I.
V současnosti probíhá zostřující se bitva o minulost. Jde pouze a jen o to určit, kdo byl obětí a kdo agresorem v druhé světové válce. Jsme svědky zvrhlého přepisování dějin. Když čteme různé články na toto téma, když sledujeme naší televizi, můžeme nabýt i dojem, že obětí jsou Němci, zvláště ti tak zvaní sudetští, kdežto my, Češi, ostatně podobně i Slováci, Poláci, Rusové a Srbové, jsme váleční zločinci.
Pokud by prosazování těchto představ neuspělo v plném rozsahu, pak je v zájmu německých „válečných vítězů“ dosáhnout alespoň rovnítka mezi zločiny zvrhlého nacismu a určitými excesy národně osvobozeneckého boje okupovaných etnik, jinak řečeno: postavit agresora na stejnou úroveň jako jeho oběť.
Část německých mocenských elit, včetně funkcionářů a členů různých landsmanšaftů a „vyhnanců“, začíná stále viditelněji usilovat o plnou revizi poválečných pořádků a dokonce i o revanš. Drang nach Osten, i když jeho formy jsou nyní méně násilné a méně zřejmé, je již opět přítomností.
Situace je však o to nebezpečnější, že řada českých médií v zápase o výklad minulosti stojí víceméně na německé straně. Nelze se tomu ani moc divit. Vždyť převážná část českého tisku je v rukou německých vlastníků. Jak se v tomto směru zasloužil zvláště dr. P. Pithart, je obecně známo. Rovněž tak i řada českých politiků, jako např Karel Schwarzenberg, v důležitých momentech hraje německou kartou. Hlavním exponentem proněmecké politiky v ČR, jak soudí značná část naší veřejnosti, je V. Havel. Jeho lidé jsou v různých politických stranách, a to i ve vedoucích funkcích. Někteří jsou i v justici. Existuje též řada nevládních organizací, např. Člověk v tísni, Post bellum, kde je jeho vliv výrazný. Otevřeně se mluví o tom, že ČT 1 i ČT 2 jsou v „jeho rukou“. To ostatně potvrzuje i část jejich produkce.
Bohužel i katolická a evangelická církev se neustále „smiřují“. Při tom zčásti používají i terminologii SL a ztotožňují se s některými cíli landsmanšaftu. Někteří církevní činitelé, včetně biskupů, jsou vidět i na sjezdech odsunutých Němců z Československa.
Zjednodušeně můžeme říci, že vznikla zvláštní koalice složená z tzv. sudetských Němců, katolické církve, několika šlechtických rodů a neokolaborantů, která sleduje, jak jsou mnozí přesvědčeni, cíle neslučitelné s naší státní a národní existencí. Jen „restituční nároky“ uvedených koaličníků dosahují asi půl bilionu korun.
II.
Jaké to jsou historické skutečnosti, které bychom neměli zapomínat? Především musíme mít na mysli, že to bylo nacistické Německo, které za účinné podpory tzv. sudetských Němců rozbilo Československou republiku, prosperující a od určité doby jediný demokratický stát ve střední Evropě. Zřízením „Protektorátu Čechy a Morava“ začala strastiplná cesta našeho národa, jež měla, podle plánů Němců, vést k jeho likvidaci. V průběhu druhé světové války, rozpoutané Německem, přišlo o život přes 50 milionů lidí, většinou Slovanů. Začala i genocida českého a slovenského národa. Přes 360 000 našich lidí bylo Němci zavražděno či padlo v boji proti zvrhlým nelidským světovládným plánům „panského“ národa, jehož součástí byli i tzv. sudetští Němci, kteří z protičeské páté kolony, s výjimkou řady desítek tisíc antinacisticky smýšlejících, se stali aktivními bojovníky za nacistické pořádky. Téměř 200 000 jich padlo v boji proti Spojencům. Mnozí naši bývalí „němečtí spoluobčané“ dokonce sloužili v jednotkách SS, SD, gestapu, v koncentračních táborech, v protektorátní správě. Z jejich řad vycházely návrhy na zrušení protektorátu a urychlené „konečné řešení“ české otázky. Tyto a podobné snahy dokonce odmítal i A. Hitler jako předčasné.
III.
Porobené národy mají právo bojovat a povstat proti agresorům. Toto právo od března r. 1939 měl i český lid. Využíval jej. Němečtí okupanti se tvrdě mstili.
Poslední dny války vztahy mezi českým národem a Němci byly, po dlouholeté teroristické německé nadvládě, velmi vyhrocené.
Květnové povstání českého lidu vypuklo 1.5.1945 v Přerově. V městě se ujal moci revoluční národní výbor. Bylo zahájeno odzbrojování německých vojáků, ustupujících přes město před Sovětskou armádou. Nacistům se podařilo za pomoci jednotek SS a gestapa povstání potlačit. 52 Čechů padlo.
Povstání v Přerově současně vyvolalo spontánní protiněmecká vystoupení v blízkém i dalším okolí. Např. partyzáni z 1. čs. partyzánské brigády osvobodili 2.5. Velehrad, 3.5. Vizovice a 4.5. se podíleli na povstání ve Vsetíně, které zachránili útočící vojáci 1. čs. armádního sboru.
Počátkem května proběhly stávky na Rakovnicku, v Nymburku. 2.5. Bylo proklamováno obnovení ČSR v Poděbradech. Povstání se začalo rozšiřovat i do severovýchodních a východních Čech, Mělnicka a Plzně. 5. května vypuklo i v Praze.
Německé jednotky, které táhly z Benešovska na Prahu, prolévaly českou krev již cestou. V Čakovicích Němci zajali 4 mladíky jako rukojmí. V lese u Radějovic je zastřelili. Esesáci u obce Psár zastřelili 13 zadržených. Nejmladší obětí bylo 16 let.
Další esesáci cestou k Dolním Břežanům zastřelili několik lidí. V samotné obci zastřelili dvoučlennou povstaleckou hlídku. „Pak se rozeběhli po domech a všechny muže, které zastihli, vyvlekli ven a zastřelili. Celkem jim padlo za oběť 15 lidí.“ (Stanislav Kokoška: Praha v květnu 1945, Praha 2005, str. 144)
„K útoku na Prahu vyslal Schörner 6. května i 4. pluk tankových granátníků SS ´Der Führer´. Šlo o elitní frontovou jednotku, která ovšem měla na svém kontě i známý masakr v Oradour-sur-Glane. Tehdy, 10. června 1944, v odvetě za útok francouzských partyzánů, 3. rota 1. praporu povraždila celkem 642 lidí. Většina z nich, asi 500 žen a dětí, byla přitom zaživa upálena v místním kostele.“ (C.d., str. 152) V Chabrech tato skupina v boji zabila 25 obyvatel.
„Dosavadní neúspěchy Jörchelovy bojové skupiny se odrazily ve vystupňování teroru, jehož obětí se stávalo především civilní obyvatelstvo. Večer esesáci, většinou mladí rekruti ve věku 17 až 19 let, začali systematicky „čistit“ dobyté obytné domy a v průběhu této akce povraždili desítky lidí. Největší masakr se odehrál v Úsobské ulici (dnes Obětí 6. května). Šest esesáků… vtrhlo do sklepa domu čp. 255 a podle pozdější zprávy pražského policejního ředitelství zde rozpoutali hotové peklo: ´Bez veškeré výzvy počali do tam ukrytých obyvatelů stříleti. SS-Manni používali střelivo dum-dum, jak bylo později lékařsky prokázáno. Německá příslušníce Lenochová, která byla v nejvyšším stupni těhotenství, klekla v krytu před SS-Manny a prosila je, aby ji jako německou příslušníci nechali. Avšak SS-Manni ji zavraždili také i s jejími dvěma dětmi. Když už se z postřílených obyvatel nikdo nehýbal, počali SS-Manni křičet: Auf, Auf, načež čtrnáctiletá Věra Hájková, která zůstala nezraněna, ježto padla před střelbou, vstala a byla ihned SS-Manny zastřelena. Celkem bylo v domě čp. 255 povražděno 37 osob, z toho deset dětí ve stáří od 6 do 15 let, 13 žen, z nich dvě byly těhotné, a 14 mužů. Zachránilo se mezi nimi celkem 12 osob, které hned zpočátku před střelbou padly na zem a předstíraly mrtvé.“ (C.d., str.154)
Dalších šestnáct neozbrojených osob bylo postříleno na zahradě sousedního domu. Mezi povražděnými bylo i pět žen a šest dětí. Podle svědků, kteří masakr přežili, lehce zraněný desetiletý chlapec Milan Procházka si klekl a prosil, aby ho nezabíjeli. Esesáci ho však utloukli kolbami pušek. K popravám civilistů docházelo, byť v menším rozsahu, i na dalších místech. Obyvatelé z obsazených obytných bloků na Pankráci byli vyháněni z úkrytů na ulici a odváděni jako rukojmí do Krče. Desítky dalších esesáci použili jako živé štíty a nutili je, aby svými těly chránili dělostřelecké baterie a postavení těžké techniky. Byty pak byly vyrabovány a domy zapáleny.“ (C.d., str. 154)
Barbarský způsob boje, hnát před svými útočícími obrněnými kolonami civilisty, ženy a dokonce i děti, si Němci osvojili již v dřívějším období války. V Praze toto jejich počínání zdaleka nebylo tedy premiérou. „V dalším pronikání z Vysočan a Libně do Karlína pokusil se nepřítel, útočící po východním břehu Vltavy, vynutit si přechod přes řeku po libeňském a Hlávkově mostě. Na libeňském mostě byl útok zastaven barikádami a tuhou obranou. Při útoku na Hlávkův most hnaly německé tanky před sebou české muže, ženy i děti, aby jim otvírali cestu barikádami. Jen tak se opět zmocnili ostrova Štvanice. Když parlamentáři obrany Letné pohrozili, že na příští barikády budou uvázány německé ženy a děti, nepřestanou-li Němci s tímto barbarským způsobem boje, zastavily se německé síly na mostě a navečer se stáhly k Denisou nádraží. Tak byl uhájen i tento most.“ (Pražská květnová revoluce 1945, Památník Národního osvobození květen-červen 1946, str. 32)
7.5.1945 ve 12 hodin německá letadla provedla dva nálety na kasárny Jiřího z Poděbrad. Výsledkem bylo 60 mrtvých a 90 raněných, většinou z řad internovaných Němců.
„Ve 14 hodin obyvatelstvo z Peterského náměstí a Truhlářské ulice bylo donuceno odstraňovat barikády Stejně i v Královské třídě v Karlíně, kde Němci hnali ženy před tanky, aby se tak kryla posádka před střelbou.“ (C.d. str. 34)
„Tak končí třetí den bitvy o Prahu. Únava obránců byla veliká. Jejich vůle a přesvědčení, že je nutno se bít – nezlomeno. Bestialita, s kterou se jednotky SS mstily na bezbranných, přesvědčovala i méně statečné. Vojenská morálka z německých řad mizela. I takové úkazy, jako je řádění Němců v dobytých čtvrtích, jsou příznaky, že vojáci zoufají sami nad sebou a svým dílem. Vrah není nikdy hrdinou. Noc ze 7. na 8. květen byla pro obránce Prahy opět nocí bezesnou. Po celou noc až do rozednění trvala střelba pušek a kulometů, po celou noc duněla děla.(C.d., str. 36)
IV.
V nedávných dnech se mi dostaly do ruky okopírované části knihy Šest let okupace Prahy, jíž v roce 1946 vydal Osvětový odbor hlavního města Prahy. Další údaje o publikaci, jíž mi poslal kolega z Londýna, zatím neznám.
Její fotodokumentace je děsivá, hrůzná. Na jedné fotografii jsou např. dětské oběti z Úsobské ulice čp. 255. Bylo jich pět, pětiletý Václav Králík a šestiletý Rudolf Švejda a další tři malé děti.
Z části nazvané „Poražení se mstí“ uvedu jen několik zvěrstev, jichž se dopustili Němci v době pražského povstání.
„Ze zprávy policejního ředitelství v Praze uvádíme: ´Podle hlášení policejního praporčíka Jindřicha Poláčka z 1. policejního revíru bylo usmrceno příslušníky SS v době od 5. do 8. května 1945 v Praze I, Na Františku, více mužů střelnou ranou do týla. Mrtvoly nesly stopy násilnosti, uřezání uší, nosu a modré skvrny po těžkých ranách, pravděpodobně od pažby pušek.“ (Poražení se mstí, str. 255)
„Dne 8. května 1945 dopoledne obsadila německá branná moc za pomoci tanků Masarykovo nádraží v Praze II. Všechny osoby, které byly shromážděny ve dvou nádražních krytech, musely ihned kryt opustit. Ženy byly odděleny od mužů a dány na protější stranu dvorany. Muži byli pak seřazení do trojřadu a na místě jich bylo několik v přítomnosti žen zastřeleno. Jelikož ženy začaly hlasitě naříkat a křičet, byly zahnány do restaurační místnosti. Ze zbylých mužů byli podle libovůle SS-manů vybráni jednotlivci, kteří byli postaveni stranou, pak poklusem hnáni směrem k budově pod hradlem č. 2, kde se museli otočiti. Tam jich bylo 29 ze vzdálenosti asi dvaceti kroků zastřeleno. Dalších 24 mužů bylo popraveno týmž způsobem u nádražní dvorany. Mezi popravenými bylo kromě železničních zaměstnanců i mnoho cestujících, kteří již od 5. května čekali na odjezd vlaků, a dva šestnáctiletí učňové z nádražní restaurace. Celkem bylo tímto způsobem popraveno 53 osob.“ (C.d. str. 256)
„Kryštof Eduard, svobodník v z., Michle, Budějovická 1106, vzal SS-manovi pušku. Druhý den na udání Němky přišla do domu prohlídka a SS-mani pušku našli. Kryštof věděl, co čeká obyvatele domu. Přiznal se, že pušku přinesl a že nikdo jiný o ní nevěděl. Odvedli jej. Byl nalezen na povrchu bahnitého rybníčka s hlubokou ranou v čelisti. Zahynul, ale ostatní zachránil.“ (C.d., str. 262) Položme si otázku, kolik pražských Němců takto udalo Čechy? Kolik se jich na nacistickém teroru v Praze přímo podílelo? Kolik jich střílelo ze zálohy na pražské povstalce?
Vztahy pražských Němců a českého obyvatelstva byli zatíženy zločiny, které Němci páchali na našem lidu. Připomeňme si např. návrh vedení NSDAP v Praze ke germanizaci českého obyvatelstva z 11. března 1942: „Rasově schopní Češi, kteří se nebudou chtít stát Němci, musí být k tomu přinuceni nebo zastřeleni.“ Leč praxe byla ještě drastičtější, zejména v období prvního a druhého stanného práva vyhlášeného v Praze. Denně se konaly popravy českých vlastenců. Jiní zase mizeli v koncentračních táborech, aby se nikdy již, a to většinou se naplnilo, nevrátili. Podle zpráv zasílaných českým odbojem čs. londýnské vládě, nenávist českého obyvatelstva, vyvolávaná především soustavnými nacistickými zvěrstvy, vůči Němcům rostla. Kdo seje vítr, sklízí bouři. Ta pak dopadla i na pražské Němce.
Celá uvedená část končí následujícím závěrem: „Toto jest zrcadlo německých vojenských ctností, vojenské cti a statečnosti ve světle pravdy.
To čeká opět svět, kdyby nacistický duch nebyl vymýcen z německého lidu až do kořene. … To vše činili nacisté a jest nutno vyvoditi z toho důsledky.“
Poslední odpor Němců v Praze zlomily sovětské jednotky. Asi 500 rudoarmějců sní svůj věčný sen na olšanských hřbitovech.
V.
„Podle všech zpráv přijede do Prahy jako první armáda maršála Koněva z Berlína. Asi kolem 4. hodiny dotkly se jednotky Rudé armády hranic Velké Prahy. Asi v 5 hodin vnikají čtyřmi proudy Dejvicemi a Holešovicemi do vnitřní Prahy. Zbytky Němců prchají v šíleném úprku z Dejvic na Letnou. Bezhlavě se vrhají na barikády na Letenském náměstí a hynou. A těsně za nimi projíždějí první ruské tanky barikádami, které tisíce ochotných rukou otvírají bratrským vítězům, zdolavším zbytek odporu těch Němců, kteří zůstali v bývalé kadetce a vojenském technickém leteckém ústavu. Ještě nikdy nikoho Praha tak nevítala. Praha jásá, šílí radostí. První voják, první tank spojenců, Slovan rudoarmějec prochází Prahou. … Bratře z šíré Rusi – vítězi nad nacistickým barbarem – vítej!... Kéž pražské povstání neupadne v zapomenutí… .“ (Pražská květnová revoluce 1945, str. 41 a 43)
V pražském povstání bojovalo přes 35 tisíc povstalců. Celkové ztráty činily téměř 5000 bojovníků, z nichž bylo 1961 zabitých. Škody způsobené boji v Praze dosáhly dvaceti miliard korun. Květnového povstání českého lidu se zúčastnilo asi 100 000 aktivních bojovníků, z nichž 8000 padlo nebo bylo zavražděno.
Pražským povstáním však boj s německými ozbrojenými jednotkami neskončil. K jednomu z posledních střetnutí s nacistickou armádou došlo 11. 5.1945 v prostoru Milína a Slivice. Toho dne Němci zastřelili partyzánské parlamentáře. Boje se vyhrotily. Němci, přestože již nejpozději od 9. května věděli o oficiální bezpodmínečné německé kapitulaci, použili tanky, děla. Jejich odpor zlomily teprve jednotky Sovětské armády. Střelba ustála ve dvě hodiny v noci na 12. května.
VI.
Naši dědové a otcové, kteří bojovali proti Němcům, již nežijí. Nyní je na nás, abychom jasně řekli, že oběťmi jsme byli my, Češi, a Němci byli agresoři. Je nyní na nás hájit naše státní a národní zájmy. K nim patří především říkat pravdu o naší minulosti a nepřistupovat v tomto směru k žádným kompromisům. Na rovnítko mezi zločinci a jejich oběťmi nikdy nepřistoupíme. Asi nyní je ta vhodná doba, abychom i my řekli Němcům, že nám dosud dluží reparace zhruba za 350 miliard předválečných korun. Běžné úroky tuto částku podstatně zvětšily.
Podobné nároky vznášejí někteří slovinští politici. Jeden z představitelů současné řecké vlády připomněl, že Němci Řecku dluží peníze za uloupené zlato. Odpověď Berlína, že na tento dluh poslal již několik splátek, byla nepřesvědčivá.
O smíření lze mluvit pouze tehdy, když bude založeno na spravedlnosti. Té se, bohužel, česko-německým vztahům stále nedostává. Nadto tyto vztahy jsou soustavně narušovány požadavky a protičeskými útoky tzv. sudetských Němců. Tvrzení, že česko-německé vztahy jsou tak dobré jako nikdy předtím, neodpovídá pravdě. Přesto o skutečně dobré sousedské vztahy s Německem musíme a chceme usilovat. Demokraticky smýšlející Němci byli vždy našimi dobrými přáteli. Očekáváme, že ze strany Německa budou učiněny reálné vstřícné kroky a že jeho finanční závazky vůči nám budou alespoň postupně uhrazeny.
U německé boudy, jak řekla ing. Jana Bobošíková, představitelka strany Suverenita, však uvázaní být v žádném případě nechceme.
JUDr. O. Tuleškov
Webové stránky: www.ceskenarodnilisty.cz