V podzimních měsících, září a říjnu, si připomínáme významné historické události. Ty slavné, jako je 28. říjen – vznik republiky, i ty tragické, jakými byly události podzimu roku 1938. V souvislosti s těmi druhými se obvykle různí chytráci vytasí s rádoby objevnými úvahami o osobnosti Dr. E. Beneše a o významu Československé armády. E Beneš je pak obvykle vylíčen jako mizerný státník, zbabělec, protiněmecký šovinista, republika jako umělý slepenec neschopný života a armáda této republiky jako vojsko, které nikdy nebojovalo. První dva nesmysly ponechám stranou a pozastavím se u toho posledního.
Československá armáda bojem totiž prošla. A ne jednou. V boji vlastně vznikla jako zahraniční Čs. legie, které prošly těžkými boji ve Francii, Itálii, v Rusku a zejména pak na Sibiřské magistrále. V prvních letech po vzniku republiky se podílela na obhájení samotné podstaty státní existence. Už v roce 1918 bylo nutno vojensky zakročit proti pokusu odtrhnout národnostně smíšená území v českém pohraničí a zajistit hranici vůči Maďarsku. Ke skutečnému válečnému střetnutí pak došlo v roce 1919 s rudým Maďarskem, jehož exponenti se pokusili o vytvoření bolševického slovenského státu závislého na Maďarsku. V roce 1920 následovalo válečné střetnutí s Polskem o území Těšínska, historickou součást českého státu. Výsledkem bylo rozdělení tohoto území mezi oba státy. Úspěšně proběhla mobilizace v souvislosti s pokusem o monarchistický převrat v Maďarsku ve prospěch habsburského rodu.
I v roce 1938 československý voják obstál se ctí. Příslušníci četnictva, policie finanční stráže a oddílů Stráže obrany státu a pochopitelně i útvarů Československé armády čelili henleinovským povstalcům i oddílům freikorpsu, který útočil z říšského území a v jehož řadách byli přítomni příslušníci německých ozbrojených sil. Fakticky se tehdy Československo ocitlo ve válce s nacistickým Německem. Toto je zejména nutno si uvědomit. Pro Československo začala druhá světová válka právě tehdy. V září roku 1938. Zrada západních mocností a podlézavost některých českých politiků nic nemění na faktu, že armáda tehdy svou povinnost splnila stejně, jako ostatní silové složky československé moci. Bojovala, dokud nedostala rozkaz boj zastavit.
Ani okupace našich zemí o rok později se neobešla bez vystoupení vojáků. Předčasnému proniknutí německého vojska na naše území se na odpor postavila posádka ve Frýdku – Místku a německý útok úspěšně odrazila. Stejně tak se československé ozbrojené síly postavily na úspěšný odpor proti maďarské okupaci na území Podkarpatské Rusi. Po několik dní se bojovalo i na území východního Slovenska.
Jistě není třeba připomínat účast našich vojáků v domácím odboji i jejich statečnost v jednotkách zahraničního odboje. Bojovou účast ve Slovenském národním povstání a v Květnovém povstání. Dále pak zajišťování československé státní moci a pořádku v pohraničních oblastech. Boj s oddíly UPA v letech 1946 -1947. Mnozí vojáci zaplatili svobodou, zdravím nebo dokonce životem svou odvahu a vlastenectví po roce 1948. Nebylo totiž zrovna málo těch, kteří se s násilím totalitního režimu nesmířili a k aktivnímu odporu neměli daleko.
I v roce 1968 se našli vojáci, kteří projevili rozhodný postoj vůči sovětským okupantům. Naproti tomu je nutno si přiznat i smutnou kapitolu srpna 1969, kdy byla armáda surově zneužita proti vlastnímu národu.
Myslím, že tato fakta stačí k vyvrácení pověr o neexistenci české a československé vojenské tradice. Není ale na škodu položit si otázku, proč se takové fámy šíří a komu vlastně prospívají. Jde o starou propagandistickou techniku, která už byla mnohokrát použita a dokonce i odborně vyhodnocena. Chceme- li národ podmanit, musíme ho zbavit jeho idejí, vzorů a tradic. Ostatně, nacistická propaganda v době okupace byla podezřela podobná tomu, co nám objevně sděluji někteří rádoby publicisté. Mráz ovšem běží po zádech, když si uvědomíme, že mezi tyto propagandistické metody, už mnohem sofistikovanější, patří i systematické rozeštvávání sociálních skupin. Jak si přitom nevzpomenout na poštívání proti seniorům, zejména v odporném videoklipu Mádla a M. Issové. Popouzení proti tzv. „ sockám“, tedy lidem, kteří nemají zrovna horentní příjmy. Proti nezaměstnaným apod. V té souvislosti si uvědomuji, jak rozporné jsou reakce veřejnosti na vládní škrty platů státních zaměstnanců. Mezi nimi jsou přece také vojáci. Nespoléhá se tady také tak trochu na nechuť části veřejnosti k policii a profesionálním vojákům? A ovšem i ke státní správě jako takové? Nejsme svědky dalšího rozeštvávání ve smyslu známého hesla „ Divide et impera“?
Pak se mě ovšem zmocňuje pochybnost, zda naše současná vláda je opravdu nositelkou tradic nejen naší brannosti, ale i veškeré české státnosti.
Ing. Jiří Pondělíček, funkcionář České strany národně socialistické
I generálové mohou padnout v boji
Nebývá zrovna obvyklé, aby generál padl v boji. A právě během druhé světové války se tak v některých případech stalo a zrovna v řadách československé armády. Generálové Vojta, Bílý a Homola byli popraveni za odbojovou činnost, generál Vojtěch Luža padl v přestřelce u Přibyslavi a generál Vedral-Sázavský při výbuchu miny během Karpatsko – dukelské operace. Mezi tyto válečné oběti patří i osobnost generála Aloise Eliáše.
Ing. Alois Eliáš vlastně nikdy nepomýšlel na vojenskou kariéru. Jeho profesí byla doprava, především stavba a projektování železnic. První světová válka ale jeho život radikálně změnila. Jako poddůstojník C.K. rakouské armády přešel, tak jako mnoho jiných Čechů, k ruské armádě a po praxi na ruských železnicích, kde uplatnil svoji profesi vstoupil do Československých legií. Brzy se dostal na francouzská bojiště, kde jako důstojník Československého vojska ve Francii prošel několika bitvami, např. u Terronu. V počátečním období republiky patřil k jejím obráncům v tehdejších lokálních válečných konfliktech. Zúčastnil se tak války s Polskem o Těšínsko a bojů s Maďarskem na Slovensku. Jako voják se neustále vzdělával a po absolvování Válečné školy v Paříži se stal jedním z důstojníků generálního štábu. Republiku reprezentoval i na některých mezinárodních jednáních, kde získal i určité diplomatické zkušenosti.
Po okupaci českých zemí a zřízení protektorátu přijal politickou zodpovědnost a stal se předsedou protektorátní vlády. Republiku ale nezradil a kolaborantem se nestal. Podílel se na zřízení tajné armády, budované pro případ povstání vojenskou organizací Obrana národa. Vytvořil rovněž zpravodajskou síť pracující pro exilovou čs. vládu. Byl ve spojení s organizacemi Politické ústředí a Petiční výbor věrni zůstaneme. Tato činnost nezůstala okupantům utajena a generál byl brzo sledován gestapem. Ani tehdy se ale nezalekl a odmítl jménem vlády tzv. přísahu věrnosti vůdci. Tímto a dalšími politickými kroky se stával pro okupanty stále více nejen nepohodlným, ale přímo nebezpečným. Generálův osud se začínal naplňovat.
Předseda protektorátní vlády gen. A. Eliáš byl zatčen v září 1941 a podroben řadě výslechů. Nacistický soud jej, jak také jinak, uznal vinným a odsoudil k trestu smrti. Přesto že obžaloba vypracovaná gestapem byla zmatená a obsahovala řadu věcných chyb. Před popravčí četou stanul 19. června 1942.
Není snad třeba zdůrazňovat, že ani památka gen. Eliáše to neměla vždy jednoduché a to zejména po roce 1948. Komunistům osobnost prvorepublikového generála a legionáře přirozeně nešla po nos. A nutno si přiznat, že i dnes se najdou u nás lidé, kteří by památku odbojářů nejraději vymazali z paměti národa. Právě proto si ve výroční den narození gen. Eliáše připomínáme jeho památku a vítáme odhalení pamětní desky, připomínající jeho odkaz. Odkaz politika, který přijal odpovědnost a vojáka, který nevzdal boj. Připomínáme si tak památku jednoho z generálů, kteří padli v boji.
Ing. Jiří Pondělíček
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: Vydavatel@seznam.cz