aneb Jak jsem se stal obětí církevní restituce
Reaguji na článek sestry Evy Langerové z Brna, která připomíná navrácení voršilského kláštera v Brně a jeho odejmutí Technickému muzeu. Jako pamětník a přímý účastník těchto dějů mám právo se k věci vyjádřit - a současně odhalit neuvěřitelné lži madam Salmové, které vyslovila o této restituci v deníku MF Dnes 20.6.2011.
V Technickém muzeu v Brně jsem pracoval skoro čtvrtstoletí. Za práci v muzeum mám čestné uznání a záslužnou medaili za práci na národní kulturní památce vodním mlýnu ve Slupi, jež muzeu patří. Muzeum znám od svých jedenácti let,kdy jsem přišel jako elév do sekce radiotechniky Klubu přátel muzea. Pamatuji si jeho opravy, jež provedl pečlivě stát, soubor historických letounů jako Me 109, Jak 17,Me 269 a dalších,které stávaly na nádvoře za lokomotivou řady 210 a za sochou Josefa II., která později skončila v psychiatrické léčebně v Černovicích. Jakoby předznamenávala osud Technického muzea...
Eva Langerová se ptá, kam se poděly voršilky. Odešly do Rakouska na vlastní žádost, což potvrzuje i jiná pamětnice PhDr.Eva Konečná, vynikající dlouholetá pracovnice muzea. Ta pracovala v muzeu od jeho raného období. Muzeum totiž vzniklo roku 1961 z pobočky Archivu technické práce Národního technického muzea v Praze. Dr.Konečná také znala zadlužení voršilek z doby I.ČSR, které se mělo páčit na několik milionů korun - a které i přes restituci zůstaly nesplaceny státu... Muzeum, jehož budovu překrásně pojednal architekt Lacina se svou manželkou akademickou sochařkou, pak vybudovalo vynikající Kaplanův památník, odhalený roku 1969 za účasti zástupců Rakouské republiky, kteří ocenili významný počin muzea k uctění památky vědce světového formátu, působicího zásluhou I. ČSR v Brně. Toto vše restituce voršilek zbořila. Tato událost zanikla ve víru voršilského skandálu s navrácením přístavby Národního divadla v Praze, a na brněnskou restituci, která vážně poškodila Technické muzeum, se jaksi zapomnělo.
Byl jsem nejdříve průvodce a pak kurátorem Kaplanova památníku. Ten hodnotily vědecké kapacity z celé Evropy od Londýna po Petrohrad jako nejlepší aktivní expozici vodních strojů v Evropě vůbec ! Památník přispíval k návštěvnosti muzea a výchově škol všech stupňů. Návštěvnost muzea v centru města dosahovala až dvě sta tisíc návštěvníků ročně. Dnešní přestěhované muzeum přes vynikající přestavbu a moderní expozice kvůli poloze nedosahuje ani zdaleka oné návštěvnosti. Navíc přeložení muzea následkem restituce mělo nesmírně dramatický průběh s peripetií pobytu v barácích wehrmachtu na Kraví hoře, kam postižené muzeum dovolilo dočasně uchýlit Vysoké učení technické v Brně. Stát tak napřed vynaložil čtvrt miliardy na vybudování muzea v klášteře a poté další čtvrt miliardu na znovuvybudování muzea v nové lokalitě. Čtenář si položí otázku - nač takové plýtvání ? Nemohl se voršilkám vydat náhradní objekt ? Bohužel, tehdejší ministerstvo kultury zacházelo s muzeem v duchu dvojí tendence - stalinské krutosti a vatikánského farizejství. Ono farizejství se projevilo i v dopise,které mi jako postiženému pracovníku poslal jeho muzejní odbor.
Co se tehdy stalo ? Jako kurátor Památníku jsem se právě vracel z dovolené, když jsem uviděl v budově muzea na Orlí doslova černou díru - otvor, kterým se vytahovaly rozmontované turbiny expozice,aby pak putovaly na dlouholetou pout po jakýchsi náhradních depozitech...Dostal jsem následkem toho mozkovou mrtvici, ochrnul jsem na levou polovinu těla a dostával jsem se z tohoto stavu pár let. Jsem snad první občan státu, který má v rozvázání pracovního poměru úředně zapsáno "mozková mrtvice po restituci voršilského kláštera v Brně" ! Takto jsem se stal první fyzickou obětí této restituce - na můj dopis, který jsem psal tehdejší představené voršilek Veře Recontriliax Springlerové, nikdo neodpověděl... Dostal jsem pouze od tehdejšího náměstka ministerstva pro muzea dr. Žalmana sice velmi pěkný utěšující dopis, ale bylo mi to houby platno.
Nyní se dostávám k neuvěřitelným lžím, s nimiž vytáhla do boje za svou restituci madam Salm. Dovolila si v MF Dnes 20.6.2011 vyslovit takové nepravdy, že by se pamětníku těchto dějů nad nimi musely vlasy ježit hrůzou - řečeno jejími slovy. Ona totiž tvrdila tři naprosté nehoráznosti.
První nehorázností bylo, že jsem sám inicioval Mgr.Nečasovou k napsání knihy CUI BONO RESTITUCE, jež prý je poškozuje. Opak je pravdou. Mgr.Nečasová žádnou inspiraci nepotřebovala. Dávno vedla spor o zámek Blansko, který zachránila z restituce poukazem na jeho nezemědělský charakter, což jsme oba dva zjistili nezávisle.
Druhou nehoráznou lží bylo tvrzení madam Salm, že jsem po neunesení restituce voršilek našel náhradní cíl v jejich restituci a "zaměřil se na ně" ! Opět je pravdou opak. Jako pozůstalý po dědečkovi legionáři, odbojáři,který se stal vedle mého strýce odbojáře rovněž obětí řádění jejich služebníka nacisty Tugemanna, jsem zkoumal nacistickou minulost jejich panství a pozici jejich předka bez ohledu na nějakou církevní restituci. Nesmyslnost a lež tohoto argumentu je ve světle tohoo faktu nabíledni.
Konečn třetí a nejhorší lež vyslovila madam Salm snad z návodu nějakého idiota. To snad nemohla mít z vlastní hlavy. Prý jsem neunesl církevní restituci jen z důvodu, "že jsem přišel v muzeu o kancelář". K takové lži musí být vynaloženo již hodně fantasie ! O žádnou kancelář nešlo - jak by pravil Poirot. My jsme žádné kanceláře neměli, měli jsme pracovny, které okamžitě nahradilo Vysoké učení technické. Šlo o zničený Kaplanův památník evropského významu a o zničenou vědeckou práci, kterou jsem konal nadšeně pro muzeum celá léta - a za to jsem obdržel vyznamenání a čestné uznání ! Klidně bych býval mohl madam Salm žalovat za zásah a poškození svých osobnostních práv nepravdivým výrokem,kterým vyvolala dojem,že jsem měl jakousi "kancelář,o niž jsem přišel", jako bych byl nějaký úředník. Čtenáři si dokonce mohli myslet, že šlo o nějakou podnikatelskou kancelář ! Já ovšem nejsem tak mstivý. Nechám madam Salm i s jejími lžemi, ať si je porovná se svým svědomím - a se svědomím svých případných idiotských rádců.
Nakonec jako pamětník a oběť té věci shrnuji celý případ - léta utajovaná voršilská církevní restituce svým způsobem přináší výstražné memento vskutku stalinské ukrutnosti, s níž se zacházelo s povinnou osobou Technickým muzeem, a je tak dokladem toho , jak vítězství práva v duchu hesla "Pereat mundus - fiat justitia" - Nechť svět zhyne,jen když právo vítězí", - může přinést nenapravitelná poškození věcí i lidí. A toto vše by si snad mělo uvědomit i dnešní ministerstvo kultury, které s takovým zápalem hlásá církevní restituce !
ČSBS Boskovice
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz