Mnichov, sudetoněmecký landsmanšaft
CSU poslanec v EU Bernd Posselt,mluvčí sudetoněmecké národnostní skupiny odmítl kritiku Charty německých vyhnanců. Charta je a zůstane „jedinečným dokumentem míru a dobré vůle kterou byl snad konečně přerušen ďábelský kruh vzájemného násilí."
Posselt se vyslovil pro další rozvíjení tohoto „v některých částech časově podmíněného, ale v jádru daleko do budoucnosti hledícího dokumentu v přímém dialogu s demokratickými sousedy, kteří dříve neexistovali.
Sudetští Němci jsou v každém případě připraveni k přímému dialogu s Českou republikou. Při tom by se mohli orientovat Wiebadenskou dohodou, kterou uzavřeli zástupci všech politických směrů sudetoněmecké národnostní skupiny 4. srpna 1950 s exilovými Čechy.
V ní obě strany zdůraznili, že stojí na půdě demokratického světového názoru a odmítají každý totalitní systém, tedy každou kolektivní vinu a „z ní pramenící myšlenku na pomstu."
Volný překlad: Václav Janovský
„Benešovy dekrety otravují atmosféru“
Více sousedství a tu věc zbavit jedu. Tak nazvalo Radio Praha rozhovor, který vedl v uplynulém týdnu Christian Rühmkorf s mluvčím sudetských Němců, který pobýval několik dnů v České republice.
I zcela obyčejní lidé reagují podrážděně když slyší jméno Bernda Posselta. Bernd Posselt je mluvčím sudetoněmecké národnostní skupiny, která požaduje stále a stále zrušení Benešových dekretů, které vytvořily právní podklad pro odsun. Tak zněl úvod vysílání.
Na letním sudetoněmeckém dnu v Augsburku bavorský ministerský předseda Horst Seehofer oznámil, že na podzim pojede na oficiální návštěvu do Prahy. Vy budete členem této delegace a prohlásil jste: „Dějinný okamžik přišel“. Proč přišel a proč právě nyní? Zeptal se redaktor Rühmkorf.
Posselt: „My,sudetští Němci o to už dlouho stojíme - mnoho let. Jsme pro lepší sousedství, poněvadž jako bývalý druhý národ v Čechách a čtvrtý kmen Bavorska od sousedství očekáváme jen dobro.a považujeme se také za spojovací článek.
Dějinný okamžik přišel poněvadž v České republice je stabilní vláda. Na tom doposud hlavně návštěva ztroskotala. Jak už dlouho? - ptal se Rühmkorf.
Volal mne na př. Edmund Stoiber- „Ty, příští týden jedeme do Prahy“ - a pak z toho nic nebylo, poněvadž v českém parlamentu byl zádrhel. Pak zase Stoiber odstoupil. Na obou stranách byla situace nestabilní. Mnoho lidí si myslí, že to byly důvody politické, že se návštěva neuskutečnila. Ne, několikrát z toho sešlo a proto doufám, že to nyní klapne. Uvěřím tomu ale teprve,když se návštěva uskuteční.
Co očekáváte od nové vlády v Praze s ohledem na sudetoněmeckou problematiku?
Posselt: „Pana premiéra Nečase 1sem před několika lety poznal.Je to velmi ryzí člověk křesťanských zásad a sociálnědemokratického zaměření. Vidím v něm dobrého a otevřeného partnera. Kníže Schwarzenberg pro mne představuje parádního Evropana. Proto věřím, že představuje sympatické ztělesnění staré Evropy a zároveň ztělesňuje novou Evropu budoucnosti. Je správným mužem na správném místě.
Na Sudetoněmeckém dnu v Augsburgu jste označil Benešovy dekrety jako virus, který musí zmizet. - vzpomenul novinář Rühmkorf. Je to poselství a rétorika se kterou pojede na podzim se Seehoferem do Prahy.?
„Ne, - to není to poselství,- to je Ceterum censeo“ - odpověděl Posselt. Poselství je naprosto jasné a sice, že chceme více sousedství a také více sousedství potřebujeme. Můj názor je již starý. Jde o to, že musíme dosáhnout vzájemné důvěry. A čím ji bude více, tím lehčeji zdoláme vzájemné problémy. Tak je tomu v osobním životě a také v politice sousedních států.
Znamená to ale, že dekrety musí zmizet?
Posselt: Ty musí samozřejmě někdy zmizet. Představují absolutní bezpráví. Otravuji atmosféru. Viděli jsme to nyní na Slovensku, při jednáni o Lisabonské smlouvě. Nebyli jsme to my, kdo vytáhl strašidlo Benešových dekretů, ale byli to jisti lidé, co chtěli zabránit Lisabonské smlouvě. Na tom je vidět, že i kdybychom je my neaktualizovali - což přirozeně děláme - objeví se samy a v nepravém okamžiku. A proto je důležité tuto věc zbavit jedu.
Sudetendeutsche Zeitung, 23. července 2010, str. 1
Volný překlad: Václav Janovský
K Wiesbadenské dohodě
Bernd Posselt, mluvčí sudetoněmeckého landsmanštu, ve svém projevu na 61. sjezdu odsunutých Němců z Československa, zdůrazňoval „historický“ význam Wiesbadenské dohody, uzavřené dne 3. srpna 1950 (některé české texty uvádějí uzavření Wiesbadenské dohody na den 4. srpna 1950) mezi sudetskými Němci a svobodnými Čechy v exilu, reprezentovanými, jak říká B. Posselt, vlasteneckým českým generálem Lvem Prchalou.
Zmocněnec Rady svobodného Československa pro Německo a Rakousko, generál František Dastich, v minulosti kromě dalšího zastával též funkci československého vojenského atašé v Moskvě, sbíral údaje o odštěpeneckých hnutích v poúnorovém čs. exilu, tedy také o hnutí generála L. Prchaly. V informaci podané americkým úřadům tvrdil, že páteří Prchalovy organizace jsou bývalí čeští fašisté, kteří po válce hledali v západních zónách Německa azyl.
Generál Prchala spolu s novinářem Petrem Prídavkem založil své hnutí již v r. 1940 pod jménem Československý národní výbor. Již v tu dobu prchalovci nejen nekomunikovali s československým odbojem vedeným čs. londýnskou vládou a prezidentem dr. E. Benešem, nýbrž se stavěli proti němu. Prchalovci byli jen nepatrnou, zcela okrajovou skupinou. Pozdější Českou národní jednotu Prchala koncem roku 1944 přebudoval na Český národní výbor. V březnu 1948 prchalovci vytvořili Českou národní skupinu pro Západní Německo (ČNS).
Generál Dastich ke své zprávě připojil též seznam a popis 26 osob, které pracovaly pro ČNS. Až do října 1951 Prchala úzce spolupracoval s Vladimírem Pekelským. Tento bývalý člen fašistické Vlajky začal v r. 1941 studovat v Německu medicínu. V květnu 1945 byl zatčen pro kolaboraci. V r. 1946 uprchl z vězení. K dalším známým prchalovcům patřili zejména: Ing. František Šulc, za války redaktor Vlajky, před trestem za kolaboraci utekl do Německa, v Praze v nepřítomnosti byl odsouzen na pět let vězení; Antonín Vlach, odsouzen v Praze na osm let pro kolaboraci s Němci, v srpnu 1949 utekl do Německa.
Prchalovci jak v druhém, tak v třetím odboji představovali malou fašizující skupinu, která s českým a slovenským národem neměla nic společného. Jejich vliv na politické dění byl zcela okrajový, prakticky bezvýznamný. Toto věděli i Němci odsunutí z Československa. Byla to však jediná „česká“ skupinka, která byla ochotná s nimi podepsat dohodu. Počátkem srpna 1950 generál Prchala a Vladimír Pekelský za Český národní výbor v Londýně uzavřeli smlouvu s Arbeitsgemeinschaft zur Wahrung sudetendeutscher Interessen, zastoupeným Dr. Rudolfem Lochmanem von Auen, Richardem Reitznerem a Hnasem Schuetzem. „V této dohodě“, jak uvádí ve svém díle „Politici bez moci“ Bořivoj Čelovský (Tilia, Šenov u Ostravy, r. 2000, str. 95-96) „se návrat sudetských Němců prohlašuje za spravedlivý a proto samozřejmý“.
Představitelem svobodných Čechů a Slováků v exilu byla Rada svobodného Československa (RSČ), která vznikla v únoru 1949. Předsedou předsednictva se stal dr. Petr Zenkl, místopředsedou dr. Jozef Lettrich. Dalšími členy předsednictva byl Václav Majer, Dr. Adolf Procházka, Dr. Josef Černý, Dr. Jozef Dieška. Dr. Štefan Osuský, Ferdinand Peroutka, Dr. Juraj Slávik. Již tato a další jména členů pléna Rady svědčí o tom, přestože i sama RSČ procházela v průběhu let mnohými změnami, včetně rozsáhlých organizačních, že právě zde byli politici, kteří představovali více než převážnou část české a slovenské veřejnosti v zahraničí. Jak tito reagovali na již zmíněnou tzv. Wiesbadenskou dohodu? Již od počátku zcela negativně. RSČ zdůraznila, že věta v jejím programu vystěhování Němců z Československa se pokládá za definitivní. Jednomyslně byla schválena i věta prohlašující „nedělitelnou republiku Československou v jejích předmnichovských hranicích“, jež byla vložena do programu RSČ (c.d., str.114).
K předmětné otázce se vyslovil i dr. Lettrich: „Jsou věci, kde můžeme debatovat, a kde ne. Je třeba rozlišovat způsob odsunu a odsun samotný. … V druhé části však neexistuje kompromis. V této věci na vyrovnání není místo. Pokud bychom jen náznakem dali najevo, že je nutné ve věci jednat, měli bychom hotový galimatyáš. S jedním nespravedlivě vystěhovaným Němcem, by se nám jich vrátilo deset tisíc…
Ani Hitlerovi a Henleinovi s Frankem nešlo o to, uspokojit se okleštěním Československa, neschopného života, ale šlo jim o zničení ČSR, oloupit ji o národní a státní svobodu. Spekulovat s návratem Němců znamená bezpodmínečně riskovat československou státní samostatnost. My, Slováci, bychom nikdy nesouhlasili s návratem Němců do českých zemí.“ (C.d., str. 113-114)
„Členové Rady svobodného Československa, a to zejména politici čeští, pokládali vyhoštěné sudetské Němce za nejvážnější hrozbu československého státu po jeho případném osvobození od komunistického jařma. Tento postoj byl bezpochyby živen vědomím, že domov nebyl naladěn na jakékoliv ústupky v této otázce. Mezi vedoucími členy Rady svobodného Československa bylo nadprůměrné množství členů domácího a zahraničního odboje a mnozí z nich prošli koncentračními tábory. Odsun byl považován za nezvratitelný a schvalován takřka všemi, s výjimkou republikána Dr. Josefa Černého…
První zmínku o sudetoněmecké otázce na schůzi Rady svobodného Československa neučinil 16. července nikdo jiný než Dr. Josef Černý. Ne snad, jak by se dalo očekávat, aby odsoudil odsun, nebo alespoň způsob jeho provedení, nýbrž aby upozornil na „nebezpečnou“ činnost sudetských Němců v americkém okupačním pásmu, probíhající „nejspíš též s vědomím amerických úřadů“. Této činnosti, řekl Černý, je nutno věnovat pozornost a využít zpráv, podle nichž dochází „ k rozkolům mezi sudetskými Němci v důsledku počínání opozice vůči Jakschovi“…
Lettrich předvídal, že se vzrůstajícím významem Němců se otázka odsunu obyvatel Sudet s německou národností stane aktuálnější. „Problém bude vleklý, řekl, „ a zůstane problémem pro příští generace. Nebude to Zápotocký se svoji vládou, kdo bude řešit tuto otázku, nýbrž někdo jiný. Je na Radě, aby byla připravena“…(C.d., str.103-104)
„Zdá se, že Peroutka uznal Griffithovy důvody, neboť 23. června prohlásil na schůzi předsednictva Rady, že „v souvislosti c činností RFE (Svobodná Evropa) byl otevřen velký útok na čs. státní věc ze strany koalice sudetských Němců, separatistů a prchalovců. Tyto elementy popírají právo exilu zastávat čs. stát“. (C.d., str. 109)
Na schůzi zastupitelstva RSČ Zenkl, bývalý vězeň z Buchenwaldu, poukázal na zločiny německých nacistů: „ Němci v Československé republice vědomě se zřekli loajality vůči Československé republice, přešli na stranu nacistických nepřátel republiky a umožnili jim dosáhnout jejich brutálních cílů. V tomto směru našli spojence také v neloajální maďarské menšině na Slovensku a bohužel i ve zrádných živlech našich vlastních řad. Za těchto okolností a proto, že v západní Evropě nabyly vrchu kapitulantské a poraženecké vlivy, byl možný Mnichov a jeho katastrofální důsledky pro Československou republiku. Československo bylo obětováno v klamné naději, že tím bude zachráněn mír. Mír však zachráněn nebyl, ale byly na chvíli uspokojeny jen světovládné aspirace nacistického a fašistického imperialismu…
V těchto tragických chvílích Němci a Maďaři z Československé republiky stáli na straně našich nepřátel a utlačovatelů. Tímto svým postojem rozhodli nejen o poměru Čechů a Slováků k nim, ale také o svém budoucím osudu.“
Na schůzi výkonného výboru RSČ koncem září roku 1952 dr. Hubert Ripka přednesl hlavní referát: „Na jedné straně bojujeme proti SSSR a na druhé straně nám zároveň vzniká velké německé nebezpečí,“ čímž se „naše situace, v které jsme nikdy dosud nebyli, stává neobyčejně obtížná.“ (C.d., str. 118-119)
Po uzavření tzv. Wiesbadenské smlouvy sami představitelé odsunutých Němců chápali, že generál L. Prchala jako smluvní partner je málo dostačující. Proto se rozhodli hledat mezi Čechy důvěryhodnějšího partnera. „Dne 20. dubna 1953 pověřenec předsedy sudetoněmeckého landsmanšaftu Dr. Rudolfa Lodgmana jménem Simon navštívil Peroutku v New Yorku. Podle vlastnoručního Peroutkovo zápisu bylo důvodem návštěvy najít nového českého partnera pro jejich politický program, neboť generál Prchala údajně neměl žádnou váhu. …
Dva roky nato se Peroutka za přítomnosti hraběte Jindřicha Kolowrata-Krakovského setkal s Paulem Fialou, reprezentantem dr. Lodgmana v Americe. Účelem Fialovy návštěvy bylo, podle Peroutkova zápisu, přání zahájit jednání mezi Čechy a Němci…Na Peroutkovu otázku Fiala řekl, že sudetoněmecký program je vytvořit „federativní stát Čechů a Němců“, přičemž by se střídali čeští a němečtí prezidenti. Dr. Lodgman podle něj stále čeká na vyjednávání s Čechy. Zatím jednají s Dr. Josefem Černým, který souhlasí s programem federace a přejí si uzavřít formální dohodu s Radou svobodného Československa. (C.d. str. 120-122)
Dohodu s odsunutými Němci o přetvoření ČSR na federativní stát Čechů a Němců, jen do takového byli tito připraveni se vrátit, nepodepsal s nimi žádný další český subjekt. A ani nemohl. Pokud by tak učinil, byl by považován, obdobně jako generál L. Prchala, za zrádce českých národních a státních zájmů a přisluhovače tzv. sudetských Němců.
Z hlediska uvedených údajů se nám Wiesbadenská dohoda jeví jako nikoliv významný historický dokument, jak se jí pokusil na 61. sjezdu líčit Bernd Posselt, nýbrž jako dvoustranný akt málo důvěryhodných smluvních partnerů, kteří ani nemohli, vzhledem ke své politické relevanci, řešit vztahy mezi Čechy a Němci. Uzavřená dohoda proto neměla žádný skutečný politický ani jiný význam.
Připravil: J. Skalský
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz
E-mail: Vydavatel@seznam.cz