Smiřování a smíření


Již celá léta se mluví o smíření mezi Čechy a Němci, zvláště pak s tzv. sudetskými. Různí smiřovatelé, především ti „profesionální nebo poloprofesionální“, ať již z české strany či německé, vykřikují, jak česko-německé vztahy se neustále zlepšují, jak jsou vynikající, a snad dokonce i nejlepší v historii vůbec.

Jaká je však skutečnost? Podívejme se především na sudety, kteří do procesu smiřování přináší své „specifické“ požadavky. Nejsou malé! Nejde o nic jiného než o jimi hlásané a požadované právo na vlast, v níž by „sudetoněmecká národnostní skupina“ se jaksi, pro nás jistě zcela nepochopitelně a nepřijatelně, transformovala v národ, který by měl na území současné České republiky stejné postavení, tedy především stejná práva jako národ český. Samozřejmě, jak některé „sudetoněmecké dokumenty“ dále hlásají, např. „Wiesbadenská dohoda“, uzavřená mezi vedením sudetů a zrádcovskými prchalovci, mají vyhnaní nárok na odškodnění. Potrestání těch, kteří se provinili při tzv. vyhnání Němců z Československa, wiesbadenský dokument též zakotvuje. Ale abychom nezapadli do nějakých „maličkostí“, připomeňme si tzv. právo sudetů na sebeurčení, v jehož rámci by např. mohli rozhodnout, že ve federativním svazku s českým národem již nehodlají dále setrvávat a že se, samozřejmě i s územím, s tzv. Sudety, připojí ke Spolkové republice Německo.

O výše uvedených zásadních požadavcích sudetů, alespoň ne o všech, se běžně nemluví. K realitám všedního dne patří jiné požadavky na nás neustále vznášené. Radí nám, jaké sochy bychom neměli stavět, které naše politiky, bychom měli zavrhnout, zvláště dr. E. Beneše,, jaké zákony, zejména pak, jak říkají Benešovy dekrety a amnestijní zákon z r. 1946, bychom měli odhodit na smetiště dějin.

Na svých sjezdech, ale i při jiných mnoha dalších příležitostech, sudeti útočí i na některé naše současné politiky, a to i na prezidenta České republiky Václava Klause, vznášejí na něj nesmyslné požadavky, a to i v době, kdy by měli spíše mlčet, např. kdy vzpomínáme na barbarské zničení a vyvražděni Lidic. Někteří naši ohybhřbeti se snaží je vyviňovat tvrzením, že sjezdy sudetů jsou na Svatodušní svátky a tudíž v tu dobu je pochopitelné, že mluví o tom, co považují za důležité. Na rozdíl od těchto „českých vlastenců“ se domnívám, že určující jsou události, hrůzné zločiny, které Němci u nás spáchali, a současně i doba, kdy k nim došlo. Slušní Němci by neměli v tu dobu revanšisticky pořvávat na svých sešlostech, ale spíše se omlouvat a mluvit o pokání. Vždyť na mnoha nacistických mordech na pokračování, hrůzném mučení našich lidí i vandalském ničení a vykrádání republiky se podíleli právě i tzv. sudetští Němci. I oni tedy nesou spoluodpovědnost za vše, k čemu u nás za protektorátu došlo. Jistě by jim slušelo alespoň trochu slušnosti a obyčejného lidského pochopení, pokud od nich něco takového vůbec můžeme očekávat. Snad by si mohli vzít za příklad J. Gaucka, prezidenta SRN, který našemu prezidentovi u příležitosti lidické tragédie poslal hluboce lidský omluvný dopis.

Hrůzné jsou pro nás i určité iniciativy sudetoněmeckého landsmanšaftu (SL), ať již za nimi tato „bohulibá“ organizace stojí otevřeně či v pozadí. Na mnoha místech v republice se jako houby po dešti rodí pamětní desky či dokonce památníky na sudetské Němce, kteří zahynuli v době od května r. 1945 do odsunu. Je zajímavé, že sudeti nestaví památníky těm antifašistickým Němcům, které sami zavraždili nebo na jejichž vraždách se podíleli. Nestaví památníky ani obětem německých koncentračních táborů, jež měly za války své hojné odbočky v tzv. Sudetech. V nich zahynuly tisíce vězňů. Ale vztyčovat kříže či budovat památníky nebo instalovat pamětní desky tam, kde leží i gestapáci, esesáci, SA-mani a funkcionáři NSDAP, tedy podle Norimberského tribunálu zločinci, to je jejich gusto. Žádnému normálnímu člověku ještě nenapadlo postavit pomník nějakému vrahovi. O to více je odsouzeníhodné, že někdo tyto pomníky staví i masovým vrahům.

Čeští smiřovači do tohoto procesu se aktivně zapojují. Tvrdí, že každý zemřelý by měl mít svůj viditelně označený hrob. Jinde jde jen o pamětní desky. Jeden příklad za všechny. Nedávno jsme vydali knihu „Historie zrady. Vyškovský německý jazykový ostrůvek 1918-1946“, jejímž autorem je PhDr. Václav Šůstek, CSc. Publikace na základě archivních materiálů, dobových tiskovin, úředních záznamů a jiných, jednoznačně prokazuje úlohu páté kolony, jíž vyškovští Němci sehráli, i zločiny, které spáchali na českém obyvatelstvu po dobu německé okupace. Příkladným v uvedeném smyslu byl zločinec, sudetský Němec s tak zvanými českými kořeny, dr. K. Matzal, o němž se v budoucnosti ještě zřejmě dozvíme více.

Přesto sdružení bývalých německých jazykových ostrůvků, které je součástí, jak jsme informovaní, SL, požádalo, aby byla umístěna na radnici, muzea nebo jinde ve Vyškově deska s následujícím českým a německým nápisem: “Na památku dřívějších německých obyvatel obcí: Kučerov, Lysovice, Zvonovice, Hostěnice, Hlubočiny, Terešov, Pomořany a Čechyně, kteří po staletí až do roku 1945/46 s českým obyvatelstvem žili v poklidném sousedství“.

Ta nebetyčná drzost s jakou tito Němci přišli s uvedeným požadavkem na radnici Vyškova má konkurenci snad jen v počínání některých vyškovských zastupitelů, jak jsme informováni, za KDU-ČSL a některých za ODS, kteří pro tento návrh zvedli ruce. Jde o totální ignoranci událostí, ke kterým ve sledované době na Vyškovsku došlo, nebo u zastupitelů za KDU-ČSL i o projev spolupráce s bavorskou Křesťanskosociální unií? Nevíme. Rozhodně však jde o snahu o přepisování historie či alespoň sekundování tomuto úsilí. Vyškovští zastupitelé, především za ČSSD a KSČM, tuto iniciativu odmítli. A tak výše uvedená deska nebude ve Vyškově instalována.

Když jsme u smiřování, neměli bychom si položit otázku, zda česko-německému smiřování by nemělo předcházet smíření uvnitř našeho národa? Je přirozené, jak jsme přesvědčeni, že samozřejmě ano. Proč však ke smíření uvnitř našeho národa nedochází ani po 22 letech? Pokud náš národ alespoň v nejzákladnějších otázkách vlastního zájmu nebude postupovat jednotně, jeho odpor vůči revizionistickým či dokonce revanšistickým snahám nebude dostatečně silný, a proto ani potřebně účinný. To je snad důvod určitých především vnějších sil hrát neustále protikomunistickou kartou a nedovolit, aby došlo k národnímu usmíření. Věříme, že snad již v dohledné době se vlastenecká pravice sejde při obhajobě českých národních a státních zájmů s vlasteneckou levicí, včetně komunistů. Jinou alternativu, kromě té katastrofální, nemáme.

A tak „sudetští Němci“ pěstují smíření s jen určitou částí českého národa, samozřejmě tou fragmentární. Mají v tom již i určitou tradici. Když počátkem 50. let minulého století podepisovali s prchalovci Wiesbadenskou dohodu, prezentovali je jako představitele československého exilu. Ač ve skutečnosti šlo jen o hrstku lidí, složenou i z bývalých vlajkařů a kolaborantů s Němci. Představitelé našeho exilu se od nich jednoznačně distancovali. Nechtěli s nimi nic mít.

Současná situace je obdobná výše uvedené. S Němci, těmi tzv. sudetskými, se paktují, jak jsem přesvědčen, jen germanofilové, novodobí kolaboranti, lidé s tzv. německými kořeny či dezorientovaní jedinci. Jedna výjimka však zde je. Není však zanedbatelná, právě naopak. V Praze má sídlo Sdružení Ackermann-Gemeinde (SAG), které je dceřinou organizací mnichovské Ackermann-Gemeinde. Tato je organizační složkou sudetoněmeckého landsmanšaftu. Přesto v SAG je řada katolických prelátů, včetně kardinála D. Duky, jenž nedávno požehnal P. Bartonovi a jeho asistence z tzv. sudetoněmeckého velvyslanectví v Praze. I kardinál Vlk je čestným členem SAG. Velmi činný ve smiřování je též plzeňský biskup Fr. Radovský, který, jak se zdá, patří mezi sběratele různých sudetoněmeckých cen a medailí. I pan kardinál někdy nepohrdne protikomunistickou kartou. Do tohoto uskupení patří, bohužel, i někteří katoličtí věřící.

I když SAG má zřejmě pouze necelých 500 členů, nelze jeho vliv podceňovat. Kam směřuje, se můžeme dočíst v jeho Informačních listech.

Do uskupení, které má blízko k SL, dále patří i určitá část, ta poněmčelá, české „šlechty“, někteří čeští politici a řada novinářů, redaktorů různých médií, kteří dovedou rozehrát takovou mediální kampaň, která překryje snad úplně všechno. Není se co divit. Již ode dávna se říká: „Koho chleba jíš, toho písničku zpívej!“ A u nás máme většinu tisku v rukou německých vlastníků, takže …

Snad bychom si také měli připomenout ještě jeden dlouhodobý požadavek SL. Jeho přáním je, aby proběhla přímá jednání mezi vládou ČR a jejich tzv. reprezentací o sudetoněmeckých požadavcích. Naše vláda může však jednat jen se subjektem s mezinárodně právním postavením. Tím SL zdaleka není a nikdy nebude. Takže toto jeho přání je zcela bezpředmětné.

Na závěr bychom měli uvést následující věty paní dr. Evy Hahnové, které pronesla v diskusi na konferenciOdsun Němců – 65 let poté“, jež se konala v listopadu 2011 v Ústí nad Labem: Henleinova strana poté, co se přežila, se opětně v poválečném západním Německu etablovala, a dodneška sudetoněmecký landsmanšaft (SL) drží její kontinuitu. K této rekonstitucionalizaci došlo vinou politické situace. Do roku 1948 byly sudetoněmecké a jakékoli jiné aktivity, navazující na nacistickou éru, okupačními orgány striktně potírány. Po stažení železné opony se však Velká Británie a USA rozhodly podporovat revizionistické požadavky proti svým bývalým spojencům a v rámci toho se dostalo i podpory SL. Podpora pak trvala i po vzniku Spolkové republiky Německo, a to jak finanční, tak politická. To vedlo k tomu, že se SL nikdo nepokusil zreformovat. Dnes vymírají nositelé původních henleinovských idejí, ale přicházejí nové generace. Dokud bude SL existovat, najdou si ty ideje nové nositele. Toto je třeba učinit předmětem česko-německé diskuse!...“

Dr. E. Hahnová dobře ví, o čem mluví. Sama po určitou dobu pracovala v jedné ze sudetoněmeckých institucích, aby po poznání cílů jejich činnosti, spolupráci se SL přerušila.

Tedy dříve než začneme mluvit o smiřování a usmíření, diskutujme o tom, proč dodnes SL drží kontinuitu henleinovské Sudetendeutsche Partei. Řekněme jasně sudetům, pokud se tohoto dědictví nezbaví, je velmi přetěžké a hlavně předčasné vést jakékoliv rozhovory o nějakém zbližování.

J. Skalský

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz