Po přečtení příspěvku paní učitelky Evy Dobšíkové v Britských listech a prostřednictvím Masarykovy dělnické akademie, reaguji na její výzvu.
Jsem občan,který přes půl desetiletí využívá služeb brněnských nádraží, především hlavního.
Od počátku převratu roku 1989 tak mám možnost téměř denně sledovat situaci bezdomovců v tomto prostoru. Nutno konstatovat, že jejich situace se převratem katastrofálně zhoršila. Existovali i za starého režimu Tehdy šlo vskutku o marginální skupinu, vesměs motivovanou asociálně. Tehdy totiž, jak si jako starší pamatujeme, vládla pracovní povinnost. Stát se poměrně dosti staral i o invalidní občany, což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti - pracoval jsem řadu let v družstvu invalidů Služba v Brně.
Bezdomovci v areálu brněnského nádraží mají vlastně jedinou možnost pobytu pod střechou, a získání společenské almužny. Jsou kritizováni veřejností, že almužnu využívají k nákupu tabáku a alkoholu - což se vskutku zhusta děje. Dále jsou občané, dávající almužnu zhusta zneužíváni podvodníky, kteří žádají peníze na jízdné a na léky, a přitom si pořizují opět alkohol a tabák. Na tomto stavu má ovšem lví podíl společenská bezvýchodnost a frustrace řady bezdomovců, kteří svou situaci řeší alkoholem,když nevidí východisko.
Na obrovském nárůstu počtu bezdomovců - občanů, kteří se do této situace zhusta dostali bez vlastního zavinění! - nemocí, ztrátou kvalifikovaného zaměstnání, nemožností získat nové povolání, nemožností rekvalifikace, rodinným rozvratem atd. Každý konkrétní případ je jiný a vyžaduje sice individuální řešení. Ovšem na druhé straně je tento stav zásadním systémovým symptomem stávajícího režimu (společenského systému). Řeči o tom, že tento stav je nutnou daní za svobodu, že stav rezervy nezaměstnaných je potřebný (!!), je nutno chápat jako profesní apologetiku režimu.
Už za první republiky Karel Čapek psal o této věci -a současně odmítal socialistická řešení s odůvodněním, že je potřeba okamžitá pomoc občanům zbídačeným krizí a chudobou. Ovšem řešení pomocí individuální charity a almužnictví druhých občanů žádným řešením není. V této souvislosti upozorňuji na stav, kdy po ulicích neustále chodí řady volontérů vyzývajících obyčejné občany k darům na nejrůznější nadace a charity. Tito dobrovolníci neberou v potaz společenskou situaci prostoru, kde se pohybují. žádají často příspěvky od lidí, kteří sami potřebují pomoc - od důchodců, matek s dětmi, invalidních důchodců apod. Posuzovat dnes občany podle vzhledu a žádat po nich peníze na ulici je přinejmenším zavádějící. Dokud jsem v devadesátých letech byl zaměstnán, pravidelně jsem přispíval např.na dětské vesničky. Pak přišla invalidita a nezaměstnanost dcery. S příspěvky byl konec. Má manželka říká - kdybych měla dát všem 50 -60 dobrovolníkům, pohybujícím se v centru města, příspěvek, byla bych ten den asi bez výplaty. Většinou dávám jednomu a ostatní posílám pryč. Já to dělám podobně. V den důchodu jim dám a ostatním říkám, běžte na magistrát, na poslanecké a senátorské kanceláře, a na sekretariáty politických stran, ať oni především dají příklad. Odpověď většinou zní - oni nás posílají skoro vždycky pryč....
Je to ten stav, který staří marxisté nazývali pauperizace společenských tříd a vrstev. A přesně toto nastalo - vzdor výkladům novinářských komentátorů. Dnes se to označuje jako "rozevírající se nůžky mezi společenskými vrstvami." Ovšem terminologie je vedlejší - realita je podstatná. Pohled na chudnoucí občany a na bezdomovce jako na společenský odpad, jako na nutný vedlejší produkt vševládného tržního hospodářství, je středověká panygerika režimu.
Už Franklin D. Roosevelt věděl,že kapitalismus lze zachraňovat (nikoli vyléčit) v době krizí státními zásahy a státním řízením. Jeho New Deal (Nový úděl) na tom byl založen - k nevůli a nenávisti přívrženců opačných koncepcí.
Pokud se u nás nechceme vrátit k socialismu,který je soustavně pomlouván jako nežádoucí, pak navrhuji nějaký jiný typ New Deal, který by snad byl stravitelnější i pro antisocialisty.
A mám hned jeden návrh, který by zmírnil ostudnou církevní restituci, která má ovlivnit náš život na pět generací dopředu. Proč nevtělit do majetkového daru církvím požadavek státu, aby valné procento nabytého majetku muselo podle novely zákona či nařízení vlády být věnováno
-na výstavbu azylových domů pro bezdomovce,
-na stálou charitativní organizaci pro bezdomovce,
- na bezdomovecké a seniorské stravovny, jaké jsou například v USA ? Pokud se církve považují za charitativní a humanistická společenství, naprosto by se tomuto požadavku neměly bránit. Tento požadavek považuji za nestandardní řešení nestandardního problému současného režimu.
Proč by církev, která má být nejbohatším vlastníkem ve státě, neměla platit výstavbu azylových domů bezdomovců ??? Neexistuje jediný racionální argument proti tomuto návrhu.
Další požadavek, který by měl být již systémový. Vláda by měla vtělit do rozpočtu příspěvek na sociální a rekvalifikační střediska pro bezdomovce - zde by se mohlo provádět jednak rekvalifikace, u nemocných jejich zařazení do sociálních ústavů.
Konečně něco by vláda měla učinit pro ty odbojáře, kteří bojovali za republiku, a jimž se dnes nevěnuje taková péče,jakou by zasloužili. Mám na zřeteli politické vězně II.protinacistického odboje, kteří jsou jaksi zapomenuti a odsunuti dokonce ministerstvem obrany stranou (Známý výrok ministryně Parkanové :"Nebojovali se zbraní v ruce" !). Často žijí v sociálních poměrech, které se těm bezdomoveckým i blíží... Nakonec říkám toto - seniorský problém a bezdomovecký problém jsou v časech klanění se zlatému teleti spojité nádoby. Nikdy nevíme, kdy se z nás seniorů nestanou další bezdomovci díky skvělé asociální politice režimu...
PhDr. Jiří Jaroš Nickelli, Okresní výbor ČSBS Boskovice
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz