PhDr. Václav Kural, CSc.
Vpád půlmilionové armády Varšavské smlouvy do Československa nespadl z čistého nebe, ale byl proveden po asi sedm měsíců trvající přípravě, která nebyla bez rozporů. Rozhodující byl vývoj, odehrávající se v Moskvě. Tam vzbuzovaly změny, které přineslo plénum ÚV KSČ z ledna 1968, velké obavy. Vyústily - aspoň podle informací získaných dodatečně v Moskvě Věnkem Šilhánem - jednak v projektování vojenských kroků Varšavské smlouvy, jednak ve svolání porady Varšavského paktu na 23. březen 1968 do Drážďan.
Tato porada, ač byla původně svolána jakoby k projednání ekonomických témat, se rychle změnila v tvrdé odsuzování ČSSR, a to především Leonidem I. Brežněvěm a Walterem Ulbrichtem při "speciálním" útoku Kurta Hagera proti Josefu Smrkovskému jako hlavnímu tribunovi Pražského jara. Lze soudit, že tenkrát se ve velení Varšavské smlouvy, pod iniciativním působením maršála Andreje Grečka, začal plánovat vojenský přepad Československa a možná, že toto plánování už bylo v plném proudu. To dokazuje fakt, že 8. dubna maršál Grečko (povýšený mezitím na ministra obrany SSSR) začal vydávat praktické rozkazy k intervenci.
BREŽNĚVOVO LAVÍROVÁNÍ
V poststalinském systému vlády v SSSR bylo hlavním držitelem moci politbyro ÚV KSSS. O tom, jak tento orgán jednal, existují záznamy zveřejněné Rudolfem Pichojou, někdejším vedoucím archivářem SSSR, v časopisu Novaja i novějšaja istorija (č. 6/1994). Podle nich jednalo politbyro o československé otázce 21. března (tedy již před drážďanskou schůzkou) a přitom se zformovala dvě stanoviska: brežněvovské, jež dávalo přednost politickým nástrojům řešení; a andropovsko-šeljepinské, připravující pro všechny případy vojenskou intervenci. Obě měla shodný cíl - likvidovat československou herezi. Rozhodnutí mělo padnout na dubnovém plénu ÚV KSSS. Zřejmě se tak stalo, věc však má háček - na rozdíl od jiných zasedání - aspoň, pokud je zatím u nás známo - informace o dubnovém plénu se jaksi vytrácejí, zejména pokud jde o československou otázku. Existují závažné indicie, že právě na dubnovém plénu ÚV se rozhodovalo o dalším osudu Československa.
Jednak jsou tu fakta interpretovaná Antonínem Benčíkem z maďarských a polských zdrojů, která dokládají, že Grečko vydal jednotlivým armádním seskupením příslušné rozkazy právě 8. dubna. Brežněv o tom musel být informován, neboť byl přítomen na příslušném zasedání. Jinou indicií je Brežněvův výrok na plénu ÚV KSSS, konaném 14.-17. července 1968, podle něhož polibyro, aby zabránilo odtržení Československa od socialistického společenství "se řídilo usnesením dubnového pléna ÚV KSSS". To rozšifroval Brežněv slovy: "Dříve než sáhneme ke »krajním opatřením« (tj. k intervenci), vynaložíme všechno úsilí k tomu, abychom se pomocí politických prostředků (...) postavili (...) proti antisocialistickým a kontrarevolučním živlům a zachováme tak KSČ jako vedoucí sílu a věc socialismu v Československu."
(Pozn. red.: Věřme, že uveřejněním zápisů, které byly v květnu 2011 vystaveny v Moskvě, se vyplní podstatná mezera, která zatím ve zpracování autorem sledovaných otázek existuje.)
Brežněvova formule upřesňuje celkovou linii v sovětském vedení. Především připouští připravenost sáhnout "ke krajním opatřením", tj. k vojenským krokům - k intervenci. Současně ještě staví do popředí vyčerpání politických prostředků. V sovětském politbyru tedy zatím existovala shoda v tom, že je třeba vymýtit československou herezi do dna v pořadí: 1. prostředky politickými, jimž dával přednost Brežněv; 2. prostředky vojenskými, které kladli do popředí vojáci, zejména ti z Varšavského paktu. S Brežněvem postupovali střídavě Alexej Kosygin a Andrej Gromyko; a s vojáky Jurij Andropov, Alexandr Šelepin, Pjotr Šelest, Kirill Mazurov...
Rozkaz maršála Grečka z 8. dubna podepřel stoupající pozice válkychtivých jestřábů, kteří prosazovali zařazení vojenské intervence do repertoáru Varšavské smlouvy. To se projevilo vyhlášením bojové pohotovosti k 20. červenci 1968, včetně vojsk určených pro cvičení s kódovým označením Šumava, jež se mělo odehrát na československém území.
AMERICKÁ OPATRNOST
Odkud se vzala uměřenější (nebo spíše pomalejší) taktika Brežněvova? Podle amerického historika G. Bischopa tkvěla příčina v tom, že se administrativa prezidenta Lyndona Johnsona jednak obávala opakovat chybu z doby maďarských událostí (1956), kdy slibovala americký zákrok, který USA neuskutečnily, a zároveň byla vázána ve Vietnamu. Navíc prý byla vedena snahou udržovat v chodu proces uvolňování napětí - konkrétně přípravu smlouvy SALT II. Proto prý americká politika zůstala roku 1968 v klidu a omezila se na "dobré rady" či hrozby. Vše vyvrcholilo prohlášením ministra zahraničí Deana Ruska, že zásah USA v Československu by vyvolal novou světovou (ba i jadernou) válku. Dále zaznělo i vyhlášení sovětského velvyslance v USA (dohodnuté se State Departementem), že 20. srpna bude veřejnosti oznámena chystaná schůzka Johnsona s kremelským vedením v Leningradě.
Spojené státy se tímto opatrným postupem vyvarovaly přímého zasahování do československé krize vojenskou silou a zároveň dokázaly uchovat, ba dokonce posílit svůj vliv v Evropě i tvář přítele ČSSR. To vše mohlo uvolnit napětí v Evropě, kdyby Washingtonu neujel (jak to říkal Winston Churchill svého času o Němcích) autobus. Mezitím se už varšavská vojska chystala vyrazit.
Přesto by představoval postup USA jisté pozitivum, kdyby se nevtírala otázka, proč byl takový, jak se jevil. V každém případě ponechával Československo "varšavské" (tj. sovětské) invazi napospas - tak jako v roce 1938 -1939 Neville Chamberlain ponechal stejnou zemi invazi německé. D. Rusk do poslední chvíle mluvil defétisticky, byť s ohledem na vyšší princip, tj. nedopustit vznik jaderného konfliktu, zatímco v sovětském vedení i velení zaznívala téze, že "Československo nedáme za žádnou cenu."
Johnsonova pozdní ochota k aktivní diplomatické aktivitě mohla být bleskovou reakcí na zjištění amerických výzvědných služeb. Ředitel CIA Richard Helms totiž 20. srpna 1968 varoval na Johnsonem organizovaném obědě před bezprostřední sovětskou akcí velkého významu, neboť v Moskvě bylo narychlo svoláno plénum ÚV KSSS. Jeho informace byla pravdivá a navíc z dokumentů, které v jelcinovských dobách získala Komise vlády ČSSR pro analýzu událostí let 1967-1970 víme, že rozhodnutí padlo už 18. srpna! A že přitom Brežněv, za účasti přizvaných zástupů "bratrských stran (bez Rumunska), vyložil plán intervence do ČSSR se začátkem o půlnoci z 20. na 21. srpen 1968! A to po její vojenské i politické stránce, včetně využití zvacího dopisu "nejzdravějších sil v KSČ" (podepsali jej Alois Indra, Drahomír Kolder, Oldřich Švestka, Antonín Kapek a Vasil Biľak), důvěrně předaného na nedávné konferenci v Bratislavě. Ve stanovené lhůtě se sovětské i další divize Varšavské smlouvy skutečně vydaly na "pomoc" - tj. překročily hranice ČSSR. K nim byly přisunuty již dříve, takže vpád byl tak rychlý, že Johnson nemohl svým gestem chod událostí zastavit, i kdyby byl chtěl.
HRY O ZÁVAZKY
Problematiku tzv. československých závazků je proto nutné posuzovat z tohoto rozhodujícího aspektu: o vstupu "varšavských" vojsk do ČSSR bylo rozhodnuto před 20. srpnem. Brežněvovy alibistické telefonáty Dubčekovi na tom nemohly nic změnit. Počátky hry o závazky, jako snahy vytvořit potřebné alibi pro Brežněva, začaly zřejmě poté, když Brežněv odložil dvojakou tézi, že dává přednost vyčerpat politické prostředky. To se dělo zřejmě v souvislosti s předvoláním tria Dubček - Smrkovský – Bilak před moskevskou soudnou stolici počátkem května, když plénum ÚV KSČ nesplnilo naděje, které do něho Kreml vkládal. Když se nepodařilo (ani přes novou, tentokrát varšavskou soudnou stolici) nasadit Dubčekově části vedení KSČ, tak říkajíc "dvojitého nelsona" podle kremelského gusta, dostavilo se vítězství "krajních prostředků". Moskevský Kreml, berlínský Pankow i další složky "varšavských" špiček usilovně formovaly "internacionální pomoc", tj. vojenský zákrok zvenčí i s pomocí dopisu "zdravého jádra" ve vedení KSČ, tedy "inter muros". Zejména Kreml spolu s Varšavou daly přednost zásahu půlmilionového vojenského uskupení "ante portas", když manipulace vnitřními "zdravými silami" se ukázala jako nejistá, což se v průběhu intervence potvrdilo měrou vrchovatou.
USA se naproti tomu svým obratným kličkováním udržely mimo ohnisko, z něhož eventuálně hrozila vzplanout nová Velká válka, zatímco sovětským, resp. "varšavským" silám byla na 20. červenec nařízena bojová pohotovost s přesuny do blízkosti československé hranice. Události se vyostřily tak, že spád k intervenci prakticky nešlo zastavit.
Otázku československých závazků je proto třeba hodnotit především z hlediska onoho sovětského postupu: o intervenci bylo rozhodnuto už 18. července a Brežněvovy telefonáty byly nanejvýš alibistickým manévrem či pokusem svalit vinu za to, co se má stát, na československou stranu a eventuálně připravit či doplnit Brežněvovo alibi pro jeho vnitřní potřebu. Přesto neškodí hru o ně aspoň stručně zopakovat:
Moskevská "masáž", kterou podstoupili za Bilakova souhlasu Dubček se Smrkovským, byla projevem Brežněvova přechodu na tvrdou linii. V ní první muž evropské politiky poněkud slevil, když v polovině července 1968 - zřejmě pod dojmem vývoje americko-sovětských kontaktů - prohlásil, že před použitím "krajních prostředků" vyčerpá Moskva prostředky politické. Potom však za pobytu na Krymu v něm znovu převážila tendence favorizovat prostředky krajní, jak dokazuje ona hrozba uvedením vojsk určených pro intervenci do stavu bojové pohotovosti k 20. červenci, či summit Varšavského paktu v polském hlavním městě (14.-15. 7.). Během postupu vpřed a zase zpět - i z příslibů pražského jednání na květnovém plénu ÚV a zejména od formujícího se "zdravého jádra" ve vedení KSČ - získala Moskva několik vyjádření, přislibujících tvrdý kurs Prahy uvnitř země. Navíc získal na konferenci v Bratislavě (3.- 8.8.) Petr Šelest, patrně od Bilaka, "zvací dopis" a pak vše spělo k definitivnímu rozhodnutí provést vojenskou intervenci.
Z dokumentů, jež získala Komise vlády ČSSR od prezidenta Borise Jelcina, vyplývá, že se tak stalo na už zmíněném plénu ÚV KSSS, kde byli přítomni i předáci ostatních "varšavských" stran (bez Rumunska) 18. srpna I968. Na něm celou věc vyložil Brežněv. Ohlásil i přijetí zvacího dopisu a naslinil vojenský plán vpádu.
O které závazky šlo. víme z referátu Rudolfa G. Pichoji na konferenci v pražské Spiritce i přímo od L. I. Brežněva:
1. předsednictvo ÚV KSČ se mělo zavázat, že bez prodlení podřídí své kontrole všechny masové sdělovací prostředky;
2. prosadí ptijeti zákona o zákazu organizací sociálně demokratické strany a různých politických klubů typu K 231 nebo Klubu angažovaných nestraníků (KAN);
3. stvrdí svou oddanost politice Varšavské smlouvy;
4. provede úder proti pravicovým silám v ÚV KSČ;
5. ještě do mimořádného sjezdu KSČ, tj. v průběhu nejbližších deseti až patnácti dnů, uvolní ze všech funkcí Františka Kriegla, Čestmíra Císaře a Jiřího PeIikána;
6. do 25. srpna přijme zákon o vyčlenění orgánů Státní bezpečnosti z působnosti ministerstva vnitra a náčelníkem StB jmenuje Viliama Šalgoviče.
V souvislosti s tím prý českoslovenští představitelé pouze žádali, aby se nemluvilo o kádrových otázkách, s čímž nyní kupodivu Brežněv souhlasil. Český výzkum. jakkoli se nemůže opírat o dokumenty verifikované oběma stranami. vyslovuje jisté pochybnosti o závaznosti jednotlivých bodů. Spíše je označuje jako sovětské požadavky v duchu Dubčekovy charakteristiky "bylo skazano = bylo dogovoreno" (tedy "bylo vám řečeno = bylo dohodnuto). V sovětském pojetí byly tzv. závazky považovány za vazalskou povinnost vůči lennímu pánovi. Jeho vůle byla stvrzována i vojsky seřazenými "za kukuřicí".
Je přirozené, že v této situaci nebylo rozhodování Dubčeka a spol. - zvláště, když kromě vojsk před hradbami číhalo uvnitř hradeb "zdravé jádro" v podobě různých tajemníků, jak to ukázala jejich porada těsně před květnovým plénem ÚV KSČ. Progresisté ve vedení KSČ se proto nemohli vyhnout jistému ústupnému manévrování. Jeho smyslem bylo zřejmě protáhnout lhůty, dané lenním pánem, až do XlV. mimořádného sjezdu, což jistě nebylo nic slavného, ale slabší a osamocený partner se něčemu takovému těžko může vyhnout.
Vyplývá to z celkového posouzení situace vůbec a z telefonátů mezi útočícím Brežněvem a bránícím se Dubčekem zvláště. Z Brežněvových telefonátů těsně před intervencí, vyplývá i jistá licoměrnost, když už rozhodnutou intervenci nabízel směnit za rozhodnutí, kterým by ÚV KSČ splnil nepřijatelné podmínky a co více, aby Praha sama požádala o tzv. internacionální pomoc. Na pořad dne vstoupily licitace se zrušením mimořádného sjezdu KSČ i s nabídkou přátelského (!) vstupu vojska; za tím vším se ovšem skrývala snaha "nedat Československo za žádnou cenu" - ani za cenu války.
Za tím vším ovšem stála i podstatně tvrdší podoba tzv. závazků, na kterou upozornil zesnulý Jaroslav Navrátil, s nímž byl tento příspěvek původně koncipován. Bylo to pojetí "závazků," určené pro vnitřní potřebu a nalezené v dokumentech východoněmecké STASI, které je stupňovalo do značně extrémní podoby. V prvé řadě měla být vedoucí role KSČ upevněna ve všech oblastech společenského života, což nebylo v tak kategorické podobě snad ani požadováno při rozhovorech v Čierné nad Tisou (29. 7.-1. 8.). Znamenalo by to skoncovat s teorií, podle níž je strana oddělena od řízení státu, hospodářství a kultury. Dále to znamenalo plné obnovení leninského principu demokratického socialismu ve straně i ve státní sféře. Posléze měla být zakázána činnost antisocialisticky zaměřených klubů; média podřízena KSČ, jak bylo vyjádřeno i ve veřejně oznámených závazcích, a pro to vše měly být vytvořeny kádrové předpoklady. Konečně měla být obnovena bojeschopnost StB, armády a lidových milicí a zabráněno jejich vnitřnímu rozkladu. Tento maximalistický a tvrdě formulovaný program - spíš ultimatum - ukazuje, jak "varšavanům"šlo nejen o vygumování Akčního programu KSČ, ale o úplné vymazání Pražského jara, včetně jeho malých zisků z ledna 1968. Ve hře tedy byly ve skutečnosti dvě verze tzv. závazků: jedna, ne tak rozsáhlá a určená pro prvosledové projednávání, a druhá nastolující konečné a skutečné cíle, o které šlo. Znamenalo by to, že i Brežněvovo prohlašování o prioritě politického řešení v sobě skrývalo čertovo kopyto ve snaze zbavit prvního muže KSSS možného obviněni z jistého oportunismu. Kremelská strana mohla snadno měnit mírnější prostředky za krajní postup apod. A že by se tak mohlo stát, bylo při očekávané euforii z odstranění československé hereze docela dobře možné. Nabízela se tak snadná možnost přenést vinu za československé komplikace a za celou krizi "socialistického společenství" na Prahu.
Posléze si je možno položit otázku, co by asi vyvolalo v československé společnosti plnění i těch v Brežněvově pojetí "mírnějších" závazků. Už vynucený odchod generála Václava Prchlíka z funkce náčelníka Hlavní politické správy Československé lidové armády rozvlnil českou společnost. Co by tedy asi vyvolaly vyhazovy nesrovnatelně populárnějších politiků?!
Hra se "závazky" a lavírování kolem nich jistě nebyly nic slavného. Nebylo by statečnější vyhlásit neutralitu a postavit se na odpor s odkrytým hledím? V tom případě by byla ozbrojená intervence okamžitou jistotou. Hra o "závazky" dávala aspoň jistou naději, že se může podařit jakž takž udržet lednovou linii a naděje, jak známo umírá poslední. Zvláště kdyby svět neponechal Československo tak osamělé, jak se bohužel stalo.
Přísně tajné, 4/2011, str. 104-111
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz