Proti pomníku vyhnaným Čechům z pohraničí v r. 1938 se postavil nejen rakouský landsmanšaft, ale i Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku


Sudetoněmecké krajanské sdružení v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (SKSČMS) se začalo formovat v roce 2009. U jeho kolébky stáli tři pánové: Tomáš Pecina, Jan Šinágl a Wolfgang Hebermann, sudetský Němec s českými kořeny, otec sudetský Němec, matka Češka. Když jmenovaní vypracovali a předali Ministerstvu vnitra ČR stanovy SKSČMS, dočkali se překvapení. MV ČR organizaci odmítlo registrovat.

To pánům zřejmě tak dalece nevadí. Jan Šinágl, občanský aktivista, který navštěvoval komunistické akce s americkým praporem v ruce, často jsme ho mohli vidět v televizi, si občas zajede do Německa na nějakou akci Witikobundu, který, jak víme, je tou nejútočnější složkou celého landsmanšaftu. Tam pronese nějaký diskusní příspěvek ke spokojenosti přítomných. Jinak vede svoji webovou stránku, v níž v současnosti se hodně věnuje babišovcům. Vydává se také za publicistu.

Tomáš Pecina je dalším mužem vedení neregistrovaného SKSČMS. I on má svůj web. A právě z něho je článek „Pomník“, jehož podstatnou část dále uvádíme.


Pomník

Tomáš Pecina

Tak prý budeme mít pomník. V Plzni, připomínající čtvrt milionu lidí, kteří byli po Mnichovu vyhnáni ze Sudet do vnitrozemí. Nu dobrá, pomníků není nikdy dost, a vzhledem k poměrně vysokému tempu jejich strhávání a umisťování ve zvláštních, náhradních lokacích, jež zovou lapidária a představují materialisovanou formu komunisty tak vděčně traktovaného "smetiště dějin", je pro zachování konstantní, kulturně relevantní míry zapomníkovanosti území státu potřebí vztyčovat pomníky nové a nové. Potud tedy se záměrem souhlasím.


Zvláštností toho plzeňského je drobnost: událost, již pomník hodlá memoralisovat, se nikdy nestala


Pomník obětem vyhnání, jež nebylo, má nicméně svůj protipol, jež jeho plánované vztyčení činí politicky citlivějším, totiž neexistenci pomníku události, která se skutečně stala – poválečného vyhnání a genocidia sudetských Němců. Kdyby takový pomník existoval, hleděl bych na plzeňskou iniciativu smířlivěji, jako na lehce bizarní projekt, na jehož konci bude monstrum, jež naši vnuci budou jednou ukazovat svému potomstvu a vyprávět mu k tomu příběh o lži, kterou si jejich dědové vytvořili, aby sami před sebou ospravedlnili zločiny svých předků.


Neexistence a momentální nemožnost zřízení pomníku skutečného vyhnání je tím, co i mne nutí postavit se na stranu Sudetoněmeckého krajanského sdružení v Rakousku, jež, zcela právem, záměr kritisuje, oprávněně připomínajíc, že lidé, kteří opouštěli před 75 lety Sudety, tam předtím přišli jako nechtění emisaři státu, jenž se k podstatné části vlastního území začal chovat jako ke kolonii a k podstatné části vlastního obyvatelstva jako k nepříteli – a v r. 1938 na to doplatil.


Vést analogii mezi těmito dvěma událostmi je nemožné z řady důvodů: v r. 1938 nebyl – snad až na několik zcela ojedinělých výjimek – nikdo z odcházejících ani zabit, ani okraden, a to ani o nemovitý majetek, který v Sudetech čeští kolonisté zanechali (plány revidovat k Němcům nespravedlivou pozemkovou reformu ze začátku 20. let nebyly nikdy realizovány), a hlavně nikdo nebyl k odchodu nucen. Kdo chtěl, mohl zůstat, byť s tím, že by si musel najít novou práci, pokud by nebyl schopen nebo ochoten pracovat pro německý nacistický stát. O fakticitě "vyhnání Čechů z pohraničí" svědčí ostatně i zjištění, že na konci Protektorátu žilo v Sudetech více Čechů než před Mnichovem.


Jak probíhal "spořádaný a humánní transfer" sudetoněmeckého obyvatelstva po válce, víme: desetitisíce až statisíce mrtvých, téměř tři miliony lidí okradených o veškerý nemovitý a skoro všechen movitý majetek a zbavených domova i občanství, aniž by jejich vinou bylo v naprosté většině případů cokoli víc než nevhodný ethnický původ.


Až bude postaven důstojný pomník obětem této druhé události, postavme pomník i "obětem" té první.


Poznámka k textu: Pan Tomáš Pecina není žádný troškař. Mluví o statisících mrtvých sudetů, o genocidě sudetoněmecké národnostní skupiny. Myslím, že překonal svými slovy nejen rakouský landsmanšaft, ale i ten kmenový, bavorský, se sídlem v Mnichově. Zatímco rakouský landsmanšaft dostal verbální záhlavce, o Tomáši Pecinovi nikdo ani nehlesl. Myslím si, že je to tak dobré. Ale pro úplnost informace si můžeme o něm říci alespoň těchto pás slov a seznámit se s jeho „dílem“ a pak hned víme, s kým máme tu čest.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz