Spojenectví práce a solidarity

orientace a aktivity

Doc. PhDr. Ota Lev, CSc.


Dějiny počátku 21. století ukazují, že kapitalistická Evropa není schopna ani předvídat hospodářskou krizi ani ji léčit a být nápomocna těm společenským vrstvám a silám, na něž hospodářská krize nejvíce doléhá. To vede k novému hospodářskému, sociálnímu, politickému, chcete-li třídnímu střetávání a bojům na (nejen) evropském kontinentu. Za těchto podmínek česká vláda – ta nejpravicovější, kterou jsme po druhé světové válce poznali – totálně ruší vymoženosti pracujících z dob minulého režimu a dokonce mnohé i z období předmnichovské republiky.

Prezident Havel svůj první novoroční projev zahájil slovy. „Tato země nevzkvétá!“ Národ měl zřejmě očekávat, že rozkvět země nastane v 90. letech 20. století a bude se dále rozvíjet počátkem 21. století. V témže projevu nás nový prezident ujišťoval, že sní „o republice lidské, která slouží člověku, a proto má naději, že i člověk poslouží jí.“ Sdělil nám, že za svůj úkol považuje „podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národnostních menšin a všech občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoli důvodů hůře než ostatní.“ (Křesťanský sociál, 20, 2011, listopad, prosinec, s. 1)

Počátkem roku 1990 se na žádost federální vlády uskutečnila v Československu mise Světové banky, známé pro její kapitalistický charakter, která vypracovala stanovisko o hospodářské a sociální situaci v naší zemi, jež se výrazně odlišuje od Havlova hodnocení. Stojí v něm mimo jiné: „V mnoha ohledech jsou československá ekonomická opatření v posledních dvaceti letech relativně dobrá. Příjmy na hlavu stále stoupají, třebaže ve druhé polovině osmdesátých let jen ve stěží postihnutelné míře. I vnější i vnitřní stabilita je udržovaná. Zjevná inflace je menší než dvě procenta. Nezaměstnanost skutečně neexistuje. Sociální ukazatelé země dávají relativně dobrý obrázek. Dostupnost obyvatelstva ke zdravotním službám, dostatečná doprava, služby v péči o děti a možností rekreace jsou působivé. ... Celkový standard vzdělávání zůstává vysoký. Nakonec bezpochyby má Československo poměrně malé vnější zadlužení.“ Citováno podle Věrtelář, Václav: Kolik nás stála vláda komunistické strany? Haló noviny, 20, 2010, 25. XI., č. 278, s. 5.

Co se stalo s touto zemí za dvě dekády od vyslovení těchto myšlenek? Prvním zločinem novodobých vládců, kteří přísahali věrnost a oddanost Československé republice, bylo její rozbití a vytvoření dvou oslabených států, a to bez referenda, bez účasti občanů tohoto státu, jejichž ekonomika, infrastruktura a j. budované v jednotném státě, ztratily svou propojenost a návaznost. Československo v době zmíněného Havlova projevu bylo průmyslově, zemědělsky i kulturně vyspělou zemí respektovanou v mezinárodních vztazích, schopnou budovat, vyrábět a i v zahraničí stavět náročné průmyslové či jiné sofistikované celky a předávat je tamním novým majitelům na klíč. Po listopadu již československé či později české roztříštěné či zastavené průmyslové komplexy nebyly takovéto reprezentativní činnosti v zahraničí již schopny. Téměř veškeré bohatství země, které vybudovaly celé předcházející generace a patřilo československému lidu, bylo zcizeno, a to především totální privatizací, na níž se významnou měrou podílel zahraniční velkokapitál. Tomu se dařilo výhodně rozchvacovat československý majetek také díky tomu, že polistopadové vlády zavedly takzvaný darovací kurs československé a později české koruny vůči cizím měnám v takovém poměru, že vycházel mimořádně vstříc zahraničním podnikatelům. Takže v současné době můžeme říci, že prakticky žádný velký podnik, žádná velká banka nejsou v českých rukou. I zemědělská půda byla uvolněna k prodeji zahraničním vlastníkům.

Dalo by se očekávat, že v důsledku všech těchto polistopadových transformačních atrakcí se národ musel obohatit. Pravda je, že se úzká vrstva národa prudce obohatila: vyrostlo nám v této zemi zakrátko více než 17 tisíc dolarových milionářů, to znamená těch, jejichž konta oplývají 19 miliony až 19 miliardami korun a dokonce 3 dolaroví miliardáři, jejichž konta podle pohyblivého kurzu přesahují přibližně 19 miliard korun. Metro přineslo zprávu, ze které vyplývalo, že kdyby majetek pěti nejbohatších Čechů byl zdaněn pouze padesáti procenty, získalo by se do státní pokladny více než 96 miliard Kč. Takovým zdaněním pouze pěti největších českých boháčů by například plánovaný státní dluh na rok 2011 byl z více než sedmdesáti procent uhrazen. Naproti tomu v naší zemi za poslední dvě dekády vznikla vrstva přibližně sedmi set tisíc lidí, kteří hledají práci. V roce 2010 žilo podle Českého statistického úřadu na hranici chudoby 936 tisíc lidí, jejich počet oproti předešlému roku stoupl o 50 tisíc a dále roste. Jen v Praze živoří více než čtyři tisíce bezdomovců, v zimě 2010/11 jich přes dvacet umrzlo. Průměrná hrubá měsíční nominální mzda dosáhla sice ve třetím čtvrtletí 2011 podle údajů Českého statistického úřadu 24.089 Kč, ale přibližně dvě třetiny pracujících na ni nedosahují.

Jestliže zpráva Světové banky oznamovala, že Československo mělo v té době „poměrně malé vnější zadlužení“, což bylo vyvažováno nemalými vnějšími pohledávkami, pak k 19. prosinci 2011 přesáhl veřejný dluh České republiky jeden bilion 545 miliard Kč (www.verejnydluh.cz), domácnosti jsou zadluženy více než bilionem korun, nemalé dluhy mají také podniky. Arogance vlády nezná mezí, když například ministr financí rozeslal před volbami v roce 2010 občanům složenky na zaplacení dluhu 121 tisíc Kč (dnes státní dluh připadající na jednoho občana už přesahuje už 146 tisíc Kč), dluhu, který občané nezavinili, pokud nejsou vinni už tím, že dali důvěru takovým zastupitelům, kteří neznají míru arogance, korupce ani přímého rozkrádání (za pouhé 16měsíční působení Nečasovy vlády musela z podezření či z důkazů korupce či rozkrádání téměř polovina členů vlády abdikovat).

Nečasova trojkoaliční vláda nastolila už při svém vzniku tvrdý asociální protilidový kurs. Tento kurs zahájila pod pojmem reforem, pojmem, který v sobě navenek zahrnuje určitou nápravu. Přitom ale vláda nastolila reformy zdravotní, důchodové, daňové, školní; žádná z těchto reforem nemá za cíl zlepšit život obyčejných lidí, jejichž příjem dosahuje maximálně průměru anebo je nižší. Ve zdravotnictví jde o zvýšení peněžní účasti pacienta (poplatky za den strávený v nemocnici, příplatek za léky do 50 Kč, stanovení nadstandardu, na nějž většina pacientů nedosáhne, zdražování léků a zdravotních pomůcek, přičemž článek 31ústavní Listiny základních práv a svobod stanoví: „Každý má na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon.“, každý jiný než ústavní zákon může mít platnost pouze tehdy, jestliže daný článek upřesňuje či rozvíjí, nikoli popírá jeho podstatu); v reformě důchodové jde o zavedení takzvaného druhého pilíře, do něhož si budou střádat občané na přilepšený důchod, ale z něhož budou těžit noví velkokapitalisté, v jejichž dispozici se budou točit stamiliardy korun, přičemž pojištěnec nebude mít žádnou záruku, že se se svými pravidelnými úložkami, k nimž se zaváže, někdy shledá; reforma daňová, která přes předvolební sliby pravicových stran, že daně se zvyšovat nebudou, vláda rozhodla zvýšit ve dvou etapách sníženou daň z přidané hodnoty z 10 až na 17 ½ % a zvýšit tak ceny potravin, léků, knih, novin a kultury jako celku, zatímco se předpokládá mírné snížení DPH vztahující se k předmětům, které nepatří mezi zboží první potřeby, v mnoha případech jde o zboží luxusní; reforma školní, dle níž dojde ke zrušení bezplatného vysokoškolského vzdělávání. Pan prezident se nedávno vyjádřil v tom smyslu, že vysokoškolští studenti, kteří studují bezplatně, vlastně parazitují na společnosti. Ovšem on sám získal dva vysokoškolské tituly – jeden postgraduální – za minulého režimu bezplatně; snad tím nechce naznačit, že parazitování na minulém režimu bylo správné, protože režimu uškodilo, a že tudíž on sám má jakýsi první stupínek k získání titulu bojovníka proti minulému režimu?

Záhy po nástupu Nečasovy vlády se mnohým občanům ozřejmilo, že „reformy“, které vláda ohlašovala, se bezprostředně negativně dotknou většiny z nich. Protivládní nálada rychle houstla, v některých občanských sdruženích či iniciativách, které vznikly již dříve, se rozvíjely diskuse s protivládním zaměřením. Současně vznikaly zárodky desítek nových sdružení či iniciativ, které z různých hledisek kritizovaly vládní počínání. Značná část z nich si zachovávala svou autonomii a její protestní činy zůstávaly poněkud izolované a mocenské orgány příliš neznepokojovaly. Naléhavě vznikala potřeba koordinovanosti, solidarity a vzájemné spolupráce těchto mnohdy různě orientovaných skupin či skupinek občanů. Za těchto okolností vzešel v listopadu 2010 z KSČM podnět vytvořit jisté Spojenectví práce a solidarity, které by mohlo takovou roli sehrát. „ Proč Práce? Chceme společně oslovit ty, kteří se živí poctivou prací, ať už jako zaměstnanci, osoby samostatně výdělečně činné či malí a střední podnikatelé. Chceme oslovit i ty, kteří se v produktivním věku živili poctivou prací, vytvářeli hodnoty a dnes mnohdy žijí na hranici chudoby. Chceme vyjadřovat zájmy těch, kteří žijí z práce a kteří mají zcela jiné zájmy než ti, kdož se jen přiživují na práci jiných. Proč Solidarita? Protože rozhodně neusilujeme o odstranění jen nejkřiklavějších a nejtíživějších rozporů charitou, ale chceme podporovat systematické vytváření prostředí solidarity, lepší komunikace a řešení společných problémů.“ (Filip, Vojtěch: Výzva k vytvoření Spojenectví Práce a Solidarity. Haló noviny, 20, 2010, 25. XI., č. 278, s. 1)

KSČM se současně obrátila k některým neparlamentním stranám, společenským organizacím, občanským sdružením a iniciativám s nabídkou spolupráce při budování platformy Spojenectví práce a solidarity (SPaS). Po roce můžeme konstatovat, že se k SPaS jako spojenci hlásí následující politické strany nebo jejich části, občanské iniciativy a sdružení:

ACCORN, Asociace za komunitní organizace a sociální reformy, navazující na organizaci stejného názvu, která vznikla v USA v 70. letech minulého století, kde pracovala v těch sférách občanského života, kde cítila problémy a kde se rozhodla reálně pomáhat.

Alternativa zdola prosazuje participativní rozpočtování. Věnuje se sociálnímu bydlení, decentralizaci v oblasti energetiky, rozvoji místních ekonomik, družstevnictví, alternativním finančním systémům, podpoře zaměstnanecké participace.

Duha-UNITED je členem evropské sítě neziskových organizací zaměřených proti nacionalismu, rasismu a fašismu, na podporu migrantů a uprchlíků. Rozvíjí aktivity pro neorganizované děti a mládež, mezinárodní výměnu mládeže a vzdělávací akce.

Evropská levicová platforma ČSSD. K této skupině se hlásí například bývalý ministr zdravotnictví Ivan David nebo bývalý ministr zahraničí, předseda Valného shromáždění OSN, bývalý disident Jan Kavan.

Klub společenských věd sdružuje výzkumné pracovníky a odborníky z oborů společenských věd. Jeho činností se zúčastňují přední sociologové, psychologové, filozofové, politologové, ekonomové, kteří se hlásí k levicové orientaci. Klub je aktivní směrem k veřejnosti, organizuje četné výzkumy veřejného mínění.

Komunistická strana Čech a Moravy, parlamentní strana s 26 poslanci. Její preference rostou. Důsledně obhajuje zájmy pracujících a všeobecně neprivilegovaných vrstev. Stavěla se rozhodně proti rozbití republiky, proti privatizaci a zcizování majetků, které vytvořily předcházející generace. Usiluje o vytvoření sociálně spravedlivé demokratické společnosti.

Levicové kluby žen usilují o rovnoprávné postavení žen a mužů ve společnosti, o sociální rovnoprávnost, mír a humanismus. Zaměřují se na aktivní činnost v politických stranách, hnutích, odborech, sdruženích i nadacích, na podporu práce žen v zastupitelských orgánech.

Ne základnám, sdružení, které úspěšně bojovalo proti zřízení americké protiraketové základny v ČR, proti Centru včasného varování a nyní proti základně, v níž mají být cvičeni američtí a další piloti vojenských helikoptér. Má za sebou mnoho veřejných protestních akcí, pro podporu svých aktivit získává širokou veřejnost.

Nová antikapitalistická levice má ve své platformě jako programový požadavek „překonat kapitalismus“. Účastní se protivládních akcí, aktivně bojuje proti rasové diskriminaci a proti rostoucímu nebezpečí fašismu v ČR. Má tendenci k transformaci v politickou stranu.

Odborové sdružení Čech, Moravy a Slezska, třetí největší odborová ústředna v ČR, člen Světové odborové federace se zastoupením v jejích vrcholných orgánech. Aktivní účastník všech protivládních demonstrací, bojovník za hospodářská, sociální a politická práva a požadavky pracujících; usiluje o společný postup odborů za zájmy pracujících.

Rada seniorů považuje za svůj cíl „zvýšit kvalitu života a zabezpečit klidné a spokojené stáří seniorské generaci“. Klade si za úkol bojovat za zlepšení sociálního postavení seniorů, za vytváření správných mezigeneračních vztahů a rozšíření vlivu na současnou společnost, za lepší využívání jejího společenského potenciálu, proti zhoršování situace v bydlení a v zabezpečení zdravotních, sociálních a kulturních služeb.

Sdružení nájemníků usiluje o dodržování a respektování zákonných práv a zájmů nájemců a uživatelů bytů, aktivně působí při tvorbě právních předpisů týkajících se bydlení, prosazuje oprávněné požadavky nájemců a uživatelů bytů při jednání s orgány státní správy a samosprávy a předkládá návrhy a náměty řešení a poskytuje členům právní a odborné informace v oblasti bydlení.

Sdružení zastánců dětských práv – česká sekce DCI má za úkol prosazovat do legislativy a do života naplňování Úmluvy o právech dítěte; jde o mezinárodní dokument, přijatý i Českou republikou, o právech dítěte na péči a ochranu jako nedospělých i jejich participaci na životě společnosti, aby se připravily na svou úlohu v dospělosti.

Společnost pro evropský dialog pořádá diskuse levicových sil na nejrůznější témata společného zájmu se zaměřením na sbližování evropských národů.

Strana demokratického socialismu usiluje o demokratickou přeměnu společnosti, a to nejen ve smyslu politickém, ale také ekonomickém tak, aby lidé mohli spolurozhodovat o svých osudech a o vývoji společnosti. Je zakládajícím subjektem Strany evropské levice. „Demokratický socialismus je pro nás“, píše se v jejích materiálech, „v praxi logickým pokračováním Deklarace práv člověka a občana z roku 1789, přirozeným vyústěním humanistické filozofie a osvícenství, rozvinutím Marxových názorů na společnost.“ (Názvy stran, hnutí, sdružení a iniciativ a jejich charakteristiky převzaty z článku Hoření, Monika: Je to naše i vaše Spojenectví. Naše pravda, 2011, 12. XII., č. 49, s. III a z webových stránek jmenovaných subjektů.)

Spojenectví přijalo v roce 2011 dva dokumenty. Je to předně Ustavující akt Spojenectví práce a solidarity a posléze Manifest SPaS. Ustavující akt je uveden slovy:

„My, občanské a politické organizace, iniciativy, ale i jednotlivci, sdružující se na společné platformě Spojenectví Práce a Solidarity (SPaS), jsme přesvědčeni, že se lidé práce musí znovu chopit emancipační iniciativy a získat zpět postavení, které jim ve společnosti založené na solidaritě, právem náleží. Chceme tomuto procesu napomoci tím, že účinně sdružujeme své síly, společně hledáme akční program a koordinujeme akce odporu proti všem snahám tomuto procesu bránit.“

Dokument končí slovy: „Spojenectví práce a solidarity považujeme za dlouhodobý projekt. Chceme se propojovat s dalšími sítěmi organizací různého typu. Mohou to být družstva, ekologická, genderová či duchovní hnutí a další iniciativy, třeba i platformy nebo místní organizace politických stran, s nimiž nás bude spojovat hledání alternativy k současnému neudržitelnému systému a důraz na aktivity zdola. Emancipace člověka musí být dílem člověka samotného.

Věříme, že Spojenectví práce a solidarity může zásadně přispět k zastavení hospodářského a sociálního rozvratu a k nastoupení cesty ke společnosti založené na solidaritě i odpovědnosti.“ (www.i-spas.cz)

Druhý dokument nese název Manifest. V něm po ostré kritice neoliberalismu se praví: „Je nutné rozhodně zabránit všem tzv. reformám, které narušují rovnost příležitostí a usnadňují demontáž zbytků sociálního státu, čímž pomalu mění naši společnost v džungli. Vzdělání nesmí být výsadou bohatých. Plánovaný nadstandard ve zdravotnictví nesmí ohrozit všeobecnou dostupnost a kvalitu zdravotní péče. V důchodové reformě plánovaný tzv. druhý pilíř by určitě oslabil současný první pilíř průběžného systému, a tím drasticky snížil budoucí důchody občanům, kteří do systému celý život přispívali a nemají zájem o soukromé připojištění. ... Chceme zajistit návrat k progresivnímu zdanění příjmů ... Má-li lidská pospolitost přežít, je nutné se neoliberálům postavit dříve, než se rozklad stane nezvratným. Princip solidarity spolu s principy plné svobody a rovnosti v důstojnosti představuje jádro hodnot demokraticky a sociálně vyspělé a spravedlivé moderní společnosti. ... Chceme důsledně prosazovat přijetí zákona o obecném referendu. ... Po privatizaci a restituci majetku přichází další restituce – restituce bídy, jakou si dnešní staří lidé z dětství už sotva pamatují. Nebývalá korupce je nezadržitelná, pokud zloději a jimi instalovaní politici budou bránit zkoumání původu majetku. ... Veřejnoprávní média musí sloužit objektivnímu informování a důležité zprávy nesmějí být před veřejností skrývány jako dosud. Takhle to už dál nejde. Chceme změnu.“

Manifest pak končí slovy: „My, členové Spojenectví Práce a Solidarity, budeme důsledně bránit společnost lidí žijících z plodů vlastní práce před neoliberalismem a všemi jeho metastázemi. Budeme se zasazovat o alternativy.

Jiný svět je možný!“ (www.i-spas.cz; celý dokument je otištěn v publikaci České národní listy listopad, prosinec 2011. Praha, Nezávislá skupina Věrni zůstaneme a Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením, 2011, s. 20-22,)

Za rok působení od svého vzniku má SPaS za sebou hezkou škálu aktivit. Mezi první rozhodně patří vydání petice s názvem: „Chceme nové volby, protože demise vlády nic neřeší.“ Tuto petici v krátké době podepsalo mnohem více než deset tisíc občanů, pročež poté byla předána petičnímu výboru Poslanecké sněmovny. Když kontrolní a petiční výbor svolal takzvané slyšení, k němuž přizval organizátory peticí, vzešla dohoda mezi několika občanskými sdruženími a iniciativami o tom, že se slyšení v Poslanecké sněmovně zúčastní a každé sdružení na tomto slyšení vystoupí se zdůvodněnou kritikou korupčních afér a jiných podvratných činů na jednom ministerstvu s tím, že na závěr krátkého vystoupení bude požadováno odstoupení ministra příslušného ministerstva. Tak se i stalo. Po několikerém krátkém kritickém vystoupení zástupců různých občanských sdružení či iniciativ vždy zazněla výzva k ministrově abdikaci. To zřejmě iritovalo paní poslankyni Kohoutovou (ODS), která vystoupila s návrhem na přerušení slyšení, když se jednalo o ministrech, kteří nebyli přítomni. Předseda výboru poslanec Filip (KSČM) s návrhem souhlasil; bylo nakonec rozhodnuto, že slyšení se bude opakovat na jednom z dalších jednání výboru, na něž budou přizváni všichni ministři. Příští slyšení se uskuteční v lednu 2012.

V době, kdy zemi ovládá strach, především strach z propouštění a lidé se bojí účasti na veřejných protestních akcích proti vládě či proti zaměstnavatelům, dohodlo se vedení SPaSu, že dá lidem šanci vyjádřit své mínění anonymním způsobem. Dvakrát vyvolalo akci „Uvaříme si vládu!“, což znamenalo v jeden den ve stejnou dobu na čtvrt hodiny zapnout silnější elektrický spotřebič, aby bylo možné odhadnout, kolik domácností se této akce účastní. A i když tato výzva šla pouze tichou poštou, protože žádné médium o této výzvě neinformovalo, stalo se zřejmým, že tisíce domácností na tyto výzvy reagovaly.

Poměrně rozsáhlou akcí bylo uspořádání aktivit SPaSu a jednotlivých jeho součástí jednoho srpnového dne v Praze na Klárově. V průběhu celého odpoledne se při mítinku na podiu vystřídali zástupci všech sdružení a iniciativ se svými kritickými projevy ve vztahu k trojkoaliční pravicové vládě. Navíc, každé sdružení, každá iniciativa na volném prostranství rozložila svůj stánek s propagačními materiály, se společnou výše zmíněnou peticí s požadavkem na uspořádání nových voleb, případně s dalšími peticemi, požadujícími dodržování lidských práv, zejména sociálních a hospodářských, která se současná pravicová vláda rozhodla v rozporu s platnou Listinou základních práv a svobod omezovat a postupně likvidovat. Stovky lidí se tak seznámili s existencí Spojenectví Práce a Solidarity, s jeho platformou a s aktivitami jednotlivých jeho součástí. Mnozí z účastníků projevů či pouze kolemjdoucích kolem stánků připojilo svůj podpis pod petici SPaSu i pod další petice předkládané jednotlivými občanskými sdruženími.

V průběhu příprav výročí 17. listopadu přišli manželé Novotní s návrhem uspořádat funus iluzí o demokracii, vyvolaných před 22 lety. Šlo o to vystavit na Staroměstském náměstí rakev, okolo níž by byly instalovány tabule s nápisy iluzí spjatých se sliby autorů listopadového převratu, o něž přišla značná část lidí, kteří si v listopadu 1989 přišli zazvonit klíči. Šlo o projekt velice náročný na práci, organizaci, spojený i s určitými náklady. Určitou výhodou bylo, když nad akcí Občanské iniciativy Ne základnám převzalo záštitu i vedení SPaSu.

13. listopadu v ranních hodinách několik smutečně oblečených aktivistů Občanské iniciativy Ne základnám vyneslo z budovy na Malé straně černou rakev a věnce, přenesli je na druhý břeh Vltavy, instalovali na Staroměstském náměstí poblíž míst, kde se konala po Bílé hoře poprava českých pánů rakev na katafalk, ozdobili ji věnci, nechali okolo rakve určitý prostor. aby na zemi lidé mohli zapalovat svíčky, tento prostor ohradili malým zábradlím a na zábradlí postavili z každé strany jednu tabuli – jednu v češtině, druhou v angličtině. Na těchto tabulích bylo taxativně vyjmenováno, oč tato země od listopadu 1989 přišla. Text těchto tabulí zněl: „Loučíme se s iluzemi o demokracii, které se nedožily 22 let. Po dlouhé nemoci v nás zemřely iluze o: - pravdě – slušnosti – ohleduplnosti – solidaritě – bezplatném zdravotnictví – bezplatném a kvalitním školství – zaměstnanosti a životních jistotách – právním státu – nezávislé justici – zemědělské a potravinové soběstačnosti – péči o stáří a v nemoci – jistotě bydlení – vojenské neangažovanosti – nezávislých mediích, nemanipulativnosti televizních zpravodajství – vytváření podmínek podpory mladých manželství, zakládání rodin s dětmi – vzkvétající ekonomice a poctivých obchodnících.“

Vedle rakve bylo vyvěšeno v normální velikosti černě orámované parte, v jehož horní části nalevo byla česká vlajka, napravo v místech pro motto tento nápis: „Milujte se, pravdy každému přejte. Věřím, že vláda věcí Tvých k Tobě se zase navrátí, ó lide český. – Z pomníku Jana Husa.“ Text parte byl vytištěn většími písmeny, aby byl dobře čitelný. Zněl: „My, podvedení občané České republiky, sdělujeme v hlubokém zármutku, že nás navždy opustily některé iluze o demokracii a šance roku 1989. Zemřely po dlouhé nemoci ve věku nedožitých 22 let v listopadu 2011, v průběhu schvalování asociálních tzv. reformních zákonů Poslaneckou sněmovnou. – S ostatky zesnulých iluzí a šancí, vystavenými v rakvi, se budeme loučit položením květin a zapálením svíčky na Staroměstském náměstí v Praze od neděle 13.11. 10:00 do čtvrtka 17.11.2011 a v tento den je ve 13:00 po smutečních projevech doprovodíme společně na poslední cestu. Jménem podvedených občanů Spojenectví práce a solidarity.“ Ve spodní části parte pod čarou je ještě tato výzva: „Všichni jsou zváni i na navazující shromáždění, na němž budou veřejně vystupovat členové lékařského konzilia, usilujícího o záchranu smrtelně nemocné demokracie a sociálního státu.“

Poblíž rakve na okraji chodníku byl postaven stánek, v němž drželi od 13. do 17. listopadu ve dne v noci službu aktivisté iniciativy Ne základnám s výpomocí členek a členů některých dalších občanských sdružení. Ti rozdávali propagační materiály včetně miniaturního parte na památku kolemjdoucím. Současně zvali návštěvníky k podpisu petice žádající nové volby i další, například proti školnému apod.

Lidí okolo rakve a stánku bylo přes den stále plno. Bylo zajímavé slyšet, co si v hloučku povídají. Ze své zkušenosti mohu potvrdit, že kromě dvou pravděpodobně manželských párů, které nešetřily obdivem k současnému režimu a zostra kritizovaly naše počínání, za mé služby naprostá většina našich lidí se takovémuto vyjádření myšlenky funusu iluzí obdivovala – mnozí fotografovali či filmovali – a považovala je za vtipné, úderné a mnohem působivější než například rozbíjení výkladních skříní, k němuž při podobných událostech dochází někdy na západ od našich hranic. S podobnými názory se netajili ani mnozí hosté ze zemí bývalého takzvaného sovětského bloku. Naproti tomu pro mnohé hosty ze Západu bylo naše vyjádření pohřbu iluzí o demokracii jistým překvapením, někteří kladli četné otázky a naše zkušenosti jim z jejich sdělovacích prostředků byly zcela neznámé.

Okolo stánku byly ještě židličky, stolky s bločky, propiskami a urnami na způsob volebních. Návštěvníci měli možnost své zážitky za uplynulých 22 let sepsat a vhodit do uren. Sešlo se za zmíněné čtyři dny na tři sta vzkazů; v naprosté většině byly k uplynulému období velice nelichotivé. Například jeden muž zanechal tento vzkaz: „Navrhuji poslat ty, co tento stát rozkradli, do dolů a fabrik, kde musíme nyní makat my, po kterých chtějí, aby jejich zlodějny zaplatili. Přišel jsem o práci, kterou jsem se tři roky učil a tři roky studoval na průmce. Přišel jsem o veškeré iluze o demokracii a kapitalismu.“ Jiná paní napsala: „Před 22 lety, když jsem cinkala klíči, jsem si představovala, že to dobré, co jsme měli (a bylo toho hodně), nám zůstane, a to málo, s čím jsme nebyli spokojeni, se zlepší. Na Západ jsem tenkrát sice nejezdila, jako samoživitelka jsem měla tři nezaopatřené děti, ale mohla jsem si být jista, že pokud ten nejmladší (3,5 roku) onemocní, nevyhodí mě z práce.“ A mnoho podobných.

Na závěr připomínaného výročí 17. listopadu po 13. hodině před pohřbem promluvili na podiu tři smuteční řečníci: Petr Uhl, Jan Kavan a Jiří Dienstbier. Po těchto krátkých projevech byla rakev snesena s katafalku, položena do kočáru za koňské spřežení, objela Staroměstské náměstí a s malým průvodem byla odvezena zpět na Malou Stranu. Poté na podiu na Staroměstském náměstí se odehrávalo ono lékařské konzilium. Řečníci oblečeni do bílého kabátu se pouštěli do kritiky současné protilidové vlády ze svého úhlu pohledu. Vystoupili zde odboroví funkcionáři Jiří Cingr, předseda Regionální rady odborových svazů ČMKOS Ústeckého kraje, Dagmar Žitníková, předsedkyně odborového svazu zdravotnictví a sociální péče, Stanislav Grospič, předseda Odborového sdružení Čech, Moravy a Slezska, mluvčí OI Ne základnám Eva Novotná a poprvé z jedné tribuny s kritikou současné vlády každý ze svého úhlu také předsedové opozičních stran Bohuslav Sobotka a Vojtěch Filip, což působilo příznivě na zástup demonstrantů. Moderátorem odpoledního pohřbívání iluzí, jakož i lékařského konzilia byl jeden ze tří mluvčích SPaSu Milan Neubert, předseda Strany demokratického socialismu. Dalšími mluvčími jsou Jan Kavan za Evropskou levicovou platformu ČSSD a Ilona Švihlíková za Alternativu zdola.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz