Prof. PhDr. Jan Rataj, CSc. - Literární politika aneb odpustek a heroizace místo mementa

Nad knihou Jaroslava Meda, Literární život ve stínu Mnichova (1938-1939)


Katolický literární historik Jaroslav Med vstoupil do tematiky krajně pravicové autoritářské druhé republiky s cílem postihnout její literární život v letech 1938 -1939. Autorem zvolený název monografie (v práci hojně frekventovaný) "literární život" je však zavádějící. Nekryje se svým obsahem s vnímáním čtenáře prošlého studiem literární vědy, který si pod pojmem literární život vybaví především literární tvorbu, umělecké manifesty a literárně teoretické debaty. Pod označením "literární život" autor popisuje politickou angažovanost literátů v publicistice v období budování autoritářského režimu, kterou však nepropojuje se širšími ideologickými a politickými souvislostmi doby.

Účelem konstruktu pojmu "literární život" s neliterárním obsahem je zdůraznit, že v případě známého selhání katolických literátů údajně nešlo o jejich politickou službu nastupující autoritářské moci posvěcené dohodou s katolickou hierarchií, ale o pouhý jejich literární výraz, tvůrčí obraznost a osobní názory, které v zásadě s dobovou militantně pravicovou politickou a arizační čistkou v kultuře a společnosti nemají nic společného. Pokud bychom však v Medově knize hledali podrobnou analýzu skutečného literárního života druhé republiky - literární tvorby a kritiky, budeme překvapeni její absencí či nahodilostí a zklamáni.

V závěru knihy J. Meda nalezneme tato slova: " lůza...sice může vládnout perem, ale v žádném případě se nemůže stát součástí autentického literárního života". Je tomu skutečně tak? Jsou spisovatelé a umělci, kteří v mezních situacích národa, strženi revolucionizující dobou, vstupují vědomě angažovaně zprava či zleva do politické žurnalistiky na podporu různých mocenských struktur (často v té míře, že i přestávají literárně a umělecky pracovat), na rozdíl od občanů ostatních profesí, politicky neodpovědní jenom proto, že umí vytvořit literární tvar? Lze jejich politickou angažovanost, jíž propůjčují svůj obrazný působivý jazyk, posuzovat a pochopit izolovaně pouze z literárních hledisek? Máme snad předstírat, že jejich někdy nepřijatelné krajní návodné apely a postuláty jsou pouhou nereálnou uměleckou nadsázkou literárního života, a že se tudíž k nim mohou vyjadřovat pouze literární historici, pokud se k tomu ovšem odhodlají, nikoli ostatní "literárně nevědomý dav"?

Pro nastupující diktatury, které chtějí jednotně indoktrinovat a hodnotově převychovávat společnost, jsou prorežimně angažovaní spisovatelé velice cenní, protože pro své literární metaforické schopnosti mohou v poetice nenávisti a budovatelského zápalu proniknout emočně tam, kam politický novinářský komentátor nepronikne. Byl snad italský fašismus prost svého literárního a uměleckého zázemí? Kolik italských akademiků, kteří neemigrovali, se nestalo fašisty? Ideologicky aktivistický umělec není mimo politiku a svou účastí v politických zápasech přesahuje literární život.

Zřejmou tendenci vyjadřuje také strukturální nerovnováha knihy, která zamlžuje problematiku, tím že směšuje různá období a režimy. Vlastní druhé republiky se týká menšina textu. Zdá se, že druhá republika posloužila autorovi jako příležitost ke konzervativní tradicionalistické kritice krize a hodnot předcházející liberálně demokratické republiky první, jíž je věnována rozsahem velká pozornost. S obdobím druhé republiky je spojována především první nástupní fáze "konzervativní revoluce" do prosince 1938, kdy teprve probíhala demontáž demokracie a kdy byly ještě možné na krátký čas v tisku názorové alternativy vedle sebe. Často je toto období spojeno v jeden celek s odlišnou demokratickou situací před Mnichovem. Autentická druhá fáze systémového zvratu - výstavby autoritářského řádu s budovatelským nimbem a fašizačními projevy, likvidací nezávislého tisku a projevů demokratické kultury od ledna do 15. března 1939 je téměř nezpracována. Následuje období počátku protektorátu, v němž jsou katoličtí spisovatelé adorováni, ovšem jde o diametrálně jinou historickou situaci nacistické okupace, v níž docházelo někdy u českých autoritám ke zvratu postojů. Netýká se problematiky druhé republiky, ale je do ní jako přijatelnější kolorit pro autorův záměr vsazena.

Jistá velebnost Medova českého jazyka je spoluvytvářena místy archaismy (Teréza Nováková, agrárismus atd.). Ryzost jeho češtiny působí při její soudobé veřejné kanibalizaci příkladně. V jednotlivých případech Jaroslav Med v knize upozornil na některé přílišné apologie ve vztahu ke katolickým spisovatelům či současné ochranářské editorské zásahy jejich vyznavačů s tendencí vypouštět názory, které by dnes mohly poškodit jejich obraz.

Medova síla spočívá v medailonech (Arne Nováka; Josefa Konstantina Miklíka; Rudolfa Inny Malého, Bedřicha Fučíka a dalších). Výstižná je i analýza sociálního akcentu v myšlení Jaroslava Durycha, motivů přitažlivosti fašismu u části českých intelektuálů v demokratickém státě. S názorem, že "…druhá republika nebyla bleskem z čistého nebe, kdy se zde zničehonic objevil státní útvar, který byl jakousi antitézí státu předchozího“ (s.291) nelze než souhlasit. Radikálně konzervativní či krajně pravicové postoje u části české politiky mají své kontinuální kořeny v období před Masarykovou demokratickou modernizací r. 1918 i v první Československé republice.

Jaroslav Med několikrát deklaroval, že smyslem jeho knihy ve vztahu k druhé republice a aktivismu katolických literátů je "rozbít schémata historiků z devadesátých let“, odstranit "stereotypy“ a interpretace "prismaty vžitých historických klišé či brýlemi ideologických předsudků“. Uvedené ambiciózní krédo vzbuzovalo očekávání bohatého a nového teoretického fundamentu knihy a autorova výzkumu pramenů, který podepře zajímavými dokumenty naplánovanou interpretační revizi. Bohužel musím však konstatovat, že historická a politologická literatura ( a to i katolických autorů) k problematice totalitárních a autoritářských systémů, typologie nacionalismu, vztahu katolické církve a katolicismu k demokracii a fašismu v meziválečném období až na výjimku v Medově práci absentuje. Autor ze své vůle vstupuje autoritativně na půdu jiných disciplín, aniž by v nich nabyl zásadní orientaci a kompetenci, což nesvědčí o rozvaze. Rovněž citace dokumentů a výroků z druhé republiky byly z valné části vybrány z děl předešlých autorů. Zdá se, že autorova revize není podepřena vlastním novým výzkumem pramenného materiálu. Často chybí jakýkoliv kritický rozbor dobových pramenů a pojmů. Představa, že lze převyprávět výsledky výzkumů na základě vysokého stupně názorové neochvějnosti, autokraticky kategorického slova, vlastních impresí a druhorepublikových názorů Ferdinanda Peroutky, činí Medův konstrukt vnitřně slabým. Až příliš často se v knize bez doložení argumentací či prameny objevuje sousloví "v žádném případě nelze“ , kdy realita je opačná, ale autor ji prostě nebere na vědomí.

Med interpretuje řád druhé republiky s eliminovaným parlamentarismem a svobodami jako autoritářský, chybně však konstruuje, že zůstal v mezích systému "silné demokracie". Autoritářský a totalitní režim jsou různé typy výrazně nedemokratických režimů, které se odlišují způsobem ovládání společnosti, nikoli mírou demokracie. Hájení údajně demokratické podstaty "autoritativní demokracie" (mimochodem opět druhou republikou převzatý Mussolliniho termín) nelze nekriticky postavit na dobových pozitivních výrocích "puncovaného liberála" (s. 258) Ferdinanda Peroutky a nevzít prostě na vědomí, že za nového autoritářského režimu F. Peroutka svůj liberalismus zásadně zredukoval a stal se stoupencem konzervativní politiky Beranovy autoritářské vlády, její etapovité taktiky protidemokratického zvratu s demokratickou fiktivní fasádou, v níž zůstávají načas demokratické formy, ale s definitivně umrtveným obsahem. F. Peroutka rovněž významně podpořil snahy Beranovy konzervativní garnitury podsunout se do přízně III. říše proti pohoršení, které tento vazalský a protidemokratický kurs vzbuzoval u části české veřejnosti. Peroutkův výrazný názorový obrat byl tehdy zaznamenán a komentován s výhradami či se zadostiučiněním všemi tehdejšími politickými proudy od levice až po krajní pravici.

Normativní optika Jaroslava Meda je konzervativně národně katolická. Obdobně jako u Arne Nováka není pro něho důležitá masarykovská demokratická modernizace po vzniku první republiky, založená na široké škále individuálních svobod, občanské rovnosti, sekularizaci společnosti a toleranci k názorové alternativnosti, ani její likvidace druhorepublikovým řádem, ale uskutečnění národního programu v souladu s katolickou tradicí. Masarykovskou demokratickou modernizaci, která našla svůj výraz v prvorepublikové státní ideji humanitní demokracie, téměř nereflektuje. Nicméně jí neopomine vytknout vstřícnost vůči levicovým ideálům a levici vůbec.

Vlastní útočný protipluralitní koncept integrálních katolíků a fundamentálně odmítavou zášť českých katolických intelektuálů vůči mladé liberálně parlamentní Československé republice, která zrušila jednotu oltáře a trůnu a nastolila rovnost vyznání a svobodu svědomí i pro ateisty, autor nepřipomíná, ba dokonce konstatuje, že "čeští katoličtí intelektuálové a spisovatelé vstupovali do nově vzniklého státu s určitou nejistotou a pocity jisté provinilosti za chování katolické církve před válkou a za ní"(s.21). Popisy některých protidemokratických politických traktátů katolických publicistů z meziválečného období nejsou představeny se širšími souvislostmi obtížné a v nedohlednu se klikatící cesty katolicismu k akceptaci demokratických principů, ke vzniku koncepce křesťanské demokracie, a s v katolické církvi přetrvávajícího nedemokratického společenského ideálu na principech organického hierarchizovaného státu. Zastupitelská demokracie byla pro papežskou kurii jen jednou z možných forem vlády z nezbytí a rozhodně nikoli nejoblíbenější. Nepřipomíná se spojitost mezi autoritářským konzervativismem a tradicionalismem restauračního typu a fašistickou protiliberální a protilevicovou revoltou, jež je u krajní pravice tak čitelná.

Prvorepublikovou modernitu charakterizuje autor spíše záporně. Nalézá ji ve vlně odnárodněného "levicového utopismu", který označuje jako "znatelný rozpad tradičních jistot a zpřetrhání mnohageneračních vazeb... výraz duševního zmatku, revizi dosavadních hodnot" a likvidaci tradiční kultury (s.9, 252). Meziválečná modernizace je tradicionalisticky vnímána jako vnášení cizích rozkladných vlivů, které oslabily národ a vedly ke státní porážce.

Katolické antidemokratické projekty tak vlastně neplynou z nedemokratické podstaty samotného stále fundamentálního katolicismu, ale z obranné záchranné reakce na krizi liberální demokracie ČSR ve třicátých letech a rozvratnou internacionální bolševizaci levice. Autor se snaží vyvést katolické literáty uhranuté a inspirované antisystémovými korporativními proti demokratickými koncepty Mussoliniho fašismu, spannismu a Dollfussova austrofašismu, falangismu a vojenským povstáním generála.B. F. Franca z antisystémové klerofašizující klasifikace do přijatelnější pozice radikálního konzervativního tradicionalismu. Zdá se, že korporativistické systémy, které tlumočí současnému čtenáři, nepokládá vůbec za protidemokratické či tento problém jako pro něho nepodstatný neřeší. Nadto vytvořil ekvilibristiku, která činí mezi totalitními režimy systémové rozdíly. Nevychází z žádné uznávané typologie znaků autoritářských či totalitních režimů, takže nelze vést relevantní polemiku. Za systémově shodné "absolutně totalitní režimy" označuje komunismus a nacismus, zatímco italský fašismus, který pojem totality jako první pyšně zavedl, řadí ke "klasickému autoritativnímu státu" s vůdcovským principem (s.39). Italský fašismus nadto prý "hledal smír" s uměním. Máme tomu rozumět tak, že italský fašismus, získávající umělce i z moderních uměleckých směrů, toleroval aktivity nezávislých, k fašismu neloajálních umělců, že respektoval tvůrčí svobodu? Ve fašistické Itálii mohl tvořit umělec, který by se nestal členem fašistické Federazione dei Sindacati intellettuali? Základním Medovým dělítkem je postoj ke katolické církvi. Tam, kde se totalitní korporativistická diktatura nechala inspirovat v organizaci společnosti sociálními encyklikami církve a zapojila církev do struktur moci tím, že z katolicismu učinila státní náboženství prý nejde o totalitarismus. Komplikovat závěry připomínáním skutečných znaků totalitarismu odlišných od autoritářských režimů je pak nepodstatné. Tam, kde přes konkordát s papežskou kurií se nenaplnily konzervativní naděje na respekt od nacistického režimu, neboť nestrpěl představy katolické církve o dominaci ve veřejném životě a nadto ve své novopohanské ideologii "popřel židovskokřesťanskou tradici", učinil z katolické církve v arizované loajální podobě pouze svůj ovladatelný nástroj a dopustil se též holocaustu - tam o totalitarismus jde.

Podobně zavádějící klasifikace je uplatněna vůči fašistickému hnutí Vlajka v období první republiky. Její stejnojmennou tiskovinu označuje Jaroslav Med za „vyhraněně nacionalistickou, protikomunistickou a protinacistickou" (s.41). Dopisovatelem Vlajky a jejím financiérem byl, jak autor opakovaně zdůrazňuje, " významný katolický konzervativec" Karel Schwarzenberg, jenž konstatoval, že v první ČSR" žádná skutečná pravice není". Možná by stálo za doplnění, kde Karel Schwarzenberg svůj pravicový ideál spatřoval. Bylo to v Heimwehrech sousední rakouské autoritářské katolicko stavovské diktatury s výraznou fašistickou ideologií. Škoda, že autor nezaložil svou revizi charakteristiky prvorepublikového "solidního" hnutí Vlajka na vlastním autentickém prostudování listu Vlajka, jejíž fašistický obsah nelze popřít ani vtěsnat do zástupné vstřícné formulace "vyhraněný nacionalismus". Vlajka byla také prvním hnutím, které implantovalo do české prvorepublikové společnosti antisemitismus znovu ve smyslu ryzího biologického rasismu. Program Vlajky z r. 1937 konstatoval: " Činíme rozdíl mezi náboženstvím a rasovou příslušností, které se nelze zbavit ani změnou náboženství, ani smíšeným sňatkem“ 1)

Medově přístupu k demokracii a nedemokracii odpovídá i jeho charakteristika politického systému druhé republiky2). V podstatě se v krajně pravicovém Česko - Slovensku nic hrozného nedělo. Hrozný byl Mnichov jako krach prohnilé liberální demokracie a 15. březen jako počátek nacistické okupace, která postavila provládní katolicismus do složité situace ztráty naděje na dominaci ve společnosti a znamenala i národní ohrožení. V druhé republice nespatřuje systémový protidemokratický krajně pravicový zvrat s vlastní českou radikálně konzervativní a fašistickou budovatelskou dikcí, ale pouhá nouzová opatření z pomnichovského nezbytí a ústupky nacistické nátlakové instalaci zvenčí. Leč konzervativně tradicionalistická podoba druhé republiky obohacená o české árijství, s novou občanskou nesvobodou, návratem do předemancipačních časů, nebyla německým nacistickým dílem, ale měla české kořeny. Německý vůdce chápal české země za německé vnitřní léno s cílem jejich obsazení a přesídlení. Rozhodně neusiloval o vývoz a konstrukci systému, ale o rozvrat Československa v jakékoliv režimní podobě.

Autor neprovádí odbornou analýzu demontáže československého demokratického politického systému v druhé republice, ani představu o podobě předpokládaného nového autoritářského politického řádu, ani se nesnaží o vymezení atributů jeho cíleně nové ideologie a aktivistického politického stylu. Medova obrana autoritářského režimu druhé republiky spočívá v tvrzení, že se jednalo o režim ještě demokratického, národně konzervativního ražení, v němž "v žádném případě nebyla likvidována předchozí pluralita". Závěr je založen na principu (omlouvám se, ale výstižnější označení mne nenapadá) mudrování.

V druhé republice nebyla jedna autoritativní politická strana, ale dvě, tudíž režim nebyl zcela nedemokratický a tak nesplňoval" základní podmínku totalitního režimu fašisticko-komunistického typu" (s.217). Autor se zaštiťuje i dobovým výrokem F. Peroutky, podle něhož v druhé republice byl zachován systém demokracie v podobě dvou stran. Argumentace pouhým počtem stran postrádá jakoukoli odbornou hloubku. V komunistickém režimu ČSR v jeho stalinistické totalitní fázi existovalo pět politických stran. Mussoliniho fašistický režim po převzetí moci také po několik let trpěl prostou existenci dalších politických stran. V meziválečných fašizujících autoritářských diktaturách existovaly stranické systémy s více politickými stranami. Důležitý není počet politických stran, ale vztahy mezi stranickými subjekty: zda mezi stranami je rovnost příležitostí, vztah konkurence, možnost ve svobodných volbách se ucházet o podíl na moci. V druhé republice ve Slovenské Krajině a Karpatské Ukrajině proběhly již první nesvobodné plebiscitní volby na základě jednotné kandidátky. V českých zemí pro následování tohoto způsobu aplaudoval mimo jiné F. Peroutka. Velkým vzorem pro nový způsob nedemokratických voleb byla italská aprobace z r. 1928. Stranický systém byl pouze kvazidvoustranický. Sestával totiž z hegemonní Strany národní jednoty, která se sama identifikovala s národem, státem a vládou a druhořadé Národní strany práce, která byla v subordinačním postavení k vládnoucí straně, byla trvale zbavena reálné politické váhy, podílu na moci, vlivu na rozhodovací procesy i kontrolní funkce. Nebyla tudíž žádnou opozicí, ani loajální, ale nalézala se ve stádiu politické sanitární izolace a funkcionálního zániku, o němž bylo ostatně rozhodnuto koncem druhé republiky.

Při agilní obraně druhé republiky Jaroslav Med nevychází z kritického rozboru pramenného materiálu, včetně dobových koncepčních společenských programů. Všechny propagandistické manipulační floskule autoritářských druhorepublikových držitelů moci jsou bez profesionální skepse se zřejmou vírou v jejich věrojatný, pozitivní a upřímný obsah přetlumočeny a myšlenkovou štafetou přenášeny do 21. století. Novou politickou existenci dostávají dobové termíny, se kterými si politický jazyk režimu kosmeticky vylepšoval svou skutečnou tvář a zakrýval podstatu věci. Např. autoritativní demokracie pro nedemokratický řád, loajální opozice pro Národní stranu práce s respektem k vedoucí úloze státostrany Strany národní jednoty, zjednodušení politického systému a národní jednotu pro autoritářské usměrňování a posléze úplnou eliminaci pluralismu a plošné omezování demokratických procedur, „kulturní obroda národa v křesťanském duchu" pro likvidaci hodnotové alternativnosti liberální sekularizované společnosti a omezení svobody svědomí a obnovy nadpráví katolické církve ve státě.

Součástí obrany politického systému druhé republiky je tvrzení, že nebylo zrušeno" nezávislé soudnictví" (s.281). Tento formalistně právní přístup nepřihlíží ke skutečnostem, že v ranném "revolučním" období autoritářských režimů nedochází většinou ještě k likvidaci právních norem a institucí předešlého režimu, jimiž je pohrdáno, ale v reálné praxi k jejich obcházení pomocí zástupných právních prostředků, politických směrnic, podzákonných předpisů, což má pro demokracii likvidační důsledky. Důležitým ukazatelem pro posuzování právního stavu režimu je tedy porovnání právní praxe s psanými zákony; posuzování stavu činnosti či nečinnosti vrcholných soudních institucí při zřetelné likvidaci zásad liberálně demokratické ústavnosti z r. 1920. Jak konaly “demokratické nezávislé soudy" druhé republiky např. v reakci na nedodržování ústavy z r. 1920, na přípravu nové ústavy dle italského vzoru, na šikanu Čechů na Slovensku za jejich národní původ, na "odbornou" debatu právníků o "definici Žida", na vyloučení židů z členství ve vládnoucí státostraně a celé řady dalších korporací, na první soudní šikanu za hanobení hákového kříže v Česko-Slovensku apod.?

Velká, dle mého soudu, marná snaha, je věnována očištění druhorepublikového režimu a jeho reprezentace od ideologické a politické spolupráce s fašismem. Jak bylo řečeno, v čele autorovy pozornosti není protidemokratický protimodernizační výboj druhorepublikové mocenské a duchovní elity ale zdůrazňování její protikomunistické a protinacistické orientace. Nepochybně i Beranově vedení státostrany a vlády šlo o zachování zbytkové československé státnosti před pohlcení "velikým Německem". Avšak máme-li v povědomí tehdejší obludnou maločeskou vládní kampaň za smíření Čechů s říšskými Němci, instalaci nové státní svatováclavské tradice v proněmecky sebenivelizující deformované podobě, zakládání organizací pro spolupráci s Němci na základně vládní iniciativy, všestrannou adoraci němectví v nacistickém státě jako systémového vzoru pro budování druhé republiky v mnoha směrech, včetně osvojení si rasového pojetí národa a hygieny, pak nelze vůbec hovořit o aktivních protinacistických postojích, ale o cílené politice podřídit se a profitovat z ekonomické spolupráce s expandujícím nacistickým Německem.

Zásadně pomýlené je tvrzení Jaroslava Meda, že Beranova vláda nepřipustila české fašisty k moci. Naopak premiér a předseda státostrany Rudolf Beran ve snaze využít jejich aktivistického stylu při mocenském nástupu v "konzervativní revoluci" proti liberálním a socialistickým "benešovcům" umožnil českým fašistům nástup do nejvyšších pater české politiky. Čeští fašisté získali dokonce funkce místopředsedů státostrany. Právě politická spolupráce radikálních konzervativců s fašisty postavila druhorepublikový režim do krajně pravicové polohy. Medův spekulativní výklad, že smyslem začlenění fašistických formací do státostrany - SNJ byla jejich eliminace (s.315), nemůže vyvážit fakt, že tímto krokem se český fašismus poprvé stal součástí vládnoucí elity a že byl uznán za užitečného politického partnera a spojence. Doposud roztříštěné fašistické organizace získaly ve Straně národní jednoty kýženou organizační bázi ke svému etablování a zbytnění.

Autoritářský režim druhé republiky se konstituoval poměrně pozdě, za souběžné existence totalitních diktatur, navíc se ocitl v geopolitické sféře jedné z nich. Systém druhé republiky obsahoval přes svou torzovitou neukončenost vedle autoritářských již také náběh na typicky totalitní způsoby ovládání. Strana národní jednoty, zejména od počátku roku 1939, postupně zabírala stát a společnost a přestala být demokratickým subjektem politiky. V Česko-Slovensku se tak objevuje koncept masové státostrany jako celonárodního hnutí s paramilitárními uniformovanými Strážemi národa, s Mladou národní jednotou, v níž je již zaveden náčelnický princip shora dolů bez voleb. Státostrana, jíž je podřízena vláda, aktivizuje a etapovitě sjednocuje celé státní a národní společenství, chápané jako společenství krve; je zahájena kampaň sledující jednotnou indoktrinaci společnosti jedinou závaznou ideologií, hodnotami a kulturou, které vylučují alternativy. Nezávislé spolky a organizace po zbavení vlastní politické váhy (vládní nařízení č.13/1939) měly být nahrazeny jednotnými stavovskými organizacemi a začleněny do státostrany po vzoru jiných nedemokratických režimů. Postupně byla zlikvidována samospráva a cenzurou zakázán i nezávislý tisk. Jaroslav Med apelující na historickou pravdu vrchnostenský etatismus v "autoritativní demokracii" nevnímá (s.217).

Postupující fašizace režimu nebyla jenom dílem autentických fašistů, ale podílely se na ní i radikalizované konzervativně integrální nacionalistické síly. Fašistická či nacistická "modernizace" pronikla za druhé republiky i do organizací se ctihodnou členskou základnou a společenským významem. V radikální fašistické, antisemitské a germanofilsky proříšské Akci národní obrody v SNJ byl zastoupen český univerzitní, vědecký, ekonomický a vojenský výkvět, byť řada osobností zůstala mimo. Tato skutečnost vyvracím konejšivé klišé, které používá i Jaroslav Med, že stoupenci totalitarizace společenského života byly "nejspodnější vrstvy politického spektra" (s.249).

Druhorepublikové vypuzení hodnot humanitní demokracie znamenalo též odklon od demokratického pojetí národa a přechod na pozice rasového biologického pojetí národa jako společenství krve, k němuž nelze přistoupit projevem svobodné vůle. Posedlost "českým árijstvím", vylučováním Čechů židovského původu z národa a přetváření židů jako takových v Česko-Slovensku v občany druhého řádu proniklo z ideových programů a rozprav právníků do všech organizačních struktur státostrany - SNJ i do profesních sdružení a vedení univerzit. Beranova vláda "odborníků" byla poslušným instrumentem SNJ. Mohla snadno zabránit rasovému kádrování ve společnosti a antisemitskému hanobení v médiích, kdyby na tomto zákroku měla zájem. Její kurs byl však opačný. Skutečnosti neodpovídá tvrzení J. Meda, že se snažila "omezit antisemitské excesy" (s.86). Důkazem toho má být vládní zákaz Vlajky. Fašistická Vlajka však byla zakázána především proto, že byla příliš sektářsky principiální a nevyhověla Beranově nabídce na vstup do státostrany. Neměla smysl pro taktiku Beranovy mocenské oligarchie spočívající v etapovité demontáži demokracie suchou cestou prostřednictvím státní a stranické byrokracie a ohebných právníků. Usilovala o fašistickou národní revoluci přímým řezem ihned a s úplně novými lidmi včele, nikoli s konzervativci "kompromitovanými" prvorepublikovou vládní a parlamentní minulostí.

Není rovněž důvodu nadhodnocovat fakt, že Národní kulturní rada (NKR) jako střechová kulturní instituce SNJ ve svém nacionálně konzervativním manifestu z 20.12.1938, který chtěl vymýtat vše moderní a cizí, nemá výslovně "žádné antisemitské invektivy" (s.87). Ty nalezneme v článcích většiny představitelů NKR a v dobovém kontextu, z něhož vyplývalo nadmíru jasně, kdo patří do českého národa a kdo se tam vetřel a musí být vykázán.

Své čtenáře o mnohé informace Jaroslav Med ochuzuje. Například, že v druhé republice bylo vlastní rasové pojetí národa i katolickým publicistům. Podle Rudolfa Voříška "Národ...je to především společný původ kmenový, společná krev, je to půda, řeč, křesťanská tradice.“3). Listujeme-li tehdejšími články katolických literátů a katolického kléru, který jinak nacistický režim kritizoval za nerespektování zájmů katolické církve, pak se setkáme s velkým porozuměním pro Hitlerova a Mussolliniho protižidovská diskriminační a perzekuční opatření, oceňovány jsou i norimberské zákony a je apelováno do vlastních řad na znesnadňování či úplné zamezení konverze pronásledovaných židů ke katolicismu.

Řada Medových kategorických soudů se nabízí přímo k oponentuře. Druhá republika opustila integrující státní ideu vzniku demokraticky modernizované republiky 28. října a nahradila ji svatováclavskou tradicí s proněmeckou deformací a návratem k české historické státnosti. Tímto krokem, podle mého soudu, byla i z české strany opuštěna idea velkého společného státního celku. Jaroslav Med soudí, že naopak svatováclavská státnost" byla přijatelná pro všechny tři národnostní entity [Čechy, Slováky a Němce - J.R.], mohla být jedním ze základních kamenů nového státu, jeho svrchovanosti i soudržnosti" (s. 126). Je snad český středověký patron na nebesích rovněž patronem katolických Slováků? Byl snad takovým symbolem pro HSLS Andreje Hlinky a Jozefa Tisa?

Nalezneme snad svatováclavský motiv v ornamentech a rituálech slovenské státnosti? Co znamenal český patron pro české Němce, o tom podal svědectví Jaroslav Durych, podle něhož němečtí katoličtí kněží a bohoslovci odmítali světit 28. září, neboť v něm viděli nikoli svátek zemského patrona, ale Čecha. V mnohých obcích pohraničí dokonce němečtí katolíci odmítli manifestačně v tento den jít do kostela.4)

Četl jsem přehršel soudobých německých a českých výpadů a kritik proti Edvardovi Benešovi, ale nikomu ještě nenapadlo podpásově vytýkat tomuto příkladně zásadnímu odpůrci německého nacismu, že nepoukazoval „na totalitní zrůdnost nacistického systému" (s.220).

Jaroslav Med je český literární historik, a proto je záhadou, proč ve své práci důsledně užívá německých protičeských politických a geopolitických termínů prokazatelně nacistické provenience jako je např. "sudetský prostor" a všechny další odvozeniny od slova Sudety místo české pohraničí, český Němec?

Klást E. Benešovi za vinu, že popřel krizi liberální demokracie tím, že stejně jako TGM si uvědomoval, že demokracii nelze omezit na pouhé mechanické budování institucí, ale spojovat ji s osvojování demokratické politické kultury elitami i řadovými občany, není na místě. Kromě toho E. Beneš patřil v československé partitokracii k prvním českým analytickým kritikům defektů politického stranictví.

Na první liberální republiku nehledí Jaroslav Med tak empaticky ohleduplně jako na republiku druhou. Vytýká jí myšlenku českoslovenství a nevyřešenou národnostní otázku, v níž spatřuje i příčinu jejího zániku (s.213) . S odkazem na Jana Patočku zpochybňuje měla -li vůbec nějakou státní ideu (s. 291). Obávám se, že autorovi v tomto případě chybí spíše vůle vnímat pozitivně jim neuznávané a nechtěné. Příčina neúspěchu Masarykova modernizačního demokratického zakladatelského konceptu spočívala spíše v chronické hospodářské neprosperitě ČSR třicátých let, v proměnách geopolitických sfér vlivu ve střední Evropě, které dostaly československou demokracii do mezinárodní izolace a také nepříliš funkčním, nerozvíjeném a neošetřovaném mechanismu parlamentní demokracie s autoritativními příměsemi. Národnostní otázku řešila ČSR v evropském kontextu velkoryse a příkladně. Jaká práva měly garantovány národnosti v tehdejším Německu, Rakousku, Polsku a Maďarsku? Byli například čeští a slovenští Němci s jejich převažujícím typem politické kultury a kmenovou velkoněmeckou posedlostí do československé liberální demokracie státotvomě integrovatelní?

Po pokusu o revizi pohledů na republiku první a druhou přechází Jaroslav Med k jádru své monografie - pokusu o morální a politické očištění druhorepublikového aktivismu skupiny katolických literátů.

Nový etablissement druhé republiky v čele s R. Beranem slíbil katolické církvi, že v autoritářském režimu obnoví předválečnou úzkou vazbu mezi církví a státem. Arcibiskup Karel Kašpar odsoudil první republiku jako sekularizovaný stát, jímž český národ zhřešil, a veřejně deklaroval sympatie politickému radikálně konzervativnímu zvratu. Jeho součástí se stal i program odsekularizování české společnosti podle hesla "Katolictví zákonem!". Po pádu liberálně demokratického systému církevní hierarchie opustila podporu specifické katolické politické strany - ČSL. Vzájemností s autoritářským režimem a státostranou mohla svými zájmy zavazovat již celou společnost. Do popředí českého katolicismu se dostal jeho konzervativní klérus, militantní protidemokratický politický proud, včetně výbojné mladé vysokoškolské katolické inteligence. Nastala osudová příležitost pro veřejné angažmá fundamentálních katolických literátů, kteří k předešlé Československé zlaicizované republice a demokracii zastávali chronicky neloajální a odmítavé postoje a necítili k ní pražádnou odpovědnost. Jak Jaroslav Med velmi výstižně konstatoval uznávali pouze „absolutní svrchovanost církevního magisteria" (s.248). V této souvislosti je pro integrálně katolickou politickou angažovanost katolických literátů v druhé republice zcela nepodstatné, zda byli registrovanými členy vládnoucí státostrany - SNJ či nikoli. Změnu vztahu mezi státem a katolickou církví v druhé republice Jaroslav Med neřeší. Připomíná pouze "jistou verbální spojitost katolické pravice s oficiální vládní politikou" (s.285).

Šrámkovo demokraticky orientované křídlo katolické politiky z období první republiky bylo odstaveno od moci jako ideově nevěrohodné a nedostatečně výkonné vzhledem k snahám katolické církve o supremaci ve společnosti. Šrámkova demokratická katolická politika prý v koaličním kompromisu opustila celonárodní duchovní základ a soustředila se na "reálpolitiku" přízemních ekonomických zájmů a podporu prezidenta E. Beneše. Navíc poškozovala katolickou církev u věřících jiných stran, zejména agrární.

V nové státostraně - SNJ katolická církev a politika získaly určující vliv v kulturní komisi. Jejím předsedou se stal kanovník Msgre Bohumil Stašek, podléhající dlouhodobě vlivu svého klerofašisticky orientovaného spolupracovníka Jana Scheinosta. Politická hvězda Jana Scheinosta dostoupila v tehdy vrcholu; byl pověřen rovněž vypracováním programové platformy státostrany - SNJ. Kulturní komise SNJ, která měla v gesci kulturu, školství, mládež aj. měla sehrát významnou úlohu při ideologické očistě a jednotné hodnotové převýchově společnosti. Tradicionalistická myšlenková indoktrinace s fašizujícími inovacemi byla vnášena s pateticky budovatelskou dikcí a revoluční očistně násilnou stylizací.

Katoličtí literáti a publicisté byli v první republice uznáváni jako tvůrci, svobodně psali, získávali státní literární ceny, ale v mladé demokracii tvořili jakési fundamentální nepřátelské ghetto. Před moderní demokratickou kulturou a zlaicizovaným světem se uzavřeli sami do sebe a prožívali pocit exulantů ve vlastní zemi, k níž jakoby moderním spiknutím cizích jiných konfesí ztratili oprávněná dědická práva. "Jen a jen katolictví má právo, jen katolictví musí vládnouti, poroučeti, určovati, vésti, mluviti a tvořiti a všechno ostatní musí být velmi uctivě a pokorně zticha, chce-li, aby vůči tomu byla zachována tolerance. Stát se musí dostati pod protektorát katolictví", nastínil Jaroslav Durych již roku 1924 své politické kredo 5.

Za nového sepětí katolické církve s autoritářským státem v druhé republice se katoličtí literáti s pocitem zadostiučinění a odvety rychle ujali role intelektuálních vůdců v demokracii zbloudilého a demokracií zrazeného národa. Vytvořili za mimořádného zájmu předsedy státostrany Rudolfa Berana spolu s agrárními ruralisty Národní kulturní radu - direktivní organizaci usilující o dozorové řízení veškeré kultury s celo společenským převýchovným politickým zadáním. NKR spjatá se SNJ, byla imitací podobných kulturně glajchšaltujících institucí tehdejších nedemokratických režimů. Konzervativně tradicionalistický program deklaroval vymýcení moderní, nevěrecké, cizácky světové a demokratické, "pakultury". Lidu srozumitelná, realistická forma, vyhlašující moderní styly dvacátého století za paumělecké deviace, odpovídala žádoucímu propagandistickému poslání kultury. Svoboda tvůrce v druhé republice měla být usměrněna ve jménu služby "Bohu, vlasti, národu, kázni, hrdinství". Spisovatelé a umělci jiných tvůrčích ambicí, jiného pohledu na svět, jiné ideologie či "krve" měli být z české kultury vytěsněni. Proti oslavě „přízemního, průměrného" čapkovského člověka drobných, občanských a demokratických ctností byl nastolen ideál intolerantního bojovníka a průkopníka.6) Stejně jako v pozdějším socialistickém realismu, prodchnutém odlišnou ideologií, realistické obsahové ztvárnění mělo spočívat nikoli v tom, jaký český člověk je, ale jaký by měl podle ideálního doktrinálního převýchovného konceptu být.

Součástí instalace prorežimní kulturní platformy nebyla tvůrčí debata, ale ofenzivní brutální kampaň známých osobností katolické české literární scény proti českým spisovatelům zastávajícím jiná názorová východiska, odlišné formy ztvárnění či dokonce majících odlišný rasový původ. Fundamentalismus katolických literátů seriózní polemiku s "nehodnými a nepřáteli" vůbec nepřipouštěl: „Katolictví je univerzální pravdou, která nepřipouští polemiku, neboť vede ke spáse“ (Jaroslav Durych). Místo tvůrčí debaty používal metodu běsnících zničujících pamfletů. Slovníkem zášti a očistného násilí, který mimo jiné vyhrožoval mimořádnou tvrdostí, koncentračními tábory a pálením knih kolegům - tvůrcům jiných názorů v době, kdy tyto excesy byly součástí každodennosti v německé střední Evropě, pod jejíž dominací se Češi po Mnichovu ocitli, klesli v daný okamžik někteří katoličtí literáti na samé literární dno. Misijní posedlost, militantní představa, že s pomocí autoritářského státu se lze přiblížit ke svatému katolickému společenskému ideálu na zemi a hned, ospravedlňovaly diktátorské prostředky. Podle Zdeňka Kalisty kulturu a intelektuální kruhy v těchto časech čistky „ovládal všude zbabělý strach před muži, nastupujícími k moci, kteří nechávali ve svých tiskových i řečnických projevech rozeznívat slova výhružná“ 7) .

Verbální násilnictví Jaroslava Durycha, Karla Schulze, Jana Čepa, Jana Zahradníčka a dalších katolických spisovatelů a publicistů v "literárním životě" druhé republiky Jaroslav Med charakterizuje jako" nechutnou vítězoslávu (s.218).. .nevybíravou, agresivní (s.253)... "představa vůdčí role v boji o duši národa zcela zakryla obzor křesťanské pokory a smířlivé lidskosti a stále hlubší prorůstání nacionality do prožitkové sféry zjevené pravdy přehlušovalo jejich křesťanský univerzalismus" (s.292). Vzápětí ovšem autor vrší argumentaci, která má katolické spisovatele a publicisty vyvést z odpovědnosti za vyhánění jiných literátů z veřejného života a kultury zastrašováním a vydíráním; za jejich aktivistickou účast na programu myšlenkové a hodnotové zglajchšaltizace konstituujícího se autoritářského režimu. "Představy a vize katolických spisovatelů o budoucnosti a velikosti českého národa byly velice ušlechtilé a vznešené" (s. 267).

Jejich nenávistná dikce nemá prý nic společného s politikou. Je pouze jakýmsi výronem „zjitřené senzibility... hořkosti a vzteku" (s.218,25 5) nad mnichovskou kapitulací', chvályhodné snahy "redefinovat národ, změnit jeho duchovní orientaci a připoutat jej ke křesťanské transcedentále" (s.253). Katolickým spisovatelům prý nešlo o politické, ale o duchovní cíle: " veškerá jejich aktivita byla součástí boje o duši národa" (s.292). Ideologické zápasy nejsou součástí politiky?

Publicistickou štvanici z per katolických literátů, která byla součástí nástupní čistky nových držitelů moci, a na níž byla ještě možná obranná nesouhlasná odezva ze zbytků nevládního tisku, interpretuje Jaroslav Med poněkud cynicky jako doklad plurality a názorové i tiskové svobody druhé republiky (s.293). Chybí ovšem informace, že výměna názorů byla možná jen velmi krátce - v počáteční fázi autoritářského režimu a že po vládním zastrašování svobodného tisku následovala jeho úplná likvidace cenzurou. V roce 1939 byla svoboda projevu překryta projevy provládní tendenční ofenzivní propagandy.

Národní kulturní radu a její tiskový orgán TAK nedává autor v relevantní míře do souvislosti s ideově výchovnými záměry kulturní komise státostrany. Nelze akceptovat autorovo tvrzení, že nesnášenlivá čistka v kultuře neměla žádný mocensko-politický dopad, že nikdo nebyl postižen (s.282). Není ani důvodu k ocenění, že národně tradicionalistický program NKR neobsahoval antisemitské formulace (s.279) . Nebylo toho totiž již vůbec třeba. Dobový kontext chápal "křesťanský svatováclavský národ" jako "odžidovštělý", tiskové antisemitské výpady některých členů vedení NKR byly součástí její veřejné profilace. Členy politické matky NKR – státostrany - SNJ již židé býti nemohli. Konec r. 1938, o jehož období autor píše, byl pouze počátek režimu, který v následných měsících aspiroval na praktickou realizaci svých proklamací. Kulturní čistka měla pro mnohé existenční a politické důsledky. V prvních měsících 1939 následovaly cenzurní zásahy, autocenzurní blokace, výpovědi ze zaměstnání, veřejné znectění a ataky i první politická a rasová emigrace českých literátů a umělců z Česko-Slovenska, kteří byli Národní kulturní radou stigmatizováni či neodpovídali jejím katolicko národním realistickým uměleckým schématům.

Katoličtí literáti okolo NKR a Taku se sešli na společné platformě s českými klerofašisty (Jan Scheinost, R.I.Malý, Ladislav Jehlička, Rudolf Voříšek a další). Kniha nepřináší jediný doklad o vzájemném principiálním sporu a nesouladu. Autor spolupráci katolických spisovatelů s klerofašisty popírá. Uchyluje se bez zatěžování prameny k autokratickému způsobu argumentace pomocí sousloví "v žádném případě" (s 286). Nabízí se pak poměrně jednoduchá otázka, jak je možné, že se údajně principiálně rozdílné katolické proudy sešly na stejné rigidní, kulturu sjednocující platformě i ve stejné redakci pod stejným praporem?

Koncem roku 1938 byl závazný prorežirnní kulturní program proklamován, modernistická svobodomyslná opozice katolickými literáty v tiskové čistce označena a následnou cenzurou eliminována, "literární život podvázán". Významní katoličtí spisovatelé podle autora ve svých pamtletech ustali. Jaroslav Med rozvíjí tento obraz kulturní situace nastupujícího autoritářského režimu:

" ... vše směřovalo jakoby v tragickém" tichu před bouří" ke smíru národní

jednoty jako jedinému východisku pro současnost a budoucnost" (s.284). Literární život se prý depolitizoval a Jan Čep, Jan Zahradníček, Václav Renč, Karel Schulz, Jaroslav Durych se zabývali jen "jevy náboženské povahy". Medova interpretace je ovšem v rozporu se skutečností. Mnozí z katolických spisovatelů přestali literárně psát a omezovat se na oblast literatury, protože se vrhli s budovatelským nasazením přímo do víru politického dění, v němž smíru býti nemohlo. Za všechny slova Ladislava Jehličky:" ...nebudeme pěstovat "kritickou nebo literární vědu" ...Budeme prostě oddělovat věci dobré od věcí špatných... budeme nelítostně a nemilosrdně pronásledovati vše, co je na úkor národnímu duchovnímu zdraví, co podlamuje a zeslabuje tento národ, co ničí a podtíná jeho přirozené kořeny. Myslíme tu, jak na všechnu švejkovinu, voskovecko-werichovské clownovství... i na všechny výplody tzv. humanitní demokracie a na všechno, co směřuje proti příkazům křesťanské, tj. přirozené morálky“.8) Politické náboženství se často prohnalo okouzlením současnými totalitními systémy do jednoho myšlenkového celku: V listu Mladé národní jednoty (součást státostrany - SNJ) Ladislav Jehlička píše: "Německá formule "Ein Volk, ein Wille, eine Fuhrung"...nebo slovenské "Jeden Bóh, jeden národ, jedna strana" je heslem budoucnosti“.9) . Václav Renč si navlékl holinky a uniformu Mladé národní jednoty a účastnil se jejích aktivit. Na fašizujících veřejných masových shromážděních MNJ, např. 2.ledna 1939 v pražské Lucerně pod heslem "K útoku, ne obraně!", vzrušeně a radikálně řečnil Jaroslav Durych.

Pokud Jaroslav Med registruje u katolických literátů projevy nepokryté politické angažovanosti, např. výzvu Jaroslava Durycha, aby autoritářský režim druhé republiky posílal „vojáky, kněze, řeholníky, básníky, výtvarníky, hospodáře a všechny ty, od nichž budeme něco potřebovati a také chtíti" na politické stáže do frankistické španělské diktatury, tak Durychův apel zcela falešně interpretuje jako "sestup do Durychova barokně heroizovaného světa ", který prý nemá se „soudobou politickou realitou nic společného" (s.80). Ve skutečnosti je to právě naopak. Občan Jaroslav Durych se nepohyboval v žádných romantických poetických chimérách své rozjitřené mysli, ale stál oběma nohama v politické realitě. Jak je patrné z české mediální polemiky o španělské občanské válce koncem třicátých let česká konzervativní pravicová fašizující politická scéna hledala běžně a nejednou ve španělském falangismu i autoritářském konzervativismu inspiraci žádoucích přeměn. Frankistické Španělsko jako přední vzor pro rekatolizovaný řád druhé republiky je vyzdviženo i v příslušnou komisí přijatém návrhu programu státostrany - SNJ z 16. února 1939, jehož vypracováním byl pověřen vedoucími politiky SNJ nezpochybnitelný klerofašista Jan Scheinost.

Neznám případ, kdy by angažovaní katoličtí spisovatelé a publicisté v druhé republice kritizovali nacistický režim a jeho kulturní politiku. Výpady proti německé antinacistické a neárijské kulturní emigraci však doložit lze. Druhorepublikový národní koncept boje proti "paumění" nápadně souzněl s tradicionalistickým völkisch bojem proti "zvrhlému umění" ve III. říši, stejně tak snaha o zrušení tvůrčí svobody a alternativnosti v umění a postavení ho do služeb indoktrinace. Pouze postulované závazné hodnoty nebyly pochopitelně zcela totožné, byť vymýtaný a ostrakizovaný škůdce byl stejný. V období druhé republiky v Německu ještě dozníval kulturní bojkot ČSR z roku 1938. Jaroslav Durych byl prvním českým autorem, jehož vydání v III. říši bylo německými úřady povoleno.

Medova monografie ústí v podivně naroubovaný apologetický zkratový závěr, podle něhož katoličtí literáti obstáli v druhé republice se ctí, protože nekolaborovali s nacisty. Druhá republika však nebyl III. říši okupovaný stát, její autoritářský protidemokratický systém a kulturní politika se neutvořily na vůdcově pracovním stole v Berlíně, ale byly dílem domácí české konzervativní fašizující pravice. Autor ve snaze vyhnout se pojmenování opravdového selhání katolické pravice a skupiny katolických literátů odvádí pozornost od podstaty věci jinam.

Lze tedy očekávat, že bude nadále pokračovat trapný stav, kdy v literárních syntézách, lexikonech a učebnicích díky bedlivosti vyznavačů a malé odvaze ostatních nenalezneme věcnou informaci o služebném proti demokratickém kulturním konceptu NKR, ani o skutečné tehdejší politické angažovanosti části katolických literátů při podpoře autoritářské moci s totalitními prvky? Obranářské stranění a retuše svědčí rovněž o nerespektu k autentickým politickým názorům katolických tvůrců samotných.

Nelze konstatovat, že by Jaroslav Med nebyl schopen pojmenovat selhání literátů či umělců v službě proti demokratické moci, která usiluje o služebné podřízení kultury svému společenskému zadání. Naopak v Masarykově lidu nalezneme tato jeho výstižná slova: "Totalita formuje společnost a také zároveň literaturu, její jazyk a poetiku: ta má vysloveně konfrontační ráz. Každé pojmenování, příměr či metafora má bezvýhradně podporovat politiku... Slovo = zbraň - proto má poetika nenávisti také charakter militaristický, vše je apelem, bezmála rozkazem, jíž má být odpůrce nikoli přesvědčen, ale odhalen a zničen... Poetika nenávisti, jazykově vyjadřující absolutizaci instituční moci, dává jazyku přímočaře monologický charakter a propůjčuje slovům zvláštní moc: mohou mít schopnost nejen metaforickou, ale mohou mít i zcela mimolingvistické důsledky existenční... Zamýšlet se nad úlohou jazyka při formování hodnot, znamená zároveň zamýšlet se nad úlohou filozofů, spisovatelů a intelektuálů obecně, kteří dokáží často proměnit přirozené lidské věci a děje v ideologii a „falešné Vědomí“.

Medova úvaha, s níž se nelze než ztotožnit, se týká však pouze selhání části komunistických tvůrců v období stalinismu, nikoli selhání části katolických spisovatelů, které má být naopak vymazáno z historické paměti. Jaroslav Med nepochybně zastává nepřijatelný dvojí standard, dvojí metr při posuzování selhání tvůrců. V tomto smyslu je Jaroslav Med vzdálen pozice spravedlivého nadstranického úsudku i vědeckého nadhledu. Jeho monografie nepřispěla svými revidujícími apologetizujícími interpretacemi z mého pohledu k hlubšímu poznání druhé republiky a podstaty tehdejšího myšlení katolické intelektuální krajní pravice. Je však svědectvím o naléhavé potřebě upevňování katolických konzervativních mýtů v historickém povědomí dnešní doby. Jedině diametrálně opačný přístup v podobě ozdravné sebereflexe by mohl vést k poučení z protidemokratického selhání části politických a kulturních elit druhé republiky a stát se žádoucím výstražným mementem pro dnešní rozkolísanou krizovou současnost.


Praha: Academia, 2010, 340 str.




Poznámky


1) Program "Za Nové Československo!", Vlajka, 1937, říjen, č.1. Viz též Ing. Dr. Vladimír Sova, Pojem čisté rasy, Vlajka, 1934 květen, č.2.

2) K politickému systému druhé republiky viz blíže Rataj, Jan. Návrat a nástup. Český systémový koncept krajně pravicového řádu za druhé republiky. Politologická revue, XII., 2006, č. 1, s.54 - 80.

3) Voříšek, Rudolf, Úpadek a sláva českých dějin, Praha b.d. (1939).

4) Durych, Jaroslav, Naděje katolictví v zemích českých, Praha: Ladislav Kuncíř, 1930, s.11-12.

5) Rozmach 1924, č. 4

6( Kulturní rozvrat v druhé republice je často publicisty zúženě vnímán známou optikou politicky motivovaných útoků na Karla Čapka v posledních týdnech jeho života. Medovo tvrzení, odvolávající se na F. Peroutku, že Karel Čapek s uspokojením sledoval vývoj v druhé republice (s.271) v kontextu množství jiných pramenů zcela opačného vyznění pokládám za silně zpochybnitelné.

7) Kalista, Zdeněk. Po proudu života, II., Brno: 1996, s. 443.

8) Jehlička, Ladislav, Pro národní kulturu, Mladý národ 15.1.1939, č.1.

9 Jehlička, Ladislav, Základy XX. století, Mladý národ 23.2.1939, č..6.

10. Med Jaroslav, Procesy a poetika nenávisti. Masarykův lid, září 2011, č.3, s.18

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz