k rozhovorům o míru a spravedlnosti.
Vydává Křesťanský Dialog,
hnutíčko za nápravu věcí lidských.
Korespondence na Ilja Herold,
Čajkovského 10, 130 00 Praha 3
e-mail: iherold@upcmail.cz
SLOVO NA OMLUVU
Je mi líto i se hanbím, že Poznámky v letošním roce stonaly: Nejprve jsem si ukousl příliš velký krajíc, pak mi zameškali autoři, a ke všemu se mi zhroutil počítač a já jsem přišel o zavedené programy a důležitá data: Stálo mne to spoustu času, mnoho námahy i hodně peněz. Zameškané již nedoženu, ale v pokračování bych chtěl ještě obstát. Ilja Herold
JE CHUDOBA DOBRODINÍM? ČI SNAD PŘÍMO POŽEHNÁNÍM?
Ladislav Hejdánek
(Text je převzat z Křesťanské revue 10/02 - Autor je významný český filosof.)
V evangeliu podle Lukáše (kap. 7) čteme, že nedlouho poté, co se Ježíš po čtyřicet dní postil na poušti daleko od lidí, a když se vrátil do Galileje a přímo do Nazaréta, šel o sabatu do synagógy. A tam předčítal jedno mimořádně významné místo z proroka Izaiáše (61,1- je v něm rovněž připomenuto "léto milostivé"); když měl po přečtení toto místo vykládat, začal tím, že na prvním místě zdůraznil jeho aktuální platnost a závaznost právě teď a zde. Evangelista pak ovšem rychle přechází pouze k tomu, jak Ježíšova slova byla posluchači přijata, ale vlastní Ježíšův výklad nereprodukuje, jen navozuje naše porozumění, že tím zmíněným naplněním slova prorokova je právě Ježíšův příchod a zejména jeho zvěstování a působení, nyní tedy právě působení ve známém domácím prostředí, kde sám vyrůstal. Můžeme to však pochopit i méně objektivizovaně: Ježíš sám se tím veřejně přihlašuje k slovu prorokovu (jako ostatně vůbec často proroky připomíná a navazuje na ně), bere toto slovo na sebe jako závazek a rozhoduje se jít právě touto Izaiášem ohlášenou a zaslíbenou cestou. Není potom divu, že se o něco později znovu sám na toto místo (nepřímo) odvolává, když za ním přicházejí žáci uvězněného Jana Křtitele, majícího nemalé pochybnosti o tom, zda je Ježíš opravdu tím, za koho ho on sám i jeho učedníci a přátelé měli. Ježíšova odpověď je nepřímá, ovšem jen zdánlivě vyhýbavá, ale pro naše téma naopak rozhodující: vedle sebe jsou tu uváděni slepí, kulhaví, malomocní, hluší, dokonce mrtví - a jako vyvrcholení také chudí; a těm všem se v jeho slovech i činech otvírá naděje na změnu v jejich situaci a v životě. Jednotliví slepí, chromí, hluší, malomocní jsou uzdravováni (a jsou jim dokonce odpouštěny jejich hříchy - v. 48). A naděje do budoucna se otvírá také chudým: "chudým se zvěstuje evangelium". Tažme se tedy: v čem spočívá toto zvěstování naděje, tato "dobrá zpráva", adresovaná právě chudým? Invalidní a nemocní mají být uzdraveni (a někteří už jsou skutečně uzdravováni). Slepota, hluchota, kulhání a jiné choroby mají být opravovány,napravovány,tedy odstraňovány, léčeny. Co se tedy má stát s chudými a s jejich chudobou? Má být „léčena", tj. odstraňována také chudoba?
Chudí obvykle trpí pod nadvládou bohatých, kterých je ovšem proti chudým vždycky nesrovnatelně méně; bohatí však mají často na své straně i soudce a soudy. Proto najdeme výrazná napomenutí už v Tóře: bohatým nemají soudcové vycházet vstříc pro jejich bohatství (natož se nechávat podplácet a uplácet). Pro soudce platí, že nesmí "přijímat osoby": "Neučiníš neprávě v soudu; nepřijmeš osoby chudého, aniž šanovati budeš osoby bohatého; spravedlivě souditi budeš bližního svého." (3M 19,15.)
Tóra - jakožto "Zákon" - dbá na to, aby na soudech nebyly brány ohledy ani na bohaté, ani na chudé; je-li někdo chudý, nesmí to pro něho být spravedlnosti na úkor, ale nesmí to být ani žádná výhoda. Ježíš však ani v tomto bodě na Tóru příliš nedá; s tou přece "odborně pracují" hlavně zákoníci (vykladači Tóry) a farizeové (přísní a učení dodržovatelé Tóry). Kdybychom to řekli dnes běžným způsobem, Ježíš tu proti této tradici, která bývá dodnes symbolizována ženskou postavou se zavázanýma očima, jasně vyhlašuje program pozitivní diskriminace chudých: chudým se musí dostat spravedlnosti nikoli "přiměřeně" a "vyváženě", ale právě na opak jakoby naprosto nevyváženě: má se jim dostat vlády (vládnutí, kralování, basileiay. Dobrá, ba radostná zvěst, kterou Ježíš chudým přináší, je zvěst o přicházející radikální změně poměrů: jde tu o Bohem připravované a v přítomnosti vždy již v prvních krocích prováděné a uskutečňované nové vládní (tj. politické) poměry, mohli bychom mluvit o jakési demokracii chudých, o novém režimu, který tu je především a na prvním místě pro chudé: boží království je královstvím (vlastně republikou) chudých a pro chudé. Jen proto může Ježíš opakovaně říkat, že evangelium zvěstuje chudým, a jenom proto platí, že chudí jsou "blahoslavení", "nebo jejich jest království nebeské" (Mt 5,3). Bohatí naproti tomu nemají velké vyhlídky: snáze projde velbloud "Uchem jehly", než by bohatý vešel do božího království, tj. do království chudých. Ježíš dokonce (podle Lk 6,24) říká: "Běda vám bohatým, nebo vy máte potěšení své."
To je ovšem velmi tvrdá řeč, a není divu, že si toho je dobře vědom i sám Ježíš, a proto to také hned příslušně komentuje (Lk 7,23): "A blahoslavený jest, kdož by se na mne nezhoršil." Pohoršovali se však nejen zákoníci a farizeové, pohoršoval se a pochyboval i Jan Křtitel (v tom byla jeho lidská "malost", vždyť podle Ježíše "kdožť jest menší v království božím, většíť jest nežli on" - 7,28). A ošívali se i první křesťané, jak vidíme třeba doloženo v evangeliu podle Matouše: mluvit o "blahoslavených chudých" je přece nevhodné, až urážlivé, takto by se evangelium jen nesnadno šířilo do vyšších vrstev a tříd, raději tedy "blahoslavení chudí duchem". Izaiáš v rámci "evangelia tichým" vyhlašuje jatým svobodu, vězňům otevření žaláře, a těší "všecky kvílící" (61,2); u Matouše však nestačí, když někdo trpí protivenstvím, ale musí trpět "pro spravedlnost". A nakrmeni budou také nikoli všichni hladovějící a žíznící, ale jen ti, kdo lační a žízní "po spravedlnosti". Ale copak to samo není proti spravedlnosti, když někdo má strašný hlad a hroznou žízeň, jen takový "obyčejný" fyzický hlad a "obyčejnou" fyzickou žízeň? Copak se to může srovnávat se spravedlností a právem, když je spousta lidí chudých jako kostelní myši, a vedle nich si žije pár desítek nebo stovek bohatců? Není v takových případech ono jinak ušlechtilé připomínání spravedlnosti vlastně jen výmluvou a obezličkou? Nestává se v takových případech to slovo "spravedlnost" jen pokusem o zastírání skutečné, tíživé a někdy přímo děsivé nespravedlnosti?
Před mnoha desetiletími vyšla v českém překladu slavná knížka Hermanna Kuttera, která měla jako titul otázku: "Kde je Bůh?". Mohli bychom tu otázku změnit a zeptat se: Kde je to království chudých? První křesťané stále čekali na slíbený Ježíšův návrat, na jeho druhý příchod, s nímž spojovali ono nastolení nové vlády, nového režimu; theologové s tím mají dodnes práci, když svým církevníkům potřebují vyložit, proč k tomu dosud nedošlo. Ale má křesťan, ba smí křesťan ty nové poměry jen "pověrečně" očekávat? Nezáleží to také na nás, jak tomu budeme rozumět jako závazku zcela osobně pro sebe? Je to, smí to vůbec být ta první otázka, která nás má napadnout, kde že je to království chudých? Není tou vskutku první a rozhodující otázkou otázka jiná, totiž kde jsou ti chudí? Právě ti nejvíc chudí, ti nejchudší? A nepřidávejme se k těm, kdo se chtějí nejprve přesvědčovat o tom, zda ti chudí jsou chudí pro spravedlnost, za spravedlnost a na základě ne spravedlnosti - anebo nikoli, nýbrž "jen tak". Nespravedlivé je přece už to, že tu vůbec chudí jsou! (I když tu asi budou ještě hodně dlouho, dokonce snad prý "vždycky" - taky bych to uměl citovat.)
Nemůžeme však zapomínat na to, že nejde jen o "naše" chudé (ať už máme na mysli jen ty české - prý náležíme v Evropě k zemím, kde je nejmenší procento chudých! -, nebo se podíváme i trošku za ten český horizont a pomyslíme jako Evropané třeba dnes na ty řecké a další). Ne že bychom ty chudé u nás nebo i jinde v Evropě směli přehlížet. Ale nejsme dnes právě jako Evropané, není celá naše Evropa v situaci, že se snad jen zázrakem může vyhnout onomu soudu nad bohatými, jimž hrozí - podle Ježíšových slov - ono "běda"'? To má být jen malá připomínka toho, že strašlivá chudoba a bída nesčetných lidí v třetím světě nesmí být nikdy zapomínána. Rozhodně to není v žádném případě něco, co by se nás netýkalo. Dnes už snad nikdo třeba jen se zbytky svědomí nebude chtít těm pro nás vzdáleným lidem slibovat útěchu a nápravu v nebesích. Je dobře, že jsme se rozhodli právě letošní rok chápat jako rok chudých. Je to ovšem pouze připomínka; jde o to něco dělat: "Dejte vy jim jísti!"
Skutečné řešení ovšem není jednoduché; rozhodně by nemohlo fungovat to, co jako doporučení slyšel bohatý mládenec. Prodat statek by bylo možno jen někomu ještě bohatšímu, a peníze takto získané by se rychle rozutekly, Záleží to však také (byť nejenom) na nás: právě také my musíme něco udělat, něco podniknout - a nezavírat oči. Vezměme jednou vážně "evangelium království" (Mt 4,23): jde už teď a vždycky i příště půjde o království pro chudé a chudých. Proto platí, že chudí jsou "blahoslavení": jsou blahoslavení ne tím, že jsou chudáci, ale protože mají budoucnost, neboť chudáky být přestanou, a budou to oni, kdo budou kralovat, kdo budou vládnout, čili právě to bude to "boží" nebo také "nebeské" království (které nebude až někdy na konci časů, ale které už je tady a roste přesně tak jako roste víra). A velkou odpovědností nás nechudých je, abychom na tom opravdově a účinně spolupracovali, abychom s tím aspoň i sami a za sebe konečně začali cílevědomě něco dělat (ostatně už se na tom přece nějaký čas pracuje; dějiny nového druhu" vládnutí" ve smyslu nového uspořádání věcí veřejných jsou sice bohužel stále teprve v začátcích, ale rozhodně nezačínají až dnes!).
Součástí a přímo podmínkou našeho působení a naší práce v tomto směru je odhalování a ostré odmítání všech pokusů údajných "křesťanů", kteří by tuto Ježíšovu radikálnost chtěli byť jen docela málo relativizovat (a dokonce to někdy myslí docela "upřímně"). Blahoslavenství chudých není primárně tématem pro theology, ba není primárně vůbec problémem teoretickým. Je to otázka každodenního praktického života každého z nás. Neptejme se zbytečně, kdo to vlastně jsou ti "chudí" (je to stejně chybná otázka,jako se ptát, kdo je vlastně naším bližním); raději se řádně rozhlédněme, abychom viděli, kde jsou, zkrátka: abychom je opravdu viděli. (b4796)
MARXISMUS A KŘESŤANSTVÍ
Ilja Herold
(Text je převzat z internetového Deníku Referendum)
Nedávný článek v internetovém Deníku Referendum vděčně připomenul dialog mezi marxisty a křesťany v ich šedesátých letech minulého století a zejména pak osobnost Milana Machovce jako jednoho z klíčových duchů tohoto dialogu. Článek pak ovšem pon
'eckud znehodnotil sám sebe názorem, že tento dialog je svědectvím komunistického prohlédnutí z nouze. Protože byl,- a přinejmenším
ltrch měl být a měl by být i nadále,- prohlédnutím také křesťanů, kteří jinak tak rádi operují názorem, že chudoba trch je Boží záměr a řád, a že rušit systémovou chudobu ve světě je rouháním proti Stvořiteli. Jak to nepříliš dávno nepříliš originálně uvedl v církevním tisku i h předchozí nejvyšší představitel Českobratrské církve evangelické. Odpověděl jsem na článek v Deníku svou poznámkou, kterou dále uvádím:
Myslím, že vztah mezi autentickým marxismem a biblicko- evangelijním myšlením je daleko hlubší a vstřícnější, než aby bylo
f1možno chápat pokusy o marxisticko- křesťanský dialog šedesátých let jen jako prohlednutí komunistů a ještě k tomu z nouze:
-Marxismus i Bible sdílejí především hluboký budoucnostní pohled. To je velmi neobvyklá skutečnost, která je spojuje i odlišuje od jiných společensko- politických směrů. Přičemž oba tyto pohledy, jak křesťanský tak i marxistický, jsou ve své čisté podobě bytostně angažované, dějinně optimistické a humanitní. To zaprvé.
-Oba myšlenkové proudy vycházejí z filosofického materialismu míněného tak, jak jej chápal i Marx. Tedy v lchprotikladu jak k idealismu, tak i k materialismu pragmatickému a vulgárnímu. Protože i biblický pohled na svět,- alespoň ten starozákonní a evangelijní, je materialistický. I to oba směry spojuje.
-Oba pak myslí transcendentně. Protože každé důsledné hledání a ptaní vede k odpovědím lchtranscendentním ... každé smysluplné paradigma si hledá svou transcendenci ... a každá transcendence si hledá konkrétní aplikaci. Což oba směry pochopily; chzatím ovšem jen každý sám za sebe,- a bez společného ujasnění i slovníku.
Za zcela mimořádnou, žel přezíranou pokládám však další skutečnost: Ve starozákonních ustanoveních tak zvaného h milostivého léta (přikládaných Mojžíšovi například v biblické knize Leviticus, kap.25, verše 8-16 a paralelní), dobře rozpoznáváme
f4 dávný pokus o řešení vlastnicko- kapitálových problémů a jejich dopadu na společnost cyklickým “znárodňováním” a novým přerozdělováním základního kapitálového vlastnictví každých 50 let. I když tato ustanovení odrážejí dobu vznikání měst a zřejmě nikdy nebyla opravdově dodržována, obdoba se socialismem se sama vnucuje. Něco přitom napovídá skutečnost, že Marx pocházel z dobře pravověrné žid ovské rodiny a Bedřich Engels byl do své dospělosti členem církve (skládal prý i náboženské písně). Oba mohli i měli tlch uvedená biblická ustanovení znát a jejich myšlení jimi nemohlo nebýt ovlivněno. Křesťanská teologie ovšem o Milostivém létu až zarputile mlčí a politické a polit- ekonomické kruhy o něm nevědí případně se nedokáží starými texty prokousat.
V této souvislosti je nutno poukázat i na nepřiměřené a zdá se že často i zlovolné zdůrazňování Marxova “atheismu”. Díval jsem se do Vybraných spisů Marxe a Engelse (Díly 1 - 5, Nakladatelství Svoboda 1976 …), ke kterým existuje sice neúplný, ale jinak velmi důvěryhodný rejstřík. Slovo “atheismus” se zde téměř nevyskytuje, a když, pak především v Marxově polemice s h radikálními atheisty jeho doby. Také slovo “Bůh” a “bůh” je velice vzácné. Přitom často v
rtlch plurálu, v odkazech na bohy pohanské nebo v polemice s Feuerbachem a “panem Dühringem” a jejich náboženskými názory. Podle rejstříku z roku 1976 se mi to zdá být h na “zakladatele atheismu” velmi málo. Marx jistě často myslel, horlil i argumentoval proti církvím a náboženství své doby. Pokud ch ovšem známe společenskou situaci toho času s jeho církevně- náboženskou identifikací (a to třeba i jen z románů Ch. Dickense), berme mu to vd ěčně za zásluhu a ne za vinu.
Zbývá ještě zmínit “opium lidu”. To kouzelné zaklínadlo primitivného myšlení. Jde o větu vytrženou z poměrně dlouhého odstavce v práci “Ke kritice Hegelovy filosofie práva“. Sám pokládám celý tento odstavec naopak za nejvznešenější z toho, co kdy bylo o křesťanském náboženství z pohledu racionality vyřčeno. Kde se hovoří o bolesti lidu a náboženství se vděčně uznává za
f4 významnou jeho útechu. V době kdy opium nebylo zakázanou drogou, ale významným lékem,- i když příčiny bolesti odstranit nedovedlo. Marxova kritická racionalita je ovšem něco zcela jiného než zloba, naduté pohrdání a odsudek, jaké si Marx na oplátku nezasloužil.
Zlý a nevzdělaný antimarxismus pokládám za jednu z bíd současného nemyšlení, obecného i zejména k ochřesťanského. Je dobře, že zasutý marxisticko- křesťanský dialog byl připomenut. Marxisté jej asi neobnoví,- měli by sice h, ale nevědí proč. Měli by jej obnovit křesťané, pokud začnou vážně hledat a myslet a vezmou opravdově smysl evangelií a nejen jejich písmenka. Pomohlo by to v hěci, církvím, křesťanství i světu. (b4735)
HRDINOVÉ
Naše civilizace dovoluje zabít tyrana. Heydrich byl tyran. Prokázal to svými činy hned po nástupu do funkce i lch svým spoluautorstvím na Hitlerovi předloženém návrhu na vyhubení českého národa. Proto ti kdo schválený rozsudek vykonali a položili p
lochři tom své životy,- stejně jako ti kdo je se stejným rizikem ano i za stejnou cenu podporovali,- byli hrdinové.
Poštovní doručovatel, kterého Mašínovci spoutaného podřízli a sebrali mu peníze, tyranem nebyl. Proto se tím nestali h hrdiny a to ani když nalezli podporu v nepřátelské tehdy cizině. Nejsou jimi ani dnes, a nestanou se jimi žádným metálem. Jako nejsou hrdiny ti, kdo je dnes v pohodě svých funkcí a za státní platy oslavují a dodatečně chválí.
Na nedávném pohřbu jednoho ze skupiny Mašínů v západních Čechách sešlo se prý na 400 lidí. Pokud ich by to byli všichni, není to zase tak moc. Ale pan premiér Nečas se k tomu pochvalně vyjádřil. Ani on se tím samozřejmě nestal hrdinou, jen se sám kamsi zařadil. Podříznout spoutaného člověka,- i když to je "pro peníze",- na to už člověk musí mít zvláštní vlohy. Jaké ovšem akce "pro peníze" můžeme potom od pana premiéra i dále očekávat?
Národy si vybírají své hrdiny a tím i principy, podle kterých budou žít nebo živořit. Buďme si vědomi, ke komu šíríme kolem sebe obdiv. A nebuďme lhostejní k názorům tím méně pak k akcím druhých.. Ať ji tlchž zlovolným nebo "jen z pitomosti". (b4798 - 08/08/10)
e e e e
O REÁLNÉM PESIMISMU
Ilja Herold
Chystal jsem větší studii o tom, kam směřuje svět. Záměr mi ale nevyšel a proto využívám zádrhelu s autory a uklízím své přípravné noticky alespoň do Poznámek, i když bez hlubšího ladu a skladu a 4 spíše jen jako provokaci.
SOCIALISMUS
Socialismus můžeme především analyzovat jako reálný historický jev a všímat si jeho podoby, kladů i záporů,- jeho dílčích úspechu i neúspěchů,- i jeho konečného vyhasnutí v evropském bloku. Mezi významné podotázky zde patří zda h a jak náš reálný socialismus naplnil marxovské ideje a ideály a co bylo hlavními (snad až i transcendentními) příčinami jeho pádu. Druhou neméně významnou podotázkou pak je, zda a jak reálný socialismus ovlivnil a dodnes ovlivňuje myšlení i jednání svých vítězných odpůrců, a jak tedy předurčuje ex post další vývoj světa.
Socialismus má ovšem také svou současnost a zcela reálně existuje a se vyvíjí, i když příslu šné země bývají stupidně označovány jako "komunistické". Jde však o země mnohde tvrdě stíhané a o otázky obecně nejen tabuizované, ale i rch záměrně zkreslované, takže není snadné o současném socialismu něco podstatnějšího se dovědět: Čímž vzniká druhá řada témat k přemýšlení, a
f4 to o současných podobách socialismu, o jejich perspektivách, o silách usilujících o jejich zničení a o možných dalších konfliktech z toho hrozících.
A pak jde o budoucnost. Má socialismus vůbec nějakou budoucnost, nadto pak reálnou naději stát
f4 se určující dějinnou fází společenského vývoje ... a co víc, určující fází v cestě za racionálně- etickou, mírovou, bezkonfliktní, r ovnou, svobodnou, tvůrčí a humánní společností,- jak si to představoval Marx a jak v to doufalo několik generací komunistů- socialistů?
Nechci na tomto místě podrobněji hovořit o minulosti. V podstatě setrvávám na svých názorech, které jsem rch vyjádřil v roce 1991 na "Volksuni" na Humboldtově univerzitě v Berlíně ve své přednášce o omylech reálného socialismu, která tehdy značně zaujala a byla i opakovaně překládána do několika jazyků. Proti tehdejšímu svému názoru bych jen zdůraznil, že náš reálný socialismus byl mo žná příliš sociální na úkor socialistického,- že jej podlomila protahovaná existence dvojího lidu,- a že politicky, ideologicky a odborně zlenivěl.
Nemohu na tomto místě hovořit ani o socialistické světové současnosti, protože o ní tém
ltrchěř nic nevím a nemám možnosti se s ní seznámit.
Přes některá rizika z toho plynoucí chci se však odvážit hovořit o sporné socialistické budoucnosti a o budoucnosti vůbec, protože lehkomyslnost a lehkomravnost, se kterou je budoucnost lidstva nazírána či spíše přezírána, mne d hěsí. Domnívám se však, že socialismus jako obecná kladná dějinná fáze světového vývoje už budoucnost bohužel nemá, a že jeho jedinou reálnou alternativou je bu ochď fašismus nebo totální zmar toho, co nazýváme civilizací.
SOCIALISMUS JIŽ NEMÁ BUDOUCNOST.
Socialismus neměl být cílovou fází společenského vývoje. Ale aktivním článkem mezi revolucí a komunismem, článkem h který odbourá zotročující struktury individuálního i společenského násilí, naučí lidi pracovat prostřednictvím společnosti samy pro sebe, vybuduje materiální základnu smysluplného bohatství, a vytvoří metody a formy reálné samosprávy. Vše pro následné zatím spíše jen tušené období označované ch jako komunismus.
Marx odvodil ze svých analýz společenského rozvoje, že čas pro socialismus přichází s bouřlivými úspechy bch kapitalismu, kterými kapitalismus současně překračuje hranice svých možností; revoluční úlohu přiřkl pak proletariátu, to jest t chřídě těch, kteří mají na revoluci eminentní zájem,- jejichž síla je v jejich nepostradatelnosti,- a kteří se organizují a politizují, v čemž je jejich moc. Ta se h pak měla uplatnit především cestou internacionalizace národních revolucí. Hospodářský princip socialismu vyjadřovala zásada "každému podle množství a kvality odvedené práce", cestu pak heslo "proletáři všech zemí spojte se!"
Současná politická situace ve světě však ukazuje, že kapitalismus:
1) dokázal oklamat proletariát dočasnou výkladní skříní sociálního státu,
2) ovládl metody komplexní propagandy,
3) zvládl procesy nadnárodní integrace (=ekonomické globalizace) tam, kde se proletariáty rozhádaly,
4) naučil se plánovitě řídit,
5) prostřednictvím automatizace a kybernetizace průmyslových činností zlomil mocenské postavení proletariátu,
6) získal na svou stranu střední vrstvy a jejich ideology.
Sám princip "podle množství a kvality odvedené práce" nefunguje a nemůže fungovat tam, kde (již) není
loch práce pro všechny a kde stále více lidí je odkazováno do kategorie nejen zbytečných a nepotřebných,- ale i překážejících h a “parazitujících“.
KOMUNISMUS
Komunismus jakožto hospodaření podle principu "každý podle svých možností (schopností?) a každému podle jeho potřeb" je nejobecnějším principem hospodaření lidské společnosti na úrovni rodiny, takže rodinu by bylo možno tím to principem až i zdůvodnit a definovat: Nelze si zde obecně představit hospodářský řád jiný.
Na hladině základního přirozeného společenství řídí se pak komunistickými zásadami přirozeně i mnohé jiné p řírodní druhy: Rozhodně ptáci a savci,- nevím zda i jiní. Někteří savci (například prý vlci a divocí psi) vypracovali si i komunismus klanový,- a možná že kmenový komunismus dodržovali i lidé v dobách kmenového společenství: Značně autentické ilustrace k tomu podávají například i
hich klasické biblické příběhy ze života tak zvaných praotců.
Komunismus si nelze ovšem představovat jako kouzelnou samoobsluhu kde se jenom bere,- ovšem ani naopak (a to z bytečně zlomyslně a poněkud slabomyslně) ani jako mechanizovanou postrkovnu, ve které by lidé měli být zbaveni jakékoliv iniciativy a životem pouze posunování. I komunismus musí mít své historické formy vyžadující určité limity a řád, - své rozhodování, plánování a řízení,- své 4 mechanismy,- i své pracovní nasazení. Je obdivuhodné, jak to i naše matky zvládávaly a dodnes zvládávají, a to i v rodinách, pro které by se jakékoliv "komoušování" mělo zdát být nemyslitelným.
I nad-rodinná společenství obsahují ovšem již odedávna komunistické prvky. Dokazuje to domobrana, dobrovolní hasiči, obecnà 9 školství, zdravotní první pomoc.., a patří sem nejen Kampeličky, ale i veškeré pojištění, veřejné silnice a cesty ... atd. Dokonce i naše církve se často chovají komunisticky: Mše, kázání i jiná shromáždění bývají volně přístupná, a vztahy mezi dáváním a rch braním nebývají přímé a pevné. Soupeření pak, konkurence a trh se zde zatím systémově nevyvinuly.
Problém je dvojí: Předně se komunismus jeví jako jediný humánní princip hospodaření nastávající společnosti, kter á se vymaňuje z fáze všeobecné závislosti na individuální lidské práci. Současný kapitalismus nepotřebuje dělníka, dělnictvo, nezaměstnané ch, proletariát. Ti všichni se stávají "nepotřebnými", ztrácejí své systémové oprávnění, a "nezasluhují" si žít. A nepomohl by tu ani socialismus: Jak lch odměňovat podle množství a kvality odvedené práce, když práce je málo a nestačí pro všechny? Ovšem ani pseudokapitalismus s umělými profesemi a hierarchií vzájemných služeb není řešením, protože už i sama jeho idea je výrazem humanity .Druhý
loch problém je v tom, že naše společnost není na komunismus připravena a to ani ideologicky, věcně nebo mocensky. Nelze předpokl ádat, že by současná globální oligarchie byla schopna i ochotna se svého postavení zříci, - a nezdá se existovat síla, která by ji k tomu mohla a uměla donutit.
Žít, živit a nechat žít ... všechny ... i "zbytečné a nepotřebné" ... jako reálný, racionální, plán ovitý, humánní a humanitní systém ... to je jedna cesta. S heslem "každý podle svých možností, ka hždému podle jeho potřeb". Cesta bohužel mnohými hříchy i mnohou záměrnou zlobou, chtivostí a nenávistí zasutá, přeoraná a pokálená.
PSEUDOKAPITALISMUS
Řešením by mohla být umělá zaměstnanost vzájemnými službami služby: Nabob by mě l zástup komorníků tak dobře placených, že ti by si mohli vydržovat sluhy a posluhy vlastní ... a tak dál, ve slož hité antihierarachii služeb. Svět by obsadila ne již výroba, ale služby. Jako se to vytváří již dnes ve velkém měřítku praý ve vztahu USA a Číny.
Obdobně by se mohly rozšířit (jako již ledaskde fungují) parazitické hierarchie lichvy a rent: Mezi vlastníkem 4 kapitálu a konečným jeho reálným zužitkovatelem se rozšíří složitá mnohovrstvá hierarchie prostředníků, kteří se postupně podílejí na skute
lochčně vytvořeném produktu.
Jednodušší řešení nabízí kapitálové zajištění: Nově narozený jedinec dostane do vínku kapitál případně akcie, se
hich kterým by celý život hospodařil a jehož prostřednictvím by čerpal ze světové "samoprodukce". A život z kapitálu se přeci ich považuje za oprávněný.
Těžko říci, které z takovýchto řešení by bylo stupidnější: I tak by ovšem to vše vy hžadovalo základní humanistický přístup, ke kterému je nutno lidi vést a vychovávat,- od kterého se však současný kapitalismus vědomě a h záměrně distancuje.
RETREAT
Mnohé hlasy volají po návratu v čase, technice i procesech: Od globalizace zpět k individualizaci, od výrobní specializace k autarkii, od plánu k samosprávě, svépomoci a izolaci. Výraznou představitelkou tohoto směru je u nás například paní Naďa Johanisová.
Zapomíná se především, že bezpodmínečným předpokladem obživy dnešního světa je právě obrovská koncentrac e a specializace kapitálu i výrobních procesů, a že určující produkce světa nemohou nemít (zatím?) velkovýrobní charakter. Kdo nám v malém
dbch vyrobí elektřinu, dodá vodu a zemní plyn a dopraví nás z města k našemu 20km vzdálenému hektaru, na kterém si budeme s motykou v ich ruce pěstovat svou obživu?
Ani změna organizačně- právní formy ovšem nepomůže: Rozdrobením, rozptýlením ani rozhojněním správních funkcí se produkce nezvýší, a ochotu dělit se o chudý výsledek ani demokratizace nezvedne. Rozhojněním tržních partnerů a zjednodušením i sní žením produkce se pouze posílí a přiostří tržní vztahy a sníží naděje na humánní vyřešení ústredního problému, kterým se stává vztah k nepotřebným.
FAŠISMUS
Základním znakem fašismu není krutost a násilí. Kruté a násilné dovedly a dodnes dovedou být a jsou i jiné společenské režimy. Monarchie, oligarchie, demokracie i theokracie. 100 dolarů za skalp Indiána- muže a po 50 dolarech za skalp ženy a dítěte začali platit křesťané- poutníci, kteří emigrovali do Ameriky za vlastní svobodou. Pochody smrti a koncentrační tábory pro Indiány vymysleli Seveřané h po vyhrané válce za svobodu a po vyhlášeném zrušení otroctví. My levičáci se těžko vypořádáváme se stalinismem i deviacemi našich padesátých let. Všichni demokraté by měli vážně přemýšlet o zvratech Francouzské revoluce. A o koncentračních táborech stejn trchě jako o upálení 40.000 německých uprchlíků v Drážďanech těsně před koncem války. A o Hirošimě a o i h vojensky zcela zbytečné Nagasaki. A katolíci o svaté inkvizici a o "křížových (!)" výpravách, a naši o výpravách proti Husitům a do Ŕ 8ech. A pražský pan arcibiskup by se mohl například podívat na Ferdinanda I. nejen z katolické, ale i z křesťanské
hich strany.
Fašismus totiž není jen v excesech krutosti a pomsty ani v libidnosti násilí. Fašismus je především v
loch jejich zcivilnění, od-emočnění, racionalizaci a zevšeobecnění. Které dovedou krutost a násilí využit, zkomercializovat a zevšeobecnit,- a smí lchřit je s ethosem, individuálními ctnostmi i společenským blahem. Heydrich byl prý dobrým manželem i otcem a velice miloval psy.
V tom vidím jeden (ale ne jediný) ze závažných rozdílů i mezi historickým socialismem a nacismem: Socialismus h (včetně Stalina) lhal: Něco jiného sliboval a něco jiného dělal. Kdežto nacismus (včetně Hitlera), mluvil pravdu: Krutými och, nehumánními a nemilosrdnými němečtí fašisté být chtěli ... a byli.
Druhým rozdílem je fašistická a to až náboženská a metafyzická představa o apriorní nadřazenosti n chěkterých ras. Tuto pověru marxismus nesdílí. Pokud se pak sovětští komunisté interně sami utkali se svými židy, šlo právě o sionismus lch a to ať již v jeho obecném pojetí, nebo o jeho konkrétní podporu krátce po skončení války ze strany ČSR.
Obrovskou morální i logistickou podporu dostal fašismus v ideologii ekonomického neoliberalismu a filosofického postmodernizmu. Hayek i Friedmann káží úspešne své evangelium amorality, nezávaznosti, neodpovědnosti a rozvolnění. Neznají slovo humanita, a vysmívají se nejen všem představám o transcendenci, ctnostech a existencialitě, ale i o jakékoliv společenské i prostě lidské odpovědnosti. A co víc, nediskutují. Ale jakékoliv jiné myšlení prostě dusí načechranými frázemi o svobodě, individualitě a kosmickém řádu.
Svět se přelidňuje, ničí a vyčerpává. Naivní představy o trhu a tržní ekonomice lch patří minulosti. O Hayekovi a Friedmannovi slušní ekonomové již ani nehovoří. Socialismus minul svou příležitost, a v etapě automatizace a kybernetizace má jen místní a dočasnou šanci ve světě utlačených a vydřených národů, které hledají své místo na slunci. Komunismus jako jediné racionálně- humanistické řešení zůstal pouhou ideou bez reálných předetap a zakotvení. Představy o starých dobrých časech a o rodinné ekonomice a svépomocném hospodaření jsou zcela nereálné: Snad kdyby lidstvo muselo znovu začínat, pak co jiného,- ale větší hrůzu si lze t lchěžko představit.
Před nedávnem vystoupil Bill Gates, jeden z nejbohatších mužů světa v oboru počítačových systém
f4ů, s šokujícím návrhem. (Bill Gates vystupuje jako lidumil, investující obrovské částky do vývoje vakcíny proti AIDS). Hlavní problém světa, totiž p 4řelidnění, je dle něho vyřešen: Podařilo se vyvinout vakcínu, která za jedenkrát definitivně zruší plodnost kteréhokoliv muže či ženy.
Reakce byla mimořádná,- ale zcela zkratkovitá: okamžitě se ji podařilo potlačit. Nikde se již neobjevila a nezachytil jsem ani žádné další reakce či komentáře. Sen mnohého koncentráčnického výzkumu se splnil. Jak krásná bude liduprázdná A frika, jak krásná by byla ovšem i Česká kotlina.
Zdá se, že jedině fašismus je dostatečně silný k tomu, aby mravně i věcně takto řešil světový problém, pakliže komunismus toho není hoden. Fašismus logický, mravně připravený, věcně silný ... co na tom, že retardační ch, defektní, blbý a zlý.
VÝHLEDY
Proletáři všech zemí se nespojili, ale rozhádali. Spojili se kapitalisté, aby v procesu, který nazýváme (ekonomickou
f4) globalizací, vytvořili nejsilnější zatím v dějinách lidstva moc, ovládající svět. Moc, která ale sama v sobě již dnes nese ch prvky svého rozkladu, protože popřela a popírá zásady, z nichž vyrostla a na kterých byla vybudována. Moc, ve které pohádky o individuu, svobodě a sebeuplatnění,- stejně jako o soutěži, trhu, konkurenci a úspechu nejlepšího ... (pomineme-li o tom, jak se v něm i nejv chětší svinstva údajne podle Adama Smitha mění v prospěch (=blahobyt) všech) ... již dávno neplatí: Lenin zde hovořil o "koncernech" a o ch "imperializmus jako zahnívající fází kapitalismu", když tuto etapu předvídal.
Otázek vzniká několik:
-1-Jaký možný hospodářský řád chce globální kapitál prosadit,
-2-jaké metody má k dispozici
-3-kdo je jeho možným konkurentem protože má své vlastní možnosti i zájmy ... a t
'edm globalizovaný kapitál sotva pár desítek let po jeho upevnění ohrožuje.
REVOLUČNÍ SÍLY
Moc národních kapitálů zajišťovaly a zčásti dosud zajišťují svou výkonnou silou národní státy. Sv 4ětový kapitál nemá (zatím?) takového globálního ručitele,- přičemž zbytky státních mocí ve svém boji proti národním kapitálům v ědomě likviduje. Opírá se tedy především o nadstátní moc jedinečného národního státu,- konkrétně USA. Protože však i světový kapitál se vnitřně restrukturalizuje podle h mnohých společných i konkurenčních zájmů, vznikají, přeměňují, vyvíjejí se a rostou i mocenská centra, o která se opírá ch. K tomu si pak tato centra budují výkonnou moc vojenskou.
Ještě nikdy v dějinách se tak intenzivně, zoufale i lehkomyslně nezbrojilo.
Frakce světového kapitálu se ovšem naivně domnívají, že až o tom ony rozhodnou, začnou se sofistikované
hich, technizované, automatizované, chemizované a biologizované armády (v podstatě ovšem redukované na techniku a profesionální štáby) navzájem vybíjet, aby pak, po konečném vítězství, zbytky těch kdo přežijí poslušně předali ovládnutý svět opět do rukou ukrytým h oligarchům.
Oč snadnější ovšem je a bude, aby se generální štáby celého světa vzájemně domluvily a spojily h,- převzaly světovou moc bez boje a vzájemného ohrožování,- a přímou správu světa si ponechaly. Nemusí k tomu padnout h ani jediný výstřel,- stačila by prostá věta oznamovací.
Otázky hospodářského řádu i metod řízení tím ovšem nevymizí, naopak se dále přiostří.
DEMOKRACIE
Ideál demokracie u nás zřejmě dovršil TGM, kterému se překrýval s ideálem humanitním, jehož měl a být demokracie společenským rozpracováním. V praktické aplikaci však demokracie fakticky selhala: Ideály se snadno opustily a pragmatické zbytečky omezené na ch mašinerii voleb a hlasování narážejí na potíže, které se zdají být neřešitelnými.
Při přímém hlasování je i dnes zvládnutí velkých objemů hlasů nesnadné a náročné. Stejně tak bch je ovšem nesnadné vyhnout se profesionálně expertnímu ovlivňování občanstva: Jakými finančními i společenskými prostředky musí například ch vládnout americký kandidát- president, chce-li kandidovat ... a k čemu je potřebuje ... a kdo a za jaké naděje a sliby mu je poskytne? Proto podle některých studií jedinou skutečnou přímou demokracii v dějinách měli karibští piráti: na jedné lodi bývalo ovšem nejvýše
hich nějakých 40 lidí.
Zastupitelská demokracie je pak sama sobě výsměchem: Vede k vládě jedné i titěrn že menšiny nad převahou menšin jiných, ... k vládě slibů, výmluv a kompromisů ... ke kupčení s politickými programy ... k uplácení voličů, ltrchvolených i zvolených, ... k matení slov i pojmů ... k zastírání omylů, klamů i podvodů a ke všemu tomu ostatnímu ... jak to lze číst (ale zpravidla již jen pro hpochybenou zábavu) denně v našich novinách.
Demokracie si navíc nikdy nevypracovala vlastní hospodářský řád a to ani jeho ideál, a místo toho kolabo rovala vždy s tím společenským řádem, který byl: Demokracie otrokářská, feudální, královská, fašistická, církevní, socialistická, - demokracie pirátů, církevních řádů i pravicových extremistů .... všichni nakonec tu i onde sáhli k volbám a hlasování.
Demokracie se proto občas začíná ztotožňovat se svobodou slova. Kterou máme (a i já ji vyu chžívám a měla by se využívat hojněji), byť i kompenzovanou se svobodou censury ... a s poněkud zlehčujícím ortelem h: Piš si, stařečku, piš. Stejně to nikdo nečte, nikoho nezajímáš, a stejně nic nezmůžeš. Piš si stařečku, piš .... !
Přesto,- a nebo právě proto vytýkám našemu reálnému socialismu potlačování svobody slova. Myslím, že vnitrostranických diskusí bylo dost (nevím, nikdy jsem nebyl v žádné politické straně, a to ani kvůli penězům a kariéře, jako p rchředchozí pan premiér). Ale čtyřicet let protahovaná kletba dvojího lidu s právem většiny jenom mlčet byla jedním z největších omylů socialismu. Kéž by současná (zatím?) tolerance mluvit vedla k odhalení rozporů, omylů a zhovadilostí současných režimů kapitalistických, a pomohla tak nastolit řád lepší, slitovnější a perspektivnější.. (b4797)
oooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooooo
NAŠE FINANCE
Od posledně přispěly/li na Poznámky: 164/500; 164/500; 230/200; 329/200; 369/500; 3 92/200; 454/200; 468/200;
Peněz mají Poznámky t.č. dost: Děkujeme proto za štedrost, ale další příspěvky zatím neposílejte ich.
NAŠE BESEDY
Laskavostí pražských Unitářů můžeme se i po prázdninách scházet každé poslední pondělí v měsíci v jejich prostorách v Karlově ulici č.8, a to od 16,30 do 18,00 přesně. Programy připravujeme.
ZÁVĚRKA TOHOTO ČÍSLA
byla dne 13.srpna 2010.
S POZDRAVEM
Ilja Herold
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz