Případ správného data narození

(Několik glos na okraj bezmála detektivních studií o původu Boženy Němcové)


Prof. PhDr. Stanislava Kučerová, CSc.


Roku 1973 byl na faře v Kladsku objeven matriční záznam o pravé matce Boženy Němcové. Nebyla jí nezletilá Johana Barbora Terezie (1805), ale její starší sestra, dospělá Marie Magdalena Terezie (1797). Tím se napravuje starý omyl a padají všechny konstrukce odvozené od nezletilosti matky. Identifikační omyl byl zaviněn tím, že Magdalena Novotná (babička), když ovdověla a když se blížila napoleonská vojska, spěšně opustila Kladsko a vrátila se do Čech (1807). Vrátila se bez dokladů a bez nich pak ona i její děti žily. Věk udávaly odhadem, přibližně. K tomu přistoupila víra badatelů v platnost autorčina textu. Němcová napsala: „Babička měla syna a dvě dcery.“ A tak když se v matrice našla dvě dívčí jména, pátrání skončilo. Ve skutečnosti měla babička dětí sedm, tři zemřely v útlém věku, čtyři ji přežily. Ta, která byla pokládána za Barunčinu matku, byla její teta Johanka.


Kromě seriózních výzkumů v Kladsku a ve Vídni (zásluhou A. Irmanna a R. Rejchrta) objevilo se v nedávné minulosti také mnoho staronových výmyslů, dohadů, senzacechtivých zpráv, vedených snahou učinit z Boženy Němcové „odložené hraběcí dítě“. Nezávisle na sobě prověřili autor literatury faktu Miroslav Ivanov a literární historik Josef Polák „naznačené stopy“, „fantastická odhalení“ a „zaručené zprávy“. Zjistili, že kryptogenetické zvěsti o původu Boženy Němcové jsou jen klevety, které se opírají o neudržitelné „argumenty“.


Pravá matka Boženy Němcové


Barunčina matka se nikdy netěšila přízni životopisců. Byla prý „klamárka“, dělala se starší, předstírala, zatajovala. To ovšem, jak již víme, neplatí.


Sama Božena Němcová ve vzpomínkách uvedla: „Matka přísná, k nám dětem málomluvná - vždy mi všechno zhurta poroučela a za vše hned trestala - a za trest jsem ji měla vždy odprosit a poděkovat.“ Dříve se spekulovalo, že to bylo Terezčiným mládím (nebyla schopna mateřského citu), pak zase resentimentem - Barunka jí připomínala „poklesek“. Dnes se tato charakteristika hodí k „důkazům“, že Terezie byla vlastně „macecha“; protože „pravá matka“ byla - jedna ze zaháňských kněžen. (Kuronsko připadlo po třetím dělení Polska - 1795 - carskému Rusku. Kuronský vévoda Petr Biron si za kompenzaci svého majetku zakoupil v Čechách náchodské panství a v Pruském Slezsku Zaháň. Jeho dcera Kateřina - paní kněžna z Babičky - se usídlila v Ratibořicích, kde žili i Panklovi v jejích službách. Když zemřela, přenesla její dědička, mladší sestra Dorothea, sídlo do Zaháně. Část služebnictva včetně Panklových se tam za ní přestěhovala rovněž.)


Avšak bez účelové předpojatosti nelze nevidět, že Barunčina matka jednala zcela v duchu dobového pojetí role matky. V protikladu k současné citovosti zdůrazňoval se v minulosti princip poroučení a poslušnosti. I církev tradovala představu, že dítě je od přírody náchylné k hříchu a že se má mezi dětmi udržovat tvrdá kázeň, zastrašovat je a trestat („metla vyhání děti z pekla“, „škoda rány, která padne vedle“). Terezka, velkou část roku sama v práci a s dětmi (porodila jich 14), dávala si záležet na tom, aby byla pevná a neoblomná při vyžadování poslušnosti. Omezující výchova k poslušnosti ovšem duševně bohaté dítě nemotivuje, a tak srdce budoucí spisovatelky patřilo otci. Knížecí štolba Pankl přijížděl domů jako toužebně očekávaný vzácný host. Přivážel ze světa změnu, radost, historky, drobné dárky. Jemu stačilo slovíčko, pokyn - a Barunka ochotně vykonala, co bylo třeba.


V dospělosti je BN k matce uznalejší. S důvěrou k ní posílá syna Karla; má se učit v Zaháni zahradníkem. Mohl by i jinam, ale „kde jinde by měl takový dohled jako u babičky,“ píše BN. A synovi klade na srdce, že babička je „dobrá“, i když má „některé zvláštnosti“. A syn nemá zapomenout na dáreček babičce, „aspoň kytku“. Prostřednictvím syna domlouvá s matkou i společné setkání, ke kterému by mohlo dojít při zájezdu zaháňské vrchnosti do Čech. Ale zastánci kryptogeneze tvrdí, že se BN s matkou nemilovaly, nepsaly si, nenavštěvovaly se. Zamlčují, že k častějším kontaktům nedocházelo z důvodů finančních; šetřilo se i na poštovném, tím spíše na nákladnějším cestovném. Korespondence ukazuje, že vztahy byly rodinně srdečné. Jediný důvod, proč nebyla vzájemná náklonnost matky a dcery větší, byla odlišnost názorová.


Jeden z dochovaných dopisů Němcové má sloužit levobočkovské domněnce jako důkaz o „hlubším“ (vlastně „rodičovském“) zájmu vrchnosti o osud domněle odložené dcery a o tom, že ona od vrchnosti něco „očekává“ (snad náhradu za věno, které nedostala). Dopis však svědčí o něčem docela jiném a stojí za to se s jeho obsahem seznámit. Zaháňská vrchnost, u které Panklovi slouží, se skutečně o Němcovy zajímá. Josef Němec je již od roku 1848 veden jako „vládě vysoce nebezpečný“, ve službě je různým způsobem šikanován. Jeho manželka je policejně sledována. Blízcí příbuzní to s ostatními sloužícími přetřásají, mrzí je to, nesouhlasí s dcerou a jejím mužem, mají jim jejich postoje za nevděk. Karel to matce svěřuje, a ona odpovídá takto:


Co se těch řečí a klepů týče, těch si nevšímej, to mezi takovými vždy bývá, kteří mají dlouhou chvíli, jako jsou někteří na zámku... Takoví každého klepu se chytnou, aby měli o čem mluvit... A konečně, jestli to hrabě a kněžna vědí, co z toho? Dali a dají mi kdy něco? A co oni mi mají co poroučet, jaktěživi mi nic dobrého neprokázali... Pokud otci, on si to musel trpce vysloužit... chudák, a obětoval ve své povinnosti život, a nám nezanechal ani krejcaru, na kterém by lpěla nepoctivost... a mně dokonce vrchnost nic nedala, já jim nemusím být za nic vděčna, proto jestli snad mým bratrům někdy něco dobrého udělají, nebudu já snad muset ostýchat se ve svém jednání. Matka, co má, musí si vysloužit... Líto je mi to, že babička všemu věří, co jí kdo nakrákoře, měla by nám více věřit než jiným; a konečně, jestli jsme i my na tom vinni, musíme to sami trpět a žádný z nich nám nepomůže, aniž toho žádáme. Babičce se to ale musí odpustit, protože nezná všechny ty okolnosti u nás v Čechách a ty poměry, z čeho celá ta věc povstala, a pak že nemají naši to národní sebevědomí, nejsou Němci ani Češi – všude dobře, kdo je dobře. Ovšem člověk je všude člověk a já ctím člověka bratra v každém člověku jakékoli národnosti, ale můj vlastní národ musí mi být nejmilejší a poněvadž není možno, aby člověk jeden pro celý svět účinkoval, musí vždy začít od svého nejbližšího, od své rodiny, od obce, od celé země, a pak teprve přijde do všeobecného světa. Kdo nemiluje svého, nemiluje ani cizího, kdo nectí svou národnost, nezná ctít ani jinou. To ale naši neznají, a proto se jim zdá zbytečné, aby se člověk o takové věci staral a pro takové věci dokonce snad trpěl - to jmenujou bláznovství. Jaká tedy hádka s nimi? Mlč raději. Nebožtík dědeček byl vzdělanější, on mi lépe rozuměl a nehaněl, co vlastně chvály hodno. Jestli byl táta trochu neopatrný, nu to už je jeho povaha, kdyby ale byla spravedlnost, nebyl by za to trestán, a kdyby byl opravdu Němec, jak se jen jmenuje, byl by na vyšším místě. To všechno naši nevědí. A pak lpí s otrockou myslí na vrchnosti, to jsou jejich bozi, a v tom pádu já zase zcela jinak smýšlím, jak víš...“ (Z dopisu synovi Karlovi do Zaháně, 24.7.1856)


* Dopis usvědčuje falešné interprety z naprostého nepochopení souvislostí z apriorní slepoty a nekritičnosti.


Němcová si tu přece nestěžuje, že od vrchnosti nic nedostala a ani nedává najevo, že by si na něco činila nárok. Vypočítává naopak, že není nic, co by ji zavazovalo zachovávat vrchnosti loayalitu, pokud jde o její vlastní poli-tické postoje.


O stejné slepotě a nekritické zaujatosti svědčí i snaha podkládat běžným slovním obratům, kterých vrchnost užívala, jako „za věrné služby“ nebo oslovení „mé dítě“, „milé dítě“ (projev blahovůle vůči mladší osobě, v němčině běžný) hluboký, ba přímo osudový význam, prozrazující „pravý“, byť tajený původ štolbovy dcery.


Šetření Miroslava Ivanova vyloučilo nejdříve možnost mateřství Kateřiny Zaháňské (paní kněžny z Babičky). Po obtížném porodu nemanželského dítěte v mládí zůstala neplodná. Pozornost se tedy přesunula na její mladší sestru, Dorotheu Talleyrandovou. Potvrdila se správnost domněnek, že její románek s K. Clam Martinicem skutečně nezůstal bez následků. Holčička přišla na svět tajně, ve Francii. Jako „sirotek“ byla svěřena nejdříve chudým rolníkům, pak se jí ujala „charita“ urozených. Byla vychována v penzionátě pro šlechtické děti, dostala skvělé věno (90 000 Fr), bohatého ženicha s výnosným notářstvím (110 000 Fr) a blahobytný život opustila v požehnaném věku 89 let. Ale to, jak zřejmo, nebyla Božena Němcová. (Podrobnosti viz M. Ivanov - Zahrada života paní Betty. Praha 1992. 432 s.)


Kryptogenetická domněnka starého data byla mocně oživena a posílena v 80. letech, když jsme se ze zahraničního rozhlasu dozvěděli, že existuje „nezvratný důkaz“ o šlechtickém původu BN, která jako odložené hraběcí dítě byla svěřena do výchovy manželům Panklovým. Dosavadní životopis české spisovatelky byl zpochybněn.


Šetřením se „nezpochybnitelný důkaz“ splaskl na jedno neurčité sdělení z kolikáté ruky. Když v rodině potomků jednoho z „intimních přátel“ BN při nějaké oslavě přišla na ni řeč a někdo se podivil, že dcera panského kočího mohla mít tak skvělé nadání, řekla prý dcera onoho přítele, sama již sedmdesátnice, že prý BN byla odložené hraběcí dítě, a že její původ „není daleko od kněžny dobrodějky“. Tuto zprávu vyslechli i vnuci oné dámy, tehdy (r. 1923) starší gymnazisti, a v 80. letech se ji pokusili doložit. A neskrývali přitom jistou dávku zlomyslnosti, když poukazovali na to, že eventuální otcovství osobnosti typu Metternicha by byla „pikantní ironie“, že takové „odhalení naruší představu o českosti Němcové“ a že „se to špatně spolkne, protože se stala mýtem a symbolem českého lidu“. Nepovedlo se, jak již víme. A „pikantní ironii“ vidím v tom, že dohad o hraběcím původu Němcové šířili pravnuci „přítele“, který v důvěrném dopise pro ni činí narážku na její „pevnou staročeskou přirozenost“ (tedy nic aristokratického).


A uveďme ještě jeden vykonstruovaný „důkaz“ typu „svěření“ a „prozrazení tajemství“. Václav Čeněk Bendl, o 13 let mladší student, později teolog a literát, obdivovatel BN a občasný pomocník při korekturách, tento Vašek nebo Bendlík, jak ho jmenuje v dopisech synovi, napsal jí na obálce některého svého věcného sdělení Velevážená Dorothea Němcová. A naši kryptogenetikové již dešifrovali, že mu BN svěřila, že její matkou je Dorothea Talleyrandová, a on takto manifestačně její původ adresou stvrzuje. Ale proč by se ona zrovna jemu svěřovala? Proč on, zavázán mlčením, by slib porušil? Proč zrovna tak, že by adorovanou bytost, mladou a krásnou, ztotožnil s její matkou? Nemohlo to být spíše tak, že šlo o vzpomínku na Goetheho dílo Herrmann a Dorothea, a o poklonu BN, že je také taková veskrze pozitivní, rozhodná a činorodá bytost, jako hrdinka zmíněného eposu? A není tam v podtextu i připomínka Herrmanna, který si netroufá vyznat se ze svých citů? Neznamená ta adresa tedy tichou prosbu, ach, nepřekonatelná Dorotko, shlédni na svého Heřmánka!?


Co platí po přešetření všech dohadů a „důkazů“


Před 195 lety, 4. 2. 1820, se na Alserském předměstí ve Vídni narodila Božena Němcová. Jiné datum a jiné místo přes všechny snahy nebylo nalezeno. Ani jiná matka nebyla nalezena. Narodila se Terezii Novotné, tehdy ještě neprovdané, a Johanu Panklovi, štolbovi hraběte Schulenberga, tehdy ještě vojenskému rekrutovi. Přestal podléhat vojenským úřadům a možnému odvodu na 14 roků až po dovršení 26 let, a to se stalo za půl roku. Pak se teprve mohl ženit. Vzali se 7. srpna 1820 v České Skalici, opožděná svatba byla „neveselá“. Předtím se hrabě Schulenberg oženil s vévodkyní Kateřinou Zaháňskou (paní kněžnou z Babičky) a oba přestěhovali společně svůj dvůr do Ratibořic. Mladý Pankl se stal kněžniným štolbou a jeho žena Terezie nastoupila do panské služby jako pradlena. Faktografii těchto událostí věcně a přesvědčivě vyložil Josef Polák v brožuře Tři kapitolky o Barunce Panklové (Praha 1992, 42 s.) Nesouhlasí s kryptogenetickými domněnkami, s domnělým falšováním zápisu o křtu BN (5. 2. 1820), ani s významnými narážkami na těsné sousedství fary a špitálu, kde se odbývaly tajné porody šlechtičen. (Ostatně A. Irmann našel v evidenci obyvatel Alserského předměstí byt, ve kterém byly hlášeny tři služky; jedna si říkala Panklová, měla novorozeně a odtud se stěhovala do Ratibořic.)


V lidových vrstvách v té době nebylo těžšího provinění, než když se svobodné děvče „spustilo“ a přivedlo na svět nemanželské dítě. Porušení tohoto tabu odsuzovalo dívku i dítě k životu v hanbě a opovržení. Odtud se odvíjela mnohá tragédie, dívky umíraly na následky neodborných zákroků, páchaly sebevraždy, vraždily nebo odkládaly novorozence aj. Historická paměť i dobová literatura je těchto příběhů plná. Sama BN se k tomuto tématu opakovaně vrací. Nedovedu si představit, že by Terezka svolila vzít si cizí dítě za úplatu a dobrovolně jako svobodná matka a ne až po svatbě. Proč by přijímala ódium svobodné matky, vždyť by stejně dítě nemohla nechat u sebe, kdyby nebylo její, musela by je dát kojné. A pakliže dítě bylo starší (dokonce prý o dva roky), pak jsou zbytečné narážky na blízkost vyhlášeného špitálu, ale námitka, proč by se uvolila předstírat svobodné mateřství před sňatkem, zůstává. A navíc, proč by urozené dítě blízce spřízněné bylo svěřeno štolbovi a nestalo se další schovankou paní kněžny, jako byla Hortensie a další tři dívky nelegitimního původu?


Dílo Boženy Němcové milujeme a je nám posilou i nadějí tím větší, čím obtížnější chvíle prožíváme. Jeho českost, lidovost a lidskost nám nemohou vzít ani žádné pokusy o zproblematizování autorčina původu. Autorka Babičky nikdy nepřestane být dcerou manželů Panklových a vnučkou nezapomenutelné Magdaleny Novotné z kraje pod Orlickými horami. Zůstane hlasem naší národní duše, i kdyby se nakrásně ukázalo, že ji porodila sama královna ze Sáby.


(15. května 1855 vyšel první díl Babičky, další následovaly 7. a 20. června a 16. srpna.)

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz