"Československý stát bude republikou." Toto konstatování bylo součástí programového "Prohlášení nezávislosti československého národa", které v polovině října roku 1918 předal T. G. Masaryk americkému prezidentu Wilsonovi. V.této tzv. "Washingtonské deklaraci" bylo dále uvedeno, že Československo "ve stálé snaze o pokrok zaručí úplnou svobodu svědomí, náboženství, vědy, literatury a umění, slova, tisku a práva shromažďovacího a petičního... a provede dalekosáhlé sociální a hospodářské reformy" .
Tyto programové zásady Masaryk později nově formuloval a precizoval ve své práci "Světová revoluce". Uvedl: "Pravá demokracie nebude jen politická, nýbrž také hospodářská a sociální".
Hospodářská demokracie znamenala pro Masaryka provedení ekonomických reforem umožňujících určité státní zásahy do soukromého podnikání v některých oblastech. Žádal socializaci železnic a komunikačních prostředků, vodních sil a dolů, kontrolu finančnictví, zejména bank, a provedení pozemkové reformy. Všechny tyto požadavky měly být realizovány "postupnou a vývojovou cestou", cestou reforem.
Sociální demokracie znamenala pro Masaryka prosazení vyspělého sociálního zákonodárství, především vybudování systému sociálního pojištěni. Požadoval od této demokracie "starat se pomocí státu, obci a všech institucí tzv. humánních o fyzické a duševní zdraví národa.“
Požadavkem demokracie politické, hospodářské a sociální překročil Masaryk obecné zásady západoevropského a amerického modelu demokracie, který stál na počátku jeho úsilí o vytvoření samostatného československého státu. Dospěl k širšímu pojetí demokracie směřujícímu k budování republiky jako sociálnímu státu. Tyto Masarykovy programové zásady udávaly hlavní směr vnitropolitického vývoje Československa po celých dvacet let jeho trvání jako státu i jako demokratické republiky.
Hospodářské a sociální reformy provedené již bezprostředně po vzniku republiky stavěly Československo svou dalekosáhlostí do popředí evropského meziválečného vývoje v tomto ohledu. Byly ovšem závislé na rozsahu a rozvoji demokracie politické. Prosazení a udrženi této demokracie vyžadovalo však mimořádné úsilí.
Vnitropolitický vývoj Československa byl totiž - především v bezprostředně poválečném období - ovlivňován novostí státu, který neměl v evropském politickém povědomí žádnou tradici. K tomu přistupovala jeho vnitřní heterogenita daná již samotným spojením českých zemí, Slovenska a Podkarpatské Rusi, tj. oblastí s odlišným historickým vývojem, sociální, politickou, národností i náboženskou skladbou. Tato heterogenita byla posilována celou řadou dalších problémů, k nimž patřil v neposlední řadě i vztah českého a německého etnika.
Z mezinárodního hlediska bylo Československo svým vznikem a celou svou existencí zakotveno v novém poválečném uspořádání Evropy. Patřilo k plejádě národních států, které využily poválečného velmocenského vakua ve střední, východní a jihovýchodní Evropě k založení své nové samostatné existence garantované tzv. versailleským systémem. Proto také velmi citlivě reagovalo na hluboké výkyvy a změny, k nimž postupně docházelo v neklidné, světovou válečnou konflagrací rozrušené a mocensky i politicky labilní Evropě meziválečných let. ,
Základem vnitřního politického uspořádání československé republiky byl systém pluralitní parlamentní demokracie. Byl opřen o politické strany, jejichž počet dosahoval v některých obdobích téměř tří desítek. Jednotlivé strany byly vytvářeny podle sociálních, zájmových, politických, náboženských či národnostních kritérií. Přes značnou roztříštěnost je možné je rozdělit do schématu tří základních politických proudů. Dělícím kritériem jsou jejich programové zásady o organizaci společnosti a z nich vyplývá i jejich rozdílný vztah k československému státu.
Na základě parlamentních voleb z roku 1920, 1925, 1929 a 1935 - u německých stran i z doplňovacích obecních voleb z března 1938 - jsem sestavila schéma zachycující pozice, vzájemný poměr a proměny těchto tří základních proudů v českém, slovenském a německém politickém táboře. Pro přílišnou komplikovanost jsem do něho nezahrnula vývoj na Podkarpatské Rusi ani v maďarské a polské menšině. Jsem si vědoma toho, že hranice mezi nacionálním a republikánským proudem nebyly vždy zcela ostře vymezeny a že se měnily. Obtížné bylo i nacionální rozlišení internacionálního komunistického proudu, kde jsem musela sáhnout k určitému hypotetickému dělení.
Český politický tábor:
Proud 1920 1925 1929 1935
nacionální 17 15 15 18 %
republikánský 83 69 73 70 %
komunistický -- 16 12 12 %
Slovenský politický tábor:
Proud 1920 1925 1929 1935
nacionální 47 51 44 46 %
republikánský 53 34 45 44 %
komunistický -- 15 11 14 %
Německý politický tábor
Proud 1920 1925 1929 1935 1938
nacionální 55 24 23 63 79 %
republikánský 45 69 71 31 16 %
komunistický -- 7 6 6 5 %
Ze schématu je zřejmé, že vývoj v českém politickém táboře byl nejstabilnější. Již v roce 1920 byl v něm od proudu nacionálního výrazně odlišen proud republikánský a nacionální proud si uchovával svou početně nepříliš výraznou stabilitu. Počátkem dvacátých let vzniklo samostatné komunistické hnutí, které si rovněž - po výraznějším úspěchu v roce 1925 - v dalším vývoji uchovávalo svou poněkud oslabenou stabilitu. Po celé meziválečné období však zaujímal v českém politickém táboře rozhodující politickou pozici republikánský proud.
Ve slovenském politickém vývoji nebyl v roce 1920 ještě nacionální a republikánský proud přesněji diferencován. Dělící linie probíhala mezi sociálně demokratickou stranou na jedné a nevýrazně strukturovaným slovenským politickým blokem na straně druhé. Teprve v průběhu dvacátých let byla strukturalizace slovenského politického života dokončena. Od sociálně demokratického hnutí se oddělila komunistická strana. Ve spolupráci s českým republikánským proudem se konstituoval i slovenský republikánský proud. Jeho jednotlivé složky byly vytvořeny ze stran jednotných pro oba národy. Slovenský nacionální proud byl reprezentován Hlinkovou slovenskou ľudovou stranou.
Také německý politický tábor nebyl v roce 1920 ještě plně vyhraněn. Demarkační linie ležela zpočátku mezi sociálně demokratickou stranou a ostatními německými politickými stranami a v obou táborech byla silně akcentována národnostní problematika. K všestrannému konstituování německého politického tábora došlo v první polovině dvacátých let, kdy došlo ke vzniku silného republikánského proudu. Byl určující pro politickou orientaci v německém politickém táboře po celá dvacátá léta a pro počátek let třicátých. Byl orientován na spolupráci s českými republikánskými stranami a od roku 1926 se s nimi podílel i na vládách.
Programovým cílem republikánského proudu bylo vybudovat v Československu systém pluralitní parlamentní demokracie. Tento proud v sobě odrážel vysoký stupeň sociální diferenciace moderní společnosti a snažil se překlenout její vnitřní protiklady zajištěním maximální míry individuálních svobod. Základem jeho činnosti byla republikánská státní forma. Oporou tohoto proudu byly agrární, křesťanské a socialistické strany, které přes svou národnostní odlišenost dospěly velmi záhy po vzniku republiky ke vzájemné spolupráci.
Nacionální proud se snažil překlenout diferencovanou strukturu společnosti vytvořením nacionálně uzavřených celků. Více či méně vypjatý nacionalismus jednotlivých národních skupin ztěžoval, popřípadě zcela znemožňoval navázání užších kontaktů mezi nimi. Politicky byl tento proud v opozici k systému pluralitní demokracie a preferoval centralizované státní formy. Jejich konkrétní podoba se měnila v souvislosti s jejich vývojem v evropském měřítku.
Třetí politický proud tvořilo komunistické hnutí. Ve svém revolučním programu, nazírajícím kapitalistickou společnost jako soubor antagonistických tříd, usilovalo o nastolení diktatury proletariátu a o organizaci společnosti podle sovětského modelu. Odmítalo existenci československého státu jako státu kapitalistického a bylo v opozici jak k republikánskému, tak i k nacionálnímu proudu. Jeho internacionální charakter umožňoval sjednotit postup národnostně odlišených revolučních skupin.
Každý z těchto tří základních politických proudů měl současně své mezinárodní vazby a širší evropské perspektivy.
Republikánský proud akceptoval nové poválečné uspořádání Evropy, které znamenalo nejen rozbití dosavadního velmocenského systému, ale i monarchistických státních forem. Jeho činnost vycházela z reality versailleského systému a směřovala k podpoře činnosti Společnosti národů, která, na rozdíl od staré velmocenské politiky, zajišťovala i malým národům hlas při mezinárodních jednáních u kulatého stolu.
Nacionální proud byl ve svých stanoviscích národnostně diferencován. Český a slovenský proud podporoval nové uspořádání Evropy, v němž byla zakotvena samostatnost československého státu. Německý nacionální proud, blízký obdobným hnutím v Německu a v Rakousku, byl ostře zaměřen proti versailleskému systému a tím i proti existenci samostatného československého státu, která byla tímto systémem kodifikována. Nové poměry znamenaly i ztrátu privilegovaného postavení německého etnika v českých zemích.
Komunistický proud koordinoval prostřednictvím Komunistické internacionály svůj postup s revolučními stranami celého světa a spolu s nimi usilovalo provedení světové revoluce. Byl spojen i se zahraniční politikou sovětského státu. Komunistický proud odmítal poválečné uspořádání Evropy. Versailleský systém byl pro něj nepřijatelný pro svůj buržoazní charakter, jako val blokující rozmach světové proletářské revoluce. Svou úlohu hrála i skutečnost, že versailleský systém kodifikoval samostatnost baltských republik, Finska či Polska a tím oslaboval velmocenské postavení sovětského státu. Odmítání versailleského systému sbližovalo politiku sovětského Ruska s politikou Německa, což nalezlo v roce 1922 svůj výraz v rapallské dohodě, řešící především technické problémy obou armád.
Každý ze tří základních politických proudů měl i své odlišné představy o politické organizaci společnosti. Jak již bylo uvedeno, pro republikánský proud to byla pluralitní parlamentní demokracie, pro komunistický proud diktatura proletariátu, tj. centralizovaná společnost řízená komunistickou stranou. Třetí, nacionální proud však procházel složitým procesem hledání.
V bezprostředně poválečném období se v něm projevovaly silné monarchistické tendence. Hlubokou historickou tradici měly především v německém proudu. Jejich náznaků nebyl však ušetřen ani český nacionální proud. Postupně však převážilo proklamování nových forem organizace odpovídajících úsilí o silnou národní koherenci. Prosazování jednotlivých modelů bylo současně spojeno s mezinárodně politickými aspekty.
Pro český nacionální proud byl přitažlivý model korporativního státu uskutečňovaný ve fašistické Itálii. Organizační roztříštěnost však omezovala jeho výraznější vliv na český politický tábor.
Značně různorodá byla orientace nacionálního proudu na Slovensku. Hlinkova slovenská ľudová strana byla sice od roku 1925 nejsilnější politickou stranou, ale její vnější jednota byla oslabována existencí několika různě orientovaných křídel. Jedno směřovalo k italskému fašismu a bylo .spojeno s úsilím o mezinárodní orientaci na Itálii. Existovalo i promaďarské a propolské křídlo, které zesílilo po nastolení Pilsudského diktatury v Polsku.
Do čela německého nacionálního proudu se v průběhu doby prosadily různé politické skupiny. V bezprostředně poválečném období v něm byla vedoucí silou prorakousky, popřípadě velkoněmecky orientovaná liberální nacionální strana v čele s Lodgmannem von Auen. Před polovinou dvacátých let se do jeho čela začala prosazovat německá nacionálně socialistická strana (DNSAP), jejímž vůdcem byl Rudolf Jung. Strana byla součástí jednotného německého nacionálně socialistického hnutí, které mělo své stranické odnože v Německu, Rakousku, Československu a v Polsku. Jungova strana v tomto hnutí zaujímala ve dvacátých letech významné ideologické i organizační postavení, ale od konce dvacátých let převzala vedení Hit1erova strana (NSDAP).
Dvacetiletá existence Československé republiky jako pluralitní parlamentní demokracie již sama o sobě naznačuje, že určujícím politickým činitelem v jejím vnitropolitickém vývoji byl republikánský proud. Z úvodního schématu je pak zřejmé, že jeho nejstabilnější a nejsilnější složkou byl republikánský proud český. Vedle historických tradic zde působila skutečnost, že byl součástí vítězné demokratické vlny a odpovídal pohybu v nové poválečné politické realitě v Evropě. Mimořádně významné pro formování a vývoj tohoto proudu bylo i to, že v jeho čele stanula od samého počátku silná osobnost prezidenta T. G. Masaryka.
Na základě svého předchozího teoretického studia i praktické politické činnosti se Masaryk snažil zajistit novému státu co největší vnitřní politickou stabilitu. Vycházel při tom z přesvědčení, že novost a heterogenitu státu vzniklého z hluboké krize světové války je možné překlenout právě jenom prostřednictvím rozvinutého systému pluralitní parlamentní demokracie. Byl si však vědom i toho, že tento systém má i svá závažná úskalí.
Jedním z nich byla existence příliš velkého počtu stran, které hájily nejednou příliš úzce vymezené zájmy nejrůznějších skupin a vnášely tím do politického života i velké množství napětí a konfliktů. Proto Masaryk usiloval o překonání této roztříštěnosti a svou osobní autoritou se zasazoval o sbližování programově blízkých stran. Výsledek se projevil v koordinaci postupu českých, slovenských a německých republikánských stran, z nichž se od roku 1926 až do roku 1938 skládaly - v různých variantách - všechny československé vlády.
Dalším úskalím systému pluralitní demokracie bylo nebezpečí spočívající ve spontánně fungujícím mechanismu uvnitř stran, který oslaboval jejich demokratických charakter. Masaryk opíral své znalosti v tomto směru o speciální studium stran a stranictví a především o závěry klasické práce R. Michelse Strany a vůdcové. Vědom si nebezpečí vyplývajícího z tohoto vnitrostranického procesu pro celý demokratický systém hledal Masaryk intenzívně brzdící mechanismy, které by byly s to toto nebezpečí překonat. .
Již bezprostředně po vzniku republiky soustředil Masaryk kolem sebe zvláštní skupinu, která měla sjednocovat demokratické síly, přispívat k harmonizaci zájmů společnosti a zajišťovat kvalifikované řízení státu. Nejen že to nebyla žádná politická strana, ale byla to dokonce právě oponentura stranického systému. Byla to tzv. skupina "Hradu", jakýsi prezidentův brain trust, který se volně .doplňoval a obměňoval.
Skládal se ze dvou základních složek: politické a odborné. Politickým základem byl republikánský proud, reprezentovaný zástupci českých, slovenských a německých demokratických stran. Druhou složku .tvořili odborníci z různých specializovaných oblastí a to nejen bez rozdílu národností, ale i bez ohledu na politickou příslušnost. Byla to skupina tvůrčí inteligence, zástupci průmyslových a agrárních kruhů, finanční a ekonomičtí odborníci, znalci sociálních otázek a mezinárodního práva. Scházeli se k diskusím, ale přicházeli i jednotlivě na Hrad s návrhy a informacemi.
Masarykovým cílem bylo vybudovat z Československa na základě demokracie politické, hospodářské a sociální moderní "otevřenou" společnost. Masaryk byl sám velký realista, než aby nevěděl, že neexistuje a nebude existovat ideální společnost, že i demokracie je spíše cílem než skutečností. Říká: "Demokracie ještě nikde není důsledně uskutečněna; všechny demokratické státy jsou posud jen pokusem o demokracii". Vycházel z přesvědčení, že "lidé nejen nábožensky, nýbrž i politicky vytvářejí si ideál budoucnosti, pozemský ráj a nebe, podle sebe, to jest podle svých schopností, vlastností dobrých i špatných, podle svých zvyku obecně ustálených", že "nesnadno tvoří nové, v nejlepších případech pozměňují staré, a to co nejméně". Masarykovým hlavním cílem bylo oslabovat protikladné zájmy, znemožňovat jejich vyhrocení do otevřených konfliktu a tím přispívat k harmonizaci společnosti. Proto také ve snaze o zajištění existence československého státu a jeho vnitřní demokratické struktury usiloval o oslabení obou krajních, radikálních, nedemokratických proudu, které tyto zásady odmítaly, tj. proudu komunistického i proudu nacionálního.
* * *
V letech 1919 a 1920 se celá střední a východní Evropa otřásala pod náporem obou těchto proudu. V několika vlnách útočily proti poválečnému uspořádání Evropy, proti versailleskému systému. Československá zahraniční politika se velmi aktivně a velmi úspěšně podílela na jejich likvidaci v mezinárodním měřítku. Také uvnitř republiky došlo k prudkému střetnutí republikánského proudu na jedné a komunistického a nacionálního proudu na druhé straně. V obou případech zaujímal vedoucí postavení v tomto střetnutí právě Masaryk.
Masaryk, který vždy jednoznačně odmítal jak marxismus, tak i revoluční postupy, se v tomto bezprostředně poválečném období velmi aktivně angažoval nejen v boji proti komunistické ideologii, ale i v boji proti komunistickému hnutí. S jeho významným přispěním došlo v létě roku 1919 k potlačení slovenské republiky rad, která - jako součást maďarské republiky rad - rozbíjela československý stát. Tím bylo současně znemožněno rozšíření obdobného hnutí do českých zemí, které bylo připravováno ve vzájemných kontaktech Bely Kúna s Antonínem Zápotockým. a Aloisem Munou. S velkou pozorností sledoval Masaryk v březnu 1920 jednání Bohumíra Šmerala v Berlíně se zástupci Komunistické internacionály a se zástupcem sovětské vlády Viktorem Koppem. Na nový rozmach komunistického hnutí, vrcholící v létě 1920 v souvislosti s tažením Rudé armády do nitra Polska, bylo Československo připraveno politicky i vojensky vypracováním speciálních opatření na obranu republiky, tzv. plánem "B" (bolševici). Po překonání této mezinárodní krize se Masaryk významně podílel na zlomení komunistického hnutí v Československu v prosinci 1920.
Bezprostředně poté však Bohumír Šmeral navázal s Masarykem písemný kontakt, který v roce 1925 směřoval k pozitivní dohodě, k jednání o možný vstup komunistické strany do vlády. Tento vývoj byl však přerušen odstraněním Šmerala z vedoucího postavení v komunistické straně a zahájením revolucionizujícího procesu tzv. bolševizace, který v roce 1929 vyvrcholil nástupem stalinské skupiny v čele s Klementem Gottwaldem do vedení komunistické strany.
Obdobně iniciativní a aktivní roli sehrál Masaryk v boji s poválečnou vlnou prudce vzedmutého českého, slovenského i německého nacionalismu. V průběhu roku 1919 došlo k zásadnímu oslabení českého nacionálního proudu a jeho reprezentanti byli vytlačeni z vedoucího postavení ve vládě. A když v listopadu 1920 došlo k prudkému střetnutí německých a českých nacionálních skupin, při kterém byli ranění a mrtví, došlo k potlačení nacionálních srážek již spojenými silami českého a německého demokratického bloku vedeného Masarykem.
Současně Masaryk vynakládal nesmírné úsilí na oslabení německého nacionálního proudu. Československá zahraniční politika paralyzovala jeho spojení s monarchistickým hnutím v Bavorsku a v Maďarsku i s militantními složkami německé armády. Poté, co v průběhu roku 1919 ztroskotalo úsilí o odtržení německých oblastí od Československa a podepsáním mírových smluv s Německem a Rakouskem, byl oslaben německý nacionální proud v republice, byl vytvořen politický prostor k jednání mezi představiteli českého a německého republikánského proudu. Zástupci německých demokratických stran přicházeli stále častěji na Hrad k jednání s Masarykem a jeho přímým prostřednictvím navazovali v nejednom případě i první nové kontakty se svými českými politickými a odbornými partnery .
Se zvýšenou pozorností sledoval Masaryk od počátku i krystalizaci nových modelů nacionálně koherované společnosti. Již roku 1923 vyslal svého zvláštního pozorovatele do Itálie a do Bavorska, aby tam sledoval historické, sociologické i politické formy rodícího se fašismu.
Zatlačení a oslabení komunistického a nacionálního proudu v bezprostředně poválečném období zajistilo ve dvacátých letech klidný demokratický vývoj v republice, zajištěný spoluprací českých, slovenských a německých demokratických stran. Byl provázen všestranným ekonomickým rozvojem a výraznou stabilizací sociálních poměrů. Prosperující demokratický československý stát se stal i politickým asylem tisíců ruských emigrantů prchajících před bolševickou revolucí.
V mezinárodním vývoji se však začaly rýsovat první náznaky nových tendencí. Zásada kolektivního projednávání evropských problémů u jednacího stolu Společnosti národů začala být rozrušována rozhodováním velmocí. V roce 1925 se v Locarnu sešli zástupci Anglie, Francie, Německa a Itálie a podepsali tzv. rýnský pakt. Jím potvrdili západní hranice Německa, stanovené versailleskou smlouvou. Ale současně mlčením o německé východní hranici, o zcela nové hranici s Polskem, otvíral pakt prostor pro její možnou revizi. Na přelomu let 1928 a 1929 byla také tato problematika připravena k novému projednávání.
Locarnská jednání se sice Československa bezprostředně nedotýkala, ale tím, že k nim došlo mimo Společnost národů a že dávala možnost změnit poválečné uspořádání východní Evropy prostým rozhodnutím čtyř velmocí, stávala se potencionální hrozbou i pro něj. Locarnem se změnil i vztah Československa a Německa. Aniž byly narušeny již dříve nastolené korektní sousedské vztahy, politika mocensky posíleného Německa, oslabujícího ve vnitřním vývoji demokratické zásady výmarské republiky, se měnila v politiku velmoci vůči malému státu.
* * *
K dramatické komplikaci mezinárodního postavení Československa i jeho vývoje vnitropolitického došlo až počátkem třicátých let v době hluboké hospodářské, sociální a politické krize. V jejím průběhu došlo k nové aktivizaci obou extrémně radikálních protidemokratických hnutí - mezinárodního komunistického hnutí i hnutí nacionálního.
V sovětském Rusku byl upevněn model totalitního státu řízeného komunistickou stranou. Skupina J. V. Stalina, která se prosadila do jeho čela, zahájila radikální postup ve vnitřním vývoji státu i v mezinárodní politice. Sovětská zahraniční politika prohlubovala svou spolupráci s Německem danou rapallskou dohodou a s uspokojením sledovala proces počínající dezintegrace versailleského systému. Z podnětu Moskvy bylo nově revolucionizováno mezinárodní komunistické hnutí, procházející po poválečných porážkách ve dvacátých letech procesem útlumu. Již v roce 1928 byl na VI. kongresu Komunistické internacionály vytyčen požadavek okamžité přípravy všech sekcí na provedení světové proletářské revoluce.
Vypuknutí hospodářské krize posílilo Moskvu v hodnocení, že vzniklá situace je optimální pro přechod k boji o moc. Hitlerův nacistický převrat v Německu byl zpočátku hodnocen jako nedlouhé přechodné období, které bude bezprostředně vystřídáno rozmachem revoluce v Německu a v celé Evropě.
Nově zradikalizovaná politika komunistického proudu vedla ve vnitřním československém vývoji k jeho prudkému střetnutí s republikánským proudem. Ve svém prvním, programovém vystoupení v parlamentě před vánocemi roku 1929 zdůraznil Klement Gottwald: "My se od ruských bolševiků chodíme učit, jak vám zakroutit krkem". Na VI. sjezdu v květnu 1931 vytyčila komunistická strana za cíl svého boje rozbití "československého imperialismu", rozbití "imperialistických smluv", tzn. versailleského systému, porážku "vlastní buržoazie" a vytvoření svazku "s pracujícím lidem ostatních národů v rámci sovětských republik" a nastínila i "konkrétní program sovětské moci v Československu".
Komunistická strana považovala vnitřní demokratický režim v republice za pouze formálně odlišný od německého nacismu. Jak zdůraznil Václav Kopecký ve svém parlamentním projevu v říjnu 1933, "je to rozdíl čistě formální, ale ve skutečnosti je to stejný fašismus, stejná reakce, stejné nebezpečí, stejná diktatura". Pod heslem "Ne Masaryk, ale Lenin" odmítla strana v květnu 1934 Masarykovu kandidaturu na prezidentský' úřad, protože ho považovala za představitele "otevřené fašistické diktatury". Komunističtí poslanci a senátoři uspořádali ve Vladislavském sále při slavnostní prezidentské volbě bouřlivou obstrukci.
Vláda odpovídala na politiku komunistické strany, zvýšenými zásahy proti ní. Na čtyři přední představitele - na Gottwalda, Krosnaře, Štětku a Kopeckého - byl vydán zatykač, na jehož základě měli být trestně stíháni pro rozvracení republiky. Vyhnuli se tomu odchodem do Sovětského svazu. I tentokrát odrazil demokratický proud v republice nápor komunistického hnutí a výrazně oslabil jeho činnost.
Od počátku třicátých let musela československá demokracie čelit i nové aktivizaci německého nacionálně socialistického hnutí v republice. Ve spojení s nacistickým hnutím v Německu, Rakousku i Polsku zahájilo již v roce 1930 přípravy k provedení společného nacistického převratu, jehož cílem bylo spojení všech německých území a vytvoření jednotné totalitní nacistické třetí říše. Na přípravách se podílely všechny složky tohoto hnutí.
V roce 1932 byli pro tuto činnost, směřující k rozbití republiky, postaveni v Brně před soud a odsouzeni představitelé nacistické sportovní organizace "Volkssportverband". Byl to první proces proti německému nacismu. Byly na něm odhaleny a prokázány záměry a cíle Hitlerova hnutí a evropská veřejnost byla poprvé na základě konkrétního usvědčujícího materiálu upozorněna na nebezpečí nacistického převratu ve střední Evropě. Před soud měli být postaveni i hlavní vůdcové nacistické strany v Československu (DNSAP).
Přípravy k široce založenému nacistickému převratu ztroskotaly. Realizoval se pouze převrat v Německu. Po nástupu Hitlera k moci nabylo však německé nacionálně socialistické hnutí kvalitativně nového významu. Tím, že bylo součástí jednotného nacistického hnutí, stávalo se součástí oficiální vnitřní a zahraniční politiky Německa. V diplomatických jednáních s reprezentanty československé vlády vykonával také Hitler na československou vládu nátlak, aby zajistila německé nacionálně socialistické straně v Československu svobodný vývoj. Paralelně s tím zahájila tato. strana novou mimořádnou politickou aktivitu. Velmocenské pozadí násobilo její vlastní sílu. Zostřila svůj nápor především proti německému republikánskému proudu a proti jeho spolupráci s českým proudem. Usilovala o rozložení systému pluralitní parlamentní demokracie a zesílila svůj boj proti československé zahraniční politice zaměřené na podporu versailleského systému.
Československá vláda odmítla po diplomatické linii Hitlerův nátlak a prohlásila svůj postup vůči německé nacionálně socialistické straně (DNSAP) za vnitřní záležitost Československa. A na podzim roku 1933 činnost této strany v republice zakázala.
Komplikovaná vnitropolitická situace Československa byla dále zostřována zvýšenou aktivizací i českých a slovenských nacionálních proudů.
K obraně demokratického režimu v republice byla v průběhu roku 1933 přijata řada opatření omezujících a usměrňujících rozsah demokratických svobod v republice. Zákon o mimořádných opatřeních měl zabezpečit celistvost státu, jeho republikánskou státní formu, dodržování Ústavy a veřejného pořádku. Nově byl doplněn a zostřen zákon na obranu republiky. Tiskovým zákonem bylo znemožněno zneužívání svobody tisku k protistátní agitaci. A v říjnu byl přijat zákon umožňující zastavit činnost a rozpustit protistátní politické strany. Touto novou cestou "silné demokracie" byl zabezpečen vývoj Československa jako pluralitní parlamentní demokracie ve stále komplikovanějším vývoji soudobé Evropy. Pod Masarykovou patronací stanula v čele tohoto hnutí mladá generace :,Hradu" vedená E. Benešem.
,
Kolem poloviny třicátých let docházelo uvnitř obou nedemokratických proudů k novým přesunům. I tentokráte vycházela iniciativa z mezinárodního vývoje.
Od roku 1934 docházelo ke změně politiky Sovětského svazu. Repallská smlouva z roku 1922, znovu potvrzená a rozšířená roku 1926 a prodloužená roku 1931 na delší období, umožňovala pokračující spolupráci německé a sovětské armády. Ale oficiální sovětská zahraniční politika začala měnit svoje zaměření. Vstupem do Společnosti národů uznával Sovětský svaz poválečný status quo a začal se podílet na obraně versailleského systému. Prostřednictvím svých smluv s Francií a s Československem posiloval svůj vliv v Evropě a dostával se do zostřujícího se rozporu s nacistickým Německem.
Nová orientace sovětské zahraniční politiky nalezla svůj výraz v nové linii Komunistické internacionály, která opustila přípravy k okamžitému provedení revoluce a nahradila je úsilím o budování lidové fronty proti fašismu. Ve vnitropolitickém vývoji Československa se tyto změny projevily snahou komunistické strany o sblížení s republikánským proudem. Strana opustila linii boje proti Československu jako buržoaznímu a fašistickému státu a začala se podílet na jeho obraně.
V téže době upevnilo hitlerovské Německo svůj vnitřní nacistický režim i své postavení mezinárodní. Vystoupením Japonska, Itálie a Německa ze Společnosti národů se začalo rýsovat nové světové mocenské seskupení. Německo začalo systematicky rozbíjet všechny závazky vyplývající pro něj z mírových smluv a stále jednoznačněji přecházelo k útoku proti versailleskému systému.
Tento vývoj se nemohl neobrazit ve vývoji německého nacionálního proudu v Československu. Po zákazu německé nacionálně socialistické strany na podzim roku 1933 se postavila do jeho čela Henleinova Sudetendeutsche Heimatfront, od roku 1935 Sudetendeutsche Partei. Její ustavení bylo výsledkem dohody mezi vedoucími činiteli zakázané nacistické strany, která převedla do nové strany své členstvo, a skupinou tzv. Kameradschaftsbundu, která zaujala v Henleinově straně vedoucí postavení. Teoreticky i prakticky byla orientována na rakouskou skupinu Othmara Spanna a přes ní na spolupráci s fašistickou Itálií.
Henleinova strana se ve svých veřejných projevech distancovala od nacismu, ale současně do krajnosti vyhrocovala nacionalismus německého obyvatelstva. Její atraktivní schůze a sjezdy byly současně umožňovány rozsáhlou materiální podporou, kterou nacistické kruhy v Německu poskytovaly příslušníkům staré nacistické strany v Československu, kteří tvořily členskou základnu Henleinovy strany. Tímto složitým manévrováním se Henleinově straně podařilo rozrušit a kvalitativně oslabit republikánský německý proud v republice, který byl mimořádně významnou oporou československé demokracie. Jak je patrné z úvodního schématu, ve volbách roku 1935 došlo k zásadní změně v politické struktuře německého politického tábora. Až dosud vedoucí republikánský proud byl z původních 71 % omezen na pouhých 31 %, zatímco nacionální proud reprezentovaný Henleinovou stranou vzrostl z původních 23 % na 63 %. Henleinova strana se stala nejsilnější politickou stranou v republice a její působení nezůstalo bez vlivu ani na aktivizaci českého a především slovenského nacionálního proudu. Vyhrocený nacionalismus působil však ve vzájemných vztazích těchto proudů jako odstředivá síla ztěžující jejich přímé vzájemné sblíženÍ.
Bezprostředně po parlamentních volbách roku 1935 zahájil český republikánský proud novou ofenzivní obranu československé demokracie. Jejím vyvrcholením byly prosincové prezidentské volby, které byly jednoznačným vítězstvím E. Beneše. Jeho kandidatura byla podpořena nejen českým, slovenským a německým republikánským proudem, ale i nacionálním proudem slovenským, reprezentovaným Hlinkovou Iuďovou stranou i proudem komunistickým.
Toto politické vítězství umožnilo československé vládě zakročit proti Henleinově straně, o jejímž charakteru i činnosti měla naprosto přesné informace. Vláda přijala řadu politických zákonů omezujících propagační a politickou činnost Henleinovy strany a jednala o její rozpuštění. Všechna tato opatření se neminula účinkem. Znemožňovala sjednocovací proces strany, která byla v důsledku svého rychlého vzrůstu mozaikou heterogenních skupin, nabitou vnitřními konflikty. V první polovině roku 1936 vyústila tato situace do hluboké vnitřní krize Henleinovy strany. Vývoj v Československu poskytoval naději i demokratickým silám v Německu. Do Československa se uchyloval stoupající počet těch, kteří byli v Německu vystaveni sílícímu pronásledování. Republika jim poskytovala politický asyl a umožnila jim organizovat i v Československu opoziční hnutí proti nacismu.
Avšak do tohoto vývoje uvnitř Československa zasáhla politika nacistického Německa, která začala krok za krokem rozrušovat versailleský systém. Součástí této politiky bylo i upevnění německé "páté kolony" uvnitř republiky.
V létě 1936 byla z vedení Henleinovy strany odstraněna skupina Kameradschaftsbundu a do čela strany se otevřeně postavili příslušnicí nacionálně socialistického hnutí. Henleinova strana se tak stala přímou a otevřenou exponenturou hitlerovského Německa uvnitř československé republiky. Jejím působením bylo dovršeno rozbíjení německého republikánského proudu. Bezprostředně po připojení Rakouska k Německu v březnu 1938 splynula německá agrární a německá křesťanská strana s Henleinovou nacistickou stranou. Své nezávislé postavení si uchovala pouze německá sociálně demokratická strana, která se svými 16 % hlasů reprezentovala poslední zbytky německého republikánského proudu.
Mezinárodní vývoj byl od rýnské krize v březnu 1936 ve znamení agónie versailleského systému. Tím byla nejen v základech podkopávána existence Československa, ale ochromována i akceschopnost demokratického republikánského režimu ve vnitropolitickém vývoji. Přesto se československá zahraniční i vnitřní politika s nepředstavitelným vypětím všech sil znovu a znovu pokoušela ubránit nezávislost svého státu i jeho demokracie. Přes řadu vítězství se však Československo stávalo postupně stále větší anomálií v soudobé Evropě. Ještě v kritické situaci – v polovině září 1938 – mělo však dostatek sil k odražení přímého vnitřního nacistického útoku. Ještě v této době prokázala československá demokracie svou životaschopnost. A ještě bezprostředně poté dokázala československá zahraniční politika mařit další Hitlerovy útočné plány. Úporná obrana
Československa byla zlomena teprve zásahem velmocí. Totéž velmocenské seskupení, které se od Locarna několikrát snažilo nahradit kolektivní jednání Společnosti národů dohodou velmocí, se sešlo koncem října 1938 v Mnichově. A dohoda, vstupující v platnost prostým podpisem čtyř velmocí, rozbila po dvaceti letech existence československý stát. Zlomila dlouholetý usilovný zápas Československa na záchranu tohoto státu a rozrušila jeho demokratický systém.
* *
Je až s podivem, jak málo pozornosti bylo až dosud věnováno právě této aktivní, promyšlené a úporné obraně, kterou vedl republikánský proud po celé období trvání republiky. Na její velikosti nemění nic skutečnost, že byla neúspěšná a skončila porážkou. Svou úlohu hraje nesporně komplikovanost této obrany, která probíhala v řadě rovin. Její vysledování vyžaduje hluboké a konkrétní znalosti mezinárodního i vnitropolitického vývoje. Na místo toho byl od okamžiku porážky této obrany politický vývoj první republiky zaplavován proudy nekvalifikované kritiky, pomluv a politických útoků. Byly a jsou vyslovovány nepodložené soudy a odsudky na adresu toho, kdo prohrál. Pateticky jsou líčeny poslední dny republiky, kdy byly její demokratické síly mnichovským diktátem již sraženy na kolena.
Všemi těmito zkreslujícími výklady je deformována paměť národa a oslabováno jeho sepětí s jeho nepříliš dávnou historií. Z hlediska dnešní historické perspektivy je však stále zřejmější, že tato historie není mrtvá, ale že je naopak živou studnicí demokratických tradic a podnětů pro budoucnost.
Autorka je předsedkyni Společnosti Edvarda Beneše
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz