Kdo někdy zažil svatbu s širokým příbuzenstvem, asi tu situaci už zná. Dřív nebo později se objeví mezi svatebčany žoviální strýc, který je obdařen bavičským talentem a historkami se jen ohání.
Posezení u stolu s takovou figurou má obdobný průběh - nejdříve je to zajímavé zpestření, pak už poučný. Styl začne unavovat a za dva dny už je téměř nemožné vzpomenout si na nějakou nosnou myšlenku vyprávěni. Nějak podobně se to má i s rozsáhlým esejem Beneš jako Rakušan, který německy před lety sepsal (ale zatím nevydal) Jiří Gruša, a v oprášeném, částečně vlastním překladu ho před několika týdny vydal v češtině. I tady se to vrší historkami, anekdotami a dějinnými aforismy, na avizovaný leitmotiv, totiž "rakušanství" druhého československého prezidenta, se ale nakonec ani nedostane.
Prvním. problémem je možná to, že ani sám Gruša nemá příliš jasno v žánru, který píše. Jednou v úvodu tvrdí, že je to psychogram Eduarda Beneše (zažitou formu křestního jména Edvard Gruša neuznává), který vznikl jako psaný pandán autorových hovorů na toto téma, na přebalu ale avizuje zase román faktu, protože „postavy jsou faktické, ne fiktivní, práce s fakty odborná, práce se slovem a příběhem literární". Jako by čtenářům chtěl říci, že má celou problematiku dobře nastudovanou, ale ať ho neberou zas tak vážně - je přeci spisovatel. To je ovšem zavádějící výmluva, protože i historik pochopitelně používá v textu nejen suchý výčet dat, ale i metafory nebo implikace a jeho zpracování narativu je tak stejně literární jako beletristický text.
Nakonec zmatek v žánru není v případě Grušova eseje nepřekročitelným omezením, protože linka narativu – pokud je v jeho textu vůbec přítomna - zůstává skryta za množstvím literární hlušiny. S hlavním hrdinou útlé knížky - Eduardem Benešem - se setkáváme až na konci první třetiny. Právě tolik místa totiž zabírají nejrůznější topografické a etymologické špílce Jiřího Grušy. Dozvídáme se například, že rodák z Braunau na lnnu Adolf Hitler je v překladu "broumovský Hudla" nebo že Benešovo rodišťě Kožlany jsou buď keltské Cosla nebo slovanská „kaše a louže, tedy vlastně blata". Nebo že Beneš je počeštěný Benedikt a jméno prvního prezidenta by se správně mělo psát Masařík. Budiž - možná, že Gruša podobné hříčky. zamýšlí jako vtáhnutí čtenářů do slíbeného Benešova psychogramu.
Jenže ani po pořádně natažené expozici není psychologie postavy "prezidenta-budovatele" vykreslena nijak nečekaně ani objevně. Psát o tom, že Beneš měl kňouravý hlas, byl pedant a chyby hledal jen ve druhých, příliš neodpovídá obrazoboreckému úkolu, který si Gruša uložil.
Občas se mu sice povede trefné přirovnání (třeba když svazek s Hanou Benešovou popisuje jako „sekretariát ve dvou“, vesměs jsou paralely ale nedotažené. Pokus o nástin souběžného životopisu raného Beneše s Hitlerem ztroskotává. Oba pocházeli z neúplných rodin, oba spojovala „eine Art Hassliebe“ k Vídni. V čem ale tato nenávistná láska určovala jejich pozdější kroky třeba v řešení německé otázky, už autor nedodává. Ač sám vystudovaný historik, příliš se nedrží ani slibované odborné práce s fakty. Zmiňuje třeba dokumentaci o údajných Benešových intrikách z roku 1937, ale nikde už nezmíní, že její editor Hermann Raschofer byl poradcem Konráda Henleina a patřil mezi prominentní nacistické právníky. Dost možná, že Beneš skutečně záměrně při versailleských jednáních zkresloval počty Němců v českých zemích. Když to ale o něm píše právní expert Sudetoněmecké strany, slouží tím úplně jiné věci než kritice československé zahraniční politiky.
Kritiku pramene Jiří Gruša opomíjí v kapitole, v níž Beneše vykresluje jako „hygienika národa“. Správně poukazuje na to, že před první válkou panoval strach z pohlavních nemocí, a proto mravokárci za očistu těla považovali také sexuální zdrženlivost. Když ale v jednom Benešově spisku z roku 1910 narazí na sousloví o „kvalitě populace“, má autor jasno. „Nevšiml si (anebo nepřipustil), že parafrázuje mnichovské žvasty o rasové hygieně,“ uzavírá svůj odsudek Gruša. Jako dobrý znalec německých reálií (a hledač historických marginálií k tomu) ale zcela opomíjí, že hnutí Freikörperkultur, kde se to náznaky eugeniky jen hemžilo, vzniklo dávno předtím, než se z rasové hygieny stala protežovaná pavěda.
Ústřední kapitolou každého psychogramu Eduarda Beneše by mělo být mnichovské trauma. Poněkud překvapivě je s jeho analýzou ale Gruša hotov na pouhých pěti stránkách. Svým způsobem je to v autorových intencích, podle nichž je tragédií roku 1938 nikoliv opatrnictví západních spojenců, ale právě ulekaný Beneš. „Sám vzdoruje vůli svých občanů, kteří se chystali Československo bránit. Překvapí je tak dokonale, že ani nepovstanou, aby ho svrhli,“ glosuje Gruša. A tepe Beneše dál – výzva abdikujícího prezidenta k tiché práci pro vlast je podle něj „návod všem režimům, jak si nadělat do kalhot“. To, že má Gruša pro druhého československého prezidenta málo porozumění, je pochopitelné. Horší ovšem je, když variantu boje proti hitlerovskému Německu v roce 1938 staví jako jasnou a jedinou možnou volbu. Zavírání očí před mezinárodní situací a především srovnáním s jinými evropskými zeměmi je snad nejpatrnější v kapitole o odsunu, který Gruša přirovnává k nacistickému programu Umvolkung. Ani tady ale obraz Beneše jako zlomyslného politika neobstojí. Transfery obyvatel patřily k standardnímu repertoáru poválečné Evropy a chuť národnostně „vyčistit“ vlastní území měli stejně tak Poláci, Srbové a Rusové.
„Fabulace a fakta se znovu mísily podle narativu,“ píše Gruša na jednom místě svého eseje Beneš jako Rakušan. To je trefné a o textu bývalého českého diplomata to platí dvojnásob. Benešův tragický příběh se mu povedlo převyprávět tak, že potěší sběratele historických anekdot, kteří jej budou jistě dávat k dobrému dál. Kvalit skutečně kritického pohledu na druhého československého prezidenta Grušův historický esej ale nedosahuje.
Blahoslav Hruška, Literární noviny, 2.6.2011, s. 19-20,
připravila PhDr. Marie L. Neudorflová, Ph.D.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz