Přesto, že píši tyto řádky poněkud opožděně, nemohu si odpustit připomenout listopadové oslavy. Kdo všechno s vděčností vzpomínal na přínos listopadu 1989 a vysoce kladně jej hodnotil? To jsme samozřejmě přesvědčivě slyšeli z mediálních prostředků. Ty nás odpověďmi vybraných posluchačů přesvědčovaly, jak velkých, a samozřejmě kladných úspěchů bylo u nás po „slavném“ listopadu dosaženo. Všichni jsme vlastně spokojeni. Sám Václav Klaus v televizním „hajdparku“ se vyslovil, že jsme svých cílů dosáhli. Jakých však nekonkretizoval! A ohradil se proti názoru „vše bylo rozkradeno“ tvrzením, že vše bylo podloženo zákonem. Jakby ne, když zákon o rozkrádání socialistického majetku byl zrušen a ničím nenahrazen! Takže má vlastně pravdu. Jak sám hlásal: co není zakázáno, je dovoleno!
Média nám připomněla vlastní průběh demonstrace 17. listopadu 1989 polovičatou pravdou, zejména, jak policie řádila. Z deníku Metro ze dne 14. listopadu 2014 jsme se o dění v onen den dozvěděli: „Po skončení oficiální části se ale dav neplánovaně vydal do centra města, kde ho několikrát zastavila policie. V 19.25 byla těžkooděnci přehrazena Národní třída a přibližně deset tisíc demonstrantů tak bylo uzavřeno mezi dva policejní kordony. Přibližně ve čtvrt na devět začali policisté demonstrující surově bít obušky. Přesto, že byli účastníci demonstrace vyzýváni k rozchodu, jediné únikové cesty, které zbývaly, vedly uličkami ozbrojenců, kde byli demonstranti brutálně biti. Do 21.20 byla demonstrace násilně rozehnána, někteří demonstranti byli zatčeni a naloženi do připravených autobusů.“ Kdo byli ti v bílých přilbách a se štíty, kteří stáli v předních řadách proti rozlícenému davu křičících demonstrantů, kteří jim nadávali, házeli po nich keramické květináče, železné lešenářské spojky, v rukou měli kovové předměty a fyzicky je napadali? Studenti - posluchači policejní školy. Zhruba 50 minut museli fyzicky a psychicky snášet napadání. Komu by neselhaly nervy? Takže zranění byli na obou stranách. Koneckonců v duchu Metra se nesly z médií obdobné informace. Podle deníku Metro „dav se vydal neplánovaně do centra města“ Asi tomuto deníku není známo přiznání důstojníka STB pana Ludvíka Zifčáka alias Růžička ze dne 18. listopadu 2014 v 17.05 hodin na Radiožurnálu. Otevřeně totiž přiznal a popsal svou úlohu, kterou skutečně sehrál on i jeho další kolegové a nadřízení včetně těch z KGB, kteří zákrok připravili. Proto mohla být řada vedoucích pracovníků STB na dovolené, ostatní v pohodě seděli v kavárnách. On to tedy byl, kdo dav dovedl na Národní třídu. On to byl, kdo se vydával za mrtvého studenta Martina Šmída. Velmi dobře si pamatuji, kdy z rozhlasu jsme byli průběžně informování, jak řada novinářů či redaktorů v onen večer toho dne po zprávě o mrtvém Šmídovi, objížděla rodiny se jménem Šmíd ke zjištění, v které rodině chybí člen rodiny. Žádnou takovou rodinu nenašli. Ale do světa šla zpráva o mrtvých na Národní třídě. Takže je zřejmě pravdou, co se šuškalo ještě před 17. listopadem 1989, že existuje písemný scénář následných událostí.
Jaký šok způsobil pan prezident Zeman, když prohlásil, že jako přímý účastník této demonstrace na Národní třídě nezaznamenal žádnou řežbu a že policie vyzvala účastníky k rozchodu a umožnila všem volný odchod, který mnozí využili kromě asi dvou tisíc účastníků. Hned se strhl povyk proti prezidentovi. A to už v den oslavy 17. listopadu 2014 na Albertově dav mával červenými kartami dodanými údajně americkou ambasádou prostřednictvím organizátorky, bývalé pracovnice Velvyslanectví USA Šárky Kadlecové. Kolik asi za tuto službu dostala dolarů? Anebo, kdo další? A hned tu byly požadavky na odstoupení prezidenta Zemana. Nemohu se zbavit domněnky, že šlo o pokus po vzoru kyjevského Majdanu. Tamní organizátoři také dostali zaplaceno v dolarech, povedlo se sesadit demokraticky zvoleného představitele Ukrajiny, dosadit do vedení státu Spojenými státy vytypované osoby. Snad nebude na škodu, když ocituji zajímavou zprávu z Halo novin ze dne 22. prosince 2014: „Na internetovém serveru Zvědavec očitý svědek a přímý účastník událostí uvádí (včetně autentických fotografií), kdo a jak u stánku na křižovatce ve Spálené ulici organizoval rozdávání červených protizemanovských karet. Dvě dámy spolu hovořily anglicky, a když se jich zeptal, z které neziskové organizace jsou nebo zda snad nejsou z ambasády USA, byl vytlačen a odveden dvěma muži a nazván „komunistickým hajzlem“. Na dalším serveru AE News jeden čtenář na přiložených fotografiích jako organizátorku protestu poznal údajně bývalou pracovnici Velvyslanectví USA jakousi Šárku Kadlecovou. Kdo ví, možné to je.“ No, jistě, věřím tomu! Vždyť téměř ve všech rozvrácených státech na světě mají prsty USA.
Při příležitosti listopadových oslav, kdy naše mozky opět masírovala naše média, jsem nemohl ve svých vzpomínkách vynechat oslavovaného Václava Havla. Jaké on to měl vlastně zásluhy? Z té doby mi nejvíce utkvěl v paměti jeho projev na masových shromážděních s cinkajícími klíči. Musím tento významný projev ocitovat, aby i ostatní čtenáři jej nezapomněli a mohli ohodnotit uskutečňování jeho hesla „pravdy a lásky“. Cituji jeho sliby z období listopadového převratu, které také připomněl dne 14.1.2001 i Československý denní hlasatel – Czechoslovak Daily Herald:
„Komunisté vás budou strašit nezaměstnaností, není to pravda, ničeho se nebojte. Dvacet let tvrdila oficiální propaganda, že jsem nepřítelem socialismu, že chci v naší zemi obnovit kapitalismus, že jsem ve službách imperialismu, od něhož přijímám tučné výslužky, že chci být majitelem různých podniků. Byly to všechno lži, jak se záhy přesvědčíte, protože tu brzy začnou vycházet knihy, z nichž bude zřejmé, kdo jsem a co si myslím. Slibuji vám, že funkci prezidenta vezmu na jedno období, ale pak bych se chtěl věnovat práci dramatika. Také vám slibuji na svou čest, pokud se za mého volebního období nezlepší životní úroveň v ČSFR, sám odstoupím z funkce.
V budoucnu se podle mého mínění musí prezidentský úřad vymezit. Prezident nemůže mít tak velké pravomoci, jaké má dnes. Pro mě není rozhodující, s jakým slovem jsou sociální jistoty spojovány, ale to, jaké jsou. Já si představuji, že by měly být daleko větší, než jaké poskytovalo to, co mnozí nazývají socialismem. Možná se ptáte, o jaké republice sním. Odpovím vám: O republice lidské, která slouží člověku, a proto mám naději, že i člověk poslouží jí.
Za svůj třetí úkol považuji podporu všeho, co povede k lepšímu postavení dětí, starých lidí, žen, nemocných, těžce pracujících, příslušníků národních menšin a vůbec občanů, kteří jsou na tom z jakýchkoliv důvodů hůře než ostatní. Žádné lepší potraviny či nemocnice nesmí být výsadou mocných, ale musí být nabídnuty těm, kteří je nejvíc potřebují.
Připravujeme koncept důkladné ekonomické reformy, která nepřinese sociální stresy, nezaměstnanost, inflaci a jiné problémy, jak se někteří z vás obávají. Svádět všechno na předchozí vládce nemůžeme nejen proto, že by to neodpovídalo pravdě, ale i proto, že by to mohlo oslabit naši povinnost samostatně, svobodně, rozumně a rychle jednat. Všichni chceme republiku, která bude starostlivě pečovat o to, aby zmizely všechny ponižující přehrady mezi různými společenskými vrstvami, republiku, v níž se nebudeme dělit na troky a pány. Toužím po takové republice více než kdo jiný. Náš stát by už nikdy neměl být přívažkem či chudým příbuzným kohokoli jiného. Musíme sice od jiných mnoho brát a mnohému se učit, ale musíme to po dlouhé době dělat zase jako jejich rovnoprávní partneři, kteří mají také co nabídnout. Jsou lidé, kteří kalí vodu a panikaří, že se bude zdražovat. Dávejte si na ně pozor! Ptáte se s údivem, jestli bude inflace, jestli bude zdražování? Mnohokrát a jasně tato vláda řekla na tiskových konferencích, že jejich úsilím je, aby přechod od neekonomicky k ekonomice byl pokojný, bez sociálních aspektů, bez návaznosti nezaměstnanosti, bez jakýchkoliv sociálních krizí nebo podobně. Jestli se sem tam pohne cena cigaret nebo něčeho, to v téhle chvíli nevím, zatím je snaha, aby se nehýbalo nic, alespoň v nejbližších měsících. Žádné gigantické zdražování nebo dokonce nezaměstnanost, jak to panikáři systematicky šíří, nic takového nepřipravujeme.
Již nikdy do žádného paktu nepůjdeme. Podle mého mínění nesmí náš stát šetřit na investicích do školství kultury. Také náš mnohokrát deklarovaný úmysl provést reformu tak, aby nevedla k velkým otřesům, velké inflaci, nebo dokonce ke ztrátě základních sociálních jistot, musí naši ekonomové přijmout prostě jako úkol, který jim byl zadán. Zde neplatí žádné nejde to.“
Téměř totéž z toho zde uvedeného cituje i bývalý ministr národní obrany ČSFR armádní generál Miroslav Vacek ve své knize Generál studené války. Jak jsem již v úvodu poznamenal, slyšeli jsme od médií při loňských oslavách samou chválu na výsledky převratu i v odpovědích dotazovaných, kteří naštěstí dnes, i když dočasně, se mají dobře. Ale co přinesl listopad 1989 těm sedmi stům tisícům nezaměstnaných, těm třiceti tisícům bezdomovců, matkám samoživitelkám i těm důchodcům, kteří počítají každou korunu na chléb či rohlík, rodinám, které nemají na zimní pobyt dítěte na horách či na obědy nebo pořádné svačiny svému dítěti ve škole, těm zadluženým a postiženým exekucí, těm téměř dvou milionům občanů na hranici bídy, to jsem se z médií nedozvěděl. Jakoby tyto případy u nás neexistovaly. Těch se nikdo z našich „objektivních“ médií nezeptal a jejich odpovědi neuveřejnil. Samozřejmě, ono by se to nehodilo do koncepce oslav a do vysoce kladného hodnocení Václava Havla! Nelze přece hodnotit co ze svých slibů tato oslavovaná „osobnost“ splnila! Vždyť by se ukázalo, zda je vůbec co a koho slavit! Kladu otázku, je možné nějakým způsobem získat a uveřejnit názory občanů, které jsem výše vyjmenoval? Jistě by byly velmi zajímavé.
Ing. J. F. Pelíšek
Webová stránka: www.ceskenarodnilisty.cz E-mail: vydavatel@seznam.cz