1.
Karel Havlíček považoval nastolení komunismu za neuskutečnitelné. Nezbytnou podmínkou vzniku takové společnosti by podle něho muselo být: ztotožnění všech jejích členů s komunistickými ideály. Všichni by museli vyznávat principy rovnosti, bratrství, solidarity, všichni by museli odmítat sobectví, společenskou hierarchii, nadnášení jednoho nad druhým, všichni by nutně opovrhovali nadbytečným vlastnictvím a přepychem, ošklivili by si příživnictví a ctili by práci jako zdroj pokroku a blahobytu.
Nedávno studenti jedné kladenské střední školy dosáhli toho, že z pomníku na počest horníků byl odstraněn nápis "Práci čest !". Ti adolescenti i někteří představitelé města si přitom asi mysleli, že bojují proti - komunismu. Na jedné české soukromé střední škole se zase objevil nápis "I love money". To měl být zřejmě výraz odporu vůči socialismu, který, jak hlásají klasikové neoliberalismu (neplést, prosím, s liberalismem 19.století) nutně vede k otroctví. (Poznamenávám, že klasik Hayek psal o "Knechtheit", tedy o "poddanství", a to přece jen není totéž jako "otroctví". Ale to je jen detail.) Studenti asi někde slyšeli, že Marx postavil práci proti kapitálu, tak se chtěli těch socany opovrhovaných peněz zastat. Připomnělo mi to také otázku, kterou studenti jedné americké university položili Miltonu Friedmanovi, jednomu z Otců neoliberální ideologie. Chtěli vědět, proč se velmi bohatí lidé, miliardáři, nedovedou v určité chvíli vzdát své namáhavé práce a stále se snaží svůj majetek a vliv zvětšit; vždyť už mají peněz až až, udělali by lépe, kdyby si za ně něco dopřáli. Friedman odpověděl, že to nedělají z nutnosti, ale že je to - baví. Jeden americký majitel asi dvou set podniků prohlásil, že při řízení takového kolosu pociťuje stejnou rozkoš, jakou zakouší dirigent symfonického orchestru. Naši studenti, věrni niternému volání svých budoucích kariér, to vyjádřili konkrétněji: oni už teď milují peníze a budou je jistě milovat až do hrobu.
Před několika týdny jsem při četbě dopisů Karla Hynka Máchy narazil na zvláštní zprávu, kterou básník zaznamenal v dopise příteli Hindlovi. Zmiňuje se o ní jako o anekdotě: šlo o jednoho pražského malíře, podivína, který si vzal do hlavy, "že nepotřebuje denně víc než 15 krejcarů ". Podle toho také jednal, nikdy nevzal víc zakázek, než kolik mu vynesly peněz na základní živobytí. Byl to bezpochyby blázen, dokonce snad komunista, naštěstí v oněch, jak se dnes tvrdí, "šťastných“ rakouských dobách zcela neškodný. Naši studenti peníze milují, a udělají všechno, aby jich za dlouhá léta nahrabali co nejvíce. Nejsou přece blázni. Pojem jejich živobytí je nekonečně širší, než jak tomu bylo v dobách svíček, dostavníků a tkalcovského stavu.
Jak se mi v myšlenkách rojí asociace, vzpomněl jsem si na článek známého burzovního spekulanta Geoges Söröse, uveřejněný někdy v devadesátých letech v americkém časopise New York Review of Books. Znalec a dnes už i kritik současného kapitalismu se v něm zmiňuje o svém ruském příteli Borisi Berezovském. Původně se chtěl podílet na jeho dalekosáhlých podnikatelských a finančních machinacích, ale když zjistil, že bývalého komsomolce a matematika vysazeného na peníze a moc, lákají obchody za hranicemi zákona, varoval ho, radil mu, aby se stáhl do ústraní. To, nemohu, odpověděl ruský finančník, zastavím-Ii se, ukážu-Ii slabost, oddělají mě. Proto také včas uprchl do Anglie; nevím, zda se potřeboval úkryt víc před ruským soudem nebo před podsvětím. To postsovětské si dovede vyrovnávat účty s konkurencí ne méně razantně, než jak to uměla chicagská mafie blahé paměti. (Zaznamenal jsem, že nedávno někdo vypálil jeden z nejluxusnějších moskevských nočních klubů "Djagilev", kde ostří hoši ruského byznysu v prostředí sexuálních hrátek dojednávali miliardové obchody. Nepotřebují k tomu žádná akta ani advokáty, stačí plácnutí ruky. Nechtěl bych se těch pánů ptát, zda obchodují z lásky k penězům, ze záliby nebo z nutnosti. Asi z každého trochu.)
2.
O demokracii, pokud vím, nikdo neřekl, že může být nastolena teprve, až všichni lidé přijmou její principy. Znám je Masarykův výrok, že demokracie bez demokratů nemůže plnit své cíle. On a mnozí další myslitelé, filosofové, politici, publicisté si uvědomovali nebezpečí, že se demokracie změní v soubor formálních opatření, že se vyprázdní, zbaví svého poslání a smyslu, nebudou-Ii občané vychováváni v duchu demokracie a nebudou-Ii v souladu s ním i jednat.
V dnešních demokraciích evroatlantického typu právě tato ritualizace "vlády většiny", která vzejde z voleb, na nichž se podílí různé politické strany, dosáhla stupně, kdy už nejde o demokracii v původním slova smyslu. Demokratická forma vlády, která vznikla ve starém Řecku a je jedním z největších objevu evropské civilizace, znamená společenskou organizaci usilující o to, aby se všem lidem dostalo nejvyšší míry svobody. Ať je to despocie, království, oligarchie nebo jiný společenský řád, nikdy v něm nejde o uskutečnění stavu, v němž je většina chráněna před útlakem menšiny. Protože většinu od pravěku až po dnešek tvoří lidé chudí, nemajetní, závislí na práci svých rukou, demokracie je ve své podstatě společenským zřízením, ve kterém je nevýhoda chudoby kompenzována podílem na vládě.
Uskutečnění tohoto typu vlády umožňuje princip rovnosti: hlas každého člena společnosti, nezávisle na majetku, vzdělání, rodu, náboženství, má při volbě stejnou platnost. Občan se podílí na výběru svých zástupců v radě nebo vládě, sám tedy rozhoduje o zákonech omezujících jeho osobní svobodu. Aristoteles ve výkladu demokratického zřízení (2. kapitola 6. knihy Politiky) zdůrazňuje, že zásada rovnosti je založena na numerickém, nikoliv proporcionálním principu. Aby se ve starém Řecku mohla prosadit taková forma vlády, musel tomu předcházet zvlášť šťastný souběh okolností. Uvažuji-Ii o tom, vybavují se mi zážitky z návštěvy vykopávek ve staré Théře na Santorini. Archeologové na jihu ostrova již po několik desetiletí vykopávají a rekonstruují zbytky velkolepého města, před dvěma a půl tisíci let pohřbeného po výbuchu sopky. Pozoruhodné je, že při prohlídce vykopávek starověké metropole, která se před námi vynořuje z nánosu roztavených hornin, pemzy a hlíny, nenajdeme jediný příznak, jímž se vyznačují města, kde panuje výrazná společenská hierarchie. Nenajdeme tu mohutné a bohatě vyzdobené a opevněné paláce ani kolonie nevzhledných příbytků pro početnou třídu otroků a chudiny. Není stará Théra předobrazem"zlatého věku", kdy - podle Ovidia - "člověk bez zákonů a soudců žil, sám od sebe věrnost a právo ctil a nevěděl, co trest je ani strach... "?
3.
Dnešní západní demokratické režimy se vyznačují mnoha negativními i pozitivními vlastnostmi, ale v žádném případě to nejsou režimy, které dělají všechno proto, aby se nemajetné většině dařilo co nejlépe. Neberte mě, prosím, za slovo. Nejde-tu o definici chudoby, která se jeví v různých zemích jinak a postihuje nestejná procenta obyvatelstva. Jde o rovnici vymezenou jednoduchou obecně platnou statistikou, která říká, že 80 % majetku země vlastní 20 % obyvatel, a z této menšiny zase jen asi 20 % rodin vlastní 80 % majetku. Přitom koncentrace majetku, a tím i moci, se neustále zvyšuje. Majetek několika nejbohatších rodin USA dnes překračuje roční hrubý domácí produkt všech afrických zemí dohromady.
Dnes jen člověk velmi předpojatý nebo naivní si odváží tvrdit, že výsledky voleb v zemích s klasickým parlamentárním režimem odpovídají vůli většiny. Odpovědět na otázku, proč se tyto země nemohou hlásit k původnímu pojetí demokracie, by vydalo na obsáhlou studii. Zde se pouze pokusím o charakteristiku několika hlavních příčin.
Parlamentní demokracie v nové době se historicky pojí s procesem rozpadu feudálních monarchií. Ve chvíli, kdy pozemkový majetek šlechty a církve přestal hrát hlavní roli a kdy se rozvinul hospodářský systém založený na průmyslové výrobě koncentrované ve městech, monarchie se postupně měnily v konstituční režimy, které se po dobrém nebo po zlém transformovaly ve státy, kde třetí stav zaujal vůdčí roli. Průběhem tohoto procesu došlo k symbióze kapitalismu a demokracie. Jenže toto soužití nemůže byt skutečné, nemůže odpovídat demokracii jako vlády lidu, většiny. Kapitalismus je založen na soutěži a expanzi, na sporu mezi prací a kapitálem, na maximalizaci zisku, na tržním hospodářství, na neviditelné ruce trhu, na konfliktech zájmů výrobních, obchodních a finančních koncernů. Tyto konflikty ústí v periodické krize a v mezinárodním měřítku podněcují války, které zachvacují stále větší území a za sebou zanechávají nevyčíslitelné ztráty. Ale i toto ničení se stává jakousi děsivou setbou, která vede k překonání krizí, k novému růstu. Proto i dnes tato krutá myšlenka zaznívá někde v pozadí hlasů pravicových radikálů v americkém kongresu, kteří volají po tom, aby se Spojené státy se svými spojenci zasadily o změnu režimu v Iránu, jak se to již podařilo (?) v Iráku a v Afghánistánu.
Tato logika, kterou obhájci kapitalismu považují za přirozený běh věcí, za cyklický proces daný hospodářskými zákony, je v naprostém rozporu s demokracií, jak se vyvinula ve starém Řecku. V Aristotelově demokracii jde o prospěch většiny, o vůli těch, kteří zakládají blahobyt země, o systém, kde nerozhoduje menšina obdařená statky, původem a vzděláním, ale kde se každý člen obce podrobuje zákonu, na jehož zrodu se sám podílí. Vím, co obhájci dnešního kapitalismu namítnou: nelze srovnávat jednoduchou, hospodářskou a politickou realitu starověku s moderní společností. Dnešní státy se počtem obyvatelstva, složitostí výroby, dělbou práce, obchodem, třídní diferenciací, technikou, vědou, vzděláním, komunikačními možnostmi i dalšími atributy liší od obcí a států Aristotelova věku stejně jako se bronzová sekyra nedá srovnávat s kalašnikovem.
Dnešní volič si při volbě svých zástupců někdy připadá jako Mařenka v černém lese, ze všech stran na něho doráží příval rozporných zpráv, stereotypní sliby se spojují s nadávkami, očerňováním a objevy skandálních faktů, které si obyčejný člověk nemůže ověřit. Ve hře je dobře sehraná mašinérie masmédií a komunikačních kanálů. Kdo je vlastníkem médií, ten rozhoduje. Ani média financovaná z veřejných prostředků nejsou neutrální: rozhoduje tam dobře sehraná a neprůstřelná skupina profesionálů napojených na vnější mocenská centra.
Jako v kapitalistické ekonomice, i zde rozhodují peníze. Naprostá většina lidí nemá na to soupeřit s kapitálovými giganty, ocitá se v pasti desinformací, její rozlišovací schopnosti jsou systematicky znehodnocovány. Podle znalců dnešní žurnalistiky žijeme v zemi, která si z ekonomických důvodů (!) nemůže dovolit deník na úrovni předválečných Literárních novin, kde na první stránce vpravo nahoře byla otištěna básnička a dole román vysoké literární úrovně na pokračování. Ale zato plně odpovídá dnešnímu tržnímu hospodářství a dnešnímu pojetí svobody tisku, že nejvyšších, statisícových nákladů u nás dosahují bulvární plátky.
Důsledkem tohoto nezadržitelného „'pokroku" je to, že úroveň všeobecného politického, ekonomického, kulturního i etického rozhledu strmě klesá. Co ještě na začátku 90. let nebylo možné, stalo se za deset let normou, která se neustále zpevňuje. O to se starají týmy zahraničních psychologů a ekonomů, kteří neustále popohánějí drzost a fantasii reportérů bulvárních tiskovin. (Nemůžu nepoznamenat, že u nás sám Ústavní soud Bleskům, Šípům a podobným tiskovinám nepřímo přiznal právo šířit lživé informace; na žalobu jednoho poškozeného spisovatele totiž reagoval konstatováním, že čtenář od tohoto typu novin nemůže čekat objektivní zprávy.) Na druhé straně se používá argument svobodné volby: nikdo nikoho nenutí, aby dával přednost bulvárním plátkům, před novinami, které jsou důvěryhodnější nebo se tak aspoň tváří.
V této situaci si přijdou psychologové propagandy, reklamních kampaní a mytí mozků na své. Stačí se trochu zamyslet nad tím, jaké obrovské peníze se vynakládají na volební kampaně, s jakými primitivními slogany se ta která strana ohání, s jakými aférami jeden vyráží proti druhému, jak se z voličů dělá nemyslící stádo, aby bylo zřejmé, že takové praktiky nemají s demokracií nic společného. Nejde tu už o diskusi, jak Masaryk definoval demokracii, nýbrž o zápas v ringu - kdo z koho. A principu svobody pro každého, jak jej definoval Aristoteles, se ujali propagátoři neoliberalismu: svobodu rezervují pro ty, kdo na to mají, kdo se dovedou sami postarat o sebe, kdo jsou podnikavější, dravější, bohatší. U jednoho z našich politiků najdeme výrok, že svoboda jsou – peníze.
4.
Tržní zákon peněz a poptávky platí i při výběru kandidátů na politické posty. Vezměme si například presidentské volby v USA. Kandidátem se stane pouze politik, případně celebrita, nebo člen známé rodiny, který disponuje obrovskou sumou peněz. Svého času se probojoval mezi tři vrcholné kandidáty člověk mdlého intelektu; na velkovýrobě drůbeže vydělal miliardy; proč by si tedy nemohl dovolit zaplatit pohádkovou sumu za luxus, ukázat spoluobčanům, co je zač?
V menší míře to platí o obsazování všech významných funkcí v parlamentních státech Západu. (Známe statistiku našich poslanců a senátorů podle výše majetku? A víme, jak k nim kdo přišel?) Dnes vám každý kritický komentátor a publicista v USA i v Evropě potvrdí, že diskuse v kongresech, parlamentech a senátech nepřispívají k objasnění a k objektivnímu hodnocení palčivých otázek, ale spíš k jejich zatemňování; veřejnost nakonec neví, na čem je. Sarah Palinová, nedávná kandidátka na post vicepresidenta Spojených států, známá tím, že svůj sexapeal dovede zapojit do propagace nejspornějších a nejextrémnějších bodů pravicové politiky, při propagaci těžby ropy v chráněných přírodních zónách neváhala do této akce zapojit i veselý agitační šlágr se sugestivním refrénem: "Vrtej tu a vrtej tam, budeš platit míň" (za benzín). Její kampaň utrpěla citelnou ránu přírodní katastrofou způsobenou výbuchem vrtné věže v Mexickém zálivu. Ale kdyby k této mimořádné pohromě nedošlo, asi by si mnohý Američan pomyslel, že vrty nejsou nic špatného, přinesou-Ii zlevnění pohonných hmot. Volební kampaně se stávají spíš závody v degagogii, ve vymýšlení lživých argumentů skrývajících pravé politické záměry než soutěží při hledání těch nejlepších cílů a prostředků, jak zlepšit životní podmínky většiny lidí.
Každý složitější jev má svou vnější a vnitřní stránku, ale mezi tím, jak věc vidíme, a tím, co tvoří její obsah a smysl, často dochází k rozporu, jednou bezděčnému, podruhé záměrnému. S touto diskrepancí se dnes a denně setkáváme v politice. Zdá se dokonce, že bez větší nebo menší míry skrývání a klamu se ve veřejném životě nikdo nemůže uplatnit. Aby byli lidé s to volit politika, který navíc zdaleka nemá v úmyslu prosazovat jejich zájmy, musí se veškerá pozornost s použitím rafinovaných triků zkoncentrovat na politikův vnějšek, na jeho image, na to, jak ho lidé vidí, jak se jim zdá. Názorný příklad povrchního, vnějškového vnímání politických osobností poskytují průzkumy jejich obliby. Vzpomene si dnes někdo na to, že na začátku 90. let byl na vrcholku přízně voličů Vladimír Dlouhý? Kupodivu lidem tehdy nevadila jeho komunistická kariéra a později zřejmě ani to, že se stal zaměstnancem přední americké banky Goldmann Sachs, která měla značný podíl na pádu Wall Streetu (před pádem do propasti ji tehdy zachránilo její těsné personální propojení s Bushovou vládou). A kdo by dnes dal ne snad ruku, ale aspoň prst za Václava Fischera, úspěšného majitele cestovní kanceláře, kterého naivní voliči svého času zvolili za člena nejvyššího zastupitelského sboru a dokonce v něm viděli i vhodného kandidáta na presidenta? Stačilo, aby jeho firma nečekaně zbankrotovala a už po něm ani pes neštěkne.
5.
Jedním z příznaků degradace demokratického zřízení je rozpad tradičních politických stran jako dlouhodobých seskupení zájmových skupin. Dřív měl volič k dispozici přehlednou škálu politických hnutí, která reprezentovala třídní, stavovskou, národnostní, náboženskou, světonázorovou aj. skladbu dané společnosti. Lidé měli se stranami své zkušenosti, jejich programy se neslepovaly od voleb k volbám, voliči věděli, co od té které mohou očekávat. Ale dnes? Někteří publicisté, politologové i politici tvrdí, že dnes už dělení politiky na pravou a levou nemá smysl, že pravicové strany převzaly některé prvky levicového zaměření, zatímco levice se také v lecčems poučila u tržních liberálů. Za námi jsou již ty doby, kdy se lidé na celý život zasvětili jednomu světovému názoru, jedné víře, říká Karel Schwarzenberg. Právě tak, jako se modernímu člověku toleruje střídání milenek, stejně by se mu mělo přiznat právo přecházet z jedné strany do druhé, střídat barvy klubů, za které chce hrát. Žoviální ministr přitom dovede pohotově uvést zajímavý historický příměr, připomene dávnou Byzantskou říši, kde o moc soupeřily dva tábory; bitvy se neřešily v senátu, ale v cirku, jednou vyhráli bílí, podruhé zelení; nešlo o žádné zásadní mocenské ani ideologické věci. K tomu dodávám: cíle bylo dosaženo, lid se pobavil a vybouřil, tekla krev, vítězové dostávali odměny a prebendy, ale moc zůstávala dál v rukou hrstky bohatých rodin; oproti dnešku ji navíc posvěcoval basilej, císař, uctívaný jako zástupce Kristův na zemi. Ať se plebs v aréně baví, my, posvěcení, máme svou trvalou nadvládu zaručenu!
Zmíněné praktiky degradují demokracii na soubor formálních rituálů garantovaných zákony a soudy. Přitom ani porušování daných pravidel nevadí, pokud je někdo neodhalí, neoznámí policii a věc se nedostane před "nezávislý" soud, nic se nestalo, nic se neděje. Úmyslně dávám adjektivum nezávislý do uvozovek, protože v případě politických zájmů ani mužové a ženy v taláru nemohou zapřít svou orientaci. (Ostatně jejich jmenování do vrcholných funkcí často podléhá politickému rozhodnutí. Koho chleba jíš, toho píseň zpívej.) Názorným příkladem "nezávislého" soudního rozhodnutí v politické při je usnesení soudu na Floridě, který měl při presidentských volbách před deseti lety rozhodnout, zda se mají počítat také lístky zaslané poštou. Protože W. Bush vyhrál jen nepatrným počtem hlasů, rozhodnutí soudu, v němž měli jeho stoupenci těsnou většinu, zřejmě zvrátilo výsledek hlasování v neprospěch demokratického kandidáta. AI Gore. Také u nás při druhé presidentské volbě Václava Klause došlo k průhledným pokusům o nátlak, zastrašování a podplácení některých poslanců. Ale kdo to může dokázat? Politikové, kteří mění otevřený politický dialog založený na věcné argumentaci v tajné zákulisní pletichy, etickou stránku politických střetů již zcela ignorují. Politika se mění v nemilosrdnou rvačku o moc, odpůrce je nepřítel, kterého je třeba všemi prostředky potřít, vyřadit ze hry, zničit. O čem svědčí neuvěřitelný fakt, že někteří poslanci a senátoři před presidentskou volbou dostali poštou patrony - zlověstný signál známý z gangsterských filmu? Do jaké zóny se posunula naše politická scéna? A o čem tehdy svědčila ostrá výměna názoru mezi tehdejšími ministry, kterou náhodou zaznamenal všetečný mikrofon přihlížejícího žurnalisty? Slyšeli jsme tam slova a výrazy známé z filmů z mafiánského podsvětí. Jak na to reagovali politikové, žurnalisté, spisovatelé, strážci veřejné mravnosti? Nijak: míra otrlosti byla překročena již dříve.
Stále se omílá heslo o transparentnosti politiky, ale každou chvíli jsme svědky podivných zvratů, založených na zákulisním jednání, na tajných dohodách a intrikách, na nečekaných proměnách, rychlém převlékání kabátů a triček. Volič ve chvíli, kdy vhazuje do urny hlas pro své kandidáty, nemůže si být jist nejen tím, jaké bude ten nebo onen nakonec podporovat zákony, ale ani nemůže vědět, jakými morálními, politickými, ekonomickými zásadami se jeho politik bude řídit.
Mám za to, že by se měl před volbami každý kandidát představit veřejnosti podrobnou charakteristikou, složenou z odpovědí na předem stanovené otázky. Předvolební plakáty zpravidla vypovídají o šikovnosti (nebo stupidnosti) reklamní agentury a o peněžních možnostech investorů víc, než o kandidátovi, kterého manipulátoři v zákulisí doporučují. Lidem je nabízen především politikův image jako maska nebo reklamní zkratka, která se dobře pamatuje a má vyvolat sympatie voličů. Kdyby měli kandidáti v masmédiích objasňovat a vysvětlovat některá místa v životopisech nemám na mysli bulvární "svlékání", ale věcná fakta týkající se rodinných poměrů, vzdělání, rozsahu a původu majetku, pracovní dráhy, politické, světonázorové a náboženské orientace - pak by se mohl občan přece jen snáze zorientovat, jeho volba by nebyla tak závislá na povrchním doporučení reklamního typu. .
Nevím, jaké jsou budoucí osudy demokracie u nás, v Evropě, v Americe ani jinde ve světě. Ale někdy si myslím, že s demokracií je to jako s komunismem: nelze ji nastolit, pokud lidé - aspoň velká většina - nebudou přesvědčenými demokraty. Někdy se Indie nazývá největší demokracií na světě, ale o jaké demokracii tu může být řeč, když v zemi stále panuje kastovnictví? Kuba je považována za totalitární režim, ale naprostá většina chudých a bezprávných lidí v Mexiku, na Haiti, Portoricu a v dalších státech Střední a Jižní Americe by považovala za štěstí, kdyby jim jejich země mohiy zajistit podobně základní k životu, jaké poskytuje Castrova diktatura.
Demokracie, jak ji známe od nás i odjinud, nemá s antickým ideálem svobody, založeném na principu rovnoprávnosti všech lidí, nic společného.
Dnes se stává u nás i jinde spíše nástrojem upevňování moci malé vrstvy bohatých, privilegovaných, nenasytných nad většinou vystavenou na pospas jejich (z)vůli.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz