Je možno i nutno diskutovat - a 10 i dodatečně - o doprovodných aspektech jednotlivých historických událostí a jevů, avšak podle zásady sine ira et studio ve snaze o bližší objasnění daných faktů a skutečností s jejich okolnostmi v různých rovinách a pohledech. Především však nutno vždy přitom metodicky i obsahově vycházet ze zkoumání a přihlížení k příčinám a nastalým následkům a v tom smyslu i vyhledávat, řadit, hodnotit a interpretovat vlastní fakta k nazíraným skutečnostem.
V současné chvíli jsme však svědky nebezpečí, že mimo uvedená výchozí metodická kriteria a zásady se ocitá pro historické reálné objasnění znovu a znovu vznášená otázka odsunu německého obyvatelstva z Československa v roce 1945, přičemž je otřásána celá pracně skládaná konstrukce korektních česko-německých a německo-českých vztahů in genere. Otázka odsunu je chápána namnoze příliš politizovaně, publicisticky povrchně s účelovou instrumentací, a je k ní přistupováno vesměs z ahistorického hlediska, aniž by se rozlišovaly od sebe dojmy a umělé, dodatečně řazené konstrukce a interpretace od reálně odeznělých pojmů a skutečností.
Za příklad v přístupu k daným reáliím může sloužit velký německý básník J.W. Goethe, který vedle své poezie platil i za uznávaného vědce a věcného právníka a jehož 250. výročí narození se stane zanedlouho výročím světově slaveným a vzpomínaným i u nás.
Bude nesporně prospěšné a užitečné pro porovnání s propastným scestím, kam až postupně dospěla úroveň a problematika vzájemných národnostních vztahů v Čechách, dotknout se nejprve zdánlivě relativně idylických poměrů, jež bylo možno nazírat a porovnat v prvém čtvrtletí 19. století pohledem básníka J.W. Goetha, který se s českým prostředím v této době za svých pobytů v českých lázních často setkával a nacházel ke spektru zde se nacházejícího zemskopatriotického ovzduší svůj vyhraněný osobitý vztah.
V prvých desetiletích zmíněného století panovalo v Čechách spolu s léty počínajícího českého národního obrození údobí, které by snad bylo možno s jistou nadsázkou ve zkratce nazvat údobím Bolzanovy výzvy a Goethova porozumění. Byla to léta, kdy stále ještě ve značné míře doznívaly přes pronikání již prvých prvků romantismu snahy o zachování osvícenské tolerance. A to i v oblasti, později velmi výbušné - jazykové v podmínkách dvou užívaných jazyků v jedné zemi. V této bilingvidníní situaci mohl být ovšem stále ještě považován za českého vlastence každý - bez ohledu na užívaný jazyk německý či český - kdo se přihlašoval k této zemI jako k vlasti, jejímž byl obyvatelem.
Sám Goethe k problematice, že v Čechách existují němečtí básníci, kteří se ve své tvorbě opírají o starou českou historickou látku, podotýkal:
,,O spolužití dvou sfér jazykových a básnických poskytují nám Čechy nyní zajímavý obraz, v němž při největším rozdílu - jenž se vyjadřuje jak rozdíl mezi němčinou a slovanským jazykem - jeví se přece jen nejužší spojení."
Zvlášť pozoruhodné bylo, jak česká látka dokázala inspirovat i nově přišlé a v Čechách se dodatečně usadivší Němce. To platilo i o z Jeny přišlém profesoru Woltmannovi, který inspiroval Goetha k názoru, že v Čechách došlo ke splývání a srůstání čilé fantazie Slovanů s odvážnou myslí Němců, čímž vznikala zvláštní duchovní tvářnost země, vyznačující se navenek jak zbožností, tak svobodomyslností, jak proměnlivostí, tak i vytrvalostí, obzvláště, je--li tato podnícena představami o pravé víře a národní svobodě. To však mělo mít za následek těžké vnitřní otřesy, jak poznamenával Woltmann. Mělo to vést podle něho zároveň k úžasu a úzkostným obavám ostatních národů. Ty měly mnohdy hovořit o české vrtkavosti, častěji však o české vzdornosti. Závěr tohoto pohledu mu opakovaně vyzníval v přesvědčení, k právě pro své prolínání a neustálé vzájemné styky protikladných až navzájem odpudivých slovanských a německých p0ovah, dostávaly české dějiny zvláštní romantický charakter.
Ač česká jazyková emancipace se počala hlásit o své slovo již koncem 18. století a výrazněji přerůstala ve hnutí českého národního obrození po napoleonských válkách, naplno se projevila až v revolučních podmínkách revolučního roku 1848 uplatňováním vedle jazykových i politických práv pro obyvatele země českého jazyka.
Tu však tyto české požadavky a snahy narazily již tehdy v tomto roce na limity a bariéry, jež proti tomuto úsilí vyvstaly, dokonce i s výhružnými hlasy: "Čechy se chtějí odloučit od Německého spolku, když to nepůjde po dobrém, musí být udrženy silou meče." ,,Připustit vznik slovanského státního života v Čechách by znamenalo vrazit otrávený meč do prsou Německa", psal jeden z předních německých časopisů. "Čechy pronikají zeměpisně do středu Německa a jsou kol dokola obklopeny německými zeměmi. Čechy jsou po mnohá staletí součástí německých dějin a jsou ze dvou pětin obývány Němci. Propustit Čechy z německého státního svazku, přenechat je ruskému vlivu a panslavistické propagandě, to by neznamenalo pro Německo nic jiného než sebevraždu. Češi nemají jinou volbu než státi se Němci, nebo zaniknout. Přejeme jim jejich řeč, jejich zvyky, jejich vzpomínky, dokonce i jejich tužby, ale požadujeme, aby uznali německý zákon za svůj, aby se zřekli každého pokusu odloučit se od německých dějin. To ostatní vykoná čas."
Zajímavý byl postřeh anglického tisku ke sporům ve Frankfurtu v souvislosti s projednáváním české otázky. Anglický časopis "Exmainer" psal o tom, že stanovisko Čech značně oslabuje německé cíle. "Bez Čech nemůže Německo nikdy být říší, poněvadž nezávislé Čechy protínají Německo v jeho středu."
Bylo nutno obhajovat demokratický charakter českého národně emancipačního úsilí. Že nikoliv bez úspěchu, to přiznal v červnu roku 1848 i jeden z pražských německých deníků, když napsal, že demokratická zásada jako podnět k rozvoji každého společenského hnutí spočívá především v českých rukou, v čemž jsou Češi oproti německému obyvatelstvu od samého počátku v rozhodné výhodě.
Roku 1848 byl tak nastartován scénář vzájemného neporozumění a nepochopení, vedoucí v dalším sledu událostí přes závěrečná léta habsburské monarchie, kdy stačí se zmínit o Naumannově knize Mitteleuropa, předpokládající, že střední Evropa bude mluvit jen německy bez ohledu na
neněmecké národnosti nemluvě o takzvaném velikonočním programu z roku 1915, inspirovaném převážně Němci z Čech, narušujícím nejen státoprávní postavení Čech, nýbrž vyhlašujícím německou řeč jako jedině směrodatnou s vyloučením větších nároků na uplatnění každého, kdo by neovládal němčinu. Rozsáhle měla být uplatněna němčina ve školství jako vyučovací řeč a nemělo být připuštěno nových neněmeckých vysokých škol. Výslovně bylo proklamováno, že státní a kulturní vedoucí postavení náleží německému národu.
Po vzniku Československa nebyla ochota přijmout důsledky porážky ve válce, započaté válkychtivými německými vládnoucími kruhy a pokud jde zejména o české Němce, ti navíc nebyli ochotni přijmout soužití v demokratickém státě, který odolával nedemokratické vlně nastupující ve třicátých létech Evropou - za okolností, kdy i západoevropské demokracie počínaly před touto vlnou ustupovat - a hodlal setrvávat v odporu až do svého sebeobětování.
Tehdejší němečtí spoluobčané však naproti tomu propadli fašistickému moru a přihlásili se k Henleinovi a Hitlerovi. Následoval Mnichov a 15. březen se svým následným bezuzdným terorem, který jako zpupný furor teutonicus vyvolal a způsobil nemožnost dalšího bivalentního soužití v této zemi, aby ve svých důsledcích jen napomohl vlastnímu sudetoněmeckému obyvatelstvu k hořkému losu odsunu, když předtím stejný osud byl chystán v opačném gardu pro české etnikum.
V přípravách na vlastní hitlerovskou agresi proti Československu se stali sudetští Němci iniciativními a aktivními připravovateli, jak to dokazuje ještě v mírových měsících před Mnichovem vypracovaný dokument v Henleinově kanceláři v jeho ašském ústředí.
Tento programový dokument Henleinovy strany SdP z července 1938 možno považovat za vyvrcholení protičeské nenávisti. Dokument obsahoval směrnice pro spolupráci s německým wehrmachtem po jeho vpádu na československé území s výčtem zničujících opatření proti českému národu. Toto ,,Základní plánování", jak byl dokument nazván, se pak ve svých některých hlavních zásadách stalo předlohou pro vypracování genocidních záměrů proti českému národu, předložených K.H. Frankem a tzv. Říšským protektorem Neurathem roku 1940 Hitlerovi ke schválení. Protičeské zásady, obsažené v původním henleinovském dokumentu, počal v nejednom bodu komplexně naplňovat po svém příchodu do Prahy později i R. Heydrich.
Ve zmiňovaném henleinovském dokumentu z července 1938 se mimo jiné prohlašovalo:
V tomto základním případu konfliktu nejde jen o sudetoněmecký problém, ale o celkovou otázku dnešního Československa.
Pokud jde o české země, musí Německá říše na základě tisíciletých historických skutečností opět uplatňovat říšské právo a začlenit tyto zemi! beze zbytku až po staré říšské hranice. Vycházejíce z historických skutečností a s ohledem na promísení krve, známé od raných germánských dob, nemůžeme pohlížet na češství jako na svébytný národ. Protiněmecká propaganda dokázala v devatenáctém století odcizit Čechy německému životnímu prostředí. Obrácení tohoto vývoje je oprávněné a je životní nutností pro Německou říši. Nikdy v dějinách už nesmí dojít k českému obrození. Je nutno zničit od základu každou další možnost takového obrození. Proto je třeba potlačit český jazyk. Je v německém zájmu, aby úplně zmizel.
Henleinovská směrnice z července 1938 byla završena Hendrichovým prohlášením, že tento prostor se musí stát německým, kde Čech nemá co pohledávat. V důsledku stupňování německým státem řízeného nacistického teroristického režimu byla implicitně nastolována otázka kdo z koho co do trvalého přebývání v této zemi za okolností, kdy počaly být již i navenek zřetelné genocidní záměry okupační moci - bezvýhradně podporované zde sídlícími Němci, - proti českému národu. Nasnadě byly i náměty na transferové řešení - nyní i v obráceném gardu, když předtím bylo takové řešeni součástí zatím tajného, avšak podle počínajících opatření jíž zřetelného plánu okupantů.
K vývoji otázky transferového řešení a k pochopení podstaty tohoto řešení in gehere bude vhodné připomenout ve výňatcích zaznamenání, otištěné v publikaci Češi, Němci, odsun (Akademia, Praha, 1990), otiskující exilovou diskuzi o odsunové problematice, doprovázenou zasvěcenou studií a doslovem prof. J. Křena. [s. 6 - 32; s. 361-5]
Myšlenka masového transportu obyvatelstva není ani československým vynálezem a nepochází ani z doby druhé světové války. [s. 14] Údobí Heydrichova působení v tzv. protektorátu, zakončené atentátem a brutální perzekucí, jež po něm následovala, bylo dobou, kdy s konečnou platností vykrystalizoval krutý a drsný antagonismus mezi Čechy a Němci. I zde vzešla iniciativa z německé strany. Sudetští nacisté se počínají dožadovat, aby se už zahájilo "konečné řešení" české otázky. [s. 27] Hlášení budějovické úřadovny Sicherheitsdienstu z 2.10.1941 vyjádřilo, že by "bylo nejlepší, kdyby Češi byli co možná nejdříve vysídleni". [s. 28]
Možno shrnout, že faktory a jejich symptomy, jež postupně navozovaly nakonec jednoznačně odsunové řešení v roce 1945, nutno hledat počínaje jíž v henleinovských směrnicích z července 1938, ve vyhánění Čechů z pohraničí po Mnichovu, v bezuzdně uskutečňovaném teroru, odpovídajícímu pověstnému pojmu furor teutonicus, po 15.březnu 1939 a v letech následujících, v návrzích K.H. Franka a Neuratha z roku 1940 na tzv. konečné řešení české otázky ve smyslu tragicky proslulého německého výrazu Endlosung, a v Heydrichově naznačení entweer-oder o německém prostoru, kde Čech nemá co pohledávat. Možno vyvodit, že v tomto smyslu byl německý odsun roku 1945 implicitně předznamenán samotným Heydrichem.
V citované publikaci o exilové diskusi, týkající se odsunu Němců z Československa, se vyskytly i připomínky ve smyslu dodatečného moralizování nad aktem odsunu a jeho způsobu proveden!. K tomu možno opět ze zmíněné publikace ocitovat v úryvcích odpověď prof. Radomíra Luži Ladislavu Hejdánkovi, kde praví: "...vyjímáte odsun z celkové válečné situace a aplikujete na takto izolovaný historický jev absolutní morální kategorie. Vaše výchozí pozice Vás vedla k úsudku, že zlí Češi, tento pronárod, se dopustili v r.1945 násilí. " [s. 161]
,,Zlí Češi nemohou hrát úlohu morálně méněcenného národa. Ve Francii bylo po invazi zabito přes 40 000 osob, z velké části kolaborantů. V národně osvobozenecké válce v Jugoslávii se likvidovali bez milosti příslušníci protivného tábora. Nikoho ale nenapadne promítat tyto průvodní jevy nacistické války do poválečných dějin těchto zemÍ. Přechází meze mého pochopení, proč se musí někteří naši intelektuálové veřejně bušit do prsou a bičovat!" "Nenajdete prostě intelektuály, kteří bez ohledu na historické skutečnosti by se snažili dokázat, že vlastní národ vyšel z války morálně méněcenný a s poškozeným charakterem, vnitřně oslaben a vnějšně zotročen." [s. 161-2]
V dalším se v diskuzi podotýkalo, že po dlouhodobých historických zkušenostech, vrcholícími léty 1933 - 1945 nebylo jiné alternativy, než odsunové řešení. Nacismem trpící národy reagovali odsunem jako následným menším zlem proti jiným možným důsledkům.
Luboš Kohout koriguje Hejdánkovo rozhořčení nad odsunovými excesy a "odsunovým zlem" jako celkem poukazem na to, že to bylo zlo vynucené, jež bylo východiskovým dobrem pro všechny zúčastněné národy, Čechy, Slováky a Poláky, a nakonec i pro postižené Němce. [s. 136]
L.Kohout též protestuje proti zkreslování příčinných souvislostí odsunu a pro historiky nedůstojné politicko-pragmatické apologetice, žádající "odčinění" odsunu v zájmu humánního řešení a sebereflexní nápravy. K tomu Kohout rozvádí: "Co by to ve skutečnosti mohlo znamenat? 1) Znovu přísun Němců do pohraničí, skrumáže s milióny Čechů, odsuny do vnitrozemí, tříčlennou státní federaci s Němci šilhajícími do Reichu ? 2) Mnichov. Odtržení pohraničí, připojení k Reichu, pingl pro Čechy nebo status menšiny? To by bylo nějaké humánní řešení!" [s. 138]
Dejme slovo Benešovým ,,Pamětem": "Definitivně se rozejít!... bude to pro obyvatelstvo sice těžká krize... bude to však pořád lepší a lidštější řešení, nežli nové nelidské masakry v poválečných výbuších občanské války a brutální pomsty a pak znovu další staleté národnostní boje, jež by byly stále se opakující překážkou sociálního a hospodářského pokroku lidstva...“ [s. 137]
Při celkovém přístupu k problematice, jejímu posuzování a hodnocení nelze při analýze příčin a následků nevidět, že zásadně šlo o střet agresivního německého nacionalismu - přerůstajícímu suksesivně v průběhu obou světových válek v plánované akty genocidy vůči českému a ostatnímu slovanským národům – a obranným reflexem a vlastenectvím malého demokratického národa hájícího uchování své vlastní holé existence. Přičemž drtivá většina obyvatelstva tohoto malého českého národa obhajovala zároveň hodnoty demokracie, zatímco drtivá většina říšských a zejména hlavně sudetských Němců se identifikovala s hrůzným totalitním hitlerovstvím.
Takovéto hodnocení objektivně odpovídá výsledkům zkoumání příčin a následků ve výše uváděné problematice. Hořekovat nad následky a dokonce je z hlediska dodatečně vnášených kritérií zpochybňovat a zlehčovat uměle ad hoc vyráběnými rádoby moralistními aspekty není ani věcně, ani metodicky adekvátní, natož vědecky odpovídající, nehledě k nebezpečí subjektivního zavádění v polopravdy a upadání do vod mytologizující apologetiky.
Je-li vůči české straně neustále vznášen požadavek jakési sebereflexe ve vztahu k okolnostem kolem odsunu roku 1945 a vůči v témž roce uskutečňovaným prezidentským dekretům, pak tím více by slušela sebezpytující reflexe některým kruhům na bavorské straně hranic, aby se zamýšlely samy nad sebou a zvážily, zda pouze nepokračují v tradici staré německé školy a diplomacie, známé neochotou reálně přijímat důsledky svých neúspěchů a porážek. Lze jen těžko pochopit, proč by jinak někteří jednotlivci z řad sudetoněmeckého landsmanschaftu a jeho patronů nadále vznášeli otázky a požadavky, jež by za určitých okolností byly schopny i narušovat status quo ve střední Evropě a tak být stále nositeli latentního neklidu. Jest se jen tázat, čemu hodlají sloužit dnes různě se projevující kazimírské tendence a k čemu má vést nesouhlas pánů Neubauerů a jemu podobných s výsledky, schválenými vítěznými velmocemi v roce 1945? Či se má zapomenout na to, že to byli sudetští Němci, kteří aktivně přiložili louč k zápalné šňůře roznětky, která zanedlouho způsobila výbuch a požár druhé světové války? Je možno po takovém činu reklamovat nevinnost a dokonce vydávat viníky za oběť?
Pokud se mnohdy objevují snahy kriminalizovat a to bohužel dokonce i v našem vlastním tisku český národ za přehmaty při odsunu v roce 1945, je třeba mít na paměti, že to byly z české strany individuální excesy, zatímco v německém případě šlo při protičeských zvěrstvech o oficiální říšskoněmeckou politiku, vesměs podporovanou a iniciovanou sudetskými Němci, směřující do genocidního vyústění podle předem připravených plánů ve smyslu pověstného řešení, označovaného jako Endlösung.
Nelze také nepřihlédnout k promile nežádoucích případů oproti závratnému množství zločinů a zvěrstev, páchaných po šest let po celé Evropě, které přivolaly v závěru ničivé válečné apokalypsy adekvátně brutální odpověď, jíž nebylo v lidských silách říci stůj! Ocitujme komentář z již zmíněné publikace 'Češi, Němci, odsun' k povaze a průvodním jevům této závěrečné válečné apokalypsy:
"Pokusme se aspoň trochu pochopit dobu, jež tu rozhodující měrou přichází do úvahy, tj. závěr války a okupace v českých zemích (v nichž válka měla své poslední dějství). Říšská politika ani teď nedala Čechům žádnou přijatelnou alternativu - dokonce ani v nezdařených pokusech těch, kdo se pokoušeli Hitlera svrhnout. Mezi sudetskými Němci se větší protinacistický odboj nerozvinul ani nyní. Na druhé straně totálnost německé války a jejímu zájmu podřízená okupační politika trvaly až do konce se všemi důsledky, jež z toho pro Čechy plynuly. Zásobovací bída vyvrcholila a celkové válečné strádání rovněž. S nimi rostla i sociální nespokojenost, jež se – přirozeně - koncentrovala v nenávisti proti Němcům jako původcům všeho zla. Do svého vrcholného stádia se dostala i nacionální konfrontace okupačního režimu a odboje, což doznalo výrazu nejen v partyzánských oblastech (neboť i ty zde nyní byly!), leč i v oblastech ,,klidných", kde byl uplatněn ostrý policejní postih netoliko snad za sabotáže, ale kupř. i za tzv. "arbeitsbummelei", Rozsah lidí, kteří byli zasaženi bestialitami nacistického represivního aparátu tak vzrostl - od dělníků daných za špatnou práci do "Polizeigefängnis Theresienstadt" přes nově zatčené a v nové vlně popravované odbojáře až po upálené podporovatele partyzánů na Ploštině. A nejinak tomu bylo i s terorem v přifrontových pásmech a za květnového povstání - od Přerova po Prahy. S koncem války a osvobozením se naplno (a vlastně teprve nyní naplno!) objevilo inferno koncentračních a vyhlazovacích táborů, avizované již od ledna transporty smrti a teď dokumentovávané zbídačenými vězni. navrátilci i rozhlasovou, písemnou i filmovou dokumentací, nemluvě již o pozdějších svědectvích norimberského procesu." [s. 261-2]
Závěrem se nabízí při zvažování zásadního pojetí a při nazírání na komentovanou odsunovou problematiku připomenout určitou rozpornost oproti obvyklým formulacím ústavních ustanovení ve Spolkové republice Německo vymezením občanství jako příslušnosti k národu a nikoliv ke státu.
Nabízí se domněnka, že pokud namísto právního pojetí německého občanství v rozsahu státních hranic je aplikováno státní hranice překračující všeobecně etnické pojetí a chápání v samotné spolkové ústavě, zda to implicitně neznamená povzbuzování - až téměř nabízené oprávnění - pro tvrdé jádro sudetoněmeckého landsmanschaftu k neustálému vznášení nároků a rušivých požadavků vůči sousedům v zájmu nového a dalšího účelového otevírání již jednou řešených a uzavřených záležitostí. Včetně pokusu o zasahování do právního pořádku sousedního suverénního sátu, jak se to děje v případě napadání se žádostmi o zrušení prezidentských dekretů z roku 1945 v České republice.
Zřejmě nikoliv náhodou vznikla již po podepsání Deklarace na počátku roku 1997 obava, zda německé ústavní chápání příslušnosti občanství k národu a nikoliv ke státu nepředstavuje stálý právní zdroj německých snah napravit dějinná vyústění vlastních agresivních výbojů. (Viz Lidové noviny ze 4.2.1997, stať Německá otázka po Deklaraci od M.Bednáře).
Je otázkou, zda někdy se jevící zneuznávání postupimských závěrů Spojenců z roku 1945 nevzbuzuje dojem obnovování taktiky z údobí po roce 1919, kdy odtažitost od mírových smluv byla přípravou na jejich revizi.
Zdá se být též téměř varující, že ač v tvrdém jádru sudetoněmeckého landsmanschaftu působí povětšině právníci (též Neubauer je právník), nehodlají brát vůbec na vědomí mezinárodní právní ustanovení z 25.12.1945 o zabavení německého majetku a nepřípustnosti jeho návratu do německých rukou.*) Naopak jsou (pod zřejmou tichou patronací Bonnu) neustále opakovány majetkové nároky vůči České republice (obdobně v jiných souvislostech i proti Polsku, jež se ovšem brání lépe než my). Tím jsou namísto smíření zavdávány jen rušivé momenty ve středoevropských vzájemných vztazích.
*)...Článek 6 - Německý majetek v cizině:
a) každá signatární strana si ponechá formou, jíž si sama zvolí, německý nepřátelský majetek ve své pravomoci, nebo bude jím disponovati takovým způsobem, aby se tento nemohl vrátit do německého vlastnictví, nebo pod německou kontrolu, a odečte tento majetek od svého podílu na reparacích..."
(cit. podle Agreement On Reparation From Germany, Paříž, 1945, 21.12. Mezispojenecká dohoda o reparacích Německa, AMZV).
Pozn. red. ČNL: „D. Při provádění ustanovení výše uvedeného paragrafu A majetek, který byl vlastnictvím členské země Spojených národů anebo osob, které byly příslušníky této země a nikoli Německa v době anexe nebo okupace této země Německem či v době jejího vstupu do války, nebude započten na jeho účet reparací.“ (Dohoda o německých reparacích, str. 67 a 68, vydalo ministerstvo zahraničních věcí v Praze, srpen 1946, Orbis, Praha.)
Závěrem nutno vyslovit jako zásadní stanovisko, že nesporně hodláme do budoucna hledět ve směru vzájemných vztahů, vytvářených na základě obapolného respektování a uznávání. Pokud se však vyskytují hlasy nepoučitelných kazímírů, napadajících ještě po padesáti létech stávající uspořádání kauzálně daných poměrů ve střední Evropě, pak takovým kazimírům je třeba poukázat na jejich historickou odpovědnost za spáchaná provinění a zločiny, jejichž důsledkem byla schválená preventivní opatření vítězných Spojenců, vedoucí k transferu provinivší se komunity jako celku.
Na to, že provinilci - až se poněkud otřepou - přijdou znovu s argumentací, popírající svou vinu zamlžováním příčin a následků, upozorňoval již v prosinci 1945 na sjezdu osvobozených politických vězňů tehdejší prezident Edvard Beneš slovy:
,,Zavřeli vás buď jako rukojmí, nebo jako potencionální revolucionáře, nebo jako podzemní pracovníky, kteří se vzbouřili proti barbarskému jejich útoku na existenci národa.
Žádný z vás nezadal k útoku jejich té nejmenší oprávněné příčiny. Žádný z nás neměl té nejmenší viny, stejně jako ji neměl váš tradičně demokratický národ. Všichni jste věděli, že ani naše vláda neměla viny na tomto politickém zločinu ze září roku 1938, sousedního početně velkého národa. Je v tom velká mravní síla a oprávněná velikost národa, můžete-li si takto sami době konstatovat fakta ve světě, který klesl v roce 1938 tak žalostně nízko.
Ale nejen to. Přijde brzo chvíle, kdy tito viníci se budou před sebou samými a před světem očisťovat z toho, co v těchto letech napáchali. A budou tomu sami věřit, až ty své nové lži budou přednášet.
Říkal jsem vám při jiných příležitostech, že máte všechno zaznamenat a povědět, co jste zažili ve svých vězeních a koncentračních táborech. snad jen proto, abyste vyložili nám všem svá utrpení, ale proto, abyste znovu mohli bránit, až oni začnou s touto kampaní. Neboť na válku z let 1938 - 1945 se nesmí nikdy zapomenout. A že začnou, o tom buďte přesvědčeni.
Závěrem je možno k různým dnešním názorům a diskuzím k uvedené otázce podotknout, že je nutno konečně se nezbytně řídit v nazírání na českou otázku ohledem především také na vlastní český zájem a nepodléhat oportunně zájmům jiným a často i vysloveně cizím a nepřátelským. Považují-li ostatní národy a státy své zájmy za prioritu - a to nemluvě o povýšení "amerických zájmů" či "německých zájmů" za základní způsob nazírání v mezinárodních vztazích a jako doktrinální princip diplomacie - pak právě tak je možno a nutno konečně hovořit i o hájení a prosazování českých zájmů a nenechat si vnucovat způsoby myšlení a nazírání, vnášené z vnějšku do naší české společnosti za účelem její dezorientace a rozkladu, jak je bohužel takovýmto tendencím dnes poplatná i část naší mediální scény.
PhDr. Zdeněk Šamberger, Společnost Edvarda Beneše
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz