám. I vojáci na bojištích už měli války plné zuby. Mnozí zběh­li a skrývali se v lesích. Vyskytly se vzpoury vyvolané revoluční nákazou šířící se z Ruska.

Zesílil i celonárodní boj českých lidí za národní sebeurčení. Politikové, kteří se postavili do čela národního hnutí, vystoupili v lednu 1918 se zná­mou Tříkrálovou deklarací. Dožadují se respektování národních práv a uchování jednoty českých zemí. Stejné požadavky se ozývají při lido­vých demonstracích a stávkách, jejichž počet roste.

Němečtí nacionalisté jsou aktivizací českého národně osvobozenecké­ho hnutí pobouřeni. Jedenadvacátého ledna 1918 se ve Vídni sešli němeč­tí poslanci z českých zemí a jako odpověď na „nehorázné požadavky Če­chů" schválili rezoluci příkře odmítající jakékoli české nároky na pohra­niční oblasti a požadující jejich oddělení od vnitrozemí v podobě samosprávné provincie Deutschböhmen.

Rakouská vláda, které němečtí nacionalisté hrozili ztrátou důvěry, ne­vyhoví-li jejich požadavkům, vydala v květnu 1918 výnos, kterým ohlási­la zřízení samosprávné provincie Deutschböhmen. Německé politické stra­ny okamžitě začínají spolupracovat na přípravách k realizaci vládních na­řízení. Do společného výboru vyslala dva zástupce i německá sociální demokracie.

Podle zmíněného květnového nařízení rakouské vlády má být od 1. ledna 1919 zavedeno v Čechách krajské zřízení. Na základě národnostní­ho principu se má zřídit 11 krajů, přičemž německé mají být od českých odděleny a podřízeny zvláštním, na sobě nezávislým zemským vládám. Političtí představitelé německé menšiny v Čechách vzhledem k pokraču­jícímu rozkladu rakousko-uherské říše naléhali na urychlenou realizaci připravených opatření. Koncem září dosáhli rozdělení zemské správní ko­mise na českou a německou, avšak dál se již se svými požadavky nedo­stali. Zhroucení habsburské monarchie nedokáže zadržet ani říjnový ma­nifest nového císaře Karla, který v roce 1916 nastoupil na trůn po zemře­lém Františku Josefovi. Ohlašuje federalistickou přestavbu říše. Pozdě. Vzaly zasvé i naděje německých nacionalistů na neomezenou nadvládu v Rakousku.

V předtuše tohoto neblahého konce začínají se někteří představitelé Němců v Čechách chytat hesla o právu národů na sebeurčení. Začínají ta­ké realisticky počítat s ústupky. Jsou pojednou ochotni připustit poža­davky Čechů a jednat s jejich zástupci v naději, že se jim podaří uchovat dosavadní pozice. Pozdě, všechno přichází pozdě.

Čtvrtého září 1918 se němečtí poslanci z Čech v říšské radě na podnět Lodgmana von Auen dohodli, že v případě vzniku československého stá­tu budou trvat na uchování neodvislosti německého území. Předseda sdružení těchto poslanců Rafael Pacher byl pověřen utvořením stálého výboru, jehož úkolem by bylo "vybojovat a zplna uplatnit sebeurčovací právo pro Deutschböhmen". Němečtí politikové vycházejí z přesvědče­ní, že proti této koncepci Češi nemohou nic namítat, neboť sami uznali právo na sebeurčení svým prohlášením z 30. května 1917.

Ve dnech, kdy se habsburská monarchie již doslova otřásá v zákla­dech, chopili se rakouští poslanci iniciativy a 21. října 1918 vyhlašují utvoření nového státu Německé Rakousko (Deutsch-Österreich). Na ustavující schůzi německorakouského národního shromáždění dali ně­mečtí poslanci z českých zemi na pořad jednání jako nejdůležitější bod zřízení provincie Deutschböhmen.

Nadešel 28. říjen 1918. Národně osvobozenecký boj českého i slo­venského lidu vyvrcholil. Český národní výbor v Praze vyhlásil samo­statný československý stát, splnění odvěkého snu. Zároveň ohlásil jeho vstup do řady samostatných, svobodných a kulturních států světa. V Že­nevě se sešel E. Beneš s českými politiky, kteří přicestovali z vlasti. Do­hodli se, že prvním prezidentem nové republiky bude vůdce zahraniční­ho odboje T. G. Masaryk. Zároveň byla ustavena první vláda republiky.

Česko-německé vztahy se obratem ruky dostaly do zcela nové polo­hy.

Německý nesouhlas s republikou

Okamžikem vyhlášení Československého státu se český národ, do té doby utlačovaný, stal národem vládnoucím, zatímco Němci ztratili své výsadní postavení a stali se menšinou podřízenou autoritě vlády, která jim by­la národnostně cizí. Hned následující den, 29. října 1918, se opět sešlí ve Vídni němečtí poslanci z Čech. Vzrušeně diskutují, co podniknout. Nako­nec odhlasovali usnesení odpovědět na českou akci odtržením pohranič­ních oblastí od československého státu a jejich připojením k Německému Rakousku. Ve svém prohlášení se odvolávají na sebeurčovací právo náro­dů a snahu zřídit na území osídleném Němci řádnou správu na ochranu ná­roda před "cizím panstvím a hospodářským rozvratem". Jsou to titíž politikové, kteří v říšské radě nikdy neprojevili pochopení pro „ochranu náro­da před cizím panstvím", pokud se něčeho takového domáhali Češi. Pojednou vědí, co je to sebeurčení národa. Jak mu rozumějí, vysvětluje W. Wetze: Je to právo prostorově spojené národní jednotky na území, kte­ré patří cizím státům, osamostatnit se nebo připojit se k svému národnímu státu. Provincie Deutschböhmen podle tohoto prohlášení ,,stanula se stej­nými právy a povinnostmi po boku ostatních zemí Německého Rakouska, odhodlána sdílet s nimi v nezlomné jednotě a věrnosti jejich osud".

Uskutečnění požadavků obsažených v provolání německých poslanců však naráželo na velké překážky. Nejvážnější z nich byla okolnost, že čes­ká území osídlená Němci nevytvořila kompaktní celek, ale členila se na ně­kolik úzkých pohraničních pásem, oddělených od sebe oblastí českého osídlení. Nedalo se tudíž dost dobře obhájit vytvoření jednoho samospráv­ného celku. V úvahu připadaly celkem čtyři německé menšinové oblasti rozdílné velikosti i významu: Deutschböhmen, Sudetenland, Böhmerwald­gau a Deutschsüdmähren. V celku představovaly území o rozloze 26 000 km2 s 3 milióny obyvatel, jejichž část tvořili i Češi. Byla to třetina území někdejšího Českého království a dalších zemí koruny České, markrabství Moravského a Slezska. Německé požadavky zahrnovaly dokonce odtržení Brna, Olomouce a Jihlavy, části území Ostravska a některých obcí v oblasti Bratislavy. V Čechách měla hranice německého území dosahovat až k Plz­ni, Rakovníku, Turnovu. Nové Pace, oddělit část města Ústí nad Orlicí a procházet dále vesnicemi Litomyšlska.

Největší význam měla provincie Deutschböhmen (14 464 km2 a 2 200 000 obyvatel). Rozkládala se u severních a západních hranic Čech od podhůří Orlických hor až po Cheb. Jejím centrem bylo město Liberec.

Druhou z německých provincii usilujících o odtržení od Českosloven­ské republiky byl takzvaný Sudetenland o rozloze 6 534 km2 s 680 000 obyvateli. Zahrnoval západoslezskou oblast od Javornického výběžku po ostravskou pánev, některé severomoravské okresy a novojičínský okres (Kravařsko). Šlo o území z národnostního hlediska velice sporné. Vedle Němců zde žil i velký počet Čechů, Slezanů (Šlonzáků), kteří měli v ně­kterých obcích dokonce převahu, a Poláků.

Třetí provincii, Böhmerwaldgau, tvořilo nevelké území podél bavor­ských hranic s městy Český Krumlov, Prachatice, Tachov.

Čtvrtá základna německého menšinového odboje, Deutschsüdmähren, se rozkládala podél rakouských hranic a zahrnovala okolí Znojma, Jaro­slavic, Hustopeče, Pohořelic a Mikulova.

Nejenergičtější kroky k odtržení od Československé republiky se pod­nikají v provincii Deutschböhmen. Již začátkem listopadu 1918 se v Li­berci koná zasedání zemského sněmu. Za předsednickým stolem usedl J. Seliger. Do funkce zemského hejtmana byl zvolen jeden z vůdčích poli­tiků německé menšiny poslanec Rafael Pacher. Ten však po několika dnech vymění tuto funkci za ministerské křeslo v rakouské vládě. Nahradí ho Lodgman von Auen.

Zároveň byl zvolen i zemský výbor. Zemský sněm mimo to projednal řadu závažných hospodářských a politických otázek. Zabýval se též vy­tvořením zemské vlády a státní správy provincie, jejím odloučením od do­savadní celozemské správy, výstavbou autonomního soudnictví a vybudo­váním vlastního vojska, takzvaného Volkswehru, a samostatného četnictva a policie. Projednávány byly i zahraničněpolitické záležitosti, především poměr k Rakousku, Německu a k dohodovým velmocem.

Jedenáctého listopadu zemský výbor ze zasedání sněmu zaslal do Ber­lína telegram vyjadřující přání zemské vlády, aby se provincie Deutsch­böhmen mohla sjednotit s Německem.

Uvést do chodu samosprávu provincie však není nikterak jednoduché. Čeští úředníci, ale i někteří Němci v aparátu státní správy se nadále podři­zují příkazům zemského místodržitelství, které je již v českých rukou. Pravda ovšem je, že mnozí z německých úředníků i policistů se podřizují jen s výhradami a vyčkávají, až jak se věci vyvinou.

Největším problémem je zajištění obrany provincie Deutschböhmen. Pokusy použít k tomu účelu německých vojáků bývalé rakousko-uherské armády selhaly. Armáda je v rozkladu. Litoměřické vojenské velitelství v čele s generálem Franzem Danielem rytířem von Drinamünde nemá od­vahu vojensky vystoupit proti československému státu. Zemská vláda pro­to nařídila urychleně organizovat Volkswehr jako zárodek budoucí armá­dy. Státní sekretariát pro obranu ve Vídni dodal ze svých arzenálů určitý počet kulometů, pušek a pistolí s potřebnou municí. Výstavba oddílů Volkswehru však postupuje chaoticky. Jejich bojová hodnota je nízká.

O nic lépe se nejeví vojenská situace ani v Sudetenlandu. Němečtí ire­dentisté tu rovněž disponují jen slabými, špatně vyzbrojenými jednotkami.

Ještě hůře jsou na tom vojensky němečtí nacionalisté na jižní Moravě, usilující o připojení Znojemska a Mikulovska k Rakousku. Malé oddíly, které jim přišly na pomoc, se skládají z námořníků nakažených revolucio­nářským násilnictvím. Německému měšťanstvu spíše nahánějí strach, než aby mu byly posilou.

Všechny odbojné provincie navíc pociťují narůstající hospodářské obtí­že. Není mouka, maso, máslo, brambory, mléko... Němečtí nacionalisté se však navzdory tomu, i když s nestejným radikalismem, sjednotili v odporu k československému státu.

Na české straně německý odboj pochopitelně vyvolal pobouření. Čeští politikové včetně pravicových sociálních demokratů, ačkoli nebyli na­mnoze o nic méně šovinističtí než jejich němečtí protivníci, vyjadřovali tentokrát životní národní zájem, když poukazovali na historicky i hospo­dářsky odůvodněnou nezbytnost zachovat celistvost českých zemí.

Vláda se však při likvidaci německého separatismu nechce ukvapovat. Postupuje velmi opatrně. Možná dokonce až opatrnicky. .

Zpočátku se nijak zvlášť nesnaží rozšiřovat svou pravomoc na území ovládané separatisty. Spokojila se kontrolou území osídleného českým obyvatelstvem. Spontánní lidové akce však záhy zmařily separatistické choutky Němců v Brně a Olomouci a ochromily jejich aktivitu v Praze, Plzni, Českých Budějovicích a některých dalších městech. S podporou sil­né české vojenské posádky v Jihlavě byla zanedlouho prakticky bez odpo­ru mocensky ovládnuta i německá národnostní enkláva na Jihlavsku.

S vůdci odbojových provincií se vedoucí čeští politikové snažili dosáh­nout kompromisní dohody, zřejmě se zřetelem k momentální vojenské i politické slabosti nově vzniklého státu a také jistě s ohledem na světové veřejné mínění.

Nemá pravdu R. Hilf, když českým představitelům dodatečně vytýká, že se s Němci nesnažili jednat. Sám T. G. Masaryk odeslal 29. října 1918 do vlasti telegrafickou direktivu: "...musí se vyjednávat s našimi Němci, aby přijali náš stát.“ Předpokládalo se, že Němcům bude nabídnuta i účast ve vládě. Nabídka spolupráce vyznívala i z vládního prohlášení, které na první schůzi Prozatímního národního shromáždění přednesl ministerský předseda dr. Karel Kramář: ,,Jménem první vlády svobodné Českosloven­ské republiky zde mohu prohlásit, že německý národ v hranicích našeho státu bydlící nemá nejmenší příčiny obávati se o svůj národní rozvoj. Věrni své minulosti a svým demokratickým tradicím, nechceme své krajany, postaví-li se loajálně na půdu našeho státu - nijak zkracovati v kulturním a jazykovém jejich rozvoji. Náš stát bude ovšem českým státem tak, jak jsme si jej vydobyli krví a utrpením. Ale naší hrdostí a touhou by bylo, aby nikdo zde u nás, kdo není Čechem, necítil se utiskován a nesvobodným." Nutno uznat, že k Čechům takto za Rakouska nikdo z Němců nepromlou­val. Faktem ovšem je, že Kramářova vzletná formulace znamenala po pravdě řečeno jen mlhavý příslib. Prozrazuje přitom, že čeští politikové u moci pokládají stát výlučně za české vlastnictví. To mohlo Němce napl­ňovat obavami. Na druhé straně se však Němci nijak nesnažili dávat naje­vo ochotu k spolupráci a soužití, jak ostatně byli od roku 1848 zvykli. Nabídku k dohodě ovšem němečtí předáci nemohli z taktických důvodů rovnou odmítnout. Lodgman von Auen tedy přicestoval do Prahy. V roz­hovorech však zaujal neústupné stanovisko. Německé provincie jsou prý nedílnou součástí Rakouské republiky, takže celé jednání je diskusí mezi představiteli dvou různých států. Vyjádřil přesvědčení, že konečné roz­hodnutí padne až na mírové konferenci. Do té doby mají podle něho Něm­ci plné právo mít vlastni vládu jako Češi. Vyslání německých zástupců do Národního shromáždění příkře odmítl a vznesl požadavek, aby z české strany byla uznána vláda Deutschböhmen a aby se s ní jednalo jako s rov­nocenným partnerem.

Tento přístup znemožnil jakoukoli dohodu. Představitelé Národního výboru ukončili jednání prohlášením, že vládu Deutschböhmen neuznávají a nebudou s ní jednat.

Zanedlouho poté, 4. listopadu 1918. se do Prahy vydal Lodgmanův zástupce J. Seliger, aby se pokusil získat od české vlády pomoc v řešení těžké zásobovací situace. Ani on však neprojevil nejmenší ochotu ustoupit ze stanoviska, že v českých zemích existují dvě rovnoprávné vlády, českoslo­venská a německá. Na tom samozřejmě i jeho mise beznadějně ztroskota­la.

Dr. E. Beneš ze zahraničí vzkazuje: "Varujte se všem rozbrojům a všem krvavým bouřím také v německých částech Čech. Jest v našem zájmu, aby z těchto území nedocházely sem zprávy, že se organizují příliš samostatně a že stojí naprosto nesmiřitelně proti nám."

Národní výbor se zřejmě snažil tento pokyn respektovat. Situace se však zostřovala neúnosným způsobem. Němečtí iredentisté nejenže nejevili ochotu dohodnout se s pražskou vládou, ale chystali se navíc potlačit českou menšinu uvnitř svých územních celků tím, že jí vnutí volbu mezi ger­manizací a vysídlením. (Před takovou volbu Němci v českých zemích nikdy stavěni nebyli.)

Československý stát v té době prožíval těžké chvíle. Na Slovensku mu působili nesnáze Maďaři, kteří stále ještě drželi velkou část slovenského územÍ. Na Těšínsku se vyhrocovaly územní spory s Poláky. Vláda přitom měla k dispozici jen nepatrnou vojenskou sílu k zajištění státní suverenity. Stará rakouská armáda se rozpadla, nová, československá se ještě nestači­la zformovat. Dobrovolnické jednotky sokolů, Národní gardy a Gardy svobody jsou slabé, chatrně vyzbrojené. Nejvíce se spoléhá na návrat česko­slovenských legií z Francie a Itálie.

Přes všechny tyto obtíže se vláda nakonec odhodlala k vojenskému zá­kroku proti německému odboji. V polovině listopadu 1918 zahájilo česko­slovenské vojsko obsazování německých iredentistických oblasti. Do akce byly nasazeny tři neúplné pěší pluky.

Pluk číslo třicet zajišťoval severovýchodní Čechy, severní Moravu a Slezsko. Osmadvacátý pěší pluk postupuje údolím Labe do severních Čech. Pětatřicátý pěší pluk obsazuje západní Čechy a mostecký hnědo­uhelný revír.

Operace probíhá nečekaně hladce. Všude, kam vstupují českoslovenští vojáci, oblečeni namnoze do starých rakouských uniforem se znaky nové­ho státu nebo jen s trlkolórami na čepicích, vláda iredentistů se hroutí jako domeček z karet. Jen výjimečně dochází k přestřelkám s jednotkami Volkswehru. Jejich odpor je všude rychle zlomen.

Šestnáctého prosince 1918 bylo obsazeno hlavní město Deutschböhmen Liberec. Její vláda se peticí zaslanou prezidentu Wilsonovi pokusila ales­poň dosáhnout toho, aby provincii obsadila spojenecká vojska a aby neby­la připojena k československému státu. Žádost zůstala bez odezvy.

Stejně úspěšně se odvíjí obsazování Sudetenlandu. Špatně vyzbrojené a nedisciplinované jednotky Volkswehru naprosto nejsou schopny postavit se československému vojsku na odpor. 16. prosince zavlála českosloven­ská vlajka nad hlavním městem provincie Opavou.

Jihomoravští Němci naléhavě žádali pomoc z Vídně. Nedočkali se. Již 13. října 1918 vstoupily československé jednotky do Břeclavi. Hlavní měs­to odboje Znojmo, kde se němečtí nacionalisté chystali k obraně, bylo ob­klíčeno. Devátého listopadu československé vojsko obsadilo Hustopeče. O obec Slavonice se dva dny urputně bojovalo. Po příchodu posil česko­slovenští vojáci 16. prosince obsadili Znojmo a celou rozsáhlou oblast již­ní Moravy včetně města Mikulova.

Na Šumavě, kde byl německý vojenský odboj nejslabší, se sice objevil bavorský vojenský oddíl a předsunuté rakouské hlídky, avšak samo ně­mecké obyvatelstvo dalo před bojem přednost kapitulaci. Po ovládnutí Pra­chatic (13. prosince) československé jednotky celkem snadno zajistily ce­lé územÍ.

Do konce roku 1918 se československé vládě podařilo pokus němec­kých nacionalistů o odtržení pohraničních území od Československé re­publiky zlikvidovat.

Německý nacionalismus na československém území utržil těžkou ránu. Jeho předáci uprchli do zahraničí nebo se uchýlili do ústraní. Vyznavači iredentismu se však svých plánů ani za těchto okolností nemínili vzdát. Podněcovali při každé příležitosti demonstrace německého obyvatelstva a organizovali provokace a incidenty, které měly nutně za následek tvrdé zákroky vojska a legionářů. Zahraničněpolitická pozice státu vyžadovala, aby byl v pohraničí klid. Někde při obnovování pořádku došlo i k použití zbraní. Němečtí nacionalisté tyto záměrně vyprovokované konflikty vyu­žívali jako argumenty ve svých provoláních k světové veřejnosti o českém násilí. Německá emigrace pomáhala rozněcovat neklid tím, že propašová­vala přes hranice pokyny k odbojným akcím a štvavé letáky podněcující nenávist k Čechům.

Čtvrtého března 1919, v den voleb do rakouského parlamentu, poté když československá vláda na území podléhajícím její pravomoci zne­možnila Němcům, aby se jich účastnili, vyhlásili nacionalisté generální stávku. Zneužili k ní oprávněné nespokojenosti německých obyvatel posti­žených nezaměstnaností, zásobovacími obtížemi a nízkými mzdami, stráz­němi, kterých nebyli ušetřeni ani Češi. Rozvášnění němečtí demonstranti v řadě měst provolávali protičeskoslovenská hesla, strhávali státní znaky i vlajky, uráželi a fyzicky napadali české obyvatelstvo i policii a vojsko, které nastoupily k obnovení pořádku. Vzkypění nacionálních vášni na obou stranách mnohde vyústilo v ostré srážky, při nichž vojsko na útoky kamením a výstřely z řad demonstrantů odpovědělo salvami z pušek. Je za­znamenáno 54 mrtvých německých civilistů. Demonstrace byly tedy na­konec krvavě potlačeny.

Němečtí nacionalisté po těchto událostech upustili od otevřeného boje a přešli k organizování ilegálního hnutí odporu. Zvlášť velkou aktivitu vy­kazovali v Broumově, Teplicích, Chebu a Litoměřicích.

Vážné nebezpečí představoval takzvaný Offizieren- und Gagisten­verband. Navenek zájmový spolek rakousko-uherských důstojniků, ve skutečnosti, jak se zjistilo, představoval centrum vojenské ilegální čin­nosti. Navzdory úřednímu zákazu tento spolek pokračoval tajně v čin­nosti. Organizoval přechody bývalých důstojníků a vojáků do Němec­ka a Rakouska a vyvíjel špionážní činnost. Existovaly i další vojenské spolky s podobným zaměřením: Wirtschaftsbund der nichtaktiven Offi­ziere und Gleichgestellten a Vereinigung längerdienenden Unteroffizi­ere.

Iredentistický odboj byl dirigován z emigračního centra, které se utvo­řilo na jaře 1919 ve Vídni pod názvem Hilfsverein für Deutschböhmen und Sudetenland. Tato organizace měla řadu poboček v Německu i Rakousku a vybudovala si síť důvěrníků v českých pohraničních městech, Liberci. Jablonci, Frýdlantu, Litoměřicích, Ústí nad Labem, Teplicích, Žatci, Che­bu, Tachově, Teplé, Varnsdorfu, Trutnově a Budějovicích. Své zastoupení měla i v moravských městech: Mikulově, Slavonicích, Hustopečích, Vra­nově, Jihlavě, Znojmě, Olomouci, Šternberku, Novém Městě na Moravě, Šumperku, Frývaldově, Krnově, Svitavách, Novém Jičíně a Opavě.

Hilfsverein vedl především v zahraničí štvavé protičeskoslovenské kampaně a prostřednictvím svých agentů v Československu organizoval špionážní činnost. Mimo to se z německých emigrantů v Rakousku formo­valy se souhlasem vlády dobrovolnické vojenské jednotky, takzvané sude­toněmecké prapory, rozmisťované poblíž československých hranic a při­pravující se na vpád do Československa.

Vojenské formace sudetských Němců vznikaly i v Německu. V Dráž­ďanech bylo zřízeno náborové středisko pro takzvané Deutschböhmische Legionen. Těžiště vojenských příprav českých Němců na německém úze­mí bylo v pruském Slezsku, kde byly postaveny čtyři sudetské prapory o šestnácti setninách po 250 mužích, s třemi bateriemi dělostřelectva a dvě­ma rotami kulometů.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme, Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 358. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací. Praha, prosinec 2010.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz

E-mail: vydavatel@seznam.cz