Puč a zrada na Vltavě


Tak z ní název článku z Frankfurter Allgemeine Zeitug (FAZ), který přinesly společně Novinky a ČTK.

Myslím, že název textu je výstižný. O pokusu o puč a zradě sociálních demokratů víme již své z doby minulé. Jen si vzpomeňme na jednání dr. V. Špidly a dalších při volbě prezidenta republiky. Ač kandidátem na tento post byl v referendu pořádaném ČSSD zvolen ing. M. Zeman, Špidla před volbou prezidenta jej sice skutečně navrhl za sociální demokraty, ale sám i několik dalších poslanců zvolených za ČSSD pro něj nehlasovali. A tak M. Zeman nebyl zvolen prezidentem republiky. Jidáš nedostal 30 stříbrných, ale místo evropského komisaře.

Nebylo toto jednání vnitrostranickým pučem? Nebylo toto jednání zradou na M. Zemanovi a na voličích, jež jej za kandidáta na prezidenta v tajných volbách zvolili? Myslím si, že to byl dokonaný puč spojený se zradou. Nevím, jak o tom psaly nám „nakloněné“ německé a rakouské deníky. Jistě však nikoliv v uvedeném smyslu.


Puč i zrada se zpravidla připravují pro určitou dobu, a to potají, za oponou a nenápadně. Nepotvrzené informace v době nepříliš dávné ukazovaly na to, že pan B. Sobotka měl kontakty např. M. Kalouskem. Ani jedna ze stran samozřejmě takové setkání a jednání nepotvrdila. V politice k nim dochází. Když B. Sobotka měnil stínovou vládu ČSSD, překvapil mnohé. Nově se v ní vyjímalo jméno dr. V. Špidly, který, jak řekl, by nebyl proti tomu, abychom se stali 17. zemí Bundesrepubliky, Mgr. M. Marksové-Tominové, zasloužilou sociální demokratku o sudetské Němce. Ve stínové vládě nechyběl ani ten, kdo na sjezdu sociální demokracie nebyl zvolen místopředsedou, dr. Jiří Diensbier, stínový ministr spravedlnosti, známý jako jeden z kandidátů na funkci prezidenta republiky. Prohrál již v prvním kole, přesto však válce se Zemanem, jenž stál v závěru prezidentských voleb proti K. Schwarzenbergovi, pokračoval. Tak se postavil se na schwarzenbergskou stranu, ač jej řada spolustraníků písemně i ústně žádala, aby jednal prozemanovsky. Marně! Již tehdy mnozí z nás se domnívali, že havlistické vazby, spojující jej s občanem „knížetem“, jsou pevnější než ty sociálnědemokratické. A asi již tehdy tomu tak bylo.


Volby sociální demokraté sice vyhráli, ale bylo to vítězství, v procentech dosažených hlasů, podobné spíše prohře. Nejnižší volební výsledek ČSSD snad za posledních 20 let, vyvolal mezi sociálními demokraty pochopitelnou reakci. Po takovém výsledku předseda strany, samozřejmě jakékoliv politické strany, rezignuje. To bohužel B. Sobotka neudělal. Reakce některých členů ČSSD byla pochopitelná, zvláště když předseda vlastně řídil velmi diskutabilním způsobem volební kampaň, jež podle nich stranu nemohla dovést k potřebnému vítězství. Proto nebylo divu, že předsednictvo asi ve dvoutřetinové většině požadovalo, aby B. Sobotka odstoupil. Nestalo se tak. Došlo ke srážce, která nakonec vyústila v jakousi možná prozatímní dohodu. Média samozřejmě události vykládají sobotovsky a protihaškovsky. A to zcela v souladu s tím, co píše FAZ. Hlas německých i českých médií nyní souzní stejně jako v době, kdy se společně snažily prosadit za prezidenta ČR K. Schláfenberga.


Ovšem situace mohla být též zcela obrácená. O tom píše ve svém působivém článku „Boj o charakter republiky“ PhDr. Jiří Jaroš Nickell. Dovolím si z něj citovat: „Tvrzení o jakémsi puči haškovců, vypouštěné sociálně demokratickým guru panem Dienstbierem, patří do říše krycích legend. Sám pan Dienstbier plnicí úlohu jakéhosi trojského koně v sociální demokracii, je vynikajícím příkladem vpádu havlovské "nepolitiky pravdolásky" na území sociální demokracie. Pan Dienstbier asi má jasno,kam sám patří - že nepatří k levici, ale k trubadúrům NATO, bruselismu a germanokolonialismu. A to se s autentickou levicí asi neslučuje... Takže ve straně neprobíhá boj "Monteků" a "Kapuletů" podle Shakespeara. Tam probíhá zcela jiný boj - boj o směřování dosavadní vlajkové lodi v republice“.

S uvedeným stanoviskem pan dr. J. Jaroše Nickelliho zcela souhlasím. Myslím si, že je zbytečné k tomu cokoliv dodávat. Takže na Vltavě došlo k pokusu o puč a k zradě, ale, jak jsem přesvědčen, v obráceném gardu. Hlavním pučistou byl zřejmě J. Diensbier. Přesto však M. Hašek a jeho blízcí jsou vláčeni mediální špínou, do níž samozřejmě je ostudně vtahován i prezident republiky. Kdy však jej německá a česká média vlastně chválila?


Závěrem malý dodatek. Někdy v roce 1990 působil na ústředním sekretariátě Československé strany lidové i ing. L. Pachman. Měli jsme vedle sebe kanceláře. Jednou mě seznámil se svým přítelem z Německa. Jmenoval se Reissmüller, doufám, že si jméno pamatuji dobře, a byl tehdy hlavní osobností ve Frankfurter Allgemeine Zeitung. Byl to sudetský Němec, pocházel z Litoměřic. V době, kdy já jsem nastupoval do reálného gymnázia J. Jungmanna v Litoměřicích, on podle svého podání byl zařazen spolu se svou rodinou do odsunu. Češi do Litoměřic přicházeli, Němci odcházeli. To bylo pro tuto dobu příznačné. Pan Reissmüller uměl trochu česky. A tak již tehdy jsem se mohl dozvědět, jak nelidsky jsme Němce vyhnali, jak jsme je okradli aže se vše musí napravit atd. atd. Nesouhlasil jsme s ním. Otevřeně jsem mu řekl, že u Čechů se svými názory narazí, tvrdě. Sudetským Němcům, tehdy jsem to tak viděl, mohou pomoci pouze ti Češi, které si v Německu nějaký rok vydržovali a později i tzv. stipendisté. Pan FAZ řekl, že je s jistotou budou až přijde čas aktivizovat. Když odjel, řekl mi Pachmann, že jeho přítel mne považoval za jednoho z nejzatvrzelejších. A tak se nyní snažím představit, kdo v současnosti má v ruce tak „seriózní“ list jako je FAZ. Pokud je názorovým dědicem pana Reissmüllera, pak se jeho péči o české poměry vůbec nedivím. Takovíto „přátelé“ z Německa a Rakouska se nás vždy snaží nějak rozdělovat, aby mohli dosáhnout cílů, které sledují. Jaké asi jsou? Zkusme hádat!

Dr. O. Tuleškov

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz