V západních demokratických státech probíhá mezi intelektuály i některými prominentními osobnostmi vysoké politiky téměř deset let diskuse o tom, zda dopady globalizace jsou více pozitivní nebo negativní. Vychází řada cenných publikací, které se problémem zabývají nejen z ekonomického a sociálního hlediska, ale i z hlediska rozvoje demokracie.
V článku budu odkazovat na dvě novější publikace, které se problémem důkladně zabývají. Fakta a názory v nich jsou velmi relevantní i ke střední postkomunistické Evropě, která má problémy se zakotvením funkční demokracie. Autorem první knihy je kanadský historik a publicista John Ralston Saul. Jeho kniha The Collapse of Globalism and the Reinvention of the World (Zhroucení globalismu a znovunalezení světa, Toronto: Penguin Groups 2005, 309 s.), je zvláště soustředěna na podmínky, které jsou nutné k rozvoji demokracie. Editory druhé knihy jsou američtí ekonomové John Cavanagh and Jerry Mander, kteří spolu s desítkou dalších odborníků publikovali Alternatives to Economic Globalization. A Better World is Possible (Alternativy ekonomické globalizace. Lepší svět je možný, San Francisco: Berrett-Kohler Publishers, Inc. 2004, 408 s.). Obě knihy, kromě negativních důsledků globalizace, se zabývají otázkou, proč je demokracie důležitá, proč je obecně na ústupu a co je potřeba k tomu, aby se tento trend zvrátil.
V různém kontextu zdůvodňují názor, že demokracie je jediný systém schopný pracovat ku prospěchu a úrovni většiny lidí a celku, a ne na úkor slabších. K jeho funkčnosti je však třeba, aby demokratické hodnoty a principy byly sdíleny většinou veřejnosti, politiky, politickými institucemi i ekonomickým systémem. Dalším důležitým předpokladem jejich názorů je, že demokratická vláda musí na prvním místě representovat potřeby, zvláště základní, a zájmy většiny a celku, a teprve potom zájmy ostatních skupin včetně menšinových či nadnárodních. Dnes se prosazuje názor, že demokracie na západě „znamená práva jednotlivce a práva menšin“, v jiných částech světa znamená „práva většiny na úkor menšin“. Takové tvrzení je nesmysl, neboť demokracie se vždy týká hlavně většiny, ale její práva a vliv nemají být na úkor menšin. Demokracie mocenské menšiny vládla celou historii, a to na úkor většiny a její úrovně. Nejdůležitějším závěrem obou publikací je, že k posílení demokracie a principu spravedlnosti ve světě je potřeba posílit funkce demokratických vlád v rámci "národních států", neboť rozdíly v úrovni, kultuře i tradici jednotlivých národů a států jsou velmi podstatné. Každá demokracie musí navazovat na vše pozitivní, co národ v minulosti dosáhl, jinak zabředne do hlubokých destruktivních problémů.
Pro nedostatek prostoru budu podrobněji odkazovat hlavně na publikací J. R. Saula, protože má širší kontext včetně historického.
Ponechme stranou, že základní myšlenka globalizace se objevila na Západě již koncem druhé světové války jako možnost prevence konfliktů (Cavanagh a Mander) a o něco později jako ekonomická protiváha komunistického globalismu. Podstatnější je, že se globalizace začala intenzivně prosazovat od 70. let 20. století ve spojení s ekonomickým neoliberalismem a ještě intenzivněji v postkomunistických zemích, kde se tím zabránilo vytvoření základních právních a filosofických základů k vytvoření funkční demokracie. Ideologicky byl proces ekonomické globalizace doprovázen postmoderní filosofií. Její útok proti společensky jednotícím osvícenským principům a hodnotám směřoval zcela záměrně k myšlenkovému chaosu, k nabourávání společenské, sociální a národní soudržnosti, včetně historického vědomí jako hledání příčin a důsledků jevů a tím i cesty k poučení. Principy ekonomického a tržního globalismu, včetně principu zisku, potřebovaly ke svému pronikání do všech oblastí lidské existence co nejvíce atomizovanou, občansky pasivní, bezmocně se cítící a fatalisticky orientovanou společnost.
Autoři zmíněných knih zdůrazňují, že inženýři globalizace slibovali obecnou prosperitu, vyřešení chudoby a sociálních problémů, a to i ve třetím světě, prostřednictvím ekonomického růstu a dostatečné tvorby bohatství. V praxi byl tento proces doprovázen odbouráváním všeho, co bylo považováno za bariéru ekonomického růstu a globalizace volného trhu. Důraz byl na produkci pro vývoz a na rušení výroby pro domácí potřebu s důrazem na rychlý rozvoj mezinárodní dopravy. Ideologicky začaly být liberalistické hodnoty jako individualismus, konkurence, svoboda téměř bez hranic, práva bez spojení s povinnostmi, atd., ztotožňovány s demokracií. Sociální vymoženosti včetně vládních regulací ekonomiky, vydobyté za posledních sto padesát let v zájmu úrovně a zdraví lidí, v zájmu spravedlnosti a sociálního smíru, začaly být kritizovány jako nepoctivé principy, protekcionismus, populismus atd. a jako zneužívání demokracie a příčina velkých nákladů vlád na veřejné potřeby a příčina dluhů. Jinými slovy principy přispívající k určité úrovni společnosti a k sociálnímu smíru začaly být považovány za příčinu nedostatečného ekonomického růstu. Úsilí o jejich odstranění a o privatizaci služeb, které si veřejnost platí ze svých daní (zdravotnictví, veřejná doprava, školství, penzijní zabezpečení, bydlení) bylo přímo nebo nepřímo předkládáno jako cesta k uvolnění potřebných sil k ekonomickému růstu. Terčem útoků se také staly minimální mzda, omezená pracovní doba, kultura, regulace kvality potravin, limity na užívání přírodních zdrojů, atd. V důsledku soukromého vlastnictví těchto veřejných statků se tyto oblasti základních veřejných potřeb a výdobytků stávají pro mnohé nedostupnými, zároveň však lukrativním zdrojem snadných soukromých zisků, obvykle bez dostatečných investic v zájmu budoucnosti.
Vpád globalizace do stability západních států, které, jak zdůrazňuje Saul, do začátku 70. let prosperovaly, byl doprovázen umělou krizí naftového průmyslu. Zásoby nafty byly zhodnoceny přibližně na dvanáct let, její cena několikanásobně stoupla, a nelogicky začala také nesmírně stoupat její spotřeba, v důsledku vytváření umělých potřeb. Privatizace se stala klíčem ke změně jak ekonomického tak politického systému. Byla orientována téměř na vše, co bylo v minulosti budováno z veřejných prostředků, z daní či sbírek veřejnosti, co bylo vlastněno státem nebo považováno za národní vlastnictví. Z nedostatku pozitivních výsledků globalizace se obecný náhled na tento proces začíná rychle měnit. Saul uvádí příklady vlád, které si začaly uvědomovat selhání korporací ve vztahu k veřejnému dobru a snaží se kupovat důležité zprivatizované podniky zpět, samozřejmě opět za peníze daňových poplatníků.
Stojí za povšimnutí, že základy globalizace jsou stejně materialistické jako filosofické základy marxismu a komunismu. V obou je ekonomická dimense vnímána jako základní pro lidskou existenci a její úroveň. Model globalizace byl však vytvořen ku prospěchu nadnárodních korporací, v němž národy slouží ne jako cíl prosperity a celkové úrovně,, ale jako prostředek k uskutečnění tohoto modelu, který ze své podstaty odmítá sloužit veřejnému dobru a bere příkře sociálně rozvrstvenou společnost jako přirozenou. Koncept spravedlnosti nemá v tomto kontextu významné místo s výjimkou právního principu, který je nákladný.
S tím souvisí také skutečnost, že po pádu komunismu se začalo útočit proti "nacionalismu" středoevropských zemí, ačkoli ten byl po desetiletí terčem nevraživosti a destruktivních přístupů komunistického globalismu, s jeho konceptem „internacionalismu“ a s jeho nedostatkem zodpovědnosti vůči vlastním lidem. Proto snad bylo tak lehké pro mnohé komunisty po roce 1989 převléknout kabát a horovat pro tržní ekonomiku a neoliberalismus v zájmu „prosperity“. V příslibu všeobecného blahobytu se začalo jevit téměř jako nerelevantní dědictví osvícenství v podobě demokratických hodnot – jako spravedlnost, společenské dobro, sociální smír, mravní hodnoty závazné pro všechny, kolektivní identita, politická dospělost, spolupráce, konstruktivní vztahy, atd. Nebylo vítáno připomínat, že společensky prospěšná ekonomika se začala rozvíjet, až když osvícenští idealisté a jejich dědicové začali různými tlaky prosazovat přiměřené možnosti pro vzdělání všech lidí a zároveň povinnost vlád používat veřejné prostředky (získané daněmi) hlavně k účelům veřejného prospěchu.
Autoři obou knih na mnoha příkladech ukazují, že důsledky globalizace jsou jiné, většinou opačné, než co bylo národům slíbeno na jejím začátku. Zvláště nezaměstnanost, sociální problémy, a zneužívání přírodních zdrojů se prohloubily. Také se ukázalo, že globalizace není schopna předcházet mezinárodním konfliktům. Naopak, rostoucí potřeba přírodních zdrojů a levné pracovní síly vede k vážným konfliktům, neboť, jak zdůrazňují Cavanagh a Mander, rostoucí přísun levných přírodních zdrojů a levné pracovní síly, je jedním z hlavních teoretických předpokladů globalizace; dalším je stále se rozšiřující trhy (s. 8). Tím je z ekonomiky odsouván mravní aspekt, zdůrazňovaný osvícenstvím. Demontují se tradiční etické a morální hodnoty související s významem komunity – národa, státu a hodnotné kultury pro úroveň lidí a řešení problémů společnosti. Saul odmítá neoliberalistický a globalistický předpoklad, že základem lidské existence je ekonomická dimenze. To vidí jako hlavní příčinu, že v procesu globalizace brzy převážil "sebezájem" malých mocných skupin na úkor většiny, pokroku a práva. Pokrok se v tomto kontextu rozumí v osvícenském smyslu – týká se nejen ekonomické existence lidí, ale i možností k jejich pozitivnímu rozvoji v duchovní, mravní, kulturní a politické oblasti. Ty jsou závislé především na charakteru politického a právního systému.
Podobnost marxismu a ideologie globalismu je i v tom, že filosoficky budují určitý model ekonomického i politického systému, kterému se společnosti mají buď dobrovolně nebo s přinucením přizpůsobit v zájmu cílů, které jsou chimérní, a ne ku prospěchu svobody a celkové úrovně většiny lidí. Demokracie nejen, že vychází z duchovních, mravních a kulturních hodnot, ale vychází z důkladné znalosti reality, především z podmínek existence jednotlivých národů a států, jakožto hluboce a historicky integrovaných entit. Nikdo nemůže popřít, že rozdíly v jejich úrovni, tradicích, možnostech vývoje, jsou stále podstatné. Z toho vyplývá nutnost, že tato realita musí být důkladně reflektována v demokratické politice, v níž princip spravedlnosti, ohled na společenské dobro a princip kontroly politiky veřejností, hrají základní roli jak uvnitř států tak v jejich vztazích. Saulův důraz na respekt pro úroveň a realistické možnosti rozvoje jednotlivých národů v zájmu jejich úrovně a funkční demokracie, připomíná podobné zaujetí v pracích T. G. Masaryka přibližně před sto lety. Snaha aplikovat určitý ekonomický a politický model bez ohledu na celkové podmínky společnosti přináší převážně destrukci.
Saul upozorňuje na závažnou skutečnost, že většina komunistických států měla po pádu komunismu k dispozici prostředky do investic vlastního ekonomického rozvoje, zvláště pro domácí potřebu. Ale politikou nadnárodních globalizačních korporací byl tento potenciál prostřednictvím privatizací a tzv. zahraničních investicí uměle znehodnocen (s. 21). Byla rychle zlikvidována konkurence pravděpodobně i ze strachu, že by se mohlo ukázat, že státní a společenské vlastnictví může efektivně přispívat k úrovni společnosti a může být dokonce konkurenceschopné. V důsledku principu výroby pro vývoz, místo pro domácí potřebu, se i předměty základní potřeby dovážejí stovky i tisíce kilometrů a domácí výroba, často mnohem kvalitnější, se ruší. Přitom země s levnou pracovní silou obvykle nedostávají možnost budovat svou ekonomiku, politickou stabilitu a funkční demokracii. Tato situace vytváří podmínky ke korupci, k obecné demoralizaci a zvyšuje v mnoha zemích chudobu a sociální konflikty. Saul na konkrétních příkladech ukazuje, jak volný obchod nerozvíjí, ale ve skutečnosti likviduje konkurenci. Dokumentuje odbornými argumenty, že ekonomická produkce nemusí být organizovaná globálně, aby byla efektivní, aby přispívala k prosperitě národů a ke stabilitě. A mezinárodní obchod nemusí být bez regulací a principů, aby byl užitečný. Samozřejmě neskýtá pak tolik příležitostí k pohádkovým soukromým ziskům a ke korupci.
Závažné je, že nadnárodní korporace vytvořily systém (prostřednictvím dluhů, intelektuálních práv, arbitráží atd.), jímž odsávají veřejné prostředky (daně, veřejný majetek), kterými mají vlády disponovat za účelem veřejného dobra. Zároveň neustále požadují snižování daní jako prostředek, který má vést k většímu podnikání. Dávno je dokázáno, že to je iluze, a že se tím vytváří jen stále větší vrstva levné a čím dál levnější pracovní síly, posilované přílivem levné pracovní síly ze zemí, které na tom jsou ještě hůře, pod záminkou, že domácí pracovní síla určité práce nechce dělat. Nejen levná pracovní síla, ale i určité procento nezaměstnaných je pro ekonomický liberalismus nutností. Obě knihy dostatečně dokazují, že globalistický systém není ve skutečnosti schopen vytvářet a poskytovat potřebnou míru bohatství pro stabilitu a celkovou úroveň společností a že je velmi agresivní vůči přírodě..
Problém placení daní je v tomto kontextu jedním z nejzávažnějších. Vzhledem k tomu, že nadnárodní korporace se dovedou vyhnout placení daní, vlády nemají peníze na veřejné potřeby. Saul ukazuje, že v zemích, kde jsou nízké daně, kde má vláda malý vliv na záležitosti veřejného zájmu, bují korupce, země slouží k praní špinavých peněz a je vysoký stupeň organizovaného zločinu (s. 200). Upozorňuje, že korupce ve prospěch soukromých zájmů, se hluboce zakořenila i v klasických demokraciích. Řešení sociálních problémů charitou je výsměch demokracii. Demokracie, která nemá prostředky ke své efektivnosti a není schopna řešit existující problémy, budí u veřejnosti nedůvěru. Tím se otvírá prostor pro autoritativní orientace, v současnosti zvláště pravicové, což je mocenskými vrstvami vítáno, neboť tradičně chrání princip nedotknutelnosti majetku bez ohledu na to, jak byl získán. Zvyšuje se i nebezpečí jiných konfliktů, včetně občanských a válek (s. 220).
Za pozornost stojí Saulův postřeh, že idea volného obchodu ve své globalistické formě tu existuje od 18. století a její aplikace v praxi způsobila vždy po určité době hluboké katastrofy, včetně válek. Po čase však myšlenka bývá znovu oprášena, představena novou terminologií a snahou interpretovat dějiny v její prospěch. Na počátku je vždy nějaký lákavý, ale nesplnitelný ideál a zpochybňování, že můžeme dostatečně rozumět světu, ve kterém žijeme. Tím se generuje obecný fatalismus a politická a občanská resignace.
Saul upozorňuje, že v současnosti nositelé globalizace opět užívají náboženského jazyka, zvláště myšlenky o její "nevyhnutelnosti".Kromě zisků, se "globalizace“ stala záminkou k neřešení důležitých problémů, k resignaci na politickou odpovědnost (s. 92) a k hledání alternativních možností řešení problémů. Ignoruje se známý fakt, že umělá rychlost globalistických finančních transakcí je naprosto nerelevantní ke skutečným hodnotám, které trh vytváří. Připomíná, že materialistický globalistický model, nezahrnující respekt vůči jiným kulturám, vůči integrovaným tradičním společnostem, je v základu koloniální. Jeho aplikace byla dodatečně složitě racionálně a nábožensky ospravedlňována (John Locke). Vzhledem k oportunistickému odklonu církví od základních křesťanských principů to nebylo tak těžké. To už bylo ve své době v protikladu ke křesťansko-osvícenskému modelu ekonomiky. Tento přístup hrubě podemílá schopnost a možnost kritického myšlení a pěstuje černo-bílé materialistické vidění světa. To je též možná příčina, proč byl neoliberalismus a globalismus nekriticky přijímán částí komunistické intelektuální a politické elity v postkomunistických zemích.
Křesťansko-osvícenský model ekonomiky je postaven na předpokladu, že duchovní, mravní, kulturní i sociální dimenze jsou důležitější než ekonomická, která je na jejich úrovni v podstatě závislá. Demokracie má směřovat k jejich rovnováze a ekonomika má sloužit úrovni většiny jednotlivců a společnosti jako celku. Od středověku bylo známo, že se "nesmí dovolit, aby se ekonomické zájmy míchaly do vážných záležitostí společnosti" (s. 38).
V důsledku poznání, že globalizace má silné destruktivní stránky, začaly sílit hlasy po opětném zavedení konceptu veřejného dobra a po posílení demokratických principů a role státu (s. 136). I některé prominentní osobnosti finančního světa a mezinárodních organizací začaly veřejně o problémech mluvit (s. 168–9). Je hodno pozornosti, že Milton Friedman se před několika lety veřejně omluvil, že doporučoval postkomunistickým zemím "privatizovat, privatizovat, privatizovat" (s. 251). Ukázalo se, že nejdůležitější je kvalitní legislativa, protože využívat mezery v zákonech je pro mnohé nejlákavější a nejziskovější záležitost.
Rozčarování z "globalistického gigantismu" je doprovázeno obecným sílením nacionalismu. Saul rozeznává dvojí druh – pozitivní, spojený s principy demokracie, a negativní, spojený s pravicovými ideologiemi a těžící z celkového chaosu a demoralizace veřejnosti, která touží po pořádku a stabilitě. Jako doprovodný zlověstný stín prozření začal horentně růst zbrojní průmysl, neboť neoliberalistické a neokonzervativní mocenské vrstvy spojené s globalismem nemají zájem na posilování funkční demokracie. V souladu se svou tradicí vidí záchranu v hledání nepřítele a v expansi všeho druhu. Začalo se počítat i s konflikty uvnitř států v důsledku sociálního napětí.
Saul také ukazuje, že na rozdíl od globalistického období, kenesiánské období po tři desetiletí od konce druhé světové války, mělo vyšší ekonomický růst než globalistické období, vyšší zaměstnanost a daleko menší rozdíly mezi bohatými a chudými vrstvami a národy (s. 128). Zkušenost nejen z tohoto období ukazuje, že efektivní regulace, vycházející ze znalosti podmínek a potřeb jednotlivých států jsou velmi prospěšné úrovni lidí a společnosti. V demokratickém kontextu je domácí ekonomika státu daleko důležitější pro úroveň a důstojnost většiny lidí i celku než mezinárodní obchod, který je ve své excesivní formě umožňován nespravedlivě levnou pracovní silou v chudých zemích a levnou naftou, jejíž zásoby nejsou nekonečné. Zároveň dopady na prostředí jsou z hlediska zdraví a budoucnosti lidí, katastrofální. Finanční globalismus má další stinné stránky. S jeho pomocí se národní a státní majetek, který se vytvářel během mnoha desetiletí prací a daněmi veřejnosti, privatizoval od 70. let způsobem, který dal možnost vzniku nové bohaté vrstvě na úkor úrovně většiny lidí. Tato vrstva nyní prohlašuje vlastnictví za posvátné, kloní se ke konzervativním hodnotám a odmítá platit přiměřené daně. Jinými slovy jí schází skutečná občanská odpovědnost. Je otázka, zda existující politické instituce jednotlivých států k tomuto výprodeji (většinou za směšné ceny), měly vůbec legitimní právo, zvláště v postkomunistických zemích. Zákony plné mezer, které toto umožňují, však z hlediska spravedlnosti, demokracie a principu veřejného dobra, tyto výprodeje ospravedlnit nemohou.
Autoři vidí východisko z problémů způsobených neoliberální globalizací k návratu konceptu "národní stát" v politickém a historickém smyslu, neboť ten má nejen ekonomickou, ale i kulturní a mravní dimenzi a je daleko intimněji svázán s potřebami a problémy občanů. To samozřejmě nebrání konstruktivním mezinárodním vztahům v ekonomice, politice, kultuře atd. Svou multidimensionální podstatou národní stát vytváří realistické podmínky pro rozvíjení demokracie a tím i pozitivní řešení sociálních i jiných problémů. Velký problém vidí Saul v tom, jak překonat globalistickou ideologii, ve kterou většina politiků dosud věří (s. 185). Cestu vidí hlavně v důkladných znalostech o světě, ve kterém žijeme, a v dobře koncipovaných zákonech, vládních regulacích, koncipovaných v souladu s demokracií a sociálním smírem. Saul dokonce považuje malé státy za dynamičtější sílu pozitivního ekonomického, kulturního a mravního rozvoje. Historie totiž dostatečně ukazuje, že říše, velké a expansivní státy, podobně jako velikášské mezinárodní projekty, nejsou většinou schopny zvládat své problémy (s. 191) pozitivně natož v demokratickém duchu.
Z perspektivy demokracie má Saul obavu i o Evropskou unii, protože je budována kolem administrativy, profesionality a politických a ekonomických struktur, nikoli kolem občanských a demokratických principů (s. 60). Bylo by možné dodat, že i ceněný "sociální rozměr" Evropské unie vychází převážně z administrativně uplatňovaných liberalistických ekonomických principů, které ho mohou snadno dlouhodobě podemílat. Chybí podstatný ohled na možnost soběstačnosti jednotlivých států, jejich skutečné potřeby, což je ověřená cesta ke skutečné zaměstnanosti, důstojnosti a demokratické orientaci občanů. Chybí i důraz na politické vzdělávání veřejnosti v duchu demokracie, nic se nedělá proti bulvarizaci tisku, destruktivním aspektům kultury, atd. EU také zavaluje občany problémy, které jsou značně nerelevantní k veřejnému dobru. S tím souvisí i obava, že je čím dál těžší najít, co Evropu skutečně spojuje a že mizí obecný pocit solidarity (s. 238). Poukazuje i na to, že pro deset nových států členství v EU znamenalo, kromě naděje na prosperitu, hlavně hledání dlouhodobé ochrany před Ruskem a před Německem pro svou nově nabytou státní nezávislost. Jistě aspekty legitimní, ale rozdílné od motivace původních členů (s. 237).
Centralistické principy EU, mohou být v budoucnosti velmi snadno zneužity jak proti jejím slabším členům, tak obecně proti demokracii. Jednotlivé národy EU zůstanou ještě dlouho velmi rozdílné ve své kultuře, úrovni, potřebách i historických zkušenostech. Tyto skutečnosti je velmi nebezpečné ignorovat a ještě nebezpečnější uměle odstraňovat. Tím se podemílá jak integrovaná komunita tak sebeznalost, vědomí pozitivního smyslu politiky, což jsou základní podmínky demokracie. Autoři obou publikací zdůrazňují důležitost demokratického národního státu pro řešení problémů také proto, že se s ním občané mohou přirozeně ztotožnit (jazyk, kultura, historie, území, potřeby, problémy, atd.), rozvíjet plnohodnotnou demokratickou politickou kulturu, občanskou zodpovědnost a iniciativu.
Celkově sílí potřeba vyprostit se z dogmaticky chápané globalistické ideologie volného trhu a začít studovat realitu včetně ekonomie v souvislostech se skutečnými potřebami jednotlivých zemí, většiny lidí, ve vztahu k jejich prospěchu a k rozvíjení demokracie. Problém je, že stoupenci globalizace (včetně institucí) nejsou schopni přiznat problémy a své omyly (s. 195), což je znakem buď jejich nedostatečné inteligence, vzdělání, etické slabosti nebo znakem náboženské víry.
Je možné však také spekulovat, že celý proces globalizace byl jejími proponenty vymyšlen přesně za záměrem přesunout do úzké vrstvy soukromých rukou za desetiletí naakumulované státní a společenské bohatství národů. Obě publikace se shodují, že v globalizaci ve skutečnosti nikdy nešlo o globalizaci výroby a trhu, ale o vliv a výhody Západu všude tam, kde byla naděje na levný zisk, což je tradiční koloniální přístup v jiné terminologii. Snad i proto byla terminologie globalizace velmi zmatená, spojená s pojmy neoliberalismu, postmodernismu, a zvláště s požadavkem, aby role vlád ve společnosti byla co nejmenší, princip z doby, kdy liberalismus bojoval v 18. století proti panovnickému absolutismu. V demokracii, v níž vláda má reprezentovat především potřeby a důležité zájmy většiny a celku je tento princip vyjádřením pohrdání veřejností, se kterou se zachází jako s prostředkem k zájmům menšinovým, soukromým, princip v demokracii naprosto nelegitimní.
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz