během promoce knihy „Raport Veliteli v zrcadle doby“ . Bačka Palanka, dne 28.března 2012. (Knihu napsala Ljiljana Bulatović-Medić)–překlad prof.Dr.Rajko Doleček,DrSc.
Bratři a sestry, drazí přátelé a ctitelé osoby a díla generála Mladiće, pomáhej Bůh!
Osmého března 1992 byl den mého prvního kontaktu s mým velitelem, on v roli velitele Kninského sboru, a já na místě adjutanta velitele 2. Vojenské oblasti generala Kukanjce v Sarajevu.
První vzkaz od něho pro mne zněl: “Co chceš v těch polobotkách a slavnostní uniformě a co čekáte, proč neodcházíte z toho vosího hnízda !“
Ostatní ho na velitelství nepochopili. Jeho slovům jsme teprve porozuměli koncem dubna a začátkem května 1992, když už bylo pozdě a když se uskutečnil známý útok na kolonu JNA (Jihoslovanské lidové armády) v ulici Dobrovolníků v Sarajevu (jednalo se o domluvenou evakuaci JNA z velitelství v Sarajevu).
Nehledě na záruky generála MacKenzieho, jako velitele UNPROFORu a OSN, pánů Doyla a Pereiru jako šéfů evropské mise pozorovatelů v BaH (Bosně a Hercegovině), i předsedy tehdejšího předsednictví BaH Aliji Izetbegoviće s jeho spolupracovníky, kolona byla po vstupu do ulice v pochodovém pořádku organizovaně přepadena se všech stran a všemi použitelnými prostředky.
Jako výsledek toho přepadu jsme měli: 7 mrtvých, 42 zraněných a kolem 215 zajatých příslušníků JNA. Prokuratura pro válečné zločiny BaH teprve po 19 letech zajistila první prohlášení o okolnostech i dění v ulici Dobrovolníků v Sarajevu, a potom i prokuratura pro válečné zločiny Srbska pro stejné okolnosti.
Nedávno, 23.ledna 2012, získávám od prokuratury BaH a mezinárodního žalobce Judy Romana, informaci, o zastavení vyšetřování proti pachateli trestného činu Ejupu Ganićovi (významný muslimský politik) a dalším ostatním 14 na seznamu – s odůvodněním, že nejsou důkazy, že oni vykonali ten trestný skutek.
V odůvodnění příkazu o zrušení vyšetřování stojí doslova: „co se týče zabití a zraňování, během vyšetřování bylo zjištěno, že tato vznikla jako následek zákonné činnosti kvůli tomu, že oběti ve chvíli, když na ně byla zahájena palba, představovaly zákonné cíle“.Toto je skutečně pravý obraz chování soudu a prokuratury na všech úrovních k Srbům a k srbským obětem.
Těžce zraněn, zmlácen, za špatného zacházení, po třech dnech strávených ve vězeních, přicházím do Crne Reke u Han Pijesku, do sídla Generálního štábu VRS (Vojska republiky Srbské). 9.května 1992. mě generál Mladić vybírá za svého adjutanta.
Vypadal jsem dost bídně, bez předepsané uniformy, utýraný a zmlácený. Přistoupil ke mně a pozdravil.„Člověče, oblékni si cokoli, já tě potřebuji zdravého.“
To mi dodalo odvahy a od té chvíle po dobu dalších 10 let jsme se můj velitel a já už nerozlučovali. Ve svých malých životech jsme zažili dvě války, válku v BaH 1992-95 a tady v Srbsku v 1999.
Při prvním shromáždění tady v Crnoj Reci tu bylo 12 důstojníků, protože nás 19.května 1992 opustili všichni ti, kteří nepocházeli z BaH.
První linie od našeho místa pobytu k prvním muslimským barikádám byly vzdáleny pouhých 150-200 metrů. Ubytovali nás v jednom objektu vzdáleném 2,5 km od další části GŠ VRS. Nazvali jsme ho „Javor“.
Dvě vojenské železné postele, bez koupelny, s obyčejným dřevěným stolem a několika židlemi a bez TV přístroje – tak vypadal komfort Velitele GŠ VRS během války. Teprve po jednom roce jsme vybudovali sprchu s bojlerem a prezident Karadžić nám daroval TV přijímač. Tím jsme byli uspokojeni během celé války.
Po osvobození Kopače u Goražde, před Velikonocemi 1993.roku, nám bylo umožněno, abychom z tamních válečných zásob JNA získali alespoň žehličku, vysavač prachu, trochu nádobí a podobně.
Zeptal jsem se velitele a hned mi odpověděl „NE“, druzí to více potřebují než my. První vešel do toho objektu, odminoval ho a jako dárek mi přinesl nějakých 20 pytlíků barev na vajíčka, aby mohl během Velikonočních svátků darovat vojákovi barevné vajíčko.
Jednou mu kdosi poslal speciální holinky se směsí na zahřívání nohou, jakož i krásné kožené rukavice. Vyzkoušel je, podíval se ven oknem a uviděl vojáka s roztrhanými holinkami a bez rukavic. Zavolal ho a daroval mu je. To se stávalo často, že vojákovi v zákopech daroval ledacos z výbavy a zbraní a mně tak vznikl problém, jak veliteli zajistit to darované pro něho.
Nikdy neměl svou pušku, nenosil revolver. Jeho oblíbenou zbraní byl dalekohled. Jeho skromnost a péče o vojáka byly vidět všude.
Na bojišti byl oblíben mezi bojovníky kvůli svému slavnému povelu „ZA MNOU !“ Uváděl jako svůj veliký úspěch, že po prve vytvořil jednotnou armádu, s jednotným označením a bez vnitřního rozdělení.
Dvakrát zažil havárii vrtulníku a jednou byl i zraněn. Nepřál si, aby se to lidé dozvěděli, takže jsem musel sehrát roli lékaře i ošetřovatele.
Měl rád své terénní auto PUCH, které vydrželo všechny strázně války, a sám Pán Bůh nás uhlídal, protože to naše vozidlo bylo 2-3krát rozstřílené. My jsme ho záplatovali jak se dalo a do konce války jsme ho neměnili.
Válečná dějství ho vyčerpávala, a odpočíval při úvahách, jak uživit lid a armádu. Proto na každém výhodném místě zakládal farmy, včelí úly, stavěl a obnovoval různé objekty. A jeho slavné senoseče měly, kromě jiného, za cíl očistu terénu po válečných dějstvích. Přál si, aby tím povzbudil výrobu potravy, aby nemocnice a jednotky nezávisely od jiných. Všech těch akcí se osobně účastnil, aby dal těm ostatním příklad.
Z té jeho veliké „neválečné“ činnosti se zrodila jeho veliká láska k včelám. Na začátku, bez potřebného vybavení a vědomostí, to bylo bolestivé i trapné. Chtěl utvořit svůj značkový med „OZON“, který zlepšuje zdraví a uzdravuje lid.
Během NATO agrese v 1999 proti Svazové republice Jugoslávii, SRJ (Srbsko+Černá Hora), dali jsme se k dispozici armádě i lidu.
Staral se o potřeby svých sousedů, dával jim rady a poskytoval pomoc a pohyboval se po celém teritoriu tehdejší SRJ, oblíbený a všude rád viděný. Rád navštěvoval vojenské zotavovny, kláštery a chrámy, výletní místa s výlučným přáním, aby mohl být v přírodě a ve styku s obyčejnými lidmi. Každému chtěl vysvětlit pravdu o boji srbského národa na ochranu svých pradávných ohnišť.
V roce 2002. odcházíme spolu do penze a můj velitel mi během nedávného telefonického rozhovoru řekl „můj Rale, tu celou dobu jsem byl uprchlíkem.“ Od roku 2004 začíná těžké pronásledování, zatýkání a šikanování mé osoby. Vystřídala se tu všechna strašidla dnešního světa. Zatýkají člověka ve tři hodiny ráno, předvádějí sílu a zuřivost., za hledání hmotných důkazů o ukrývání generála Mladiće, v květináčích, v odpadech, pračkách, v motorech aut apod.
Mávali s kufry s dolary, s jedinou otázkou:“Kde je, vezmi si prachy a odveď nás na adresu, kde se generál skrývá…“ Nabízeli blahobyt v Kalifornii, školy pro děti a podobné blbosti. Nesklonil jsem se před těmi nátlaky. Zopakovali to i v roce 2008, se stejnými otázkami a důvody. Plných sedm roků mě špehovali a omezovali můj veškerý pohyb. Dokonce jsem měl i „embargo“ na přechod hranice směrem na Srbsko a Černou Horu. Nikde mě neviděli rádi. Obvykle jsem říkával, že nejsem vítaný ani na svatbě, ani na pohřbu. To mučení trvalo až do 26.května 2011 (pozn. den zatčení generála Mladiće). Byl bych rád a byl bych hrdý, kdyby se ty všechny nepříjemnosti stávaly mně, a kdyby se nestalo to, co se stalo mému veliteli.
Tento 14.únor 2012 bude obzvláště zapsán v mém srdci, protože jsem svého velitele znova slyšel po 10 letech. Byla to emotivní rozmluva, s mnoha vzpomínkami, nedokončenými úkoly a pozdravy.
Obzvláště při každé rozmluvě pozdravuje svoje bojovníky a vlastence, se základním úkolem střežit dílo generála Mladiće a Republiku Srbskou (v BaH).
My všichni žijeme ve strachu o jeho zdraví a prosíme Pána, aby i toto zlo vydržel a aby se se vztyčenou hlavou, jak to bylo, vrátil ke své rodině, ke svým spolubojovníkům a přátelům.
Děkuji Vám za pozornost.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz