Doporučeně
Vážený pan
Ing. Richard Neugebauer, CSc.
Masarykova 342/39
746 01 Opava
V Praze dne 31. ledna 2011
Vážený pane,
jsem jedním z těch, kteří byli za války tzv. nuceně nasazeni na práce v říši. Užil jsem si nacistických „pořádků“ víc než dost. Nikdy nebudu moci na tuto dobu zapomenout, i kdybych hodně o to usiloval. Bylo nás asi půl milionu, 5000 se již domů nevrátilo. Kde jsou jejich hroby, se zpravidla ani neví. Pamatuji se i na krvavé bestiální násilnosti proti Čechům, Židům a sociálně demokratickým a komunistickým Němcům v září 1938, ale i v dřívějších dnech, prováděných především znacizovanými tzv. sudetskými Němci. Pamatuji se i na vyhánění Čechů z jejich domovů týmiž.
Již delší dobu jsem čtenářem Landeszeitung (LZ), tiskového orgánu Zemského shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku (ZSN). Proto vím, že jste též členem vedení ZSN. O to víc mě proto překvapil Váš článek „Jeden zákon …“, publikovaný v LZ dne 11.1.2011 na str. 2.
Chápu jej, pokud se mýlím, a to bych byl velmi rád, věřím, že mi opravíte a odpověď zašlete na níže uvedenou adresu, následujícím způsobem. Na Chebský les, o rozloze asi 623 ha, nacházející se na území SRN, který byl a je majetkem města Chebu, byla v roce 1965 uvalena německá nucená správa. Sudetoněmecký landsmanšaft (SL) se pokoušel od r. 1957 les získat pro sebe. Cheb se naopak léta pokoušel o její zrušení. To se v minulém roce povedlo. Cheb je vlastníkem lesa, Chebu les má být vydán a jeho správu může tedy provádět sám. To příslušné soudy SRN uznaly po letech právních sporů právem. V takovém případě se obvykle říká: „Zaplať pán Bůh! Lépe pozdě, než nikdy!“
Jaká však byla reakce SL? Protestoval a F. Pany napsal paní A. Merklové, kancléře SRN, nesouhlasný dopis. Vy dokonce navrhujete, aby došlo mezi Německem, konkrétně spolkovou vládou, a městem Chebem k jednání, během kterého by Německo prosadilo, aby na lese, který vlastní Cheb, se nějakým finančním způsobem podílel jak SL, tak i ve vlasti zůstavší, to jest německá menšina v ČR. A za to, jak píšete, byste byli spolkové vládě vděčni. V článku nesprávně píšete o vyhnaných.
Zatímco Češi i Němci, kteří uznávají princip právního státu, nyní právně konstituovaný stav vítají, Vy máte v úmyslu nutit Cheb k nějakému politickému jednání s vládou SRN. Proč by Cheb měl vůbec jednat s vládou SRN? Z jakého důvodu?
Pokud máte dojem, že zde existují subjekty, které by měly dostat odškodné či reparace, pak máte pravdu. SRN, jako právní nástupce německé říše, dosud nám nezaplatila reparace, Pařížskou reparační dohodou stanovené, zhruba ve výši 350 miliard předválečných korun. Doufám, že budete SRN vděčný, když nám tuto částku zaplatí. V civilizovaném světě je uznávána zásada, že agresor je povinen nahradit oběti škody vzniklé agresí, nikoliv naopak. Oběť neplatí reparace agresorovi.
Dovolte mi ještě jednu otázku. Proč používáte Vy osobně terminologii SL? Vzhledem k tomu, že jste jedním z předních funkcionářů ZSN a píšete do LZ, tiskového orgánu ZSN, používání např. termínu vyhnaní může vrhat na ZSN i na LZ velmi kritické světlo. Závazná terminologie byla stanovena mezinárodními smlouvami, které uzavřely spojenecké mocnosti po druhé světové válce.
I německý prezident Christian Wulff mluvil o odsunu Němců z Československa, bylo tomu např. před jeho oficiální návštěvou Prahy v listopadu 2010.
Prof. JUDr. Miroslav Potočný, DrSc., jeden z našich nejvýznamnějších znalců mezinárodního práva, ve své stati „Mezinárodní právo a transfer Němců z Československa“, obsažené ve sborníku „Právní aspekty odsunu sudetských Němců“ ( vydal Ústav mezinárodních vztahů v Praze, 1996), zdůrazňuje: „.. Mezinárodní právo zná institut přesídlení (transfer) části obyvatelstva jednoho státu na území druhého státu. … Z rozboru XIII. části Berlínské (Postupimské) dohody o přesídlení se podává, že ve čtyřech odstavcích této části bylo k popsání hlavních stránek institutu přesídlení (transferu) v autentickém anglickém znění použito tří odlišných výrazů v různém počtu : „transfer“ čtyřikrát, druhý termín „removal“ jednou a třetí obrat „expulzion“ rovněž jednou. Bylo to nedopatření nebo nepřesnost při formulování textu této části? Mám za to, že nikoliv! Autoři tímto způsobem zachytili jednotlivé rysy či fáze transferu. ´Transfer´ jakožto operace záležející v přeložení, přemístění věcí nebo lidí, lze česky pro živé bytosti vyjádřit jako přesídlení. ´Removal´ značí česky odsun, odstranění, přemístění ale též přestěhování. ´Expulzion´ pak vyhnání, vyloučení ale právně i vyhoštění.
Německá odborná terminologie má pro ´transfer´ výraz Umsiedlung nebo Überführung. Pro ´removal´ pak Abschaffung a pro ´expulzion´ termín Ausweisung.
Je proto přinejmenším s podivem, že mluvčí sudetských Němců a i někteří němečtí historikové a politikové ´překládají´ autentický anglický termín ´transfer´ ve XIII. části Berlínské (Postupimské) dohody jako Vertreibung, což lze česky přeložit jako ´vyhnání´.
Nejen právnímu a lingvistickému specialistovi, ale i prostému občanu cosi vnitřně říká, že ´vyhnání´ nemá nic společného s transferem. Institut přesídlení předpokládá předchozí mezinárodní dohodu zainteresovaných států o spořádaném a humánně uskutečněném transferu osob z jednoho státu do druhého. Vyhnání naopak bývá jednostranným aktem státu…“.
Pokud budete mluvit o tzv. „divokém odsun“, pak je třeba ještě dodat: „Z obsahu jednání Postupimské konference i z dalších dokumentů vyplývá, že odsun německého obyvatelstva uskutečnění před zahájením této konference byl na ní velmocemi se souhlasem vzat na vědomí a dodatečně byl potvrzen.“ (Prof. JUDr. Václav Pavlíček, DrSc., O legalitě a legitimitě transferu německého obyvatelstva z Československa, in. O české státnosti, str. 258, vydala Univerzita Karlova v Praze, Nakladatelství Karolinum, 2004).
Jsem přesvědčen, že teze o jakási terminologické volnosti nebo tzv. rozkolísanosti, která je často se zlými úmysly vnášena do terminologie mezinárodně právně přesně vymezené, má sloužit, kromě dalšího, i pro přepisování dějin.
Děkuji Vám za odpověď.
S pozdravem
Ing. Jaroslav Liška
Šimůnkova 1612
182 00 Praha 8 – Kobylisy
Ročník jedenadvacet
Karel Ptáčník
Slovo úvodem
Na naší webové stránce můžete najít svědectví hraničářů o poměrech v našem pohraničí od doby vlády A. Hitlera v Německu a postupné nacizace „našich“ Němců. Dočtete se, jakých zločinů se tato hitlerovská pátá kolona dopustila na českých spoluobčanech do dnů vyhnání nebo útěku z jejich domovů v r. 1938. Přibližně 180 000 Čechů, Židů a antinacistických Němců tak trpělo.
Vypovídají i ti, kteří po dobu okupace pohraničí Němci zůstali pod jejich tvrdou a krvavou nadvládou v letech 1938-1945. Ač sami se tzv. sudetští Němci za první republiky neustále dožadovali nových a širších národnostních práv, pak ve dnech, kdy vládli v pohraničí, jež připojili k říši, nejenže žádná národnostní práva „české menšině“ více než půlmilionové, neposkytovali, ale nadto usilovali o její likvidaci či případnou germanizaci.
Několika úryvky z výše uvedené knihy vám chceme přiblížit i život těch, kteří byli nuceně nasazeni na otrocké práce v tzv. říši v letech 1942-1945. Bylo jich asi 500 000 a 5000 z nich se domů již nikdy nevrátilo.
Vážení čtenáři, pravda se nyní potlačuje, aby mohly být přepisovány a přepsány dějiny. Knihy o výše uvedených skutečnostech jen stěží najdete ve veřejných knihovnách. Pokuste se však o to. Pokud knihu seženete, prosíme, čtěte pozorně a dále šiřte přečtené texty.
Redakce
„…Počátkem října 1942 odjížděli. Věc: Totaleinsatz. Trvání: bis zum Kriegsende. Místo určení: Baumholder.
Transport jel přes Prahu a rozrůstal se, v Plzni čítal dvanáct set mužů ročníku 1921. V místu určení čekali už čtrnáct dní, co bude, byly jimi přeplněny dřevěné baráky na zablácené louce a každý den přivážely transporty další a další stovky lidí z protektorátu.
Tábor řídili vojáci. Třetího dne po příjezdu – nástup všech na velkém prostranství uvnitř barákového tábora.
Nevyřízené řady, nohy přešlapovaly v blátě, tisíce mladých tváří, česká armáda uvnitř Německa. Vysoký důstojník vystoupil na bednu a řečnil o radostné práci pro vlast, o kamarádství a o vítězství spravedlivé věci, pak vběhli mezi řady vojáci a přeskupili tu tisícovou armádu do nových útvarů, na jeden konec tábora sehnali do houfu zedníky, na druhém konci stáli tesaři, kousek dál zámečníci, natěrači, elektrotechnici a nakonec zemědělci a studenti. Pak pobíhali vojáci od jedné skupiny ke druhů, tam vzali deset zedníků, deset pokrývačů, deset stolařů a zámečníků, a sestavili pracovní kompanie, v každé byla zastoupena všecka řemesla, na pomocné dělníky byli pasováni selští synci a studenti. Kompanie byly navlečeny do zelených pracovních a hnědých vycházkových stejnokrojů, civilní obleky musely být pod dohledem vojáků zabaleny a odeslány do vlasti., kompanie naloženy do vlaků a rozděleny po celém severním, západním a jižním Německu.
Ta Mirkova, kterou nazvali 5. kompanii batalionu L 13 byla odvelena do Saarbrückenu. Nejprve byla podrobena vojenskému výcviku beze zbraně, naroubovali jí německé povely a německý drill, od rána do večera ji honili po cvičišti a pak ji nasadili k opravám roztřesených a bombardováním napůl zhroucených baráků.
Po měsíci odtrhli od kompanie malé komando o padesáti mužích a poslali je na saarský kanál. V čelo byl postaven feldvébl Bent, vrchní svobodník Weiss a svobodník Hill.
August Hill nikdy nepřemýšlel o tom, čím by mohl být se strany Čechů překvapen či zaskočen. A nikdy nepřemýšlel o daném rozkaze. O jeho účelnosti či správnosti. Daný rozkaz mu byl svatý. Byl přece sebevědomým a oddaným vojákem nepřemožitelné, ocelové armády, jíž bylo „Prozřetelností“ a „Vůdcem“ určeno zvítězit a dobýt světa.
Lidé z jeho vesnice by mohli vyprávět o jeho síle a o tom, jak si dovedl vždy a ve všem vynutit respekt. Celým svým životem tíhl k uniformě.
Nebýt Annemarie mohly jeho nárameníky už dnes mít odznak jiné hodnosti. I pít začal, furiantsky a vztekle, ve vesnické hospodě stařičkého Žida Weingarta, a nechybělo mnoho, a byl by se zbavil i toho kamenitého pole a chalupy.
Ale panovačný, silný hlas, který se právě v té době rozlehl Německem jako hlas boží – ho zachránil. Rázem se vzpamatoval. Uvědomil si sílu svého těla, jeho nohy se nalily vědomím pyšné domýšlivosti a začaly prušácky pochodovat lesními průsmyky na tajná shromaždiště strany. Přihlásil se k vůdci s nadšením, ačkoli mu zprvu nebylo jasno, co chce ten neúprosný hlas, za nímž začaly slepě pochodovat masy navlečené do hnědých uniforem. V tom hlase byla však nezlomná německá síla a přesvědčivost a líbivá pravdivost pro všechny ušlápnuté a dobrodružní živly tohoto velikého národa. A tomu hlasu, fanaticky vykřikujícímu slova o novém, spravedlivém osudu a zítřka spravedlivého Německa, bylo příjemno naslouchat a věřit. I August brzy pochopil, kam vůdce míří a co chce. A proto jednoho podzimního večera zmizel z vesnice starý Žid Weingart, jako by se do země propadl. Hill, zpitý do němoty, po tři dny hostil celou vesnici a přede všemi spálil nad svíčkou papír, že hostinský Weingart půjčil na pole a chalupu tři tisíce marek ve stříbře a patnácti procentní úrok. Čtvrtého dne otevřel dveře židovy hospody a na štít dal namalovat tabuli, na níž stálo velkými písmeny: Gasthaus – Inhaber A. Hill. A do banky v župním městě zavezl téhož dne deset tisíc marek, a chalupu a ubohé pole propachtoval sevému sousedu Hansi Schoberovi.
O Češích měl své vlastní vyhraněné názory. Byl přece v polském tažení a poznal Poláky. Češi jsou něco podobného. Velitel kompanie – hejtman Kieser – m,ěl pro jednání s nimi jasné instrukce: jsou to dělníci, kteří pomáhají odstraňovat válečné škody, je nutno s nimi proto mluvit o přátelství, je nutno se k nim někdy chovat i mírně. Bylo jim původně řečeno, že Češi a Němci jsou na téže kulturní úrovni, a bylo to zásadní stanovisko vyšších vojenských míst, o němž však není nutno v budoucnosti mluvit. Jejich postavení třeba posuzovat asi takto: jsou něčím mezi vojáky a rukojmími. Nutno s nimi aspoň prozatím tak jednat. Aspoň do té doby, než skončí válka. Pak…
Za vesnicí na břehu kanálu byl postaven dřevěný lágr.
Z boudy vyšel vysoký, hranatý chlap. Na hlavě měl zelený myslivecký klobouk s širokou šerpou a žíněnou štětkou. Bartlau, stoje na břehu, zahlédl ukrajinská děvčata, jež se pustila od kanálu napříč přes louku k lesu. Vteřinku na ně překvapeně pohlížel, pak vyrval z pouzdra pistoli a vystřelil. Bartlau prudce vyrazil po hrázi, seběhl po úzké pěšině na louku a pustil se tryskem k děvčatům. Pádil jako čistokrevný hřebec. Jeho dlouhé, silné nohy se jen kmitaly, hlavu číhavě vyklonil kupředu a jeho ruce, zaťaté v pěsti, se rytmicky míhaly podél hrudi. V tom divokém, vzteklém běhu ztratil svůj zelený klobouk se štětkou, ale snad o tom ani nevěděl; veškerá jeho pozornost byla upřena k těm dvěma dívkám, jež stojíce zalekle uprostřed louky, ustrašeně se k sobě tiskly.
Přihnal se k nim a dopadl na ně v nejprudším běhu, padaje strhl je obě k zemi, a leže na nich, tloukl je pěstmi.
Mirek, dívaje se upřeně na tem zmítající se chumel na zablácené louce, vztekle zahodil lopatu a popadl do rukou krumpáč. Než jej však mohl zvednout, chopil se toporu i Karel a druhou rukou popadl Mirka za rameno. „Neblázni,“ řekl příkře a pohlédl mu zblízka do očí, „a vzpamatuj se! Co bys tím dokázal? A jdi dolů.“
„Nehraj si na slečinku,“ povídal, a snaž se aspoň kapátko rozumně uvažovat. Tím krumpáčem bys to nebyl vyhrál. Oddělali by tě jako kůzle. Já si šel včera Rahmkemu do boudy stěžovat na to, že polévka, kterou nám dávají k obědu, je jen vřelá voda se syrovými zelnými listy – a víš, co mi povídal? Byli jsme v boudě sami dva. Řekl: „Vy Češi jste stádo domýšlivých sviní a my vám ten hřebínek brzy srazíme. Já vás Čechy dobře znám, studoval jsem v Brně na technice a jezdil jsem do Karlových Var. Žrát budete to, co se vám do koryta naleje, a hleďte zmizet, než na vás vytáhnu pistoli. Kdybych vás odstřelil, tak mi za to připnou Železný kříž.´ A vyrazil se mnou dveře.“
Mirek se přestal ohánět vidlemi a otřel si hřbetem ruky čelo. „Snad to nejsou ani lidé“ povídal a naplil před sebe do bláta.
„Jsou to lidé jako my,“ prohodil Karel, oškrabuje bláto s lopaty klacíkem, který mu půjčil Kovanda, „ale výchova z nich udělala surovce.“
Pepouš, brodíce se o kousek dál blátem, to zaslechl. „Nesvádějte to na výchovu, hoši. Vzpomeňte si na první světovou válku. Co dělali tenkrát v Belgii a Holandsku, dělali v roce 1870 ve Francii a dnes to dělají v Rusku. Němci nebudou jiní. Mají to v krvi.“
„Moje řeč,“ souhlasil zadýchaně Mirek, „vyhubit by měli ten národ, od kolébky vyhubit, a byl by pokoj na světě. Na věčné časy.“
Honzík se malinko usmál. „Proč myslíš, že by měli být Němci horší než my nebo Francouzi?“
Mirek se rozčílil. „Tak mi,prosím tě, vysvětli …“ „Karel to už vysvětlil.“ „Já bych je proto neodsuzoval,“ ozval se Olin, „je přece válka. Prostě se brání. Po první světové válce jim vzali kolonie a mají na ně nárok – to je svaté.“
Karel se na Olina pozorně zadíval. „Hádám“, povídal, „že je tě tady na kanále škoda. Mohl bys klidně sedět v Kuratoriu mládeže a převychovávat český národ a jeho drobotinu. Nebo by tě mohli udělat pohlavárem ve Vlajce.“
„Fakt je, že surovci a bezohlední lidé se najdou všude, i mezi námi.,“ povídal Honzík, opíraje se o lopatu. „Že je jich dnes mezi Němci trochu víc – to je vina těch, kteří se v rajchu dostali do sedla. Ale těch spravedlivých, nepokřivených charakterů je i v Německu dost.“
„Nepovídej,“ šklebil se Mirek, „kde? Ukaž nám jednoho!“ „Je jich dost mezi těmi nejprostšími lidmi. Mezi dělníky,“ „A co Bartlau?“ „Bartlaur je polír. Možná, že někdy byl i dělníkem, ale už tenkrát určitě dolézal. Šplhal. Dnes může řvát na Němce i na Čechy a může bít Ukrajince. – Panečku, to je přece moc! To by dělník nikdy neudělal
Bartlau hnal po břehu plačící ukrajinská děvčata a zahlédl, že skupinka na dně kanálu přestala na chvíli pracovat. Začal hulákat na Hilla, který na břehu klidně pokuřoval, a Hill se před polírem postavil do pozoru, zahodil cigaretu a z plna hrdla se rozkřikl na komando.
Komando se vracelo pravidelně v sedm večer hlavní ulicí Saargemündu do kasáren. Vpředu bílou, vzadu červenou lucernu, pochodovalo v trojstupech za úplné tmy a za zpěvu českých písniček. Na chodnících po celé délce ulice stáli v tu dobu po každé občané tohoto města , Lotrinci, malí, řeční Francouzi a černé, pružné Francouzsky, a čekali na českou písničku. Někdy svobodník Hill zakázal zpívat. To potom Francouzi na chodníku marně čekali na český zpěv a volali hlasitě německy: „ein Lied, ein Lied“ , protože francouzsky volat se neodvažovali ani potmě.
Snad to měl pan bürgermeister s tím vypínáním světla tak zařízeno proto, že nevěřil svým spoluobčanům. Ti jeho spoluobčané byli Lotrinci, kteří sice na veřejnosti mluvili německy a měli na klopách kabátů hákové odznaky, ale při práci a o samotě si broukali líbezné francouzské písně a v odlehlých čtvrtích města mezi sebou mluvili potrhlou francouzštinou.
„Bartlau“ řekl tlumeně Karel, když přiložil oko k otvoru po vypadlém součku v dřevěné přepážce. Bylo slyšet jak Ukrajinci utíkají dveřmi na prostranství před barák a jak poplašeně klopýtají přes práh.
„Zase je mlátí,“ povídal Karel a odstoupil od přepážky, „stojí u dveří, ani necekne, jen do nich buší pěstmi.“ „Bartlau,“ vykřikl divoce , až mu pramínek slin vytryskl na bradu, „přestaň, ty zvíře! Zabiju tě!“
Venku práskly hlasitě dveře, Bartlau se mihl kolem malého okna, otevřel dveře ohřívárny a jako bomba vpadl mezi komando. V témž okamžiku skočil ke dveřím Kovanda, přibouchl je a celá místnost utonula v pološeru a jen praskající kamínka v ní růžově ozařovala plácek podlahy.
Žádný nevěděl, jak se to stalo, že téměř současně se chlapci pohnuli jako jeden muž a utvořili kolem políra nepropustnou hradbu, v níž Bartlau bezmocně uvízl, pevně uchopen deseti páry rukou, jež ho svíraly jako kleště. Pak se ten chumel mužských těl začal znovu pohybovat tou malou, tmavou místností, beze slova a tiše, nikým neřízen se přeskupoval a Bartlau se octl pojednou zády u sálajících kamínek, přitisknut lýtkem a stehnem k červenému, žhavému bubínku. Bartlau stál u kamínek, silné zažloutlé zuby měl zaťaty do rtů, oči šíleně vytřeštěné a pot mu pramínkem stékal po čele a tvářích. Když konečně rozevřel ústa a zavyl bolestí, měl ruce náhle volné a středem tohoto pevně sraženého houfu, který ho obkličoval, rozevřela se úzká ulička až ke dveřím. A Bartlau šel.
„Myslím, že Bartlau to nebude hlásit. Lidi: takového strachu, jaký dnes zažil, se nezbaví do smrti. Viděli jste ty jeho oči? Ten už na Ukrajince ruku nikdy nevztáhne. Vždyť on si dnes po prvé uvědomil, že mu šlo o život a že jej také může ztratit zítra nebo za týden.“
Když se Honzík sehnul pro poslední trám, uslyšel jak Karel naproti němu hlasitě vykřikl, pak se mu zatmělo v očích a rázem jako by ohluchl. Klesl na kolena, čepise se mu svazla do klína, pak se pomalu převrátil na záda a hlavou i oběma rukama udeřil o asfaltovou vozovku. Z temena jeho rozbité hlavy začala se po hladkém asfaltu rozlévat cípatá kalužina krve.
Sanitní auto přijelo v pěti minutách. A Honzík celou tu dobu ležel v bezvědomí. „Co je?“ povídal zesláble, a teprve pak zpozoroval, že má kabát i nohavice od krve. Do auta vlezl sám a ztěžka se posadil vedle lůžka na sedadlo. Karel za ním hodil čepici a přibouchl dvířka. „Schnell, schnell,“ křičel na řidiče. Když motor zabral, řidič se shovívavě ušklíbl. „Nicht so schlimm,“
Přede vraty saarbrückenské nemocnice řidič zastavil a šel za vrátným. Oba se mezi vraty o něčem dlouze bavili, dokonce se i smáli, pak se řidič vrátil na sedadlo, a než spustil motor, zamávalpřes okénko na Honzíka, že pro něho není v nemocnici místo.
Do nemocnice ve Vorbachu jelo auto přes půl hodiny. Honzík neustále krvácel, krev m,u tekla za límec kabátu. V nemocnici je přijala stará řádová sestra. „Nemohl jsi mu dát obvaz?“ křičela sestra. Saniťák mluvil něco o zajatcích a sestra křičela, že člověk je člověk, a řekla saniťákovi „hlupáku a osle“, vyhnala ho ze dveří a slibovala, že podá hlášení řediteli.
Pozorovali na sobě divné změny. V prvních dnech jejich pobytu v Essenu a při prvních náletech nepociťovali strachu či úzkosti o život. Byl v nich ve všech do jisté míry i pocit zadostiučinění a škodolibosti nad škodami, způsobenými na majetku a životech těch, kteří nezapomněli na rohy svých krvelačných bohů a kteří se po každém šrámu ošívali a proklínali ne sebe či své proradné pohlaváry, nýbrž útočníky a celý svět, a zvedali k nebi své zaťaté pěstičky a mluvili o strašné odplatě a znovu o vraždění a o krvi. Avšak i ty často malé nálety, opakující se tvrdošíjně i několikrát za noc, to troubení příšerných sirén, plané šílenství dělostřelby, záře vzdálených ohňů zanechávaly v nich trvalý ozvuk.
Povolovaly jim nervy. Viděli dokonale zařízené podzemní kryty s neprodyšnými uzávěrami proti plynu, s vlastními elektrárnami, lazarety, s ložnicemi pro děti, kryty, do nichž se sestupovalo po čtyřiceti kamenných schodech. Po náletu z nich byly vynášeny stovky mrtvol lidí, kteří se utopili v podzemních prostorách v přívalech vody z rozervaného vodovodního potrubí.
„Češi,“ řekl štítivě, „jsou živel nespolehlivý a záludný. Nikdy v životě jsem je neznal, ale psal mi o nich bratr – generalleutnant Heinrich Kieser, když zabili Heydricha, jemuž byl můj bratr nejlepším přítelem. Jsou inteligentní a veskrz prolezlí komunismem a nepřátelští vůči všemu, co je německé a nacionálně socialistické. Máme možnost přinutit je ke kázni a k pořádku a my té možnosti využijeme, bude-li třeba. Prozatím je však nutno používat jiných, mírnějších prostředků, výchovných prostředků.
Hostinský natočil Lipinskému ještě jedno pivo a důvěrně se naklonil nad pult: „Co myslíš, kamaráde, „ řekl tiše, „nechají nás Rusové ve vesnici? Nepoženou nás přes hranice? Já jsem na této hospodě už přes čtyřicet let,“ povídal, „já ji převzal od svého otce, který ji postavil. Vesnice byla německá až na několik rodin, které utekly v roce 1938. Nikdy jsem se nenaučil slovo česky a také své děti jsem vychoval německy. Oba byli u SS. Jeden padl v Rusku, druhý je v zajetí. Nic jsem proti Čechům neměl, měl jsem vždycky dobré obchody a podporoval jsem německé vlastence. Konrád Henlein u mne spal, když utíkal z Karlových Var. Co by mi kdo mohl vyčítat?“
„Vykládají,“ začala žena na židli u dveří, „že všichni Němci půjdou do Německa. Um Gottes willen,“ zaštkala, „to bych nepřežila. Narodila jsem se tady a v Německu nemám nikoho, nikdy jsem tam ani nebyla. Mohli by mě tam poslat?“
Lipinski se smutně usmíval. „A k Čechům,“ povídal, „k českým rodinám tady u vás ve vesnici – jste se chovali slušně?“
Starý hleděl upřeně na své pípy a ustrašeně polykal. „Ti,“ povídal, „se sem jistě už nevrátí. Proč by se vraceli?“
„Narodili se tady a jistě tu mají domky. Každý se chceme vrátit tam, odkud jsme přišli.“
Žena u dveří začala tiše plakat a otírala si slzy velkým bílým kapesníkem. „Vidíš, Rudi, vidíš, vidíš…“
„Žili jste si tady dobře,“ povídal Lipinski, „mluvili jste německy, děti jste německy vychovávali – co vám chybělo? Tato země patřila vždycky Čechům, a přece vás tu nechali. Neubližovali vám. A potom jste poslechli Henleina a Franka. Proč? Můžete zazlívat Čechům, když vás odsud vyženou? Když vás pošlou, kam jste chtěli?“
Lipinski dopil pivo a otřel si dlaní ústa. „Musíme už jít,“ povídal a podal ženě ruku, jak daleko odtud je hranice?“ „Jaká hranice“ ptala se žena nechápavě. Lipinski se usmál. „Bývalé republiky.“
Stará si opřela bradu do dlaní. „Zrovna nad vesnicí na hřebenu,“ povídala, ohlížejíc se po starém, který se schváceně opíral lokty o pult. „Zešílí,“ řekla šeptem. „Totéž mu řekli ti dva poddůstojníci . Preussen waren sie, byli to Prušáci. Posmívali se mu a říkali, že my sudetští Němci jsme nejpitomější národ, jaký se kdy hlásil k Němcům. Postřílet vás měli, říkali, jako židy, jako cikány. V Německu prý o nás nikdo nestojí, jsem prý pro Němce zrovna tak cizí jako pro Čechy.“…
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz
E-mail: vydavatel@seznam.cz