PhDr. Marie L. Neudorflová, Ph.D.
-
TGM a Rakousko-Uhersko


Přelom v Masarykově pohledu na postoje rakouských Němců k existenci Rakouska–Uherska začátkem 90. let 19. století.


Přesto, že se budu částečně opírat o dosud nevyužité zdroje, jako jsou Masarykovy projevy k voličům, můj příspěvek se bude týkat více opomíjených souvislostí a předpokladů Masarykovy politické práce začátkem 90. let než nových skutečností

Koncem 80. let si Masaryk uvědomil, že nejvyšší zastupitelské úřady – český sněm a říšská rada byly dosud nedostatečně využitou platformou pro důkladné analýzy existujících problémů v habsburské říši i v českých zemích, i diskusi jak k řešení kumulujících se problémů přistupovat v zájmu prospěchu jednotlivých národů i říše jako celku. V důrazu na odbornost těchto analýz problémů viděl nejen realistickou cestu k potřebné modernizaci v řadě oblastí, ale i prostředek ke  vzdělávání, včetně politického, veřejnosti a politiků, k užší smysluplné spolupráci v říšské radě. Více znalostí o existujících problémech a vyšší politickou úroveň veřejnosti viděl perspektivně i jako cestu a záruku jejího většího a zodpovědného vlivu na politiku v zájmu úrovně českého národa, a tím i k úrovni říše a její větší vnitřní stability, což bylo v souladu s jeho demokratickým přesvědčením. Tradiční staročeská podpora vlády, ochota k nic neřešícím kompromisům s Němci v českých zemích, dávaly málo naděje na prosazení rovnoprávného postavení českého národa, což Masaryk pochopil hlavně v souvislosti s prosazováním punktací, o jejichž podstatě veřejnost nebyla oficiálně vůbec informována. Masaryk věřil v otevřenou politiku, založenou na znalostech a rozumných kompromisech v zájmu úrovně národů říše i většiny jednotlivců. Takováto politika vyžadovala nejen vzdělané politiky, ale i veřejnost, aby mohla být svými tlaky a požadavky potřebně demokratizující, efektivní součástí politického systému.

Demokratickou orientaci Masaryk považoval za důležitou nejen z hlediska úrovně většiny lidí, ale i jako cestu k posílení přirozeného práva českého národa na větší samostatnost a tím i k posílení historického práva. Byl si vědom toho, že v rámci politické konstelace sil, která nebyla příznivá rozvíjení demokracie, praktická účinnost přirozeného práva národů ve prospěch dosažení rovnoprávnosti s privilegovanými Němci, byla zcela závislá na celkové úrovni jednotlivých, včetně politické.1 Jejich politická úroveň byla nutně závislá na úrovni vzdělání, určitém stupni sdílených hodnot moderní demokratické politiky, ale i na intensitě a kvalitě komunikace mezi inteligencí, politiky a veřejností. V případě českého národa Masaryk správně usuzoval, že tato komunikace nedostatečně přispívá k politickému vzdělávání české veřejnosti, k její informovanosti o podmínkách a problémech v říši, o důležitých potřebách vlastních a říše, o možnostech svého rychlejšího pozitivního rozvoje. Zvláště vzdělávací úroveň tisku viděl jako daleko za úrovní a intensitou, kterou pěstoval již Karel Havlíček Borovský svou „rozumnou“ žurnalistikou za účelem politické informovanosti a dospělosti českého národa. Přestože měl Masaryk podstatné výhrady jak k Národní straně tak k Národní straně svobodomyslné, nebyl tak naivní, aby se domníval, že se obejde bez členství v jedné z nich, pokud chce vstoupit do aktivní politiky jako poslanec.

Svá politická stanoviska měl Masaryk dobře promyšlená, postavená na demokratických principech a na své ‚sociologické metodě‘ zkoumání důležitých aspektů a potřeb českého národa i říše v řadě oblastí. Spolu se svými kolegy „realisty“ Josefem Kaizlem a Karlem Kramářem, kteří také hodlali kandidovat do říšské rady, vypracovali koncem roku 1889 tzv. ‚program lidový‘, ze kterého nemínili ustoupit.2

Masarykův hlavní předpoklad byl, že potřebná politická řešení závažných problémů v říši musí vycházet z jejich konkrétních a důkladných znalostí, z podmínek existence jednotlivých národů a jejich důležitých potřeb, jako bylo vzdělání, kulturní úroveň, ekonomika, znalost příčin sociálních problémů atd. Ty měl každý národ v říši jiné, vzhledem k jejich velmi rozdílné úrovni. Centralizace bránila jejich rychlejšímu pozitivnímu rozvoji, neboť rozdíly v úrovni národů ignorovala a navzdory velkým daním, vláda neponechávala jednotlivým zemím dostatek financí na jejich rozvoj. Masaryk, podobně jako řada politiků již od r. 1848, věřil, že decentralizace je i v zájmu úrovně, stability a konkurence schopnosti celé říše, neboť by umožnila rychlejší pozitivní rozvoj jednotlivých národů. Slušnou úroveň národů viděl i v zájmu úrovně a síly celé říše. Druhým jeho předpokladem bylo, že demokracie, jako jediný systém s dostatečnou schopností pozitivně reagovat na problémy a potřeby společnosti, je závislá na znalostech a politické úrovni voličstva, k jehož znalostem a dospělosti musí inteligence, politikové i politické strany co nejpoctivěji přispívat.

Úspěch trnité cesty realistů do Národní strany svobodomyslné (mladočeské) byl možný jen proto, že Julius Grégr uznal, že tři realisté budou velkým intelektuálním přínosem pro mladočeskou stranu a také souhlasil s přijetím ‚lidového programu‘ realistů pro celou mladočeskou stranu, která vstupovala v únoru 1891 do volební kampaně pro volby do říšského sněmu ve Vídni a do českého sněmu.

Tento program se v nejdůležitějších rysech odrazil i ve volebním prohlášení mladočeské strany, publikovaném několikrát v Národních listech průběhem tří týdnů před volbami,3 které se konaly 7. března 1891. Některé předpoklady tohoto programu se překvapivě ukazovaly správné již během kampaně, o kterou měla česká veřejnost nesmírný zájem. Četné volební schůze měly někdy až několika tisícovou návštěvnost voličů, často i nevoličů a žen. Bylo jasné, že mladočeši pojímali kampaň zcela nově a daleko věcněji než bylo dosud zvykem.4 Jejich požadavek všeobecného hlasovacího práva byl pro veřejnost zvláště přitažlivý. Měli štěstí, že místodržitel František hrabě Thun-Hohenstein vyhlásil až do dne voleb svobodu shromažďovací, což znamenalo, že schůze nemohly být rozpuštěny pro malicherné důvody a pro kritiku vlády. Také 50% účast českých voličů ve volbách v Čechách byla, vzhledem k ostatním částem říše, nadprůměrná, a výsledek voleb naprosto nečekaný – v Čechách bylo zvoleno všech 39 mladočechů do říšské rady a žádný staročech. Na Moravě, kde bylo voličstvo politicky méně vyzrálé a ovlivněné klerikalismem, nebyl zvolen ani jeden mladočech, a Němci, kteří tvořili na Moravě jednu třetinu obyvatel, dostali dvě třetiny křesel.

Masaryk přistupoval k parlamentní činnosti velmi zodpovědně a důkladně. Byl přesvědčen, že podrobné a věcné analýzy existujících problémů ve formě parlamentních projevů v říšské radě i v českém sněmu, musí přesvědčit většinu austroněmeckých poslanců, aby začali podporovat potřebné demokratizační reformy, včetně federalizace říše a zavedení všeobecného hlasovacího práva.5 Bylo absurdní, aby rakouští Němci, mající necelou polovinu obyvatel v říši, měli politicky i ekonomicky privilegovanou pozici na úkor ostatních. Zdůrazňoval, že říši tvořily malé a větší národy, s různými jazyky, historií, úrovní i potřebami, a tyto skutečnosti bylo nutné reflektovat v politickém systému a úsilí. Jeho přesvědčení bylo založeno i na víře, že demokracie bude stále více převažující orientací v evropském vývoji. Masaryk si však nikdy nedělal iluze, že demokratizační vývoj bude bez konfliktů a třebas i dočasných zvratů.

Byl si dobře vědom toho, že většina poslanců říšské rady byla nevzdělaná ve věcech týkajících se podstaty problémů ekonomických, sociálních, národnostních, v oblasti vzdělávání, ale i v právní, navzdory, že většina poslanců byli právníci. Rakouské právo i jeho výuka naprosto nedostatečně reflektovaly reálné potřeby říše.6 Nepočítal však s  tím, že většina austroněmeckých poslanců bude odmítat jak znalosti a informace o problémech jednotlivých národů a říše, tak opodstatněné návrhy na jejich řešení. Podobně nepočítal s tím, že většina poslanců s německou národností, zvláště z českých zemí, se přimkne více k principu privilegií a nerovnoprávnosti občanské i národnostní, a někteří dokonce i k velkoněmecké myšlence.

Tento poznatek byl jedním z jeho největších rozčarování v politice v tomto období a trvalo více než rok a půl než této skutečnosti plně uvěřil a zahrnul ji do svých postojů a argumentů. Hlavní příčinu politického konservatismu Austroněmců viděl v tom, že starší generace, aktivní v politice, byly vychovány německým nacionalismem, ve víře v civilizační misi Němců, v méněcennost slovanských národů, které bylo třeba podle jejich názoru poněmčit.7 Postupně vkládal určitou naději do mladších generací Austroněmců, které měly více příležitost ke kontaktům s více demokratickým světem, včetně západní filozofické literatury, a sám svými články v německy psaném tisku (Die Zeit) přispíval od poloviny 90. let k tomu, aby rakouští Němci, zvláště inteligence, byli více informováni o situaci a problémech české politické scény. V řadě důkladných článků vysvětloval jak ‚českou otázku‘ tak zájmy říše.8 Vědom si rozdílů v demokratickém a nedemokratickém způsobu myšlení, opět doufal, že znalosti, věcné analýzy a argumenty týkající možností pozitivního rozvoje a pokroku jednotlivých národů i říše, musí nutně ovlivnit většinu austroněmeckých politiků i veřejnost. Avšak i tato jeho víra byla postupně zklamána.

V historické literatuře se objevuje názor, že nikdy před tím a nikdy po roce 1893 říšská rada neslyšela tak věcně i statisticky fundované projevy a analýzy všech závažných problémů říše, jakými byly mnohé projevy mladočechů, včetně tří realistů.9 Jejich vlivu na českou veřejnost pomáhala skutečnost, že jejich doslovné překlady nebo jejich podrobné obsahy byly uveřejňovány v Národních listech10 a v Čase. Čeští poslanci také často obcházeli korunním projevem a vládou vyhlášený princip „nepolitické politiky“ s jeho zákazem dělat souvislosti mezi vnitřní a zahraniční politikou a naopak. Už ve svém prvním projevu označil Masaryk tento podivný princip za „příznak celého systému“, který odsuzoval poslance nezabývat se „velkými politickými otázkami“,11 ale jen nepodstatnými problémy. Ve svých čtrnácti důkladných a věcných projevech v radě a šesti v delegacích se Masaryk věnoval zvláště vzdělání, české otázce, sociálním problémům, a zahraniční politice.

I když byl Masaryk kritický k vládě, a důkladnými argumenty obhajoval požadavky směřující k větší federalizaci a demokratizaci (například všeobecné hlasovací právo, potřebu druhé české univerzity, zastavení násilného poněmčování Čechů v pohraničí, princip federalismu, rovnoprávnost národů, atd.), tón jeho projevů byl rok a půl umírněný, předpokládající, že vláda a většina poslanců zamítá potřebné reformy jen z neznalosti faktů a jejich souvislostí. Jeho umírněnost občas narážela na odpor jak některých voličů a spolků,12 tak Národních listů, které vždy vystupovaly mnohem radikálněji než si mohli dovolit mladočeši v radě. Tam totiž nebylo možné uplatňovat původně proklamovanou politiku ‚důsledné opozice‘, neboť by se tak český národ nemohl podílet na praktických důsledcích pozitivních usnesení, která se někdy podařilo v radě prosadit zvláště v sociální oblasti, a to hlavně díky iniciativě českých poslanců.

Svůj neradikální postoj musel Masaryk vysvětlovat již voličům ve své ‚Strakonické řeči‘ 22. září 1891,13 v níž odmítal radikalismus části mladočeské strany jako nerealistický, neplodný postoj, marně usilující v dané konstelaci sil o realizaci českého státního práva. Masaryk zároveň věřil, že tento cíl nebyl zatím prioritou většiny českých voličů. Také důkladně vysvětloval svým posluchačům (a čtenářům), proč se mladočeská delegace, demokraticky, federalisticky a sociálně orientovaná, nemohla v radě spojit s některým politickým klubem, jako to činívali mnohem konzervativnější staročeši. Své názory stavěl do velké míry na víře, že až Němci v českém království pochopí velké ekonomické a správní výhody federalismu, přikloní se také k požadavku českého státního práva. Nepovažoval za nemravný oportunismus, který sledoval zlepšení situace českého národa ve specifických oblastech, ale neslevoval ze základních programových principů a dlouhodobých cílů. Pro tuto řeč byl Masaryk staročechy se zadostiučiněním nazván politickým oportunistou.14

Metoda důkladného zkoumání konkrétních problémů společnosti, proponovaná realisty, byla v politice naprosto něco nového, vzbuzující brzy údiv a respekt, ale také strach. Věcné analýzy a argumenty mladočechů narážely stále silněji na odmítavý postoj většiny austroněmeckých poslanců, kteří někdy až směšně obhajovaly „oprávněnost“ privilegií rakouských Němců, někdy dokonce urážlivě vůči Čechům. Postupně sílilo rozčarování Masaryka z kompetentního, ale marného úsilí českých poslanců podat v radě důkladné a relevantní informace a analýzy stavu říše a realistické návrhy na řešení problémů. Jak již bylo zmíněno, toto jedno z největších politických rozčarování Masaryka vedlo po roce a půl k podstatnému zvratu jeho předpokladů o možnostech federalizace a demokratizace říše v zájmu její vnitřní síly, stability a v zájmu prosperity jejich národů. Rozčarován, Masaryk se po dvou a půl letech, začátkem září 1893, vzdává svých poslaneckých mandátů. Vedly ho k tomu jak postoje většiny austroněmeckých poslanců, tak nespravedlivé postoje vlády, která navíc v polovině září vyhlásila nelegitimně nad Prahou a okolím výjimečné právo, které trvalo dva a půl roku. Masaryk se ještě snaží ovlivňovat svými německy psanými články, uveřejňovaných hlavně v Die Zeit, mladší generace rakouských Němců, aby pochopily, že demokratičtější a spravedlivější postoje vůči slovanskému obyvatelstvu přispějí k dobrým vztahům, ke stabilitě říše. I to však byla práce marná.

Od jara 1892 převažujícím aspektem jeho parlamentárních projevů tvoří kritika politiky vlády a kritika neobjektivních postojů německých poslanců a publicistů vůči slovanskému obyvatelstvu. Postupně pochopil, že Němci v Rakousku i v českých zemích berou uspořádání ke spravedlivějšímu politickému a národnostnímu systému jako své ohrožení, a že nejsou schopni se vzdát systému, který jim umožňoval privilegia na úkor nerovnoprávné většiny. Své postoje měli dokonce odůvodněné „filosoficky“ (vírou v méněcenné a nestátotvorné národy) a ideologicky, považujíce od 60. let slovanské národy za nebezpečí pro jednotu říše.15 Začátkem 90. let byl zvláště aktivní tomto ohledu vůdce austroněmeckých liberálů Ernst von Plener, který ve svém projevu v říšské radě již v říjnu 1891 trval na tom, že uskutečnění českého státního práva (t.j. větší suverenity českého národa a království v rámci říše) by říši zničilo.16

Později, ve svém druhém poslaneckém období Masaryk volil již přímou konfrontací s nespravedlivou, ba i nelidskou a nelegitimní podstatou přístupů vlády, vycházející z pozice síly, obhajoby privilegií a politiky expanse. Přes jeho důkladné úsilí rozumět situaci, se zdá, že nedocenil hluboké iracionální aspekty nedemokratických postojů a nedemokratické politické kultury Austroněmců a Němců.

První projev, který indikoval podstatný zlom v jeho filozoficko-politických předpokladech, pronesl na českém sněmu 7. dubna 1892. Zabýval se v něm nedemokratickými a nespravedlivými přístupy Austroněmců vůči neněmeckým národům. Druhý, podobný, přednesl 18. listopadu 1892 v říšské radě.17 V prvním projevu se ještě vrátil k punktacím, které charakterizoval tak, že Čechům dávaly sliby a Němcům skutky, a že by nikdy nemohly mezi Čechy a Němce přinést smír, protože vytvářely podmínky k poněmčování českého obyvatelstva. V obou projevech kritizoval politickou filozofii rakouských liberálů, která vyznávala centralismus, silný stát a nutnost politické a privilegované převahy jedné národnosti, jmenovitě německé -- germanizující, nivelizující a unifikující, požadující němčinu jako státní jazyk. V projevech v delegacích Masaryk kromě jiného dokazoval, že ne Rakousko potřebuje Německo, ale naopak, že Německo potřebuje Rakousko ke své výbojné politice na Balkán, kde již bylo hospodářsky Rakousko Německem značně vytlačeno .18

Existující koncept politického systému říše, který Masaryk nazýval ‚policejní stát‘, Češi nemohli přijmout jak z hlediska pudu sebezáchovy, zodpovědnosti za úroveň své kultury a jazyka, svobody, demokracie, tak z hlediska svých potřeb a možností k pozitivnímu rozvoji, které byly nutně svázány jak s větším stupněm nezávislosti na centrální vládě v oblasti finanční i celkového rozhodování o vlastních záležitostech, tak s větším stupněm politické demokratizace říše. Odmítal jako hluboce nepravdivé, že se Češi rozvíjeli pozitivně jen zásluhou vlivu Němců,19 ale naopak mnohokrát zdůrazňoval, že se Češi rozvíjeli hlavně vlastní iniciativou, z vlastních prostředků, a navzdory politickým podmínkám.V prvním i v druhém projevu Masaryk nepřímo i přímo obvinil Austroněmce, že jim jde o zachování říše jen potud, pokud ta zachová jejich privilegia a vládnoucí postavení, jinak že jim je osud říše lhostejný. Jejich postoje během první světové války ukázaly, že měl pravdu.20

Masaryk požadoval, aby se Němci v říši vzdali myšlenky své superiority a zahrnuli do svého politického myšlení spravedlnost a mravnost. Snažil se je přesvědčit, že soustředění se na potlačování pozitivního rozvoje neněmeckých národů oslabovalo celou říši. Jmenoval řadu německých autorů, kteří poněmčení či dokonce vyhlazení Slovanů, zvláště Čechů, propagovali ve svých spisech či projevech. V některých se dokonce implicitně počítalo s tím, že se Rakousko stane součástí Německa a Německo bude expandovat. Tato politická teorie vlastně odrážela Bismarckovu i Wilhelmovu praxí. Masaryk se především obával značného vlivu, které tyto „systematicky pěstované názory“ měly na německou veřejnost a mládež.21 Nedemokratický vliv Německa a následky „zdivočení zahraniční politiky za Bismarcka“ považoval zároveň za největší překážku federalizace Rakouska, podobně jako přijetí německé (původně metternichovské) teze, že vnitřní politika se musí přizpůsobovat zahraniční politice, s podtextem, že ta je vždy výbojná. To bylo v rozporu s demokracií, kde je vždy důraz na rozvíjení kvality a úrovně většiny lidí i společnosti. Od r. 1892 i v Delegacích byly jeho projevy velmi kritické vůči rozdílům mezi slovy vlády a jejími činy, zvláště na Balkáně. Na konkrétní evidenci ukazoval, že slova o civilizační misi Rakouska jsou pokryteckým zastíráním hrubého vykořisťování. Také odmítal názor proponovaný od 60. let, že Němci a Maďaři byli v říši silou integrující a státotvornou, a ostatní národy silou desintegrující. Obecné pohoršení mezi neněmeckými národy říše vzbuzoval postoj Ernsta von Plenera (vůdce austroněmeckých liberálů), který chápal snahy neněmeckých národů o vlastní pozitivnější rozvoj jako projevy „nacionalismu“.22

Masaryk vyznával demokratickou orientaci, v níž se moderní stát měl orientovat hlavně na pozitivní řešení vnitřních problémů, včetně sociálních, což vyžadovalo značnou autonomii historicky se vyvinuvších národních celků. Do tohoto konceptu politiky samozřejmě spadala i ,česká otázka’, která se k nelibosti austroněmeckých poslanců, stala převažujícím tématem v říšské radě.23

Masaryk nikdy neodmítal české státní právo, ale v této době klade více důrazu na ‚přirozené právo‘ národů na svou důstojnou a případně samostatnou existenci, což bylo důležité z hlediska tak zvaných ,nehistorických národů‘. V obsahu ,přirozeného práva‘ spatřoval sepětí s úsilím o rozvíjení úrovně celého národa a se zodpovědností za tuto úroveň. Určitou úroveň každého národa pak spojoval s jeho možnosti na politickou samostatnosti. Podivoval se i nad tím, že Němci chápou rychlý pozitivní rozvoj slovanských národů v říši jako ,své znásilňování‘. „Pánové, nechceme být tolerováni, nechceme být považováni za zlo, jehož se nemůžete zbavit. Chceme být uznáni za plnoprávné občany tohoto státu, chceme být v Rakousku se svým českým způsobem a svérázem bez výhrad plně uznáni.“ „ Je-li národ utlačován, je přirozené, že všechno myšlení, všechny síly národa zápasí o uplatnění jeho individuality. A tak vzniká boj mezi utlačovaným a utlačovatelem, jehož žalostným výsledkem je promrhání života...“ 24 K nelibosti Národních listů a mladočechů kolem Julia Grégra, kteří zcela ztratili víru, že skutečný spravedlivý smír je s Austroněmci možný, v podtextu Masarykových projevů stále něco z této víry do budoucna zůstávalo.25 Ale jeho postoj k vládě zůstával již značně nekompromisní. Například ve svém více jak dvouhodinovém projevu 20. března 1893 odsoudil centralismus jako prostředek nadvlády Austroněmců nad ostatními, a jako příčinu stagnace a zbytečného napětí mezi národnostmi v říši. Na druhé straně však odmítal také politický radikalismus, vyznávaný částí české mladé inteligence, neboť sdílel názor Havlíčka, že radikalismus dává příležitost vládnoucí moci potlačit s radikalismem i úsilí neradikální, ale směřující ku prospěchu veřejnosti.

Druhou oblastí, kterou Masaryk vnímal jako nezbytnou podmínku k rozvoji demokracie byla komunikace politiků s veřejností za účelem její informovanosti, zvyšování politického vzdělání a dospělosti obecně. Masaryk byl velmi svědomitý pokud jde o kontakty se svými voliči, i když kontakty nebyly příliš početné. Solidní práci směřující k šíření důležitých znalostí, demokratických hodnot a informací o práci zastupitelských institucí, považoval za základ této komunikace a za důležitý prostředek politického vzdělávání. Tento aspekt byl již součástí politického programu realistů z r. 1889. Jeho projevy, zvláště v prvních letech, mají poměrně široký historický kontext, odrážejí filosofii ,realismu‘ zachovat z minulosti vše pozitivní, dobírat se znalostmi k podstatě problémů, a pečlivě vybírat takovou filozoficko-politickou orientaci, která vede k pokroku bez radikalismu, extrémů a negativismu. Již od r. 1892 věnoval pozornost také situaci na Moravě, a snažil se tam s několika kolegy založit lidovou stranu, podobně liberální a demokratickou, jako byla mladočeská.

V kontaktech s českou veřejností se snažil povzbuzovat zdravé sebevědomí, pozitivní iniciativu individuální i kolektivní, vědomí, že záleží na přístupech a práci každého jednotlivce. Přesto, že se nikdy nesnížil ke štvaní a k rozdmychávání nenávisti a vášní, bylo několik veřejných politických schůzí s jeho účastí policií rozpuštěno. Ve svých projevech pro veřejnost se zabýval stejnou problematikou jako v říšské radě, což někdy voliči pociťovali jako poněkud vzdálené tomu, co se jevilo důležité v jejich vlastním volebním okrese. Zdá se, že si postupně uvědomoval, že krátkodobé cíle, související s dobýváním výhod a ústupků od vlády ve prospěch české veřejnosti, měly pro většinu voličů při nejmenším stejnou důležitost jako cíle dlouhodobější. Tradice pasivity a pocit bezmocnosti vůči nespravedlivému zacházení vlády s českým národem byla v české veřejnosti příliš silně zakořeněna než aby měla dostatek důvěry v dlouhodobější koncepce politiky. Postupně Masaryk také pochopil, že bylo téměř přirozené, že negativismus a radikalismus Národních listů, částečně živící politické iluze o možnostech českých poslanců  říšské radě, byly bližší stavu mysli značné části voličů, které mělo jen malou důvěru v dobrou vůli vlády a rakouských Němců.

Poslední desetiletí 19. století je často označováno za století nacionalismu, většinou s negativní implikací. Ale v případě nerovnoprávných, neprivilegovaných národů znamenal nacionalismus především úsilí o uznání jejich životně důležitých dimenzí, a o dosažení rovnoprávného postavení a rovnoprávných podmínek ke své existenci a ke svému pozitivnímu rozvoji. Samozřejmě, že se v tomto úsilí musely střetnout s vládnoucími národy, podobně jako se nižší vrstvy, usilující o své politické zrovnoprávnění střetávaly s postoji vrstev privilegovaných. Národní komunita potenciálně skýtala podmínky pro pochopení problémů veřejného zájmu, pro efektivní a smysluplnou komunikaci veřejnosti s politiky, a v důsledku toho i možnost plnohodnotné občanské politické participace. Jinými slovy, národní entita byla natolik integrovanou společností, že poskytovala řadu nezbytných podmínek pro rozvíjení demokracie. To byl v Evropě případ nejen českého národa. Ale za existence nerovnoprávného vztahu mezi privilegovanými a neprivilegovanými národy tyto ,občanské‘ a ,demokratické‘ dimenze nemohly nikdy nabýt své plné hodnoty a smyslu.

Když si vláda vymyslela nelegitimní důvod k vyhlášení výjimečného práva jako prostředku k zastavení politické aktivity nad Prahou a okolím od poloviny září 1893, Masaryk, který se krátce před tím vzdal svých poslaneckých mandátů, byl v tisku několikrát obviňován z toho, že jeho ,realismus’ byl příčinou zvýšeného radikalismu české mládeže. Masaryk se bránil, a zároveň začal hledat alternativní cesty k pozitivní práci nepolitickými prostředky a k ozdravění demoralizovaného sebevědomí českého národa.

Začal daleko více než předtím pozitivně hodnotit unikátnost české historické dimenze, v níž nalézal cenné inspirační hodnoty týkající se národní filosofie a potřebné k pozitivní iniciativě a práci jednotlivců, v jejich prospěch i prospěch českého národa. Jeho orientaci na českou historii, na participaci v českém ženském hnutí, na komunikaci se studenty včetně kritiky jejich mnohých postojů, je možné považovat za vyjádření jeho resignace na naději uskutečnit tolik potřebné politické i nepolitické reformy v říši ve spolupráci s rakouskými Němci, v důsledku jejich nedemokratických a často i extrémně nacionalistických postojů. Neznamenalo to, že by přestal věřit v české státní právo, ale považoval za rozumné soustředit se více na implikace principu přirozeného práva národů na svou důstojnou existenci, z nich nejdůležitější bylo vědomé soustředění se na vlastní pozitivní rozvoj především vlastními silami včetně ,práce drobné‘. To bylo i výrazem jeho filozofie hledat pozitivní východiska z krizí, východiska, která by jinými právě dosažitelnými prostředky, a navzdory nepříznivým podmínkám, směřovala k vyšší úrovni, dospělosti a zodpovědnosti lidí za sebe i za národ. Práci k posílení úrovně národní komunity viděl jako alternativní cestu k prosazení větší nebo dokonce úplné samostatnosti každého národa, a to i bez existence starých pergamenů, i když jejich cenu v této době nijak nepodceňoval. 26 Není od věci si všimnout, že podobný demoralizující účinek jako mělo dva a půl roku trvající výjimečné právo, mělo zrušení Badeniho jazykových nařízení v r. 1897 a následné nové vyhlášení výjimečného práva, jež byly výsledkem brutálních tlaků německé Vídně. Masaryk nikdy nevěřil v možnost trvalého prosazení rozšířených práv českého jazyka ve vnitřní státní administrativě v době, kdy Austroněmci tvrdě požadovali zavedení němčiny jako státního jazyka. Masaryk sdílel názor, že zrušení jazykových nařízení znamenalo zlom v loajalitě českého národa vůči habsburské říši, ale zároveň byl poměrně kritický k české oficiální politice po roce 1893 vzhledem k jejím iluzorním představám o možnostech dosáhnout podstatných ústupků pro český národ od říšské vlády ve Vídni.27

Ve vzdělávací práci pokračoval jinými způsoby i po resignaci svého poslaneckého mandátu. Koncem 90. let dokončil řadu prací týkajících se české historie v evropském kontextu. Ukazoval jimi jak cenné a málo známé tradice a osobnosti české historie a jejich relevanci k moderním potřebám tak filosofii, která na základě zkušeností a přijetí určitých hodnot byla spolehlivým vodítkem k pozitivní práci. Její podstatou byly humanitní ideály a demokratická orientace, týkající se jak intelektuálního a mravního růstu jednotlivců , včetně charakteru, tak konstruktivních vztahů k ostatním a k vlastní komunitě. V tomto kontextu minulost sloužila i k poučení i k návaznosti na vše pozitivní, co minulé generace vytvořily.28 Filosofie historie obsažená v jeho pojetí, se brzy začala nazývat česká filosofie. Masarykovy politické eseje a brožury, které následovaly v dalších letech, ještě před tím než se stal r. 1907 po druhé poslancem, byly určeny hlavně českým politikům a politickým stranám, k jejichž činnosti byl Masaryk velmi kritický. Jejich úzké stranické obzory, půtky a nedostatečný důraz na kulturní a vzdělávací práci pro politickou úroveň národa, zbytečně oslabovaly potřebnou integritu a politickou dospělost českého národa, do nichž Masaryk vkládal největší naděje jak z hlediska rozvoje efektivní demokracie tak z hlediska samostatnější existence českého národa. V podtextu jeho druhého poslaneckého působení od r. 1907 již schází víra v dlouhodobou existenci habsburské říše.



1 Souvislostem mezi přirozeným práva a českým státním právem se Masaryk věnoval v řadě článků, spisech, a v parlamentních projevech. Velmi relevantní je jeho studie Právo historické a přirozené. Praha: Čas, 1900. V ní argumentuje, že důležitost existence národů není překonána, že není v rozporu s konceptem státu (jak tvrdí liberálové), a že naopak je potřeba daleko většího respektu vůči národům. Pro jejich vysoký stupeň integrace v řadě rovin, je Masaryk považoval za důležité pro rozvoj demokracie. Viz například, O národnosti, mezinárodnosti a humanitě, in: Čas, XV, č. 5, 30. 1. 1897, s. 72-6. Masarykovy názory na tuto problematiku vyšly souborně ve sborníku: (ed) V. ŠKRACH Národnostní filosofie doby novější, Praha 1919. Od poloviny 90. let se zabývala řada českých odborníků českým státním právem, například, Josef Kalousek, Karel Kramář, J. Čelakovský, A. Bráf, atd.

2 Návrh programu lidového,in: Čas, IV, č.1. 11. 1890, s. 689-94. Reakce českého tisku na tento program byla obecně velmi pozitivní. Například Plzeňské listy definovaly program jako dosud nejlepší český politický program. Plzeňské listy, 13. listopadu 1890. Národní listy naopak byly z počátku k programu kritické ve smyslu, který by se dnes nazval ,populistický’. Národní listy, 11. listopadu 1890.

3 Celostátní prohlášení mladočeské strany k českému národu, in: Národní listy, 22. února 1891. (Prohlášení vyšlo v následujících dnech ještě několikrát). Karel Kramář charakterizoval tento program jako vypracovaný pro „konstruktivní práci“ v říšské radě. Karel KRAMÁŘ, Poznámky k české politice. Praha: Bursík a Kohout 1906, s. 10.

4 Někdy celé, někdy podrobné výtažky z projevů kandidátů k voličům byly uveřejňovány v tisku, zvláště v Národních listech, takže i ti, kteří se schůzí neúčastnili, byli podrobně seznamováni s názory kandidátů.

5 Až téměř do současnosti hlavním zdrojem informací parlamentárních projevů byly stenografované záznamy v říšské radě nebo tisk. Zvláště český tisk často uveřejňoval i plná znění projevů českých poslanců. Masarykovy projevy (z obou období) jsou uceleně a kriticky publikovány ve dvou dílech, z nichž relevantní v tomto kontextu je díl první: T. G. MASARYK, Parlamentní projevy 1891- 1893. Praha 2001, 451 stran.

6 Většina poslanců říšské rady měla právnické vzdělání, které samo o sobě bylo značně odtrženo od potřebných znalostí týkajících se závažných problémů jednotlivých národů a zemí v říši. Masaryk měl na toto téma dva obsáhlé projevy v říšské radě, v nichž připomínal, že hlavním cílem právnické praxe má být spravedlnost, které nebylo možné dosáhnout bez znalostí společenských, sociálních, historických i kulturních poměrů jednotlivých národů a tříd. Řeč o reformě právnických studií 25. ledna 1892; Řeč a rezoluce k reformě právnických studií, 29. ledna 1892, in: T. G. MASARYK, Parlamentní projevy1891-1893. Praha 2001, s. 144-177.

7 Nejsilněji byly tyto názory vyjádřeny v Masarykově projevu v českém sněmu 7. dubna 1892, o němž bude řečeno ještě více. Řeč o vídeňských punktacích, in: T. G. MASARYK, Parlamentní projevy 1891-1893, s. 31-46. Téměř celý projev byl uveřejněn v českém tisku: Sněm království českého, in: Národní listy, 8. dubna 1892.

8 O této obdivuhodné Masarykově činnosti má v tomto sborníku příspěvek kolegyně PhDr. Jana Malínská.

9 Takto charakterizoval činnost mladočechů již Josef PENÍŽEK, který celkovou politickou aktivitu v Čechách v letech 1891-93, včetně participace veřejnosti, považoval za intensivnější než za první československé republiky. In: Česká aktivita v Čechách v letech 1878-1918. I-II, Praha 1930-31, díl I, s. 116.Také zmiňuje málo známou skutečnost, že čeští poslanci byli první, kteří vnášeli do jednání rady otázku sociálních problémů a nutnosti jejího řešení, J. PENÍŽEK, Česká aktivita, II, s. 207. Naznačuje, že tato intensivní, demokraticky orientovaná politická činnost byla velkým vkladem pro politickou úroveň české veřejnosti po vzniku Československé republiky v roce 1918. Tento názor měl v této době i Kamil Krofta. Naopak v zahraniční historické literatuře je obvykle činnost mladočeských poslanců brána jako neúspěšná, bezvýsledná. Nedoceňuje se v ní, že jejich komunikace s českými voliči a veřejností měla trvale pozitivní důsledky.

10 Jen stenografované projevy se mohly v překladech uveřejňovat v tisku, aby nad nimi byla možná kontrola policií. A jen německy pronesené projevy se stenografovaly. Teprve ze první světové války se začaly v říšské radě stenografovat i projevy neněmecké.

11 Masarykův projev O průběhu říšských voleb, 20. května 1891, T. G. MASARYK, Parlamentní projevy 1891-1893, I, s. 61.

12 Např. politický spolek Sladkovský na své schůzi 12. srpna 1891. Čas, V. č. 39, 26. 9. 1891, s. 622-24.

13 Poslanec prof. Masaryk před voliči, in: Národní listy, 24. září 1891. Kvůli Masarykově projevu byl tento náklad Národních listů zkonfiskován policií a dán k cenzuře. Ale téhož dne 24. září 1891 Plzeňské listy publikovaly téměř doslovně Masarykův projev, Řeč posl. Prof. Masaryka ve schůzi lidu v Strakonicích. Masaryk se v této době zabýval radikalismem mladočeské strany v článku v Čase, 17. října 1891, s. 666-670.

14 Mladočeský obhájce oportunní politiky, in: Hlas národa, 25. září 1891. Ale i Národní listy začaly opět více útočit na Masaryka a realisty.

15 Tímto problémem se zabývala i řada západních historiků; nejobsáhlejší publikace na toto téma je pravděpodobně soubor článků v Austrian History Yearbook, I-III, 3. část., USA: Houston: Rice University 1967.

16 Říšská rada, in: Národní listy, 24. října 1891.

17 Masaryk, T. G., Řeč na sněmu království českého, in: Národní listy, č. 99, 8. 4. 1892. Řeč poslance prof. Dr. Masaryka při rozpočtové debatě na říšské radě dne 18. listopadu 1892, in: Národní listy, 23. 11. 1892. Příloha k č. 324, s. 9. Oba projevy jsou součástí T. G. MASARYK, Parlamentní projevy 1891-1893, s. .31-46, a s. 235-60.

18 I v zahraniční hodnotné literatuře se setkáváme s názorem, že od r. 1891 Německo usilovalo o těsnější ekonomické vztahy s Rakousko-Uherskem, které postupně měly dorůst do spojené střední Evropy pod německým vedením. F. R. BRIDGE, From Sadowa to Sarajevo, London and Boston, 1972, s. 190-191. Nejen v této knize, ale v jiných pracích názory na podstatu reforem, které mohly stabilizovat a přispět k trvání habsburské říše, jsou v mnohém totožné s úsilím mladočeské delegace v říšské radě.

19 S tímto argumentem se můžeme setkat i dnes, zvláště u stoupenců požadavků sudetských Němců. Například autor knihy Největší omyl Edvarda Beneěe, Toman BROD, žijící v Německu, na autogremiádě v září 2002 v knihkupectví Akademia na Václavském náměstí, argumentoval tímto způsobem. Je otázka, zda stoupenci těchto názorů si uvědomují, že opakují nejen tradiční nacionalistické argumenty Němců, ale i argumenty Hitlera, a že tyto argumenty nemají oporu v historické evidenci..

20 Toto obvinění Masaryk opakoval ještě jednou ve svém projevu 20. března 1893. T. G. MASARYK, Parlamentní projevy 1891-1893, s. 308-320.

21 Konkrétně jsou zmíněni hlavně Mathias Ratkowski, Walcker z Lipska, teolog Legarde z Goetingenské univerzity, a Eduard von Hartmann, a v jiném kontextu Theodor Mommsen. Vzhledem k tomu, že vůdce austroněmeckých liberálů von Plener rovněž věřil v nerovnocennost Čechů, Masaryk adresoval svá obvinění i jemu. Největší konflikt měl s poslance Mengerem, který považoval zmínky o českém státním právu za velezradu. Česká delegace měla ministerským předsedou Taaffem a panovníkem od r. 1879 povoleno vystoupit se státoprávním prohlášením na začátku zasedání každé říšské rady. V obdobích předcházejících byly i jiné formy uznání českého státního práva od panovníků. Pokud jde o skutečnost, že Češi platili do Vídně největší daně, z nichž zpět dostávali nepatrnou část, obvykle slyšeli argument, že to je cena za to, že jsou součástí většího celku. V listopadu a v prosinci 1892 věnoval Masaryk těmto otázkám pět projevů v říšské radě, z nichž je patrná trpká resignace na víru, že rakouští Němci kdy přistoupí na potřebné reformy, včetně federalismu. Pobouření mezi Čechy způsobila již publikace umírněného rakouského liberála Victora W. RUSSE, Der Sprachenstreit in Österreich, Vienna: S. Konegen, 1884. V ní autor bral jako samozřejmé, že Slované v říši budou brzy asimilováni Němci, kteří jsou početnější, silnější a mají expansionistického ducha. Také odmítal rovnoprávnost pro Čechy s argumentem, že jsou na nižší úrovni v řadě oblastí. Tento argument byl již v této době postaven na pokřiveném pohledu na kulturní i ekonomickou úroveň českého národa.

22 Říšská rada. Projev B. Pacáka, in:. Národní listy, 18. 3.1893.

23 Masaryk vyjadřoval své názory na demokracii a nutné podmínky k jejímu rozvíjení ve většině svých pracích. V r. 1912 uveřejnil obšírnější studii zabývající se touto problematikou a krizí parlamentarismu: Nesnáze demokracie, Praha 1913. Také poslední kapitola Světové revoluce z r. 1928 je věnována demokracii. Přehledně přináší Masarykovy názory na demokracii většinou v podobě citátů práce: (ed.) K. GAJAN, Tomáš Garrigue Masaryk, O demokracii. Praha, 1991.

24 Řeč o státním právu a česko-německé otázce, 18. listopadu 1892, in: T. G. Masaryk, Parlamentní projevy 1891-1893. s. 235-260. Veřejnost se seznámila až za několik dnů s tímto dynamickým projevem obviňujícím Austroněmce z předsudků, Řeč poslance prof. Dr. T. G. Masaryka při rozpočtové debatě na říšské radě dne 18. listopadu 1892,in: Národní listy, 23. listopadu 1892. Příloha k č. 324, s. 9.



25 Masarykova polemika s radikalismem trvala dále. Ještě začátkem roku 1893 Masaryk reagoval článkem Radikalismus a realismu, in: Čas, 7. 1 1893, na útok v posledním čísle Neodvislosti, v němž byl nejen on, ale i realismus obviněni, že dusí ve studentstvu radikalismus. Masaryk v článku radí autorům v Neodvislosti, aby se raději soustředili na nějaký svůj pořádný program a zanechali nerozumných útoků proti realismu.




26 T.G. MASARYK, Problém malého národa. Praha: Čin 1947. Přednášky byly původně vydány časopisecky r. 1905, v rozšířeném vydání knižně r. 1937.

27 DÁT KRISE ČESKÉ POLITIKY A POZNÁMKY KU POZNAMKAM

28 Zvláště relevantní jsou Masarykovy spisy Česká otázka (1895), Karel Havlíček (1896) a drobnější práce a úvahy věnované Mistru Janu Husovi, Janu Amosi Komenskému, Janu Kollárovi, Františku Palackému.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz