Prof. PhDr. Jiří Frajdl, CSc.

Osvěta v období národního obrození 1781-1848

II. část

Studijní texty


Objektivní nutnost získat kvalifikované síly do dílen i do továren vedla ke vzniku první nedělní řemeslnické školy, která byla otevřena 1835 ve Zbraslavi. Další řemeslnické školy vznikly v Krásné Lípě, Křivoklátě, Blatné, Litoměřicích, Českých Budějovicích a v Litomyšli.

Osvětové hnutí se podílelo i na dalších významných úspěších mezi prostým lidem, v letech 1800-1820 se staly brambory všeobecně rozšířenou plodinou a důležitou složkou výživy chudého obyvatelstva.. V této době byla osvěta chápána jako šíření výrobních znalostí, které přispěly k povznesení státu i jednotlivce. V letech 1800-1811 se rozšířilo i pěstování řepné cukrovky. I to byl pozitivní výsledek osvětové činnosti státu i některých zemědělských odborníků. Pochopitelně, že tomu napomohla celá řada dalších příčin, nicméně agrární osvěta mohla prokázat své první výrazné úspěchy.

V nejvyšších vrstvách společnosti se uplatňovala osvěta v aristokratickém a státním pojetí, ale i prostý lid byl v této oblasti velmi aktivním činitelem, V letech 1702-1794 se ve městech i na venkově projevovaly sympatie k Francouzské revoluci. Průchody ruských vojsk českými zeměmi v letech 1798-1815 posílily v našem lidu slovanské cítění a povědomí příbuznosti s ostatními slovanskými národy, víra v sílu Slovanstva byla posílena v boji proti germanizaci. Smysl pro pokrok a slovanskou vzájemnost se v organizační podobě projevil v čtenářských spolcích.

První čtenářský spolek založil Antonín Jaroslav Puchmajer v Radnicích u Rokycan v roce 1818 a podle jeho vzoru vzniklo do roku 1820 ještě dalších sedm spolků, a to ve Spáleném Poříčí, Nepomuku, Chlumci nad Cidlinou, Ústí nad Orlicí, Litomyšli, Prachaticích a Úvalech. Čtenářské spolky a ochotnická divadla byla prvními organizačními formami národního hnutí na českém venkově a mezi lidem. Plnily též důležité osvětové úkoly při šíření nových znalostí i při rozšiřování a upevňování pozic českého jazyka. Toto spojení s národním a politickým životem se stalo nadlouho charakteristickým rysem české osvěty. Šíření pokrokových myšlenek nebylo vždy lehkou věcí, svědčí o to osud filozofa a matematika Bernarda Bolzana, který byl zbaven pro své názory profesorského místa.

V roce 1824 pronikla čeština i na jeviště Stavovského divadla a v roce 1826 se konala premiéra první původní české opery Dráteník. Složil ji Jan Škroup na libreto Josefa Krasoslava Chmelenského.

V roce 1820 vydal Josef Jungmann Slovesnost, první českou učebnici literární výchovy, která vznikla z praktických potřeb výuky češtiny na gymnáziích podle jazykového dekretu z roku 1816.

Počátkem roku 1827 začal vycházet, a do osvětové činnosti zasahovat, Časopis Společnosti Vlasteneckého muzea (od roku 1831 časopis Českého muzea). Byl to tiskový orgán rozvíjející se české vědy. Prvním redaktorem byl František Palacký. Časopis byl zaměřen na historii a filologii. Obdobný německý měsíčník musel být koncem roku 1831 zastaven pro nedostatek zájemců. Ukázalo se, že v této době již končí doba feudálního vlastenectví s němčinou a na síle získává novodobý český nacionalismus. Český muzejník osvědčil svou životaschopnost a stal se kolektivním organizátorem vědecké a osvětové národní práce. V roce 1832 vycházel v nákladu 500 výtisků, v roce 1846 již 2500 a v roce 1848 dokonce i 3000. Česká vlastenecká společnost přímo s nedočkavostí očekávala každé nové číslo. Úkolem inteligence bylo potom přetlumočit v populární formě výsledky české vědy lidovým vrstvám.

V roce 1829 přišel F. Palacký s návrhem, aby byl vypracován český encyklopedický slovník. To nebyla myšlenka nová, již Jungmann usiloval o uskutečnění podobného návrhu. Sestavování encyklopedie mělo být činem vědeckým, využití a uplatnění tohoto slovníku mělo význam osvětový. Tím se také nově formuloval poměr mezi vědou a osvětou. Věda měla vytvářet ucelený systém poznání, osvěta měla vhodnou cestou vědecké poznatky šířit mezi lid. Encyklopedie sloužila zároveň jako politická zbraň proti přežitkům feudalismu.

V roce 1831 došlo k založení fondu, který sloužil k vydávání českých knih. Iniciátorem byli Josef Jungmann, František Palacký, Svatopluk Presl a Rudolf Kinský. Kdo odevzdal pro fond nejméně 50 zlatých, stal se jeho zakladatelem a dostával zdarma jeden výtisk každé knihy, která byla vydána. Název pro nové nakladatelství byl odvozen od Matice srbské, která již v roce 1826 vydávala vědecké a populární knihy. Matice česká po překonání prvních finančních obtíží začala vydávat významná díla obrozenecké vědy, Jungmannův Slovník česko-německý, Šafaříkovy Slovanské starožitnosti aj.

Prvním městem, které se přihlásilo jako kolektivní člen Matice byl v roce 1840 Hradec Králové. Členy Matice se stali i buditelé z Moravy, Slezska a ze Slovenska. V roce 1843 k ní přistoupil ruský ministr osvěty S.S.Uvarov a srbský kníže Miloš Obranovič. V roce 1847 měla Matice již 2 329 zakládajících členů a základní fond dosáhl částky 42 735 zlatých. V letech 1835-1839 vydala Matice Jungmannův pětidílný Česko-německý slovník, největší dílo obrozenecké jazykovědy J. Jungmann v něm shromáždil slovní zásobu českého jazyka a významně tím přispěl k ustálení jeho novodobé podoby.

Druhým takovým dílem byly Slovanské starožitnosti Pavla Josefa Šafaříka. Úspěch Slovanských starožitností byl mimořádný, již roku 1838 vyšly v ruském překladu v Moskvě a v roce 1842 v Poznani v jazyku polském. O rok později vyšly v německém překladu i v Lipsku. Šafaříkovo vědecké dílo přesvědčivě ukazovalo, že Slované patří k původnímu obyvatelstvu v Evropě a již v nejstarších dobách vynikali vysokou úrovní.

Pro osvětovou potřebu (popularizaci vědeckých poznatků) vydávala Matice celé řady knížek o národních a světových dějinách, o psychologii, přírodopisu, zeměpisu, národopisu apod.

České muzeum s Maticí se tak staly ve třicátých a čtyřicátých letech nejvýznamnějším střediskem české vědy, literatury a osvěty.

Osvětová činnost významně pomáhala českému národnímu hnutí, neodtrhovala se od vědy, neodtrhovala se ani od potřeb národa.

V době policejního absolutismu nemohlo české národní hnutí vytvářet masové politické organizace, bylo třeba hledat jiné cesty jak aktivizovat český lid a jako nejúspěšnější se jevilo organizování zábav s vlasteneckým obsahem.

České společenské zábavy (výlety, plesy) se stávaly v podmínkách útisku veřejnými manifestacemi za samostatný národní život. První veřejný český ples se konal roku 1840 a vzbudil velkou pozornost nejen v Praze, ale i na venkově, nejen mezi lidem, ale i u státních úřadů a mezi německou buržoazii. Vše tu bylo české, pozvánky, vstupenky, taneční pořádky, jídelní lístky, hudba, básně i konverzace. Byl to vlastně přesvědčivý důkaz o růstu české společnosti.. Příklad Prahy byl napodoben v Mladé Boleslavi, Kutné Hoře, Domažlicích, Čáslavi, Jičíně, Turnově, Plzni a na mnoha dalších místech.

Národně buditelský význam měly i vlastenecké akademie a české besedy, na nich se recitovalo a zpívalo.

Tvůrcem a organizátorem českého divadelnictví byl Josef Kajetán Tyl, který chápal divadlo jako národní školu a věřil v jeho buditelskou a osvětovou úlohu. Kajetánské divadlo, v němž vystupovali v českých hrách Václav Filípek, Jan Kaška, Josef Jiří Kolár, Karel Hynek Mácha, Jakub Malý, Karel Sabina, Karel Vladislav Zap, podnítilo po roce 1840 k životu celou řadu ochotnických družin na českém venkově. V Hradci Králové, Českých Budějovicích, Turnově a Opočně si měšťané vystavěli samostatné divadelní budovy.

J.K.Tyl důsledně požadoval vysokou profesionální úroveň a žádal, aby divadlo hrálo společensky aktivní roli, zvláště při národním a demokratickém uvědomování lidu. Osvětové působení divadla tím dostalo především poslání výchovné, ve vědeckých společnostech byla osvěta ceněna spíše pro plnění úkolů v oblasti vzdělávání. Tyl přišel také s metodou aktuální historické analogie, hledal v minulosti poučení pro současný boj lidu a proti policejnímu útlaku postupoval cestou jinotajů. Po roce 1835 se počalo české divadlo uplatňovat také na Moravě.

Osvětová úloha divadla spočívala tedy v šíření a upevňování českého jazyka, ve výchově k vlastenectví i ve výchově k umění.

Významné osvětové poslání plnila také česká žurnalistika. Projevit vlastní politický názor nebylo v metternichovské době radno, doplatil na to např. F.L. Čelakovský, který se odvážil v roce 1835 kritizovat projev cara Mikuláše a byl ihned zbaven svého redaktorského místa v Pražských novinách. Také K.H. Borovský se později dostal do sporů policií. Někteří novináři proto věnovali zvýšenou pozornost kultuře a osvětě, aby touto méně nápadnou cestou připravili lid k pozdější politické aktivitě. V tomto směru měl vynikající výsledky J.K. Tyl, který ovlivnil nejen divadelní život, ale i žurnalistiku.

Koncem roku 1832 převzal časopis Jindy a nyní, vydávaný v Hradci Králové u J.H. Pospíšila. Tyl časopis zreorganizoval a pod názvem Květy se stal tribunou českého národního hnutí. Zaměřil se na poučné články ze všech oborů a v soudobých a historických povídkách posiloval čtenáře v demokratickém smýšlení, což se kladně projevilo v revolučním roce 1848.

Po odchodu z Květů redigoval v letech 1846-47 lidovýchovný (osvětový) dvouměsíčník Pražský posel, který byl v roce 1848 přeměněn na časopis politický.

Značnou pozornost osvětovým otázkám také věnoval K.H. Borovský, který v roce 1846 převzal redakci Pražských novin, aby z nich vytvořil orgán české liberální strany. K.H. Borovský spojoval otázky osvěty s širší problematikou světového a národního hnutí a odmítal frázovité vlastenectví, žádal konkrétní práci pro národ a jeho pojetí mělo vliv na celou orientaci osvěty směrem k politické aktivitě. Od novin žádal, aby prováděly politickou výchovu čtenářů v duchu liberalismu a austroslavismu.

V lednu 1848 vydal první číslo časopisu „Týdeník, listy poučné a zábavné“. Redaktorem prvního českého časopisu na Moravě byl Jan Ohéral, vydavatelem brněnský knihkupec F.Wimmer. Časopis věnoval mnoho pozornosti osvětě, kultuře a školství.

Osvětové hnutí v období národního obrození by nemohlo dosáhnout pozitivních výsledků, kdyby se nemohlo opřít o masovou základnu osvětových pracovníků. Osvětové kádry poskytoval především učitelský stav. Nelze přehlédnout, že rozvoj výroby a společnosti si vynucoval základní vzdělání i pro budoucí pracovní síly, a proto v druhé polovině 18. století dochází ke školním reformám. Spolu s rozvojem školství se mohla rozvíjet činnost osvětová, v níž právě učitelé sehráli významnou úlohu.

Reformou z roku 1774 byla zavedena nejen povinná školní docházka od šesti do dvanácti let, ale vznikla i poměrně rozsáhlá síť škol triviálních, hlavních a normálních. V kraji chrudimském bylo v roce 1790 již 188 triviálních škol. Podstatně vzrostl počet učitelů, kteří se vedle povinností ve škole věnovali také osvětové práci.

Výchovou učitelů a nižších státních úředníků se zabývala škola normální, pro přípravu kněžského dorostu, státního a panského úřednictva sloužila gymnázia. Hlavní školy (čtyřtřídní) byly otevřeny v Krumlově, Kutné Hoře, Jičíně, Jindřichově Hradci a v Klatovech, hlavní školy trojtřídní vznikly v Pelhřimově, Poličce, Chrudimi, Vysokém Mýtě aj. Jejich počet pozvolna stoupal. Značně rychlejší byl růst triviálních škol, kde se záhy nedostávalo učitelů a proto byly při hlavních školách otevírány kursy pro jejich přípravu. K výchově učitelského dorostu zřídila sice již v roce 1775 školní komise při pražské normální škole učitelskou přípravku, tzv. preparandii, ale ani ta nestačila pokrýt rostoucí potřebu učitelů. V roce 1777 byla přípravka otevřena též v Hradci Králové a v roce 1790 i ve Dvoře Králové.

Školy triviální byly jednak farní, jednak filiální. V nižších třídách se učilo vedle náboženství i psaní, čtení a počítání, ve vyšších odděleních také něco přírodopisu, zeměpisu, dějepisu a několik hodin bylo věnováno polnímu hospodářství. Povinná školní docházka, opět jedna z nejstarších v Evropě, i když nebyl pro nedostatek škol a pro nezájem rodičů vždy dodržována, přece jen naplnila dostatečně všechny triviální školy. V roce 1795 bylo v kraji královéhradeckém 478, v kraji chrudimském 202, v kraji čáslavském 126 triviálních škol a jen na Hradecku vzrostl tento počet v roce 1827 na 828 triviálních škol a v roce 1854 dokonce na 869. Škol hlavních bylo v tomto kraji v roce 1827 jen 12, v roce 1854 již 23. Obdobně rostl počet základních škol i v jiných částech země. Ve městech vznikaly také dívčí triviální školy, v roce 1788 jich bylo v Čechách 30, např. v Jičíně, Vysokém Mýtě, Lanškrounu, Německém Brodě, Rychnově n/Kněžnou, aj.

Koncem 18. století vznikly ještě další instituce s osvětovým a vzdělávacím posláním, tzv. industriální kursy, podporované státem i šlechtou. V industriálních kursech se mládež učila sadařství, štěpařství, zahradnictví, hedvábnictví, předení, pletení a krajkování. Tyto kursy byly otevřeny v Bohdanči, Novém Bydžově, Hořicích, Chrudimi, Jičíně, Cholticích, Jaroměři, Dvoře Králové, Pardubicích, Ledči nad Sázavou, Nové Pace, Solnici, Sobotce, Smidarech, Smiřicích, Třebechovicích nad Orebem, Poličce, Předměřicích n/L. aj.

Toleranční patent umožnil vznik nekatolických škol. V roce 1783 vznikla škola v Proseči, 1784 ve Chvaleticích, Semtěši, Opatovicích a ve Svratouchu, 1785 v Telecí, 1789 v Krouné aj.

Na všech těchto školách se nacházeli učitelé, kteří se věnovali osvětové činnosti nejprve v duchu státního josefinismu, později z vlasteneckého a buditelského nadšení.

Vlastenecká činnost obrozeneckých učitelů tvoří nedílnou součást české národní renesance. Pro učitele byla charakteristická činnost nejen ve škole, ale i v osvětové práci na vesnici, kde zakládali čtenářské spolky a knihovny, pěvecké, divadelní a hudební kroužky, nedělní opakovací školy, industriální kursy, seznamovali venkovský lid s pěstováním, brambor, cukrovky, pomáhali rozvíjet sadařství, včelařství a byli významnými nositeli boje proti germanizaci a tmářství. Bez nich by osvětová práce nedosáhla tak obdivuhodných výsledků.

Tereziánské a josefinské reformy přispěly k rozšíření gramotnosti obyvatelstva, vedly však i k rozšíření germanizačního procesu, ale právě tato negativní stránka byla eliminována českým učitelem, který se však omezoval především na stránku jazykového, literárního a osvětového působení. Protijosefinská opozice šlechty a ještě více metternichovský absolutismus činily každou politickou aktivitu příliš nebezpečnou a čeští obrozenci jen neradi riskovali a proto se ani neuchylovali k činům, které by nebyly v souladu s rakouskými zákony. Poněmčovací proces narazil i na odpor lidu, dobře to bylo možno pozorovat při otevírání industriálních kursů, které záhy ztroskotaly především tam, kde vyučovacím jazykem měla být němčina. Mnohem obtížněji se bojovalo proti germanizačnímu tlaku na hlavních školách a na gymnáziích.

Inteligence, pokud chtěla udělat kariéru ve státních službách, musela zapřít své češství, někteří z nich se i trvale poněmčili. Germanizačnímu tlaku, který šel přes státní instituce, nemohl s úspěchem čelit jednotlivec, učitel, ale kolektiv.

Proti germanizované škole stála česká osvěta. Proti politickému tlaku se bojovalo kulturou, uměním, vzděláním, osvětou. Tato činnost nebyla trestná, nebyla ani příliš riskantní, a přece při delším působení byla velmi účinná. Proto zcela mimořádný význam mělo divadlo, hudba a píseň, a s nimi i spojené nové formy kulturní činnosti (besedy, divadelní družiny, hudební soutěže, bály apod.).

Naproti tomu v polském národnostním hnutí se v té době přikláněla inteligence spíše k ilegálnímu působení, k tajným spolkům a k přípravám na povstání.

Při sdružování lidí v různé spolky a organizace měla zcela mimořádný význam hudba a píseň. Záhy se objevilo několik sbírek národních písní. V tomto směru pracoval František Škroup a Josef Krasoslav Chmelanský. Kulturní hodnoty obohacuje i Božena Němcová svými národopisnými zájmy při sběru pohádek.

K rozvoji osvěty přispěl také Jan Evangelista Purkyně, přírodovědec světového významu.

Jan Evangelista Purkyně (1787-1869) byl budovatelem Fioziologického ústavu v Praze (1839), prvního ústavu tohoto typu v Evropě. Purkyně byl významným organizátorem vědeckého a osvětového života a zasloužil se o popularizaci přírodních věd, založil populárně vědecký časopis Živa, který měl evropskou úroveň. Jeho snahy vyvrcholily návrhem na vytvoření moderní univerzity a akademie věd spojené s národními snahami a potřebami lidu. Žádal organické sepětí vědy a osvěty, úkolem vědy bylo vytvářet a objevovat nové, úkolem osvěty bylo popularizovat tyto objevy. Patřil mezi významné propagátory tělesné a estetické výchovy, žádal demokratizaci školství a vysokoškolskou kvalifikaci pro učitelské kádry. Neúnavně bojoval také za práva českého jazyka na vysokých školách. V pedagogických názorech vycházel z Komenského ze znalostí dítěte a úcty k němu.

Mezi významné osvětové pracovníky je nutno zařadit i Karla Slavoje Amerlinga (1807-1884), který požadoval nejen vzdělávání mládeže, ale i dospělých a významnou váhu přikládal přírodovědnému základu vzdělání. Prosazoval též dívčí vzdělání a usiloval o kulturní povznesení žen, pro které plánoval vytvoření speciální encyklopedie. K:S.Amerling vytvořil novou instituci, národní vychovávací ústav Budeč, jenž měl mít kromě poslucháren i dílny, laboratoře, muzeum, hvězdárnu, botanickou zahradu a tiskárnu a měl se stát pedagogickým a osvětovým střediskem, neboť si uvědomoval úzkou spojitost a návaznost mezi školou a osvětou. Když ústav ztroskotal pro nedostatek peněz a organizační chyby, vedl hlavní školu v Praze, k níž byl připojen ústav pro vzdělávání učitelů. I zde prosazoval význam osvětové práce. Na Hradčanech organizoval ústav pro slabomyslné děti a byl v tomto směru průkopníkem nejen českého, ale i světového významu. Zdůrazňoval, že vzdělání a osvěta se má dostat i lidem tělesně postiženým. Touto cestou jim chtěl také umožnit a ulehčit existenci. K.S. Amerling je u nás zakladatelem filantropické osvěty. Amerlingovo dílo bylo příkladem pro pozdější rozvoj osvětové činnosti.

Jen zdánlivě nemá loutkářství nic společného s osvětovou aktivitou. U národů, neznajících pocit ohrožení, sloužilo loutkové divadlo vždy jen zábavě a bylo jen pouťovou záležitostí. Loutkové divadlo je velmi starou formou dramatického umění, které v době, kdy ve městech hrály především německé divadelní společnosti, přibližovalo širokým lidovým vrstvám národní a světový repertoár v českém jazyku. Na sklonku 18. století působilo jen v Čechách na 80 loutkářských družin.

Některé loutkářské rodiny přicházely až ze Slovenska a upevňovaly mezi oběma národy pocit sounáležitosti. Politický a osvětový význam lidového loutkářství vycítil již Jan Nepomuk Laštovka (1824-1877), který hrál historické hry, především z doby husitské, aby tím posílil českého ducha. Uváděl na jevišti také satiru, pro kterou byl rakouskými úřady pronásledován a šikanován. Prostřednictvím loutek se v nejzapadlejší vesničce seznamoval lid s díly osvětové klasiky. Byly to sice hry namnoze značně zkrácené, nicméně srozumitelné.

Lidové loutkářství se u nás podílelo významně na národním obrození, vychovávalo prostřednictvím demokratického umění k národní hrdosti, hlásalo demokratické myšlenky, mělo vliv na estetické cítění a vytvořilo příznivou atmosféru pro peněžité sbírky ve prospěch Národního divadla. V ochotnických souborech se uplatnilo mnoho českých učitelů, kteří velmi dovedně působili na mládež a dospělé i v takových oblastech, jako byla zdravotnická a zemědělská osvěta. V 18, století vznikaly kořeny naší současné světové úrovně loutkového divadla.. Výchovu uměním, aniž by si to teoreticky zdůvodňovali, prováděl nejen Matěj Kopecký (1775-1847), ale i loutkáři z rodin Vinických, Lagronů, Kočků, Dubských, Maiznerů aj.

Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz