Rusko je nejslabší za posledních 200 let. Kdo tvrdí, že Putin napadne Západ, je pomatenec, nebo placený ideolog

Martin Koller


Ohrožuje Rusko NATO a Česko, nebo je to naopak?


V souvislosti s událostmi na Ukrajině se řada reprezentantů států NATO a Evropské unie, a dokonce i neutrálních zemí ohání možností reálného ohrožení Evropy vojenským útokem ze strany Ruska. Nezasvěcený občan by si myslel, že zítra se objeví ruské tanky v Praze.


Lze pochopit, že každý hájí svoje zájmy, ať již v rámci geopolitického pokračování studené války, boje o moc, suroviny, potravinové zdroje, případně z hlediska prodeje bezpečnosti, hlavně zbraní různými výrobci. To nakonec uvidíme na tom, kdo vydělá a kdo prodělá na sankcích EU proti Rusku.


Ale toho mediálního obchodu se strachem bylo v posledních měsících až příliš a je čím dále tím méně věrohodný, místy až komický. Nelze samozřejmě zcela vyloučit zásah ruské armády v krajním případě vyvolaném hrubým porušováním lidských práv a humanitární katastrofou. Jedná se o případ, že by se ukrajinská armáda, či spíše některé její nacionalistické zfašizované jednotky dopouštěly ve velkém rozsahu teroru a etnických čistek proti ruskému civilnímu obyvatelstvu na východě Ukrajiny po vzoru teroristů z UCK v srbském Kosovu. Bohužel řada informací takovému vývoji nasvědčuje. A nelze se zbavit dojmu, že se jedná o záměrnou snahu vyprovokovat Rusko k válce. Stejně jako kdysi v případě Srbů zůstávají západní moralisté a propagátoři svobody, demokracie a lidských práv v klidu, jestliže dochází k jejich porušování vůči Rusům. Účelovou výběrovost, či spíše nespravedlnost uplatňování ideologických měřítek opravdu nelze přehlédnout. Kdo jim má potom věřit?


Ohrožení demokracie a velmoci


Střízlivější pohled na možnost ohrožení Evropy Ruskem, založený na faktech, se poněkud liší od projevů politických propagandistů v médiích. Mnozí z nich ostatně postrádají vlastní myšlenku a vyznačují se v mnoha případech vrcholnou mírou podlézavosti, ne-li něčeho potupnějšího.


Uvedené jednání je obvykle označováno za dědictví totalitních režimů, ale v posledních dekádách se výrazně prosazuje i v rámci stále více ideologizovaných západních demokracií. Z toho vyplývá zásadní otázka, zda demokracie s totalitními jevy zůstává demokracií, nebo se stává jakousi totalitní pseudodemokracií či jen totalitou, která si na demokracii hraje v médiích.


Jako ilustrativní doklad směšnosti ideologií a jejich mediálních propagandistů lze prezentovat výrok jistého belgického publicisty: „Kdyby byl Stalin v roce 1945 předal Sovětský svaz americkým monopolům, dodnes by byl západními médii veleben jako největší demokrat světových dějin.“ Bohužel ani prezident Putin není takový demokrat.


Především je třeba konstatovat, že každá velmoc, nejen Rusko, je nebezpečná malým státům. Stačí jen rozdílné zájmy. Ve vztahu k naší republičce je velmocí i Polsko, o Německu ani nemluvě. Malý stát si totiž obtížně vynutí spravedlivé vztahy, přístupy, ale i plnění smluv vůči kterékoli velmoci. Stačí porovnat naše a polské přístupové dohody k EU, které ničí české zemědělství a potravinářství. Stále je třeba bojovat proti tomu, aby se menší stát nestal závislou kolonií s takzvanými levnými pracovními silami. Na to by měli pamatovat především jeho političtí reprezentanti, aby se nedostali do ostudné, avšak výnosné pozice dávných slovanských či afrických náčelníků, kteří prodávali svoje poddané do otroctví. Změnu by mohla přinést pouze transformace EU na sdružení rovnoprávných států, které mají nejen stejnou měnu, ale rovněž stejné daně, sociální zákony, ale především srovnatelné mzdy a příjmy za stejnou práci u většiny obyvatel. Ale kdo z těch, kteří vládnou, o to má zájem?


Přestože někteří politici evropských zemí a USA evidentně přemýšlejí a vyjadřují se na úrovni odpovídající padesátým letům minulého století, reálná situace se výrazně změnila. Především Rusko není z vojenského a bezpečnostního hlediska Sovětský svaz.


Od poloviny padesátých let minulého století do roku 1991 stála proti NATO organizace Varšavská smlouva, kterou tvořily Sovětský svaz, Německá demokratická republika, Polsko, Československo, Maďarsko, Bulharsko, Rumunsko. Součástí Sovětského svazu byly navíc na západě Ukrajina a Bělorusko, na jihu Kazachstán a řada menších svazových republik a na severozápadě pobaltské republičky. O všechny tyto spojence a tisíce kilometrů obranného a manévrovacího prostoru SSSR při transformaci na Rusko přišel roku 1991. Zároveň tím přišel o více než milion vycvičených spojeneckých vojáků a jejich výzbroj pro případ střetu s NATO. Všechny uvedené východoevropské státy bývalé Varšavské smlouvy a rovněž Litva, Lotyšsko a Estonsko postupně přešly pod prapory NATO. Tím byl průběžně porušen slib německého prezidenta Genschera tehdy ještě sovětskému premiéru Gorbačovovi, že bývalé státy Varšavské smlouvy zůstanou mimo NATO.


Námořní síly NATO a Ruska jsou nesouměřitelné. Rusko má štěstí v tom, že disponuje jadernými hlavicemi a jejich nosiči, což odstrašuje možné útočníky. Jinak by se pravděpodobně již stalo cílem humanitárního bombardování za neprokázané vměšování do občanské války na Ukrajině. Jenže právě to logicky hrozí. Při historickém porovnání ruských vojenských sil s pravděpodobným hlavním nepřítelem totiž nelze přehlédnout, že Rusko je z tohoto hlediska nejslabší za posledních více než 200 let od napoleonských válek. Jedná se mimo uvedené o krymskou, první a druhou světovou válku. Neposloucháme snad právě proto stále více řečí o potřebě obětí, obvykle od těch, kteří je přinášet nebudou?


Poměr sil NATO a Ruska nejlépe dokumentuje přiložená tabulka. K ní je třeba dodat, že různé informační zdroje mohou udávat trochu odlišná čísla z více důvodů, počínaje neustálými reformami a přezbrojováním armád. Počty obyvatel a vojáků jsou zaokrouhleny, protože aktuální čísla se prakticky stále mění. Dále je třeba uvést, že z ruských 12 600 tanků je pouze 3 600 moderních. Například USA mají pouze 600 starších tanků, zato Turecko většinu pozemní výzbroje starších vzorů. Obdobná je situace v ruských obrněných vozidlech a především v dělostřeleckých zbraních. Asijský stát NATO Turecko a Kanada, které jsou daleko od hypotetického ruského útoku, jsou uváděny samostatně, protože by mohly ve smysluplném čase poskytnout pouze letectvo a omezené pozemní síly. Výrazná převaha NATO je evidentní. Navíc v případě hypotetického útoku na Evropu by mohlo Rusko nasadit pouze kolem 60 % svojí armády!


Rusko

Obyvatel Vojáků Tanků Obrněných Děl Vrtulníků Letounů

vozidel

138 1 100 000 12 600 55 000 40 000 1 500 800

NATO

907 3 478 000 17 266 74 576 32 050 7 234 5 455


K tabulce lze doplnit, že Rusko má 200 a USA 170 bombardérů. Z hlediska jaderných hlavic mají státy NATO mírnou převahu. (Tabulka krácena)


Poloha, možnosti a cíle


Z hlediska vedení útočných operací nerozhodují jen počty vojáků, tanků a letadel. Rusko je typická vnitrozemská velmoc s velmi omezenou možností provádět vojenské operace mimo Evropu a Asii. Rusko v podstatě nemá žádný válečný přístav vhodný k expanzi po moři. Balt lze kontrolovat letectvem NATO ze břehů a končí úžinou u Skagerraku. Přístavy na severu v zimě zamrzají. Černé moře je uzavřeno průlivem u Bosporu a Dardanel, který ovládá NATO. Vladivostok na Dálném východě je zcela mimo evropské dění a tamní ruské loďstvo není protivníkem pro americkou a japonskou flotilu. Vzhledem k obrovské délce hranic není Rusko schopno efektivně zajistit ani jejich ostrahu. Jeho armáda je rozdělena na čtyři vojenské okruhy.


I v případě, že by se ruská politická reprezentace zbláznila a zahájila válku proti NATO, mohla by použít pouze zhruba něco více než polovinu svojí armády na útočné operace směrem na západ! Ostatní by musela ponechat k obraně severu a především východu proti americkému vylodění. Rovněž jih by nebyl zcela jistý, minimálně z hlediska islamistických teroristických útoků zaplacených demokratickými zeměmi jako v době války v Afghánistánu. Vyjdeme-li z výše uvedené tabulky, byl by poměr armád z hlediska útočné operace výrazně nevýhodný pro Rusko. Přitom klasické útočné operace se zahajují v případě, že útočník má převahu v počtech vojáků a hlavní výzbroje, aktuálně především letectva, nejlépe aspoň 2:1. Uvedená situace a čísla naopak přímo svádí k opačnému scénáři, tedy útoku ze strany NATO s předpokladem, že napadené Rusko civilizovaně nepoužije jaderné zbraně ani na svoji obranu. A pokud ano, tak by to odnesli především Evropané, stejně jako kdysi v době předpokládané doktríny meče a štítu. Tehdy mečem NATO měly být americké jaderné síly a štítem Evropa a její armády. Jenže proti tomu se nakonec postavilo i německé vedení, které si uvědomilo možné následky pro svoje obyvatelstvo.


V médiích se objevilo mnoho domácích i zahraničních odborníků, či propagandistů vydávaných za odborníky, případně odborníků poskytujících místo odborných informací propagandu. Téměř všichni, včetně reprezentantů NATO, straší možností ruského útoku na Evropu. Nestačí-li k vyvrácení jejich názorů počty výzbroje a popis geopolitických změn po roce 1990, mohli by se podívat na mapu.


Rusku totiž chybí i vhodné prostory k útočné operaci proti Evropě. V případě takového tažení by mohlo Rusko postupovat dvěma směry. Buď severním přes polské roviny na Berlín a dále na západ, nebo jižními rovinami Maďarska na jihozápad. Jenže cílem hypotetického útoku Ruska, který údajně nedá spát politikům z Bruselu, by sotva byly čabajky, neutrální Rakousko či Švýcarsko, případně Řím. Navíc by zde mohly působit na bok postupujících ruských vojsk jižní balkánské státy a spojenci NATO, což by útok tříštilo. Jižní útočný směr tedy jaksi postrádá smysl a předpoklad úspěchu. Na Slovensko přes Karpaty by útok určitě nesměřoval. Zbývá sever, kde však Rusko nemá s Polskem hranici. Základnu v Kaliningradu nelze počítat. Bělorusko by pravděpodobně zůstalo výhodně neutrální a ruská armáda by je musela obejít ze severu a z jihu. Už takové rozdělení sil je takticky nevýhodné. Přitom by ruská armáda musela projít přes Ukrajinu a pobaltské státečky, což je reálné. Ale zúžená obranná čára ve východním Polsku by se dala dobře bránit za pomoci letectva a námořnictva NATO. Postup k polské hranici by navíc vytvořil čas k přípravě obrany. Summa summarum, ze strategického i taktického hlediska je ruský útok na Evropu propagandistický nesmysl. Občanská válka na Ukrajině není evropská válka. Je to ukázková zástupná válka USA ve stylu padesátých a devadesátých let, směřující proti Rusku s cílem přiblížit NATO k jeho hranicím. Už vůbec to není válka za demokracii. Tu na Ukrajině neznají a vzhledem k tomu, co se tam děje, včetně bratrovražedného boje a protiruských etnických čistek, ani dlouho nepoznají. Kosovský scénář se plní do posledního písmene, jen chybí odvaha k humanitárnímu bombardování Ruska. Cílem jednostranné mediální propagandy může být pouze získání podpory veřejnosti k vojenskému útoku na Rusko se všemi dopady na evropské obyvatelstvo. Prognóza konfliktů konce 20. a počátku 21. století uvádí podle amerických zdrojů jako první krok k válce ekonomické sankce jako takzvanou ekonomickou válku.


Nakonec zůstává nejjednodušší otázka. Co by Rusko útokem na Evropu a válkou s NATO získalo, jestliže v míru prosperuje? Rozbitou Evropu i Rusko, které by potřebovaly americkou hospodářskou pomoc. I v případě, že by se Rusku podařilo obsadit celou kontinentální Evropu a ruské tanky zastavily na pobřeží Atlantiku v Portugalsku, zůstávaly by mimo Británie, Turecko, Kanada a USA. Proto představu, že prezident Putin chce vytáhnout do války proti několikanásobně silnějšímu protivníkovi s cílem vybudování jakéhosi ruského impéria v Evropě od Lisabonu po Ural, může hlásat pouze naprostý pomatenec neznalý základních faktů a logiky, nebo placený ideolog, kterému je jedno, co vykládá.

Nová republika




Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz