PhDr. Karel Richter, CSc.

Sudety I.

Sudety...

Těm, kdo pamatují dusné léto roku 1938, nezní to slovo nijak příjemně. Vyvolává mrazivé vzpomínky na průvody a manifestace zfanatizovaných henleinovců skandujících Lieber Führer, macht uns frei von der Tsche­choslowakei! a Heim ins Reich!, na zvednuté pravice a záplavu praporů s hákovými kříži, záměrně vyprovokované incidenty, násilnosti ordnerů vůči českým lidem v pohraničních krajích, vytlučená okna českých škol, ozbrojené přepady četnických strážnic a celních úřadů na hranicích, zákeř­né vraždy příslušníků Stráže obrany státu, proudy českých uprchlíků s kuf­říky a ranci při vynuceném ústupu československého vojska z hranic. Ochotně se po válce bralo na vědomí zněni výnosu, jímž se slovo Sudety v úředním styku nahrazovalo výrazem pohraničí.

Sudety byly názvem pro okrajová území Cech, Moravy a někdejšího ra­kouského Slezska, kde v hojném počtu a místy převážně sídlili Němci. Su­detští Němci.

Češi vždycky Sudety vzdor výraznému německému osídlení považova­li za nedílnou součást českých zemí tvořících historický celek království Českého.

Mezi sudetskými Němci se však ujímaly názory tomuto pohledu zcela protichůdné... V knize Georga Widenbauera Čechy a německý osud se na­příklad dočkáme, že Sudety jsou kusem Německa. A nejenom Sudety, k Německu podle autora patří celé Čechy. Dovolává se Kosmovy kroniky, kde stojí psáno:

„V Evropě leží Germania a v jejích končinách směrem k severní straně daleko široko se rozkládá kraj kolem dokola obklíčený horami, jež se po­divuhodným způsobem táhnou po obvodu celé země, že se na pohled zdá, jako by jedno souvislé pohoří celou tu zemi obklopovalo a chránilo..."

Na podporu svého tvrzení si pan Widenbauer přizval i slovutného Ae­nea Sylvia Piccolominiho, pozdějšího papeže Pia II., který jako papežský legát pobýval dlouho v husitských Čechách a ve své Kronice české vyslo­vil názor, že Čechy navzdory převaze slovanského obyvatelstva politicky a kulturně patří k Německu.

Georg Widenbauer uznal, že Čechy, Morava a rakouské Slezsko i ze­měpisně představují „nápadný přirozený celek". Protože však svou knihu psal v roce 1940, poté co Adolf Hitler rozbil zbytkovou Česko-Slovenskou republiku a přisvojil si i neněmecké oblasti českých zemí, mohl již v duchu německého expanzivismu bez jakýchkoli zábran do pojmu sudetských ze­mí zahrnout bývalé země koruny české se vším všudy.

Sudetský Němec Karl Hermann Frank, který Čechům za druhé světové války tvrdě vládl ve funkci státního tajemníka, vyslovil se 24. června 1941 ve své přednášce k soukmenovcům uspořádané v Krakově zcela jasně k ně­mecko-českým vztahům z pozic tradičního německého nacionalismu: „Če­chy a Morava a národy sídlící v tomto prostoru ležely a leží v německém národním životním prostoru. Prostorová poloha těchto zemí zakazuje je­jich politickou samostatnost."

Že v českém prostoru žili vedle sebe Němci a Češi je skutečnost, která mohla být a také byla na jedné i druhé straně v různých dobách a za růz­ných okolností pociťována jako nežádoucí; nepřestávala však proto být skutečností. Jestliže sudetští Němci tu více, tu méně zdůrazňovali svou sounáležitost s říší a litovali, že kolonizace a s ní souvisící poněmčení čes­kých zemí nebyly důslednější, ani Čechům nejednou nechyběly důvody k rozmrzelosti, že nejsou ve své zemi sami. V předválečných sudetoně­meckých publikacích se často tvrdí, že Češi jsou slovanskou hrozbou pro německou říši, dýkou zabodnutou do jejího těla. Bylo tomu opravdu tak? „Jak výhodné dominantní postavení vůči Slovanům a Maďarům by zaujal německý národ," povzdechl si Max Lenz, „kdyby byly Čechy čistě ně­mecké." Právo na sebeurčení ve smyslu osamostatnění na sebe mohly vztahovat národy, nikoliv však národnostní skupiny tvořící menšiny žijící z historických příčin na území jiných států. Právo Němců mír svůj národní stát v historických hranicích, dokonce včetně území získaných pruskými výboji (Kladsko, Slezsko) nikdo nezpochybňoval. Češi se sebeurčovacího práva dovolávali jako národ spojený s národem slovenským v politický národ československý. Kdyby se sebeurčovací právo v tomto smyslu mělo přiznávat národnostním menšinám na území sousedních států, vznikly by v Evropě naprosto neřešitelné a nikdy neutuchající konflikty.

Možná že ani sudetským Němcům, ani Čechům by nevadil sám fakt, že jim bylo souhrou historických okolností přisouzeno žít vedle sebe a spolu pod jednou střechou, nebýt toho, že se znovu a znovu vynořovala anebo byla záměrně nastolována otázka, komu v jejich společném domě co patří a kdo tu má mít hlavní slovo.

Události novodobých dějin vnesly do tisíciletého vztahu Němců a Če­chů v českých zemích drastické korektury. Nikam zřejmě nepovede, jestli je donekonečna budou vyčítat jedni druhým. Z obou stran došlo k násilí, které teď leží jako balvan na cestě k porozuměni a užitečné spolupráci Čechů a Němců v budoucnosti. Není načase v našem společném zájmu najít v sobě silu a dostatek dobré vůle, aby se nám společně zdařilo odvalit ten těžký balvan minulosti z cesty? Začněme tím, že se poučíme v historii, kdo byli sudetští Němci a jak se v rámci českých zemi utvářely Sudety. Jaké tu existovaly předpoklady, aby se Němci usazeni v českém prostoru sžívali s Čechy a sdíleli s nimi vědomí společného občanství? Co bylo příčinou rozporů, třenic a střetů a oboustranných křivd, které vyvrcholily zhrouce­ním snah o nalezení společné státní ideje a vzájemnou nechutí žit spolu?

.

Němci, náš osud

Faktem je, že na počátku křesťanské éry sídlili v Čechách Markomani a na Moravě Kvádové, germánské kmeny sjednocené pod vládou krále Marobuda. Vyhnali keltský kmen Bójů, který dal zemi jméno Bojohe­mum... Bohemia.

Germáni se u nás udrželi až do pátého století. Teprve vpád Hunů je při­nutil v rámci stěhování národu k odchodu do dnešního Bavorska. I když se Hunové v čele s Attilou, zvaným „Bič boží", po drtivé porážce na Katalaunských polích v dnešní Francii (r. 451) stahovali kvapně do svých původních sídel, Markomani ani Kvádové se už nevraceli.

Německý historik z Moravy Bretholz podnítil svého času úvahy, že z našich zemí nezmizeli, nýbrž že si tu zachovali svá sídla, hlavně v po­hraničních oblastech Čech a Moravy, a jsou tak přímými předky sudet­ských Němců. Sudetoněmečtí historikové z toho odvozovali teorii, že Su­dety jsou od nepaměti nepřetržitě domovem Němců.

Bretholzovu teorii přesvědčivě vyvrátil význačný český historik Josef Pekař: „Jak by bylo možné", tázal se, „aby v Čechách a na Moravě seděly na stu nebo snad na dvou stech místech roztroušené obce markomanských Germánů, mluvící ještě podle všeho starým markomanským jazykem, ob­ce záležející z mužů svobodných („pánů“), jak by tu seděly půltisíciletí mezi slovanským obyvatelstvem a jak by ani jediná zmínka o tom podivném stavu nevnikla například do bohaté české kronikářské tradice 12. století nebo do některé zprávy zahraniční?"

Záhy po zániku hunského panství přicházejí do našich zemí Slované. S nikým nemuseli o půdu bojovat. Široké prostory, převážně pokryté list­natými pralesy, byly opuštěné. Jen tu a tam narazili na zbylou osadu Kvádů či Markomanů. Nechovali se k nim nepřátelsky, i když nebyli žádným holubičím národem a dokázali být stejně krutí jako jiné národy. Archeolo­gické nálezy nicméně dokazují, že Slované pokojně, bez jakéhokoli násilí stavěli své čtvercové sruby s pecí vedle obdélníkových germánských bez pece. Byli zemědělci a pastevci stejně jako Germáni a půdy zřejmě bylo dost. Podle míšení jejich charakteristických obydlí, keramiky i užitných předmětů se zjišťuje přátelské soužití a splývání obojího lidu. Zbytky sta­rého germánského osídlení vrůstaly do slovanského prostředí a poslovanšťovaly se.

Teorie, které příchod Slovanů do českých zemí kladou až do 7. století, jsou novými poznatky opraveny. Chybný je i názor, který pronikl do sudetoněmecké literatury, že Slované přišli do Čech jako „pasáci avarských stád", jak se vyjádřil Ernst Frank. Je bezpečně prokázáno, že tu sídlili již v první polovině 6. století, ještě před avarským vpádem.

S Avary se sžily jen některé slovanské kmeny. Ty postupovaly s nimi jako jejich váleční spojenci. Jiné kmeny však Avaři za svého postupu z východu na západ tlačili před sebou. Slovany, které zastihli i se zbytky ger­mánských kmenů na území Slovenska, Moravy a Čech, si bezohledně podmanili.

Byli surovými vládci. Brali jim potraviny i majetek, znásilňovali jejich ženy a dcery. Muže nutili, aby se účastnili jejich válečných výprav. Ne­chávali je bojovat v prvních řadách, nezřídka i místo sebe.

Podmaněné slovanské kmeny sídlící na našem území však ve 20. letech 7.století pod vedením vojensky zkušeného franckého kupce Sáma nadvlá­du Avarů svrhly. Brzy nato však Sámův slovanský kmenový svaz musel čelit vpádu germánských vojsk franckého krále Dagoberta, ovládajícího říši zvanou tehdy Austrasie. V třídenní urputné bitvě u hradiště nazývaného ve francké kronice Vogastisburg Slované králova vojska na hlavu porazili a sami pak podnikali pustošivé nájezdy do sousedního Durynska.

Sámo ubránil svéprávnost slovanského kmenového svazu a vládl mu zdárně plných 35 let . Po jeho smrti se říše zřejmě opět rozpadla na jednot­livé kmeny, o nichž kroniky mlčí.

Až na začátku 9. století kronikářské záznamy prozrazují, že naši slo­vanští předkové se museli houževnatě bránit obávanému vojsku císaře Karla Velikého, který si podmanil Slovany na levém břehu Labe a umínil si do své univerzální křesťanské říše, navazující na tradice říše římské, za­členit i území Bohemie. Dvakrát jeho vyčerpané a oslabené voje odtáhly s nepořízenou. Nakonec si však slovanští vladykové uvědomili drtivou převahu francké říše a závazkem pravidelného každoročního poplatku a slibem věrnosti ve válce si zajistili pro své kmeny právo žít po svém. Rozhodně není pravda, co píše třeba Josef Pfitzner (Sudetendeutsche Ge­schichte), že se Karlově francké říši podařilo „sudetské Slovany" podrobit a včlenit do říše, Navíc, jak připomíná český historik Zdeněk Kalista. říše Karla Velikého a jeho nástupců nebyla ještě říší národa německého, neboť „germánští Frankové, hlavní nositelé její politické myšlenky, byli tou do­bou již do značné míry pogalštěni a říše sama obsahovala v sobě tolik růz­norodých etnických prvků, že je možné o ní mluviti jen jako o útvaru nad­národním, v tom smyslu jako o staré říši římské".

Slovanské kmeny v Bohemii, Čechové, Lučané, Zličané, Charvati, Doudlebi, Pšované, Litoměřici, Lemuzi, Děčané, Chebané a možná i další, se nestavěly francké říši na odpor, čímž se prozíravě vyhnuly válečným strázním, zajistily si císařovu přízeň i značnou míru nezávislosti. Nejenže se jejich vojvodové nezdráhali vydat se na cestu do Řezna, aby se pokloni­li mocnému vladaři, ale čtrnáct z nich, pokud to nebyli všichni, se v roce 845 dalo i se svými družinami pokřtít. Odvrátili tak chytře od svých kme­nových držav nebezpečí, že jim nová, křesťanská civilizace bude vštěpo­vána ohněm a mečem, jak se dělo polabským Slovanům, ale i germánským Sasům.

Těžiště vývoje se v 9. století přesunulo do oblasti Moravy a Slovenska. Moravský kníže Mojmír, usazený pravděpodobně na hradišti v dnešních Mikulčicích, sjednotil pod svou vládu slovanské kmeny na Moravě, které někteří slovenští historikové dnes spíše z politických než vědeckých důvo­dů pokládají za slovenské, později počeštěné. V letech 833-836 vojenským uchvácením Nitranska, odkud vyhnal knížete Pribinu, položil základ Vel­komoravské říše, která sehrála závažnou úlohu v dějinách východní a střední Evropy. Z doby jejího trvání se dochovaly zprávy o celé řadě vá­lečných výprav, které podnikl vládce východofrancké říše (vzniklé po roz­štěpení původní říše Karla Velikého), aby ji udržel pod svou nadvládou. Moravané museli takřka neustále bojovat s vyspělým a mocným souse­dem. (Odrazem východofranckého úsilí o podmanění Velké Moravy byl i zápas mezi latinskou a slovanskou, cyrilometodějskou církví.) Velkomo­ravští Slované, po jejichž boku v těchto bojích stáli věrně i Slované z Bo­hemie, se vyhýbali bitvám v otevřeném poli s dobře vyzbrojenou výcho­dofranckou jízdou. Uzavírali se do pevných hradišť, která nepřítel nedoká­zal dobýt Po marném obléhání se musel spokojit s vypleněním a zpusto­šením vesnic. Při návratu se francké houfy stávaly obvykle obětí obratně nastrojených léček a náhlých přepadů, které měnily jejich předpokládané vítězství v porážku.

Velkomoravská říše (kterou některé, politicky motivované teorie po­kládají za slovenský stát) se po smrti knížete Svatopluka (894) začala roz­padat. Oslabena mocenskými sváry jeho synů, zhroutila se pod náporem divokých maďarských kočovníků, až ji ovládl panonský a korutanský vlád­ce Arnulf.

Bohemští Slované po ztrátě velkomoravské opory stanuli tváří v tvář mocenské rozpínavosti Arnulfovy říše. Není proto divu, že roku 895 se vládci dvou nejsilnějších kmenových svazů, které se utvořily v procesu sjednocování Slovanů v Bohemii, kníže Čechů Spytihněv a Charvatů Viti­slav, spolu s dalšími knížaty dostavili do Řezna, sklonili šíji před králem Arnulfem a ujistili ho, že se odtrhávají od Velké Moravy a uznávají svr­chovanost říše. Tím okamžikem se otevřel vstup do Čech pro bavorské mnichy a kněze, i když tu nadále žila slovanská liturgie.

Češi pod svými knížaty žili svým životem podle svých zvyklostí. Pokud platili určené poplatky, jimiž si vykupovali klid a mír, a pokud zachováva­li přátelství a spojenectví ve vztahu k sousední říši, nechávali je její vládci na pokoji. Popřávali jim dokonce, aby si jejich knížata podle svých mož­ností rozšiřovala území směrem na východ, na Moravu a Slovensko i do PoIska. Někteří z českých panovníků však projevili přílišnou samostatnost, takže římsko-němečtí vládci, ať již králové nebo císaři, se cítili ohroženi ve svých pravomocích. Docházelo pak k válečným střetům. Boleslav I. po svržení vládnoucího režimu svého poddajného bratra Václava válčil s krá­lem Otou I. čtrnáct let. Boj skončil teprve roku 950, kdy král vystupňoval po mnoha porážkách své válečné úsilí do krajnosti. S obrovským vojskem přitáhl k Boleslavovu hradu a kníže, střízlivě uváživ mnohonásobnou pře­silu nepřítele, rozhodl se raději, jak praví saský kronikář Widuking, „ne­pokořen se poddati, než poražen milosti se doprošovati".

Odebral se do králova tábora a nabídl Otovi mír a spojenectví. Bylo to moudré rozhodnutí. Jeho zásluhou nedošlo k žádnému pokoření. Nikde se také nic nepíše o žádných poplatcích. Síla českého státu zůstala nezlome­na. Ota I. přikládal větší důležitost tomu, aby získal upřímného a věrného spojence, o jehož kvalitách se během čtrnáctileté války přesvědčil. Velko­rysost se mu vyplatila. Boleslav I. až do své smrti stál spolehlivě po Otově boku v řadě důležitých vítězných bitev.

Pod Boleslavovou vládou se český stát nebývale rozrostl a zesílil. Pat­řila k němu Morava i s Povážím. Česká expanze zasáhla až do Slezska, Krakovska, k řekám Bugu a Styru, kde se hranice českého státu po nějakou dobu stýkaly s Kyjevskou Rusi. V rámci Svaté tiše římské, kterou Ota I. obnovil, měl Boleslavův stát tvořit jednu z důležitých územních části ve­dle Germánie, Galie a Itálie. Boleslav přitom úspěšně odvrátil Otovy sna­hy zahrnout Sclavenii, jak se měla tato provincie nazývat, do společného celku s Germánií.

Prapor odbojné nezávislosti na římsko-německé tiši pozvedly. v různých dobách další silné osobnosti z řad Přemyslovců na českém knížecím stol­ci. Břetislav I. uštědřil (r. 1040) drtivou porážku vojsku císaře Jindřicha III., který při tom sám jen o vlásek unikl zajetí. Soběslav I. roku 1126 dokonale zdecimoval válečné houfy císaře Lothara III., který si chtěl násilím vynutit právo zasahovat do českých státních záležitosti. Zajatý císař mu byl vydán na milost a nemilost. Soběslav II. vojensky rázně zakročil proti svévolné rakouské kolonizaci Vitorazska a poté houževnatě vzdoroval vůli císaře Barbarossy. Otázka bránit se se zbrání v ruce, či poddat se bez odpo­ru agresi sousední tiše, jak vidět, osudově znovu a znovu vyvstávala před českými panovníky od nejstarších dob zrodu a trvání českého státu.

Žádnému z bojovných a nepoddajných knížat vojenský odpor nepřinesl vítězství platné pro všechny časy. Srdnatý Břetislav I., zrazený v kritic­ké chvíli malodušnými a sobecky ziskuchtivými velmoži a hlavou církve biskupem Šebířem, byl nakonec nucen požádat o mír a podrobit se aktu po­tupného pokořeni. Tím byl ovšem císař zcela usmířen. Oceňoval Břetisla­vovy vladařské a válečnické schopnosti. Z nepřátel se i v tomto případě stali spojenci. Také další skvělý a chrabrý válečník Soběslav I. porážkou císařových vojsk a velkodušnosti, s níž jednal se zajatým císařem, získal si jeho obdiv a náklonnost. Císař ho na místě potvrdil na knížecím stolci a do jejich vzájemných vztahů vstoupilo porozumění a přátelství. Nedá se tedy řici, že by hrdý a dobře vedený odboj neměl smysl. Výjimkou je neblahý osud Soběslava II. Tento schopný a statečný kníže s pověstí lidumila byl nakonec poražen a donucen k útěku ze země (1180). O jeho závěrečný ne­zdar se přičinila ke škodě státu egoistická šlechta, která mu nemohla od­pustit, že nenastoupil vládu na základě její volby, jak to žádala tradice. Způsobila tak vnitřní krizi českého státu, z níž jako vždy ochotně těžil svým ziskuchtivým vměšováním panovník říše. .

Válečné konflikty s říší, které skončily vítězstvím, nevymanily sice čes­ký stát nikdy zcela a definitivně z určité poplatnosti říši, ale zdůrazňovaly jeho svéprávnost a vytvářely zdatným knížatům značný prostor pro samo­statnou vnitropolitickou a dokonce i zahraničněpolitickou aktivitu.

Politika přátelského spojenectví s říší, uznání podřízenosti sousednímu králi nebo císaři a poslušné dodržování přijatých závazků, politika, jejíž tradici založil kníže Václav, nazvaný později Svatým (který byl dosazen na knížecí stolec králem Arnulfem po svržení režimu své matky kněžny Drahomíry, možná i s pominutím nástupnického práva bratra Boleslava), se ukázala v průběhu dějin nejschůdnější cestou k zachování mocenských pozic přemyslovské dynastie a svébytnosti i životnosti českého státu žijícího ve stínu říše. Pokud se říšští panovníci domáhali práva udělovat český stát českým knížatům jako léno, dělo se tak většinou jako dodatečné potvrzení nástupnictví daného starobylou domácí tradicí a volbou.

Pouze v dobách, kdy soupeřící uchazeči o knížecí stolec hledali zastání u krále či císaře, vznikal nežádoucí a historické skutečnosti neodpovídající dojem, že český stát je majetkem říše a že jejímu panovníkovi přísluší, aby jej - obvykle za tučný peníz ~ uděloval komukoliv podle své libosti. Ta­kové zásahy říšského panovníka obvykle vyvolávaly v zemi těžké krize a vzpoury, které vedly dokonce až k zavraždění knížete, jak se to stalo Bře­tislavovi II. a Svatoplukovi.

Politikou spojenectví a přátelských úsluh prokazovaných říšskému panovníkovi dospěl kníže Vratislav II., který ve sporech s papežem i na čet­ných bojištích chrabře hájil zájmy císaře Jindřicha IV., až k tomu, že si jako první Přemyslovec vysloužil pro svou osobu královský titul. Svépráv­nost českého státu i jeho autorita v Evropě tak pronikavě vzrostly.

Za Vratislavova panování psal kanovník Kosmas latinsky svou zna­menitou Kroniku Čechů. Co v ní přímo bije do očí, jsou zřetelné protině­mecké postoje, které se nezřídka vykládají jako projev českého vlaste­nectví. Ani v Kosmově době však ještě Němci uvnitř země nejsou pro Če­chy žádnou zátěží. Hrozbu představují pouze Němci za hranicemi, v sousedství českého státu. Markomani, pokud někteří z nich svého času zůstali v zemi, se dávno počeštili, takže germánský původ prozrazovala jen jména, zvukově už také dávno přizpůsobená českému jazyku i uchu. Jinak žila v českých zemích kromě německých knížecích manželek a jejich dvořanstva jen hrstka Němců v kněžských a mnišských hábitech a pár kupců. Ti se snažili ve styku s Čechy mluvit česky jako první pražský bis­kup počeštěný Sas Dětmar, nebo alespoň měli tlumočníky, pokud nevy­stačili s latinou.

Kosmas se o Němcích vyjadřuje nelichotivě hlavně proto, že přicháze­jí do země „bez kalhot, a přesto dostávají nejlepší beneficia". Z jeho výroků čiší konkurenční zášť českého kněžstva proti cizincům, kteří mu zabírají místa a odčerpávají prebendy.

Obdobně úspěšný jako Vratislav byl i Vladislav II., který si královskou čelenku vysloužil cennými službami, poskytnutými Friedrichu Barbaros­sovi. Na sklonku života se však u císaře ocitl v nemilosti, když si dovolil jednat zcela samostatně bez jeho vědomí.

Po dlouhých letech zmatků a rozbrojů, do nichž jako vždy hleděl zasa­hovat římsko-německý panovník a kdy českému státu hrozil úplný rozpad a zánik, dostal se k moci naštěstí Přemysl I., později zvaný Otakar. Mimo­řádně chytrý a obratný politik. vybavený i příslušnými fyzickými před­nostmi a silnou vůlí. .

Úspěšnými politickými tahy na mocenské šachovnici Evropy získal de­finitivně královsKý titul pro sebe i všechny budoucí generace českých pa­novníků. To bylo stvrzeno tak zvanou Zlatou bulou sicilskou z roku 1212, kde se výslovně stanoví, že králové a císařové římští mají udílet země čes­ké v léno jen tomu, kdo v těchto zemích bude za panovníka přijat.

Přemysl Otakar I. povznesl český stát co do významu i rozlohy mezi nejpřednější státy Evropy. Z jeho podnětu byly také české země otevřeny německé kolonizaci.

Až do té doby neexistuje žádný sebemenší doklad, že by se někde v Če­chách nebo na Moravě rozprostíralo nějaké území souvisle osídlené Něm­ci. Nyní, na počátku 12. století, kláštery, šlechta i král zvou na své pozem­ky kolonisty, ochotné zaplatit kus půdy pro své hospodaření v hornatých oblastech pohraničí, ale i ve vnitrozemí. Celé skupiny kolonistů pod vede­ním lokátorů přicházely, usazovaly se na zakoupených místech, kácely le­sy a proměňovaly mýtiny na pole a vsi. Prvními kolonisty byli příslušníci domácího, slovanského obyvatelstva. Nyní přibývali hlavně Němci ze Sas­ka i Bavorska. Stěhují se sem nejenom zemědělci, ale i řemeslníci, stavite­lé a umělci. Ti poslední se hlavně účastní zakládání a výstavby měst, pod­porovaných a privilegovaných panovníkem. Města jsou pro něj totiž hlav­ním zdrojem zisku a zároveň politickou oporou v mocenských zápasech se šlechtou. Panovník má také zájem na rozvoji důlní těžby, především stříb­ra a zlata. Proto podporuje všemožnými výsadami příliv německých pro­spektorů a horníků. V krátké době vyrostla celá řada horních měst, měste­ček i osad, Kutná Hora, Jihlava, Německý Brod, Přibyslav, Bělá...

Kolonizací se začal pronikavě měnit obraz osídlení Čech a Moravy. Mě­nily se zároveň i vztahy vrchnosti k poddaným, kteří získávali více volnosti a lepší životní podmínky, měnila se technika i organizace zemědělské vý­roby. Se vznikem měst se rozvíjela řemeslná výroba a obchod, zvyšovala se všeobecně kulturní úroveň obyvatelstva. Výrazně se ovšem měnilo i je­ho národnostní složení. .

Německá kolonizační záplava kromě výstavby nových osad pohlcova­la i původní slovanská osídlení. Například na Klášterecku se česká osada Voč změnila v Botsch, Hrachová na Erweinstein, Vikmanov na Weyk­mannsdorf, Smilov na Smylendorf... Jinde se naopak osady německých ko­lonistů vlivem okolí počeštily. Hodně záleželo na tom, jaké národnosti by­la vrchnost.

Co se týče měst, skoro všechna zakládali Němci. Anebo jim alespoň vládli jako nejbohatší vrstva, patriciát, z něhož se rekrutoval rychtář a kon­šelstvo. V některých městech zcela převládl německý živel, jiná zůstala ná­rodnostně smíšená a opět v jiných nakonec nabyli vrchu Češi.

Takto se v procesu kolonizace složitě utvářelo a proměňovalo pod tla­kem okolností německé osídlení okrajových oblastí českého státu s vnitro­zemskými ostrůvky, souhrnně v našem století pojmenované slovem Sude­ty. Není však pravda, co píše A. Schmidtmayer (Geschichte der Sudeten­tdeutschen), že sudetští Němci nebyli do Čech povoláni, o nic nežádali a nic si nedali darovat, nýbrž přišli prý na území dávno osídlené Němci a v do­bě, kdy zúrodňovali svou půdu, nepatřila prý ještě k českému státu. Niko­mu z domácích lidí prý také nezabrali místo a navíc jádro sudetského sí­delního území tvoří bývalé pralesy.

Nic z toho neobstojí před fakty. Hranice českého státu nesporně existo­valy a různě se také měnily. Kolonisté přicházeli s vědomím a souhlasem vlastníků půdy, na níž jim bylo smluvně povoleno se usazovat. Tato půda, na níž se zakoupili, se tím však nevyjímala z územního celku českého stá­tu. V jeho hranicích nebylo půdy, která by nikomu nepatřila. Pokud neby­la panovníkem dána či prodána klášterům nebo šlechticům, náležela pa­novníkovi. Německé osídlení se mísilo s původním slovanským, tehdy již českým, a nové osady nevznikaly jen na místě pralesů. Jedině v tom lze Schmidtmayerovi přitakat, že Němci nebyli kolonisty v obvyklém smyslu toho slova. Nebyli jimi v tom smyslu, že nezabírali českou půdu pro svého krále, tak jako třeba Španělé v Americe, ale stávali se poddanými českých králů, Přemysla Otakara I., Václava I., Přemysla Otakara II., Václava II….

S kolonizací souviselo samozřejmě šíření německého jazyka, zvyklostí a kultury. Zvláště šlechta zpočátku horlivě přijímala rytířské mravy, které se k nám dostávaly německým prostřednictvím. Vzorem byli sami přemy­sIovští králové, nadšení a horliví podporovatelé německé kolonizace. Vět­šinou se narodili z uherských matek, ale německý jazyk a kultura na jejich dvorech zcela zdomácněly.

Stěhování Němců do českých zemí ani dvojí jazyk (s latinou trojí) v úřadech, v hospodách, na ulicích a na tržištích zprvu nevyvolávaly žád­né větší potíže. Český a německý svět se navzájem prolínaly, inspirovaly a obohacovaly. Snad jenom církevní hodnostáři jako Kosmas žehrali na německou konkurenci ve své církevní kariéře. Postupně však začalo na Němce zahlížet i české panstvo, jak je zřejmé z kroniky Dalimilovy. Dráž­dili ho panovníci, kteří se příliš klaněli císaři či králi a porušovali tradiční práva české šlechty. Solí v očích byl českým šlechticům i německý patri­ciát královských měst. s nímž se čím dál ostřeji střetává. I mezi prostým lidem ve městech i na vesnicích narůstal odpor k upřednostňovaným a ta­ké majetnějším a mocnějším Němcům. Probouzel se český nacionalismus. Ale i německý jako skupinová povýšenost a odpor těch nahoře k těm, co jsou dole.

Čeští králové, zvláště oba Přemyslové a Václav II., kteří vládli česko­-německému lidu vcelku velmi obratně a prozíravě, úspěšnou politikou (s výjimkou katastrofální porážky Přemysla Otakara II. na Moravském po­li) zajistili českému státu značný rozkvět a suverenitu. Zavražděním Vác­lava III. (1306) v Olomouci skončila přemyslovská éra a na český trůn byl. prostřednictvím sňatku s přemyslovskou princeznou Eliškou po letech zmatků, násilností a cizácké zvůle zvolen r. 1310 mladičký Jan z dynastie Lucemburků.

Nový král, i když byl spjat spíše s francouzským prostředím, přivedl si s sebou početný německý doprovod, dvořany. rádce i silnou družinu uro­zených i neurozených německých žoldnéřů. Jeho přirozenými a vítanými spojenci byli domácí cisterciánské kláštery s německými mnichy a němec­ký patriciát v Praze, Kutné Hoře i v dalších městech v té době německých. Král ovšem brzy narazil na mocenské i majetkové zájmy české šlechty. která již od časů přemyslovských králů vystupovala proti germanofilským vládcům jako obhájce národních tradic a zájmů českých. Rozpory dospěly až k šlechtické vzpouře, zaštítěné královnou Eliškou. Král sice vzpouru po­tlačil, ale jeho pravomoci zůstaly omezeny ve prospěch českého panstva.

Období skutečného rozkvětu českého státu, navazující na nejlepší tra­dice české státnosti, nastalo, když po smrti Jana Lucemburského na bojiš­ti u Kresčaku nastoupil na královský trůn jeho syn Karel IV ., který byl zá­roveň císařem římským. Za sídelní město si zvolil Prahu. Rázem přestalo českému státu hrozit staleté nebezpečí omezování jeho suverenity římsko­-německými panovníky. Naopak, český stát se stal mocenskou základnou římského císaře, který hrdě zdůrazňoval, že je českým králem.

Pokud jde o Němce usazené v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, mno­zí se sžili již s českými zeměmi natolik, že upřímně dávali najevo české zemské vlastenectví. Za příklad může posloužit Petr Žitavský, Němec, kte­rý se podle místa narození cítil Čechem, zatímco Němce z říše pokládal za Němce, což znamenalo cizince.

Karel IV., nazývaný později Otcem vlasti, již v dubnu 1348 podepsal řadu listin, kterými obnovil, schválil a potvrdil všechna privilegia, léna, práva, svobody, hrady, dary a milosti. které poskytli císařové a králové římští králům českým. a zrušil všechna rozhodnutí svých předchůdců, která by tomu odporovala. Zvlášť důležitá byla listina. v níž jako král římský včleňuje vévodství olomoucké, markrabství moravské a vévodství opavské do svazku koruny českého království jako česká královská léna.

Sedmého dubna 1348 vydal zakládací listinu pražské Univerzity Karlo­vy. Vyznává se v ní z „přednosti lásky srdce" k českému království a založení univerzity zdůvodňuje tím. „aby nemuseli naši věrní obyvatelé království, kteří bez přestání lačnějí po plodech věd, v cizině žebrati o almužnu, ale nacházeli v království stůl jim k hostině připravený…" Univerzita ledy nebyla založena jako říšská univerzita. jak tvrdí mnozí sudetoněmečtí historikové, jichž se zejména dovolávali nacisté, když si za války tuto univerzitu přivlastnili a když také odcizili univerzitní insignie a celý archív. Vydržována z prostředků poskytovaných zemským sněmem. byla založena podle Karlových vlastních slov jako vysoké učení pro potřeby čes­kého království a pro zvýšení slávy jeho hlavního města Prahy.

Německá literatura vydává Karla IV. jednoznačně za Němce. On sám však ve svém životopise zdůrazňuje. že se narodil z české matky, takže je­ho mateřštinou byla čeština. a i když ji mnohaletým pobytem ve Francii zapomněl, naučil se jí opět tak, že ji ovládal, jak sám napsal. jako každý ji­ný Čech.

O Karlově českém cítění svědčí mimo jiné i kult českého knížete svaté­ho Václava, který založil a pěstoval jakožto nejsvětější tradici českého státu. Po Václavovi byl sám pokřtěn a po něm dal také pokřtít svého nejmi­lejšího syna.

Jak velice lpěl na českém státě. svědčí návrh zákoníku Majestas Carolina, kde stanovil, že přísaha každého z králů má být odříkána v českém jazyce, že je nepřípustné upravovat hranici státního území ve prospěch sou­sedních států a že úřady v zemi mají být obsazovány pouze lidmi. Kteří mluví „obecným jazykem českým".

Zlatou bulou z roku 1355 pak jako císař stanovil suverenitu kurfiřtů, k nimž patřil i český král, ve vnitřní správě jejich zemi. Výslovně přitom určil, že římští císařové nemají žádná přímá práva uvnitř kurfiřtských ze­mí. Potvrdil rovněž právo českého sněmu, aby si po vymření panujícího ro­du v mužské linii v souladu se Zlatou bulou sicilskou a starobylým právem volil sám svého panovníka. Tím ochránil na dlouhá staletí státoprávní ná­roky českého království.

Když v roce 1370 němečtí stavové vypravili k císaři poselstvo s žádo­stí, aby se usídlil v německých zemích říše, odmítl to s poukazem na bo­hatství českého království a na skvělost sídelního města Prahy, jemuž se žádné rovnat nemůže.

Jako císař myslel především na české království, jak je z jeho výroků zřejmé, a jako český král na své české poddané. Německé osídlence přitom nijak neutlačoval a jejich soužití s Čechy ve svazku království přenechával přirozenému vývoji. Pozval do země mnohé vynikající Němce, jakým byl například Gmünďan Petr Parler (jehož rodina se počeštila na Parléře). V cí­sařské kanceláři vyzrála dokonce vzorová spisovná němčina. Stejně se však zasloužil i o rozkvět češtiny, když podpořil česko-Iatinské slovníkář­ské dílo mistra Bartoloměje Klareta z Chlumce.

Výsledkem Karlova celoživotního díla diplomatického i vojenského a kulturního byl silný, všestranně prosperující, kulturně vyspělý český stát rozšířený o Horní a Dolní Lužici, Horní i Dolní Slezsko a Braniborsko.

Škoda, že jeho syn Václav IV. nedosahoval otcových kvalit. Postupně ztrácel kus po kuse území i moc. Dokonce byl ostudně zbaven titulu a pra­vomoci římského krále a omezen ve svém vládnutí i v českých zemích. V jeho době však český národní živel čile dorůstal evropských rozměrů a hlásil se o místo na slunci.

Kvetla vyspělá česká literatura náboženská i světská. V královské kan­celáři se již běžně úřadovalo česky. Sám král se obklopoval českými rádci a přáteli. Dekretem kutnohorským, který vydal 18. ledna 1409 na radu Mistra Jana Husa, odstranil dosavadní stav na Karlově univerzitě, že „národ německý, nemající v tomto království žádného obyvatelského práva, osobil si ve věcech, o kterých se při učení pražském jedná, tři hlasy, kdež­to národ český, pravý této země dědic, má toliko jeden hlas". To považo­val král, jak stojí v dekretu psáno, za neslušné a nespravedlivé a nařídil, aby tomu napříště bylo naopak.

Dekret zasahuje ve prospěch Čechů, ale pod slovem Češi rozumí všech­ny obyvatele království Českého, tedy i Němce usedlé v Čechách a na Mo­ravě a mající v zemi obyvatelské právo. Takže tu neběželo o národnostní rozpor a útlak Němců uvnitř země, ale o rozpor mezi poddanými krále a ci­zinci, kteří byli neoprávněně zvýhodňováni.

Tady je namístě otázka, kterou si položil ještě před válkou český filozof Emanuel RádI: „Proč český a německý kmen v Čechách nesplynul v jeden nový útvar s novou jednotnou řečí, jako se to stalo na západě? Proč se na­ši Němci nesjednotili s domácím obyvatelstvem, jako splynuli Frankové s Gally, Normanové s Anglosasy a jako se sjednotily národnosti švýcar­ské?"

Z doutnajícího napětí mezi Čechy a Němci v českých zemích, které pra­menilo ani ne tak z národních a jazykových příčin jako spíše ze sociálních nerovností, vyšlehl plamen v okamžiku, kdy království zachvátil požár hu­sitské revoluce. Jako všechny revoluce vyvřela z bídy, křivd, útlaku, nási­lí mocných, ze společenských rozporů a z všeobecného odporu k panující­mu pořádku. Proti Němcům se obracela potud, pokud patřili k nositelům a zastáncům tohoto pořádku, pokud stáli revoluci v cestě.

Terčem obecné nenávisti byla především vysoká církevní hierarchie, arcibiskup, biskupové, ale i děkani, faráři, mniši a jeptišky. Mezi nimi byla spousta Němců. Veřejným nepřítelem se stali i němečtí purkmistři a konšelé královských měst i němečtí cechmistři a řemeslníci, kterým se v dosa­vadních poměrech dařilo lépe než Čechům, a proto se zuby nehty drželi starých pořádků a katolické církve jakožto svého duchovního pilíře. Revo­luční nenávist ovládající masy chudých a nespokojených Čechů se proti nim vrhala ne proto, že byli Němci, ale že byli bohatí a spokojení, že pat­řili k světu mocenského násilí a vykořisťování.

Nelze popřít i nacionální vášně z toho všeho odvozené. Nekvasily sa­my od sebe. Vždyť Husa zradil a vydal katům německý král Zikmund. Umučen byl v Německu. Jeho žalářníky byli Němci. Hranici podpálil ně­mecký kat... Křížové výpravy vpadaly do Čech hlavně z německého úze­mí a žoldnéři, kteří u nás vraždili a plenili vesnice a města, mluvili větši­nou německy.

Je pravda, že z husitských měst, Prahou počínaje, Němci houfně prcha­li a byli vyháněni a jejich majetek se zabavoval. Převážná většina měst v Čechách (méně už na Moravě a ve Slezsku) takřka ze dne na den ztratila dosavadní německý nátěr. I mnohá pozdější sudetská města, jako Žatec, Most, Litoměřice, Trutnov, hlaholila češtinou. Němci zmizeli dokonce i z katolických měst, jako Plzeň nebo České Budějovice.

Stížnosti německých autorů na kruté zacházení husitů s Němci plynou z jednostranného pohledu na události. Krutost a násilí byly a jsou příznač­né pro každou válku a ozbrojenou revoluci dodnes. Ani němečtí křižáci si vůči husitům a Čechům vůbec nepočínali jinak.

Husitské války vrátily Čechám na dlouhou dobu český ráz. Čeština zau­jala dominantní postavení. Překročila dokonce hranice Čech. V Polsku se v 15. století stala diplomatickým jazykem. Uherský král Matyáš Korvín si v druhé polovině 15. století dopisoval s německým patriciátem v Jihlavě česky. Městské knihy, vedené v předhusitských časech latinsky a němec­ky, byly nyní psány česky. Za vlády husitského krále Jiřího z Poděbrad dosáhlo češství v rámci celkové prosperity státu vrcholných poloh svého vývoje v oblasti hospodářství, kultury i politiky, která se těsně prolínala s náboženstvím.

Němci, pravda, ztratili své výsadní postavení. Jejich sídelní území se nápadně ztenčilo a prořídlo. Nebyli ničím víc než národnostní menšinou, ale menšinou rovnoprávnou s Čechy. Čeští Němci se také králi nijak ne­protivili a podřizovali se českým požadavkům jako řádní obyvatelé české­ho království s výjimkou německého města Vratislavi ve Slezsku, které se stavělo proti Jiřímu, nikoli však z důvodů národnostních, nýbrž náboženských.

Ještě roku 1500, za vlády Vladislava Jagellonského, si česká šlechta vy­mohla zákoník obsahující mimo jiné ustanovení, že žádný cizinec, a tedy především Němec, nesmí napříště zastávat žádný zemský úřad. Všechny záznamy v zemských deskách musely být vyhotovovány česky. Čeština byla jazykem úřadů a soudů. Jednota a celistvost zemí koruny České byly přitom nesporné, což roku 1522 stvrdil Ludvík Jagellonský. Za čtyři roky tento mladý, nezkušený uhersko-český král našel smrt u Moháče v neroz­vážně prohrané bitvě s Turky.

Česká šlechta nikoli bez nátlaku zvolila za nového českého krále Ferdi­nanda Habsburského, vévodu rakouského a krále uherského. Chovala na­ději, že takto vzniklá trojčlenná rakousko-uhersko-česká monarchie mimo jiné spolehlivěji ochrání české země proti turecké expanzi. Byla však, jak se ukazovalo čím dál zřetelněji, dobrovolnou ztrátou svébytnosti králov­ství.

Zpočátku nový panovník nijak nezasahoval do národnostních poměrů v českých zemích a ponechával v platnosti i ustanovení, že dvorské úřady tu smějí vykonávat jen rodilí Češi a že český jazyk je jediným jazykem úředním. Německý živel v Čechách, husitstvím decimovaný a zmrazený, se však v té době začal opět pozvolna rozmáhat. Přičinilo se o to luterán­ství. Po stu letech uvědoměle, programově navazovalo na české husitství, a tím vytvářelo podmínky pro porozumění českých a německých protestantů.

Vzpoura protestantské šlechty i měst roku 1547 podnítila císaře nejenom k potrestání jejích iniciátorů, ale i k okleštění především městských práv a k zesíleni protireformačního úsilí. To vše postihovalo Čechy stejně jako Němce.

Když roku 1618 vypuklo české stavovské povstání proti Habsburkům, bylo české, jen pokud jde o území, kde se odehrávalo. Z hlediska národnosti vůdci hnutí byli Němci, hrabě Thurn, Linhart Colona z Felsu, bratří Šlikové, Kašpar Kaplíř ze Sulevic, Jan Jiří ze Švamberku. Karel z Vartenberka...

8.listopadu 1620 hřímání děl na bělohorské pláni před Prahou ohlašo­valo bitvu, v níž bylo vojsko povstaleckých stavů a tím i celé povstání roz­drceno. Neměli bychom však asi podléhat iluzi, že v bitvě šlo o českou sa­mostatnost. České království už zase bylo státem dvojího lidu, i když v městech jako Žatec, Trutnov, Krumlov se stále ještě úřadovalo a mluvi­lo česky. .

Traduje se, že Bílá hora byla počátkem doby temna a třistaleté národní poroby. Byla. Kdyby se však bývalo povstání podařilo, včlenily by se čes­ké země, jak upozorňuje Josef Pekař, nejspíš do německého protestantské­ho světa a kdo ví, jak dlouho by se v tomto německém národnostním moři udržela na hladině osamocená loďka českého národa.

Bělohorská porážka přivodila jisté oslabení dynamického lutránského němectví. v Čechách. Okamžitě a úplně zastavila německé přistěhovalectví a velký počet luteránských Němců byl z náboženských důvodů přinucen k odchodu zpět do Německa. (Ze země byla ovšem vykázána také nejmé­ně čtvrtina českých protestantů.) Mezi severoněmeckým luteránským svě­tem a českým státem byla rázem položena nepřekročitelná hranice.

Na druhé straně se však naplno otevřela stavidla jinému germanizační­mu proudu, který se tentokrát valil směrem od Vídně.

Němčina se prosazovala jako jazyk vítězů, jako jazyk těch, kteří jsou u moci a rozhodují. Nabývala tak nadvlády v zemi stejně jako ti, kdo ji uží­vali. Český národ, zbavený z velké části své duchovní elity z řad protestant­ské šlechty a inteligence, se stával druhořadým národem ve své vlastní zemi.

Po skončení třicetileté války, která jen utvrdila habsburskou porobu čes­kého království, se úpadek českého národa prohluboval. Na štěstí zůstaIy zachovány životodárné lidové zdroje češství a čekaly na své probuzení. Za­tím se objevily vzdělaní a vlastenecky cítící muži, kteří se vzpírali útlaku české národnosti a snažili se pozvednout pokleslý český jazyk z bláta. Bal­bín, Pešina, Beckovský, to jsou obránci českého jazyka a předvoj národ­ních buditelů.

Rakouský centralismus preferoval německý jazyk jako sjednocující po­jítko státu. Vídeň, správní centrum říše, byla německá. Němci zaujímali důležité pozice ve vládě, ve správě monarchie, Němci také ovládali měst­ský patriciát na celém území státu. V českých zemích se poněmčovalo ne­jenom pohraničí, ale i vnitrozemská města, a to ani tak přistěhovalectvím jako odnárodňováním Čechů, k němuž kromě vrchnostenské i státní sprá­vy vydatně přispívalo i německé školství.

Z odporu proti germanizaci se rodilo a vzmáhalo české národní hnuti, které se zatím muselo spokojit pouze s úsilím o povznesení a zrovnopráv­nění českého jazyka. Protože česky se mluvilo a psalo jen ve spodních pat­rech společnosti, muselo se jazykově obrodné hnuti zatím nadlouho spo­kojit s jazykovou a kulturní osvětou v lidovém prostředí. Pokud obhajova­lo český národ a jazyk v prostředí vzdělaném, muselo užívat latiny a němčiny.

Ve šlépějích Balbína, Rosy, Pešiny z Čechorodu ubírala se další gene­race vlastenců z konce osvícenského 18. stoleti, Voigt, Pelcl, Dobrovský, bratři Thámové... Chtěli alespoň zanechat o českém národě co nejlepší svě­dectví, když už, jak se zdálo, nemohou zabránit jeho zániku. Českému ná­rodnímu hnuti v té chvíli vycházeli vstříc mnozí šlechtici, příslušníci sta­rých českých rodů, kteří se z odporu k vídeňskému centralismu snažili uchovávat svébytnost českých zemí a historická práva koruny České. Jed­ním z nejpřednějších byl autor německy psané obrany českého jazyka ge­nerál František Josef Kinský. K těmto vznešeným českým vlastencům se připojovali i četní Němci, jako hrabě Nostitz a jiní, kteří se cítili spjati s českými zeměmi jako se svou vlastí. Zemské vlastenectví Němců a Če­chů v době, kdy nebylo snadné určit, kdo je Čech a kdo Němec, neboť mno­zí ovládali a používali oba jazyky a sami si svou národnosti nebyli jisti, na­značovalo možnost plodného soužití obou národů k prospěchu jejich spo­lečného domova. Další vývoj však tuto nadějnou možnost zhatil.Podívejme se, jak se to stalo.

Vydalo Křesťanskosociální hnutí ve spolupráci s Nezávislou skupinou Věrni zůstaneme a Kruhem občanů ČR vyhnaných v r. 1938 z pohraničí jako 355. publikaci určenou pro vnitřní potřebu vlasteneckých organizací, Praha, listopad 2010.Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz