SS - německá zločinecká organizace


Literatura o SS je bohatá. Obecné znalosti o ní jsou celkem uspokojivé. Víme, že norimberský tribunál ve svém rozsudku kvalifikoval SS jako zločineckou organizaci. Proto se nebudeme zabývat jejím vznikem, vývojem, ale podíváme se na složení jednotek SS, na konkrétní období nasazení SS v bojových akcích druhé světové války.


Do SS byli od roku 1940 získáváni dobrovolníci ze západních a severských evropských států, které byly Němci okupovány nebo se nacházely pod jejich kontrolou. Zvláštní kapitolu náborových akcí do SS tvoří dobrovolníci z balkánských států. Muži německého původu, tak zvaní Volksdeutsche, z Maďarska, Jugoslávie a Rumunska, tedy příslušníci německé menšiny z těchto států, odcházeli v r. 1940 do Německa zprvu ilegálně, aby mohli bojovat v německých jednotkách. Proto Němci dodatečně uzavřeli dohodu s Budapeští a Bukureští, podle níž tito muži mohli plnit svou vojenskou povinnost u zbraní SS. Již koncem roku 1941 sloužilo v divizích SS „Wiking“ a v horské divizi „Nord“ 6200 Volksdeutsche. Na přelomu let 1942/1943, kdy doplňování jednotek SS, vzhledem k jejich velkým ztrátám na frontě, bylo již složitější, se v SS vedle dobrovolníků začali objevovat i muži, kteří k SS byli z německých menšin na Balkáně odvedeni. Důsledkem takového čerpání zdrojů bylo, že v jednotkách SS byl téměř každý čtvrtý muž původem Volksdeutsche z Balkánu. V SS jich tehdy bylo 200 000. Ano, tito Volksdeutsche se podíleli na hrůzných zločinech SS. Tato skutečnostech má vypovídací hodnotu i o německých menšinách v celku.


V řadách SS bojovali i tzv. sudetští Němci. Např. z jedné malé vesničky, Kamenná, jich dobrovolně vstoupilo do SS kolem 50. Do vesnice, někdy na přelomu let 1942/43, přijel jeden z generálů SS, aby ji ozdobil čestným titulem vesnice SS. Kolik desítek tisíc sudetů válčilo v uniformách SS, nevíme, bohužel. Mnozí ti, co v těchto jednotkách bojovali, získávali i nejvyšší nacistická vyznamenání. V sudetoněmeckém prostředí byli považováni za hrdiny. Češi je řadili mezi zločince.


Co chceme uvedeným zdůraznit? Především to, že příslušníci německých menšin v řadě států byli svými činy především Němci, přestože mnohdy se narodili v nejrůznějších evropských zemích. Byli loajální nikoliv ke státům, v nichž žili oni sami i jejich rodiny po několik generací, ale vůči nacistickému Německu. Bojovali i v SS jednotkách proti svým bývalým spoluobčanům a dokonce se podíleli i na zločineckých akcích proti nim. Bojovali za svět, mnohdy bezohledně a zločinně, v němž by německý národ byl panujícím a ostatní, pokud by nebyli vyvražděni, měli Němcům sloužit jako otroci.


Položme si otázku. Mohli tito znacizovaní Němci, kteří sloužili i v gestapu, sicherheitsdientu, hlídali v koncentračních táborech, ať již byli původem např. z Československa, Polska, Jugoslávie či odjinud, zůstat ve svých domovech a žít pokojně s obyvatelstvem, na jehož potlačování a vyvražďování se aktivně podíleli, a to dokonce i v posledních dnech války, či dokonce po kapitulaci nacistických armád? Odpověď zní: nikoliv! Ano, německé menšiny měli podíl na vyvolání i barbarském vedení války, včetně masového vyvražďování odpůrců nacismu, především židovských a slovanských „podlidí“. V době nacistické hrůzovlády byla především inteligence z okupovaných států systematicky likvidovaná. Velké pozornosti nacistů se těšili i důstojníci, armádní, policejní, četnictva, justice. Vysoké školy byly zavřeny.

Spravedlnost v osvobozených státech mohla v poválečnou dobu postihnout jen ty největší zločiny příslušníků německé menšiny. V ČSR byla častá praxe, že Němci, kteří se dopustili zločinů se sazbou do 10 let, byli zařazováni do odsunu. Ano, je naprostá pravda, jak řekl prezident M. Zeman, že jejich odsun byl menším trestem než rozsudek smrti, který by mnozí za zradu státu, v němž žili, mohli očekávat. My můžeme dodat, že odsun byl pro Němce také přijatelnějším řešením, než dlouhodobý trest odnětí svobody. Za tuto laskavost nám Němci dosud nepoděkovali.


Bylo i v zájmu zajištění míru v Evropě, jak konstatovala Postupimská konference, aby Němci z Polska, Československa, Maďarska byli přesídleni. Aby v budoucnosti se nemohli podílet na destabilizaci států, v nichž by žili, a tak znovu vážně ohrozit světový mír.

Přesídlení nebylo vyhnání Němců, jak s oblibou tvrdí K. Schwarzenberg a jemu podobní, ale nutností, vyvolanou zločinnou činností většiny příslušníků německé menšiny. Ti svými skutky znemožnili další soužití s českým národem. Alternativa přesídlení, kromě vleklých krvavých střetů mezi Čechy a Němci s mnoha oběťmi a následné pokusy německé menšiny o opětné rozvracení našeho státu, neexistovala. V žádném případě nelze mluvit o kolektivní vině přesídlených, ale pouze o kolektivní odpovědnosti.

Ano, při přesídlování Němců došlo k excesům. Za tehdejší celkové situace ani nemohlo k nim nedojít. Sám W. Churchill k možné bezprostředně poválečné situaci řekl: „…Hned po válce poteče mnoho krve. U vás i jinde bude mnoho Němců vybito - to jinak nejde a já s tím souhlasím. Po pár měsících my prohlásíme „teď dost“ a pak začneme mírovou práci." A dodal: "Transfer bude nutný!...Dá se jim krátká lhůta, ať si vezmou to nejnutnější a jdou." ( Z rozhovoru Winstona Churchilla s prezidentem Edvardem Benešem ze 3.4.1943, který zaznamenal Jan Masaryk, in Dalibor Plichta, Nesmířenost a nesmiřitelnost německé politiky, Praha, Fenix, 1996, str. 20)

Německá krev, o které mluvil W. Churchill, tekla ve Francii, Holandsku a v řadě dalších států. I v lidské společnosti platí zákon akce a reakce. Čím akce je silnější, tím důraznější je reakce. Němci v druhé světové válce zavedli, jako první ve světě, tzv. průmyslové vyvražďování. Odezvu na to museli čekat. Evropské civilizační zásady pomohly očekávanou konkrétní odpověď zmírnit, nikoliv však zcela vyloučit. A pokud i tak se jim jeví reakce na jejich zločiny jako přehnaná, pak nechť si vzpomenou na starozákonnou zásadu: Oko za oko, život za život. Pokud Němci vyvraždili asi 35 milionů Slovanů a miliony dalších, pak by stejný počet Němců musel položit život, aby starozákonný dluh byl vyrovnán. Ptám se, kolik Němců by po válce zbylo? Takže s uvědoměním si uvedeného by Němci měli přijmout to, k čemu po válce došlo, ke zmíněným excesům, které stály lidské životy.

J. Skalský


Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz