Prof- JUDr. Miroslav Potočný, DrSc.


Sudetoněmecký program tzv. 20 bodů z hlediska mezinárodního práva

I. část


Sudetoněmecký program tzv. 20 bodů byl přijat Spolkovým shromážděním Sudetoněmeckého landsmanšaftu 7.května 1961 a po té i Sudetoněmeckou radou. Je rozdělen do dvou částí: Pohled zpět (Rückblick), body 1 až 10 a Pohled do budoucna (Ausblick), body 11 až 20. I když tento program prošel později drobnými úpravami a do­plňky s přihlédnutím k měnící se situaci ve světě a v Evropě, zůstal a zůstává základním "dvacate­rem" ideologického, politického a právního vystupování skupiny bývalých československých obča­nů německé národnosti, kteří byli přesídleni na dnešní území Spolkové republiky Německo po skončení druhé světové války v r. 1945 a 1946.

V této studii postupně stručně zhodnotím jednotlivé historické události a domnělé právní nároky léto skupiny bývalých československých občanů formulované v tomto sudetoněmeckém programu, a to z hlediska mezinárodního práva, platného a rozhodujícího v pojednávaném období. Zkreslení historických faktů a překroucení jejich obsahu a smyslu totiž usnadňuje i nesprávné mezinárodně­právní hodnocení, zejména když se uchyluje k popírání tehdy skutečně platných mezinárodních norem,­ jež vydává za pouhá dočasná politická rozhodnutí, která prý Spolkovou republiku Německo ne­váží, protože se na jejich sjednávání nepodílela, a k dovolávání se práv v rozhodné době neexistujících, jako je právo na vlast, nebo dožadování se práv, která patří celému národu, nikoliv však národnostní menšině.

Při mezinárodněprávním zkoumání budu vycházet z tehdy platného mezinárodního práva, tj. ze­ zejména z Briand-Kelloggova paktu z r. 1928, Charty OSN z r. 1945, Postupimské dohody z r. 1945 a závěrů Mezinárodního vojenského tribunálu v Norimberku v letech 1945-46. Jen výjimečně si budu ­ všímat později sjednaných úmluv, smluv a jiných dokumentů v rámci Rady Evropy nebo Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě týkajících se lidských práva postavení národ­nostních menšin, protože ty pochopitelně nelze aplikovat zpětně na rok 1945 a 1946, kdy došlo k přesídlení německého obyvatelstva z Polska, Československa a Maďarská, nIkolI vyhnání.­

Pokusím se přitom průběžně dokázat, že program nepřípustně zkresluje a nesprávně podává hlav­ní historické skutečnosti, týkající se dané skupiny. Ta nikdy nebyla samostatným národem, nýbrž pouze německou národnostní menšinou na území svrchovaného a nezávislého českosloven­ského státu. Tato skupina jako významná část československých občanů místo společné obrany s ostatními československými občany ČSR proti chystané a později realizované hitlerovské politice rozbití Československa a pak okupování jeho zbytku, až na čestné výjimky zradila v kritické době zradila svou jedinou vlast, Československo. Její převažující většina aktivně napomáhala při realizaci plánů hitlerovské politiky. Místo toho, aby po válce uznala svou historickou i mezinárodněprávní odpo­vědnost za toto své nemorální a protiprávní jednání, zcela nepodloženě stále předkládá Československu a nyní České republice požadavky na odčinění údajné újmy, které jí způsobil čes­koslovenský stát „vyhnáním".

V závěru se pokusím podat celkový mezinárodněprávní pohled na přesídlení německého obyva­telstva nejen z Československa, nýbrž i z Polska a Maďarska, jež muselo být po skončení války s Německem z bezpečnostních důvodů provedeno, a prokázat, že k němu ve skutečnosti došlo na zá­kladě mezinárodního práva, dohodou vítězných mocností, jednajících i jménem poraženého Německa. Československo, stejně jako Polsko nebo Maďarsko nezbytnost takového opatření uznaly­, přijaly požadavek spořádaného a humanitárního přesídlení německého obyvatelstva ze svého území a řádně tento mezinárodněprávní závazek realizovaly.


I. Pohled zpět


První bod

V něm se tvrdí, že sudetská otázka - a tím i „sudetská krize" na podzim r. 1938 může být správně pochopena jen na pozadí vzniku Československa v r. 1918/19.


Sudetská otázka jako mezinárodní územní nebo personální problém v Československu nikdy ne­existovala. Sudety, pod nimiž se v německé literatuře chápe víceméně souvislé pásmo pohoří na se­verní a severozápadní hranici Československa, dlouhé 310 km a široké 30-45 km bylo v dávné his­torii českého státu i po jeho ustavení jako Československa vždy organickou a neoddělitelnou částí svrchovaného státu, plnoprávného subjektu mezinárodního práva a v období mezi válkami i člena Společnosti národů. Umělým problémem se daná otázka stala v okamžiku, kdy podle žaloby Mezinárodního vojen­ského tribunálu v Norimberku zneužili nacističtí spiklenci k tomu, aby „rozviřovali menšinovou otázku v Československu, zvláště otázku Sudet, což pak v srpnu a v září vedlo k diplomatické kri­zi. Když nacističtí spiklenci hrozili válkou, Velká Británie a Francie sjednaly v Mnichově 29. září 1938 s Německem a Itálií dohodu, která obsahovala postoupení Sudet Československem Německu. Dne 1. října německé vojsko obsadilo Sudety. 15. března 1939 proti znění mnichovské dohody na­cističtí spiklenci dovršili svůj plán uchvácením a obsazením větší části Československa, která ještě nebyla postoupena mnichovskou dohodou Německu" (odst. 3 a 4 oddílu, jednajícího o "provedení plánu invaze do Československa: od dubna 1938 do března 1939").

Hitlerovské Německo totiž potřebovalo při realizaci své touhy uchvátit východní země (Drang nach Osten) nejprve obsadit Rakousko, pak Československo a Polsko. I o tom hovoří jasně obžalo­ba před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku. Říká se tu, že " současně s připojením Rakouska dali nacističtí spiklenci československé vládě falešnou záruku, že tuto zemi nenapadnou. Ale již měsíc nato se sešli, aby vypracovali plán, jakým způsobem a jakými prostředky napadnout Československo, a aby revidovali svůj dřívější plán napadení Československa vzhledem k nové si­tuaci po získání Rakouska. 21. dubna 1938 se nacističtí spiklenci sešli a připravili útok na Československo nejpozději na 1. říjen 1938. Speciálně se radili, jak vytvořit incident, aby svůj útok ospravedlnili. Rozhodli se, že zahájí svůj útok až po období diplomatických sporů, jakmile se sta­nou vážnějšími, a poslouží za záminku k válce, nebo v druhém případě zahájí bleskový útok po in­cidentu, který sami vyvolají – kupř. zavražděním německého velvyslance v Praze. 21. dubna 1938 a v následujících dnech nacističtí spiklenci připravili podrobný a přesný vojenský plán, podle něhož měl být útok na Československo proveden v takový příznivý okamžik, aby odpor Československa byl zdolán bleskově, snad už ve čtyřech dnech. Tím by byl svět postaven před hotovou událost a by­lo by zabráněno podpoře ČSR zvenčí. V květnu, červnu, červenci, srpnu a záři byly tyto plány ještě více propracovány a prohloubeny a 3. září bylo rozhodnuto, aby všechna vojska byla připravena ( k akci na 28. záři 1938 (odst. 1 a 2 výše zmíněného oddílu žaloby).

Otázka postavení Němců na tomto i ostatním území Československé republiky byla zásadně vnitřní otázkou československého státu, a to jako postavení příslušníků německé národnostní men­šiny. Ti se nacházeli po celém československém území, nejen v západním a severním pohraničí.

Patřily k ní i četné německé skupiny např. v Praze, Brně nebo Ostravě. Československo navíc pře­vzalo vůči národnostním menšinám na svém území, čítajíc v to německou, určité mezinárodní zá­vazky, které poctivě plnilo. Šlo o povinnosti podle Smlouvy mezi čelnými mocnostmi spojenými i sdruženými a Československem z 10. září 1920.

V této tzv. Malé smlouvě saint-germainské se Československo zavázalo, že poskytne všem oby­vatelům úplnou a naprostou ochranu jejich života a jejich svobody bez ohledu na jejich původ, stát­ní občanství, jazyk, rasu nebo náboženství (čI. 2 odst. 1). Dále, že všichni státní občané českoslo­venští si budou rovni před zákonem a budou požívat stejných práv občanských a politických bez ohledu na rasu, jazyk nebo náboženství (čI. 7 odst. 1). Též se zavázalo, že s československými příslušníky náležejícími k menšinám etnickým, náboženským nebo jazykovým bude po právu a ve sku­tečnosti za stejných záruk zacházeno stejně jako s ostatními československými občany. Zvláště, že budou mít stejné právo, aby vlastním nákladem zakládali, řídili a pod dozorem měli ústavy lidumil­né, náboženské nebo sociální, školy a jiné ústavy výchovné s právem užívati tam svého jazyka a svo­bodně tam vykonávati své náboženství (čI. 8). Pokud jde o veřejné vyučování, zavázala se česko­slovenská vláda, že poskytne v městech a okresech, v nichž je usedlý značný zlomek československých příslušníků jiného jazyka než českého, přiměřené možnosti zajišťující, aby se jejich dě­tem se dostalo vyučování v jejich vlastní řeči. To ovšem nebude bránit československé vládě, aby uči­nila povinným vyučování řeči české. V takových místech se těmto menšinám zabezpečí slušný po­díl v požitku a v používání částek, které mají být vynaloženy na výchovu, náboženství nebo lidumilnost z veřejných fondů podle rozpočtu státního, rozpočtů obecních nebo jiných (čI. 9).

Národnostní menšiny v Československu včetně německé měly ve své době daleko vyšší standard menšinových práv, než stanovilo obecné mezinárodní právo. Mezinárodní společenství dokonce teprve po druhé světové válce obecně přiznalo národnostním menšinám v Mezinárodním paktu o občanských a politických­ právech z r. 1966 daleko nižší úroveň práv, než měly mezi dvěma světový­ válkami národnostní menšiny v Československu. Tento pakt totiž ve svém čI. 27 pouze stanoví, ve „státech, kde existují etnické, náboženské nebo jazykové menšiny, nesmí být jejich příslušní­kům upíráno právo, aby ve styku s ostatními příslušníky menšiny užívali své vlastní kultury, vyzná­vali nebo vykonávali své náboženství nebo používali svého vlastního jazyka".

Konečně, z důvodů uvedených výše v obžalobě přednesené proti hlavním nacistickým zločincům před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku, a to v oddíle jednajícím o „plánu invaze do Československa od dubna 1938 do března 1939“, nelze mluvit ani o nějaké objektivně vzniklé a skutečné „sudetské krizi“ v r. 1938, údajně vyvolané československou vládou. Byla to jedna z Hitlerových zastrašovacích akcí, žel účinná, která měla přesvědčit anglickou a francouzskou vládu o nezbytnosti odstoupení tzv. sudetského území Československem Německu. Ve skutečnosti to byla pouhá epizoda v rámci pečlivého plánování, přípravy a rozpoutání útočných válek Německa proti všem sousedům, s výjimkou Švýcarska, a pak i proti Sovětskému svazu a ostatním členům Spojených národů. Přitom pokud jde o země na východ, tj. Československo, Polsko a Sovětský svaz, byla jejich připravovaná okupace zamýšlenou realizací dávné německé touhy po východních zemích (Drang nach Osten). O ně chtěly rozšířit německý životní prostor (Lebensraum).

Ze všech těchto důvodů nemůže proto vznik Československa a jeho postoj k menšinám, zejména německé, sloužit jako nějaké historické nebo mezinárodněprávní zdůvodnění vzniku tzv. sudetské otázky a tzv. sudetské krize.

Druhý bod

Více než 700 let sídlili Němci v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Tyto země náležely do r. 1806 k Římsko-německé říši, do r. 1866 k Německému spolku a do r. 1918 k Rakousko-Uhersku.


Je-li prvá věta pravdivá, nelze to říci o druhé. Čechy, Morava a Slezsko představovaly v době, kdy začali na pozvání českých králů přicházet do tohoto prostoru němečtí usídlenci, trvalou a neoddělitelnou součást Českého království, svébytného státu napojeného na Svatou říši římskou zvláštním statutem. To, že po r. 1526 byl přechodně, pod rakouskou nadvládou a zprostředkovaně zapojen do zmíněných tehdejších mezistátních uskupení, nemění nic na statutu českého státu a jeho nepřerušené existenci.

Ostatně Němci, přizvaní do českých zemí jako odborníci nebo osídlenci pro řídce obydlené oblasti, byli poddanými českých, nikoli německých panovníků. Přicházeli v různé době, z různých míst, měli odlišné tradice a hovořili různými německými nářečími. Nikdy se neoznačovali za sudetské Němce, nýbrž za německé Čechy (Deutschboehmen), německé Moravany (Deutschmaehrer) nebo německé Slezany (Deutschschlesier).


Třetí bod

S odvoláním na právo sebeurčení národů vyhlášené prezidentem Woodrowem Wilsonem prosadili zakladatelé Československa na mírových jednáních 1918/19, že Čechy, Morava a rakouské Slezsko byly odděleny od Rakouska a Slovensko a Zakarpatská Ukrajina od Maďarska. Zneváživše (unter Missachtung) právo sebeurčení, prosadili zakladatelé Československa, že 3,5 milionu sudetských Němců a 1,3 milionu Maďarů, Ukrajinců a Poláků přišlo proti své vyhlášené vůli „československý" národní stát. Tím se ukončilo mnohaleté úsilí o německo-české narovnání.


Předně, konstatování, že zakladatelé Československa „prosadili" na mírové konferenci vznik tohoto státu proti vůli vítězných vedoucích velmocí, je pohádkou vyprávěnou někým, kdo nemá potuchy o jednání na podobných mezinárodních konferencích. Na nich se obvykle teprve po dlouhém a usilovném vyjednávání podaří vytvořit společně dohodnutý text smlouvy. Dělat proto z Masaryka, Beneše a Štefánika charismatické giganty, kteří dokázali něco „vnutit" Spojeným státům americkým, Velké Británii a Francii, aniž by ty s tím svobodně souhlasily, je přinejmenším dětinská představa.

Další tvrzení, že Němci, Poláci, Maďaři a Rusíni nacházející se na území nově vzniklého Československa měli právo na sebeurčení, je z hlediska mezinárodního práva tehdejšího i současného zcela nesmyslné. Právo na sebeurčení, tj. právo na vlastní svrchovaný stát měl tehdy a má i podnes celý národ jako takový. Nikdy však jeho část, byť by se nacházela na území jiného, i sousedního státu.

Jednoznačně se v tomto smyslu vyjadřuje i soudobí Mezinárodní pakt o lidských právech z r. 1966 v čl.1 Podle jeho prvního odstavce „všechny národy mají právo na sebeurčenÍ. Na základě tohoto práva svobodně určují svůj politický status a svobodně uskutečňují svůj hospodářský, sociální a kulturní vývoj". Podobně i Deklarace zásad mezinárodního práva týkajících se přátelských vztahů a spolupráce mezi státy v souladu s Chartou OSN z r. 1970, která byla přijata jednomyslně všemi členskými státy Organizace, stanoví, že „všechny národy mají právo svobodně rozhodovat, bez vměšování zvenčí, o svém politickém postavení, jakož i o svém hospodářském, společenském a jakož i o svém hospodářském, společenském a kulturním zřízení, a každý stát má povinnost respektovat toto právo v souladu s ustanoveními Charty“ (odst. 1). Za způsoby uplatnění tohoto práva považuje Deklarace „zřízení svrchovaného státu, svobodného sdružení nebo integraci s nezávislým státem nebo vyhlášení jiného politického statusu svobodně určeného národem“ (odst. 4).

Naopak, část národa, která se z nejrůznějších historických nebo politických důvodů ocitne na území jiného, zpravIdla sousedního státu, může tvořit pouze národnostní menšinu. Ta se nachází na s ním území jiného většinového národa a podléhá plně výsostné moci a výlučné jurisdikci tohoto státu. To přirozeně plně platilo a i dnes platí i o německých, rakouských a židovských Němcích, kteří se při vzniku Československa nacházeli na československém území. Tato, nikoli nějaká „sudetská“, nýbrž německá menšina, rozložená po celém území Československa, byť i byla početná, nebyla nikdy a ani nemohla být nic jiného než jedna z národnostních menšin v Československu.

Jako ostatní národnostní menšiny v Československu, tak ani německá menšina neměla a ani nemohla mít právo sebeurčení ve smyslu odtržení. O jejích konkrétních právech jako československých občanů německé národnosti, zajištěných Malou smlouvou saint-germainskou, byla již řeč výše u druhého bodu. V žádném případě nebyla oprávněna k odtržení od většinového státu československého a k připojení se k národnostně stejnorodému státu německému nebo rakouskému, ani k vytvoření vlastního státu.

Tato mezinárodní pojistka, zabraňující případné zneužití práva sebeurčení ve smyslu odtržení subjektem, jemuž nenáleží, totiž národnostní menšinou, byla kodifikována i ve vzpomenuté Deklaraci, v posledním sedmém odstavci, v části pojednávající o právu národů na sebeurčení. Zde se stanoví, že tato zásada „nesmí být vykládána tak, aby to opravňovalo nebo povzbuzovalo k jednání, které by o politické jednoty svrchovaných a nezávislých států, které se chovají v souladu se zásadou rovných práv a sebeurčení národů, a mají vlády, které zastupují veškerý lid, náležející k území, bez rozdílu rasy, vyznání nebo barvy pleti". Myslím, že není třeba připomínat, že takovým svrchovaným a demokratickým státem bylo právě Československo, zacházející se svými národnostními menšinami v plném souladu se svými mezinárodními závazky.

Na tomto místě je nutno dodat, že kdyby dřívější nebo soudobé obecné mezinárodní právo při­znalo národnostním menšinám právo na sebeurčení, a tedy i právo na vytvoření vlastního státu ne­bo oddělení od stávajícího jinonárodního státu, vedlo by to k rozbití a rozmělnění mnohých stávají­cích států. k zániku dnešního mezinárodního společenství a k všeobecnému chaosu. Proti takovým nebezpečím má mezinárodní právo právě výše zmíněnou pojistku, která takové možnosti vylučuje.

Jinak ovšem třeba v zájmu úplnosti říci, že jednotlivé osoby příslušející k národnostní menšině mají zpravidla v okamžiku vzniku národnostní menšiny (např. v důsledku vzniku nového svrchova­ného státu, změny geografických poměrů po válce nebo nového stanovení hranic mezi státy) možnost obce. Ta jim dává možnost změnit občanství nového státu a získat občanství etnického státu a připojit se tak ke svému národu.

Takovouto možnost měly po vzniku Československa v r. 1918 i osoby německé národnosti podle již zmíněné Malé smlouvy saint-germainské z r. 1919. Ta předvídala, že němečtí, rakouští a uherští příslušníci v Československu by mohli optovat pro jakékoli jiné státní občanství, jež jim bude přístupno (u Němců to znamenalo německé nebo rakouské státní občanství). Osoby, které tohoto práva použily, byly povinny ve dvanácti následujících měsících přenésti své bydliště do státu, pro který optovaly. Mohly si podržet nemovitý majetek, který měly na československém územÍ. Mohly si odvézt veškerý svůj movitý majetek, a to bez vývozního poplatku (čI. 3). Československo se zavázalo, že nebude překážet výkonu práva opce stanoveného smlouvami, které byly nebo budou uzavřeny mocnostmi spojenými a sdruženými s Německem, Rakouskem nebo Maďarskem (čI. 5).


Čtvrtý bod

Podle československého sčítání lidu z r. 1930 zahrnovala uzavřená sudetská území (die ge­schlossenen sudetendeutschen Gebiete) 50 politických okresů (Landkreise) nebo 120 soudních okrsků nebo 3338 obcí s většinou německého obyvatelstva v průměru více než 80 procent. Kromě toho existovalo ještě 59 sudetoněmeckých „jazykových ostrůvků" (Sprachinselge­meinden). Dále žilo 313 666 sudetských Němců jako místní menšiny v oblastech s českým ja­zykem.


O nepřesnosti a nepřijatelnosti termínů „sudetská území" a „sudetští Němci" a jejich bezvýznam­nosti z hlediska mezinárodního práva byla již řeč u prvního bodu. Zde postačí konstatovat, že přes impozantní množství československých Němců v Československé republice v r. 1930 i později, ne­byli nikdy více než početně největší, přitom však pořád pouze národnostní menšinou s mezinárod­ně garantovaným statusem. Nikdy však nebyli národem, který by mohl uplatňovat právo na odděle­ní od československého státu nebo připojení k Německu (vlz podrobně třetí bod). Domů do Říše (Heim ins Reich) mohli ovšem hned po skončení prvé světové války, avšak pouze individuálně po využití práva opce.


Pátý bod

Sudetští Němci se marně snažili zajistit na půdě oktrojované československé ústavy svou hos­podářskou, sociální a národní (nationale) existenci, autonomii svého kulturního života a pro­porcionální podílení na státních prostředcích, zařízeních a úřednických místech. V letech 1926 až 1938 se německé politické strany podílely na vládě Československé republiky. Představova­ly do roku 1935 75 procent sudetoněmeckých voličů. Teprve nezdar tohoto úsilí, dlouhé trvání vzniklé nouzové sociální situace a odmítnutí autonomistických návrhů řešení předložených su­detoněmeckou stranou způsobily, že většina sudetských Němců pod vlivem politického a hos­podářského rozvoje v sousední Německé říši začala usilovat o jiné řešení.


Tvrzení o „marnosti" snažení německých československých občanů zajistit si svou hospodářskou, sociální a „národní" existenci, kulturní autonomii a proporcionální podíl na státních prostředcích, za­řízeních a úřednických místech v Československu je zpochybněna hned následující větou Programu. Podle něho se podílely německé politické strany v letech 1926 až 1938 na československé vládě! Co by mohla národnostní menšina požadovat více? Standard, který jí byl v Československu zajištěn, by nenašla nikde na světě. Nehledě k tomu, že koncem tohoto období Hitler v Německu cizí menšiny a politické odpůrce nacismu pronásledoval a mnohé dokonce fyzicky likvidoval! Československo bylo v této době uznávanou vzkvétající demokratickou zemí, která dokázala překonat velkou hospodářskou krizi pozitivním způsobem, zatímco hitlerovské Německo horečným zbrojením, zvyšováním počtu vojsk­, přípravou útočných válek a ochuzováním širokých vrstev vlastního německého národa dokázalo místo másla nabídnout jen kanóny. Toto Československo bylo ostrovem naděje četných německých občanů prchajících z Německé říše z důvodů politických, rasových a nábožen­ských, protože byly ohroženy jejich životy a existence.

Německá menšina v Československu místo toho, aby pomáhala udržet jednotu státu, bezpečnost a pořádek v demokratické republice „usilovala o jiné řešení". Jaké? Nejdříve spolu s Henleinem o ochuzení ČSR o tzv. Sudety, pak o její rozbití a nakonec o podmanění „zbytku" jako tzv. Protektorátu Čechy a Morava! Tedy nikoliv jako loajální skupina, nýbrž jako rozbíječská „pátá ko­lona", napomáhající likvidovat československý stát a ve své špičce uvažující i o likvidaci Čechů ja­ko národa.

Tímto způsobem německá menšina v Československu hrubě zneužila práv národnostní menšiny, která podle mezinárodního práva lze uplatňovat jen v rámci daného státu a jež mohou vést maxi­málně ke kulturní a správní autonomii, v žádném případě však k odtržení od něho, ba dokonce k je­ho likvidaci. Tato proradnost vůči československému státu (z hlediska československého vnitrostátního práva velezrada) se pochopitelně musela odrazit i na řešení „německé otázky" po skončení druhé světové války. A sice kategorickým požadavkem přesídlení německého obyvatelstva nejen z Československa, nýbrž hlavně z Polska i Maďarska, aby se podobná situace již nikdy v budouc­nosti nemohla opakovat.

Šestý bod

Sudetští Němci byli v r. 1938 stejně tak objektem politiky velmocí jako na konci první světové války. Hitler hrál s osudem sudetských Němců nesvědomitou hru a vynutil si vývoj vedoucí k mnichovské dohodě. Velká Británie a Francie by nikdy nevnutily Československu odstoupe­ní sudetoněmeckého území, kdyby osvobození sudetských Němců z české nadvlády neodpoví­dalo zásadě sebeurčení.


Postavení německé menšiny v Československu po první světové válce a v r. 1938 jsou dvě zcela odlišné situace. Po prvé světové válce, při vzniku Československé republiky a mezinárodním stano­vení jejího území, se stali Němci, kteří se na něm kdekoli nacházeli, československými občany a pří­slušníky německé menšiny, pokud neoptovali pro německé nebo rakouské občanství, což bylo jejich právem zaručeným Malou smlouvou saint-germainskou.

Nebyli pouhým objektem politicky mocných. Němci v Československu, nýbrž i v Polsku, Maďarsku nebo Rumunsku se stali národnostními menšinami. Ničím více, ničím méně.

V roce 1938 se měli chovat, jak se má chovat národnostní menšina podle mezinárodního práva (viz předchozí bod). Zradili, a to aktivně, jako subjekt, ne jako pasivní objekt zmanipulovaný Hitlerem a Henleinem, a účinně napomáhali secesi československého území ve prospěch Německé říše.

Britský a francouzský postup a posléze i podpis tzv. mnichovské dohody byl motivován Hitlerovým slavnostním ujištěním, že nevznese žádné další územní nároky a že dá Československu záruky jeho další existence. Když se obojí tvrzení ukázalo jako lživé a podvodné, uznaly oba státy nulitu a nicotnost tzv. mnichovské dohody, tj. zbavily ji nádechu jakékoli, byť i dočasné legality. Mezinárodní vojenský tribunál v Norimberku ji navíc kvalifikoval jako jedno opatření z plánované a později rozpoutané série agresí Německa vůči evropským státům, tedy jako součást německých zločinů proti míru (viz výše první bod.

Sedmý bod

Zničení svobody a vlastní státnosti českého národa národně socialistickým režimem v březnu 1939 bylo zavrženíhodným násilným aktem proti právu sebeurčení tohoto národa, s jehož od­činěním v rámci mezinárodního práva a lidských práv bez omezení souhlasíme.


Toto konstatování je sice zajímavé, avšak neúplné a ne plně upřímné. Ke zničení svobody a stát­nosti českého národa významně přispěla drtivá část německé menšiny v Československu, bez jejíž halasivé činnosti nemohlo dojít k tzv. mnichovské dohodě a po ní ke zřízení tzv. Protektorátu Čechy a Morava.

Vyslovená lítost je opožděná a navíc se vina svaluje pouze na číselně malou část tehdejšího Německa, na národně socialistický režim. Vinnou či historicky zodpovědnou však z hlediska mezi­národního práva byla v r. 1938 německá menšina v Československu, o čemž byla řeč v předchozím bodu, ale také celý německý národ, s výjimkou antifašistů. Nikoli pouhý politický režim. Politickou, právní a morální odpovědnost za přípravu a rozpoutání útočných válek, k nimž patří i rozčlenění a vojenská okupace Československa, nese německý stát takový, jak v r. 1938 a následných letech do konce války existoval, tedy vedoucí vojáci, politici, ekonomové, diplomaté a v neposlední řádě i vel­ký a poslušný národ. Svalovat vinu na jedinou složku, na národně socialistický režim, je alibismus, který je v rozporu se smutnou realitou plné, oddané a bezvýhradné podpory drtivé většiny němec­kých občanů Hitlerovi jako jedinému Vůdci vyvoleného, panského německého národa, a to až do po­slední minuty druhé světové války!


Osmý bod

Expanzivní český nacionalismus využil ve spolku se sovětským imperialismem v r. 1945 zhrou­cení Německé říše k tomu, aby vyhnal sudetské Němce z jejich rodové sídelní oblasti a okradl je o jejich národní majetek. Tento postup je - s odhlédnutím od tehdejších tragických událos­tí a vražd - porušením základních lidských práva svobod milionů lidí.


Mluvit o „expanzivním českém nacionalismu" v r. 1945 je totální nesmysl. Českému a sloven­skému národu tehdy o nějakou územní nebo jinou expanzi na úkor zhroucené Německé říše přece vůbec nešlo. Měly zájem na pokračování Československa v jeho hranicích stanovených po prvé svě­tové válce. To uznaly vítězné velmoci kromě jiného také tím, že tzv. mnichovskou dohodu a její do­časné územní důsledky prohlásily za nulitní, československou vládu v Londýně uznaly jako repre­zentanta Československa a tento stát jako jeden z koalice Spojených národů vedl válku s hitlerovským Německem.

Nešlo ani o nějaké mystické zhroucení Německé říše. Ta bezpodmínečné kapitulovala a předala všechny své vnitřní i zahraniční pravomoci vítězným mocnostem, a to po dlouhých letech nelidské totální války, kterou vedla, a po úplné vlastní porážce.

Jako jedno z mnoha opatření, jež měla zajistit, že Německo nikdy v budoucnu nepodnikne novou agresi, zejména vůči svým slovanským východním sousedům, bylo vítěznými mocnostmi v Postupimi r. 1945 dohodnuto, že německé obyvatelstvo v Polsku, Československu a Maďarsku (o tzv. sudetských Němcích není v mezinárodních dokumentech vůbec řeč) musí být přesídleno do Německa. A to především z bezpečnostních důvodů a jako prevence opakování možného zneužití německé páté kolony v těchto zemích pro případný nový „Drang nach Osten".

Ostatně většina německého obyvatelstva v Československu v r. 1938 zcela zapomněla, že mezi­národněprávně jsou jejich domovem a vlastí pouze Čechy, Morava a Slezsko, žádná jiná země. S nimi ­byli životně i existenčně spojeni po mnoho století. Návrat do německé vlasti, Německa, mohli individuálně realizovat opcí po r. 1918. Pokud v Československu zůstali, byli jen národnostní menšinou, jejímž nejvyšším vlastním zájmem mělo být uchování demokratického Československa jako své vlasti a rodového sídla.


Devátý bod

Dnes žijí přes dva miliony sudetských Němců ve Spolkové republice Německo, z toho jeden milion v Bavorsku. Okolo 800 000 sudetských Němců žije v sovětské německé zóně, 140 000 v Rakousku, 24 000 v jiných evropských a zámořských územích a okolo 200 000 v Československu. Okolo 240 000 sudetských Němců přišlo při vyhnání o život

K tomu nezbývá než znovu uvést, že šlo o německé obyvatele a nikoli tzv. sudetské Němce. A také že nešlo o vyhnání, nýbrž o mezinárodněprávně dohodnuté přesídlení. Že došlo koncem války k excesům a postihům, a to nejen vůči německým funkcionářům, není nic divného a nenormálního, protože to také byl důsledek totální války vedené hitIerovským Německem a předchozího jednání německých úředníků a vojáků na československém území. Cifra 240 00 obětí je přehnaná. Střízlivé odhady na české, ale i na německé straně mluví o 17-40 000 obětí, které jsou sice také politování­hodné, ne však zveličené.


Desátý bod

Vzrůstající hospodářské, sociální a politické začlenění sudetských Němců do Spolkové repub­liky Německo a postupná změna generací nevedou v žádném případě k „vyřízení" sudetské otázky. Upevnění jejich existence jim dává větší možnost hájit svá práva a rozvíjet politickou aktivitu. Rozptýlení sudetských Němců a jejich nové společenské vazby vedou k tomu, že je účast německého národa na sudetské otázce širší než dříve.


Z důvodů uvedených v prvém bodě tzv. sudetská otázka nikdy neexistovala územně ani lidsky. Nebylo a není ji proto třeba ani „vyřídit". Představovali-li si ji němečtí obyvatelé v Československu jako požadavek „domů do Říše" (Heim ins Reich), pak se „vyřídila" jejich mezinárodně dohodnu­tým přesídlením na území poraženého Německa. Vrátili se podle svého přání do vlasti svých prapředků,­ začlenili se jako jiní němečtí občané do spolkového státu Německo. Splynuli i občansky s německým národem. Přestali existovat jako nějaká odlišná národnostní menšina. Tou byli jen potud,­ pokud se nacházeli dříve na československém území. (Pokračování)


Redakce: J. Skalský Připravil: Dr. O. Tuleškov

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 334. publikaci určenou pro potřebu vlasteneckých organizací. Praha, květen, 2010.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz