PhDr. Václav Šůstek, CSc.
Motto:
Nikoliv nadvláda a útisk, ale spolupráce rovnoprávných národů
Tato práce vznikla jako protest proti lhostejnosti k postupnému přepisování našich dějin, během něhož se z agresorů stávají oběti a z hrdinů boje proti nacistům zločinci.
Tendence ke genocidě Čechů (podobně jako proti Polabským Slovanům) se projevovala v politice vládnoucích tříd Germánů v různých oblastech soužití. Jejím vyvrcholením se stal hitlerovský fašismus cílevědomě směřující k likvidaci českého národa.
I do Vyškova došel dopis spolku přesídlenců z bývalého vyškovského ostrůvku, navrhující umístnit na městském úřadě nebo v muzeu pamětní desku s textem, že zde s námi Němci žili do roku 1946 ve shodě a danou desku nám darují jako projev náklonnosti k českému lidu. Mnozí již zapomněli na bezohledný německý útlak v době protektorátu a jsou ochotní přijmout zkreslovaný výklad české historie dvacátého století. Usnadňuje jim to i nedostatek pramenů z doby okupace, protože rozhodující kompromitující materiály v závěru války nacisté buď zničili nebo odvezli do Německa. Tuto knihu považuji za svůj příspěvek k pravdivému objasňování našich dějin.
Kniha je výsledkem spolupráce kolektivu, který se podílel na zajišťování a vyhledávání podkladových materiálů a na konečné úpravě knihy. Tímto chci svým spolupracovníkům vyslovit poděkování.
Kořeny dneška leží v minulosti. Ta se nedá změnit, je však možné ji různě vykládat. Proto jsou v této práci soustředěna fakta o vývoji českého státu a vztahu Čechů a Němců v průběhu tisícileté historie. Faktické údaje jsou převzaty z dostupných literárních i archivních pramenů a jejich výklad je zvolen z pohledu českého státu i mezinárodního vývoje uplynulých staletí. I když dnes někteří tento pohled zpochybňují, nemohou zpochybnit skutečné události. Proto je někdy zamlčují nebo předkládají jen výběrově. Kniha splní své poslání, přispěje-li k lepší orientaci občanů ve složitých procesech vývoje naší společnosti.
Věnováno všem, kteří se podíleli na boji za národní, sociální a občanskou svobodu v našich zemích. Václav Šůstek
© Václav Šůstek, vydáno vlastním nákladem, Vyškov
Předmluva
Převrat z listopadu 1989 a Havlovy omluvy přesídlencům oživily problematiku vztahu Čechů a Němců, která se zdála být v podstatě uspokojivě vyřešena uskutečněním závěrů Postupimské konference – přesídlením většiny německých menšin z jiných středoevropských států do Německa. Historie je nejlepším dokladem, že soužití Čechů s Němci na našem území bylo v podstatě bezproblémové, pokud se jedná o vztahy pracujících, avšak rozdílnost třídních zájmů světských i církevních feudálů a později české či německé buržoazie způsobovala v minulosti i velmi těžké rozpory. Silnější a početnější evropské etnikum – Němci – tak často usilovalo o obsazení a ovládnutí českého prostoru a ve svých důsledcích o poněmčení všech Čechů. Tyto germanizační snahy přijímaly v různé době různou podobu, avšak vždy měly charakter protilidový a protinárodní. Nejbrutálnější metody vykázaly německé odnárodňovací snahy v době nástupu fašismu v Německu. Jejich důsledkem bylo ohrožení samotné existence českého národa, zločinný pokus bezohlednou válkou zničit v Evropě vše pokrokové, demokratické, získat pro Němce nový prostor – Lebensraum, a nastolit nadvládu „Herrenvolku“, panské rasy, za kterou se většina Němců, kteří podlehli vlivu nacismu, považovala. Skončilo tak období s možností relativně klidného soužití Čechů s Němci v českém a moravském prostoru.
Katastrofickou situaci pro národy Československa způsobenou nástupem fašismu v Německu s jeho světovládnými cíli, vytvoření sudetoněmecké páté kolony a postupnou likvidaci českého národa je možno pochopit jen v širších historických souvislostech, na pozadí staletého soužití Čechů s Němci.
Vztah Čechů k Němcům je určován řadou vlivů, k nimž patří především geopolitické postavení národa, existence českého sídelního zřízení a postupně se tvořícího českého národa. To probíhalo pod velmocenským tlakem a v obklíčení ze tří stran Germány. Vychází ze zkušeností, konkrétních událostí, které se vytvářely ve staletém vývoji mezi odlišným etnickým a jazykovým prostředím německým.
Bez ohledu na roztříštěnost a rozdíly v mentalitě obyvatel německých zemí, určující byly zájmy vládnoucích tříd - feudálů a německé buržoazie. V celém období usilovali nejrůznějším způsobem i prostředky o ovládnutí českých zemí a o germanizaci českého národa. V posledním období již podruhé směřovali k jeho přímé fyzické likvidaci.
V úvodu vycházíme ze světovládných cílů vládnoucích tříd v Německu jak v období Svaté říše římské, tak i během trvání II. a III. Velkoněmecké říše.
Světovládné cíle mocenských elit německého národa umožňují pochopit postavení českých zemí, českého národa a také nezbytnost přemístění těch německých občanů z českých zemí, kteří podlehli nacionalismu a pomohli likvidovat demokratické Československo; tím vědomě usilovali o likvidaci českého národa a podíleli se na ní.
Úvod
1. Svatá říše římská národa německého
Na tradici římského impéria navazují germánské středověké státy franské říše. V roce 800 byl Karel Veliký korunován římským papežem na císaře. Tato říše byla po korunovaci Oty I. v roce 962 nazývána Svatá říše římská; později císaři habsburského rodu přidali dovětek a celý název zněl Svatá říše římská národa německého. Byla tak obnovena idea starověké světovlády v nových podmínkách. Křesťanství svou univerzálností a tvrzením, že panovník je od Boha, vytvářelo vhodnou sjednocovací ideologii pro první středověké státy. Palacký uvádí: “Za příčinou idey té měl celý obor zemský, uveden jsa do lůna církve Kristovy, spravován býti z Říma mečem duchovním i hmotným čili slovem i skutkem. Duchovním mečem vládl papež co posel pokoje a spasení ke všem národům; meč hmotný svěřen císaři co hajiteli církve a pokořiteli všech, kdo nepřijímali nebo neposlouchali slova spásy.” (Palacký, F.: Dějiny národa českého I., s. 438.) Boj s římskou říší přinesl germánským kmenům řadu výhod. Byly to nové zkušenosti z organizace státních institucí a orgánů, z okupační taktiky vůči porobeným kmenům, nové poznatky z technologie výroby, vyšší agrikultura a znalosti cizího vojenského umění. Říše franská dokázala využít těchto zkušeností proti dosud ještě nesjednoceným slovanským kmenům. První nadkmenový svaz u Slovanů vznikl o dvě století později než u Germánů.
Franská říše v letech 805 až 900 usilovala o zničení Velkomoravské říše a vedla proti ní patnáct válečných tažení. Takto oslabený velkomoravský stát pak podlehl útokům maďarských nájezdníků.
V období 9. až 12. století došlo postupně k likvidaci a germanizaci 17 polabských slovanských kmenů. Slovanské státní formace (Sámova říše, Velkomoravská říše, přemyslovský stát) vznikly se značným zpožděním za vývojem podobných struktur u Germánů. Jejich existence však umožnila odolat germánskému tlaku. Polabští a Pobaltští Slované vyšší svazky nevytvořili, nepodařilo se jim včas završit státní vývoj. Dnes tyto slovanské celky – až na lužicko–srbskou menšinu – neexistují. Pohltila je vlna germanizace, které se naši předkové dokázali ubránit.
Po porážce kočovných Maďarů se v roce 955 vytváří uherský stát. Hranice uherského státu přerušila spojení s jižními Slovany. Po ovládnutí a germanizaci polabských slovanských kmenů dostává se přemyslovský stát do strategického obklíčení na severu i jihu svých hranic. Tím se vytvořily dlouhodobě působící faktory. Český panovník mohl bojovat v obklíčení, mohl – pokud to okolnosti dovolily – být neutrální a mohl také kolaborovat se silnějším nepřítelem. Přemyslovci vyzkoušeli všechny tyto možnosti.
Zkušenosti minulých generací ukazují, že většinu válek jsme museli svádět s germánskými státy. V 10. století vedli Germáni proti přemyslovskému státu válku šestkrát, v 11. století pětkrát, ve dvanáctém století jedenkrát, ve třináctém století třikrát atd. Války zle pustošily české země. Vztah Svaté říše římské k českému státu názorně připomíná odpověď německého císaře Jindřicha III. z roku 1040 Slovanům na jejich vymezení vztahu k říši. Kosmas v Kronice české uvádí znění této odpovědi: “Králové mají zvyk vždy něco nového přidávati k předešlému právu, neboť není všechno ustanoveno v jednom čase, nýbrž skrze zástupů králů vzrostla řada práv. Neboť ti, kdo spravují práva, nespravují se právy, neboť právo, jak se obecně říká, má nos z vosku a král ruku železnou a dlouhou, aby ji mohl vztahovati, kam mu libo. Král Pipin učinil, co chtěl, ale neučiníte-li vy, co já chci, ukáži vám, kolik mám malovaných štítů, anebo co zmohu ve válce.” (Kosmas: Kronika česká, s. 89; také Krejčí, O.: Národní zájem a geopolitika, s.30.) V mocenské politice Svaté říše římské vždy převažovala moc a násilí.
Na počátku 15. století procházela katolická církev hlubokou krizí. Rozmařilost a hamižnost církevních hodnostářů ostře kontrastovala s jimi hlásanou prostotou a ctností pravého křesťana. Centrem církevních nepokojů se staly Čechy. Proti zkaženosti prelátů a chování církve svaté, největšího feudála, pozvedl svůj hlas mistr Jan Hus. Muž, který pravdu hlásal, v pravdě žil a v pravdě i zemřel.
Papež Jan XXIII. (původně námořní pirát) společně s císařem Svaté říše římské Zikmundem se rozhodli skoncovat s rozvratem v církvi i s náboženskými nepokoji svoláním XVI. ekumenického koncilu do města Kostnice v listopadu 1414. Papež se snažil vypořádat s mistrem Janem již před koncilem. Jan Hus byl dán do klatby a vyobcován z církve. Přesto přijal výzvu papeže, aby se dostavil na koncil a zde hájil své názory. Císař Zikmund mu vydal ochranný glejt, zaručující jeho nedotknutelnost.
Po dvaceti pěti dnech pobytu v Kostnici byl Hus na příkaz papeže uvězněn v podzemní kobce kláštera. Od počátku bylo s Husem v Kostnici nakládáno jako s kacířem. Reprezentativní koncil se v tomto případě změnil v největší inkviziční tribunál, jaký dějiny pamatují. Co nejvíce vyděsilo církevní hodnostáře? Bylo to Husovo přesvědčení, že všichni církevní hodnostáři jsou povinni zachovávat křesťanské ctnosti tak, jak je hlásá bible.
Představitel světské moci na koncilu, císař Zikmund, odevzdal na základě rozhodnutí koncilu odsouzence – Husa – k upálení jako kacíře.
K likvidaci lidového husitského revolučního hnutí v letech 1420 – 1431 zorganizovala Svatá říše římská za pomoci německých feudálů pět křižáckých výprav, aby pokořily kacířské Čechy. Stejně tak roku 1462 papež Pius II. prohlásil krále Jiřího z Poděbrad za kacíře a vyhlásil proti Českému království nové křížové tažení.
Po porážce protihabsburského povstání v roce 1620 došlo nejen k likvidaci představitelů stavovského odboje, ale byly konfiskovány téměř tři čtvrtiny veškeré české půdy (která byla tehdy hlavním základem nejen obživy, ale i ekonomické moci země). Klerikální reakce vyvinula úsilí, aby vojenskou porážku českých stavů dovršila ideologickým porobením českého národa. Ten měl být znovu převeden do područí katolické církve, protestantští kazatelé byli vypovězeni a za pomoci vojenských oddílů začalo násilné obracení českého lidu na katolickou víru. Obnoveným zřízením zemským pozbyl český národ svých dřívějších práv a svobod.
Ve vzájemném soupeření Habsburků a pruského krále Bedřicha II. došlo k odtržení Slezska od českých zemí.
V roce 1806 se František II. vzdal titulu římsko-německého císaře a vyhlásil zánik Svaté říše římské národa německého. V předcházejících letech si vytvořil ze svých zemí císařství rakouské a přijal titul dědičného císaře habsburského.
Spojení německých císařů a králů s papeži znamenalo útoky Němců a církve proti Slovanům a Čechům, přinášelo újmy českému státu a českému obyvatelstvu.
2. II. německá říše v letech 1871 – 1918
Po porážce Francie v roce 1871 byl Vilém I. provolán ve Versailles německým císařem. Vznikl německý spolkový stát s říšským sněmem. Říši v té době spravoval kancléř O. von Bismarck. Prusko sjednotilo Německo a pokračovalo v budování německého impéria středověku. Rozvoj kapitalismu, růst hospodářské moci, převaha nedemokratických skupin vedly k situaci, kdy sjednocování Německa nabylo povahy velmocenské expanze, především proti slovanským národům.
V nových podmínkách formování národů se na “širokém vědeckém a filozofickém podkladě organizoval v poslední době pangermanismus jako filozofie a politika německého národa.” „Od samého počátku nebyl pouze teorií a politickým ideálem, … byl výrazem politického vývoje národa.“ (Masaryk, T. G.: Nová Evropa, s. 28 a 30.) Vedle náboženské – křesťanské - ideologie, která zakrývala agresivní politiku feudální, vzniká “vědecky” zdůvodněná nacionalistická ideologie německé buržoazie – pangermanismus. Je to soustava teoretických, politických, ideologických, hospodářských a militaristických koncepcí a v nich pak obsažených myšlenkových a politických plánů o Velkoněmecku, jeho poslání v Evropě a ve světě. Po stránce obsahu a náplně jde o hnutí politické, národopisné, tělovýchovné, ekonomické, jazykové, civilně-militaristické ap.
Pangermanismus je označení pro německé nacionální myšlení a politické hnutí, které usiluje o sjednocení všech lidí mluvících německy nebo germánskými jazyky do jednoho politického organismu. Jeho základním cílem je:
1. Státní spojení všech německých národností v Evropě.
2. Zařazení všech německých skupin v celém světě do německé světové říše.
3. Dobytí celého světa.
Pangermanismus pronikal do všech německých stran, hnutí a spolků s výjimkou sociálních demokratů. V roce 1891 byl založen Všeněmecký svaz na podporu německé koloniální expanze. Německo získalo na čtyřech místech v Africe své kolonie. K pangermánským aktivitám patří Německý spolek pro Východní marku, který organizoval nátlak na vládu k realizaci germanizační politiky vůči Lužickým Srbům, Polákům a Čechům. Pod vlivem pangermánského hnutí v Německu vznikl v roce 1882 Linecký program, požadující zachování výsadního postavení Němců a němčiny jako státního jazyka v Rakousku. Na základě Lineckého programu podporovala německá vláda rakouské výboje na Balkáně.
Předseda Předlitavska – hrabě Badeni - v letech 1895–1897 prosadil volební reformu zřízením páté volební kurie a pro Čechy a Moravu vydal pro Čechy příznivější jazykové nařízení, podle něhož by se v obcích a městech s českou většinou mohlo na úřadech jednat i v českém jazyce. Vyvolal tím zběsilý odpor německých politických stran a privilegovaných vrstev, obávajících se o pozice panského národa. Byl proto nucen odstoupit. V Rakousku si Němci v roce 1880 založili agresivně laděný Německý školský spolek (Deutscher Schutzverein) s pangermánskými cíli. V Čechách vydržoval 24 spolkových škol. Ty byly zřizovány v místech se smíšeným obyvatelstvem a různými výhodami bylo do německých škol zlákáno až 57 tisíc českých dětí.
Pangermanismus se vyznačoval vyhroceným nacionalismem; k dosažení svých cílů využíval násilí a expanzi, propagoval nadřazenost Němců nad Slovany, obracel se proti Židům, ve kterých viděl konkurenci v boji o světovládu. Antisemitismus proto pokládá za základní kámen německého myšlení.
První světová válka, kterou připravilo, rozpoutalo a vedlo především Německo, představovala pokus o prosazení a dosažení strategických mocenských záměrů Německa, jehož kapitál tyto záměry plně podporoval. Pangermánský plán centrální Evropy znázorňuje mapa převzatá z Masarykovy knihy Nová Evropa.
3. III. říše v letech 1933 - 1945
V období hospodářské krize 1929–1933 vládla v Německu masová nezaměstnanost, postihující pracující obyvatelstvo. Za všestranné podpory německých průmyslníků získala nacistická strana NSDAP ve volbách dostatečný počet hlasů, které stačily k tomu, aby Hitler stanul 30. ledna 1933 v čele německé vlády. Po svém nástupu začala nacistická vláda likvidovat existující demokratický systém výmarské republiky a nahradila jej “pořádkem” třetí říše. V březnu 1933 prosadila v Říšském sněmu zmocňovací zákon, kdy mohla vláda po dobu čtyř let vydávat zákony, včetně zákonů pozměňujících ústavu, bez Říšského sněmu a Říšské rady. 31. 3. 1933 byl přijat zákon o začlenění zemí do říše. Zákonem o nové struktuře říše byly zrušeny zemské parlamenty. Místo společenského zemského zřízení byl v říši zaveden státní centralismus, na nějž dohlížela nacistická strana. (Műller, H.: Dějiny Německa, s. 270.) Zákonem ze 14. července 1933 byla uzákoněna NSDAP jako jediná politická strana a vydán zákaz vzniku nových stran. Téměř bez odporu byly odstraněny poslední zbytky demokracie a vytvořen nacionálněsocialistický stát. Každý odpor byl bezohledně potlačen, protestující funkcionáři vzati do vazby a posláni do koncentračních táborů.
Nacionální socialismus – nacismus – se vyvinul v nejbrutálnější formu fašismu. Navázal na staré historické koncepce Svaté říše římské národa německého, na koncepce pangermanismu a usiloval o jejich uskutečnění v podmínkách imperialismu. Za hitlerovským režimem stála německá i mezinárodní zbrojařská velkoburžoazie, která v něm viděla nejúčinnější prostředek vůči revolučnímu dělnickému hnutí a jeho centru – prvnímu státu pracujících.
Nacisté vytvořili skloubený systém hierarchicky uspořádané fašistické diktatury. V čele stála německá fašistická strana NSDAP. Ve své činnosti vycházela z programu, který byl směsí nacionalismu, rasismu, antisemitismu, antikomunismu a sociální demagogie, jež rozvedl Hitler v knize Mein Kampf.
Další zásadou antihumánní ideologie byl požadavek totalitního režimu, neomezené nadvlády kapitálu nad pracujícími. V zahraničněpolitické oblasti bylo cílem vybudování velkého Německa, sjednocení všech Němců v duchu antisovětismu a pokračování výbojného hesla německých vládnoucích tříd “Drang nach Osten”. Nacistická ideologie vycházela z rasových teorií, podle nichž germánská rasa je Prozřetelností povolána, aby vládla ostatním neněmeckým národům. Německé veřejné mínění bylo po staletí vládnoucími třídami zpracováváno pro boj o nové rozdělení světa.
Nacisté rovněž vytvořili represivní teroristické orgány. Byly to úderné oddíly NSDAP SA (Sturmabteilung), polovojenské ozbrojené jednotky budované od roku 1921 s úkolem provádět teroristické akce proti všem demokratickým a pokrokovým občanům a hnutím v Německu. Po uchopení moci nacisty se vedení SA postavilo do opozice proti Hitlerovi. Ten situaci řešil pomocí “ochranných oddílů” SS a bezpečnostní služby fyzickou likvidací některých vůdců SA. Pak byly oddíly SA odzbrojeny a přeměněny v orgány pro předvojenskou výchovu a strážní službu.
Ochranné oddíly NSDAP (Schutzstaffel) - SS. Původní osobní ochrana Hitlera a dalších nacistických prominentů se stala elitní složkou NSDAP. Pod vedením H. Himmlera se z SS stal doslova stát ve státě a armáda v armádě. V konečné podobě měla organizace řadu odnoží; patřily sem i Waffen SS (pravidelné bojové útvary vybavené nejmodernějšími bojovými prostředky; jejich počet v závěru války se pohyboval kolem milionu mužů). Členové SS byli nositeli fanaticky vyhrocené ideologie “věrnosti vůdci” a “čistoty germánské rasy”; měly hlavní odpovědnost za vybudování systému teroru v nacistickém Německu a později v okupovaných zemích.
Patřilo sem i gestapo - tajná státní policie, jeden z hlavních nástrojů nacistického teroru. Stalo se součástí bezpečnostní policie, jejíž centrálou byl Hlavní úřad bezpečnostní policie. Gestapo sloužilo jako prostředek udržení kontroly nad státem i jeho obyvateli; používalo teroru a zastrašování.
Po nástupu Hitlera k moci vznikaly jako nástroj kontrarevolučního teroru koncentrační tábory. Měly umožnit konsolidaci a udržení moci nacistů v zemi. Sloužily k izolaci a postupně k fyzické likvidaci odpůrců fašismu, především komunistů, sociálních demokratů a ostatních antifašistů, na něž byla uvalena “ochranná vazba” . Po likvidaci vedení SA byly převzaty do správy SS; prosadila se zde neomezená libovůle SS bez ohledu na zákony. V koncentračních táborech bylo vězněno přes devět milionů lidí, především odpůrců fašismu; z nich zde zahynulo přes sedm milionů dvě stě tisíc vězněných.
Do nacistického systému patřil i systém fašistické propagandy a z dalších fašistických organizací zvláště organizace mládeže a žen.
Německý fašismus byl ovládán nenávistí ke všem revolučním pokrokovým myšlenkám, ke všem demokratickým právům lidu, k veškeré pokrokové kultuře a inteligenci.
Dobyvačné plány hitlerovského fašismu znamenaly pro československý lid ohrožení samých základů jeho státní a národní existence. Pro buržoazní reakci byly posílením jejího úsilí o likvidaci revolučního lidového a dělnického hnutí. Druhá světová válka, kterou připravilo, rozpoutalo a vedlo nacistické Německo, byla praktickým pokusem o realizaci strategických záměrů fašistického Německa. Mezinárodní kapitál alespoň zpočátku tyto záměry nacistů podporoval, pokud to bylo pro něho vhodné a žádoucí.
Do války bylo postupně vtaženo 70 zemí s více než 80% světového obyvatelstva. Hlavní tíhu války v letech 1941 až 1944 (do otevření druhé fronty) nesl Sovětský svaz.
Fašismus byl poražen silami protifašistické koalice za rozhodujícího podílu Sovětského svazu.
V květnu 1945 válka skončila porážkou třetí říše. Militaristické síly po roce 1945 chápaly fakt porážky jako “nutné přerušení bojů”, jako “strategickou přestávku”. Byly přesvědčeny, že se jedná jen o “dočasný klid zbraní” či “nezbytnou strategickou přestávku”. Boj za německé světovládné cíle tedy dále pokračuje.
Výchozí základnou pro německou východní politiku a celou koncepci “Drang nach Osten” tvoří východní bádání “Ostforschung”. Tato základna nebyla po porážce Německa likvidována, ale zachována. V poválečných podmínkách byla obnovena, oživena a opět orientována proti Východu, proti slovanským národům. Poznatky z uvedeného výzkumu východních zemí se v Německu využívaly a využívají pro tvorbu koncepčních východisek německé východní politiky. (Groušl, J.: K základům německého revanšismu, Naše pravda z 22. VII. 2004.)
Výrazně nenávistnou úlohu vůči českým zemím sehrávají výzkumné ústavy nacistů odsunutých z Československa. Patří k nim Colegium Carolinum. Jeho historie vychází z doby porážky fašistického Německa ve druhé světové válce. Profesoři, učitelé i další odborníci z řad odsunutých Němců založili v západních zemích za vydatné finanční pomoci katolické církve tak zvané pomocné studijní a pracovní spolky. Uvedené skupiny a spolky soustřeďovaly ve svých řadách odsunuté Němce z Československa, zejména takové, kteří projevovali nepřátelství vůči ČSR. Ústav byl založen 25. října 1956 a je určen pro výzkum českých zemí. Jeho členy mohou být jen osoby, které se habilitovaly na sudetoněmeckých školách nebo byly členy profesorského sboru těchto škol. Colegium Carolinum bylo od samého počátku financováno bavorským ministerstvem školství a spolkovým ministerstvem všeněmeckých záležitostí. (Čelovský, B.: Mnichovský syndrom, s. 38.) Jmenovaný ústav pořádá konference, semináře, kolokvia za účasti “slovanských spolupracovníků” - emigrantů typu doktora Pecháčka, pracovníka Svobodné Evropy, vydává publikace a knihy k tématu česko-německých vztahů. Český národ je ukazován jen v pasivitě a německý jen v rovině přínosu a pokroku. Z těchto neobjektivních “výkladů” historie pak čerpají německé revanšistické organizace a spolky podklady k šíření pomluv České republiky.
K dalším spolkům patří “Adalbert Stifter” a “Ackermann Gemeinde”, jejichž hlavní orientací je protičeskoslovenský revanšismus. Německý revanšismus byl a je přímou zprostředkovanou reagencí na porážky Německa ve dvou světových válkách.
Zločiny německé páté kolony v Československu před druhou světovou válkou a v jejím průběhu jsou tak obrovské a masové, že i příští generace nejen našeho národa se musí mít na pozoru před pangermanismem a těmi, kteří u nás nositelům a šiřitelům germanizace přisluhují. Je nutno připomínat banální pravdu, že ten, kdo se nedokáže poučit z minulosti, bude ji muset prožít znovu, ať již jako frašku, či tragédii.
1 Vývoj osídlení
Morava svou polohou i přírodními zdroji vytvářela podmínky pro pravěké a časně historické osídlení. Vyškovsko bylo osídleno relativně hustě. Dokazují to archeologické nálezy z období kultury popelnicových polí a lužické kultury 1200 let před naším letopočtem, kozákovské kultury (700 let před naším letopočtem). Názvy kmenů těchto kultur pro nedostatek psaných pramenů nejsou známy. (Vlastivěda moravská, Vyškovsko, s. 52-60.)
Od Keltů po Slovany, “Češi nejsou Slované, ale Keltové!”
Takové tvrzení v posledních letech můžeme číst či slyšet od různých publicistů, kteří si buď nedělají těžkou hlavu s historickými fakty, nebo je prostě neznají. K uvedenému tvrzení je vlastně lepší skutečnosti ani neznat. Pak se takový “propagandista goebbelsovského typu” nemusí ani červenat, že nemluví pravdu. Vždyť on ani neví, o čem mluví. Jinak by nemohl takové zmatenosti vyhlašovat, ani snad u piva.
Národ můžeme chápat jako historicky vzniklé společenství lidí, kteří mají společný jazyk, území, kulturu, ekonomiku, historický vývoj a společné psychické založení. (Wolf, J.: Abeceda národů, nakl. Horizont, Praha 1984.) Při tomto výkladu je zřejmé, že na formování moderních národů se podílí nejen etnický základ jednoho původu, ale všechno obyvatelstvo dané oblasti, jehož splynutím, vzájemnou asimilací, se současné společenství lidí v daném prostoru vytvořilo. Hovoříme-li proto o tom, že jsme Slované (že máme slovanský původ), nepopíráme tím skutečnost, že v toku staletí se na tvorbě našeho národa podílela i jiná než slovanská populace. Faktem však zůstává, že tato slovanská složka populace byla většinová nejen svým počtem a vitalitou, ale i konkrétním podílem na utváření současného národa. Jinak bychom museli tvrdit i takové nesmysly, jako že Němci nejsou Germáni, protože většina území Německa byla od počátku středověku osídlena slovanským obyvatelstvem, že Američané nejsou Američané, ale indiáni a podobně. Ostatně, ať hovoří historická fakta.
První známou etnickou složkou pravěkého osídlení našich zemí jsou Keltové již v 5. století př.n.l., jak uvádí řečtí spisovatelé (např. Hekotaios Milétský). (Československá vlastivěda II., s. 63-64.) Na Vyškovsku o tom svědčí několik sídlišť. V době keltské nadvlády se udrželo v našich zemích nadále starší domácí obyvatelstvo, zabývající se hlavně zemědělstvím a chovem dobytka. Keltové vynikali nad domácím obyvatelstvem kulturní vyspělostí a výrobní převahou. Řečtí spisovatelé a nálezy prozrazují vysokou technickou úroveň a řemeslnou výrobu v dílnách. České země ovládl kmen Bojů, podle něhož i země dostala jméno. Na Moravě kmen Volků a Tektoságů.
V době změny letopočtu keltská moc vrcholí. Vojenské porážky od Římanů a pronikající germánské kmeny podlomily však keltské panství a strhly na sebe dočasnou politickou nadvládu nad částí domácího obyvatelstva. Germánská moc bojových skupin se udržela do 4. století n.l. Nadvládě germánských bojových skupin na našem území zasadily rozhodné údery pustošivé nájezdy kočovných Hunů. Hunové uvedli do pohybu i jiné kmeny. Hunské nájezdy spadají časově do velkých sídelních přesunů, jež doprovázely rozklad římského impéria. Germánské skupiny z našich zemí ustoupily. V té době ovládly český a moravský prostor kmeny slovanské.
Slované patří k nejstarším obyvatelům Evropy. Jejich kolébkou byly prostory severně od Karpat, mezi řekami Odrou a Dněprem. Tam se vyhraňovalo praslovanské obyvatelstvo jako svébytný etnický celek. Je pravděpodobné, že lid popelnicových polí, který osídlil i naše země, měl význačný podíl na utvoření západoslovanských kmenů, z nichž později vyrostly i národnost česká a slovenská.
Rozhodující význam pro konečný ráz osídlení našich zemí měl příliv slovanského živlu ze Zakarpatí. Pohyb Slovanů směrem k jihu na sklonku 2. století pokračoval i v dobách následujících; pronikli také daleko na západ k dolnímu povodí Labe, na jih do zemí alpských a do Podunají.
Základním zdrojem obživy Slovanů bylo zemědělství a chov dobytka. Ovládli i některé druhy řemeslné výroby, zvláště kovářství, zpracování dřeva a kostí. Byli zdatní bojovníci, dovedli obhájit své území a ohrožovali i moc sousedních kmenů. Celková úroveň výroby i směny byla méně rozvinutá. Proto se poměrně dlouho udržely pozůstatky rodového zřízení.
Nejstarší zpráva o trvalejším sjednocení západoslovanských kmenů se vztahuje k 1. polovině 7. století. V daném období, téměř dvě století, měli Slované co činit s Avary, pasteveckými nomády, kteří přišli z euroasijských stepí. Kolem roku 562 kočovali již v oblasti Dunajské delty. Ta jim skýtala nejen obživu pro početná stáda, ale i jistotu před možným napadením. Jejich hlavní akcí byly útoky na Byzanc, která pro ně znamenala bohatou válečnou kořist a vysoké výkupné. V úsilí o zajištění svého týlu vedli útoky proti slovanským kmenům a postupovali proti toku Dunaje do říše franské. Tak vzniklo v podstatě dvojí území – vlastní jádro avarské moci a obvodní pásma směrem k horám.
Slovanské kmeny stále tíže snášely nezkrotné avarské nájezdy a povinnost odvádět poplatek. První odboj zahájily české a slovenské kmeny v povodí Moravy v letech 623 – 624. Franský kronikář Fredegar podává svědectví o společné koordinované akci slovanských kmenů. V době povstání přišla k těmto Slovanům skupina franských kupců. Jeden z nich, nazývaný ”Sámo”, se v bojích s Avary tak vyznamenal, že Slované jej zvolili za svého “krále”. Sámo pak stál v čele západoslovanské říše téměř 35 let.
Sámova říše odrazila nejen nájezdy Avarů, ale také mocné útoky germánské říše franské, jejíž středisko bylo tehdy v západní Francii. Soudobá franská kronika vypráví, že germánská vojska utrpěla od Slovanů rozhodující porážku roku 631 u hradu Vogastisburku. Od poloviny 7. století ustávají další zprávy o společenském vývoji v našich zemích.
Archeologické nálezy z 8. a 9. století svědčí o značném hospodářském, společenském a kulturním pokroku v našich zemích. Zdokonalovalo se zemědělství a mnohá odvětví řemeslné výroby, především tkaní látek, dobývání a obrábění kovů, opracování dřeva a kostí, hrnčířství. Na vysoké úrovni bylo tehdy kovářství a kovotepectví, výroba šperků a zbraní. Rozšířila se směna výrobků, zvláště v oblastech, kde se křižovaly hlavní cesty dálkového obchodu, v povodí řek Dunaje a Moravy.
Křesťanství jako nástroj mocenských snah
V 9. století počala pronikat na naše území nová náboženská ideologie – křesťanství. Náboženská soustava křesťanská byla ve srovnání s primitivním pohanstvím mnohem vyspělejší. Po celá staletí se utvářela v kulturních oblastech kolem Středozemního moře a slučovala ve svém učení náboženské mýty východní s některými prvky myšlení rozkládající se otrokářské společnosti řecko-římské. Křesťanství mělo v době svého vzniku povahu opozičního lidového hnutí a proměnilo se v účinný prostředek pomáhající vládnoucím skupinám upevňovat jejich moc. Vznikající feudální hospodářsko-správní řád měl tak od samých počátků v křesťanství mocnou oporu. Učení o všemohoucnosti jediného nejvyššího boha pomáhalo upevňovat autoritu vládnoucích osobností feudální společnosti, jež kolem sebe šířily mýtus, že jim byla vládní moc svěřena přímo bohem. Bezprostředně “od boha” odvozoval svoji autoritu římský papež, vydávající se za “náměstka Kristova na zemi”, za hlavu všeho křesťanstva. Prostřednictvím papeže měli “od boha” propůjčenu zvláštní moc nad lidmi velekněží, preláti, arcibiskupové, biskupové a jejich prostřednictvím kněží nižšího svěcení. Rovněž také “z milosti boží” vládli císařové, králové, vévodové nad celými národy a šlechtici, nad svými poddanými. Všechna nadvláda a moc nad pracujícím lidem se v křesťanské ideologii ospravedlňovala “božím rozhodnutím”. Křesťanství proto nalézalo na našem území příznivý ohlas u vládnoucích složek feudální společnosti. Jeho šiřitelé přinášeli spolu s novým učením i některé nové hospodářské, technické, společenskoorganizační i kulturní poznatky a vymoženosti, jichž bylo možno využívat k upevňování autority a moci vládnoucích vrstev a jež současně přispívaly rozvoji společnosti. Křesťanští misionáři, zvláště příslušníci některých mnišských řádů, rozšiřovali znalosti dokonalejších způsobů zemědělské a řemeslné výroby, někteří z nich ovládali čtení a psaní, byli dobrými staviteli, sochaři, malíři, řečníky, organizátory a diplomaty a uměli podmanivě působit na své okolí. Prostý lid, přihlížející bohoslužbám a naslouchající chrámovému zpěvu, byl strhován tajemnou podívanou. Kázání o tom, že všichni lidé jsou si před bohem rovni a že křesťanský bůh slibuje chudým lidem blažený život na nebesích, vštěpovala v mysl prostého člověka iluzi, že útisk a křivdy, jež jsou na něm páchány, budou po smrti odčiněny, a že proto není nutno proti nim bojovat.
Křesťanství bylo na jedné straně doprovázeno kulturním pokrokem, a na straně druhé vytvářelo předpoklady k upevnění moci vládnoucích skupin feudální společnosti a k znevolnění pracujícího lidu. Mělo důležitou úlohu i při utváření feudálních států a dávalo vládcům, kteří přijali křest, “mravní ospravedlnění” k jejich výbojům proti sousedním kmenům pohanským.
Říše velkomoravská
Počátkem 9. století vystupuje Morava jako politicky a kulturně významná oblast. Je to období jejího největšího rozmachu; v této době bylo na území Moravy a Slovenska jádro státu západních Slovanů – Velkomoravská říše. Již na počátku 9. století zde vynikala dvě knížectví, moravské a nitranské. Obě pocítila silný politickomocenský tlak německé říše východofranské. Karel Veliký v několika taženích zlomil moc Avarů, sjednotil germánské kmeny a zahájil expanzi proti slovanským kmenovým útvarům. Ve dvou taženích 805 a 806 byli přivedeni k poslušnosti Čechové, země zpustošena a vévoda Lech zabit. Roku 812 byli Moravané nuceni slíbit poslušnost východofranskému králi v Řezně. V tomto období přijaly vládnoucí složky moravského knížectví od německých misionářů křesťanskou víru. V roce 845 podstoupilo také 14 českých velmožů v Německu křest a uznalo východofranskou svrchovanost. Tak spolu s pronikáním křesťanství ze západu vzrůstaly i pokusy německých panovníků o získání nadvlády nad českými zeměmi.
Hospodářsko-společenský rozvoj a potřeby obrany proti nepřátelskému tlaku zvenčí vedly k založení rozsáhlého státního útvaru, k němuž náležely české a slovenské kmeny. Rozhodující krok k tomu uskutečnil moravský kníže Mojmír I., když v 30. letech 9. století vypudil z Nitranska Pribinu a spojil jeho knížectví s Moravou.
Mojmírovci stáli pak v čele Velkomoravské říše až do počátku 10. století. Jádrem jejich moci byla dnešní Morava a Slovensko na jih k Dunaji a na východ k řece Tise, kde byly hranice panství bulharského. V době největšího rozmachu říše uznávaly svrchovanost Mojmírovců i kmeny české, polabskoslovanské a polské na tzv. vislanském území; na jihu zakotvila moc velkomoravského státu i za Dunajem v Panonii.
Nejdůležitější střediska Velkomoravské říše ležela na jihovýchodní Moravě a jihozápadním Slovensku. Byl to systém dobře vybudovaných pevností a hradišť, na nichž byla sídla velmožů. Téměř po celou dobu svého trvání musela Velkomoravská říše odolávat dobyvačným pokusům východofranských panovníků. Zvláště Mojmírův nástupce Rostislav úspěšně odrážel útoky Ludvíka Němce, jemuž pomáhaly v pronikání do naší země německé křesťanské misie. V zápase o nezávislost se Rostislav rozhodl k velkému činu v oblasti církevní politiky. Obrátil se do Byzance, která nepodléhala svrchovanosti římského papeže, se žádostí, aby byli na Moravu vysláni křesťanští misionáři, znalí slovanského jazyka. Byzantský císař Michal III. poslal roku 863 na Moravu dva vzdělané Řeky, Konstantina-Cyrila a Metoděje. Konstantin sestavil zvláštní písmo, přizpůsobené slovanským jazykům, a přeložil některé bohoslužebné texty do staroslověnštiny. Konstantin a Metoděj se stali zakladateli slovanského písemnictví. Dosáhli také schválení svého působení (užívání slovanského jazyka při bohoslužbě ) i u římského papeže, jenž jmenoval Metoděje arcibiskupem. Metoděj se vracel z Říma v době, kdy Morava koncem roku 870 byla dobyta Franky a Bavory, kníže Rostislav oslepen a uvězněn. Také Metoděj byl bavorskými biskupy zajat a uvězněn. Na zásah papeže Jana VIII. byl propuštěn roku 873 a jako arcibiskup uvítán na Svatoplukově dvoře.
Metoděj působil se svými žáky v našich zemích do roku 885. Na sklonku svého života se dostal do sporu s Rostislavovým nástupcem Svatoplukem. Po smrti Metoděje byli jeho žáci pronásledováni, odebrali se do Bulharska a někteří na východ do Ruska.
Pro naše země, právě tak jako pro většinu slovanských národů, mělo velký význam, že se jim spolu s přijetím křesťanství dostalo i samostatného slovanského písma i počátků svébytného písemnictví. Staroslověnské písemnictví se stalo pojítkem našeho národa s ostatním Slovanstvem. V Bulharsku, na Rusi i v Srbsku slovanské písmo zakotvilo trvale a slovanská liturgie se tam stala základem pravoslavných církví.
Moravský stát byl na počátku 10. století vystaven opakovaným nájezdům Maďarů. V letech 905 – 908 byl Maďary rozvrácen. Vpád Maďarů rozrušil souvislost slovanského osídlení ve středním Podunají a odtrhl Slovany západních kmenů od jihoslovanských. Závažným důsledkem pádu Velkomoravské říše bylo přerušení hospodářských, politických i kulturních styků s říší byzantskou, u níž středoevropští Slované hledali oporu proti rostoucímu tlaku německé říše východofranské. Velkomoravská říše, samostatný národní stát, jenž mohutněl a sílil v neustálém stýkání a potýkání s okolním živlem německým, pomáhala svým vlivem upevňovat českou národní pospolitost.
Vznik státu Přemyslovců
Na přelomu 9. a 10. století položili Přemyslovci základy k samostatnému českému státu. Již za prvního (historického) knížete Bořivoje dovedli využít ke své podpoře křesťanství. Podle dávné tradice se soudí, že kníže Bořivoj a jeho manželka Ludmila, pocházející z kmene Pšovanů, byli pokřtěni velkomoravskými kněžími. Současně pronikaly do Čech církevní misie z německých krajů. Němečtí feudálové, usedlí v říši východofranské, využívali křesťanských misionářů k soustavnému pronikání a loupeživé expanzi na východ. Pod znakem kříže podnikali krvavé nájezdy na slovanská kmenová knížata, která zůstávala věrna svým pohanským obyčejům. Němečtí feudálové si pak během 10. století podmanili mnohé kmeny Polabských Slovanů. Včasné přijetí křesťanství českými knížaty zbavilo východofranské vladaře možnosti užít “svaté války” proti pohanům jako vhodného nástroje expanze do Čech a na Moravu.
Spory ve východofranské říši vedly k zániku tohoto státního útvaru. V Sasku za vlády Jindřicha zvaného Ptáčník se začal vytvářet střed říše, jež se hlásila jako dědička říše římské. V čele nového státu stál král římský (rozuměj “německý”), který teprve po korunovaci (měla se dít v Římě) měl právo zvát se císařem. Král Jindřich postupně rozšířil svou pravomoc nad ostatní německá knížata, a tak dal základ k pozdější Svaté říši římské národa německého. Vzrostlá moc povzbuzovala Jindřicha k rozhodným výbojům na východ. Prvním cílem agrese se staly Čechy.
Vnuk Bořivojův, kníže Václav (vládl od roku 921 do 935), byl horlivým šiřitelem křesťanství. O jeho vládě a zahraniční politice se dochovalo málo spolehlivých zpráv. Názorně se však jeho politika projevila v poměru k útočné politice nového německého krále. Kníže Václav dobrovolně uznal nadvládu německého krále a zavázal se k poplatku naturálnímu a peněžnímu, jenž se postupně stával tradičním.
Dobrovolné pokoření před nátlakem ovšem přililo olej do ohně nespokojenosti knížecí družiny. Mluvčím všech nespokojenců se stal mladší bratr Václavův Boleslav. Roku 935 byl kníže Václav na hradě boleslavském Boleslavovou družinou přepaden a zabit. Václavova vražda, ač měla politické pozadí, se stala vděčnou látkou církevních oslavných spisků a legend, které šířily slávu prvního českého světce. Záhy po své smrti byl kníže Václav církví uznán za svatého. V raném období feudalismu nebylo prohlašování členů panovnického rodu za svaté ojedinělým jevem. Vládnoucím dynastiím se tím mělo dostat slávy a svatozáře, potřebné k upevnění jejich moci. Zároveň mělo další členy vládnoucí vrstvy podněcovat k podpoře církve. Proto zbožnění knížete Václava bylo široce popularizováno legendami, jejichž skladatelé, kněží a mniši, připojovali k jeho životopisu stále více vybájených podrobností. Kult Václavovy osobnosti se záhy projevoval i vyobrazeními při výzdobě kostelů, náboženských rukopisů, na mincích a pečetích. Asi od 12. století i svatováclavským chorálem. Postupně se tak vytvářel mýtus a tradice “patrona země české”. Později vládnoucí třídy nejednou stavěly postavu Václava za vzor politiky poslušenství a podřízenosti českého národa vůči německým podmanitelům. Pro feudálně-klerikální reakci byla trpná a konzervativní svatováclavská tradice po staletí štítem proti revoluční tradici husitské. Za nacistické okupace byla svatováclavská tradice vykládána jako předobraz a ospravedlnění kolaborantství.
Za Václavových nástupců se český feudální stát rozšířil o nová území, vnitřně se upevnil a v tuhých bojích i diplomatickým vyjednáváním si uhájil svou svébytnost vůči pokusům německých feudálních dobyvatelů o podrobení českých zemí.
V průběhu 10. století nabyli Přemyslovci pevné nadvlády nad všemi bývalými knížectvími v zemi. Likvidací rodu Slavníkovců byly odstraněny zbytky staré kmenové soustavy a Přemyslovci získali v zemi neomezenou moc. Státní moc v období feudalismu umožňovala zdárný rozvoj a mohla zachránit Čechy před zátopou agrese německých feudálů i umožnit další rozvoj české národnosti.
Vztahy českých panovníků k římské (německé) říši
V průběhu českých dějin 10. a 11. století se neustále měnil poměr a vztah Čechů k římské (německé) říši. Česká knížata se dostávala do podřízeného postavení vůči německému králi a římskému císaři. Tato závislost českého knížectví souvisela vždy jen s osobou českého panovníka, byla to podřízenost osobní a měnila se podle změn na císařském trůnu i na českém knížecím stolci. Lenní závislost českého knížete neplynula z žádného právního závazku, opírala se výhradně o násilí a byla výrazem mocenské převahy německých císařů.
Český feudální stát byl již od 10. století svébytným celkem, v němž se počaly rozvíjet příznaky národního cítění. Česká národnost měla vyhraněnou pospolitost území i jazyka, přestože literárním a úředním jazykem byla latina jako univerzální jazyk církve. Byly vytvářeny skromné počátky k rozvoji národního života. Podmínkou bylo, aby si český stát vydobyl samostatnost a zabránil německým feudálům v podmanění a ovládnutí našich zemí. Úporná obrana a vítězné boje českých vojsk s útočnými cizáky zachránily českou zemi před osudem Polabských Slovanů.
Kníže Vratislav II. (1061 – 1092) dovedl využít dlouholetého krvavého zápasu Jindřicha IV. s papežem Řehořem VII. Válečně se střetly snahy dvou nejmocnějších feudálů – papeže a císaře. V Římě se prosazoval názor, že moc církve pochází přímo od boha, a je proto nezávislá na moci světské. Papež Řehoř VII. vyhlásil, že světští feudálové nemají právo ustanovovat biskupy a jiné církevní hodnostáře. Toto právo prý náleží jedině církvi a hlavě církve, papeži. V tomto sporu šlo o veškeré bohatství církve a o svrchovanou moc v tehdejších podmínkách. Když císař Jindřich IV. nehodlal brát nové názory na vědomí, papež jej dal do klatby, prohlásil jej za zbavena trůnu a přiměl knížata, aby si zvolila protikrále. Německo a Itálie vzplanuly dlouholetou válkou papeže a císaře. (Palacký, F.: Dějiny národa českého I., s. 236.)
Kníže Vratislav několikrát poskytl Jindřichovi IV. vojenskou i peněžitou pomoc. Vojensky oslaboval území nepřátel císařových, hlavně Sasko. Vedle vděčného hodnocení pomoci měly trvalejší ráz dohody o zániku poplatků odváděných z Čech do říše. V Mohuči byla Vratislavu II. roku 1058 udělena královská hodnost.
V první polovině 13. století za vlády zdatných panovníků Přemysla Otakara I. a Václava I. se český stát nejen vnitřně upevnil a hospodářsky zmohutněl, ale začal i v mezinárodní politice zaujímat významné postavení. Svědectvím toho je i tzv. Zlatá bula sicilská z roku 1212, jíž římský král Fridrich II. potvrdil a rozšířil svobody českého státu v poměru k německé říši. Patří k nejvýznamnějším dokumentům českého státu.
Český stát je zde prohlášen za dědičné volební království a zdůrazňuje se jeho samostatnost. Českého krále mají volit v Čechách, císař volbu jen potvrzuje a přijímá od českého krále lenní závazek. Císař nezasahuje do poměrů uvnitř hranic, které jsou ve stávající podobě potvrzeny. Biskupy ve svém státě ustanovuje český král. Povinnosti českého krále se omezují jen na účast na říšských sněmech, pokud se konají poblíž českých hranic. Pro císařskou korunovační jízdu do Říma má český král vysílat 300 oděnců, nebo se z této povinnosti vyplatit 30 hřivnami stříbra. Český panovník tímto dokumentem dostal právně i formálně potvrzenu nezávislost a samostatnost Českého království. Území Českého království nespadá pod pravomoc říšských soudních a finančních institucí. Pro budoucnost byla Zlatá bula privilegiem, jež obhájilo český stát a dávalo možnost dalšího upevnění české samostatnosti a nezávislosti. (Minulost českého státu v dokumentech, s. 35.)
Vznikající český stát musel o své postavení svádět neustálý zápas s říší franskou a po jejím rozpadu s králi německými. Říše franská, zejména dynastie karolingická, zakládala svou moc a vládu na ideji křesťanské i na stanovení jednoty církevní pod správou papežů římských. Ti ovládli řadu národů tehdejšího věku nejen idejí křesťanskou, ale i mečem. V roce 800 byl Karel Veliký korunován za císaře Svaté říše římské. Obnovením západního císařství byla vzkříšena myšlenka starořímské světovlády; v nových podmínkách nahrazena nadvládou germánskou. Na základě této ideje měly být všechny země uvedeny do lůna církve Kristovy. Celý svět měl být spravován z Říma mečem duchovním i hmotným, čili slovem a skutkem. Duchovním mečem vládl papež co posel pokoje a spasení všech národů, meč hmotný byl svěřen císaři, hajiteli církve a pokořiteli všech, kdo nepřijímal nebo neposlouchal slova spásy. Vládnoucí moc císařova se měla vztahovat ke všem knížatům a národům na zemi, císař měl být podřízen papeži. Tomu se však císařové vzpouzeli, ale horlivě využívali všechno, co pro ně bylo příznivé. (Palacký,F.: Dějiny národa českého I., s. 418.)
V roce 843 se franská říše verdaunskou smlouvou rozdělila na Francii, Itálii a Německo. Slované pak místo vůči mocným panovníkům celé říše franské obhajovali své zájmy jen proti německým králům.
Zkušenosti z neustálého střetávání se silným sousedem si vynutily jednání a dohody s ním. V opačném případě hrozilo nebezpečí válek bez konce, vyvolávaných jeho zvůlí. Tím se české země ocitly v poměru k říši ve zvláštním a neobyčejném postavení. Právní podmínky tohoto postavení nebyly vyjasněny ani písemně stanoveny.
Uznávání císařské nadvlády mohlo proto znamenat
a) jen závazek k úctě císaře bez podrobností;
b) mohlo však také zavazovat k určitým povinnostem a službám;
c) mohlo také představovat skutečnou poddanost a porobu.
V těchto podmínkách se mezi císaři a českými panovníky měnily vzájemné vztahy poslušnosti nebo věrnosti podle nestejného stupně státní moci nebo osobní energie mocnářů. Český stát byl v tomto období státem samostatným, svéprávným a svézákonným (nepodléhal žádným cizím zákonům a sám své zákony suverénně stanovoval). Přesto, že v některých obdobích považovali římští císařové česká knížata za své vazaly, mocnářské právo zůstávalo českým panovníkům vždy celé a nedotknutelné. Císařové římští neuplatňovali nikdy nad českými zeměmi soudní moc, neměli právo nařizovat hotovost a volat do pole. Starodávný zákon, podle něhož žádný Čech nebyl povinen bojovat kromě ve své vlasti, neznal a neměl žádné výjimky. Také když česká knížata a stavové přijímali zákony na sněmech, schvalovali smlouvy s okolními státy, vypovídali války a řešili vnitřní uspořádání, nepotřebovali k tomu od císaře žádné pokyny či schválení přijatých zákonů a opatření.
V tomto období se v plné míře uskutečnila dělba práce mezi zemědělskou a řemeslnou výrobou. Řemesla byla dosud doplňkem zemědělství, řemeslníci žili většinou na venkově a uspokojovali potřeby vrchnosti i poddaných. Jen malá část řemeslníků našla své místo ve městech mezi kupci domácími i cizími. Specializace umožnila řemeslníkům vyrábět více a lepších výrobků. Vyrobené předměty mohli nabízet nejen ve své vesnici, ale dávali je na trh i ve vzdáleném okolí. Vzrůstající výroba zboží ovšem potřebovala prodej a našla jej v městských trzích. Do podhradí se uchylovalo stále více řemeslníků, hradní města mohutněla a nestačila přílivu nových obyvatel. Nastalo období rozvoje dosavadních měst a zakládání nových. Rozvoj výroby a obchodu si vyžadoval stále větší počet kvalitních peněz. Stoupal zájem o drahé kovy, hlavně o stříbro, z něhož byly raženy tehdejší mince. Až dosud se těžilo zlato a stříbro jen z povrchových nalezišť. Ve 13. století se horníci odvážili sestoupit do hlubin země a odkryli v Čechách bohatá naleziště.
Rozvoj měst a řemesel
V dějinách naší země nastalo období zakládání nových měst a rozvoj měst hradních (Praha, Olomouc). Během 13. století se na Moravě dovršil vývoj pěti větších královských měst (Olomouc, Brno, Znojmo, Jihlava, Opava). Leží na přímce procházející geografickým středem země a jsou od sebe vzdálená 60 km. Do roku 1255 bylo na Moravě 13 královských měst (Uničov, Bruntál, Opava, Znojmo, Jemnice, Brno, Hodonín, Olomouc, Horní Benešov, Jevíčko, Hlubčice, Přerov, Jihlava) a za doby zakladatele českých měst Přemysla Otakara II. vznikají další - Uherský Brod, Uherské Hradiště, Litovel, Krnov. V tradičních sídelních oblastech byla lokována hradská centra jako Přerov, Vracov, Bzenec, Kroměříž, Vyškov.
Nově vzniklá a nově se vyvíjející města se od dosavadních měst v podhradí lišila. Stala se střediskem řemeslné výroby. Všechna města dostala právo trhu a uskutečňovala tak směnu zboží pro široké okolí. Pravidelně se na náměstích konaly trhy, na něž přiváželi své zboží jak řemeslníci, tak poddaní z okolních vesnic. Městská privilegia znamenala, že venkov byl odkázán na městská řemesla a na městský trh. Zde mohl poddaný zpeněžit přebytky svého hospodaření a také nakoupit nezbytné výrobky pro svou potřebu a další zemědělskou výrobu.
Nová města se nelišila od starších jen hospodářsky, nýbrž i svým zevnějškem. Měla pravidelný půdorys a byla chráněna hradbami proti útokům nepřátel. Také systém vnitřního života měst byl novým jevem v české společnosti. Platila nepsaná zásada, že měšťané jsou osobně svobodní, mohli rozhodovat o svém majetku.
Na venkově každá koupě či prodej pozemku nebo statku musely být schváleny vrchností. Měšťané byli právně svobodnými lidmi. Svoboda měšťanstva byla zdůrazněna i tím, že městům se dostalo značné samosprávy. V čele města stál královský rychtář, podřízený zvláštnímu královskému úředníku. Vedle rychtáře působil sbor konšelů, městská rada, která měla za povinnost i soudit. V poddanských městech byla správa měšťanů méně rozvinutá a byla omezena vrchnostenským úředníkem.
V boji o samosprávu bylo důležité sepsání městského práva. Starší soubory psaného městského práva přejímala naše města z Německa, kde vznikala města dříve a dříve dospěla k dosažení samosprávy. Současní obhájci revanšismu vyvozovali z těchto skutečností, že naše města byla německým zařízením, které němečtí vynálezci přinesli jako svůj přínos do zaostalých Čech. Jejich tvrzení je v rozporu se skutečností; města jsou výsledkem vnitřního hospodářského rozvoje společnosti. Také německá města přejímala právní zvyklosti od svých sousedů z Itálie nebo z Francie. Šlo o převzetí psaného práva. Toto právo se opíralo o některé zásady antického římského práva, zdůrazňovalo svobodné soukromé vlastnictví. Tím se lišilo od práva feudálního, založeného na privilegiích a na feudálním vlastnictví půdy. Plnoprávnými měšťany byli však jen majitelé domů a půdy ve městě.
Po celé zemi se v průběhu 12. a 13. století rozprostřela síť měst, středisek řemesel a obchodu. Také počet vesnic podstatně vzrostl zásluhou vnitřní kolonizace v 11. a 12. století.
Vnitřní a vnější kolonizace na Vyškovsku
Vyškovsko svou rovinnou částí v poříčí Hané náleží k nejstarším sídelním oblastem na Moravě. Ukazuje to jednak síť sídlišť a rozmístění traťové plužiny (polí), jednak sama jména vsí. (Porovnej: Vlastivěda moravská, Vyškovsko, s. 74 a další.) Staré vsi v úvale mají ráz ulicovek a návesních vsí s plužinou rozptýlenou do trati, novější patří převážně k typu ulicovek s plužinou záhumenicového typu. Také jména vsí ležících v úvale ukazují svými příponami prastarý původ. Jsou to jména končící na -any z různého slovního kořene: Brňany, Hlubočany, Komořany. Také jména na -ice: Dědice, Rostěnice, Lysovice, Zvonovice, případně na -eř: Pustiměř.
K nejstarším osadám patří trhová osada Pustiměř, kterou daroval kníže Břetislav I. r. 1046 kapitule staroboleslavské, a snad také Drnovice. Biskup Jindřich Zdík (syn děkana pražské kapituly a kronikáře Kosmase) v roce 1131 dal sepsat majetek biskupského kostela olomouckého. Majetek byl přidělen šesti kostelům, olomouckému, brněnskému, přerovskému, spytihněvskému, břeclavskému a znojemskému. Lze se domnívat, že uvedené kostely jsou pozůstatkem staré církevní organizace z Velké Moravy. Do roku 1200 bylo Vyškovsko asi z jedné pětiny osídleno. (Vlastivěda moravská, Vyškovsko, s. 63.) Oproti jiným oblastem převažoval zde církevní prvek nad světským. Setkaly se zde zájmy olomouckého biskupa, kapitul olomoucké a brněnské, čtyř a později pěti klášterů. Církevní vliv v průběhu feudalismu se zde stále posiloval.
Ve druhé polovině 13. století vrcholí úsilí o získání a využití další zemědělské půdy. Rozvoj zemědělské techniky a potřeby trhu podněcovaly snahy o zvyšování zemědělské výroby. Na Vyškovsku to probíhalo s celkovou kolonizační vlnou. Souvisela s následky mongolského vpádu 1241 a také s následky války uherského krále Bély v roce 1253. Jeho vojska se dostala až k Olomouci. Olomouc nebyla dobyta, zato však menší tvrze a hradiště obrátil v popel a sutiny. Velké zástupy zajatých obyvatel byly hnány do Uher, aby pomohly zalidnit zemi. (Palacký,F.: Dějiny národa českého I., s. 104.) Kolonizací se řada vsí zaplnila německým lidem (Vlastivěda moravská, Vyškovsko, na straně 76 uvádí Hlubočany, Komořany, Kučerov, Lysovice, Podomí, Pustiměřské Prusy, Rostěnice, Zvonovice). U většiny jmenovaných vsí šlo vlastně o novou kolonizaci dříve již osazených vsí. Tuto skutečnost potvrzují i pamětní knihy vesnic německého jazykového ostrůvku Čechyně a Lysovic. Popírají tak Bretholzovu teorii, podle níž německé obyvatelstvo v těchto vsích, jako i jinde, se udrželo ze starého germánského osídlení našich zemí ještě před osídlením slovanským.
Německý historik moravský Bertold Bretholz vydal v roce 1921 brožuru “Geschichte Böhmen und Mähren”, v níž vědomě zkresluje historii Němců v českých zemích, což mělo pomáhat prosazování “práva” na sebeurčení českých Němců v Československé republice. Rozbor těchto názorů provádí Josef Pekař v knize “Objevy Bretholzovy”, vydané v roce 1922. V závěru konstatuje, že metodou à la padělek a kombinovaný klam vytváří fantastické výmysly, pomocí nichž rozsévá a prohlubuje národnostní spory v naší vlasti. Takový postup rozhořčuje každého, kdo od vědecké práce vyžaduje úctu k pravdě. (Srovnej: Pekař, J.: O smyslu českých dějin, s. 76 – 114.)
Je pravděpodobné, že němečtí kolonisté byli částečně usazeni i v jiných vesnicích (Kroužek, Rousínovec, Slavíkovice, Němčany, Dražovice, Německé Málkovice, Německé Prusy, Orlovice, Švábenice a další, jak uvádí pamětní kniha Čechyně); ti v průběhu let buď vymřeli, odstěhovali se, nebo splynuli s místním obyvatelstvem.
Na domácí kolonizaci navazuje vlna přílivu cizích kolonistů, která byla organizována státem a feudály. Přináší další ekonomický impuls a je doprovázena právní úpravou poměrů kolonistů i původního obyvatelstva. Jako organizátoři vystupují především páni, biskup a kláštery. Panovníci jim poskytovali kolonizační půdu do vlastnictví a tito ji ve vlastní režii kolonizují.
Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislá skupina Věrni zůstaneme a s Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí a Českým národním sdružením jako svou 428. publikaci určenou pro vnitřní potřebu českých národních organizací. Praha, leden.2013..
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz