Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc.

Sudetoněmecký program tzv. 20 bodů z hlediska mezinárodního práva

II.část

lI.Pohled do budoucna

Jedenáctý bod

Nejen sudetští Němci, nýbrž i německý národ vcelku se nikdy nesmíří s vyhnáním sudetských Němců z jejich staletí trvající vlasti. Stejně tak se nesmíří s tím, že českému národu byla odep­řena svoboda a nezávislost. Volání po spravedlnosti a sebeurčení pro všechny a po „revizio­nismu pro svobodu" nebude nikdy více umlčeno.

Na tomto místě, kdy se začíná poprvé dvacetibodový program tzv. sudetských Němců zabývat bu­doucností vztahů mezi nimi a Čechy, bude vhodné připomenout několik závažných okolností.

Předně je smutné, že se tzv. sudetští Němci, ba dokonce i německý národ, nikdy nesmíří s „vyhnáním z jejich staletí trvající vlasti". Jak bude níže ukázáno, nešlo většinou o vyhnání, nýbrž – až na první „divoké odsuny" - v zásadě o spořádané přesídlení masy německého obyvatelstva z Československa do Německa, hlavně do americké a sovětské okupační zóny. Údajně jejich „staletí trvající vlast" byla vždy a navždy zůstane českou vlastí, vlastí Čechů, Moravanů a Slezanů. V této jejich vlasti našli Němci z východních částí tehdejších německých feudálních zemí příležitost uplatnit své rolnické, živnostenské, řemeslnické nebo jiné odborné znalosti na základě pozvání českých panovníků. To, že se svobodně, nikoli jako objekt velmocí, nýbrž jako subjekt, svéprávná národnostní menšina, rozhodli připojit k Velkoněmecké říši, mělo pochopitelně za následek i zpřetrhání osobních i věcných svazků s československým teritoriem i zánik občanství k tomuto státu.

Příliš pozdě projevená „nesmiřitelnost" s tím, že českému národu byla odepřena svoboda a nezávislost, je mírně řečeno projevem licoměrnosti. Co udělali tzv. sudetští Němci k udržení a obraně své skutečné vlasti, Československa, v kritické době plánování a přípravy německé agrese proti tomuto malému, demokratickému státu, a později k jeho rozčlenění a zotročení? Nic! Nač tedy tyto krokodýlí slzy někdejší „páté kolony"?

To že „volání po revisionismu pro svobodu" nebude nikdy umlčeno, je zcela nemístně použitou novou pravdou, odpovídající dnešnímu modernímu mezinárodnímu právu vytvořenému v rámci společenství členských států Rady Evropy. Rozhodně však podle tehdejších norem takové právo nikdy neměla a ani nemůže mít národnostní menšina, která rozbila vlastní stát ve prospěch sousední mocné, agresivní německé mocnosti.

Dvanáctý bod

V souladu s Chartou vyhnanců odmítáme jakékoli myšlenky na pomstu a odvetu. Neuznáváme žádnou kolektivní vinu českého národa za naše vyhnání a posuzujeme všechny osoby podle toho, co si dnes myslí o vyhnání, a podle toho, o co se dnes správně zasazují. Výtku revanšismu můžeme proto s dobrým svědomím odmítnout, avšak nezřekneme se obnovení porušeného práva a zadostiučinění za škody způsobené vyhnáním.

Ať se nám to líbí nebo nelíbí, je v této části nezbytné vypořádat se s „vyhnáním" tzv. sudetských Němců. Ukáže-li se, že jde o termín nesprávný, nepřesný, zavádějící a trpící dalšími neduhy logiky a historické pravdy, pak se hroutí umělá sudetská stavba o „určitých právech", jejich porušení a p0­žadovaném odčinění způsobené újmy.

Základem pro pochopení toho, co se stalo v r. 1945 a 1946 v Československu s německým obyva­telstvem, je XlII. část Postupimské dohody. V ní vítězné velmoci, jednající i jménem poraženého, bez­podmínečně kapitulujícího Německa, jež předalo všechny státní pravomoci na vítězné Spojené národy (zastupované Sovětským svazem, Spojenými státy a Velkou Británií), ujednaly spořádané a co možná humánní přesídlení (transfer) německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarska.

K němu došlo především z bezpečnostních důvodů jak vnitřních, tak zejména vnějších. Velmoci, po konzultaci s ostatními členy Spojených národů, zejména Československem a Polskem, po pro­zkoumání této otázky po všech stránkách, tj. bezpečnostní, politické i národnostní, dospěly ke spo­lečnému závěru, že přesídlení musí být provedeno (will have to be undertaken) a že Němci z těchto států budou vyhoštěni.

Československo v souladu se svými válečnými cíli přijalo tuto část Postupimské dohody dopisem ministra zahraničí americkému, britskému a sovětskému velvyslanci v Praze 16. srpna 1945, jakož i francouzskému chargé d'affaires. Dalo v nich zásadní souhlas k odsunu (removal) německého oby­vatelstva z Československa.

Československo dále prohlásilo, že tímto rozhodnutím učinily spojenecké velmoci důležitý krok k zajištění míru ve střední Evropě. Vyslovilo přesvědčení, že mír v Evropě by nemohl být považo­ván za zajištěný a trvalý, kdyby menšiny, které měly takový podíl na rozpoutání poslední války, mě­ly být ponechány v rámci státu, o jehož zkázu usilovaly.

Vítězné mocnosti dohodly i formy spolupráce mezi Polskem, Československem a Maďarskem na jedné straně a Spojeneckou kontrolní radou v Německu při přesídlování Němců z těchto států do okupovaného Německa.

Československo řádně a plně uskutečnilo přesídlení Němců do tehdejšího amerického a sovět­ského okupačního pásma. Američtí a sovětští vedoucí v obou zónách v září 1946 konstatovali, že práce československých úřadů při provádění organizovaného transferu byla vzorná a že způsob, ja­kým tyto orgány postupovaly při řešení tohoto obrovského úkolu, zasluhuje největší uznání.

Československo takto řádně splnilo své mezinárodní závazky plynoucí z XIII. části Postupimské dohody. Nedopustilo se přitom žádného protiprávního jednánÍ. Proto též nenese žádnou mezinárod­ně právní odpovědnost vůči Německu nebo jeho občanům. Německo ani přesídlené osoby nemohou tudíž vůči Československu uplatňovat žádné nároky související s přesídlením. Ať již jde o navráce­ní do původního stavu, tedy o návrat přesídlených osob, vrácení jejich dřívějšího majetku nebo kom­penzace za něj, a o omluvu za postup vůči nim (satisfakci).

Od tohoto mezínarodněprávního institutu přesídlení (transfer) je třeba zásadně odlišovat okrajové jevy­ k nimž došlo na konci druhé světové války a v prvních měsících mj. i v osvobozeném Československu. Jednak před postupujícími sovětskými jednotkami prchali z Československa na Západ, zejména do budoucího amerického okupačního pásma, němečtí vojáci, nacističtí funkcionáři, pracovníci gestapa a německé správy, jakož i někteří řadoví němečtí občané z tzv. sudetského území a ostatního československého území z obavy před spravedlivým stíháním a potrestáním za trestné činy, jichž se nacistický režim nebo i oni sami v průběhu války proti českým občanům dopustili. Tento divoký útěk nelze pochopitelně nijak ztotožňovat s přesídlením. Prchajícím osobám šlo o to, aby se vyhnuly odpovědnosti za spáchané válečné zločiny proti základním lidským právům a svobodám, jež byly povinny dodržovat podle Ženevských úmluv i vůči veškerému civilnímu obyvatel­stvu.

Dále docházelo spontánně při postupujícím osvobozování Československa a v prvních dnech a týdnech nikoli zcela organizovanému a nejednou excesy provázenému přesídlení (tzv. divoký od­sun) části německého obyvatelstva z Československa do amerického a sovětského okupačního pásma. Útěk Němců z Československa i tzv. divoký odsun nelze směšovat, zaměňovat či dokonce zto­tožňovat s mezinárodněprávně regulovaným transferem německého obyvatelstva z Polska, Česko­slovenska a Maďarska.

Třináctý bod

Od spolkové vlády očekáváme, že nikdy nepřijme vyhnání a vyvlastnění 3 milionů německých státních občanů v Čechách, na Moravě a ve Slezsku a že naopak bude jejich práva v každém směru účinně zastupovat. To platí též v případě navázání diplomatických styků s Československem.

Takové očekávání je z hlediska mezinárodního práva marné. Tzv. sudetští Němci přehlížejí závažnou okolnost, že k přesídlení došlo na základě mezinárodní smlouvy sjednané třemi vítěznými velmocemi, a to i jménem poraženého Německa. Československo řádně provedlo XIII. část Postu­pimské dohody, k níž přistoupilo.

Spolková vláda by se tedy teoreticky s nároky tzv. sudetských Němců musela obrátit na tři velmocenské strany, ne na Československo. Ty za sebe, nepřímo i poražené Německo, a státy, jichž se to týkalo (Polsko, Československo a Maďarsko), převzaly mezinárodněprávní závazek přesídlení německého obyvatelstva z jejich území.

Německý ministr zahraničí se v r. 1996 pokusil zpochybnit trvalou platnost XIII. části Postupimské dohody. Uvedl, že šlo o dokument politické povahy, jehož se ostatně Německo neúčastnilo.

Všechny tři velmoci na toto prohlášení opět - tak jako již při jednání o československo-německé smlouvě 1991/92 - okamžitě ostře a zásadně reagovaly. Spojené státy prohlásily, že rozhodnutí přijatá v Postupimi byla striktně založena na mezinárodním právu. Závěry konference byly od té mnohokrát potvrzeny v různých multilaterálních a bilaterálních souvislostech.

Velká Británie prohlásila, že závěry Postupimské dohody byly striktně založeny na mezinárodním právu a že konference uznala nezbytnost přesídlení německého obyvatelstva, sídlícího na území Československa.

Ruská federace, nástupce Sovětského svazu, prohlásila, že považuje Postupimské dohody za důIežité mezinárodní dokumenty, které zakotvily výsledky druhé světové války, právně stvrdily porážku fašistického režimu a nacistické ideologie v Německu a vytvořily základ poválečného teritoriálního uspořádání a míru Evropě. Postupimské dohody a rozhodnutí byly uváděny do života po celá pová­lečná léta a byly potvrzeny v následujících mezinárodněprávních aktech jak vícestranného, tak dvou­stranného charakteru. Realizace Postupimských dohod je reálný historický akt a jejich význam nemo­hou oslabit ani je zrušit jakékoli pokusy o jejich libovolný výklad, ať už by vycházely odkudkoliv.

Čtrnáctý bod

Naše politické úsilí se zakládá na právu na domov ("Heimat")'a na sebeurčovacím právu ná­rodů v rámci evropské integrace, a sice nezávisIe na sporné mnichovské dohodě z r. 1938.

Hned v úvodu k tomuto bodu je třeba znovu zopakovat zásadní poznatek, rozvedený výše, tj. že tzv. sudetští Němci nikdy netvořili národ, a neměli proto ani národní právo sebeurčení ve smyslu se­cese. Tvořili jazykovou a zčásti i kulturní součást německého národa, nacházející se při naší hrani­ci. Vždy tvořili na českém území pouze národnostní menšinu, byť i značně početnou a kompaktní.

Tzv. sudetští Němci měli různá autonomní práva, na tehdejší dobu ve světě a Evropě ojedinělá a značná. Měli kromě svého školství, dokonce i vysokého, neomezené právo sdružovací, své poli­tické strany a své zástupce v československé vládě. Nemohli se však, jako ostatně není oprávněná žádná menšina, odtrhnout od svého mateřského státu, založit vlastní stát či dokonce připojit se k ji­nému státu a stát se součástí sousedního Německa.

Termín „vlast" má teritoriální, historický, ekonomický, sociální i kulturní význam, nikoli však mezinárodněprávní, přinejmenším ne již v osudných předválečných letech. Je proto absurdní apli­kovat na tzv. sudetské Němce nové instituty, které se krystalizují teprve v poválečné době v Evropě v souvislosti se vznikem Rady Evropy a postupného rozšiřování obsahu Evropské úmluvy o lid­ských právech.

Termín „vlast" je obvykle spojen s územím státu, na němž žije určitá komunita, individuální ná­rod, vícenárodnostní společenství, národnostní většina a národnostní menšiny, jakož i jednotlivé osoby různého původu etnického, národnostního, náboženského atp.

Vlast (Vaterland, Strana, Heimat, Country atp.) se vyznačuje tím, že osoby k ní patřící jsou na­vzájem spojeny pevnými pouty vzájemnosti, solidarity a společné existence. Obvykle tvoří i základ státu, čímž jeden každý a všichni společně získávají jistá práva a povinnosti, které jim umožňují a usnadňují všestranný rozkvět ekonomický, sociální a kulturní.

Vztah mezi jednotlivcem nebo skupinou lidí a „vlastí" je vztahem „matky" a „dětí". Je to dvou­stranný vztah „dávání" a „braní", rovnovážný vzájemně prospěšný rozměr rozvoje. Předpokládá pl­nou loajalitu příslušníků vlasti, věrnost, obranu společných hodnot a společné užívání výhod, které příslušnost k národu přináší.

Jakmile se toto plodotvorné pouto oslabí nebo rozlomí, dochází k napětí, odcizení a nepřátelství vůči jiným skupinám žijícím na území vlasti. Může pak vést k podstatnému oslabení „vlasti", ba k jejímu rozbití až zániku.

Ilustrativním příkladem rozbíječského a nakonec i sebezničujícího konce je příklad německého obyvatelstva v Československu, zejména tzv. sudetských Němců. Ve středověku přicházeli do po­hraničních i centrálních částí českého království Němci z přilehlých německých oblastí, nesjednocených v jeden stát. Tito pozvaní hosté, sedláci, řemeslníci i různí odborníci se usazovali na území České koruny ku prospěchu všech stran.

Příkladem plodného soužití a spolupráce mezi českou většinou a německou menšinou může být ob­dobí tzv. první republiky. Po jejím vzniku v r. 1918 a po odchodu německých Němců a rakouských Němců, kteří využili práva opce, se ve střední Evropě ustavil demokratický stát, hospodářsky prosperu­jící a dbající stejně o blaho všech občanů, bez ohledu na národnostní, náboženské nebo rasové rozdíly.

Všechny složky obyvatelstva, tedy i německá, měly četná autonomní menšinová práva. Měly však i základní povinnosti, tj. být loajální vůči československému státu, chránit jeho suverenitu, územní celistvost a státní hranici.

Tuto základní povinnost národnostní menšiny vůči své vlasti však německá menšina, zejména její radikální část, henleinovci se svým bojůvkářským jádrem, hrubě porušila. Nacionalistickými hes­ly o tom, že Čechy, Morava a Slezsko jsou součástí velké „německé vlasti" a že tzv. sudetští Němci

organicky patří k nacistickému Německu, že jsou podřízeni „Velkému vůdci" Hitlerovi, NSDAP, SS a gestapu, a jejich postupnou realizací přispěla k zahájení útočné války, odtržení tzv. Sudet atd. Tím se dopustila velezrady, protože se podílela na cíleném zániku Československa.

Povinnost německé menšiny hájit bezpečnou existenci demokratického Československa a být loajální složkou ohrožované „vlasti" se změnila v útoky na ni, ve velezrádné pokusy o její rozbití a při­pojení k „Říši". Heslo „Heim ins Reich" se stalo logem cca 80 procent německého obyvatelstva v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.

Touto zradou na české vlasti, jež vedla k ohrožení evropského a pak i celosvětového míru, si po válce vysloužila spolu s německým obyvatelstvem v Polsku a Maďarsku nezbytné přesídlení do „Říše“. Jedině tak totiž bylo možné předejít eventuálnímu opakování německých agresí obdobným způsobem v budoucnu. Proto také velmoci neměly jiné možnosti než přesídlit německé obyvatelstvo ze tří zmíněných zemí do Německa.

Patnáctý bod

Přihlašujeme se taktéž k přirozenoprávnímu nároku každého člověka na nerušené usazení ve svém právoplatném bydlišti, jakož i k právu národů a etnických, rasových a náboženských skupin na nerušené usazení ve svých zděděných osídlených oblastech (právo na vlast). V na­šem případě tím rozumíme právo sudetoněmecké skupiny na návrat do své vlasti a na neruše­ný život právě zde v souladu s právem sebeurčení. Poměry v Evropě - též mezi Spolkovou re­publikou Německo a Československem - mohou být považovány za normalizované teprve tehdy, až bude toto právo uskutečněno.

Z úvah u předchozího bodu také vyplývá, že přirozenoprávní nárok každého člověka na usazení v právoplatném bydlišti platí pouze pro ty osoby, které jsou loajální státu pobytu a chrání jej jako svůj dům, domovinu či vlast, a ne pro ty, které společný dům rozbíjejí. Přihlášení tzv. sudetských Němců k tomuto právu proto ve vztahu k československému státu zní přinejmenším falešně a nepřesvědčivě.

Totéž platí o právu na nerušené usazení ve zděděných osídlených oblastech. Byli sem kdysi pozváni jako hosté a toto pozvání platilo jen do té doby, dokud se chovali jako uvědomělí a řádní českoslovenští občané. Jakmile se nechali cizí mocí zmanipulovat v poslušnou rozbíječskou pátou kolonu, jakéhokoli práva na vlast v Československu pozbyli.

Netřeba snad dodávat, že osoba, která se dovolává "práva" "Heim ins Reich", se ani logicky nemůže dovolávat stejného práva u státu, který aktivně pomáhala zničit.

Uvádět, že přiznání takového práva tzv. sudetským Němcům v Česku budou teprve známkou normalizace situace v Evropě a mezi Českou republikou a Spolkovou republikou Německo, nemůže než svědčit o naivitě nebo drzosti tzv. sudetských Němců, kteří se již dávno měli omluvit (a nejen to) českému národu za všechna příkoří a útrapy, které mu způsobili.

Šestnáctý bod

Hlásíme se k právu sebeurčení jako právu národů a národních skupin určovat si svobodně svůj politický, hospodářský, sociální a kulturní status. O osudu sudetských Němců a jejich území může být totiž rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem.

Další velký omyl tzv. sudetských Němců, že o nich a „jejich území" (nikdy žádné neměli, žili na území druhého, sousedního státu) může být rozhodováno jen s jejich výslovným souhlasem. Jde o ne­sebekritičnost, ne-li drzost! Oni jako menšina si odvážně dovolili spolurozhodovat o neblahém osu­du českého národa a nyní po všech tragických zkušenostech střední Evropy, celé Evropy a světa za druhé světové války znovu s pyšným čelem hájí svou zaviněnou prohru a nenávratně ztracenou věc.

Sedmnáctý bod

Máme upřímné přání poskytnout řešením sudetské otázky příspěvek k míru mezi národy; po­važujeme za evropský úkol překonat německo-český rozpor, který vznikl z nacionalismu 19. století, a nahradit jej vztahem dobrého přátelství. Proto považujeme takové řešení jako nej­lepší, k němuž mohou oba národy dát souhlas.

O takovém „upřímném přání" nelze než mít velké pochybnosti. Co tzv. sudetští Němci vlastně na­bízejí? Aby byli uznáni za národ? Aby na „svém území" ustavili vlastní nezávislý stát?

Nebylo by opravdovým pozitivním příspěvkem ke zlepšení česko-německých vztahů i poměrů v celé Evropě, kdyby konečně uznali a přiznali definitivní platnost XlII. části Postupimské dohody?

Ta je a zůstane nejen základnou pro další rozvoj mírumilovného, demokratického Německa, ale i jediným „životním" prostorem pro bývalé německé obyvatelstvo, které bylo přesídleno na nedo­hlednou budoucnost do své vlasti - Německa, tedy i pro tzv. sudetské Němce.

Osmnáctý bod

Ve zvláštních zeměpisných podmínkách česko-moravsko-slezského prostoru ponechává zása­da sebeurčení národů různá státní a mezinárodněprávní řešení. Jedno řešení, odpovídající právu sebeurčení národů, je však neslučitelné s pokusem začlenit Němce a Slováky do centra­listického národního státu, v němž jim bude přiznáno postavení menších částí („čechoslova­kismus").

Poprvé v dvacetibodovém programu připouštějí tzv. sudetští Němci, že zásada sebeurčení národů ponechává „ve zvláštních zeměpisných podmínkách česko-moravsko-slezského prostoru" různá státní a mezinárodněprávní řešenÍ. Jediná konkrétní státoprávní varianta je však obsažena až v 19. bodu, jejíž kritiku uvedu v dalším textu.

Různá státní a mezinárodněprávní řešení tzv. sudetské otázky byla snad možná před sjednáním tzv. mnichovské dohody a vnucením tzv. Protektorátu Čechy a Morava. Např. bylo možno jednat o širší autonomii německého obyvatelstva, ovšem v rámci jednoho státu - Československa, v němž Němci nebyli a ani nemohli být více než početnou národnostní menšinou. Proto také jiné než státní (rozuměj vnitrostátní) řešení v souladu s československou ústavou není představitelné.

Nějaké „mezinárodněprávní řešení", jež by poskytlo příslušníkům menšiny další práva a výhody, než tento režim mezinárodně předpokládá, nebylo se svobodným souhlasem Československa teoreticky, natož pak prakticky možné. Což nějaký stát, byť mající na svém území dokonce i více národ­nostních menšin (u nás německou, maďarskou, polskou, ukrajinskou či romskou) sjedná svobodně mezinárodní dokument o svém rozčlenění, rozpadu nebo zániku?

Československo na mezinárodním poli sjednalo po svém vzniku tzv. Malou saint-germainskou dohodu, která měla zajistit národnostním menšinám příhodný a vysoký status, do té doby v mezinárodních vztazích nevídaný. Plnilo poctivě tuto dohodu a nemělo později žádný důvod pro její rozší­ření. Příslušníci národnostních menšin měli zaručené stejné občanskoprávní postavení jako občané čeští. Navíc požívali práva výhod zajišťujících jejich nerušený vývoj jako národnostních menšin. K žádným pokusům o násilnou asimilaci příslušníků národnostních menšin nebo jiným aktům ome­zujícím práva příslušníků menšin nedocházelo. Každý československý občan bez ohledu na svou ná­rodnost, náboženské vyznání, rasu nebo barvu kůže mohl svobodně rozhodovat o své národnosti.

Devatenáctý bod

Též nelze dopředu vyloučit státoprávní společenství s českým a slovenským národem, pokud toto společenství bude založeno na základě stejně oprávněného, svobodného partnerství, jež spočívá na projevu svobodné vůle účastníků a je garantováno společenstvím svobodných národů Evropy.

Patrně - uvědomujíce si obecnou nerealizovatelnost programu obsaženého v bodu 18 - připouštějí sudetoněmecké krajanské organizace eventuálně vytvoření státoprávního společenství s českým a slovenským národem, bude-li založeno na stejně oprávněném, federálním partnerství šech tří složek: české. slovenské a německé. I takovéto řešení je pro českou stranu zcela nepřijatelné, protože by přiznalo jedné menšině, německé, privilegované postavení a postavilo ji na úroveň Čechů a Slováků. kteří jediní byli budovateli Československa, v němž přiznali všem národnostním menšinám stejná práva. Dělat z německé menšiny rovnoprávný subjekt se skutečnými státoprávními sub­jekty by vlastně znamenalo vytvářet nový trojčlenný stát česko-německo-slovenský. Vnucuje se otázka, existuje-li vůbec nějaký rozumný důvod pro takový požadavek. Nelze se zbavit podezření, že takový třetí subjekt - trojský kůň - by měl jen jiným způsobem zamířit k obdobným cílům jako kdysi Henleinova strana. K rozbití Československa v prvé fázi a v druhé pak k nějaké formě závislosti, ne-li připojení k Německu. Dokumenty předložené Mezinárodnímu vojenskému tribunálu ukazují, že takové plány na vytvoření "Velké německé říše" skutečně existovaly. Leccos naznačují i seebohmovské výroky z poloviny 60. let, vzpomínané v tomto sborníku ve stati V. Kurala. Tzv. mnichovská dohoda, vnucení tzv. Protektorátu Čechy a Morava a tzv. svobodného Slovenského štátu jsou toho nejlepším důkazem.

Navrhované garantování takového trojútvaru společenstvím svobodných evropských nár0c8 dnes anachronismem a také pustým výsměchem skutečné předválečné demokratické Československé republice, jako by ona potřebovala nějakého mezinárodního strážce, jenž by hlavně zajišťoval existenci a prosperitu privilegované německé menšiny v Československu.

Dvacátý bod

Budoucí vztah mezi sudetskými Němci, Čechy a Slováky může uspokojivě vzniknout v rámci společné evropské integrace. To předpokládá v dlouhé době smíření mezi německým národem a jeho východními sousedy.

To však předpokládá pokoru a ne aroganci tzv. sudetských Němců, která se táhne celým dvacetibodovým programem. Argumentace použitá v Programu vzbuzuje dojem, že druhou světovou válku vyvolalo malé Československo tím, že chudákům německým občanům poskytlo tak málo práv a tolik je utlačovalo, že nakonec pod vedením Konrada Henleina požádali o pomoc svého milované­ho vůdce, Adolfa Hitlera, a vyřešili svůj osud tím, že se svobodně stali občany Německé říše.

Závěrem lze tedy konstatovat:

I. Dvacetibodový program staví věci na hlavu místo na nohy. Jeho argumentace je pochybená, zkreslená a místy i nepravdivá.

2. Druhou světovou válku způsobila agrese, kterou vyvolalo nacistické Německo svým jednáním proti Rakousku (Anschluss), pak proti Československu (tzv. mnichovský diktát r. 1938, rozbití Česko-Slovenska a vnucení tzv. Protektorátu Čechy a Morava v r. 1939), válečné přepadení Polska, atd.

3. Přesídlení bylo mezinárodněprávním aktem, žádným jednostranným československým opatře­ním. Tzv. sudetští Němci nemají tudíž vůči Československu žádné osobní, věcné či finanční nároky.

4. Přesídlení německého obyvatelstva z Československa nebylo „vyhnáním" ani „etnickou čist­kou", nýbrž historicky zcela nezbytným bezpečnostním opatřením, jež v tehdejším pohledu mělo znemožnit opakování potenciální německé agrese v budoucnosti.

5. Je nanejvýš na čase, aby tzv. sudetští Němci, přesídlení do „svého" Německa, si tyto - byť pro ně tvrdé, lidsky těžké - skutečnosti uvědomili a pak odpovídajícím způsobem začali jednat o usmí­ření s Čechy.

Dokumenty

Archiv Ministerstva zahraničních věcí Ceské republiky, Praha.

Nittner, Ernst, Dokumente zur Sudetendeutschen Frage 1916-1917, Mnichov 1967.

Outrata, Vladimlr a kol., Dokumenty ke studiu mezinárodnlho práva a politiky, sv. I, Praha 1963.

United Nations Documents, 1941 - 1945, Royal lnstitute of International Affairs, Londýn 1947.

Literatura

Kopal, Vladimlr, „Das Recht auf die Heimat" vom voelkerrechtIichen Gesischtspunkt, in: Rabl (Hrsg), Das Recht auf die Heimat, Sammel- und Erggaenzungsband, 1965, s. 268.

KuraL Václav, Doslov historika, Právní aspekty odsunu sudetských Němců, Sborník, druhé upravené a doplněné vydá­ni. Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996, s. 119 (dále jen Sborník).

Srv. Luža, Radomír, The transfer of the Sudeten German. A Study of Czech-German Relations, 1933-1962, New York 1964.

Pěchota. Vratislav, Náš poměr k Němcům a Německu, Sborník, s. 9.

Potočný, Miroslav, Mezinárodní právo a transfer Němců z Československa, Sborník, s. 11.

Potočný. Miroslav, K otázce „vyhnání" tzv. sudetských Němců z Československa po skončení války Spojených národů s Německem, Studie o sudetoněmecké otázce, Václav Kural a kol., Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1996.

Winkler, Pavel. Dekrety prezidenta republiky z období 1940-1945, Sborník, s. 21.

Winkler, Pavel, Majetkoprávní otázky ve vztahu ke Spolkové republice Německo, Sborník, s. 31.

Z publikace „Krajanské organizace sudetských Němců v SRN“,

Studie o sudetoněmecké otázce ČÁST II,

Vydal Ústav mezinárodních vztahů, Praha 1998. Přetisk s laskavým souhlasem PhDr. Václava. Kurala, CSc.

Pozn. red. Dne 27. května 2010 uvedl kanál Viasat History v době od 21. hod. do 22. hod. pořad pod názvem „Hitlerova válka proti Americe“. Značná část německé menšiny v USA podlehla nacistické propagandě. Na oslavu vítězství nacistických armád v Evropě pochodovali američtí Němci v ulicích amerických měst pod nacistickými symboly. „Hrdě“ přiznávali svou vnitřní sounáležitost s nacistickým Německem. Američané poté byly nuceni tisíce Němců zavřít do izolačních táborů, podobně jako značnou část japonských Američanů.

Pronacisticky se chovaly i německé menšiny v Polsku, v Jugoslávii a v mnoha jiných evropských státech. O zneužívání německých menšin nacisty šlo až v druhé řadě. Přiznání k  nacistickým „ideálům“ bylo u německých menšin spontánní, fanatické. Nacistické kořeny mají snad všechny organizace odsunutých Němců v Německu. Dokonce část jejich programu se zásadně neliší ani od jejich programů dřívějších, např. u „sudetoněmeckého landsmanšaftu“

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů vyhnaných v roce 1938 z pohraničí a Českým národním hnutím jako svou 335. publikaci určenou pro potřeby vlasteneckých organizací. Praha, červen 2010.

Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz