Koštunica: Sbohem Evropské unii
Bělehrad – Předseda Demokratické strany Srbska (DSS) a bývalý premiér Srbska (2004-2008), Vojislav Koštunica říká, že by Srbsko mělo zapomenout na členství v Evropské unii a že by se mělo rozvíjet jako samostatný a nezávislý stát.
Koštunica na schůzi Hlavního výboru DSS vzkázal, že Srbsko své národní a státní zájmy nemá podřadit vůli Bruselu.
„Brusel není naším hlavním městem. My máme svůj stát a jmenuje se Srbsko“, řekl Koštunica a zdůraznil, že cílem DSS není izolace země, nýbrž ekonomická a rozvojová spolupráce se všemi zeměmi EU.
„Tato naše nová státní politika a tento nový národní cíl, který otázku členství v EU maže z denního pořádku, je přirozeným důsledkem úmyslu Evropské unie uloupit Kosovo Srbsku“, prohlásil Koštunica.
Koštunica : „ členství v EU rozhodně není v zájmu Srbska“
Předseda Demokratické strany Srbska (DSS) Vojislav Koštunica je přesvědčen, že „ členství Srbska v Evropské unii není v zájmu Srbska, protože by Brusel vládl v Bělehradě. Místo členství v EU by mělo být cílem Srbska rozvíjet hospodářskou spolupráci jak se zeměmi společenství, tak i s ostatními státy. V této chvíli bychom měli zvážit, jaké jsou zájmy Srbska, zda se podřídit požadavkům EU nebo si udržet vlastní samostatnost“, řekl předseda DSS při tiskové konferenci pro bělehradské tiskové agentury.
Dodal, že dnešní vláda je připravena obětovat vše pro kandidaturu na členství v EU. Vláda si neuvědomuje, že i dohoda o přijetí kandidatury je pro Brusel jenom „cár papíru“, protože pak budou následovat další jednání a konečný termín a podmínky pro přijetí vláda nezná a nemá ani jistotu přijetí. V EU je pro nás nejistota v zajištění našich zájmů – to je Brusel. Vláda v Bruselu a ne v Bělehradě to je EU. Je důležité, že po staletí zde žijeme a měli bychom žít dále v zemi zvané Srbsko. Koštunica zdůraznil, že EU je v „hluboké krizi“ nejenom ekonomické ale také v zajištění elementárních demokratických procedur. V Evropské radě rozhoduje a vládne jedna země – Německo. To je první problém, druhý je hospodářská krize a třetí dělení společenství na několik vrstev podle úrovně jednotlivých zemí.
Podle V. Koštunici „při jednání je v Bruselu vše možné, jenom ne mluvit“. Tato jednání jsou omezující, protože se může vést rozhovor o „stavu vody“ a technických problémech. Takováto jednání mohou vést až k uznání nezávislosti Kosova. Jsem přesvědčen, že se nemůže rozhodovat o osudech země prostřednictvím takových jednání, která probíhají v Bruselu. Kde jsou jasné společné závěry? Kde jsou záruky? Pouze slova pana Roberta Coopera, která jsou sice zajímavá, ale bez záruky.“
O osudu přibližně 15% území Srbska (Kosova a Metochie) a jeho identity, kultury a hmotného a přírodního bohatství musí rozhodovat parlament v Bělehradě, bez ohledu na výsledek a ne Brusel. Podle názoru předsedy DSS je několik stran, které otevřeně obhajují nezávislost Kosova a proto se, vyhýbají celou záležitost projednat ve Skupštině. Koštunica dále upozornil, že je mnohem obtížnější řešit tuto situaci nyní před podpisem „nezodpovědné dohody“ o přidružení k EU. Záležitost Kosova bylo možné řešit podle závěrů Valného shromáždění OSN ze září 2010, ve kterém je definováno, že OSN má být prostředníkem mezi Bělehradem a Prištinou a ne EU.
„Vidíte, že jsme pomalu pod touto vládou přišli o vše, co bylo pro bezpečnost a samostatnost státu zajištěno na mezinárodní úrovni. Proto jsme tam, kde jsme. Uznání nezávislosti Kosova a vládu v Bruselu.“
Pro předsedu DSS je nepřijatelná myšlenka rozdělení Kosova, vidí v tom zakrytí kapitulantské politiky. Naše záchrana je v pravdě a právu. Neuznání Kosova, které nám bylo ukradeno… Celá věc je dokázat, že je to naše. Pak tu máme něco jako nevyřešený konflikt a budoucí generace tuto otázku vyřeší.
„Mluvíme-li o nadcházejících volbách“, pokračoval Koštunica „bude DSS spolupracovat s ostatními stranami na společné platformě. Podpora strany mezi voliči po zkušenostech z vývoje po volbách v roce 2008 roste. Na prvním místě je pro nás rozvoj suverénního a nezávislého Srbska a ne kus papíru, který říká něco o kandidatuře do EU, který ve skutečnosti nic neznamená. Podle současné nálady v Srbsku můžeme předpokládat veřejnou podporu Demokratické straně Srbska. „
Kosovoonline, 4. prosince 2011
Prameny: 3. 12. 2011- (17:28) Mondo, Blic
http://vesti-online.com/Vesti/srbija/184509/Kostunica-Brisel-radi-Beogradu-o-glavi
http://www.b92.rs/info/vesti/index.php?yyyy=2011&mm=12&dd=04&nav_category=1262&nav_id=562974
překlad: zl a fp
Komu pomáhá prezident
[Mafie pohřbívá Srbsko]
Draško Vuksanović
Prezident Srbska Boris Tadić vyzval Srby, aby opustili barikády, a KFOR, aby nepoužívali násilí. Po čtyřměsíčním předhánění, kde v sázce je krom jiného svoboda pohybu Srbů na severu Kosmetu, se prezident Srbska rozhodl problém s barikádami vyřešit. Problém je ale v tom, že barikády pro Srby na Kosovu nejsou problémem nýbrž prostředkem, kterým se snaží zabránit KFOR a „kosovské administraci“ odříznout je od státu, v němž odjakživa žili.
(Ne)vyslovené vysvětlení v pozadí tohoto prezidentova apelu zní, že je třeba splnit vše, co požaduje Západ (eufemisticky nazýván „mezinárodní společenství“), neboť, proboha, „nemůžeme proti celému světu“. Takto zobecněná propozice není argumentem, ani nevyplývá z realistického přístupu k otázce barikád.
Zaprvé, protože u tohoto problému se nerozhoduje o osud zmíněného „světa“, a za druhé, pokud bychom vycházeli ze skutečnosti, že Západ je silnější, pak bychom vždy, v jakékoliv možné situaci mohli dojít k závěru, že je nutné podřídit se čemukoliv, co se od nás žádá.
Pokud by se žádalo podminovat a hodit do vzduchu mosty v Bělehradě, znečistit vodovody v Srbsku či podobně, museli bychom nařízení uposlechnout, neboť, bože můj, proti takové síle se bojovat nedá. Proč by požadavek opustit barikády měl být výjimkou? A proč misi KFOR tolik záleží na tom, aby měla albánské celníky na „hranici“ se Srbskem?“
První otázka je ovšem rétorická, a ke druhé lze říci, že Západ chce uzavřít „státnost“ Kosova, opakovaně cestou mimo Radu bezpečnosti – od bombardování, přes vnucování Ahtisaariho plánu a angažování Eulexu, až po zavedení kosovského cla. Nyní je jasnější, co vlastně Tadić dělá. Prezident Srbska pomáhá KFORu vyřešit problém. Nám tedy zbývá jen vysvětlit, proč KFOR potřebuje pomoc srbského prezidenta. Je tak jasně vidět, že by použití hrubé síly proti Srbům na barikádách bylo zvěrstvo, jakým si USA a jejich spojenci nechtějí dělat reklamu, nebo to alespoň považují až za poslední možné opatření, kterému je třeba se vyhnout, jak jen to jde.
Srbové na barikády nedoputovali z Hamburku nebo Vídně. Oni už po generace žijí v Kosovské Mitrovici, Jagnejici, Zvečanu a na dalších místech a vesnicích na severu Kosmetu. Jsou to lidé, kterým jednoho dne bylo řečeno, že již nejsou ve svém státě, v Srbsku, nýbrž ve státě, kterému z Prištiny vládnou Albánci. Bylo by příliš, i pro Západ, střílet do nich jen proto, že se s tímto vnuceným osudem nesmiřují. Proto je pro KFOR, NATO, spojence, Prištinu … cenná pomoc prezidenta Tadiće.
Pokud je tento aspekt problému jasný, existuje další aspekt, který dřímá ve stínu a čeká, aby byl ozřejměn, až přijde jeho čas. Dokáže-li Západ mimo Radu bezpečnosti, za pomoci samotného Srbska uzavřít státnost Kosova, stane se to paradigmatem pro další kroky, a srbský stát bude politickou šaškárnou, od níž je možno žádat cokoliv – což už se svým způsobem i děje. Před několika dny totiž požádal předseda vojvodinské sněmovny Sándor Egeresi o změnu ústavy, a to takovou, kterou by severní srbská autonomní oblast (Vojvodina) získala zákonodárnou, výkonnou a soudní pravomoc. Pro neinformované, to co žádá Egeresi je nezávislý stát, nic víc a nic míň. Bez zapojení Rady bezpečnosti OSN, za Tadićovy dobré vůle a nátlaku Západu, mohl by Egeresiho požadavek, jak sám řekl, být realizován „přes noc“. Tuším, že v takovém případě by i novopazarský muftí pochopil, co má dělat.
Kosovoonline, 4. prosince 2011
Pramen: http://www.nspm.rs/komentar-dana/kome-predsednik-pomaze.html
Překlad: nk
Problémem nejsou barikády nýbrž instalace „nezávislého Kosova“ [Tadić není Srbsko - pod tímto heslem se demonstrovalo na Kosovu již v létě]
B. Diković
Na zprávu o „dohodě“ Tahiri – Stefanović, Srbové z Kosova a Metochie zareagovali požadavkem na vypsání referenda, jehož právo jim zaručuje ústava, a to proto, aby se mohli vyjádřit, zda chtějí žít ve svém státě - Srbsku, protože „nemají důvod se od něj odtrhnout nebo se ke komukoliv připojit“.
Vzkaz vyjednávačům poslal Nebojša Jović, předseda Srbské národní rady pro Kosovskou Mitrovici: „Mnozí se ptají, zda došlo k dohodě ohledně přechodů. Odpověď zní, žádná dohoda, kterou podepíše Stefanović s Albánci, a která ohrožuje naše přežití na Kosmetu, nebude akceptována. Ať prezident a ministr obrany pošlou „kobry“1/, aby nás vyhnaly z barikád. Problém nevznikl kvůli barikádám, ale kvůli pokusům o instalování institucí „nezávislého Kosova“! Výzva pana Tadiće Srbům, aby opustili barikády, je zbabělá, chybná a škodí národním zájmům.
Zbabělá, neboť takto důležité a záhubné rozhodnutí měl prezident sdělit národu přímo, z očí do očí, a ne prostřednictvím svého kabinetu. Chybná, neboť problém nevznikl kvůli barikádám, ale kvůli pokusu o násilné zavedení institucí „nezávislého Kosova“ na severu, takže v ten moment, kdy se albánští celníci stáhnou ze severu, barikády zmizí. Škodí národním zájmům, neboť odstraněním barikád se přistupuje na zřízení monstrózního státu na severu, takže prezidentova výzva vlastně zní: Srbové, umožněte zřízení institucí „nezávislého Kosova“ na severu, čímž se staví proti ústavě a zříká se svého státního území, aby Srbsko získalo „evropskou budoucnost“.
Vzkaz Srbů, kteří žijí na Kosovu a Metochii je jasný. Rozumný pochopí. Počkáme na obžaloby ze zrady Srbska…
A „bouře“ bude, avšak ne vůči Srbům na Kosovu a Metochii a Srbům v Srbsku, ale vůči těm, které nezajímá absolutně nic kromě moci a schizofrenního počítání členů stran, protože ti jsou pro ně jen číslo, které jim slouží k počtům, a stejně pohlížejí i na všechny ostatní. Srbsko ještě má sílu a vůli se vzchopit a sjednotit kvůli důstojnému životu a zachování srbské víry, jazyka, dědictví a napravit chyby dějin, které píší lacino zaprodání.
4. prosince 2011
1/ Kobra – prapor speciálního určení armády Srbské republiky
Srbové v enklávách jižně od Ibra pod restrikcí
Srbům, kteří žijí v enklávách jižně od Ibra a platí za elektrickou energii Albáncům, je od září neustále omezována dodávka elektrické energie. Lidé jižně od Ibra mrznou podobně jako ti na barikádách. Informace o tom, jak svízelných podmínkách žije srbský národ na Kosouvu a Metochii média nezveřejňují.
Angela Merkelová: Srbsko nesplňuje podmínky pro status kandidáta do EU
[Kancléřka Angela Merkelová - vyděrač Srbska]
Německá kancléřka Angela Merkelová prohlásila, že v tuto chvíli Srbsko nesplňuje podmínky pro udělení statusu kandidáta na členství v EU, a vyzvala vládu Srbska, aby změnila kurs.
Po několikatýdenním spekulování dala dnes konzervativní šéfka vlády jasně najevo, že německý postoj na summitu EU 8. a 9. prosince, kdy se bude diskutovat o další evropské integraci zemí západního Balkánu, bude, pokud jde o Srbsko, negativní.
Pro rozhodnutí o přidělení statusu kandidáta Srbsku, stejně jako kterékoli jiné zemi, je nutný souhlas všech členů EU.
„Cesta Srbska do EU vede jen přes normalizaci vztahu s Kosovem“, řekla kancléřka v souvislosti s přípravami na summit EU, který bude převážně věnován krizi eura.
Angela Merkelová dodala, že „EU a německá vláda svého času definovaly svá očekávání od Srbska ve formě konkrétních kroků.“
„Je mi velmi líto, že Srbsko dosud tato očekávání nesplnilo v dostatečné míře, čímž zatím nemá předpoklady pro přidělení kandidatury,“ řekla kancléřka.
Podotkla, že „kromě toho lze Srbsku vytknout skutečnost, že v uplynulých dnech přispělo ke vzniku situace, kdy byli němečtí vojáci KFOR na severu Kosova vystaveni ozbrojeným útokům a byli zraněni“.
„To je neakceptovatelné. Naši vojáci odvádějí skvělou práci, za což jsme jim vděčni,“ zdůraznila Merkelová. Současně uvedla, že Německo je „pro evropskou perspektivu všech zemí Západního Balkánu.“
„Dobré sousedské vztahy a regionální spolupráce jsou podle kritérií z Kodaně součástí politiky rozšiřování EU. Dlouhodobě si do EU přejeme začlenit nejen Srbsko ale i Kosovo, a také zachovat plnou schopnost fungování EU,“ řekla Angela Merkelová poslancům Bundestagu.
Pramen:http://www.nspm.rs/hronika/angela-merkel-srbija-ne-ispunjava-uslove-za-status-kandidata-za-eu.html Překlad: nk, 3. prosince 2011
Poznámka redakce ČNL:
Masové vraždění Srbů Němci probíhalo nejen za druhé světové války, ale též, za pomocí Rakušanů a Maďarů, i v první světové válce. Proto je naprosto zvrácené, když v současnosti německé jednotky Srby násilně rozhánějí a dokonce po nich střílejí.
Němci by se měli stydět za spáchané zločiny na Srbsku a své vojáky z Kosova odvolat. Pokud k tomu nedojde, a my předpokládáme, že nikoliv, pak němečtí vojáci vedeni svými politiky již nezakrytě sledují staré německé cíle: rozvrácení a zničení Srbska, jejich tradičního odpůrce na Balkánu.
Mocenská imperiální politika Německa na Balkáně je zřejmá.
Je ostudou pro ČR, že jsme se nechali donutit, abychom tyto zvrácené cíle podporovali. Odpovědnost za to nese především Karel Schwarzenberg, ministr zahraničních věcí ČR.
Je ostudou pro ČR, že provádíme nepřátelskou politiku vůči Rusku a Číně, zatímco i takové Německo s těmito státy dovede obchodovat. V době krize v Evropě bychom měli znovu najít k Rusům a Číňanům cestu, která by nám přinesla i mnohamiliardové zakázky, jež by daly desetitisícům našich lidí práci. Ovšem, to bychom museli mít jiného ministra zahraničních věcí.
Z knihy !Německo a příští válka, jejímž autorem je Wolfgang MichaL, Berlín, 1995
24.5.1992 prohlásil německý ministr zahraničních věcí, že je nutné srazit Srbsko na kolena. Tento požadavek se brzy stal požadavkem veřejnosti. Jak k tomu došlo? V srpnu viděl celý svět vyhublé postavy vězňů ze srbských koncentračních táborů. Na podzim se veřejnost dozvěděla o masovém znásilňování muslimských žen Srby. V lednu 1993 vypracoval poslanec CDU Stefan Schwarz zprávu o pokusech na lidech, prováděných jedním „srbským Josefem Mengelem“. V únoru 1994 přinesly televizní stanice snad na celém světě drastické záběry roztrhaných mrtvol na tržišti v Sarajevu. V dubnu svět slyšel zoufalé volání o pomoc z obklíčeného Goražde. Podněcují se zprávy o národnostních čistkách, o vyvražďování národnostních skupin (nepoměrně méně byla veřejnost informována o zločinech chorvatské a muslimské strany, pozn. red.)
Otázkou bylo, jak dostat tuto válku pod kontrolu. Mají do bojů zasáhnout bojové jednotky NATO, mají být vytvořeny ochranné zóny, má být dodržováno embargo nebo mají být na Balkán dodávány i těžké zbraně? Odpověď byla dlouho hledána.
Wolfgang Schäuble v dubnu 1994 prohlásil: „Pro nás je Bosna důležitější než cokoli jiného.“ Proč je Bosna tak důležitá? Nejde jen o Balkán. Jde o celou Osmanskou říši. Bosna je jen místem řezu, na kterém jedna světová mocnost jiné mocnosti odřezává cestu. Jedna chce ke Středozemnímu moři, druhá k Perskému zálivu. Jednou mocností je Rusko, druhou Německo. Zde na Balkáně opět ožívá stará rivalita. Německo opět sní svůj starý císařský sen o vytvoření Středoevropského svazku.
Společně s Rakousko-Uherskem, Bulharskem a Turecko-Osmanskou říší, která zahrnovala Sýrii, Palestinu a Izrael, ústřední mocnosti v čele s Německem téměř dosáhly cíle sledované první světovou válkou. Vojensky a ekonomicky měl tento obrovský podnik dosáhnout „Bagdádské linie“, která by umožnila vybudování železnice z Berlína až k Perskému zálivu. Bagdádská linie měla světu ukázat: vše, co leží nalevo i napravo od kolejí, je naše.
Tento německý plán měl ale jedno slabé místo: S R B S K O. Tato malá země ležela jako časovaná bomba na kolejích a ohrožovala projekt.
Také Rusko usiluje o svou zónu vlivu – od Moskvy až na pobřeží Středozemního moře.Také Rusko sní svůj starý carský sen o „osvobození“ Konstantinopolu. V roce 1878 bylo Rusko blízko svému cíli. S Bismarckovou pomocí však bylo zatlačeno zpět. Jestliže však Rusko chtělo svého cíle dosáhnout, muselo odříznout Německo od Orientu. Do cesty sledované Německem se dostalo Srbsko.Tak se dostala tato malá balkánská zem do středu pozornosti dvou imperialistických velmocí. Německé a ruské sny na sebe narazily. Srbsko je v pravém slova smyslu „křížem Balkánu“. Jeho poloha je důvodem, proč se v Bosně tak bojuje. Rusko by bylo u cíle, kdyby Srbsko dostalo přístav Adrii. Díky této skutečnosti je Albánie nezávislá. Evropské mocnosti ji považuji za závoru proti Rusku. Bulharsko, největší přítel Ruska na Balkáně, nezískalo ze stejných důvodů přístup ke Středozemnímu moři. Řecko, kulturou i jinak na Rusku vázané, muselo proto vstoupit do NATO. Na oplátku toho měli Němci, po tom, co již Chorvatsko a Slovinsko hospodářsky anektovali, vzdát se Bosny. Němci nesmí získat rozhodující vliv na trase, která vede na Kavkaz nebo dokonce do Tádžikistánu, která odděluje Rusko od teplého jihu., ale která především otevírá Německu možnost pro vytvoření ohromné ekonomické zóny vlivu.
Jedním z těžišť německé strategie, podobně jako za doby císařství, je bratrství ve zbrani s Tureckem. Vojensky Turecko patří k NATO. Od roku 1964 vyvezlo Německo do Turecka zbraně a válečný materiál v hodnotě 6 miliard DM. Od rozpuštění Lidové armády Německé demokratické republiky je Turecko přímo přecpáno zbraněmi z její výzbroje. V roce 1993 se SRN v obchodu se zbraněmi dostala z 5. na 2. místo ve světě.
Celá turecká armáda byla vyzbrojena. Získala 2.400 tanků, 4.500 bojových letadel, 70 lodí, 51.000 vojenských vozidel. V průběhu války proti Iráku dostalo Turecko v rámci „zvláštní pomoci“ ještě 1.000 nákladních vozidel, 300 pancéřů, 5.000 kulometů, 100.000 granátů, 250.000 protitankových raket, 250.000 kalašnikovů a mnoho desítek tun munice. Vše za 1,5 miliard marek. Obrana Ankaru dnes přijde na 1/4 státního rozpočtu.
Mnohé zbraně, které dodávají Němci do Turecka, nasazují Turci proti Kurdům, což ovšem německou vládu nijak neznepokojuje. Podle slov politika Křesťanskodemokratické strany, Karla Lamerrse, pracujícího na ministerstvu zahraničí SRN, je Kurdům úplně jedno, zda budou zabiti německými nebo ruskými zbraněmi. Němci chtějí být důslední při dodržování lidských práv. Proto při každém masakru, jako např. při kurdské slavnosti Nového roku, dodávky zbraní zastavují. Bohužel však nejdéle na dva měsíce. Pak zbraně dodávají dál a ještě pilněji. Turecko slibuje, že bude německé zbraně používat pouze v rámci NATO: Tento rámec se ale od roku 1991 rozšířil i na boj proti teroristům. Zbraně spolkové armády, ale neslouží k potlačování Kurdů ve východní Anatolii: Bohužel se dostávaly oklikou přes Istanbul i do Kosova a tím do rukou bosenských Muslimů.
V obou směrech spolupracuje Německo a Turecko ruku v ruce. Společně usilovali o nasazení jednotek NATO v Bosně, společně chtěli zrušit embargo proti Muslimům, společně pěstují své vztahy v Iráku.Zatímco se Turecko považuje za ochranou mocnost všech Muslimů na Balkáně. Německo se snaží být mocností garanční.
Nejvýznamnějším cílem německé orientální politiky je svolání druhého berlínského kongresu, na kterém, za předsednictví kancléře Kohla, by byly vyřešeny všechny problémy Balkánu ve prospěch německých zájmů. Němci chtějí před očima celého světa postoupit do ligy světové politiky. Německo by se v uvedeném smyslu mělo stát zárukou míru.
Zůstává ještě jeden vzdálený cíl: Perský záliv. Zde chtějí Němci vytvořit gigantickou zónu vlivu a vývoje z německé milosti. Süddetsche Zeitung položil též otázku: „Nemáme také vitální zájmy na Blízkém východě?“
Mírový proces na Blízkém východě zrodil ty nejkrásnější představy. Na mezinárodní hospodářské konferenci v Casablance v říjnu 1994 byl schválen investiční program, na kterém je možno vydělat miliardy. Nejedná se pouze o stavby dálnic a tunelů pod Středozemním mořem, ale také o stavbu železnice z Istanbulu do Káhiry. Oči německých bankéřů se rozsvítily.
Nyní musí vymyslet, jak by vytlačili francouzskou a britskou konkurenci z této německo-turecké zóny vlivu. „Bagdádskou“ železnici chtějí stavět sami. A tak německá orientální politika dostává v mnohých detailech obrysy, které již před sto lety vyznačili politici císařského Německa. Tím by byla základní konstelace pro pozdější válku určena. Vytlačení Ruska, odklon od Anglie a Francie, navazování kontaktů s bývalými zeměmi Rakousko-Uherska, spolupráce s Tureckem znamená, že expanzivní německá zahraniční politika směřuje automaticky opět na jihovýchod. Tam již dříve existovaly velmi vhodné podmínky pro válku.
Ozbrojení „nemocného muže na Bosporu“ firmou Krupp a reorganizace turecké armády německou vojenskou misí, přivedly Rusy již v roce 1887 k jednoznačným závěrům, že cesta do Konstantinopole povede přes Berlín, ovládaným bojechtivými německými generály a maršály.
Historie se opakuje. Již v tehdejší době používali Turci německé zbraně k vyhlazování národnostních menšin. Tehdy to byli Arménci. Při masakrech v letech 1895-1896 přišlo o život 200 000 lidí. Ani tehdy to německou vládu nevyvedlo z klidu.
Afrika
Vítr naděje vane nad celou Afrikou. Konflikt mezi Východem a Západem skončil. Vznikají tucty nových stran. Na své vlajky píší jen jedno heslo – demokratizace. Doba starých diktatur končí. Nastává období svobody projevu, shromažďování a svobodných voleb.
Ekonomicky viděno je však toto období katastrofou. Düsseldorfský obchodní deník v roce 1993 napsal: „Afrika prohrála na scéně celosvětových politických změn. Pomoc na vývoj, kterou poskytovaly průmyslové státy, stagnuje. Klesá ochota investovat v Africe. Veškeré peníze tečou směr východní Evropa. Klesající ceny surovin ruinují státní rozpočty a ženou státní zadluženost do neúměrnosti. Obchod, i sám obchod s Německem, představuje dvojmístné ztráty. Afrika je opět „hladový kontinent“. Hospodářský, politický a strategický význam Afriky tenduje k nule. Afrika je kontinentem utrpení. V Angole, Libérií, Somálsku, Sudanu a v jiných státech jsou lidé na útěku. Hledají pomoc a úkryt před občanskými válkami. Stále více států slábne či se dokonce rozpadá. Dosavadní humanitární pomoc nestačí. Proti hladu, suchu, válkám a epidemiím lidstvo musí Afričanům více pomáhat. Má „bílý muž“ ochránit Afriku před Afričany? Bílý muž je připraven!
Joachim Riedl zahájil v roce 1992 diskusi, ve které zastával stanovisko, že Africe je nutno odebrat „svéprávnost“. Nepřenechávejme Afriku Afričanům! Postavte ji pod kuratelu.! To byly jeho požadavky. V tu dobu přistáli Američané v Somálsku.. Spiegel přinesl titulky : „Kontinent bídy – Afrika“, Záchranou Afriky je běloch“. V dubnu 1993 je v časopise „Die Woche“ položena otázka: Má být Afrika opět kolonizována? Zatím jde jenom o otázku. Zatím nikdo neuvažuje o německé jihozápadní Africe. Francie a Anglie si také nárokují velký kus Afriky pro sebe. Sami Němci jim k tomu dodali odvahu. Před sjednocením Německa radili Francouzům: „Starejte se o Afriku!“ Francouzi to udělali.
Nezapomeňme na Ruandu! V červnu 1994 zde intervenovalo 2 500 elitních francouzských vojáků, kteří vytvořili „ochranou zónu“. Jihoněmecké noviny tento krok označili za nebezpečnou koloniální procházku. Spiegel francouzskou intervenci dokonce označil za nejnebezpečnější vojenskou akci západních mocností od vylodění Američanů v Somálsku.
V posledních třiceti letech intervenovala Francie v afrických státech více než dvacetkrát, a to většinou ve prospěch zkorumpovaných potentátů jako byl např. Mobutu a Bokassa. Při těchto akcích se jen velmi málo hledělo na lidská práva. Přesto ministr obrany prohlásil, že Francie není v Ruandě proto, aby hájila své zájmy, ale proto, aby zastavila vyvražďování obyvatelstva. V současnosti má Francie v šesti afrických státech své jednotky v počtu kolem 9 000 mužů. Se sedmi státy má Francie smlouvu o vojenské pomoci. Devatenácti státům poskytuje značnou vojenskou pomoc. Kolem 8000 jejich vojenských poradců pracuje na kontinentě. Francie kontroluje hospodářství celé západní a centrální Afriky. Kromě toho má monopolní postavení v africké zóně franku. Gabun nebo Kongo mohou prodávat svou naftu pouze přes francouzský koncern Elf Aquitaine. Již před čtyřiceti lety prohlásil francouzský ministr pro kolonizaci F. Mitterand: „Bez Afriky nebude existovat žádná francouzská historie 20. století.“ Toto opakoval i na 18. africko-francouzském setkání v listopadu 1994. Jedinou změnou bylo, že z 20. století udělal 21. století. Afrika by tedy měla, podle přání Francouzů, zůstat i v příštím století „francouzským Harlemem.“
Otázkou je, co se stane, když i Němci objeví své vitální zájmy o Afriku, např. o Namibii nebo Zaire. Co se stane, když Němci zjistí, že je Francouzi a Angličané předběhli, aby se v Africe odškodnili za značně snížení své moci v Evropě. Ještě dnes se Němci snaží světu namluvit, že Německo nemá v Africe, stejně jako na Balkánu, žádné zájmy. Opakuji totéž, co světu již v 70. letech 19. století tvrdil Bismarck. Říkal: „ Černý kontinent – to je něco pro dobrodruhy, misionáře, vědce a blázny.“
ČÍNA – místo na slunci
V prvních letech po pádu berlínské zdi byla Čína pro německou zahraniční politiku tabu. Krvavé události na náměstí Nebeského míru v červnu 1989, které proběhly s vědomím čínského ministerského předsedy Li Penga, mohly mít své opakování v Lipsku nebo v Berlíně. Kdo do lidu nechá střílet, nemůže být nikdy partnerem k rozhovorům. Sama „Mladá unie“ neviděla šanci na smíření s „vražednou bandou“ Li Penga.
Stanoviska morálky se však těžko srovnávají s reálnou politikou a národními zájmy. Proto, když Němci o rozkvětu asijského hospodářství a jeho trhu slyší, odsunují své morální zásady.
V listopadu 1992 odcestoval Klaus Kinkel do Pekingu s úmyslem znormalizovat vztahy s nejlidnatější zemí světa. Když se vrátil domů, prohlásil: „Vztahy jsou téměř normální“. Již čtyři měsíce poté konstatoval ministr hospodářství Günter Rexrodt, že vývoz Německa do Číny ohromně vzrůstá, v roce 1992 o 40 % a v roce 1993 dokonce o 100 %. V německém zahraničním obchodě byla Čína v těchto letech jedinou pozitivní výjimkou. Ani to však Německu nebylo dost. Jestliže chce obstát v konkurenci s Francií, Anglií, Japonskem a USA, musí bojovat pěstmi. A tak začalo mezi Německem a Čínou to, co se nazývá politikou velkých obchodů.
V listopadu 1993 odcestoval kancléř Kohl jako představitel i německých hospodářských zájmů do Pekingu. Doprovázeli jej němečtí průmyslníci i bankéři; Hilmar Kopper, šéf Daimler-Benz a Siemens. “Zeit“ v této souvislosti napsal, že podobná delegace ještě nikdy kancléře Kohla při jeho zahraniční cestě nedoprovázela. Jen Vilém II. cestoval s podobnou výpravou.
Nová politika Německa vůči Asií přináší zakázky v miliardové výši, např. nová železniční trať z Pekingu do Šanghaje, metro v Kantonu, atomové elektrárny, dálnice, letiště, telefonní vedení. Číňané kupují jako posedlí. Chybí jim sice peníze, ale doufají, že najdou investory, kteří nejen objekt staví, ale také sami investují, kteří stavby financují, a to za použití úvěrů, které by Čína získala za výhodnějších podmínek. Li Peng za potlesku „německého hospodářství“ vyslovil přání: „Doufám, že spolkový kancléř prosadí výhodné exportní kredity.“ A tak financuje ministerstvo pro vývojovou pomoc stavbu metra, kterou provádí firma Siemens, 350 milionovým úvěrem za vysněných podmínek – splatnost do 40 let, 0,5 % úroku.
Také Francie a Japonsko bojují o přízeň Číny půjčkami. Boj mezi firmami vyústil v boj mezi zeměmi. Pro Německo jako hospodářskou velmoc, je spolupráce s Čínou životně nutná. Od této spolupráce závisí úspěšnost vývozu a zaměstnanost. Čína se těší výjimečné pozornosti. 45 000 firem zahraničních podnikatelů bojuje o nejlepší zakázky. To je třikrát více než v USA a to je také světový rekord.
Žádný stát na světě neposkytuje zázemí tolika zahraničním koncernům jako Čína. Žádný jiný stát neposkytuje takové gigantické zakázky. V příštích letech chce čínská vláda vydat 2,5 bilionů dolarů na přestavby infrastruktury. 90 miliard dolarů chce investovat do 1 200 nových letadel. 1,2 miliardy Číňanů hodlá vyměnit kolo za auto. Čína působí na investory jako opium.
III. Válka
„Náš národ se musí učit, že zachování míru nikdy nebude účelem politiky, nebude a být nesmí .“ (Friedrich von Bernardi, 1912)
Strategická obchodní jednání
Německo se připravuje na válku. Prvním důvodem je ekonomický tlak. Pád komunismu změnil jak svět, tak i denní pořádek sedmi vedoucích západních průmyslových zemí. Porady o světovém hospodářství, které se konají každý červenec, se v minulosti zabývaly tématy jako měna, nafta, státní dluhy. S ukončením studené války, stržením berlínské zdi, jsou nové zdroje surovin, nové trhy, zájmem číslo jedna. Cílem je ovládnout trhy Ruska, Číny a rozdělit si bývalý komunistický koláč.
Otázka, zda Německo se stane největší mocností Evropy nebo zda sestoupí mezi menší státy, musí být rozhodnuta ještě v tomto století. Dosažení rozhodnutí o velmocenském postavení charakteru Německa se usadila jako fixní idea v hlavách vojenské elity. Buď světová mocnost nebo porážka, Mezi tím nic není.
Tato vojenská elita sama sebe chápe jako nejkvalifikovanější skupinu v oblasti zahraniční politiky. Snaží se, aby Německo získalo větší moc a stouplo tak na významu.A protože jsou vojáky, vidí jedinou možnost – válku.
Cíle armády jsou válečné cíle
Již v roce 1991 naplánoval nejvyšší představitel německé spolkové armády generální inspektor Klaus Neumann úplné přezbrojení armády, přeměnu armády obranné na armádu intervenční. 6.11.1992 nabyly platnosti tzv. „linie obranné politiky“. Zdánlivě změna pod vlivem nově vzniklé situace, ve skutečnosti revoluce. Dosavadní nejdůležitější úlohou německé spolkové armády byla obrana vlasti. Podle nové vojenské doktríny musí armáda zajistit ochranu národních zájmů. A ty mají globální charakter, protože, jak zdůraznil Neumann, Německo je kontinentální mocností se světovými hospodářskými zájmy. Německo má zájem na svobodném světovém obchodu, na volném přístupu k trhům a surovinám v celém světě. To, co je naplánováno, by bylo dříve označeno za imperialistický program, napsal vojenský historik Wolfram Wette. V řeči „nového moderního myšlení“ se uvedené cíle nazývají „rozšířeným programem bezpečnosti“.
Od roku 1991 je spolková armáda „přebudovávána“ v souladu s měnící se koncepcí NATO. Měla by být rozdělena na dvě části. Na mobilní armádu s 300 000 vojáky, která by mohla být kdykoliv doplněna o stejný počet rezervistů, a na rychlou útočnou armádu s 50 000 vojáky, kteří by během třiceti dní mohli být nasazeni na kterémkoliv místě na světě. Úkolem mobilní armády, má být jako dosud, bránit vlast. Armáda rychlého nasazení bude jistit zájmy světové politiky. Německá spolková armáda má být armádou kvalitně vyzbrojenou, vysoce specializovanou a jednoznačně privilegovanou.
Pro tuto elitu nejsou manévry pouze „hrou na vojáky“. Tito vojáci trénují za bojových podmínek. Cvičnými místy vojenských jednotek byly či dosud jsou Irák, Kurdistán, Kavkaz, Turecko a Bosna. Další výcvikové tábory se nachází v Somálsku, Ruandě, a Kambodži. Důležité je testování sociálních, klimatických a geografických extrémních podmínek. Všichni, pozemní armáda, letectvo, námořnictvo, musí získat zkušenosti. V roce 2000 budou tyto síly tak vycvičené, že budou schopné efektivně zvládnout jakýkoliv úkol v džungli, na poušti, v bažinách, pod vodou nebo na souši. Podíl letectva a námořnictva v armádě rychlého nasazení je velký. Je to pochopitelné. Německo se řadí mezi největší obchodní velmoci. 50 % jeho vývozu a dovozu je uskutečňováno přes moře. Námořnictvo a námořní letectvo jsou síly první hodiny. Včas ukázat vlajku znamená demonstrovat přítomnost. Námořnictvo dostane v příštích letech novou výzbroj, včetně čtyř ponorek za 7,7 miliardy DM. Nejdokonalejším plavidlem německého námořnictva bude letadlová loď, která bude moci transportovat 800 vojáků včetně těžké výzbroje na nejvzdálenější místa světa. Vše stojí a bude stát hodně peněz, ale Kancléř Kohl ubezpečil, že spolková armáda bude z jakéhokoliv šetření vyjmuta.
Cílem Německa je evropská Asie a evropská Afrika. První fázi procesů vedoucích k dosažení těchto cílů je vytvoření superstrátu Evropské unie. Ovládnutí EU Německem je další fází, která postupně bude přecházet v třetí fázi.
Zatím je pro Německo druhá fáze nejdůležitější. Francie nehraje v německých plánech žádnou roli. Německo je ochotné dělit se o obrovskou moc s Ruskem, ale pouze za předpokladu, že role Německa zůstane klíčovou. Německo nikdy nemělo strach z války. „Válka nám je svatá“, napsal v roce 1912 Heinrich Classe. V září 1914 označil říšský kancléř Bethmann Holweg za cíl války zajištění německé říše na západě i na východě na všechny časy.
Za tím účelem musí být Francie tak oslabena, že už se jí jako velmoci nikdy nepodaří vstát. Rusko musí být zatlačené od německé hranice a jeho vláda nad neruskými národy zlomena. Během války se posunovaly německé zájmy stále více na východ. Plánem bylo rozdělení Ruska a tím oslabení jeho moci. Ještě v červnu 1918 věřili Němci na svůj plán „Impérium Germaniae .“ Turecko mělo posloužit jako most k Perskému zálivu, Afganistanu a Egyptu.
Dalším konkrétním cílem Německa bylo ovládnutí Belgie a Lucemburska. Výhodné smlouvy s Francií a Holandskem měly vést k izolaci Anglie.
K Německu měla být připojena i Litva, Estonsko a Polsko. Součástí Německa se mělo stát i Rakousko-Uhersko, Rumunsko a Bulharsko. Ovládnutí východní části Středozemního moře mělo donutit Řecko ke spolupráci s Německem. Tak měla být zajištěna cesta k Suezskému průplavu.
V listopadu 1918 byl tento sen dosněn. Před 50 lety selhal nový pokud podruhé. Roku 1992 vstává Německo opětně.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz