PhDr. Jiří Jaroš Nickelli
V současnosti masově propagovaná kniha autora Timothy Snydera "Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem" (například v Metru 18.8.2014 a dalších) vyvolává dojem, jakoby se zabývala skutečnými příčinami geopolitických konfliktů vedoucích k Velké válce a k novému kataklysmatu Evropy, zejména pak dalšímu vývoji "krvavých zemí mezi říšemi Stalina a Hitlera".
Zdá se, že pravdou je opak. Autor nerozebírá historická fakta a historické mezníky podle reálné doložené situace, ale projektuje svá politické stanoviska - doslova teze - do umělého obrazu historické Evropy a světa, jaký existuje pouze v podáních určitých politologů a politruků. Nebudeme se zabývat zevrubným rozborem knihy,ale můžeme si osvětlit autorova východiska na konkrétních příkladech.
Tak například jednou z tezí knihy je tvrzení, že "kořeny nacismu a komunismu i jejich setkání v krvavých zemích tkvějí v první světové válce v letech 1914 -1918". Opak je pravdou. Tyto kořeny nespočívají v této době, ale v době daleko starší. V době, která bývá označována za dobu " evropské stability",a která přitom zakládala nejen na Velkou válku, ale byla i příčinou přerozdělení zájmových sfér jednotlivých impérií, o které usilovaly mocnosti již dávno před I.válkou. Komunismus byl definován a proklamován již roku 1848 - a imperiální pangermanismus,z něhož vznikl nacismus, pracoval aktivně již desetiletí před Velkou válkou a nabízel genocidy a vyhánění porobených národů dávno před Hitlerem. I z našeho území máme doklady jednoznačného návrhu genocidy Čechů, kdy několik pangermánů v čele s Rakušanem Schönererem prezentovalo tiskem návrhy na vyhnání 6 milionů Čechů z vlastní země na Sibiř k Ledovému oceánu. A to bylo hluboko před I. válkou. Hitler se svým vysídlením a genocidou Čechů, Poláků a dalších Slovanů nepřišel jako s novem po Velké válce! Pouze opisoval staré noty rakouských a jiných pangermánů. Stejně tak panturkismus osnoval genocidu Arménů již dávno před Velkou válkou. Ostatně, pangermánské cíle proklamovala Německá říše již při svém ustavení roku 1870 v Zrcadlové síni ve Versailles v poražené Francii, a ihned to realizovala na dobyté zemi - uloupila Alsasko a Lotrinsko! Další státní lup, tentokrát rakouského mocnářství, následoval "anexí" Bosny a Hercegoviny roku 1878, posvěcené a dokončené 1908. Právě toto bylo příčinou a rozbuškou "balkánského sudu prachu", dávno před nějakým sarajevským atentátem.
Zkrátka a dobře, nacismus a komunismus nebyly příčinou Velké války, ani krvavého konfliktu v zemích středovýchodní Evropy. A ani z něho nevzešly - obě ideologie měly daleko starší kořeny a daleko starší realizace. (Francouzská komuna na straně jedné a pangermánské impérium na straně druhé.)
Další pochybnou tezí je tvrzení, že "dynastickou vládu císařů nahradila křehká myšlenka, že lid se svrchovaným správcem svých záležitostí" .Jakápak křehká myšlenka? S touto "křehkou myšlenkou" vítězila nejen francouzská,ale i americká revoluce. Vítězily nejen na myšlence, ale protože byly založeny na reálných potřebách milionů prostých lidí, z nichž se jako z bývalých feudálních nevolníků a poddaných stávali občané. V zemích vývojově pozadu, jako bylo rakouské mocnářství nebo feudální státy východní Evropy, toto vše pochopitelně přicházelo opožděně. Porušení tohoto principu pak vedlo k pádu francouzské revoluce a k napoleonismu na jedné straně, a k občanské válce o otroctví v U.S.A. na straně druhé.
V tomto směru naprosto nesmyslnou tezí je další tvrzení, že "miliony mužů jsou schopny... bojovat a umírat z abstraktních a odtažitých příčin - ve jménu své vlasti, která v tuto chvíli už zanikala,nebo měla teprve vzniknout". Mužové nebojovali z odtažitých důvodů! Bojovali z naprosto jiných konkrétních důvodů. Autor vůbec nezná a nerozlišuje situaci v zemích centrálních mocností. Tam byly národy panské a porobené. Porobených národů bylo daleko více, nežli jen tři vládnoucí národy - Němci, Rakušané a Uhři! Porobené národy neusilovaly o neexistující říše. Usilovaly o restituce svých uloupených zemí, o státoprávní historické nároky, o zcela konkrétní nároky, ať to byli Češi nebo Poláci, Chorvati nebo Srbové, Bulhaři nebo Řekové, Italové nebo Rumuni, Rusíni nebo Ukrajinci, atd. Na znovuobnovení historických zemí jako na restituce upozornili již po Velké válce mnozí geopolitikové ruští, polští, jihoslovanští, italští, apod., u nás například Dvorský nebo Kapras. To ovšem autor nezná.
Dále autor vychází z nepodložené, opět nesmyslné teze, že prý žádný Evropan se po Velké válce většinou nedožil blahobytu srovnatelného s předválečnou dobou. To je zásadní historický omyl a nepravda. Považovat životní úroveň obyvatel porobených zemí v habsburské monarchii, ve feudálních zemích středovýchodní a jihovýchodní Evropy již před I.válkou za blahobyt, se rovná takřka lžipropagandě. Stačí uvést otřesné podmínky života Poláků, Ukrajinců,Rusínů, Rumunů nejen v okolních říších ale i ve tzv. "vyspělé rakousko-uherské" monarchii, která vůbec vyspělou ve skutečnosti nebyla. A to ani v relativně vyspělém Německu nebyly sociální poměry dělnictva a rolnictva na uspokojivé úrovni. Dále řada velkých hospodářských krizí zachvátila středovýchodní Evropu již dávno před Velkou válkou a byla též příčinou i státního bankrotu rakouského mocnářství v 70. letech 19. století, z něhož se říše vzpamatovávala zase jen přičiněním vlastního rozvoje porobených národů, především Čechů, Chorvatů, Srbů, Italů a Rumunů. Přičemž panské národy tomuto rozvoji úporně bránily. A co se pozdějšího blahobytu týče, například Čechoslováci v letech konjuktury, před velkou hospodářskou krizí, se měli daleko lépe, nežli za starého Rakouska, to je historicky neoddiskutovatelný fakt. Podobně na tom byli například i Jugoslávci, i když pochopitelně nikoli na československé úrovni. Tato fakta autor opět nezná - nebo zamlčuje?
Další mylné tvrzení je,že prý Velká válka rozbila integrovanou ekonomiku. Pouze dočasný poválečný chaos byl nahrazen naopak daleko integrovanější ekonomikou, která například v případě Velké Británie dokonce vedla k politice apeseasementu - usmiřování s Hitlerem, neboť například mnozí vysoce postavení Britové byli ekonomicky spojeni s Německem!
Nepravdivá teze je i tvrzení, že nejvlivnější politickou utopií té doby byl komunismus. Opět je opak pravdou. Například v době Versailleské konference byl nejvlivnější politickou tezí wilsonismus - teze, že demokracie poráží teokracii. Bolševismus,jak se tehdy říkalo, byl propagandisty obáván a vydáván za odstrašující příklad politické úchylky, čemuž napomohly i episody bolševických převratů Kohnova Maďarska a německé bavorské, nebo slovenské republiky rad.
Zkrátka a dobře, Snyderova kniha již jen ve světle těchto doložených historických reálií působí dojmem jakéhosi politického folklorismu. Folklorismu určeného účelově pro "vzdělávání industriálních učitelek", jak by to nazvali novináři staré doby.
ČSOL Brno
Další nepodložené teze ve Snyderově knize „Krvavé země“
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli
Knihu Timothy Snydera "Krvavé země. Evropa mezi Hitlerem a Stalinem", jsme již komentovali v souvislosti s různými neseriózními tezemi týkajícími se éry Velké války a nacismu a komunismu. Další nepodložené teorie autor rozvíjí v souvislosti s dějinami polsko-rusko-ukrajinského konfliktu. Autor především zamlčuje závažné historické reálie, týkající se tohoto konfliktu. Tak například staleté vztahy mezi Polskem a Ruskem měly jádro sporu právě o území tzv. Ukrajiny, jejíž historické jméno je Malá Rus. čili Malorus. Proto se historická ruská území členila na Velkorus, Malorus a Bělorus, což autor buďto nezná,nebo zamlčuje.
Kdyby autor alespoň uznával historické reálie ,připomenul by si spory Polska s Ruskem o hraniční území od Lvova po Kamenec Podolskij, kde se vedly mnohé bitvy s Tatary. Proč dodnes Poláci právem připomínají polský charakter měst jako Lvov, Stanislavov, Tarnopol atd.??? O tom ovšem autor mlčí. Rovněž popis polsko-rudoarmějského konfliktu v roce 1920 "trpí nepřípustným zjednodušováním" ( jak by to nazval náš Ústavní soud...). Tehdy rozhodující slovo ve velení Rudé armády neměli ani Stalin, a dokonce ani Lenin - nýbrž Trockij-Bronštejn. Projevilo se to například i v potlačení kronštadské vzpoury, není-liž pravda?
Ukrajina čili Malorus nebyla jen trpným objektem polsko-ruského konfliktu. V letech Velké války a těsně po ní hrála sama významnou roli ve státoprávním chaosu, vzniklém porážkou carské monarchie, a poté Prozatímní vlády. Autor pomíjí fakt ustavení samostatné Centrální ukrajinské vlády, jejímž generálním sekretářem nebyl žádný Velkorus, nýbrž Malorus, neboli Ukrajinec Semen Petljura. A tato vláda laškovala a vyjednávala se všemi aktéry válečných mocností na východní frontě - s Němci, s Uhry, s Poláky i s Velkorusy. Byla to vláda takzvaných univerzálů, rozkazů pro atamany kozáků a dalších vojenských útvarů na Ukrajině. Jejími nepřáteli byli všichni ostatní, počínaje Němci, bílými Velkorusy, rudými bolševiky, polskou šlachtou, Uhry i Rumuny, kteří si nárokovali Zakarpatí, později přiřčené Versailles ČSR pod názvem Podkarpatská Rus, kde nebyl národ Malorusů, nýbrž Rusínů. To neuznávali zejména Uhři, kteří toto území, jež měli tisíc let okupováno, nazývali Karpatálja. Do tohoto geopolitického galimatyáše vstoupili navíc bolševici Bély Kohna neboli Kuhna, který po porážce bolševického režimu v Uhrách prchal ze země prý v letadle, z něhož padaly zlaté řetězy a monstrance...
Byla to právě ukrajinská tehdejší tzv. Centrální vláda, která dopustila pakt s Němci - proti rudým, i proti Polákům, i proti legionářům... Proto se pak odehrála bitva u Bachmače s československými legiemi (v nichž tam byl i můj dědeček), kterou legie vyhrály a zformované potom mohly ovládat sibiřskou magistrálu a držet v šachu jak bolševiky, tak i Kolčakovy kontrarevolucionáře - což vysoce ocenily i mocnosti Dohody...
Špatný odhad polsko-rudé bitvy pod Varšavou tedy nespadá na vrub tehdy ještě málo kompetentního Josifa "Koby" Džugašviliho, zvaného Stalin, nýbrž plně do kompetence řízení rudé armády Lvem Davidovičem Bronštejnem-Trockým. Toho Trockého, který na rozdíl od pragmatika Lenina (jemuž stačil brest-litevský mír), usiloval o permanentní světovou revoluci. A právě on to byl, jenž Rusko považoval za onu pověstnou "otýpku chrastí" vhodnou k založení "světového revolučního požáru", jenž ovšem zhasl daleko dříve, než mylně předpokládala Kominterna, a jenž se rozhořel o desetiletí později nikoli zásluhou bolševismu, nýbrž pochodněmi fašismu a nacismu.
Konečně autorova charakteristika Pilsudského je zavádějící. Pilsudského nelze považovat za revolucionáře, nýbrž za obranáře, a za reprezentanta staropolského modelu šlechtického stavovského státu. To se projevilo i o hodně později za jeho vlády s Beckem. Nakonec to skončilo dohodou s úhlavním nepřítelem polského státu - s Velkoněmeckou říší v roce 1934, odkud vedla přímá cesta k sovětské reakci - k paktu Molotov-Ribbentropp. Rovněž úloha tehdejší polské vlády při rozchvácení ČSR po Mnichovu jen potvrzuje linii Pilsudského, velmi vzdálenou od revolucionářství.
Už jen z těchto příkladů je patrno, že Snyderova interpretace východních evropských dějin po Velké válce zasluhuje značnou revizi, a monografii ve stylu "Omyly a nepravdy Snyderovy knihy Krvavé země". Tak nějak by to mohl zhodnotit případný historik moderních dějin.
ČSOL Brno. Autor je muzeolog
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz