Prof. Dr. Rajko Doleček, DrSc.
-
Necenzurovaný pohled na dějiny Kosova a Metohije (I)

 

         Státní tiskárna v Bělehradě vydala v roce 1899, na základě dokumentů Ministerstva zahraničí Srbského království, knihu „Korespondence o albánském násilí ve Starém Srbsku 1898-1899“. Jednalo se o diplomatickou korespondenci Srbského království za vlády mladého krále Alexandra Obrenoviće (1889-1903) s ministrem zahraničí osmanské (turecké) říše Tevfik-pašou. Korespondence se účastnil srbský vyslanec v Cařihradě, srbský intelektuál Stojan Novaković, a ministr zahraničí Srbska Vladan Djordjević. Byla líčena „suchá“ fakta, ve kterých se odráželo utrpení slovanského, pravoslavného lidu, Srbů a Černohorců, v oblasti Kosova a Metohije, pod terorem Turků a ještě více pod terorem značné části tamních Albánců, kterým turecká zpráva nezabraňovala (záměrně ? nechtěla ? nemohla ?) ve stupňujícím se násilí proti slovanské, pravoslavné části obyvatelstva. Jako příloha korespondence s Tevfik pašou je nekonečný výpis vražd, znásilňování a únosů žen, přepadů, loupeží, lupičství, vylupování kostelů. Kolik utrpení se skrývá na příklad v těchto informacích:

         -„Několik arnautských (Arnaut turecky znamená Albánec) zločinců, vedených jakýmsi Jašarem z Dorotina, násilím odvleklo ve vesnici Tirinac (giljanská nahije /menší správní celek/) dvě snachy Stojana Kolara, Krsjanu a Kitu. Tyto dvě ženy drželi dvě noci a den ve svých domech a během té doby je  několik Arnautů znásilnilo…“

         -„Začátkem května Arnauti přepadli dům Vukosava Dragutinoviće, jehož dceru chtěli odvést. Ale Vukosavovi s jeho lidmi se podařilo je odrazit.  Když nemohli odvést jeho dceru, tak mu zabili ženu. Po určité době znovu napadli Vukosavův dům a zabili Vukosava i jeho syna Vukotu…“

 Pod pojmem „Staré Srbsko“ chápali v 19.století Srbové oblast, ve které vznikal, rozvíjel se a odkud se šířil srbský středověký stát, jehož hranice se nejvíce shodovali s hranicemi státu za srbského krále Milutina (1282-1321). Jako součást Starého Srbska, byla oblast Kosova a Metohije, pokládána za ohnisko státnosti, kultury a víry Srbů, nazývali ji „svatá země srbského národa“. Metohija je historický název, používaný i za turecké říše, západní části Kosova, podle řeckého slova metoh, znamenající klášterní, církevní majetek, jako doklad raného křesťanského vlivu srbského pravoslaví v celé této oblasti. Tomu pojmu odpovídá veliký počet (přes tisíc !) sakrálních objektů srbské pravoslavné církve v oblasti Kosova a Metohije, za Jugoslávie někdy nazývané zkratkou Kosmet. Značná etnická většina slovanského obyvatelstva (Srbů a Černohorců) se začala zmenšovat koncem 17. a během 18.století, během útěku slovanského obyvatelstva před násilím Turků a islamizovaných Albánců, i když tureckým násilím z části trpěla v té době i křesťanská část Albánců (15-20%), katolíků i pravoslavných. Nicméně nepříznivý obrat pro slovanské obyvatelstvo nastal až za druhé poloviny 19.století (černohorsko-rusko-srbská válka proti Turkům, za První /1914-1918/ a obzvláště Druhé /1941-1945/ světové války), kdy z Kosmetu uprchlo, bylo vyhnáno a oloupeno na 100 000 Srbů a kolem 10 000 jich bylo zavražděno. Svou surovostí se tehdy „proslavila“ 21.kosovsko-albánská SS divize Skenderbeg.

         Ve své nevelké knížce „Slovanské problémy“ (Praha, 1928), události kolem Kosova a Metohije prezident T.G.Masaryk popsal zcela přesně:

         -„Vztahy Srbů a Albánců jsou velmi nepřátelské, protože turecký tlak na Srby se uskutečňoval přes Albánce. Od časů okupace Bosny a Hercegoviny Rakousko-Uherskem, přibližně od roků 1877-78 (poznámka: válka mezi Tureckem na jedné straně, a Černou Horou, Ruskem a Srbskem na straně druhé) opustilo kolem 150 000 Srbů Staré Srbsko, bylo vyhnáno. Nebylo vůbec snadným úkolem Srbska postarat se o ně ekonomicky i jinak. Od 18.století (poznámka: toto období znamenalo i dvě protiturecká povstání v Srbsku začátkem 19. století a dvě veliká stěhování, vyhnání a uloupení Srbů, jejich útěk) se přestěhovalo 500 000 Srbů ze Starého Srbska a Makedonie do Srbska. Takový byl neúprosný tlak Albánců proti Srbům. Albánci oloupili Srby, odebrali jim jejich půdu. Takovým způsobem bylo Staré Srbsko albanizováno…“

         Na začátku 19.století byla situace Srbů na Kosovu a Metohiji krajně těžká, částečně i jako odezva na protiturecká povstání v Srbsku (1804 a 1815). Vyznačovala se  nebývalým útlakem, svévolí a tyranií nezávislých albánských feudálů a pánů, pašů, begů a agů, úplnou politickou, kulturní i ekonomickou izolací od samotného „užšího“ Srbska, které pomalu ale jistě kráčelo k samostatnosti. Albánští feudálové bez milosti pronásledovali porobený křesťanský bezprávní lid, „ráju “. Násilím  přinutili nemalý počet Srbů přijmout islám („poturčit se“), stát se Albánci (albanizovat se). Postihlo to nemálo krajů např.v severní Albánii. Slovanské obyvatelstvo prchalo před terorem do okolních zemí, kde byli méně pronásledováni, i když i tam vládli Turci. Jašar paša, z albánského rodu Djinićů, pán prištinského pašalíku, ve dvacátých a třicátých létech 19.století podnikal pogromy proti Srbům. Srbské rodinné pozemky, majetky, byly jednoduše přeměněny na „čitluky“, na feudální panství. Bývalý majitel pozemku, hospodářství se stával „čifčijou“, kmetem, poddaným, bezzemkem. Musel vykonávat robotu pro svého „feudálního“ albánského pána, který míval nejednou turecké tituly „aga“ (pán, velitelský titul v turecké armádě), dokonce i „ beg“ (šlechtický titul). Jašar paša nechal obyvatele kolem stovky srbských vesnic vystěhovat, vyhnat, mnohé dal pozabíjet, pro jejich odpor proti islamizaci, „čitlučení“. Předek pećských albánských pašů Mahmutbegovićů se „proslavil“ tím, že koncem 17.století,  nechal vyloupit  pećskou patriaršii (původní sídlo pravoslavného patriarchy). Bylo to v době „velikého stěhování Srbů“ (1790), kdy řádově na 35-40 000 srbských rodin uprchlo před turecko-albánským terorem přes Sávu a Dunaj, kde sice dostali určitou autonomii, privilegie od císaře Leopolda I, museli ale za to bránit  hranice proti Turkům v rámci „Vojenské hranice“. Se Srby uprchlo i něco albánských křesťanů.

         Neklidnou oblastí Kosova a Metohije, plnou bezpráví a násilí, projížděla během 19.století řada cizinců a o svých zkušenostech napsali řadu zpráv.Ami Boué, francouzský geograf, zveřejnil (1840) historicko-geografickou studii o evropské části osmanského císařství (La Turquie d´Europe, Paříž 1840, Vídeň 1854 – Sborník o cestě do evropského Turecka). Líčí v ní těžkou situaci srbského národa ve „Starém Srbsku“. Zmiňuje se o týrání srbských sedláků, mnichů, vylupování klášterů, o únosech křesťanských děvčat. Německý lékař z Čech, Dr.Joseph Müller, působil několik let jako osobní lékař pećského paši a vylíčil své bezprostřední zkušenosti v publikaci „Albanien, Rumelien (evropské Turecko) und die Österreichisch-Montenegrinische Grenze, oder statistische Darstellung des Paschalik“ (Praha, 1844). Popisuje události na hranici mezi albánským a srbským obyvatelstvem. Podle jeho údajů z roku 1838 žilo v té době ve městech Peć, Prizren a Djakovica 31 650 (57,2%) Srbů (pravoslavných a muslimů) a 23 650 (42,8%) Albánců (katolíků a muslimů).

         Ruský konzul v Bosně, významný historik a lingvista, A.F.Giljferding, ve svém spiseCesta po Hercegovině, Bosně a Starém Srbsku“ (Petrohrad, 1859) popsal nejen starobylé srbské kláštery a středověké rukopisy v nich, ale i politické poměry na Kosovu a Metohiji, nejednou z hlediska utrpení slovanských bratrů se slavnou minulostí v Turecku. Asi nejpopulárnější zprávu o životě na Kosovu a Metohiji napsaly dvě statečné Angličanky, slečny G.Muir MacKenzie a A.Paulina Irby, které tudy cestovaly a viděly utrpení místních pravoslavných křesťanů začátkem druhé poloviny 19.století.  Jejich zpráva o cestě byla v Anglii svého druhu bestsellerem, dočkala se tří vydání (Travels in the Slavonic Provinces of Turkey-in-Europe /Cesty po slovanských provinciích Turecka v Evropě/, Londýn 1867, 1877, 1887). Za povšimnutí zde stojí údaj…“ve slovanských provinciích…Slečna Paulina Irby (narozená v Anglii v roce 1833) si velmi oblíbila srbský lid a založila nadaci (1866) pro osiřelé srbské dívky v Sarajevu. V roce 1875 umírá Miss Muir MacKenzie a Miss Paulina Irby, kvůli povstání v Bosně a Hercegovině (neklidná léta 1875-78), stěhuje své svěřenkyně přechodně do Prahy (!), neúnavně pro ně sbírá příspěvky v Anglii. Po roce 1878 je zase v Sarajevu, obnovuje svoji školu, vychovává děvčata a mládež vůbec v srbském duchu, zajišťuje děvčatům věno. Odkázala srbskému dobročinnému spolku žen jeden milión rakousko-uherských korun, což byly nemalé peníze. Byla slavnostně pohřbena v Sarajevu (1911). Srbský král Petar I Karadjordjević poslal se svým zástupcem věnec pro Miss Paulinu Irby, která tolik milovala srbský národ a nezištně mu pomáhala. Do roku 1992 nesla v Sarajevu jedna ulice její jméno, než to muslimské úřady zrušily.

         Během Krimské války (1853-1856) byla situace Srbů na Kosovu a Metohiji velmi zlá. Caříhradská Porta (turecká vláda) prováděla krajně surové proti slovanské a proti pravoslavné pogromy. Obrovské rozměry strádání a útlaky lidu (Srbů) v Metohiji a sousedních oblastech dokládá kniha „Pláč Starého Srbska“ (Zemun, 1864), kterou napsal archimandrit (opat) pravoslavného kláštera Visoki Dečani hadži-Serafim Ristić. Je to vlastně první kniha, která ukázala Evropě nesnesitelnou situaci srbského lidu ve Starém Srbsku. Hadži-Serafim psal tureckému sultánovi Abdul Azízovi, ruskému carovi, srbskému knížeti…

            Světlým bodem v těch chmurných létech bylo založení Bohoslovecké školy v Prizrenu (1871), bohatým srbským obchodníkem, rodákem z Prizrenu, Simou Andrejevićem Igumanovem. Škola se stala centrem srbského národního života. Přečkala turecké panství, veškeré hrůzy První i Druhé světové války v 20.století, ale byla zničena albánskou chátrou za „kříšťálové noci“ pro Srby na Kosovu a Metohiji 17. a 18.března 2004. Co nezničilo 600 let turecké vlády, to zničila ta chátra během dvou dnů. V té době bylo vyloupeno a vypáleno mnoho starobylých chrámů a klášterů, za zbabělé nečinnosti německého i francouzského vojska v rámci KFOR, které mělo udržovat pořádek, chránit tamní srbské, romské, goranské a vůbec nealbánské obyvatelstvo a  jeho památky. Albánskou chátru organizovali bývalí členové teroristické organizace UÇK (Kosovská osvobozenecká armáda), převlečení za členy TMK (Kosovský ochranný sbor), původně představitelem OSN na Kosmetu a výrazným nepřítelem Srbů, Francouzem Bernardem Kouchnerem .

Do příchodu NATO okupantů žilo v císařském Prozřenu téměř 10 000 Srbů. Koncem 1999 jich tam zbylo jen 100, po březnu 2004 už žádný.

         Zdalipak tuto necenzurovanou historii Kosova a Metohije alespoň trochu zná u nás  dnes přítomné převtělení Rakousko-Uherska, pan Karel Schwarzenberg, který jako náš ministr zahraničí vyloženě podvodem zajistil 21.května 2008 uznání Kosova za samostatný stát a pošlapal tím nejen závěrečný akt konference z Helsinek (1975) o nevměšování do vnitřních záležitostí cizích států, Rezoluci Rady bezpečnosti 1244 (z 10.června 1999), že i po NATO okupaci zůstává Kosovo v jurisdikci Jugoslávie (Srbska), ale pošlapal tím i tradiční česko-srbské bratrské vztahy. Ta špinavost pana ministra není maličkost. Náš prezident Václav Klaus jednoznačně odsoudil podvod pana ministra a odmítl uznat Kosovo za samostatný stát, takže Kosovo nemá v Praze oficiální zastoupení, které by bylo přijato českým prezidentem..


Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz