PhDr. Marie L. Neudorflová - Mistr Jan Hus v myšlení T.G. Masaryka


Nemohu se vyhnout tomu, abych nedala vlastní téma své přednášky do poměrně širokého kontextu, bez kterého by vlastně nebylo jasné, proč se Masaryk Mistrem Janem Husem a českou reformací tak důkladně zabýval v širokých souvislostech. Pochopit je, nebyla práce snadná, neboť Masaryk se různě ve svých spisech a přednáškách k problematice české reformace a Husa vrací, v nových i starých kontextech, s relevancí na přítomnost. Současná historická literatura tomuto problému téměř nevěnuje pozornost. Zmíním hlavně názory z Masarykových hlavních prací, Česká otázka, Naše nynější krize, Jan Hus, Naše obrození a naše reformace, a několik dalších dokumentů. Začátek Masarykova zaníceného zájmu byl pravděpodobně v roce 1890, kdy se již drahnou dobu usilovalo o vybudování pomníku Mistra Jana Husa. Masaryk byl ve výboru příslušného spolku a zformuloval dopis městské radě.


Výbor spolku pro vystavění pomníku Mistra Jana Husa, dne 10. října 1890.

"Slavná rado královského hlavního města Prahy!

Výbor spolku pro zbudování pomníku Husova v Praze uctivě žádá slavnou městskou radu, aby pro pomník Husův ráčila dáti místo a to Malé náměstí staroměstské." Dopis vysvětloval, proč má Jan Hus právo na důstojný pomník v Praze. V centru byl argument, že Hus se snažil svým nadšeným úsilím povznést mravně český lid a že pomník, postavený na veřejném místě, nebude urážet náboženský cit té či oné části českého lidu, ani cit německé národnosti. Připomínán byl i názor o Husovi konzervativního historika W. W. Tomka: "Byl [to] muž ctnostného života, mravů přísných, nehledící na svůj zisk." A dopis se dovolává hlavně názorů Palackého.


O šest let později (1895) Masaryk vysvětluje svůj podiv nad tím, jak se rozhodnutí postavit pomník neustále protahuje a jak je kolem něho plno zbytečných sporů, zvláště o místo, kde má stát. Také zmiňuje, že akce k jeho postavení vznikla jako reakce na výrok Karla Schwarzenberga o husitech jako bandě lupičů a žhářů. Masaryk uznával, že vhodným místem by bylo velké Staroměstské náměstí, ale "byly to ohledy na Mariánskou sochu, které výbor zvrátily od tohoto úmyslu“. Masaryk sám byl pro Betlémské náměstí, neboť v kapli Betlémské začala Husova veřejná činnost. Zvláště, když Vojta Náprstek již několik let nežil a socha se nemohla vysvětlovat jako oslava jeho osobnosti. Masaryk zdůrazňoval, aby pomník vyjadřoval nějakým způsobem Husovy zásady.

Pomník, Šalounův, byl postaven až roku 1915, ale na velkém Staroměstském náměstí.

Když se Masaryk v první polovině 90. let 19. století důkladně zahloubal do české historie, zvláště do české reformace 15. a 16. století, bylo to po neurvalých a hrubých rukopisných bojích druhé poloviny 80. let. V té době byl obviňován, že svou nevírou v pravost rukopisů ničí to nejcennější z historie, co český národ má, že podráží jeho sebevědomí a otvírá více prostoru pro nadřazené postoje Němců. V 18. a 19. století, ne ekonomická úroveň jako dnes, ale kulturní úroveň národů, byla měřítkem jejich vyspělosti. Ale podle své zásady, že pro národ nic závažného nemá stát na nepravdě, Masaryk věřil, že čím dříve se dokáže, že rukopisy nejsou autentické, tím lépe pro národ. Byl přesvědčen, že německému pocitu nadřazenosti a malé sebedůvěře českého národa je třeba čelit jiným, důstojnějším způsobem, cennými stránkami české historie, kterou národ neznal.

Pro jasnější porozumění je třeba napřed shrnou relevantní aspekty vývoje, který není neznám. Masaryk bojoval na několika frontách. Začátkem 90. let se pokoušel jako poslanec ovlivnit rakouské Němce, kteří v říši tvořili necelou polovinu obyvatel a v českém království jen třetinu. Jako poslanec dokazoval, že jejich víra ve svou vyšší kulturu a tudíž v právo na vládnoucí postavení v říši je neobhajitelná. (Je zvláštní, že někteří němečtí historikové do dnes věří, že vše pozitivní, čeho český národ dosáhl v 19. století bylo vlivem Němců.) Masaryk ukazoval, jak se národy v Evropě vzájemně ovlivňovaly, že největší vliv měla od 18. století Francie, a že Martin Luther byl velmi ovlivněn Janem Husem. Masaryk připomínal, že po třicetileté válce a všech katastrofách zůstalo v českém království ze dvou milionů obyvatel necelých půl milionu, a že hlavní příliv Němců, jako levné pracovní síly pro rozvíjející se výrobu, nastal až za Marie Terezie. Nebylo spravedlivé a politicky únosné, aby český národ, který tvořil ve svém více jak tisíciletém království dvě třetiny obyvatel, měl v něm politicky, národnostně i právně pozici nerovnoprávné menšiny; což trvalo až do rozpadu habsburské říše. Politický dopad argumentů Masaryka byl na Austroněmce minimální. Ti nebyli ochotni ani uznat, že český národ svým vlastním úsilím kulturně, a částečně i ekonomicky, dosáhl na konci 19. století téže úrovně jako Němci, a v politické kultuře, daleko větší zralosti.

Po těchto marných politických snahách se Masaryk rozhodl zcela cílevědomě pracovat jiným způsobem – k dlouhodobé kultivaci zdravého sebevědomí českého národa, k jeho vzdělávání a úrovni myšlení, včetně politické. Soustředil se na to, co Karel Havlíček Borovský nazýval „vnitřní síla národa“, s hlubokým přesvědčením, že „národ zachovalý a vzdělaný“ si svých práv nakonec dobude. Masaryk svým studiem historie pochopil, že demokratizačně orientované myšlení a úsilí českého národa, či spíše české inteligence a jejích vůdců, bylo od konce 18. století a v průběhu 19. století zcela vědomě rozvíjeno. Tato demokratizační orientace byla do velké míry v opozici vůči katolickému, šlechtickému a německo-národnostnímu aristokratismu a v určité opozici i vůči liberalismu, který měl málo pochopení pro mravní a kulturní úroveň lidí a vyznával princip expanse všeho druhu, zvláště na úkor slabších. Téměř všechny významné osobnosti -- Dobrovský, Bolzano, Palacký, Havlíček, Masaryk, sdíleli názor, že nižší, nesmírně zanedbané vrstvy českého národa mají zrovna tak cenný pozitivní duševní, mravní a intelektuální potenciál jako privilegovaná majetná menšina. Ale v důsledku kruté historie a nespravedlivého politického řádu nedostávala tato česká většina dostatečnou možnost své schopnosti rozvinout a uplatňovat. Masaryk nesmírně obdivoval, že národní obrození se svým důrazem na vlastní iniciativu národa, rozvoj kultury, zvláště vzdělání, mu přineslo naprosto unikátní celkový rozvoj a výsledky. Měl ale dojem, že se v tomto svépomocném úsilí nepokračuje, jak by bylo potřeba, v důsledku iluzí, že politika je všemocná. Proto se začal o myšlenkové pozadí českého obrození důkladně zajímat, zkoumat jeho filosofii, jeho návaznost na českou reformaci.

Svým studiem českého obrození a české reformace, téměř nechápal, že český národ nečerpal své zdravé sebevědomí ze znalostí své slavné historie, zvláště reformace, kdy stál v Evropě v čele úsilí o nápravu proti církevně a sociálně rozháraným poměrům. Přičítal to obecné neznalosti historie, ale měl jen málo omluv pro skutečnost, že česká historická věda byla velmi mladá, a historikové tradičně jednostranně vzdělaní (Palacký byl velkou výjimkou). Kromě toho, že Masaryk postupně upoutal pozornost historiků k nedostatečně zkoumaným tématům české historie, jeho trvalým přínosem bylo, že vytvořil filozofii českých dějin, či spíše dotáhnul filosofii českých dějin vytvořenou Palackým. Koncept filosofie dějin byl již od osvícenství běžný v západní Evropě a uznávaný jako velmi relevantní v úsilí o pokrok, o demokratizaci a demokracii. Filosofie dějin čerpala jen z těch myšlenkových směrů a reálného úsilí, kterým šlo o pozitivní rozvoj většiny lidí a společností jako takové. Stála v opozici vůči absolutismu, nesvobodě, či jinému druhu útlaku. Myšlenky a postoje Jana Husa Masaryk považoval za nesmírně relevantní k lidské důstojnosti a rozvíjení pozitivního intelektuálního a mravního potenciálu většiny lidí, za počátek filosofie moderních dějin. Středem Masarykovy filosofie české historie je idea humanitního ideálu, pojem, který přejal od Jána Kolára. Tento ideál měl hluboce demokratizační základy včetně víry, že společenské a politické poměry je možné uspořádat takovým způsobem, aby všichni lidé měli možnosti ke svému pozitivnímu rozvoji, ke vzdělání. Ale znamenalo to méně důrazu na zisky a na luxus pro mocenské menšiny, aristokracii, katolickou církev.

Pro svou filosofii českých dějin měl Masaryk konflikty s pozitivisty, katolíky (J. Pekař), liberály (J. Kaizl) a radikály všeho druhu. Polemiky mezi historiky trvaly několik desetiletí. Ale většina historiků ji postupně přijala, neboť bylo zřejmé, že odpovídá důležitým aspektům dlouhodobého vývoje, prolínajících se v nějaké formě celými lidskými dějinami, odpovídající snahám o důstojnější život většiny lidí. Zároveň Masaryk proti některým svým oponentům dokazoval, že koncept „humanitního ideálu“ byl koncept praktický, pro život, spojený s existencí národa. Ten byl hluboce historicky a kulturně integrovaný,vytvářel podmínky pro smysluplnou veřejnou sféru, pro účast veřejnosti v politice, pro diskuse a řešení problémů obecného zájmu. Bez efektivní účasti veřejnosti v politice, byl vývoj ku prospěchu úrovně všech nemyslitelný. Ale nutnou podmínkou byla vzdělaná veřejnost, vědoma si svých potřeb, práv, dlouhodobého vývoje, schopná argumentovat a potřebné prosazovat. Vzdělání, znalosti umožňovaly orientaci na demokracii, o kterou Masarykovi šlo nejvíce. Otázku úrovně většiny lidí a jejího vztahu k mocenské elitě viděl jako základní ve vztahu k možnostem rozvoje lidí v každé historické etapě. Sám vzdělávání veřejnosti, zvláště politickému, věnoval převážnou část své činnosti do roku 1914. Nebyla to jen Česká otázka, ve které stopoval důležité vazby mezi minulostí dávnou, nedávnou i přítomností, ale i dlouhá řada článků a přednášek v následných dvou desetiletích. Politickým vzděláváním se zabýval hlavně ve své obsáhlé knize o Karlu Havlíčkovi, kterého jako novináře považoval za nepřekonaného a za trvale hodnotný a poctivý příklad.

Pohled na organizaci lidské společnosti, s respektem pro národní entity, vyrůstal z osvícenství, které Masaryk považoval za počátek nového myšlení, vědy, nového pohledu na svět. Ale kořeny tohoto vývoje, jehož důležitým důsledkem byl rozvoj národů, Masaryk viděl daleko hlouběji v historii, v reformaci, jak uvidíme níže. Vzhledem k tomu, že již v jeho době se brojilo proti osvícenství z konzervativních a katolických pozic, Masaryk ukazoval, že ve své většině osvícenci nebyli proti křesťanskému náboženství, ale stavěli se velmi kriticky k církvím, zvláště katolické, které odmítaly vědecký výklad světa, teorii vývoje, ideu rovnosti a sociální spravedlnosti, pokroku, uznání práva lidí na rozvíjení svého duševního a mravního potenciálu, ideu demokracie. Opozice církve proti těmto hodnotám měla tradici sahající do středověku. Z trvalých konfliktů s racionálnějšími a sociálně orientovanějšími názory vyrostla reformace a později osvícenství. Masarykovi neušlo, že většina principů, které církev zvrhovala, souvisela s principy původního křesťanství, které katolická církev opustila a pokřivila v zájmu svých mocenských ambicí a nezřízeného materialismu. Masaryk se dokonce obával rostoucí beznáboženskosti a otázce věnoval řadu úvah a publikací.

Svobodněji a pokrokověji myslící lidé byli pronásledováni ještě v první polovině 19. století (Bolzáno, Klácel, Augustin Smetana, Havlíček a mnoho dalších). Masaryk připomínal, že "episkopát rakouský v červnu 1849 ve Vídni dekretoval, že národnost je zbytek pohanství a že různost národní je pouze následkem hříchu a odpadení od Boha." Český jazyk byl považován nejen za "pohanský, ale dokonce kacířský". " ... "Reakce františkovská a bachovská, píše Masaryk, dovolila pít, hrát karty, dovolila všechno, jen myslit se nesmělo".

Katolická církev lpěla na svém universalismu, velmi podobnému současnému globalismu, ve kterém politická dospělost lidí a demokratická orientace strádají a sociální problémy rostou. Snad je možné připomenout, že katolická církev dávno opustila křesťanskou zásadu, že na světě je dost bohatství pro důstojný život všech, ale ne pro nezřízený luxus některých -- na ten vždy doplácela většina lidí, která sloužila jako levná pracovní síla pro malou mocnou privilegovanou vrstvu bohatých. Ale bez demokratizačních principů je nakonec většina odsouzena k živoření, k nedůstojnému životu. V historii většinou převažovaly poměry, ve kterých vládly privilegované menšiny na úkor úrovně většiny. Časté její pokusy změnit poměry k lepším, ke spravedlivějším, svobodnějším, pro ni končily většinou tragicky, vzhledem k možnostem mocenských vrstev a jejich aparátů (vojsko). Reformace 16. století v Evropě, byly takovým částečně úspěšným pokusem o nápravu, neboť na svoji stranu získaly i vrstvy vyšší, které se také cítily utlačované.

Masaryk považoval za velmi významné, že reformačním hnutím v Evropě předcházela česká reformace 15. století, která se prosadila sto let před ostatními hnutími v Evropě a částečně zvítězila nad mocí papežskou i císařskou. Její některé důsledky byly podobně unikátní – náboženská tolerance, o které se ostatním národům v Evropě nesnilo ještě několik století, důrazu na vzdělání, postupně mající moderní charakter - zvláště koncepty Petra Chelčického, Jana Amose Komenského a Českých Bratří obecně. Masaryk připomíná slova z Palackého závěti: "doba Husova je slavná doba; tehda národ český vzdělaností převyšoval všecky ostatní národy evropské. Je třeba, abychom se vzdělávali a podle ukázání vzdělaného rozumu jednali." A zároveň si Masaryk stěžuje na nedostatek důkladné historické literatury o důležitých tématech českých dějin, na nedostatek vzdělávacích institucí. "Maříme síly na tretky a z domnělé lásky k historii vyhýbáme se naší pravé a veliké historii."

Masarykův názor, že přes všechnu krutou likvidaci spisů českých reformátorů katolickou církví po Bílé Hoře, čeští obrozenci do velké míry myšlenkově navazovali na českou reformaci, že znali důležitá díla Husa, Chelčického, Stránského, Komenského, atd, narazil u řady historiků, zvláště katolických. Časem však jiní dokázali zcela věcně, že Masaryk měl pravdu. Masaryk, na rozdíl od mnohých, považoval myšlenkovou kontinuitu za velmi závažný aspekt historie, která existuje i v dobách, které nedovolují určitým aspektům historie, aby se projevovaly veřejně. Ideje a snahy související s lidskou důstojností, svobodou a spravedlností považoval za neoddělitelnou součást lidské existence i pokroku, často však mocenskými vrstvami krutě potlačované. Ty obvykle nemají zájem na tom, aby lidé uměli myslet, měli své přesvědčení opřené o vědomosti, a mohli se chovat podle svého nejlepšího svědomí. Ideje vztahující se k možnostem pozitivního rozvoje většiny lidí mají silnou historickou dimenzi, která se znovu a znovu se hlásí o svá práva, když nastane více svobody. Tyto ideje mají jak obecnější charakter tak specifický, vázaný v západní civilizaci na národní entity, neboť rozdílnosti v jejich úrovni, kultuře, atd. byly a zůstávají velmi důležité. I Josef Kaizl, významný český politik a oponent Masaryka, časem uznal, že liberalismu scházejí hodnoty, které respektují důležitost kulturní a mravní úroveň lidí a důležitost integrované komunity, národa, a že se mýlil, že české obrození bylo výsledkem vzrůstajícího vlivu liberalismu od 18. století v Evropě.

Když se Masaryk v České otázce začal podrobněji zabývat Mistrem Janem Husem a jeho myšlením, rozebral hlavní ideje českých obrozenců v návaznosti na českou reformaci, zvláště na Jana Husa. Českou reformaci i české obrození ukázal jako spolehlivější zdroj inspirace a oprávněnější zdroj sebeúcty českého národa, než rukopisy, které navíc nebyly pravé. Kniha byla ve své době přijata pozitivně hlavně částí mladé inteligence, která pochopila, slovy F. X. Šaldy, že "ztotožnění se se svým vlastním národem", a práce pro jeho pozitivní rozvoj, dává životu hlubší a vyšší smysl a odvádí mladé lidi od různých módních ideologií, jejichž podstatě a účelu ani nerozumí. Tím uznal Masarykovu filosofii českých dějin jako relevantní pro pokrok, pro rozvíjení demokracie. Nazval ji českou filosofií, termín, který se obecně vžil. Masarykovi samozřejmě neušlo, že humanitní ideál, ve své náročnosti na vědomosti a zodpovědnost, nebyl obecně sdílen, byl míněn hlavně pro inteligenci. Byl si také vědom i toho, že existuje vždy mnoho lidí, kteří za moc, postavení, peníze, jsou ochotni zaplatit nezodpovědností vůči vlastnímu národu. Ale byl přesvědčen, že česká filosofie bude inspirovat k obecnějšímu a vědomému přijetí humanitního ideálu a k cílevědomé práci pro úroveň celého národa. Zvláště škola, ve své vzdělávací i výchovné roli, byla nezastupitelná. "Být člověkem, ale nebýt zbabělcem", což znamenalo i pro spravedlivou věc se angažovat i případně bojovat.

Masaryk ve zkoumání reformace i obrození, pracoval na základě řady předpokladů, z nichž jeden z nejdůležitějších byl, že v pozadí jakéhokoli úsilí jsou určité ideje, hodnoty a tím i určitá filosofie, kterou je třeba znát, zkoumat, neboť jen některé slouží pozitivnímu rozvoji většiny, společnosti a obecnému dobru. A na ty je třeba co nejvíce navazovat. Negativní aspekty je také nutné znát, aby bylo možné se z nich důkladně poučit a předejít opakování nežádoucího. Masaryk přijal z Karla Havlíčka, který znal reformační spisy včetně Jana Husa, myšlenku, že historie je součástí přítomnosti -- neboť důležité jevy, ideje a události mají vždy dlouhodobý vliv a dopad. Důkladné studium umožňuje odkrývat jejich důležité příčiny a souvislosti. V reformačním myšlení obecně, a specificky v českém reformačním úsilí, v Janu Husovi, Masaryk nachází jako základ také víru, že nikdo nemá právo znemravňovat lid, že i nižší vrstvy mají stejné právo na důstojný svobodný život jako vrstvy vyšší. Tento racionální postoj vadil církvi na Husovi nejvíce, podobně jako to, že považoval za nejvyšší autoritu Boha a Bibli ne církev. Tyto základní názory se staly součástí české reformace a a do značné míry i českého obrození. Masaryk zdůrazňuje, že "naši buditelé pochopili, že malý národ se udrží jen využitím všech vymožeností osvětových a že se udrží jen humanitou".

V České otázce Masaryk vidí nesmírnou hodnotu působení Mistra Jana Husa ani ne tak v tom, že se stal pro své názory miláčkem svého lidu, protože byl mučedníkem, nespravedlivě souzen a upálen katolickou církví i světskou mocí. Ale vidí jeho velikost hlavně v jeho mravní poctivosti a pevnosti, v jeho lásce k pravdě a k obyčejnému lidu, o jehož úroveň se nikdo nestaral. Naopak byl znemravňován církevní mocí, aby se dal snadno ovládat. Masaryk na několika místech uznal, že boj Husitů měl své stinné a násilné stránky, ale bylo to především úsilí vymanit se z církevního a panovnického absolutismu, ze znemravňující moci a z nesvobody. Bylo to úsilí o větší lidskou důstojnost a svobodu včetně svobody svědomí.

Masarykovi neušlo, že téměř zázračný úspěch husitského hnutí byl pevně podložen zcela konkrétními pozitivními mravními hodnotami, myšlenkami a cíli, což je podmínkou úspěchu každého revolučního hnutí. Myšlenky Jana Husa, kázajícího desetitisícům lidí v Praze i na venkově, byly a zůstaly živou náplní husitského hnutí i období dalších. Teprve o několik století později podobně mohutný a částečně úspěšný revoluční výbuch propukl v podobě Velké francouzské revoluce, která stála na osvícenském myšlení, se svou vírou ve vývoj a v možnost pokroku pro všechny. Zahálčivý a luxusní život horní aristokratické vrstvy, sociálně necitlivé a považující vojenství a války za vrchol ctností, nikdy nemohl přispět k řešení hlubokých problémů většiny společnosti, utápějící se v nevzdělanosti, nemocích, prostituci a špíně. Katolická církev ještě v 19. století hlásala, že bez nevěstinců by se společnost rozpadla. To implikovalo nesmírné pohrdání lidmi a jejich pozitivním duševním a mravním potenciálem. Obvyklé řešení této situace bylo, že si horní vrstvy vymýšlely nepřítele a utápěly nejperspektivnější vrstvu mladých mužů ve zbytečných válkách. Idea expanse jako cesta k řešení vnitřních problémů, vlastně dosud nezmizela z nedemokratického politického myšlení.

Vzhledem k tomu, že mravně a sociálně orientované myšlenky Mistra Jana Husa byly v podvědomí českého národa stále objektem úcty, zdrojem svobodnějšího myšlení a mravní síly, katolická církev se snažila zahladit jeho památku mnoha způsoby. Dařilo se jí to jen částečně. Přes všechno kruté pronásledování a zákaz, česká reformace přežila ve velmi oslabené formě přes dvě stě let. Když císař a král český Josef II. vyhlásil roku 1781 náboženskou toleranci, během roku přestoupilo k protestantství přes 50 tisíc rodin, což byl úctyhodný počet na necelých 2,5 milionu obyvatel v českém království. Rok musel být vyhlášen jako milostivý a další přestupy zakázány, neboť vláda měla strach, že celý český národ odstoupí od katolictví. . Českobratrství však povoleno nebylo, až o sto let později (1880). V následujícím století, vlivem osvícenství, církve a náboženství přestaly hrát dominantní roli v životě lidí a společnosti.

Díky větší svobodě v 19. století a také díky Palackého Dějinám, si český národ začal postupně připomínat velké osobnosti své minulosti. Podobně jako jiní, Mistr Jan Hus žil v paměti národa hlavně jako mučedník, oběť moci, s jehož tragickým osudem se český národ do velké míry ztotožňoval. Postupně se rozvinulo úsilí o důstojné připomenutí této velké osobnosti, jehož se účastnili i mnozí katolíci, dokonce i řada katolických kněží. Rozvinuly se i hořké spory, neboť katolická církev měla vždy dost věrných stoupenců, kteří byli ochotni přijímat a nekriticky prosazovat jakékoli názory církve. Samozřejmě, že spory nepřispívaly k tolik potřebné integritě národa, nezastupitelné pro rozvíjení demokratických přístupů. A v této fázi vstupuje do debat Tomáš Garrigue Masaryk, aby zdůrazňoval a vysvětloval podrobněji mravní a intelektuální hodnotu odkazu Jana Husa a jeho aktuálnost pro současnost, než v České otázce.

Masarykův spis Jan Hus, naše obrození a naše reformace vyšel poprvé roku 1896, poté ještě několikrát s různými změnami a doplňky. Nejúplnější vydání Masarykových prací a přednášek týkajících se Husa vyšlo v Curychu (Konfrontace 1979), v době, kdy Masarykovy spisy v Československu nesměly vycházet. Nejdosažitelnější je vydání z roku 2000, ale není v tomto ohledu úplné.

Základem spisu je Masarykova přednáška, kterou měl v Občanském klubu v Kolíně 6. července 1895 ku příležitosti 480. výročí Husova upálení. Masarykovi šlo o to, vysvětlit úsilí Mistra Jana Husa, české reformace a obrození v sepětí s moderním úsilím o pozitivní rozvoj lidí. Kontinuita tohoto sepětí, někdy více, někdy méně výrazná, dávala dějinám smysl, vytvářela již zmíněný "humanitní ideál", na němž Palacký "budoval náš program národní", říká Masaryk. Masarykovi se líbí, že si Češi říkají národ Husův. Ale oponuje tomuto tvrzení námitkou, že ještě ne, že je ještě málo vnitřního života duchovního. U politických stran vidí odklon od programu reformního a obrodního, zároveň stoupá vliv klerikalismu, jeho nevědeckost a dogmatismus, stoupá vliv i liberalistického indiferentismu. To viděl jako v nesouladu s humanitní ideou obrozeneckou i s náboženským ideálem reformace, jejímž cílem bylo i to, aby mravnost převládala nejen ve společnosti, v životě, ale i v politice. Když Masaryk mluví o náboženském obsahu reformace, má na mysli hlavně její mravní, etický obsah. Bylo důležité, že reformace nebyla proti filosofii a vědě. "Jan Hus a Jan Amos Komenský, tak i naši buditelé nás křísili vědomostmi a usilovali o vzdělání" lidí.

Tím, že Hus zdůrazňoval nadřazenost svědomí (opřené o základní křesťanské hodnoty), usiloval o více svobody pro lidi, svobody společenské, církevní a politické. Jeho odpůrci vycítili, že Husovo učení čelilo „monarchii“, což ve skutečnosti znamenalo absolutismu, říká Masaryk. Tím měla Husova reforma nepřímo, ale přirozeně, i důsledek národnostní, neboť "přirozený jazyk", mateřský jazyk, "stal se osvětovým prostředkem", prostředkem ke vzdělání. "Bible Kralická je dílo skutečně národní, není pouhý překlad, který by pořídit mohl každý učený profesor, ale je to písmo od Čechů procítěné, promyšlené a proto je evangeliem českým." Hus také žádal, aby vyšší stavové „neznešvařovali český jazyk“. Husova reforma vedla tak přirozeně k organizaci české církve, církve národní, s jazykem českým – k církvi českobratrské.(Masaryk v poznámce říká, že po dekretu Kutnohorském z Univerzity Karlovy odešli jen bezvýznamní "úzkoprsí a zkostnatělí scholasté".) Masaryk zmiňuje, že Komenský celou svou pedagogiku založil na principu poznávání a výuky v mateřském jazyce. Je možné dodat, že jedině tento princip může vést k obecnému dobrému vzdělání lidí a jejich celkové úrovni.

Bratrství - "miluj bližního svého jako sebe samého" uvádí Masaryk do přímé souvislosti se sociálním úsilím -- "všecko ostatní je výmluva, zastírání panovačnosti duchovní a světské". Ohrazuje se proti těm, kteří považují reformaci za příčinu úpadku českého národa a rekatolizaci za záchranu (J. Pekař). Masaryk říká, že toto tvrzení stojí na nepravdě, a míní tím důsledky mravní, sociální a kulturní po Bílé Hoře včetně vyhnání z království vzdělané a majetné horní vrstvy protestantské. Zároveň chápe, že česká reformace nebyla dokonalá, nebylo dost přípravy, a má za zlé straně pod obojí, že příliš vyjednávala s Římem a že se vedly malicherné spory. Vrací se k duchovnímu násilí, lžím, kterých se Kostnický koncil, císař a papež (bývalý pirát), dopustili na bezúhonném Husovi. I někteří účastníci koncilu se domnívali, že koncil se na Husovi dopustil justiční vraždy (Lechler). Protireformaci, která byla krutým násilím proti českému národu, Masaryk částečně vysvětluje i nedostatkem mravní a politické síly strany podobojí, zvláště její horní zámožné vrstvy, která již desetiletí před Bílou Horou participovala na utužování nevolnictví a přispívala k rozdělení národa a k odcizení nižších vrstev. Jen církev Bratrská odolávala, věrná reformačním ideálům.

V další části své publikované a rozšířené přednášky se Masaryk soustřeďuje na to, aby ukázal konkrétně, že naši obrozenci navazovali myšlenkově na českou reformaci. Začíná Dobrovským, jehož "všecko úsilí se neslo k osvobození a zesílení myšlení" a tím vedl přímý i nepřímý boj proti reformačním utlačovatelům". Masaryk říká, že Dobrovského činnost byla příkladná. Ač kněz, ale svobodný zednář, "ustavičně a důsledně potíral protireformační zaslepenost a duchovní panovačnost ve všech svých literárních pracích", a to i když psal práce o náboženství. Oceňuje jeho lidumilný a čestný charakter, který se projevil i v tom, že se nebál chválit "známý spis Roykův" hájící Husa proti Kostnickému sněmu, chválil autora za svobodu myšlení. A Masaryk konstatuje, "až budeme mít náležité vypsání a ocenění Dobrovského, ... jeho činnost vpravdě filozofická a obrodní skvěle vynikne". Zmiňuje, že bohužel, mnozí jeho následníci už neměli jeho úroveň.

Podobně Masaryk sleduje návaznost na reformaci u dalších významných obrozenců. U Kollára zmiňuje hlavně jeho Kázání, z nichž je zřejmé, že "reformace je Kollárovi dovršením všeho vývoje historického a obzvláště vývoje náboženského; reformace je [pro něj] přímo znovuzrozením evangelia. ... "reformace je zároveň obnovením všeho kulturního snažení". ... Často vzývá "paměť Husovu" i Komenského. Masaryk říká, že Kollár rozjímal, že obrození je možná jen "oživením a pokračováním ducha reformního", který vnímal jako český, slovanský. Masaryk staví Palackého nad Kollára tím, že napsal své Dějiny národu českého a v nich "vyložil smysl naší historie a zejména naší reformace", což se odrazilo i v Palackého humanitním a politickém programu roku 1848. Z tohoto programu je možné pochopit smysl našeho národního snažení a proč "Palacký humanitu zakládá na zbožnosti a proč ideál pravé zbožnosti vidí v našem . Bratrství"

Podobně Masaryk zdůrazňuje návaznost Karla Havlíčka na myšlenky reformace: "Husa a reformaci poznat a ctít je Havlíčkovi podstatou všeho snažení liberálního, máme usilovat, aby náš celý národ v mistru Janu Husovi poznal zase svého nejvěrnějšího přítele a otce". Jako Palacký, stavěl i Havlíček humanitu na náboženských základech, zvláště z Bratrství. "V každém člověku ctít musíme sobě rovného". Tím byl dán všemu obrozeneckému snažení "hlubší a jednotný základ". Zde je nutné poznamenat, že Masaryk, Palacký i Havlíček, na rozdíl od církevních přístupů, chápali náboženství v souladu s poznáním, neodporující rozumu, a v souladu s mravností, s etikou, a jako oporu mravnosti. Byli si dobře vědomi, že ne všechny mravní principy se dají dokázat vědecky, ale kdyby se obecně nedodržovaly, tak se společnost rozpadne. U Augustina Smetany si Masaryk cenil hlavně jeho nábožensko-filozofické orientace na sociální dimenzi. Poznání hrálo klíčovou roli i u Jana Husa: "Od samého počátku svého poznávání učinil jsem si pravidlem, kolikrát bych v kterémkoli oboru postřehl mínění lepší, že rád a skromně upustím od názoru prvého a to s plným vědomím, neboť to, co poznáváme, je nepatrné ve srovnání s tím, čeho nepoznáváme." A to platí do dnes.

Masaryk zmiňuje různé vlivy na naše obrozence, zvláště německých filosofů (Herder, Kant). Ale zdůrazňuje, že tyto vlivy byly přetvářeny a přijímány kriticky. Horší to bylo s obecnějším vlivem filosofie liberalismu a jejím materialismem a prázdným nacionalismem. Tím Masaryk mínil nacionalismus namířený spíše proti někomu, než na vlastní vnitřní práci a pozitivní rozvoj. Chápal, že k tomuto nacionalismu byli Češi tlačeni hlavně přístupy Němců od poloviny 19. století, kdy Němci nechtěli připustit rovnoprávné postavení Čechů v Českém království. Chtěl hlavně soustředění vlastenectví na pozitivní práci pro úroveň českého národa. Masaryk měl obavu i z šířícího se eklektismu, polovzdělanosti, že existuje "tolik závislosti na cizích vzorech a to ne toliko v teorii, ale i v praxi, politice. Proto je u nás tak nesamostatné novotářství." Říká: "Český liberál myslit neumí a myslet nechce; český liberál zuby nehty se bude vzpírat filosofii české." "Dnešní liberalismus vyhýbá se životním otázkám jako čert kříži." Viděl velikou potřebu pro schopnost vzdělané kritiky, srovnávání, schopnost přijímat jen to, co je v souladu s našimi důležitými potřebami., co není "v odporu s naší českou ideou". Jít vlastní cestou. "Jen tak zbavíme se ... strachu před svou malostí."

Masarykovi šlo i to, aby český národ byl v názoru na svou základní existenci a politiku filozoficky sjednocen, demokraticky soustředěn na svůj pozitivní rozvoj duchovní, mravní, kulturní, intelektuální i ekonomický. Později věnoval hodně úsilí, aby k této filosoficko-politické jednotě orientoval inteligenci i politické strany, neboť nejednotnost v základním přístupu k úrovni národa a směřování národa viděl jako reálné nebezpečí, že národ bude ohrožen ze vnitř i z venčí a tím i úroveň většiny jeho jednotlivců a vše pozitivní, co vytvořil v minulosti. Toto sjednocení nemohlo být na jiných než duchovních a mravních základech. "Když se věc jen trochu promyslí, pozná se, že konec konců naše česká otázka je otázkou náboženskou", samozřejmě myšleno v širokém smyslu, hlavně duchovním a etickém.

Masaryk připomíná, že Palacký dokonce rozlišuje katolicismus a protestantismus jako dva rozdílné principy duchovní, katolicismus jako princip autority a určité pasivity, protestantismus jako princip svobodného rozumu a cílevědomé aktivity. Palacký vnímal oba principy jako existující, potřebné, vzájemně se ovlivňující, doplňující, snášející se, odpovídající "dualismu ducha lidského". České Bratrství pak pokládal za "ideál křesťanství". Problém byl, že úsilí klerikálů vykořenit Palackého ideje a pojetí českých dějin stále sílilo. Masaryk říká, že otázka jak dojít k synthesi obou stále čeká na řešení. Podobně jako Kollár, se Palacký domníval, že "vyšším vzděláním se snášenlivost obou dá zabezpečit". Masaryka v tomto ohledu zajímala i česká literatura. Všiml si, že Karolina Světlá mocně pociťovala starého ducha českobratrského, a že Jana Nerudu "náboženský problém rozčiluje“, a „nejmocnější akordy české u něho zvučí, když vzpomíná na dobu reformační"."... až si zvykneme ve svých básních a všech lidech vůbec hledat a poznávat tu pravou českou duši, pak se i na svůj vývoj literární budeme dívat neliberalisticky, budeme od své literatury více žádat než zvučné fráze, chvilkové nálady, jednotlivé vlastní nebo cizí ideje a reflexe, a mechanickou dovednost slovní a veršovní."

Se vzrůstajícím obecným vědomím důležitosti Husových myšlenek se zvyšovaly pokusy jeho osobu i činnost znevážit, zlehčit. Jako příklad uvádí Masaryk spisek profesora Josefa Kalouska a spisek Josefa Pekaře, vydané roku 1902. Podstata Kalouskova spisku byla v tom, že čtenáře přesvědčoval, že Hus přestal být dávno aktuální, neboť katolická církev od Tridentského koncilu spěla k nápravě a Hus by byl s jejím současným stavem spokojen. Dále se zaobírá některými nedostatky v Husově teologickém učení. Masaryk u Kalouska postrádá základní rozlišení mezi „vědomostmi o Husovi a mezi přesvědčením o Husovi“, neboť Hus byl a je ctěn pro svůj charakter, pro svou obhajobu pravdy, pro obhajobu práva řídit se svým svědomím, a ne pro teologickou správnost těch či oněch názorů. Masaryk argumentuje, že naopak katolická církev prohloubila svůj absolutismus vyhlášením neomylnosti papeže, nezabránila násilné rekatolizaci a ani dnes neuznává autoritu rozumu. Navíc náboženství se stalo obchodem a fetišem. Pokud jde o Pekaře, Masaryk oponuje řadou argumentů a otázek hlavně jeho myšlence, že to byl princip národní a ne náboženský, který je centrem českých dějin od středověku. Masaryk považuje národní ideu, tak jak jí rozumíme dnes, za novodobou a náboženské hnutí za zcela samostatné. Úsilí proti cizí převaze, stranící papežovi, není nutně a nebylo primárně totožné s národním vědomím, ale má více náboženskou podstatu, zdůrazňuje Masaryk. A zároveň vyvrací Pekařovo tvrzení, že z církevního hlediska byl Hus odsouzen správně. Masaryk s oběma souhlasí, že v českém národě je potřeba více svornosti, ale považuje za důležitou otázku příčin nesvornosti a v čem svornost. Pasivní svornost, opřenou jen o abstraktní národní ideu, a s pouhým odkazováním na nepřítele, Masaryk nepovažuje za svornost. Té se může dosáhnout jen konkrétní ideovou, kulturní a mravní náplní.

V roce 1899 vrcholily dlouhodobé spory, jak důstojně připomenout příští rok výročí upálení Mistra Jana Husa. Masaryk ve své přednášce na akademické slavnosti v Praze na Žofíně 29. 6. 1899 byl pro intelektuální oslavu, přednášky, referáty o studiích Husa v zahraničí, atd. Soustředil se hlavně na význam Husa pro studentstvo, připomíná jeho dopis svému žáku Martinkovi z Volyně. Doporučuje mu, aby vedl život čistý, vyvaroval se lakoty a nepořádného života, krásných a nadbytečných šatů. A aby byl nakloněn chudým a poníženým. Masaryk připomíná i Husovu závěť, v níž mistry, bakaláře a studenty nabádá, aby se milovali ve spolek a rozkolů se varovali, stáli v poznané pravdě. Odpouští těm, kteří ho přivedli k smrti. Ukazuje, jak je Hus vážen v zahraničí, samozřejmě mezi protestanty.

V souladu s Palackým chápe národnost jako mravní ideu -- lásku, vzájemnost podle jazyka, rodu, ideálů, směřování. A v tomto smyslu je přesvědčen, že český národ reformací vstupuje na scénu novodobé historie jako národ. Naprosto nepodceňoval tradiční politický koncept národa, zabýval se jím v jiných pracích. Ale vzhledem k tomu, že v liberální terminologii pojem národ označoval jen ty, kteří měli politická práva, viděl nutnost hájit i jeho etnický, kulturní a historický obsah a práva, zvláště jako relevantní k lidskému pokroku v širokém, zvláště kulturním, mravním a sociálním smyslu. Připomíná, že od reformace, začíná úsilí organizovat lidstvo na principu národnostním. Vysvětluje, že české obrození není jen jazykovým uvědoměním, ale i filozofickým, mravním a náboženským a to navzdory určitým nedostatkům. "To stálé opravování", nikdy nekončí, a obsahuje v sobě to, co moderně nazýváme vývoj, pokrok. To je záležitost mravní a tudíž náboženská, ve spojení s vědou a kritickým myšlením, s pravdou nezjevenou. V tomto kontextu zdůrazňuje důležitost práce inteligence, studentstva, pro úroveň celé společnosti. Věří, že Husovo "Stůjtěž v poznané pravdě, která nad vším vítězí a mocna je až na věky" je trvale platné.

Když byl Masaryk roku 1910 pozván na Kozí Hrádek, aby přednesl 17. července přednášku o Husovi, připomíná všechny vynikající osobnosti reformace českého jihu. Dodává, že, bez ohledu na další vývoj, nebyla jistě náhoda, že reformace vznikla na jihu Čech jako hlavně hnutí mravní a duchovní. Rozebírá řadu otázek vztahujících se k podstatě reformace i k jejímu důrazu na rozum, na rozumný výklad Bible. Zdůrazňuje náboženský demokratismus českých Bratří - zrušení kněžství, odmítnutí dvojí mravnosti, vyšší pro kněze, nižší pro obyčejný lid, svobodu číst Bibli. I ženy mohly být kazatelkami a bojovnicemi. Reformace byla důležitá i tím, že žádala sociální spravedlnost. Zdůrazňuje větší vzdělanost v Čechách, než bylo v Evropě obvyklé. I to bylo příčinou, že se český národ vzepřel římské centralizaci. Zmiňuje, že Husité se většinou bránili, ale ne pouze. Oceňoval vzdělávací činnost Chelčického a Komenského jako moderní, jen s Chelčického principem neodporování násilí, nesouhlasil. Vzhledem k tak hluboké a dlouhé české reformační tradici Masaryk je přesvědčen, že byla hlubším projevem "české duše", na kterou je nutné navazovat větším odpoutáním se od Říma i od nepřátelství katolické církve . "... české náboženství nepřekáží myšlení, náboženství, ve kterém se nemyslí, nestojí za nic." "Kdo je nábožensky svobodný, kdo má správné náboženství, ten nalezne správně i cestu politickou."

A Masaryk ji našel, když během první světové války zahájil exilový odboj proti Rakousku a za vytvoření samostatného demokratického Československa. Jeden ze svých prvních veřejných projevů měl Masaryk ve Velkém reformačním sále v Ženevě, 6. července 1915. Mluvil o Janu Husovi a o české reformaci jako o síle, která dala smysl našemu národnímu životu. Ale také jako o procesu, v němž je třeba pokračovat. "Úsilí mravní .. vedlo logicky k reformě, popřípadě k revoluci politické a sociální." Zdůrazňuje nejen, že základem české reformace je idea humanity, českobratrství, ale i nutnost její obrany třebas i železem, v případě potřeby. Obrana není násilí. "Ideál humanity -- toť život, a ne smrt."

Není náhoda, že svou hlavní práci o Husovi začíná jeho slovy: "Hledej pravdu, slyš pravdu, uč se pravdě, miluj pravdu, prav pravdu, drž pravdu, braň pravdy až do smrti." Náročný požadavek, ale bez náročných principů a ideálů jako kriterií našeho chování i politiky začne převažovat demoralizace, rozklad, nesvoboda a násilné konflikty - proces, který se v historii mnohokrát opakoval. V tomto kontextu úroveň inteligence, zvláště učitelů, jejich humanitní orientace a iniciativa je nejspolehlivější zárukou úrovně veřejnosti. To jsou hlavní záruky, že pozitivní orientace společnosti si najde cestu navzdory nepříznivým tlakům. Jako národ máme v historii nesmírně cenné příklady a svědectví, že přimknutí se k humanitním ideálům, což zahrnuje poctivou promyšlenou práci pro sebe i pro ostatní, přináší obdivuhodné výsledky.

Tento příspěvek se snažil z poměrně složitých textů Masaryka postihnout to nejdůležitější z jeho názorů na Jana Husa v kontextu, který Masaryk považoval za důležitý. Aktuální se jeví zvláště jeho přesvědčení, že některé osobnosti, jejich ideje a úsilí vztahující se k důstojnosti lidí a jejich pozitivnímu rozvoji, zůstávají v historii trvalé a že je třeba důkladně pečovat o jejich obecnou znalost. V současnosti, kdy jsme pod různými tlaky nedemokratických ideologií a demokracie strádá, nás může Masarykova filosofie pohledu na historii inspirovat, povzbuzovat i zavazovat.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz