Ideologická mantra zdůvodňuje tzv. restituce církevního majetku tvrzením, že majetek katolická církev legitimně získala, patřil jí a byl jí v ČeskosIovensku ukraden. Argumenty porovnávající československé zákony, tehdejší stav a opatření v jiných státech západní Evropy se vesměs zamIčují nebo překrucují.
Někteří politici a někteří publicisté na argumenty prokazující opak oficiální ideologie nereagují, případně k minulosti českého národa přidávají další dezinterpretace. Naposledy tak učinil ministr Karel Schwarzenberg (Právo 2. 6. 2012), když na dotaz ohledně veřejného charakteru majetku katolické církve odpověděl ve vztahu k poválečnému vývoji, že šlechta doplatila více než jiní na pozemkovou reformu a po roce 1945 u nás neexistovalo právo. Takové tvrzení je v přímém protikladu se skutečným stavem a dosavadním pohledem státu na poválečný vývoj a je v rozporu také s trvajícím smyslem restitučních zákonů, kdy slova tohoto člena vlády je zřejmě posunují k roku 1945.
V odlukovém typu si příslušníci církve výdaje platí ze svých prostředků
Uvedl: "To je právní fikce, že u nás v té době existovalo právo. Neexistovalo! Spousta lidí byla zabita. Nemluvím ani o Sudeťácích. Spousta majetku se zabrala. Byla právní libovůle, záleželo na tom, kdo v daném okresu měl zrovna moc."
Ve skutečnosti náš poválečný vývoj se nijak nelišil od stavu v jiných státech protinacistické koalice na kontinentu způsobeného tím, že nacistické Německo rozvrátilo právo na území, které v době války obsadilo (u nás ještě před válkou). Nové poválečné režimy poté, co byl nepřítel poražen, odkrývaly hrůzy koncentračních táborů, hromadného vyhlazování civilního obyvatelstva a postupně obnovovaly demokratický stát na základě principů, na kterých se spojenecké státy dohodly.
Sotva lze přijmout, aby český politik takového postavení přebíral argumenty landsmanšaftu, vytrhávající poválečný vývoj z historického kontextu. K předchozímu vývoji patřily také vyhánění Čechů z pohraničí v roce 1938, zábory jejich majetku, jejich vraždy a vraždy demokratických Němců, včetně německých emigrantů, a osud Židů. Patřilo k němu také vcelku úspěšné úsilí protektora Neuratha po dobu jeho působení získat celou aristokracii ke germanizaci českého prostoru.
O jejich vzájemných vztazích a ,,němectví" značné části aristokracie svědčí i Neurathova návštěvní kniha, v nedávné době nalezená v amerických archívech, jejíž významná část byla v ČR publikována. V této souvislosti lze také vnímat diskuse o tzv. církevních restitucích jako přípravu další etapy regrese před vznik republiky v roce 1918.
Ústavní problémy předloženého zákona
Představitelé vládní koalice prohlašují, že předání obrovského majetku církvi je základním předpokladem k odluce církve od státu. Zákon nic o odluce neuvádí. Tvrzení politiků však otevírá další otázku. V odlukovém typu si příslušníci církve své duchovní a další výdaje na církev platí ze svých prostředků - ať již jde o církevní daně, nebo jiný způsob v zákoně stanovené finanční podpory - a církve nezasahují do veřejných škol ani jiného veřejného prostoru. To však tento zákon nepředpokládá a odklad na 17 či 30 let tuto ústavní problematiku nemůže nahradit
G. Robbers v jím editované knize Stát a církev v zemích EU (Academia 2002) uvádí, že přibližně 80 procent příjmu církevního rozpočtu v Německu pochází z výnosu církevní daně, jež byla zavedena již v 19. století. Arcibiskup Duka v Právu 26. 5.2012 řekl, že Církev v současné době hospodaří zhruba s dvěma miliardami majetku, z toho od státu získává asi jednu miliardu, od věřících druhou miliardu a po přijetí zákona by hospodařila prakticky se stejným majetkem.
Se zřetelem k obsahu zákona - kdy má církev nejprve dostávat po dobu tří let stejnou částku jako dosud, tedy zhruba jednu miliardu (a tu později postupně snižovat), a v důsledku plateb za údajnou náhradu v zákoně vyjádřenou částkou přes 1,5 miliardy, přičemž lze očekávat výnos z nemovitostí, které získá - možno předpokládat. že se alespoň z počátku může upustit od příspěvků ze strany věřících a nastane opačný trend než ve státech odlukových.
Ti, kteří by takové výhody získali a prosazují je, by se dostali do režimu zákona o střetu zájmů č. 159/2006 Sb., neboť by jednali v osobním zájmu, kterým se rozumí podle § 3 pro účely tohoto zákona "takový zájem, který přináší veřejnému funkcionáři osobní výhodu nebo zamezuje vzniku případného snížení majetkového nebo jiného prospěchu".
Takový střet zájmu při projednávání zákona zatím nikdo neohlásil. Podle § 8 zákona je veřejný funkcionář totiž pří jednání ústavního orgánu, ve kterém vystupuje v rozpravě, předkládá návrh nebo je oprávněn hlasovat, povinen oznámit svůj poměr k projednávané věci s ohledem na důvody, jež zmíněný zákon uvádí. I v případě, že se arcibiskup Duka ve svém výroku ohledně stejných finančních prostředků mýlí, problém střetu zájmu přesto zůstává.
Není to jediný ústavní problém navrhovaného zákona. Legislativní rada vlády ve zpravodajské zprávě upozornila vládu na jinou závažnou skutečnost, která se týká dosavadní konzistentnosti argumentů a právních důvodů při převádění majetku na subjekty katolické církve. V jedné ze dvou kritických zpravodajských zpráv se uváděly argumenty použité při schvalování tzv. výčtového zákona č. 298/1990 $b. a při jeho novelách.
Návrh zákona zdůvodňoval JUDr. Petr Toman tím, že se jím nahrazuje „73 zcela běžných darovacích smluv ze státu na církve". V roce 1994 JUDr. Miloslav Výborný, tehdy vedoucí politik KDU~ČSL, označil tuto právní charakteristiku předání majetku církvi za správnou a velmi přesnou a podpořil tím novelu navrženou poslancem Kozlem. Stát nepředpokládal v té době, a tím méně v roce 1968, kdy se o obnově řeholí začalo jednat, že půjjde o předání veškerého dříve užívaného majetku, ale jen takového množství, které je nezbytné k obnově jejich činnosti. Z toho hlediska se řídil podobnými úvahami jako Josef II.
Demokratická opatření v západní Evropě vůči majetku církve
Sekularizace církevního majetku právě tak jako jeho zabírání šlechtou i změny vlastnictví opačné mají dávnou tradici.
V úvodu důvodové zprávy k zákonu č. 50 ze 7.5. 1874 se uvádělo, že josefínské reformy, spojené také s rozsáhlou sekularizací církevního majetku, nebyly v Evropě ojedinělé a uplatňovaly se také v Německu, ve Francii, v Toskánsku, v Portugalsku atd. a vycházely z úkolu státu uskutečňovat "všechny veřejné úkoly směřující k jedinému cíli obecného blaha".
Demokratické revoluce, jakož i reformy uskutečňované shora, se setkávaly s prudkým odporem katolické církve, projeveným např. v papežské encyklice z 8. 12. 1864, což bylo prohloubeno ještě koncilním rozhodnutím. o neomylnosti papeže. Do této souvislosti uváděla tato důvodová zpráva opatření zákona. z roku 1874.
Konfiskace majetku su6jektů katolické církve se uskutečňovala ve státech protestantských i katolických. Uveďme jen některé příklady.
O zásazích v Německu píše katolický autor August Franzen v Malých církevních dějinách (České katolické nakladatelství, Zvon, 1992). Usnesením Říšské deputace v Řezně (25. 2. 1803) se nařídilo vyvlastnění a sekularizace 22 arcibiskupství a biskupství, 80 říši bezprostředně podléhajících opatství a více než 200 klášterů Zaniklo také 18 katolických univerzit.
Tento katolický autor konstatuje, že tím „zmizel celý středověky feudální řád“, „církev ochuzená a zbavená moci vstupovala do nového poměru k lidu" a "biskupové, kněží a věřící si byli mnohem blíže“. Na Vídeňském kongresu se kurie mlčky vzdaIa navrácení sekularizovaného církevního majetku.
Rovněž panovníci rakouští disponovali s majetkem katolické církve jako s majetkem státnítním. Autoři J. Kuthan a J. Royt v roku 2011 vydané výpravné publikaci Katedrála sv.Víta,Václava a Vojtěcha uvádějí, že v první třetině 19. století "utrpěl svatovítský poklad snad největší ztráty.“ Dvorským dekretem z 28. 8. 1806 byly nařízeny zásahy do vlastnictví drahých kovů i u tohoto pokladu pro potřeby vedení války a v roce 1810 mělo být předáno do mincovny celé stříbrné svatojánské mauzoleum.
Popisují, jak pouze prosby kanovníka přiměly panovníka, aby alespoň od konfiskace tohoto pokladu ustoupil. Je pozoruhodné, že církev nepovažovala takové zásahy ani do bohoslužebných předmětů od panovníků za krádeže nebo loupeže, jak to označovala u republik. Franzen píše, že někteří.katoličtí autoři, podporováni papeži v 19. století v době restaurace, "prohlašovali monarchii za jedinou Bohem chtěnou formu vlády".
Ve Francii již v únoru 1790 byly zrušeny všechny necharitativní řády a kláštery a v dubnu byl vydán zákon o vyvlastnění a sekularizaci veškerého církevního majetku. Předcházel tomu návrh biskupa Talleyranda, aby se tohoto majetku použilo na zaplacení. veřejných dluhů.
Později Napoleon s Vatikánem uzavřel konkordát, podle něhož se církev vzdala svého majetku a uznala, že stát jmenuje biskupy. Naproti tomu stát převzal vyplácení mzdy farářům. Plná odluka církve od státu, platná dosud, byla přijata zákonem z 9. 12.1905 a dalšími opatřeními. Správu církevního jmění převzal stát.
Velké bouře organizované katolickou církví v proběhu soupisu majetku a namířené proti odluce podrobně popisoval v českém tisku Edvard Beneš, který v té době ve Francii studoval. Referoval o tom, že církev vyzývala k útokům na „zloděje, lupiče a vrahy", kteří "provádějí ten loupežný zákon" (Volná myšlenka I č. 11,1.3. 1906).
Vývoj na. území Rakouska i v jiných státech ukazuje, že sekularizace církevního majetku bez náhrady nebyla považována ve světě za opatření komunistické, ale za zásahy demokratické revoluce proti feudalismu. Majetkové poměry řešila papežská kurie zejména ve 30. letech dvacátého století konkordáty uzavřenými především s diktátorskými, fašistickými a nacistickými státy.
I
Vláda zřejmě staví zájmy církve nad zájmy státu
Rakouský autor prof. Richard Potz ve zmíněném sborníku píše, jak rakouská vláda od roku 1929 váhala s konkordátem, "až bleskové sjednání konkordátu s nacionálně socialistickým Německem ukončilo zdlouhavé jednání". Konkordát vstoupil v platnost
,,k 1. 5. 1934 společně se stavovsky-autoritářskou ústavou“. Konkordát s Německem sjednal Hitlerův ministr zahraničí von Papen spolu s germanofilsky orientovaným E. Pacellim. pozdějším papežem Piem XII. Přispěl tak k budování mezinárodní legitimity nacistického režimu.
Pokud jde o majetkové otázky, sotva lze přijmout bez komentáře, že německý papež Ratzinger - Benedikt XVI. nabádal české představitele k urychlené ,,restituci" církevního majetku a ve své vlastní zemi akceptuje obdobnou sekularizaci provedenou již v 19. století. Platí patrně z tohoto hlediska konstatování německého církevního historika, že legitimní jsou pouze opatření vůči majetku uskutečněná monarchy nebo diktátory? Není také náhodné že ideový odkaz velkého papeže dialogu Jana XXIII. se v současnosti nepřipomíná.
Současná „restituce" takového majetku ale ve skutečnosti znamená v duchu Franzenových slov nikoliv restituci, ale refeudalizaci vztahů mezi státem a církvemi.
Čemu prospěje předáni majetku a náhrad?
Přispělo by předání majetku katolické církvi a vyplácení pravidelných úhrad náboženským hodnotám a náboženským sdružením v ČR, nebo je poškodí?
Představitelé katolické církve i vlády tvrdí, že předkládaný návrh je především prospěšný pro stát, neboť by církev takový majetek nakonec stejně získala soudními spory. Ve skutečnosti je tomu naopak a zákon dále oslabí stát, ale také poškodí církve a náboženská sdružení, která se na těchto majetkových ziscích budou podílet.
V novodobé historii největšího rozmachu religiozity a ideového vlivu dosáhly církve a náboženské společnosti po listopadu 1989, jak to prokázaly sociologické výzkumy i sčítání lidu v roce 1991. Tehdy také končilo „Desetiletí duchovní obnovy", vyhlášené arcibiskupem Tomáškem. Některé významné osobnosti církví a náboženských společností byly součástí širokého spektra dřívějších opozičních sil proti režimu, který byl duchovně a ideově zcela vyprázdněný, a nabízely společnosti pozitivní hodnoty.
Takové ideje stále ještě navazovaly na koncepci dialogu z let šedesátých, inspirovanou papežem Janem XXIII. A II. Vatikánským koncilem a prosazovanou reformními silami tehdejší české společnosti, hledajícími demokratickou hodnotovou alternativu k dogmatickému a bezduchému ateismu, jehož modernizační potencionál se vyčerpal.
Majetkové nároky byly uplatňovány na počátku těchto přeměn jen ojediněle a okrajově. Tehdejší atmosféru vyjádřila Listina základních práva svobod v ustanovení čI. 2 o sekulární povaze státu, který se neměl vázat na žádné náboženské vyznání, a zákon o svobodě víry z roku 1991. Představitelé státu zřejmě převážně netušili, že dojde k významnému poklesu religiozity občanů a zároveň značnému navýšení finančních požadavků na státní rozpočet zvyšováním počtu funkcionářů církví. Počet katolických biskupu v českých zemích se stal nejvyšší v české historii.
Po úmrtí kardinála Tomáška nové vedení katolické církve v ČR nastoupilo vůči orgánům demokratického státu konfrontační kurs a nátlak vyjádřený soudními spory o majetek. Představitelé katolické církve prosazovali také vstřícný postoj vůči sudetoněmeckému hnutí a nechávali bez povšimnutí jeho útoky na arcibiskupa Berana a další poválečné představitele českého katolictví - účastníky odboje - pro jejich pozitivní vztah k odsunu.
Výsledkem této politiky i daIších faktorů byl vzrůstající úpadek vlivu .především katolické církve a částečně i jiných náboženských společností, vyjádřený při sčítání lidu v roce 2001 a ještě dramatičtěji v roce 2011. Pokus vlády uzavřít smlouvu (konkordát) s Vatikánem zajištující privilegia v postavení katolické církve a dualismus práva státního a církevního, narušující suverenitu státní moci, byl posléze odmítnut Poslaneckou sněmovnou i prezidentem republiky.
Prezident republiky ve svém dopise ministru zahraničí a dalším státním i církevním činitelům odmítl ustanovení smlouvy, která zasahují do suverenity státu a zkreslují historii vzájemných vztahů. Katolická církev se tehdy sama prezentovaIa především jako trvalý martyr a zkreslovala svou roli v minulosti. Odmítnutou smlouvu s Vatikánem má v podstatě naplnit obsah tohoto zákona.
Jen výjimečně se později ozýval Jen výjimečně se později ozýval (např. ústy tehdejšího biskupa Duky) názor, že nikdy v historii našeho státu nebyla katolická církev tak svobodná jako v současné době (viz např. jeho vystoupení na konferenci CEP v roce 2003). Tehdy se také vyjádřil rezervovaně k tzv. restituci církevního majetku, neboť „současná situace ukazuje obtížnost a v mnoha bodech neřešitelnost restituční cesty“.
Po ustanovení biskupa Duky arcibiskupem. pražským církev začala zdůrazňovat vlastenecké a národní aspekty ve své činnosti. Zároveň ideologicky účinněji prosazovala majetkové požadavky, a to ve spolupráci s dalšími náboženskými sdruženími, jimž přislíbila podíl na majetku, který získá. Změnu jejich postoje nejlépe vystihuje pojem „koperníkovský obrat", tehdy uplatněný v jedné nekatolické církvi. Takový obrat však znamená pro mnohé věřící občany ztrátu specifického smyslu existence těchto církví a tradic, na nichž byly založeny.
Lze také očekávat znovu majetkové aféry, k nimž docházelo vždy při privatizaci státního majetku, a diskreditaci jejich aktérů. I když to arcibiskup Duka ve zmíněném rozhovoru pro Právo odmítl, sotva uklidní jeho tvrzení, že církev' zabezpečí dobré hospodaření tím, že se radí s bankovními domy. Ani vatikánští bankéři v posledních letech nezískali velkou důvěru a nezměnilo se to ani poté, co po velké bankovní aféře byl představitel banky nalezen oběšený na mostním oblouku. Pro řešení právní úpravy, postavení a. financování církví u nás by se měl přijmout příklad francouzský nebo německý založený již v 19. století, nikoliv východoevropský nebo pravoslavný.
Církev dialogická, či vítězná a triumfující?
Po listopadu 1989 jako výsledek pojetí dialogu mezi různými demokratickými směry v letech šedesátých a společného odporu proti režimu nového útlaku v tzv. normalizaci také vláda předpokládala, že ovzduší tolerance a konsenzu bude trvat i v dalším' období. Tento předpoklad se ukázal být chybným.
Období působení arcibiskupa Vlka v čele církve přineslo koncepci církve jako hlavního martyra v minulosti a jako instituci bojující v současnosti.. Církevní činitelé nebyli ovšem jen obětí, ale mnozí spolupracovali s představiteli politického režimu a odsuzovali představitele opozice uvnitř církve i mimo ní. Nebyl zde žádný rozdíl od situace v celé společnosti.
Spory o tzv. církevní restituce jsou nepochybně dalším z mezníků vztahu mezi státem a církvemi v České republice, Předseda vlády při setkání s papežem před několika dny uvedl, že rozhodnutí o zákonu nelze vázat na ekonomickou krizi, když je to návrh řešení na třicet let. „Nikdy nevíte, co bude za deset patnáct let, to bychom zákon neodstartovali nikdy," řekl premiér Právu 26. 5. 2012. Zřejmě vláda „rozpočtové odpovědnosti" příliš nevěří na úspěšnost svých ekonomických opatření a zájem církve staví nad zájmy státu, v čele jehož vlády P. Nečas stojí. Zřejmě nepomůže ani již vyslovené varování evropských orgánů.
Úspěch katolické církve vyjádřený tzv. církevními restitucemi má být také symbolizován znovu postavením mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Má se stát symbolem triumfu katolické církve nad českým národem, jako tomu bylo v minulosti. Mediální ovzduší podporující tento triumfalismus spojené s jednostranným pohledem na dějiny a současnost těchto vztahů může vést' jen k opačnému prudkému výkyvu dějinného kyvadla.
(Autor je ústavní právník), Právo, 6.6.2012, str. 14
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz